Jana píše:
Hm, při připoutanosti k tělu a k mysli, k představě, že jsem tou osůbkou ztracenou ve Vesmíru, které se dějí různé věci, která to všechno osobně prožívá, se objevují obě polarity - krása i ošklivost.
Bez připoutanosti je ta existence sama o sobě krásná, obsahuje nesmírnou krásu, která je v zajetí iluze oddělenosti nepoznatelná.
Tohle je možné vysvětlit jednoduše. Bez připoutanosti k iluzi oddělenosti tady není žádný strach a starost, není tady touha a chtění, je tady jen uvolněné láskyplné Bytí. Proto ta krása.
ne, existence není krásná a není ani ošklivá... existence je.... Liška sežere zajíce, zajíc trávu, člověk lišku i zajíce... krásu můžeš vyjádřit jediněkdyž zaujmeš nějaký postoj a existenci rozdělíš na to, co je krásné a na to, co krásné není...
právě jsi vyčlenila strach a starost jako nekrásu... proč?