Tao, moudrost a příliš mnoho slov

[ryunin]

Myslím, že hodně lidí si pod pojmem moudrost představuje to, co je ideálem tao.

Tao ťe Ting jsem četl dávno, dávno a skoro jsem uplně zapomněl, o čem to je. Ale dneska dopoledne jsem se na to kouknul a připomněl jsem si základní hodnoty této filozofie, kterou zřejmě učil a žil mistr Lao C.

A uvědomil jsem si, že ač o taoismu se na poradně snad vůbec nemluví, je to z nějkého důvodu pořád ideálem mnoha lidí, kteří se zajímají o duchovní otázky.

Shrňme si tedy ideály tao.

Kdo ví, nemluví.

Kdo chce něčeho dosáhnout, ničeho nedosáhne.

Kdo nic nepotřebuje, má všechno.

Kdo má velké touhy, o všechno přichází.

V jediném zrnku písku je celý vesmír.

V celém vesmíru není jediné zrnko písku.

Kdo se vyvyšuje, propadá se na dno.

Kdo se neprosazuje, jeho moudrost září do všech stran vesmíru.

Kdo chce učit moudrost, odchází mimo obydlí lidí do hor a žije tam tiše v souladu s přírodou.

Atd. atd.

Je to nádherná filozofie , že? Každý tomu hned rozumí, intuitivně cítíme tu sílu moudrosti u nokoho, kdo z bláznivého světa hledání prospěchu, úspěchu, zisku, požitků, odešel do hor a jeho nejlepším přítelem je horksá bystřina. Někod, kdo místo iPhopne používá zprávy na nebi, poslouchá nikoliv Lady Gaga, ale bublání bystřiny a zpěv ptáků...

Kdo by nepovažoval takovou filozofii za nejčistší moudrost a dosažení všeho, co člověk může potřebovat?

Není tu žádné vnucování nějakých meditací, nemusí se nic číst, nemusí se nic říkat, nemusí se nic mít, nemusí si nic dělat, jen splynete s chodem univerza. To je vše.

Ladislav Fuks v románu Vevodkyně a kuchařka má postavu pana Wu-i-šenga wej-če, což znamená Ten, kdo nedělá nic kvůli životu.

Myslím, že kdybych nikdy nic nenapsal, o nic neusiloval, necvičil zazen a vůbec se o nic nesnažil, nezlobil se, netoužil po ženských a jen klidně spočíval ve své horské chýši z trávy, lidé by mě tu na poradně zbožňovali, akorát že by o mě nevěděli a já bych o jejich přízeň nestál.

Přemýšlel jsem dnes, proč je tao zdánlivě tak dokonalá filozofie a buddhismus je proti tomu se svou horou knih a učení a meditací a sútrami a mistry a mnichy a kláštery a sochami a nevím s čím vším působí jako Cirkus Humberto -ale nic proti cirkusům, takže mám na mysli Cirkus Humberto, kde se všichni docela zbláznili.

A nebyl bych to já, kdybych se nepokusil tento rozpor mezi dokonale tichou moudrostí tao a zdánlivým humbukem buddhismu vyřešit.


Ale udělám to víc jako seriál, budu psát reakce na tento úvod a do toho se může kdokoliv připojit.

[ryunin]

Myslím si, že někteří lidé mě považují za málo opravdu moudrého, protože tu "pořád něco píšu".



Koukněme se na ten problém.

Přemýšlel jsem o tom. Především je dobré si všimnout, že zen byl filozofií tao ovlivněn, silně. Ale nezaprodal se - neobětoval to, co Buddha našel s tím, že Lao C byl lepší a proto je lepší jít cestou tao. zen pouze odmítl nechat se oblbnout učením, které neznamená nic, pokud jsou pro nás slova všechno a vzal si z tao tu moudrost, že slova nevystihují podstatu a že jádrem moudrosti je opravdu "mlčet". Ale odmítl to brát doslova a skutečně zmlknout, jak to udělal mistr Lao C. Místo toho zenoví mistři staré Číny s vervou učili, mluvili, bouchali holí, cvičili zazen, kopali do svých žáků, jedli sladké plody a smály se na celé kolo těm nejhloupěšjším věcem. Byli často hluční, hlomozní, hrubí, neurvalí, prostě velmi maskulinní, nciméně to byla jen jedna stránka věci, protože byli nejen jedním pólem tao, ale také druhým, tím jemným, ženksým, intuitivním, tichým. Myslím, že skuteční zenoví mistři prostě dokonale spojili ticho a jemnost s hrubostí a silou, klid s aktivitou, noc se dnem, horko s ledem atd. Prostě byli vyvážení ve svém projevu, pouze někomu, kdo nepochopil jejich učení, mohli připadat příliš hluční a aktivní. Jenže jak tao učí, uvnitř ohně je led, uvnitř taseného meče je klid a mír.

A tak jsem přemýšlel. Dnes jsem si udělal takový krásný večer. Rozhodl jsem se nepoužít elektriku, nezapomnout počítač, zapálil jsem svíčku, zapálil vonnou tyčinku, oblékl bavlněnou kesa, sedl si na zafu a přiapdal jsem si jako v ráji. POpřel jsem čas - mohl jsem být v 17. století, nebo v 9. století, zažil jsem totéž, co staří čínští zenoví mistři. Vůně kadidla, svíčka, prostý oblek a klidný sed v zazenu. Dostal jsem všechno jen díky tomu, že jsem přetal nějakou dobu používat přepychu moderní doby. A zjistil jsem, že to je velký přepych, zredukovat svůj svět na minimum, je to nádhera.

A pak mě napadlo -takže buddhista by se měl držet takového života? Měl by se zříct elektriky, počítače, internetu, auta, kreditky, mobilu atd. proto, aby skutečně žil buddhistický život?

A tady mi došlo, jak velký je rozdíl mezi ideálem tao a zenem. A to je důvod, proč už jsem tu na poradně tolikrát vykřikoval, ž zen je jiný. KDyž jdeme uplně na dno věcí, tak je všechno stejné, ale já teď nemluvím o dnu věcí ale o jevech, čili jak se to dělá v praxi. Prostě jak praktikovat v životě tao? TO je rozhodně jiná věc než praktikovat buddhismus. Tao nemůžete praktikovat s mobilem v ruce a s připojením na internet. To prostě není ideál tao. Tao znamená odejí, mlčet, opustit, přestat být aktivní, stát se starým klidným bůvolem. Zen znamená totéž, ale vůbec to tak na první pohled nemusí vypadat. zatímco mistr Tao skutečně mlčí, zenový istra mlčí, zatímco mluví. Zatímco mistr Tao žije opravdu v horách, zenový mistr má hory v McDonalds, není to pro něho problém.

Uvažoval jsem, jak může dělník v továrně, který každý den pracuje v hrozném hluku, žije v zamořeném městě, jezdí do práce přeplněným autobusem, jí bůček v jídelně, jeho manželka se každý večer dívá v TV na hloupé seriály a děti pobíhají po bytě se sluchátkama na uších a hrajou počítačové hry kde panáčci bijí jiné panáčky, jak může takový člověk realizovat ideál buddhy? Je to těžké, ale může. Když si ráno vyhradí půl hodiny, vstane dřív, využije ticha, cvičí ráno zazen, než jde do práce a ten klid a mír zazenu přenese do toho hlučného, zamořeného města, ve svém srdci. A večer si zase sedne v tichu do zazenu, když už jeho rodina spí, on cvičí zazen. A přečte si kousek z mých esejů, které si vytiskl v copy centru z flešky. Takhle může naplnit ideál buddhy, je sám sebou, nic zvláštního nehledá a raduje se z maličkostí. Jak to jde v praxi, to opravdu nevím, zvolil jsem extrémní případ. Teoreticky to je možné. Z principu tam není problém.

Ale - to je velké ale. Ale abychom mohli cvičit buddhismus, potřebujeme k tomu určité podmínky, určité učení, určité odhodlání. Jen člověk, tkerý už cvičí zazen několik let, poznal svého učitele osobně, oddal se v životě buddhismu, bude zřejmě schopen realizovat ten klid a radost buddhy v průmyslovém městě jako dělník, který v továrně pracuje na směny. Bude to muset být úžasný chlapík. A nebo úžasná žena, kkdyž to bude třeba jeřábnice nebo kuchařka v jídelně pro horníky.
V tom spočívá kouzlo buddhismu, že neodmítá žádné podmínky. I prostitutka může být zenovým mistrem. Něco takového není v tao nebo křesťastnví možné. Protože v tao a křesťanství je ideál něco nezpochybnitelného, kdežto v zenu je ideálem realita tady a teď.

A tak jsem přemýšlel o tom krásném večeru, kde jsem zruišl podmínky 21. století. Zdálo se, že jsem dosáhl nesmírně hloubky a čistoty, jak uvnitř, tak vně. Ano, ale pokud k něčemu takovému přilnete a budete to považovat za vrchol svého snažení, už to není buddhismus, rpotože je to diskriminace - začali jste rozlišovat svět na tichý, hluboký, bez elektriky a internetu a hlučný, povrchní, internetový....

Takže se musíme vrátit k jádru věci - realita je bez hodnocení, beze slov, bez kategorií.

Ale protože člvoěk má tendenci neustále sklouzávat k tomu, co je povrchní, rychlé, uspokojivé a sobecké, myslím, že je velmi velmi užitečné, používat prostředky jako ticho, příroda, hloubka, klid, nenásilí, mírnost, ticho, ticho a znovu ticho, mlčení, ticho, klid a přírodní látky a vonné tyčinky jako povzbuzení k tomu, abychom se probudili do toho, kde už není žádná diskriminace, žádné nahoře a dole. A lidé, kteří uvidí člověk,a který je vnitřně klidný a vyrovnaný, bvudou cschopni slyšet jeho slova a budou schopni zkusit něc o udělat se svým životem. Ale to neznamená, že hlučný a velmi akční mistr nemůže učit a inspirovat k probuzení. Jak ten tichý typ, tak ten hlučný typ, bude nepochopen mnoha, mnoha lidmi, kteří si realitu a probuzení spletou s ideálem, který si vytvoří na základě svého učitele.

Ideálem totiž není být ani klidný, ani hlučný, ani psát nebo nepsat, ani učit nebo neučit, ale být tím, čím jsme a ne tím, čím bychom chtěli být, což se nám nikdy nemůže podařit.

A tak se zamysleme na moudrostí tao, ale nezničme tu moudrost tím, že ji špatně pochopíme. Když to vezmeme důsledně, není tu žádný závěr, ale abychom dosáhli dokonalé moudrosti, nesmíme ohrnovat nos před ničím, co by nás mohlo postrčit k probuzení. Ať to je mistr, který řve jako tygr, nebo mistr, který je tichý jako zasněžená hora. Za takovými projevy musíme objevit pravou podstatu člověka - nehledat ji na povrchu věcí a lidí.

[Návštěvník]

Uvažoval jsem, jak může dělník v továrně, který každý den pracuje v hrozném hluku, žije v zamořeném městě, jezdí do práce přeplněným autobusem, jí bůček v jídelně, jeho manželka se každý večer dívá v TV na hloupé seriály a děti pobíhají po bytě se sluchátkama na uších a hrajou počítačové hry kde panáčci bijí jiné panáčky, jak může takový člověk realizovat ideál buddhy? Je to těžké, ale může. Když si ráno vyhradí půl hodiny, vstane dřív, využije ticha, cvičí ráno zazen, než jde do práce a ten klid a mír zazenu přenese do toho hlučného, zamořeného města, ve svém srdci. A večer si zase sedne v tichu do zazenu, když už jeho rodina spí, on cvičí zazen. A přečte si kousek z mých esejů, které si vytiskl v copy centru z flešky. Takhle může naplnit ideál buddhy, je sám sebou, nic zvláštního nehledá a raduje se z maličkostí. Jak to jde v praxi, to opravdu nevím, zvolil jsem extrémní případ. Teoreticky to je možné. Z principu tam není problém.

Jo, jde to, ani to není nijak extrémní příklad. Mám něco poodobného za sebou...až na to čtení tvých esejů a zazenu, šlo to i bez nich...a také, že jsem se při tom ještě starala o domácnost - vaření, uklízení, praní, žehlení a pod. To chlapi, co aspirují na ten ideál Buddhy, doma většinou moc nedělají a když, tak si uvaří, vyperou, uklidí jen pro a za sebe, za nikoho dalšího....
Je známo, že v rodině, kde se tomu věnuje jen jeden a druhý ne, tak bývají velmi snadno problémy, protože ten, kdo to necvičí, tak se snaží toho druhého od cvičení odlákat, nechápe k čemu to je dobré. Je-li přítomna taková druhá manželská polovina, tak je nejlepší všechny duchovní aktivity a cvičení před ním tajit - nesedět v lotosovém sedu, když není uvařeno jídlo, vypráno, uklizeno, nakoupíno, protože to toho necvičícího popouzí jen k hádce a k výčitkám, že si ho už nevážíte a že ho odbýváte. Jo, a manželské povinnosti musíte plnit bez odmlouvání, s úsměvem na líci - i když se vám vůbec nechce a bolí vás zrovna hlava...příšerně....

[ryunin]

Uvažoval jsem, jak může dělník v továrně, který každý den pracuje v hrozném hluku, žije v zamořeném městě, jezdí do práce přeplněným autobusem, jí bůček v jídelně, jeho manželka se každý večer dívá v TV na hloupé seriály a děti pobíhají po bytě se sluchátkama na uších a hrajou počítačové hry kde panáčci bijí jiné panáčky, jak může takový člověk realizovat ideál buddhy? Je to těžké, ale může. Když si ráno vyhradí půl hodiny, vstane dřív, využije ticha, cvičí ráno zazen, než jde do práce a ten klid a mír zazenu přenese do toho hlučného, zamořeného města, ve svém srdci. A večer si zase sedne v tichu do zazenu, když už jeho rodina spí, on cvičí zazen. A přečte si kousek z mých esejů, které si vytiskl v copy centru z flešky. Takhle může naplnit ideál buddhy, je sám sebou, nic zvláštního nehledá a raduje se z maličkostí. Jak to jde v praxi, to opravdu nevím, zvolil jsem extrémní případ. Teoreticky to je možné. Z principu tam není problém.

Jo, jde to, ani to není nijak extrémní příklad. Mám něco poodobného za sebou...až na to čtení tvých esejů a zazenu, šlo to i bez nich...a také, že jsem se při tom ještě starala o domácnost - vaření, uklízení, praní, žehlení a pod. To chlapi, co aspirují na ten ideál Buddhy, doma většinou moc nedělají a když, tak si uvaří, vyperou, uklidí jen pro a za sebe, za nikoho dalšího....
Je známo, že v rodině, kde se tomu věnuje jen jeden a druhý ne, tak bývají velmi snadno problémy, protože ten, kdo to necvičí, tak se snaží toho druhého od cvičení odlákat, nechápe k čemu to je dobré. Je-li přítomna taková druhá manželská polovina, tak je nejlepší všechny duchovní aktivity a cvičení před ním tajit - nesedět v lotosovém sedu, když není uvařeno jídlo, vypráno, uklizeno, nakoupíno, protože to toho necvičícího popouzí jen k hádce a k výčitkám, že si ho už nevážíte a že ho odbýváte. Jo, a manželské povinnosti musíte plnit bez odmlouvání, s úsměvem na líci - i když se vám vůbec nechce a bolí vás zrovna hlava...příšerně....

moje přítelkyně zazen dycky velmi podporovaly, protože viděly ten rozdíl po a před zazenem... "hele, už je nejvyšší čas, aby sis dal ten svůj zazen... je to s tebou k nevydržení..."

[ryunin]

Mám něco poodobného za sebou...až na to čtení tvých esejů a zazenu, šlo to i bez nich...

Nějak jsem si toho nevšimnul když jsem to četl,
to je to mý nedbalý čtení,
ale je dobře, že i v tom zenu mají smysl pro humor a dokáží se pobavit na vlastní účet...

Tedy jaksi doufám, že to měla být legrace a že to nebylo myšleno vážně.....
Při mé chopnosti vidět vždycky všechno obráceně (jak o mě řekl nedávno někdo) je to docela možný....

osobně mám rád humor, kde není uplně jistý, jestli to je sranda nebo to je vážně
viz Ladislav Fuks, tam to je skoro na každým řádku, tam člověk neví nikdy, kdy si autor dělá ze čtenáře legraci... to miluju

[ryunin]

doporučuju juknout na knihu Tao te Ting od Lao Tsu

tohle je slušný překlad

http://www.bonalingua.cz/tao/


Pro ty, co nemají rádi disciplínu, zazen, učitele, knihy, je to skvělé učení pro život.


Jinak pro mě jako buddhistu je tao naprosto přesný vystižení stavu v zazenu - nikdo nic necvičí a nehledá a nesnaží se dosáhnout a nikomu nevnucuje, to je naprosto přesně zazen, když se cvičí správně. Nemáte nic a máte celý vesmír.

[rosada]

Dovolím si radu, jestli chceš něco psát - piš o zenu, tao nech tau - ono se o sebe postará.
Nebo ti jde o to to porovnat a ukázat zen jako vítězný? - promiň ale odsud to tak vypadá.

[Návštěvník]

Uvažoval jsem, jak může dělník v továrně, který každý den pracuje v hrozném hluku, žije v zamořeném městě, jezdí do práce přeplněným autobusem, jí bůček v jídelně, jeho manželka se každý večer dívá v TV na hloupé seriály a děti pobíhají po bytě se sluchátkama na uších a hrajou počítačové hry kde panáčci bijí jiné panáčky, jak může takový člověk realizovat ideál buddhy? Je to těžké, ale může. Když si ráno vyhradí půl hodiny, vstane dřív, využije ticha, cvičí ráno zazen, než jde do práce a ten klid a mír zazenu přenese do toho hlučného, zamořeného města, ve svém srdci. A večer si zase sedne v tichu do zazenu, když už jeho rodina spí, on cvičí zazen. A přečte si kousek z mých esejů, které si vytiskl v copy centru z flešky. Takhle může naplnit ideál buddhy, je sám sebou, nic zvláštního nehledá a raduje se z maličkostí. Jak to jde v praxi, to opravdu nevím, zvolil jsem extrémní případ. Teoreticky to je možné. Z principu tam není problém.

Jo, jde to, ani to není nijak extrémní příklad. Mám něco poodobného za sebou...až na to čtení tvých esejů a zazenu, šlo to i bez nich...a také, že jsem se při tom ještě starala o domácnost - vaření, uklízení, praní, žehlení a pod. To chlapi, co aspirují na ten ideál Buddhy, doma většinou moc nedělají a když, tak si uvaří, vyperou, uklidí jen pro a za sebe, za nikoho dalšího....
Je známo, že v rodině, kde se tomu věnuje jen jeden a druhý ne, tak bývají velmi snadno problémy, protože ten, kdo to necvičí, tak se snaží toho druhého od cvičení odlákat, nechápe k čemu to je dobré. Je-li přítomna taková druhá manželská polovina, tak je nejlepší všechny duchovní aktivity a cvičení před ním tajit - nesedět v lotosovém sedu, když není uvařeno jídlo, vypráno, uklizeno, nakoupíno, protože to toho necvičícího popouzí jen k hádce a k výčitkám, že si ho už nevážíte a že ho odbýváte. Jo, a manželské povinnosti musíte plnit bez odmlouvání, s úsměvem na líci - i když se vám vůbec nechce a bolí vás zrovna hlava...příšerně....

a ono taky může nastat, že drahá polovička považuje budhismus za sprosté slovo, Buddhu za něco jako ďábla, prázdno za to nejhorší, co se může přihodit a cvičení zazenu za přinášení špatných energií do domácnosti.
Co bys radil pak?

[ryunin]

Dovolím si radu, jestli chceš něco psát - piš o zenu, tao nech tau - ono se o sebe postará.
Nebo ti jde o to to porovnat a ukázat zen jako vítězný? - promiň ale odsud to tak vypadá.

Tao je skvěšlá inspirace, je tam vidět silný vliv na zen, už chápu, proč zenoví mistři tak často používali v Číně protiklady pro vysvětlení zenu. Ale je tam taky jasný rozdíl - mistr tao nic nedělá, mistr zen je velmi aktivní v učení druhých. Lao Tsu prý nikdy nic nenapsal a když se chystal ke stáru odjet pryč od lidí do hor na svém bůvolu, úředník císaře mu nařídil, aby své učení sepsal a tak vznikl spis Tao te Ting, které shrnuje učení Lao Tsu.

Vítězství? Zen není fotbal. V zenu vyhrává straka, která šibalsky sedí na stromě a kuje pikle.

[ryunin]

Uvažoval jsem, jak může dělník v továrně, který každý den pracuje v hrozném hluku, žije v zamořeném městě, jezdí do práce přeplněným autobusem, jí bůček v jídelně, jeho manželka se každý večer dívá v TV na hloupé seriály a děti pobíhají po bytě se sluchátkama na uších a hrajou počítačové hry kde panáčci bijí jiné panáčky, jak může takový člověk realizovat ideál buddhy? Je to těžké, ale může. Když si ráno vyhradí půl hodiny, vstane dřív, využije ticha, cvičí ráno zazen, než jde do práce a ten klid a mír zazenu přenese do toho hlučného, zamořeného města, ve svém srdci. A večer si zase sedne v tichu do zazenu, když už jeho rodina spí, on cvičí zazen. A přečte si kousek z mých esejů, které si vytiskl v copy centru z flešky. Takhle může naplnit ideál buddhy, je sám sebou, nic zvláštního nehledá a raduje se z maličkostí. Jak to jde v praxi, to opravdu nevím, zvolil jsem extrémní případ. Teoreticky to je možné. Z principu tam není problém.

Jo, jde to, ani to není nijak extrémní příklad. Mám něco poodobného za sebou...až na to čtení tvých esejů a zazenu, šlo to i bez nich...a také, že jsem se při tom ještě starala o domácnost - vaření, uklízení, praní, žehlení a pod. To chlapi, co aspirují na ten ideál Buddhy, doma většinou moc nedělají a když, tak si uvaří, vyperou, uklidí jen pro a za sebe, za nikoho dalšího....
Je známo, že v rodině, kde se tomu věnuje jen jeden a druhý ne, tak bývají velmi snadno problémy, protože ten, kdo to necvičí, tak se snaží toho druhého od cvičení odlákat, nechápe k čemu to je dobré. Je-li přítomna taková druhá manželská polovina, tak je nejlepší všechny duchovní aktivity a cvičení před ním tajit - nesedět v lotosovém sedu, když není uvařeno jídlo, vypráno, uklizeno, nakoupíno, protože to toho necvičícího popouzí jen k hádce a k výčitkám, že si ho už nevážíte a že ho odbýváte. Jo, a manželské povinnosti musíte plnit bez odmlouvání, s úsměvem na líci - i když se vám vůbec nechce a bolí vás zrovna hlava...příšerně....

a ono taky může nastat, že drahá polovička považuje budhismus za sprosté slovo, Buddhu za něco jako ďábla, prázdno za to nejhorší, co se může přihodit a cvičení zazenu za přinášení špatných energií do domácnosti.
Co bys radil pak?

když je člověk po zazenu vstřícný, laskavý, odlehčený, v dobré náladě a je z něho cítit starost o partnera, pak to jistě u druhé polovičky sklidí úspěch - ale jinak je lepší o buddhismu zbyteeně nemluvit, má smysl jen probrat to, co polovičku nějak zaujme a považuje to za přínost pro sebe samu

[ryunin]

Kodo Sawaki říkal, že pokud cvičíte zazen a doma u rodiny to nemá žádný vliv, asi něco děláte blbě, teda v tom zazenu.

[ryunin]

zazen dnes v šest hodin v Lotus centru - budeme mlčet, pít čaj i mluvit

kesa vypadá jako zvláštní, buddhistický oděv, ale to je nerodorozumění - Buddha ten oblek vymyslel, protože se chtěl obléct co nejvíc uboze a prostě, no a dnes když si obléknu kesa, vypadá to jako oděv nějakého církevního rady... čili důležitě...