Pelvan píše:Ahoj
Návštěvník píše:On to není vtip. Je to podobné, jako když se v nočním snu snová osoba začne zajímat a ptát, čím ve skutečnosti je? A když v ní vznikne opravdový, nehraný zájem (místo nějakého předepsaného opakování otázky), zčistajasna se může uvědomit jako to, čemu se snová osoba jen zdá. Podobně jako ráno po probuzení, když si najednou uvědomíme, že opravdu nejsme tou snovou osobou, za kterou jsme se ještě před chvílí ve snu během spánku považovali.
Tohle je TEORIE, co sem píšeš!
PRAXE, kterou jsem zažil, je taková, že po cca 10 letech dotazování "Kdo Jsem?" VŠICHNI chlapi z mé pražské zenové skupiny včetně mne odešli. Odešli bez fanfár a bez vítězství, neprobuzení a neslavní. Někteří odešli do jiných skupin a tak možná uspěli tam, ale na vlastní oči jsem v naší skupině žádné probuzení neviděl.
Tím netvrdím, že je ta otázka špatná a ani netvrdím, že sedět v zazenu je špatné.
Tím tvrdím, že jenom sezení v zazenu a poslouchání podobných zjednodušujících instrukcí, jako je tato nahoře, nezaručuje nic víc než mírné zklidnění emocí. A i tohle málo jako výsledek mnohaletého snažení je uskutečnitelné podle mne jen za předpokladu, že emoční osobní nastavení meditujícího je pozitivní nebo alespoň neutrální.
K tomuhle by se asi mohl vyjádřit Ryunin, typla bych si, že se v zenu vůbec nedotazují, dávají mysli svobodu, aby si sama našla cestu Domů. Teoreticky je možné kombinovat všechny možné cesty, všechny možné způsoby a ono něco z toho nakonec může vyjít, výsledek je nakonec stejný.
Pokud budeš sedět v zazenu nasranej na sebe a budeš se při tom dotazovat sám sebe "Kdo jsem?", nemusí to s Tebou dopadnout vůbec dobře.
A to pomíjím tu možnost, že by byl mistr dharmy té mé skupiny nějak problematický, i o takových případech jsem slyšel. Já jsem měl štěstí a moji "šéfové" byli dobří.
Zdravím
Dotazování se na "Kdo jsem" funguje, jen když jsi pravdivý, tedy otevřený pravdě. Nasraná bytost je zaslepená, přesvědčená o své vlastní pravdě, díky které se může cítit být nasraná, proto není skutečné pravdě otevřená. Když nasereš šnečka, tak zaleze do ulity, ztrácí kontakt s realitou.
Otevření pravdivosti jsme, když jsme plní důvěry, když milujeme pravdu, ale nepovažujeme se za její vlastníky, jsme prázdní, nic nevíme a jen se zájmem malého důvěřivého dítěte zkoumáme a poznáváme, co je pravda.
Dobrou zprávou je, že pravda a láska se v tom nejhlubším poznávání při zkoumání toho: "Já jsem" setkávají. Jsou poznávány jako jedno a totéž. Ten zdroj, ze kterého vyvěrá myšlenka: "Já jsem" je tímtéž zdrojem, ze kterého vyvěrá láska. Přímo ve zdroji však ta možnost definovat to "já jsem" jako izolovanou individualitu mizí, není tady žádná forma, žádná myšlenka, která by to "já jsem" vymezovala, je tady jen vědomé Bytí, které je láskou.
Tedy je na to možné jít i obráceně, uvědomovat si lásku, sledovat ji do jejího zdroje a v tom zdroji lásky si uvědomovat to "já jsem" a tady se ptát.
Zcela jistě se objeví úleva a osvobození, při poznání toho, co popisuje návštěvník v předchozím příspěvku.
Je to opravdu podobné tomu, jako když se Ti ve spánku zdá sen, kdy třeba lopotně lezeš někam na skálu, plníš si nějaké povinnosti, něco se Ti nedaří, objeví se lev, který Tě chce sežrat, řítíš se z té skály a najednou se probudíš a s úlevou zjistíš, že s Tebou se ve skutečnosti vůbec nic neděje a ani nedělo.
A je možné se také probudit do sna, kdy ten sen jen pobaveně sleduješ a víš, že se s Tebou nic neděje.