Moderátor: ryunin
Pavel píše:Ahoj, ryunine, nevím, jestli to sem patří, ale zajímá mě, jestli existuje něco jako evropský nebo západní zen, ve kterém se nemluví o šálcích čaje a mytí misek, který nevyžaduje pro zápaďáky nepohodlné pozice zazenu, nepěstuje rituální recitace v japonštině, přehnanou Východní úctu ke guruovi a jiné cizokrajné speciality. Zen, který by se ani nemusel zenem nazývat, nač používat to exotické slovo, avšak byl by cestou, ktará by pomohla těm, kteří by po ní šli. Chtělo by to asi nějakou hodně odolnou a nezlomnou náturu, člověka, který by se nenechal ovlivnit kulturnímy nánosy Východu a přinesl na Západ jen čistou esenci zenu. Mimochodem, recitujete japonsky..?
nemůžu ale pomoct někomu, kdo si myslí, že buddhismu rozumím stejně nebo ještě méně než on. Takže v této diskuzi dále nepokračuju.
čtenář píše:Ne každý se však při tom cítí jako učitel budhizmu,
čtenář píše:nemůžu ale pomoct někomu, kdo si myslí, že buddhismu rozumím stejně nebo ještě méně než on. Takže v této diskuzi dále nepokračuju.
Ryunine nejde si zde nevšimnout, že dost často končíš s diskuzí ve chvíli, kdy se pro tebe stává tak trochu nepohodlnou.
Případně nehodící se argumenty rovnou mažeš. Téměř komicky působí tvoje časté srovnávání něčích chabých znalostím budhizmu s obsáhlými znalostmi tvými,
které máš poněkud nadneseně za dostatečně erudované k tomu, aby jsi mohl budhizmu vyučovat.
Nic proti tomu, že si snažíš mnohé v hlavě urovnat tak, že to napíšeš na internet, dělají to mnozí. Ne každý se však při tom cítí jako učitel budhizmu,
Petra píše:čtenář píše:Ne každý se však při tom cítí jako učitel budhizmu,
Ryunin učí a to se normálně nazývá být učitelem a me "cítit" se jako učitel. Učí tomu, co ho naučil jeho učitel.
ryunin píše:o pocity nejde - když jsem ve škole, vím velmi dobře, jak "pocit nadřazenosti nad studenty" funguje - nefunguje, aspoň u mě ne, takže kdykoliv jsem takový pocit měl, někoho důležitějšího, tak jsem ho rychle vypustil...
Pelvan píše:Ahoj ryunineryunin píše:o pocity nejde - když jsem ve škole, vím velmi dobře, jak "pocit nadřazenosti nad studenty" funguje - nefunguje, aspoň u mě ne, takže kdykoliv jsem takový pocit měl, někoho důležitějšího, tak jsem ho rychle vypustil...
Vypustit pocity není moudrý ani bezpečný čin.
Návštěvník píše:Pelvan píše:Ahoj ryunineryunin píše:o pocity nejde - když jsem ve škole, vím velmi dobře, jak "pocit nadřazenosti nad studenty" funguje - nefunguje, aspoň u mě ne, takže kdykoliv jsem takový pocit měl, někoho důležitějšího, tak jsem ho rychle vypustil...
Vypustit pocity není moudrý ani bezpečný čin.
Ale je, když se jedná o pocit nadřazenosti.
Svědčí to o zralosti: pocit nadřazenosti si vůbec uvědomit a navíc dokázat ho pustit.
... píše:Návštěvník píše:Ale je, když se jedná o pocit nadřazenosti.
Svědčí to o zralosti: pocit nadřazenosti si vůbec uvědomit a navíc dokázat ho pustit.
Ano. Není to ale snadné. Je k tomu třeba uvědomit si a přijmout, že se ten pocit objevil, a nenechat se jím ovládnout. Upustit od něj.
V postavení učitele (i jakékoliv jiné autority) bývá proto mnohem běžnější cítit docela samozřejmou nadřazenost. Člověk si tím kompenzuje opačné pocity, které zažil v situacích, kdy se k němu někdo choval nadřazeně a on si to musel nechat od něj líbit.
Návštěvník píše:... píše:Návštěvník píše:Ale je, když se jedná o pocit nadřazenosti.
Svědčí to o zralosti: pocit nadřazenosti si vůbec uvědomit a navíc dokázat ho pustit.
Ano. Není to ale snadné. Je k tomu třeba uvědomit si a přijmout, že se ten pocit objevil, a nenechat se jím ovládnout. Upustit od něj.
V postavení učitele (i jakékoliv jiné autority) bývá proto mnohem běžnější cítit docela samozřejmou nadřazenost. Člověk si tím kompenzuje opačné pocity, které zažil v situacích, kdy se k němu někdo choval nadřazeně a on si to musel nechat od něj líbit.
Může to také fungovat opačně: Nedělej někomu něco, co nechceš, aby bylo děláno tobě. Uvědomění, jak se mi to u ostatních - učitelů atd. - nelíbilo a nelíbí, a rozhodnu se to nedělat.
... píše:Návštěvník píše:... píše:Ano. Není to ale snadné. Je k tomu třeba uvědomit si a přijmout, že se ten pocit objevil, a nenechat se jím ovládnout. Upustit od něj.
V postavení učitele (i jakékoliv jiné autority) bývá proto mnohem běžnější cítit docela samozřejmou nadřazenost. Člověk si tím kompenzuje opačné pocity, které zažil v situacích, kdy se k němu někdo choval nadřazeně a on si to musel nechat od něj líbit.
Může to také fungovat opačně: Nedělej někomu něco, co nechceš, aby bylo děláno tobě. Uvědomění, jak se mi to u ostatních - učitelů atd. - nelíbilo a nelíbí, a rozhodnu se to nedělat.
Ano - pokud vnitřní zraněnost z předchozích zkušeností s autoritami není příliš intenzivní.
O naší reakci rozhodne intenzita pocitů bezbrannosti a ponížení, která se postupně nahromadila v našem podvědomí: čím víc byl člověk ponižovaný druhými v situacích, kdy se proti tomu nemohl bránit, tím silnější potřeba zachovat se povýšeně se mu pak objeví v situacích, které mu takové chování umožní. A tím menší je pravděpodobnost, že si to v sobě uvědomí. Zareaguje rovnou podle toho, jak se cítí.
O naší reakci rozhodne intenzita pocitů bezbrannosti a ponížení, která se postupně nahromadila v našem podvědomí: čím víc byl člověk ponižovaný druhými v situacích, kdy se proti tomu nemohl bránit, tím silnější potřeba zachovat se povýšeně se mu pak objeví v situacích, které mu takové chování umožní. A tím menší je pravděpodobnost, že si to v sobě uvědomí. Zareaguje rovnou podle toho, jak se cítí.
Zraněné vnitřní dítě je ta část našeho já, která se většinou v důsledku nezpracovaných zranění a traumat, prožitých v dětství, odštěpila od naší vědomé části psýchy. Zraněné vnitřní dítě "dřímá" v našem podvědomí a "kazí" při každé příležitosti náš dospělý vztah k okolí. Zraněné vnitřní dítě tak "znečišťuje" (Bradshaw: contaminate) naši dospělou komunikaci na mnoho způsobů:
• Máme paniku ze ztráty vztahové osoby
• Prožíváme nekontrolovatelné vlny zlosti a násilí
• Podezíráme a nevěříme tomu, co přichází z našeho okolí
• Jsme závislí na látkách, osobách či procesech
• Upadáme do depresí a stáváme se apatičtí
• Pociťujeme nutnost, mít vše pod kontrolou
• Trestáme sami sebe, chybí nám zdravá sebeláska a sebedůvěra
• Máme problémy s obranou vlastních hranic
• Věříme, že cosi "magického" nás "shůry" zachrání
a na mnoho dalších způsobů.
Jak je možné, se s vnitřním dítětem setkat?
Zraněné, tj. odštěpené a neintegrované vnitřní dítě je dobře ukryto za oponou racionálního vědomí. To znamená, že si většinu času jeho existence a působení nejsme vědomi. Pokud nás někdo upozorní, že se chováme "jako dítě", reagujeme agresivně nebo uraženě (což je samozřejmě právě dětská reakce). Přitom je nutné pochopit, že skrývání vnitřního dítěte je náš obranný mechanismus - a tím je naše neochota se na dítě podívat zpočátku důležitá pro naši psychickou stabilitu.
Našemu dítěti se "tenkrát" vedlo tak špatně, že se rozhodlo utéci od "bytí dítětem". Konkrétně to znamenalo, že se rozhodlo necítit (bolest, samotu, zraňování, které mu způsobovali jiní, ale začalo namísto cítění používat "dospělé" způsoby chování: racionální výklad, potlačení nepříjemných vjemů, zapírání zranění, projekci (ne já trpím, ale ty) a mnoho dalších "triků" dospělých.
Jak lze vnitřní dítě uzdravit?
Zní to jednoduše - skrze znovuprocítění a zpracování (integraci) nezpracovaného psychického materiálu.
http://www.konstelace.info/doplnky-vnitrni-dite.html
... píše:Hlubinná psychologie definuje psychické zákonitosti, určující, jaké reakce v nás vzniknou na to, co se právě děje.
Je už poměrně dlouho známý a mnohaletým výzkumem i praxí ověřený fakt, že zkušenosti uložené v našem podvědomí pokaždé rozhodnou, jak v jednotlivých situacích zareagujeme - podle poznatků odborníků rozhodnou pokaždé o naší reakci až z 85 až 95%. Z toho vycházejí i různé psychoterapeutické postupy, včetně léčby archetypu zraněného vnitřního Dítěte.
Můžeme to zpochybňovat,nic to ale nezmění na faktu, že přírodní zákonitost příčiny a důsledku funguje v oblasti psychiky a řídí její reakce, stejně jako funguje v oblasti fyzikální. Je jen na nás, jsme-li ochotní to respektovat a akceptovat.
Návštěvník píše:... píše:Hlubinná psychologie definuje psychické zákonitosti, určující, jaké reakce v nás vzniknou na to, co se právě děje.
Je už poměrně dlouho známý a mnohaletým výzkumem i praxí ověřený fakt, že zkušenosti uložené v našem podvědomí pokaždé rozhodnou, jak v jednotlivých situacích zareagujeme - podle poznatků odborníků rozhodnou pokaždé o naší reakci až z 85 až 95%. Z toho vycházejí i různé psychoterapeutické postupy, včetně léčby archetypu zraněného vnitřního Dítěte.
Můžeme to zpochybňovat, nic to ale nezmění na faktu, že přírodní zákonitost příčiny a důsledku funguje v oblasti psychiky a řídí její reakce, stejně jako funguje v oblasti fyzikální. Je jen na nás, jsme-li ochotní to respektovat a akceptovat.
To má jako znamenat, že lidé tisíciletí před tím bez těchto nových "geniálních" poznatků neměli žádnou šanci?
... píše:Návštěvník píše:... píše:Hlubinná psychologie definuje psychické zákonitosti, určující, jaké reakce v nás vzniknou na to, co se právě děje.
Je už poměrně dlouho známý a mnohaletým výzkumem i praxí ověřený fakt, že zkušenosti uložené v našem podvědomí pokaždé rozhodnou, jak v jednotlivých situacích zareagujeme - podle poznatků odborníků rozhodnou pokaždé o naší reakci až z 85 až 95%. Z toho vycházejí i různé psychoterapeutické postupy, včetně léčby archetypu zraněného vnitřního Dítěte.
Můžeme to zpochybňovat, nic to ale nezmění na faktu, že přírodní zákonitost příčiny a důsledku funguje v oblasti psychiky a řídí její reakce, stejně jako funguje v oblasti fyzikální. Je jen na nás, jsme-li ochotní to respektovat a akceptovat.
To má jako znamenat, že lidé tisíciletí před tím bez těchto nových "geniálních" poznatků neměli žádnou šanci?
Museli žít nejen bez poznatků z oblasti psychologie, ale i bez současných fyzikálních poznatků.
Učili se všemu cestou "zkouška - omyl".
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník