Myslím, že se mě tu nikdo moc na nic ptát nebude, ale to je jedno. Chtěl bych se zamyslet nad tím, jak jednat v případě, že nám někdo něco vnucuje, žádá o nemožné, snaží se pomoct proti naší vůli a podobně. Vždycky jsem tu psal, že láska, blaženost, soucit atd. nejsou v zenu aktuální, ale nejsou aktuální pouze jako koncepty, teorie, to znamená, že to nejsou moc důležité teorie v zenu, ale v praxi to tak není. Když u mě byl na návštěvě kamarád a farář Tomáš a mluvili jsme o Bibli, necítil jsem z něho žádnou agresivitu, snahu mi něco namluvit nebo se mnou manipulovat, naopak jsem z něho cítil lásku a lidský zájem o štěstí druhých. To mě ve skutečnosti dycky "dostane". S takovým člověkem jsem ochotem mluvit o Bibli třeba celou noc. Ale když mi na dveře zaklepou nějací misionáři, Jehovisté nebo podobná individua, ačkoliv respektuju, že to jsou v základě čisté bytosti a enmám důvod jim ubližovat, musím je jasně a zdvořile odmítnout. Teprve vnucuje-li nám někdo něco tak násilně, že hrozí, že nám ublíží, např. když muž chce znásilnit ženu, ta se může bránit už velmi agresivně, řekl bych ,že má plné právo tomu muži fyzicky ublížit. Nevím jaké jsou zákony, ale ženy jsou často v této oblasti v nevýhodě a společnost u nás teprve v poslední době dává ženám víc možností a práv, jak se bránit násilí ze strany mužů.
Takže zdvořilost, slušnost, není nějaká prázdná teorie v zenu, ale je to praxe, která je velmi žádoucí. Proto tady nikomu, pokud vím, nenadávám sprostě, pouze se snažím vyslovit svůj názor na prospěšnost některých příspěvků a chování některých jedinců na tomto foru. /Proto jsem musel zakázat vostalpetra na tomto foru, protože mi to přišloí praktické - zahlcoval forum příspěvky, které nepovažřuju za přínosné. Ano, já tady zodpovídám za obsah, za formu, za to, co se tady bude dít a když tady budu mít bordel a anarchii, možná to někdo ocení jako "toleranci nebo svobodu", jiný si řekne - ten člověk si nechá všechno líbit, jak může druhým dát nějaký jasný směr? Učitelé buddhismu dávají jasný směr, já netvrdím, že jsem učitel buddhsimu, ale snažím se vysvětlovat , co to je buddhismus a snažím se to dělat jasně. Musel jsem si teda taky vyjasnit svůj postoj k Janě. Cítil jsem z její strany někdy snahu mě opravit, doplnit, řeknu to přímo - svést mě z mé cesty na tu její - a to jsem musel nakonec jasně odmítnout. Někdy v životě narazíme na takové pěkné obrazy, lákavé představy o krásném osvícení a podobně, Buddha s tím měl taky své zkušenosti, musel to nakonec jasně odmítnout. A dal přednost skutečnosti. Oceňuju Janinu vůli dát mi tady prostor a několikrát se vyjádřila v tom smyslu, že z mých slov a myšlenek cítí upřímnost a lásku. Já cítím velkou upřímnost a lásku z myšlenek mého přítele Tomáše, ale toho znám už léta. Abych si mohl být jist někým, jako je Jana, musel bych s ní strávit podobně dlouho jako s Tomášem, v reálu, ne na netu. Nicméně něco z Jany musím odmítnout, stejně jako ona musí odmítnout něco ze mě. Kdybch ji poprosil, aby se mnou od soboty žila u mě doma, vařila mi, zahrnovala mě láskou, sexem a teplými obklady a masážemi, určitě by to zdvořile odmítla, řekla by, promiň, ale ne. A tak i já musím leccos odmítnout, něco z toho, co Jana chce nebo si myslí, odmítám. A někohzo musím domítnout téměř zcela, co však neodmítám, je dobrá vůle člověka, ať už věří čemukoliv.
Ponechávám lidem naprostou svobodu, ať si vyberou jakoukoliv filozofii nebo nábořženství, které neubližuje a kterým lidem otvírá srdce. Ale nemůžu dovolit lidem, aby chodili ke mně domů a mluvili mi do hlavy. je to můj prostor, ne jejich. Když je jemně vyhodím za dveře, na ulici křičí o tom, jaký jsem diktátor. To je samozřejmě nesmysl. Jen se snažím být praktický. Jano, co ty na to, budeš mou ženou milující a u mě bydlící a spící? Vsaďte se , že to odmítne. Nabídne mi lásku i sex nadálku, ale fyzicky se ke mně nenastěhuje, to je život. Víte, že jsem s tím celkem vyrovnaný? Zítra příjde děvče jako lusk.