Sedmá kapitolaSprávné mluvení
Správné jednání
Správné prostředky obživySprávné mluvení, Správné jednání, Správné prostředky obživy spočívají v tomto: nečiň násilí žádné živé bytosti, ani druhým, ani sákm sobě, ani myšlenkou, ani činem, ani činy.Jak je vidět, Správné mluvení, Správné jednání, Správné prostředky obživy jsou spíše morálními návody, než pravými a vlastními psychologickými postupy.
Buddhistická tradice je uplatňuje v pěti přikázáních.
Mí učedníci se snaží žít prostě a ve vědění a podle Pěti přikázání, která jsou:
nezabíjet
nekrást
nečinit násilí
mluvit podle pravdy
zdržovat se látek, které zatemňují mysl
Pět přikázání jsou normy života, které nás sice uschopňují k tomu, abychom nerozšiřovali utrpení, ale samy o sobě nás nedokážou osvobodit od duševního utrpení, když nás už jednou ovládlo.
A tak je z naší metody dosažení osvícení můžeme vynechat.
Spíš by se hodilo přesnější vyjádření. Co jsou tedy Správné prostředky obživy ?
Nic jiného, než zaměstnání, které nám pomůže zajistit si ony prostředky obživy.
Aniž bychom předstírali, že všichni musí být mnichy, je třeba podle buddhistické tradice třeba vykonávat takové zaměstnání, které nás nebude nutit překračovat Pět přikázání.
Takže například nájemní vrazi, drogoví dealeři a obchodníci se zbraněmi nemohou dosáhnout osvícení.
Ne proto, že jejich skutky jsou nemorální.
Buddhizmus se nezabývá otázkami morálky.
Nýbrž proto, že pocit viny, nebo spíše jeho nepřítomnost, která vychází z výkonu takových profesí, je příčinou neodstranitelného duševního utrpení i při používání buddhistických pouček po celou dobu, po kterou je tato práce vykonávána.
Opravdu práce, která působí utrpení druhým, v širším slova smyslu, způsobuje utrpení nám samým, právě proto, že plodí pocit viny.
Je tedy třeba vybrat povolání, které nezpůsobuje utrpení ani nám a ani jiným.
Samozřejmě, že pocit viny závisí také na morálce a stupni vzdělání.
V buddhizmu není žádná morální instance kantovského, ryze západního stylu, která by tvrdila, že morální dobro je hodnotou samo o sobě.
Naopak, přisuzuje morálce pouze pomocnou hodnotu.
Ne proto, že by byla méně závazná.
Naopak morálka slouží k nastolení duševního zdraví a tudíž k přežití.
Jinak řečeno, je třeba konat dobro, nebo lépe: nekonat zlo, neboli nepůsobit utrpení živým bytostem, ne proto, že je to správné samo o sobě, nýbrž, protože to, že působíme utrpení živým bytostem, v nás vyvolává pocit viny, který se stává příčinou utrpení pro nás pro všechny.
Takový čistě psychologický přístup k morálce, tak odlišný od západní tradice, vychází z různých historických a kulturních pohledů na morálku.
Pro lovce hlav v Amazonii je stětí nepřítele, usušení jeho hlavy a její zavěšení na opasek velmi záslužným činem, a tudíž pocit viny neplodí.
Totéž se stalo - a stane se - všem bojovníkům ve všech dobách a ve všech zemích, když zabili jiného člověka ve jménu odlišných ideálů nebo sociálních zájmů, za něž bojovali.
Termín "konat zlo", a tudíž trpět pocitem viny, zaujímá svůj konečný rozsah až ve vztahu k současné morálce společnosti, v níž jsme vychováni.
Je tedy důležité vyloučit více či méně podvědomé příčiny pocitů viny, a tudíž i duševního utrpení, které nemůže odstranit uplatňování buddhizmu, ale které nesmí odporovat ani životnímu postoji a morálce, v níž jsme byli vychováni.
Morální pravidla, hlásaná buddhistickou tradicí, jsou pravidly, která jsou společné většině hierarchických společností v lidské kultuře, a proto je Buddha přijal za absolutní.
(45)