Zkusím to popsat pojmy, kreré nejsou až tak z profanované.
Je tu podstata a forma. K formě patří životní příběh.
Podstata je stále stejná a neměnná. U uvědomění podstaty, že je podstatou docází v různých formách různě. Toto uvědomění je záležitostí podstaty samotné (jen ona může rozpoznat sama sebe), ale je vázané na určitou formu, tedy taky spadá do životního příběhu.
Ježíšovo: "nenarodíli-se kdo znovu, nevejde do království nebeského", je práve o tomto. Dojde k uvědomění, ale životní příběh okračuje. Ježíš se vrací z pouště, Buddhy vstává zpod stromu bódhi,... Potkávají žáky, dál žijí osobní životy, jí, chodí na záchod, mají třeba i emoce. (Např Buddha soucit s obávaným loupežníkem, Ježíš vztek , když vidí obchodníky v chrámu.). A do životního příběhu patří i prožitek SČA.
Na to plátno se stále něco promítá. Možná jednou nebude, až nastane brahmova noc, ale to nás asi teď netlačí.
Zároveň to plátno tady je stále a neměnné. Sále si vědomo samo sebe. A to co se promítá vlasně promítá to plátno samo ze sebe. To je ten zázrak stvoření něčeho z ničeho. Pokud jde o poznání toho, že je tu to věčně neměnné plátno, které je prostorem pro odehrání se čehokoliv, tak cestu k němu nazýváme duchovživotního příběhu do dějwní cestou. A ta se taky odehrává na tom plátně. V nějaké formě se jakoby lokálně ztiší nebo zprůhlední děj natolik, že existence plátna je zřejmá. Pohled "není tady nic než to plátno", je možný, protože to, co se promátá popstává z plátna a zůstává plátnem. Není tu tedy nic než tohle. Nicméně to neznamená, že se přestalo promítat. Vjem, že se přestalo promítat tu může být ale je lokální a dočasný. Tedy opět spadá do děje na plátně. Je-li na plátně stůl a nehdo mi (mě osobně, předpokládám, že není takový bláhovec, že by o říkal plátnu) začně vysvětlovat, že bližším prozkoumání a rozebrání stolu na atomy a subčástice, dojdeme k důkazu, že stůl není, tak to je děj na plátně.
Toto psaní tu to je děj na plátně.
Možná je tohle to to, co poznává HD. Možná je to jen shluk písmen. Která se zítra seskupí jinak.