nop píše:Na př. rozšíření stavu lásky ( ve mně, ve světě...) nemusí způsobit úbytek lásky jinde.
to je právě to, že láska nemá žádná hranice a je tu pořád, akorát to naše stažení způsobuje, že ji nevnímáme a máme rádi jen to co je nám libé - tomu jsme otevřeni to chceme vnímat, ale nemáme rádi to co nám libé není
tomu se uzavíráme a to nevnímat nechceme, snažíme se to potlačit, vytěsnit nebo před tím strkáme hlavu do písku
tak lásku omezujeme svým vymezováním se
u lásky se nedá nic přidávat ani jí nemůže ubývat, to jsou jen naše představy o lásce
nejspíš jsi to vysvětlení od Golase nečetl ... nebo ti to nebylo jasné
můžu ten princip vyváženosti o kterém píše malpan uvést na příkladě z rodiny
v rodině se jeden z jejích členů začne chovat jinak, než je rodinou považováno za vhodné - například začne brát drogy a rodina ho ze svého středu vyloučí - neakceptuje ho jako svojí součást, nechce s ním mít nic společného
a důsledkem toho se stane, že rodinný systém toto začne vyvažovat tak, že propukne mezi potomky mimořádný zájem a zvědavost o černou ovci rodiny, případně rovnou o drogy ... aby rodina byla konfrontovaná s tím, že to co je odmítáno tu přesto existuje a je tu přítomno a čím více se bude proti tomu tlačit, tak tím více se to bude ukazovat v děsivější a konkrétnější podobě a uděláme z toho přímo démona - nepřijatelný stín - proč, aby dostalo šanci vyrovnat se tou situací
to je prostě zákon vyvažování a s láskou to má společného to, že rodina nebyla natolik láskyplná, aby se dokázala vypořádat s faktem, že jeden z jejich členů bere nebo bral drogy a že i když nesouhlasí s jeho chováním a považuje to za destruktivní nejen pro něho ale i pro ostatní, takže to neznamená, že ten dotyčný přestal být součástí té rodiny a tam pro něho není místo
protože akceptovat to jak to je, ač je to sebebolestnější a sebedestruktivnější - je základem pro možnost harmonizace toho co se v systému pochroumalo ...
otevřenost = láska bez podmínek a to je třeba, aby se lidé otevřeli všemu co je a jak je a ne aby se vymezovali tomu co se jim nelíbí a preferovali co je jim vhod - tj. identifikovat se s postojem mysli, která vede nekonečné kolečko chci nechci
život běží v různých podobách, nedá se svázat do škatulek a diktovat si co je vhodné a co není vhodné a neustálý boj proti nevhodnému bude vystrkovat o to více to co je potlačováno a co není akceptováno
akceptace neznamená souhlasit s tím, ale uznat to, jako součást bytí, jako součást života, jako součást celkuprotože kdyby to nebylo součástí celku, života, bytí, tak by to nenastalo
velmi pěkně to vysvětluje Jeff Keller zde
"To, že se něco objeví, znamená, že to již dostalo pozvání od Boha.
Chápat to je snadné, když hovoříme o rozesmátém dítěti, nádherném západu slunce či šálku oblíbené kávy nebo čaje. Hůř se to chápe nebo přijímá, když jde o vraždu, bolest a krutost. Takové věci mysl vítat nechce.
Pozvání ale bylo dáno ve všech případech. Všechno již bylo uvítáno. Nechte mysl stranou a pochopte to. Vnímejte to citem.
Pokud se stále vzpíráte tomu, co se objeví, je to v pořádku. Znamená to jen, že se mysl nadále snaží změnit vznikající jevy. I váš vzdor již byl přivítán! Je dalším hostem na večírku. Vítejte vše, co vidíte, myslíte nebo cítíte.
Přijde čas, kdy začnete vítat všechno a budete chápat, že to, co vaše mysl říká o současné situaci, je naprosto bezvýznamné.
Pochopíte, že není třeba vzdorovat nebo bránit se tomu, co již bylo uvítáno."http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... ff-keller/