Ego

[Návštěvník]

Návrat k Bohu je možný i přesto, že ego není Božské podstaty, a vede právě k odstranění ega bránícího a zastírajícího naší Božskou podstatu. Proto, abychom se mohli vydat na stezku sebepoznání, k Bohu, nemusí ego být božské, lépe řečeno stezka k Bohu není závislá na tom, co si kdo myslí o „božskosti ega", jako paní Knápková. Tedy navrátit se k Bohu můžeme a máme i přesto, že ego není božské, a dokonce nám ten návrat je umožněn jenom v případě, pokud to také chápeme, že ego musí nejprve zmizet, abychom vůbec mohli o návratu k Bohu hovořit.
Ego není vyzářeno z Boha, ale je tím, co záři Boha zastírá, je podobno špinavému hadru přehozenému přes svítilnu, zkrátka zabraňuje záři svítilny a vůbec poznání, že existuje také svítilna.
Ego nemůže být ani čisté, ani odevzdané do boží vůle. V případě mistrů není ego přítomno, ale je plně odhalena záře JÁ.
„Usilovat se nemá až ve vrcholné fázi meditace, soustředění, pak to usilování a ten kdo usiluje vadí příchodu Boha a jeho milosti, kterou jsou nečistoty ega rozpouštěny. Tehdy je třeba se odevzdat a tedy přestat usilovat, jinak s tím Bohem stále zápolíte..."
Úsilí ve vrcholné fázi meditace, což není nic jiného než vědomé trvalé spočívání v JÁ (sahadža samádhi), spočívá v odevzdanosti do jeho záře a udržování stavu uvědomění. Zde se úsilí plně prolíná s působením milosti, kdy ve stavu nedvojnosti je nedvojné i naše úsilí a milost. Tedy úsilí nekončí. Je jistě jiná podoba úsilí před realizací a rozpuštěním ega, a jiná v případě vysvobozeného siddhy. Navíc pokud jsme nedosáhli sahadža samádhi, tak jednorázovým dosažením zkušenosti střípků našeho pravého JÁ rozhodně nekončí úsilí, tedy duchovní praxe. Současně i ve formální meditaci mistrů, kteří přitom spočívají v sahadža samádhi, dochází k cílenému úsilí - soustředění v JÁ, na jeho moc, Světlo, ale například i k cílené spolupráci s Nejvyšší skutečností při vedení žáků apod. Právě duchovní stav mistrů je nejvyšším duchovním úsilím, které existuje. O to více platí nutnost správně zaměřeného úsilí u žáků stezky, proto jakékoliv řeči o nutnosti „přestat s úsilím v okamžiku dosažení", které jsou převzaty z nepříliš šťastné „mantry" Tomášových, je nesmyslnou poučkou. To je zkrátka fakt. Cílené soustředění na Boha i ve stavu sahadža samádhi není nic jiného než úsilí. Odevzdanost je jen nutnou nedílnou podmínkou pro praxi meditace. V praxi se uplatňuje jak správné rozlišování a vedení pozornosti, tak současně odevzdanost a otevírání se milosti Boha. To přináší milost a tedy dosažení, kde se úsilí a milost potkávají a stávají jedinou skutečností. Přesto dále platí nutnost správného rozlišování a tedy opět úsilí. Hovořit tedy o nějakém ukončení úsilí na stezce je to samé, jako rovnou říkat, že není nutné usilovat.
„A je mi opravdu jedno, co podle Vás řekl Maháriši o usilování do konce."
Ano, ego neuznává mistry, ani jejich poučování o praxi, tedy nauku o nutnosti rozpustit překážku poznání - ego a nutnost vytrvalého úsilí až do konce. Ego ví vše lépe než všichni mistři dohromady a učí svou trojjedinost své nevědomosti:
Ego je božské (podstatně božské, čisté, odevzdané a podobné varianty)
Nutnost přestat s úsilím, abychom realizovali a jiné varianty o neúsilí
Ego ví vše lépe než všichni praví mistři, jejich poučování nebere, má přeci vlastní rozum - a to nezapomeňme „božský"

http://www.jirivacek.cz/index.php?optio ... ew&id=2966

[Kahau]

Cílené soustředění na Boha i ve stavu sahadža samádhi není nic jiného než úsilí.

Zajímalo by mě jestli to bylo napsánu ze stavu sahadža samádhí. Mě to přijde, že je to proti mluv. Ale možná autor chápe sahadža samádhi nějak jinak než se o něm běžně mluví, tedy jako o stavu bez ega, bez individuality. Ale možné také je že to úsilí připisuje Bohu.

Ego ví vše lépe než všichni praví mistři, jejich poučování nebere, má přeci vlastní rozum - a to nezapomeňme „božský"