Návrat k Bohu je možný i přesto, že ego není Božské podstaty, a vede právě k odstranění ega bránícího a zastírajícího naší Božskou podstatu. Proto, abychom se mohli vydat na stezku sebepoznání, k Bohu, nemusí ego být božské, lépe řečeno stezka k Bohu není závislá na tom, co si kdo myslí o „božskosti ega", jako paní Knápková. Tedy navrátit se k Bohu můžeme a máme i přesto, že ego není božské, a dokonce nám ten návrat je umožněn jenom v případě, pokud to také chápeme, že ego musí nejprve zmizet, abychom vůbec mohli o návratu k Bohu hovořit.
Ego není vyzářeno z Boha, ale je tím, co záři Boha zastírá, je podobno špinavému hadru přehozenému přes svítilnu, zkrátka zabraňuje záři svítilny a vůbec poznání, že existuje také svítilna.
Ego nemůže být ani čisté, ani odevzdané do boží vůle. V případě mistrů není ego přítomno, ale je plně odhalena záře JÁ.
„Usilovat se nemá až ve vrcholné fázi meditace, soustředění, pak to usilování a ten kdo usiluje vadí příchodu Boha a jeho milosti, kterou jsou nečistoty ega rozpouštěny. Tehdy je třeba se odevzdat a tedy přestat usilovat, jinak s tím Bohem stále zápolíte..."
Úsilí ve vrcholné fázi meditace, což není nic jiného než vědomé trvalé spočívání v JÁ (sahadža samádhi), spočívá v odevzdanosti do jeho záře a udržování stavu uvědomění. Zde se úsilí plně prolíná s působením milosti, kdy ve stavu nedvojnosti je nedvojné i naše úsilí a milost. Tedy úsilí nekončí. Je jistě jiná podoba úsilí před realizací a rozpuštěním ega, a jiná v případě vysvobozeného siddhy. Navíc pokud jsme nedosáhli sahadža samádhi, tak jednorázovým dosažením zkušenosti střípků našeho pravého JÁ rozhodně nekončí úsilí, tedy duchovní praxe. Současně i ve formální meditaci mistrů, kteří přitom spočívají v sahadža samádhi, dochází k cílenému úsilí - soustředění v JÁ, na jeho moc, Světlo, ale například i k cílené spolupráci s Nejvyšší skutečností při vedení žáků apod. Právě duchovní stav mistrů je nejvyšším duchovním úsilím, které existuje. O to více platí nutnost správně zaměřeného úsilí u žáků stezky, proto jakékoliv řeči o nutnosti „přestat s úsilím v okamžiku dosažení", které jsou převzaty z nepříliš šťastné „mantry" Tomášových, je nesmyslnou poučkou. To je zkrátka fakt. Cílené soustředění na Boha i ve stavu sahadža samádhi není nic jiného než úsilí. Odevzdanost je jen nutnou nedílnou podmínkou pro praxi meditace. V praxi se uplatňuje jak správné rozlišování a vedení pozornosti, tak současně odevzdanost a otevírání se milosti Boha. To přináší milost a tedy dosažení, kde se úsilí a milost potkávají a stávají jedinou skutečností. Přesto dále platí nutnost správného rozlišování a tedy opět úsilí. Hovořit tedy o nějakém ukončení úsilí na stezce je to samé, jako rovnou říkat, že není nutné usilovat.
„A je mi opravdu jedno, co podle Vás řekl Maháriši o usilování do konce."
Ano, ego neuznává mistry, ani jejich poučování o praxi, tedy nauku o nutnosti rozpustit překážku poznání - ego a nutnost vytrvalého úsilí až do konce. Ego ví vše lépe než všichni mistři dohromady a učí svou trojjedinost své nevědomosti:
Ego je božské (podstatně božské, čisté, odevzdané a podobné varianty)
Nutnost přestat s úsilím, abychom realizovali a jiné varianty o neúsilí
Ego ví vše lépe než všichni praví mistři, jejich poučování nebere, má přeci vlastní rozum - a to nezapomeňme „božský"
http://www.jirivacek.cz/index.php?optio ... ew&id=2966