Smrt mysli je zrozením moudrosti

Smrt mysli je zrozením moudrosti

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 17. bře 2019 10:00:50

Tazatel: Není nutné, aby byl člověk před tím, než si uvědomí svou pravou přirozenost, nejprve jedincem? Nemá ego také svoji cenu?
Maharádž: Jedinec je nanic. Je hluboce ponořen do svých vlastních problémů a nemá ani páru o svém pravém bytí. Dokud nezačne svědek, čili pozorující vědomí, využívat jedince k tomu, aby se stal spíše objektem pozorování než subjektem, není realizace možná. Díky svědkovi je realizace žádoucí a dosažitelná.


T: Takže v životě jedince přijde okamžik, kdy se stane svědkem.
M: Kdepak. Jedinec se nestane svědkem sám od sebe. To je jako kdybyste čekal, že se sfouknutá svíčka postupem času sama od sebe rozhoří. Jedinec může zůstat navěky v temnotě nevědomosti, pokud se ho nedotkne plamen uvědomění.
T: Kdo zapálí svíčku?
M: Guru. Jeho slova a jeho přítomnost. V Indii to bývá často také mantra. Jakmile je svíčka zapálena, plamen ji postupně pohltí.
T: Proč je mantra tak účinná?
M: Neustálé opakování mantry je něco, co jedinec nedělá ve svůj prospěch. Jedinec z toho žádný užitek nemá. Stejně jako svíčka, která se hořením nezvětšuje.
T: Může si jedinec začít sám od sebe uvědomovat své já?
M: Ano, stává se to někdy jako následek velkého utrpení. Guru vás chce uchránit před nekonečnou bolestí. Má s vámi soucit. I tehdy, kdy není přítomen vnější Guru, je tu vždy sadguru, vnitřní Guru, který vás řídí a pomáhá vám zevnitř. Ale slova „vnější“ a „vnitřní“ jsou jen relativní vzhledem k tělu. Ve skutečnosti je tu jednota a vnější je jen projekcí vnitřního. Uvědomění přichází jakoby z vyšší dimenze.
T: Jaký je rozdíl mezi stavy před a po zažehnutí jiskry?
M: Dokud není zažehnuta jiskra, není tu žádný svědek, který by si uvědomoval ten rozdíl. Jedinec může být vědomý, ale neuvědomuje si to, že je vědomý. Je zcela ztotožněn s tím, co si myslí, cítí a zakouší. Temnota, která v něm je, je jeho vlastním výtvorem. Jakmile ji začne zkoumat, temnota se rozplyne. Touhu po dotazování zasel Guru. Jinými slovy, rozdíl mezi jedincem a svědkem je stejný, jako je rozdíl mezi znalostí a neznalostí sebe sama. Je-li tu harmonie (sattva), má svět, pozorovaný vědomím, stejnou povahu jako vědomí, ale když se objeví aktivita a pasivita (radžas a tamas), začnou zatemňovat a pokřivovat váš pohled a vy vidíte falešné jako skutečné.
T: Co může člověk udělat pro to, aby byl připraven na příchod Gurua?
M: Touha být připraven je sama o sobě známkou toho, že Guru už přišel a zapálil plamen. Může to být jen náhodné slovo nebo stránka v knize. Guruova milost funguje tajemným způsobem.
T: Existuje něco takového jako přípravné sebe-zdokonalování? Tolik jsem toho už slyšel o jógické sádhaně.
M: Tím, kdo provádí sádhanu, není jedinec, ale svědek. Jedinec je neklidný a klade odpor až do konce, zatímco svědek pracuje na jedinci a všech jeho iluzích, minulých, současných i budoucích.
T: Jak můžeme vědět, že to, co říkáte, je pravdivé? I když je to všechno konzistentní a bez vnitřních protikladů, jak můžeme vědět, že to není výtvor bujné fantazie, živené a rozvíjené neustálým opakováním?
M: Důkazem pravdivosti mých slov je účinek, který mají na posluchače.
T: Slova mohou mít velice silný účinek. Naslouchání opakujícím se slovům může vyvolat různé druhy transů. Posluchačovy zážitky mohou být uměle vyvolané a nemohou být považovány za důkaz.
M: Účinkem nemusí být nutně nějaký zážitek. Může to být také změna povahy, motivace, vztahu k lidem a k sobě samému. Transy a vize vyvolané pomocí slov, drog, či jakýchkoli jiných smyslových nebo mentálních prostředků, jsou jen dočasné a nikam vás nedovedou. Naproti tomu pravda, o níž se tady mluví, je neotřesitelná a věčná. A její důkaz je v posluchači, v hlubokých a trvalých změnách v celém jeho bytí. Není to něco, o čem by mohl pochybovat – to by musel začít pochybovat o své existenci, což je nemyslitelné. Stane-li se má zkušenost i vaší zkušeností, jaký lepší důkaz byste chtěl?
T: Sám zakoušející je důkazem svého zážitku.
M: Jistě, ale zakoušející žádné důkazy nepotřebuje. „Já jsem a vím, že jsem.“ Žádný další důkaz chtít nemůžete.
T: Existuje pravdivé poznání věcí?
M: Relativně – ano. Absolutně – žádné věci neexistují. Mít pravé poznání znamená vědět, že nic není.
T: Čím je relativní propojeno s absolutním?
M: Jsou totožné.
T: Z jakého úhlu pohledu jsou totožné?
M: Po vyslovení slov přijde ticho. Když odezní relativní, zůstává absolutní. Je ticho, které tu je před vyslovením slov jiné, než ticho po jejich vyslovení? Ticho je jen jedno a bez něj by slova nebylo možné vůbec slyšet. Ticho je tu stále – za slovy. Přesuňte svou pozornost od slov k tichu a uslyšíte ho. Mysl touží po zážitcích a vzpomínky na tyto zážitky považuje za poznání. Džňánin je ale za všemi zkušenostmi a jeho paměť neobsahuje žádnou minulost. Je naprosto oddělen od čehokoli konkrétního. Ale mysl prahne po formulacích a definicích a je vždy připravena sevřít skutečnost do nějaké slovní formy. O všem si chce vytvořit nějakou představu, protože bez představ mysl nemůže existovat. Skutečnost je ze své přirozenosti samostatná, ale mysl ji takovou nechce a místo toho se zabývá neskutečným. Ale to je taky to jediné, co může mysl udělat – odhalit, že neskutečné je neskutečné.
T: A vidět skutečné jako skutečné?
M: Nic takového jako vidění skutečného neexistuje. Kdo by co viděl? Skutečností můžete pouze být – ale to jste tak jako tak. Je to jen mentální problém. Zbavte se falešných představ, to je vše. Nepotřebujete žádné pravdivé představy. Žádné ani neexistují.
T: Tak proč jsme vybízeni k tomu, abychom hledali skutečné?
M: Mysl musí mít nějaký cíl. Když ji chcete povzbudit, aby se osvobodila od neskutečného, musíte jí za to něco slíbit. Ve skutečnosti žádný cíl není potřeba. Být osvobozen od nepravdivého je dobré samo o sobě – za to není potřeba žádná odměna. Je to jako být čistý – to je samo o sobě odměnou.
T: Není odměnou sebepoznání?
M: Sebepoznání je odměnou v podobě osvobození se od osobního já. Nemůžete poznat poznávajícího, protože jste poznávající. Samotný fakt poznání dokazuje existenci poznávajícího. Žádný další důkaz nepotřebujete. Ten, kdo poznal poznané, není poznatelný. Tak jako světlo lze poznat jen podle jeho barev, tak lze poznávajícího poznat jen podle poznaného.
T: Takže poznávající je jenom výsledek dedukce?
M: Znáte své tělo, mysl a pocity. Jste snad jenom nějaká dedukce?
T: Jsem dedukcí pro ostatní, ale ne pro sebe.
M: Stejně tak já. Jsem výsledkem dedukce pro vás, ale ne pro sebe. Znám sebe, protože jsem sám sebou. Tak jako vy víte, že jste člověk, protože jste člověkem. Nemusíte si stále připomínat, že jste člověk. Teprve když o tom bude někdo pochybovat, začnete své lidství nějak dokazovat. A podobně já vím, že jsem vším. Nemusím si pořád opakovat: „Já jsem vším, já jsem vším.“ Jedině když mne budete považovat za něco částečného, za jedince, tak se proti tomu začnu ohrazovat. Tak jako vy jste neustále člověkem, tak jsem i já vším – neustále. Jakmile jste něčím neustále, potom není pochyb o tom, že tím opravdu jste.
T: Když se vás zeptám, jak víte, že jste džňánin, tak asi odpovíte: „Nemám žádné touhy. Copak to není důkaz?“
M: I kdybych byl plný žádostí, stejně bych byl tím, co jsem.
T: Já plný tužeb a vy plný tužeb – jaký rozdíl by potom mezi námi byl?
M: Vy se ztotožňujete se svými touhami a stáváte se jejich otrokem. Pro mne je touha jen věc jako každá jiná, pouhý mrak na mentálním nebi, a já se necítím povinen podle ní jednat.
T: Jsou poznávající a jeho poznání dva nebo jeden?
M: Jsou obojím. Poznávající je neprojevené, poznané je projevené. Poznané je neustále v pohybu, mění se, nemá svůj pevný tvar, své stálé místo. Poznávající je nehybným podkladem veškerého poznání. Poznávající a poznané se vzájemně potřebují, ale skutečnost leží za tím. Džňánin nemůže být poznán, protože není koho poznat. Je-li tu jedinec, můžete o něm něco prohlásit, ale není-li tu žádné sebe-ztotožnění s ničím konkrétním, co se o tom dá říci? Když řeknete něco o džňáninovi, jeho odpověď vždy bude: „O kom to mluvíš? Nikdo takový tu není.“ Tak jako nemůžete říci nic o vesmíru, protože obsahuje vše, tak také nemůžete říci nic o džňáninovi, protože je vším a zároveň není ničím konkrétním. Abyste si mohl pověsit obrázek, musíte mít skobu. Když nemáte skobu, na čem bude obrázek viset? Chcete-li umístit věc, potřebujete prostor, když chcete umístit událost, musíte mít čas. Ale to, co je mimo čas a prostor, nelze nijak uchopit. Díky němu je všechno vnímatelné, ale ono samo vnímat nemůžete. Mysl nemůže poznat něco, co je za myslí, naproti tomu to, co je za myslí, je schopno poznat mysl. Džňánin nezná zrození ani smrt, existence a neexistence je pro něj jedno a totéž.
T: Když zemře vaše tělo, vy tu zůstanete.
M: Nic nezemře. Tělo je jen představa. Nic takového neexistuje.

T: Než uplyne další století, budete pro všechny kolem mrtvý. Vaše tělo bude zasypáno květinami, potom spáleno a popel rozptýlen. To bude zkušenost ostatních. Jaká bude vaše zkušenost?
M: Čas skončí. Tomu se říká Velká Smrt (mahámritju), smrt času.
T: Znamená to, že vesmír a veškerý jeho obsah zanikne?
M: Vesmír je vaše osobní zkušenost. Jak by se ho moje smrt mohla dotknout? Můžete dvě hodiny naslouchat nějaké přednášce. Kam se poděla poté, co skončila? Ponořila se do ticha, ve kterém se společně nachází začátek, prostředek i konec přednášky. Čas se zastavil, byl tu, ale už tu není. Ticho, které nastane po životě plném mluvení i po životě plném ticha, je stejné. Nesmrtelnost je osvobození od pocitu „já jsem“. Ale není to zánik. Naopak, je to stav nekonečněkrát skutečnější, vědomější a šťastnější, než si vůbec dokážete představit. Pouze vědomí „já“ už tu není.
T: Proč přichází Velká Smrt současně s „malou smrtí“ těla?
M: Nesmysl! Můžete zemřít stokrát, aniž byste se zbavil svého mentálního zmatku. A naopak, můžete si ponechat tělo a zemřít jenom v mysli. Smrt mysli je zrozením moudrosti.
T: Jedinec odejde a zůstane jen svědek.
M: Nikdo takový, kdo by říkal „já jsem svědek“, tu nezůstane. Není-li tu žádné „já jsem“, jak by tu mohl být svědek? Ve věčném stavu není pro „já“ žádné místo. Člověk, který nese balík, má strach, aby ho neztratil – jeho vědomí je upnuto na balík. Člověk, který si pěstuje pocit „já jsem“, má vědomí upnuto na „já“ – je sebe-vědomý. Džňánin se neupíná na nic a nedá se o něm říci, že by byl vědomý. A přece není ani nevědomý. On je pravou podstatou uvědomění. Nazýváme ho digambára, čili oděný do prostoru, nahý, jsoucí za vším, co je zdánlivé. Neexistuje žádné jméno ani forma, které bychom mu mohli přisoudit – a přesto, on je tím jediným, co opravdu je.
T: Tomu nerozumím.
M: Kdo by tomu taky mohl porozumět? Mysl má svoje limity. Bohatě stačí, když vás dovede ke hranicím poznání a vy spatříte nezměrnost nepoznaného. Zda se do toho ponoříte, to už záleží na vás.
T: A co svědek? Je skutečný nebo neskutečný?
M: Obojí. Je posledním zbytkem iluze, a zároveň prvním dotykem skutečného. Říkat „já jsem jen svědek“, je nepravdivé i pravdivé zároveň. Nepravdivé kvůli „já jsem“, pravdivé kvůli svědkovi. Lepší je říkat „je tu pozorování“. Ve chvíli, kdy řeknete „já jsem“, vznikne celý vesmír, spolu se svým tvůrcem.
T: Mám další otázku. Můžeme si představit jedince a já jako dva bra-try, malého a velkého? Malý bratr je rošťák a sobec, drzý a neposedný, zatímco velký bratr je inteligentní a laskavý, rozumný a uvážlivý, osvobozený od tělesného vědomí s jeho touhami a strachy. Velký bratr zná malého, ale malý nezná velkého a myslí si o sobě, že je sám. Potom přijde Guru a řekne tomu menšímu: „Ty nejsi sám, jsi z velice dobré rodiny, tvůj bratr je velmi pozoruhodný člověk, moudrý a milý a má tě moc rád. Vzpomeň si na něj, přemýšlej o něm, najdi ho, pomáhej mu a sjednotíš se s ním.“ Takže, moje otázka zní: jsou v nás dva aspekty, osobní a ne­ osobní, falešné já a pravé já, nebo je to jedno a totéž?
M: Je to obojí. Zdají se být dva, ale když je začnete zkoumat, zjistíte, že jsou jen jedním. Dualita trvá jen do té doby, než ji začnete prověřovat. Trojice mysl, já a duch (viakti, viakta, aviakta) se stane jedním. Jsou to jen různé módy zakoušení: připoutanost, odpoutanost, transcendence.
T: Váš předpoklad, že jsme ve snovém stavu, dělá vaši pozici nenapadnutelnou. Jakoukoli naši námitku odmítnete jako neplatnou. Člověk s vámi nemůže vůbec diskutovat!
M: Touha diskutovat je také jenom touha. Touha vědět, mít moc, dokonce i touha existovat, jsou jen touhy. Každý touží být, přežít, pokračovat, protože nikdo si není jistý sám sebou. Ale každý je nesmrtelný. Děláte sám sebe smrtelným tím, že se považujete za tělo.
T: Jestliže jste našel svobodu, nedal byste mi jí kousek?
M: Proč jenom kousek? Vezměte si ji celou. Berte si, je tu k dispozici. Ale vy se svobody bojíte!
T: Svámí Ramdas zažil něco podobného. Někteří jeho žáci se jednou kolem něj shromáždili a začli ho prosit o osvobození. Ramdas je s úsměvem poslouchal, pak ale najednou zvážněl a řekl: „Můžete mít absolutní a trvalou svobodu teď hned. Kdo ji chce, ať si pro ni jde. Nikdo se nepohnul. Třikrát opakoval svoji nabídku. Nikdo ji nepřijal. Potom řekl: „Nabídka se ruší.“
M: Připoutanost ničí odvahu. Dávající je vždy připraven dávat. Ale přijímající tu není. Svoboda znamená nechat všechno být. Lidé prostě nechtějí nechat všechno být. Nechápou, že za nekonečné se musí zaplatit konečným, tak jako je smrt cenou za nesmrtelnost. Duchovní vyspělost je v tom, že jste připraven se všeho vzdát. Vzdání se je první krok. Ale skutečné vzdání se je v tom, že si uvědomíte, že není čeho se vzdát, protože nic není vaše. Je to jako hluboký spánek – když usnete, nevzdáte se své postele – jednoduše na ni zapomenete.

Návštěvník
 

Zpět na Nisargadatta Maharaj

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků

cron