od ryunin » stř 03. říj 2012 23:17:22
Myslím si, že někteří lidé mě považují za málo opravdu moudrého, protože tu "pořád něco píšu".
Koukněme se na ten problém.
Přemýšlel jsem o tom. Především je dobré si všimnout, že zen byl filozofií tao ovlivněn, silně. Ale nezaprodal se - neobětoval to, co Buddha našel s tím, že Lao C byl lepší a proto je lepší jít cestou tao. zen pouze odmítl nechat se oblbnout učením, které neznamená nic, pokud jsou pro nás slova všechno a vzal si z tao tu moudrost, že slova nevystihují podstatu a že jádrem moudrosti je opravdu "mlčet". Ale odmítl to brát doslova a skutečně zmlknout, jak to udělal mistr Lao C. Místo toho zenoví mistři staré Číny s vervou učili, mluvili, bouchali holí, cvičili zazen, kopali do svých žáků, jedli sladké plody a smály se na celé kolo těm nejhloupěšjším věcem. Byli často hluční, hlomozní, hrubí, neurvalí, prostě velmi maskulinní, nciméně to byla jen jedna stránka věci, protože byli nejen jedním pólem tao, ale také druhým, tím jemným, ženksým, intuitivním, tichým. Myslím, že skuteční zenoví mistři prostě dokonale spojili ticho a jemnost s hrubostí a silou, klid s aktivitou, noc se dnem, horko s ledem atd. Prostě byli vyvážení ve svém projevu, pouze někomu, kdo nepochopil jejich učení, mohli připadat příliš hluční a aktivní. Jenže jak tao učí, uvnitř ohně je led, uvnitř taseného meče je klid a mír.
A tak jsem přemýšlel. Dnes jsem si udělal takový krásný večer. Rozhodl jsem se nepoužít elektriku, nezapomnout počítač, zapálil jsem svíčku, zapálil vonnou tyčinku, oblékl bavlněnou kesa, sedl si na zafu a přiapdal jsem si jako v ráji. POpřel jsem čas - mohl jsem být v 17. století, nebo v 9. století, zažil jsem totéž, co staří čínští zenoví mistři. Vůně kadidla, svíčka, prostý oblek a klidný sed v zazenu. Dostal jsem všechno jen díky tomu, že jsem přetal nějakou dobu používat přepychu moderní doby. A zjistil jsem, že to je velký přepych, zredukovat svůj svět na minimum, je to nádhera.
A pak mě napadlo -takže buddhista by se měl držet takového života? Měl by se zříct elektriky, počítače, internetu, auta, kreditky, mobilu atd. proto, aby skutečně žil buddhistický život?
A tady mi došlo, jak velký je rozdíl mezi ideálem tao a zenem. A to je důvod, proč už jsem tu na poradně tolikrát vykřikoval, ž zen je jiný. KDyž jdeme uplně na dno věcí, tak je všechno stejné, ale já teď nemluvím o dnu věcí ale o jevech, čili jak se to dělá v praxi. Prostě jak praktikovat v životě tao? TO je rozhodně jiná věc než praktikovat buddhismus. Tao nemůžete praktikovat s mobilem v ruce a s připojením na internet. To prostě není ideál tao. Tao znamená odejí, mlčet, opustit, přestat být aktivní, stát se starým klidným bůvolem. Zen znamená totéž, ale vůbec to tak na první pohled nemusí vypadat. zatímco mistr Tao skutečně mlčí, zenový istra mlčí, zatímco mluví. Zatímco mistr Tao žije opravdu v horách, zenový mistr má hory v McDonalds, není to pro něho problém.
Uvažoval jsem, jak může dělník v továrně, který každý den pracuje v hrozném hluku, žije v zamořeném městě, jezdí do práce přeplněným autobusem, jí bůček v jídelně, jeho manželka se každý večer dívá v TV na hloupé seriály a děti pobíhají po bytě se sluchátkama na uších a hrajou počítačové hry kde panáčci bijí jiné panáčky, jak může takový člověk realizovat ideál buddhy? Je to těžké, ale může. Když si ráno vyhradí půl hodiny, vstane dřív, využije ticha, cvičí ráno zazen, než jde do práce a ten klid a mír zazenu přenese do toho hlučného, zamořeného města, ve svém srdci. A večer si zase sedne v tichu do zazenu, když už jeho rodina spí, on cvičí zazen. A přečte si kousek z mých esejů, které si vytiskl v copy centru z flešky. Takhle může naplnit ideál buddhy, je sám sebou, nic zvláštního nehledá a raduje se z maličkostí. Jak to jde v praxi, to opravdu nevím, zvolil jsem extrémní případ. Teoreticky to je možné. Z principu tam není problém.
Ale - to je velké ale. Ale abychom mohli cvičit buddhismus, potřebujeme k tomu určité podmínky, určité učení, určité odhodlání. Jen člověk, tkerý už cvičí zazen několik let, poznal svého učitele osobně, oddal se v životě buddhismu, bude zřejmě schopen realizovat ten klid a radost buddhy v průmyslovém městě jako dělník, který v továrně pracuje na směny. Bude to muset být úžasný chlapík. A nebo úžasná žena, kkdyž to bude třeba jeřábnice nebo kuchařka v jídelně pro horníky.
V tom spočívá kouzlo buddhismu, že neodmítá žádné podmínky. I prostitutka může být zenovým mistrem. Něco takového není v tao nebo křesťastnví možné. Protože v tao a křesťanství je ideál něco nezpochybnitelného, kdežto v zenu je ideálem realita tady a teď.
A tak jsem přemýšlel o tom krásném večeru, kde jsem zruišl podmínky 21. století. Zdálo se, že jsem dosáhl nesmírně hloubky a čistoty, jak uvnitř, tak vně. Ano, ale pokud k něčemu takovému přilnete a budete to považovat za vrchol svého snažení, už to není buddhismus, rpotože je to diskriminace - začali jste rozlišovat svět na tichý, hluboký, bez elektriky a internetu a hlučný, povrchní, internetový....
Takže se musíme vrátit k jádru věci - realita je bez hodnocení, beze slov, bez kategorií.
Ale protože člvoěk má tendenci neustále sklouzávat k tomu, co je povrchní, rychlé, uspokojivé a sobecké, myslím, že je velmi velmi užitečné, používat prostředky jako ticho, příroda, hloubka, klid, nenásilí, mírnost, ticho, ticho a znovu ticho, mlčení, ticho, klid a přírodní látky a vonné tyčinky jako povzbuzení k tomu, abychom se probudili do toho, kde už není žádná diskriminace, žádné nahoře a dole. A lidé, kteří uvidí člověk,a který je vnitřně klidný a vyrovnaný, bvudou cschopni slyšet jeho slova a budou schopni zkusit něc o udělat se svým životem. Ale to neznamená, že hlučný a velmi akční mistr nemůže učit a inspirovat k probuzení. Jak ten tichý typ, tak ten hlučný typ, bude nepochopen mnoha, mnoha lidmi, kteří si realitu a probuzení spletou s ideálem, který si vytvoří na základě svého učitele.
Ideálem totiž není být ani klidný, ani hlučný, ani psát nebo nepsat, ani učit nebo neučit, ale být tím, čím jsme a ne tím, čím bychom chtěli být, což se nám nikdy nemůže podařit.
A tak se zamysleme na moudrostí tao, ale nezničme tu moudrost tím, že ji špatně pochopíme. Když to vezmeme důsledně, není tu žádný závěr, ale abychom dosáhli dokonalé moudrosti, nesmíme ohrnovat nos před ničím, co by nás mohlo postrčit k probuzení. Ať to je mistr, který řve jako tygr, nebo mistr, který je tichý jako zasněžená hora. Za takovými projevy musíme objevit pravou podstatu člověka - nehledat ji na povrchu věcí a lidí.