Pociťování lásky namísto posuzování

Pociťování lásky namísto posuzování

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 27. lis 2015 13:40:15

Pociťování lásky namísto posuzování mění negativní energii v neškodnou

Moudrost vychází ze srdce. Moudré srdce přijímá druhé s láskou a plně soucítí s jakoukoliv úrovní, na níž právě na své duchovní cestě jsou. Přistupuje k lidem s pocitem lásky a jednoty, a nikoliv z pozice posuzování. Moudrý člověk ví, že cítí-li se oddělen od méně vyspělých lidí, odděluje se zároveň od těch vyspělejších a zpomaluje svou cestu vzhůru. Očima plnýma lásky se jakákoliv energie stává krásnější.

Moudrost je také schopnost poznat, co je ve vašem životě důležité, a co ne, co vás jen rozptyluje a co je voláním vaší duše. Je to schopnost probrat se přicházejícími informacemi a vybrat si z nich jen takové, které vám přispívají k vnitřní pohodě a zdravému bytí. Možná jste si vždycky přáli něco zažít nebo udělat, ale nikdy jste si na to nenašli čas. Máte plné ruce práce v domácnosti, nebo neustále zvedáte telefony, či plníte přání druhých. Moudří lidé mají schopnost rozpoznat, co jim opravdu pomáhá plnit jejich poslání, a co je jen zdržuje v cestě. Máte ve svých rukou moc přitáhnout si do života myšlenky, události a lidi, kteří jsou pozitivní, podporují vás a naplňují vás poznáním. Můžete si vytvořit takové osobní prostředí, které vás bude podporovat, a ne ubíjet.

Moudrost také znamená pochopit svou mysl a to, jak funguje. Mysl je úžasný nástroj, jehož prostřednictvím se můžete učit. Nikdy však nemá dost a neustále vás motivuje, abyste se učili novým a novým věcem. Ať uděláte, co uděláte, vaše mysl vždycky chce, abyste šli dál, podnikali další a další kroky. Pokud se s ní budete ztotožňovat, nebudete se nikdy cítit naplnění a vnitřně spokojení. Ztotožníte-li se však se svým hlubším bytím, se svou duší, dojdete pocitu vnitřního klidu a míru. Vaše hlubší já je ta část vaší bytosti, která vnímá vaše pocity a vybírá si, jaké myšlenky chce mít.

* * *

- z knihy Osobní síla skrze uvědomění, Sanaya Roman
Návštěvník
 

Re: Pociťování lásky namísto posuzování

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 07. pro 2016 13:17:11

Být lepší než ostatní

Obrázek

Víš, trochu jsem se zasekl. Nevím, co teď. Nějak mám pocit, že se neposunuji dál. Nemívám mimotělní zážitky, nekomunikuji s vysokovibračními entitami, necítím energie… Nejsem šťastný.

Chceš být šťastný?

Hm, to bych moc rád…

Jak to vypadá?

Být šťastný? No, radovat se. Smát se. Těšit se z každé drobnosti. Zažívat takovou lehkost na hrudi.

A když nic takového neprožíváš tak jsi nešťastný?

Dá se to tak říct.

Je těžké dosáhnout štěstí, když jeho přítomnost je závislá na podmínkách. „Budu šťastný, když…“

Snažím se to nepodmiňovat. Snažím se být dobrý. Snažím se být lepší než ostatní. [i]


Vidíš a to je možná ten důvod tvé nespokojenosti.

Co?

Snažíš se být lepší než ostatní. Být lepší než ostatní je skutečně náročné, je to vlastně nemožné. Vždycky někde bude existovat někdo, kdo bude v něčem, vlastně v čemkoliv, lepší než ty. To zejména. A hlavně také ta naše naučená potřeba být lepšími je jako jed, který rozežírá naše štěstí a nenechá jej vyrůst do silného neporazitelného stromu. Být lepší než ostatní je výmysl ega. Je to umělá potřeba naší společnosti, vychovávat úspěšné lidi. Jsme učeni být úspěšní. Být lepší než ostatní. Chceme být víc duchovní než ostatní. Myslíme si, že o duchovnu víme víc než ostatní a to nám dělá dobře. Když ale přijde někdo, kdo si o sobě myslí to samé, jenom z jiného úhlu pohledu, vznikne konflikt, protože oba dva máme svoji pravdu. A konflikt je výsledek moci ega. Pokud ve svém životě prožíváš konflikty, znamená to, že ve tvém chrámu vládne ego. Ne láska. Láska nechce být lepší než ostatní. Láska nechá ostatní, aby byli ve svých očích lepší než ona. Láska je jediná podmínka skutečného štěstí. Jinak nejde o štěstí ale o dočasnou emoci, která časem vymizí neboť vyrostla na nezdravých základech. To je výsledek egoistické potřeby být lepší než ostatní. Když někoho "umluvíš" v duchovní diskuzi na téma smrtelnosti brouka, pocítíš na chvíli pocit štěstí, protože jsi měl „pravdu“ a dostal jsi důkaz, že jsi na správné cestě. Ale ten prchavý pocit štěstí ti vydrží do okamžiku než v další takové diskuzi "umluví" někdo tebe. Štěstí zmizí, domeček radosti se zhroutí a bude ležet na nezdravých základech dokud se neobjeví další oběť ochotná diskutovat s tebou na téma, ve kterém se vyznáš, abys opět mohl zvítězit. Láska nic takového nechce. Láska je. Nebo není. Tvoje potřeba být lepší tě svazuje. Láska k sobě ti dá volnost. Láska k sobě tě zbaví konfliktů.
Každý máme svůj příběh, každý máme svoje problémy. Láska je umožňuje vidět. Je tolerantní. Chápe.

Takže mám vždy ustupovat?

Pořád z tebe mluví ego. Láska nevítězí, neustupuje, neprohrává, nehodnotí… to dělá ego. Láska buď je nebo není. Na duchovní cestě se učíme žít láskou. Ale protože je naše hluboké vědomí silně potlačeno pomocí lží, pověr a manipulací, od který se nedá oprostit lusknutím prstů, setkáváme se na ní s mnoha komplikacemi a problémy, které nás z ní svádí. A záleží jen na nás, na našem rozhodnutí, na naší víře, zda na své cestě zůstaneme. Té cestě říkáme život a tváříme se vždycky urputně, když o životě mluvíme. Přitom to původně měla být hra. Hra na získávání zkušenostních bodů. Než jsme si z ní udělali boj. „Život JE boj“, řekneš si ale podléháš tím další pověře, která tě svádí z cesty. Řekneš si, že to tak musí být. Nemusí. Život je získávání zkušeností. Zkušenosti jsou zkušenosti. Nejsou dobré, či zlé. To z nich dělá jenom náš rozum, kterému diktuje ego. Někdo vnímá narození dítěte jako největší radost života, někdo jako tragédii. Vnímáš tu rozdílnost náhledu? Záleží jenom na nás, jak takovou zkušenost vyhodnotíme, jak ji pojmenujeme. A o tom to je. O našem vnitřním pohledu, kterým tvoříme vlastní realitu.

Lencher Falprea
Návštěvník
 

Re: Pociťování lásky namísto posuzování

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 22. pro 2016 22:07:56

Láska jako stanovisko Boha

Milovat znamená vnímat život z božské perspektivy

Začněme jednoduchým postřehem, který však významně ovlivňuje náš život: uvnitř každého z nás můžeme vystopovat dvě referenční soustavy, které na sebe berou roli skutečného navigačního systému, který nám pomáhá nacházet cestu tajuplným a nezřídka velmi komplikovaným labyrintem našeho života. Jedná se o naše duchovní srdce a naši mysl (zejména aspekt tzv. nižší mysli, která je v józe nazývána „manas“). Nevědomým lidem se tyto systémy mohou jevit komplementární a tudíž zaměnitelné. Díky tomuto omylu se při své „aktivaci“ jeden z těchto systémů stává řídícím, zatímco druhý okamžitě téměř automaticky ustupuje do pozadí a přepne se do jakéhosi „pohotovostního“ režimu, ve kterém nezabírá naši pozornost a je nahrazen systémem aktivním. Tento mechanismus má velice rozsáhlé důsledky, kterých bychom si měli být dobře vědomi.

Jak naše duchovní srdce, tak i nižší mysl, mají vlastní specifické výrazové prostředky a možnosti. Jejich specifika dokážeme jasně rozlišovat zejména v případech, kdy jedno převáží a stane se hlavním řídicím systémem.

Obrázek

Například když se zamilujeme a v našem životě začne převládat duchovní srdce se svým tajuplným cítěním a vnímáním, má nižší mysl tendenci se zastavit či (v určitých zvláštních momentech) upozadit, takže jsme přemoženi nadvládou emocí a citů a rozum je téměř vytěsněn. Tehdy se dostáváme pod nadvládu citu bez rozumu. Nejdůležitějšími se najednou stávají samotné naše prožitky, protože v nich pociťujeme emoce přímo – i přesto, že nám nedávají smysl.

Na druhé straně, když dáváme přednost mysli a srdce se dostane mimo dosah naší pozornosti, řídíme se především logikou a rozumem. Tehdy se pro nás stává nejdůležitějším to, co nám dává logicky smysl, a to i když se necítíme býti součástí dění kolem nás a pociťujeme třeba i jisté odcizení se vlastnímu životu.

Sami vnímáme, že v důsledku tohoto nepochopení vztahu mezi srdcem a nižší myslí, v případě zamilovanosti (kdy jsme centrováni v srdci) postrádáme často jasnou mysl a rozum. Častěji se tak můžeme dopouštět různých chyb, kterých následně můžeme velice litovat a které mohou naši lásku nebo ty, které opravdu milujeme, i ranit.

Na druhé straně, když upřednostňujeme mysl (děláme jen „rozumné“ věci, logicky zvažujeme své jednání, snažíme se intelektuálně předvídat následky svých činů), stáváme se často čím dál tím více bezcitnými (naše city jakoby vyprchaly a rozum z nás tak může učinit přízračná „monstra“). Duchovní srdce je vyloučeno na okraj naší pozornosti. Tento typ vztahu mezi srdcem a myslí (přesněji nižší myslí – manas) je u většiny lidí častější, proto jsou také oba referenční systémy (mylně) chápány jako vzájemně zaměnitelné.

Pro zasvěcené je však velice zřejmé, že duchovní srdce a mysl (zejména nižší, roztěkaná mysl – manas) rozhodně nejsou zaměnitelné – duchovní srdce nemůže nahradit mysl a mysl nemůže nahradit duchovní srdce. Ve skutečnosti jsou oba tyto systémy vzájemně se doplňujícími součástmi naší duše a byly už Stvořitelem určeny k tomu, aby spolu spolupracovaly. Každý z nich má svou specifickou roli, kterou nazýváme jeho životem. Názorným příkladem je lidské tělo – mozek nemůže nahradit srdce a srdce nemůže nahradit mozek. Pouze společně a v souladu, v harmonii s ostatními orgány, vytváří ideální prostředí pro naše tělo, ve kterém se můžeme v tomto světě projevit a existovat. Úplná a harmonická spolupráce duchovního srdce a celé mysli (která zahrnuje mnohem více než jen rozumovou diskurzivní strukturu nazývanou v Sanskrtu manas) na všech úrovních lidské bytosti obdobně vytváří prostředí vhodné pro přítomnost a projev živoucí duše.

Obrázek

Lidé neznalí tohoto velkého tajemství Života, lidé, v jejichž srdcích láska chybí, vnímají jednání zamilovaných jako zmatené, nepochopitelné či chaotické. Takoví lidé se totiž nechávají vést životem pouze tím, co jim radí nižší mysl (manas) a jako svůj životní „navigační systém“ používají téměř výlučně logiku. Pro někoho takového se rozum stává svrchovanou až tyranskou autoritou ovládající téměř veškerá naše životní rozhodnutí a zkušenosti.

Podobně zamilovaný člověk má pocit, jako by jeho činy byly řízeny nějakou záhadnou spontánní silou. Spoléhá se na své srdce jako na jisté vodítko a naslouchá mu jako všemocnému „navigátorovi“ životem. Nižší mysl manas svým logickým přístupem nedokáže tento tichý hlas pochopit (dokonce i jen ten název zní paradoxně) a tak ti, kdo nejsou zamilovaní, vnímají jednání ostatních ponořených do lásky jako nesmyslné. Odtud pramení většina negativních reakcí, které lidé spontánně projevují vůči všem, kdo jsou až po uši zamilovaní a kteří následují mystický a hluboce transformační hlas svého duchovního srdce.

Naše nižší mysl s námi současně často hraje hru (a její obětí se dnes stává opravdu mnoho z nás), ve které se nás snaží přesvědčit o tom, že když jsme zamilovaní, nedokážeme logicky uvažovat, a tak – jelikož rozum je v dnešní době považován za nezbytný pro naše přežití – krok za krokem raději obracíme svou pozornost a vlastně celý svůj život k činnosti nižší mysli. Tento bezděčný proces je příčinou toho, že duchovní srdce je odsunuto na pozadí našeho zájmu, jako by tato naše část byla jen něco doplňkového či podřadného, něco, co je dobré leda tak pro naše zabavení se během víkendu. Tento postoj je kořenem od základů škodlivého, avšak stále široce rozšířenějšího konceptu, kdy jsme v pracovních dnech těmi „rozumnými“ bytostmi (s převládající nižší, logickou myslí manas) a o „víkendech“ logiku odhodíme a užíváme si. Je však zřejmé, že takto ve skutečnosti o víkendech také odhodíme lásku a prostě jen hledáme pro svou mysl nové a nové podněty a vzrušení k zabavení, protože jsme přesvědčeni o tom, že je to jediná cesta, jak si odpočinout a cítit se lépe.

Tato dvě východiska – život v mysli a život v srdci – představují rozdíl mezi prožíváním života z pohledu utrpení a omezení (nižší mysl manas pracuje s protiklady, tedy pokud převažuje, nutně vytváří konflikty) a prožíváním života z perspektivy Boha, ve stavu lásky a štěstí.

Obrázek

Milujeme-li upřímně a z hloubi svého srdce, je nám odhalena (třebaže si to nemusíme uvědomovat) božská perspektiva života. Prožíváme svůj život z božského úhlu pohledu, ze stanoviska prodchnutého posvátnou a nekonečnou láskou. Tohoto nádherného zjevení se dostane těm, kteří mají trpělivost, vytrvalost a odvahu zaměřit se do svého duchovního srdce a spočinout v něm, i když se může zdát, že takto budou postrádat (mdlou) pomoc své nižší mysli.

Duchovní srdce naplněné opravdovou láskou nás osvobozuje od různých omezení, které jsme na sebe sami uvrhli, když jsme nechali svého „autopilota“ (tj. nižší mysl manas), aby za nás volil cestu, kterou se má náš život ubírat. Láska naopak léčí skryté omyly, kterých se despotická mysl dopustila na našem nitru.

Láska má totiž úžasnou netušenou schopnost – „vystředit“ nás vždy do perspektivy našeho srdce. Když se upřímně a celým srdcem zamilujeme, obracíme se dovnitř sebe (podobně jako se roztočená káča sama vystředí odstředivou silou) a dokážeme přímo prožívat a tím i obsáhnout stanovisko Boha ve Stvoření, stanovisko, které vychází ze středu, z našeho duchovního srdce.

Jak prokázali zřeci a mudrcové všech duchovních cest, Boží stanovisko je vždy tím centrálním, On sám se neustále nachází v srdci Stvoření a tudíž je přítomen i v duchovním srdci každého tvora. Když jsme vystředěni – prostřednictvím upřímné a všeobjímající Lásky – do duchovního srdce, spojujeme se s Bohem, sdílíme stejný pohled na Život jako sám Stvořitel, který je v našem Srdci přítomen.

Bůh zná srdce těch, které stvořil, a miluje ty, které stvořil, a je to právě tato Jeho božská a všemocná Láska, skrze niž všechna stvoření povstávají. Tantrické učení dokazuje, že kdo dokáže být trvale obrácen do svého duchovního srdce, získává nový výjimečný pohled na celý život a nachází se téměř neustále v hlubokém intimním spojení se svým Stvořitelem.

Dva rozdílné pohledy

Životní perspektiva, ve které převažují a vládnou logika a nižší mysl, je perspektiva egoistická. V ní je důležité, aby věci vždy dávaly logicky smysl, a to i když je to proti tzv. „zdravému rozumu“. Je opanována sterilní a omezenou logikou, tudíž nejsme schopni vidět a posuzovat věci z vyšší než jen osobní perspektivy. V takovém případě se tato perspektiva stává poslední výspou, baštou, kterou není možné překročit. Jedině pokud bychom použili logiku, která je naší běžné logice nadřazená, logiku, kterou však pro nás může být velmi obtížné přijmout, neboť v ní nenacházíme žádný záchytný bod. Pokrok je v takovém případě jen velmi pozvolný (pokud vůbec nějaký) a je z velké části omezen právě hranicemi naší mysli, používané pouze na těchto nižších úrovních.

Obrázek

Setrvávat ve stanovisku, kdy se řídíme pouze názorem nižší mysli (která je očividně ego-centrická), je pro naše ego velmi pohodlné, protože nám to umožňuje chránit sebe sama, aniž bychom byli nuceni překračovat vlastní hranice. Snad jen, když je to nezbytně nutné (impulsem se obvykle stanou až takové vnější okolnosti, které nějak ohrožují naše přežití, obecně velmi nebezpečné situace).

Na druhé straně, stanovisko člověka, který je „vycentrován“ do svého duchovního srdce, je hledisko dávající do středu Boha namísto ega. U tohoto životního postoje je nejdůležitější svobodná a vytříbená láska včetně všech jejích projevů. K údivu všech, kdo jsou připraveni tuto božskou perspektivu zaujmout, má svobodná a vytříbená Láska svou vlastní „tajuplnou“ logiku, kterou nižší mysl (manas) nemůže pojmout. Pohled „ze středu duchovního srdce“ je vyšším duchovním hlediskem, který má vždy tendenci zahrnout a integrovat všechny ostatní pohledy a přístupy do posvátné až rajské syntézy běžnou logiku dalece přesahující.

Zejména pro lidi, kteří tvrdošíjně trvají na nasazení a převaze nižší mysli i tam, kde se nehodí, může být těžké pochopit, že toto nové „stanovisko Boha“ může být na úrovni běžného chápání často vyjádřeno pouze prostřednictvím paradoxů. Tyto takzvané paradoxní stavy nejsou však ničím jiným než mystickým výrazem transcendentní podstaty toho, kdo se nachází ve středu takové perspektivy, tedy samotného Boha Otce. Ve světle božího Vědomí všechny paradoxy dostávají svůj smysl a jsou současně vyřešeny a překonány.

Kdo má otevřené srdce a pozornost upřenou a pevně ukotvenou do duchovního srdce, kdo skutečně žhne láskou a odpoutaně miluje život i jeho projevy, stane se tichým vyvoleným a hluboce pohnutým svědkem velkolepého Božího pohledu na všechny stránky života. Ve chvílích vznešené a svobodné lásky, skrze nádherné stavy transfigurace, skrze nezměrnou aspiraci, která se v nás probudí, a skrze vědomé oddání se všem těmto aspektům života si šťastni uvědomíme, že jsme se spojili se samotným Stvořitelem a že se ze samého středu našeho života díváme stejným „směrem“. Osvobozujeme se tak současně od předchozího vyhnanství. Takto můžeme dosáhnout na stejné „výsady“, které prožívá Stvořitel při stvoření a snadno dojít stavu spojení s Absolutnem.

Obrázek

Z této „vyšší“ perspektivy dokážeme z hloubi duše pochopit i aspekty života, které by jinak našemu chápání vycházejícímu z abstraktní a sterilní logiky unikaly.

Výjimečná a vskutku vytříbená perspektiva Boha Stvořitele, která je do určité míry vlastní všem, kdo zasvětí svůj život opravdové lásce a duchovnímu srdci, poskytuje odpovědi na většinu našich zásadních otázek a umožňuje velmi rychlý duchovní rozvoj.

Všechny duchovní směry se snaží poskytnout lidem jistou a snadnou vývojovou cestu k hlubokému spojení s Bohem Otcem. Takový stav souznění či hluboké duchovní komunikace však vyžaduje stejný pohled na život, jaký má on sám. Pouze tak mohou rozmanité projevy života zůstat aspekty Božského projevu ve Stvoření a z tohoto stanoviska je možné dosáhnout dokonalosti rychleji. To je jeden z důvodů, proč je Láska tak výjimečnou duchovní lekcí a cestou k uzdravení neduhů vyvěrajících z falešnosti našeho ega včetně jeho kořenů. Právě láska nám totiž umožňuje sdílet stejnou vizi jako náš Stvořitel.

Vytříbená láska nám může pomoci znovu objevit naši cestu

Vždy, když se v životě cítíme beznadějně ztraceni a zmateni, jsme ve skutečnosti jen lapeni v labyrintu naší hloubavé, racionální mysli, která nevidí žádnou cestu z bludiště ven. Přesto, pro zasvěcené tu tajná úniková cesta ven vždy existuje: je to obrácení se do našeho duchovního srdce a úplné a bezpodmínečné vyjadřování lásky v životě. Pouze tak můžeme dosáhnout mysteriózního božího stanoviska. Naše vnímání se projasní a veškerý zmatek či nepochopení odpadnou jako pouhé iluze. A z bludiště se stane přímá cesta do Středu.

Obtížné životní okamžiky jsou naší nadějí upamatovat se, že tu jsme, abychom se učili ze všeho Stvořeného a mohli nakonec ve Stvoření objevit tvůrce, který shlíží prostřednictvím našich srdcí na vše, co milujeme. Bolestivé lekce života nám ukazují, že tu nejsme, abychom se opájeli vlastním porozuměním, které je omezeno našimi představami, ale že máme šanci zakoušet kouzlo odpoutané spoluúčasti na aktu Stvoření. První podmínkou, abychom se stali částí tohoto božského velkolepého plánu, je porozumět Stvoření z božské perspektivy. A to je možné, pouze pokud je naše duchovní srdce zajedno se srdcem Boha. To je současně duchovní zkušenost, kterou opravdová vytříbená láska často neočekávaně a snadno umožňuje.

Necháme-li naše srdce vzplanout láskou, rozhodneme-li se být vždy v lásce, vždy být vedeni hlasem našeho duchovního srdce, započneme postupně při pohledu na někoho, koho milujeme, vnímat současně tajuplnou přítomnost Boha. Když odpoutaně a vytříbeně pozorujeme někoho, koho milujeme, to Bůh sám se dívá našima očima a je nám tak odhalena jeho přítomnost.

Každý detail nabírá na síle a intenzitě, všechny životní situace jsou bohatší o neočekávané významy, které jsme dříve přehlíželi. A i ty nejmenší fragmenty života najednou zapadají do gigantické sjednocující vize, která se před našimi užaslými zraky začíná postupně odvíjet. Začínáme totiž chápat a žít stanovisko Boha …

http://www.advaitastoian.com/
Návštěvník
 

Re: Pociťování lásky namísto posuzování

Nový příspěvekod vostálník » pát 23. pro 2016 11:46:01

Jung by měl nepochybně radost,

jak mu jeho teorie o orientačních funkcích pěkně vychází...
vostálník
 

Re: Pociťování lásky namísto posuzování

Nový příspěvekod arikiran » pát 23. pro 2016 13:45:04

v uvedeném Modelu jsou proti sobě postaveny mysl a srdce..a fandí se v něm srdci

já razím cestu spolupráce..možná je to tam také zmíněno, coby harmonie..ale nač potom tolika psaní, jak je mysl blbá a egoistická...to myslíš, že ona ti bude potom dobře pracovat po takových urážkách?..spíš tě zabanuje..či vypadá to, že už zabanovaná si.......

.......
...děkuji.em...
Uživatelský avatar
arikiran
 
Příspěvky: 845
Registrován: pát 22. led 2016 12:05:50

Re: Pociťování lásky namísto posuzování

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 02. zář 2018 13:23:43

O lehkovážném posuzování bližních

Sv. Jan Maria Vianney
Obrázek

Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. (Lk 18,11)

Tak mluví pyšný člověk zamilovaný do sebe, člověk, který pohrdá bližním, který ničí a zavrhuje dokonce i jeho nejlepší skutky. Žádná slova a žádná práce ostatních u něho nenajde uznání. Nejmenší záminka mu vystačí, aby tvrdě bližního odsoudil. Ach, proklatý hříchu! Kolik máš na svědomí nesnášenlivosti, kolik hádek a nenávisti, kolik duší přivádíš do věčné záhuby! Když někoho opanuješ, pak se ten chudák všemu vysmívá a nad vším se vytahuje. Takové soudy, křivdící dobrému jménu bližního, musí Pán Ježíš velmi nenávidět, když připomíná příběh o pyšném farizeovi, a dodává, jak moc tou pýchou a zlostí ublížil své duši. Abych vás s před tím varoval, budu dnes mluvit o zlém jazyku a o tom, jakým způsobem se bránit před lehkomyslným posuzováním bližních.

I.
Posuzování je bezdůvodná myšlenka nebo slovo, která křivdí dobrému jménu bližního. Takový lehkomyslný soud má svoje zřídlo v srdci, které je zkažené, závistivé nebo plné pýchy. Dobrý křesťan zná svou vlastní ubohost a nepřipisuje jiným něco zlého – leda že by o někoho pečoval a s jistotou věděl o jeho chybách. Naproti tomu člověk plný pýchy a závisti má nejlepší smýšlení o sobě. Trápí se a hryže, když na druhém člověku vidí něco dobrého. Kain se trápil, protože se jeho bratr líbil Bohu, a tak se rozhodl ho zabít. Z tohoto důvodu usiloval o život svého bratra Jákoba mstivý Ezau. Nic nepomohlo, že mu poctivý Jakub zkusil všemi způsoby ukázat svou lásku a sympatii. Zlostný a závistivý Ezau si špatně vysvětlil bratrovy nejčistější záměry, zaměřil vůči němu své podezření a chtěl jeho smrt. Tento hřích připomíná červa, který dnem i nocí hryže lidské srdce. Je to druh zimnice, která postupně sžírá svou oběť. Proto lidé, kteří podléhají tomuto zlu, jsou stále smutní, mlčí a nechtějí přiznat, co je trápí – protože jim to pýcha nedovoluje. Ach, Bože, jak smutný je život takového člověka! Naopak člověk, který je svobodný od této duchovní nemoci, je pokojný, klaní se Bohu, nesmýšlí o jiných špatně a s důvěrou vzhlíží k Božímu milosrdenství. Abych vám to vysvětlil, dám vám hezký příklad ze života Otců na poušti.

Zemřel jednou jeden řeholník, který prožil pěkný a nezkažený život. Představený se ho ještě zavčas zeptal, co by se na něm mohlo Pánu Bohu nejvíce líbit. Dokonávající poustevník odpověděl: „Podle svaté poslušnosti Ti, otče, řeknu tajemství svého srdce, i když je to pro mě těžké. Od mladých let jsem zakoušel těžká ďábelská pokušení, ale v těch těžkých bojích mě podpíral a posiloval dobrý Pán. V jisté době se dokonce ukázala i Nesvětější Matka v celé slávě, osvobodila mě od pekelných nástrah, povzbudila k vytrvalosti ve ctnosti a dala mi prostředky, které když budu užívat, budu se moci líbit Bohu a zvítězit nad nepřítelem své duše. Přikázala mi pokořovat se, ukládat si sebezápor při jídle, skromně se oblékat, v tichosti konat dobré skutky, nehledat při tom chválu světa a nikdy ostře neposuzovat bližního. Zachovával jsem tyto rady, a proto jsem získal mnohé zásluhy pro život věčný.“

Musíme se obávat vydávání unáhlených soudů, protože se nejednou stane, že jsme se zmýlili, a potom za čas toho budeme litovat, tak jak litovali soudci, kteří pro svědectví dvou falešných svědků poslali na smrt čistou Zuzanu a nedali jí čas k obraně. Tak postupovali také zlostní židé, kteří Krista nazývali rouhačem nebo posedlým ďáblem. Tak postupovali farizeové vůči Magdaleně: odsoudili ji jako hříšnici, přestože důkladně neprozkoumali, zda se neobrátila od špatného života. A přece ji viděli smutnou a uplakanou u noh Ježíšových.

Stejně farizej, o kterém Ježíš Kristus v evangeliu říká: „Smýšlí zle o celníkovi, podezřívá ho a odsuzuje, a při tom se opírá pouze o domněnky – nechce vidět, jak se bije v prsa, jak roní slzy na zem svatyně a prosí Boha o milosrdenství.“

Často lidé lehkomyslně posuzují bližního, protože to považují za jakousi drobnůstku, a mezitím se tímto způsobem dopouští smrtelného hříchu. Nezáleží na tom, zda soudíme pouze v srdci. Takže ani myšlenkou není dovoleno posuzovat druhého člověka, ale naše srdce má milovat Boha a bližního a vyvarovat se zlosti a nenávisti. Pravda, posuzování v mysli je menším hříchem než pomluva, ale zlostná mysl bude vždy vnitřním jedem.

Braňme se vydávání lehkovážných soudů a dobře se zamysleme, než vyhlásíme nějaký úsudek. Následujme v tom soudce, který má člověka poslat na smrt. Vyptává se svědků jednoho po druhém, zamýšlí se nad tím, zda jsou jejich svědectví shodná, hledí na ně tvrdě, aby je zastrašil a donutil mluvit pravdu, snaží se dokonce přimět k obhajobě samého odsuzovaného. Jestli má jen nějaké podezření, odkládá rozsudek. Když i přesto po pečlivém přezkoumání musí vynést rozsudek smrti, činí to se strachem a bázní, že by mohl ublížit nevinné osobě. Bylo by na světě méně posuzování, méně duší by se škvařilo v pekle, kdyby lidé zachovávali takovou opatrnost. Sám Bůh nás jasně učí, že nesmíme lehkomyslně soudit a zavrhovat. On sám dobře věděl o hříchu Adama, ale proto, aby nás varoval a poučil, vyslechl prarodiče, aby je přivedl k vyznání viny, a teprve potom vyhlásil rozsudek.

Povíte mi: „Přece vydáváme soud na základě toho, co jsme sami viděli nebo slyšeli od jiných – tedy se nemýlíme.“ Nic vám nepomůže taková výmluva – viník už mohl litovat a napravit se.

A kdoví, zda on jednou nepůjde do nebe a vás nečeká věčné zavržení.

Kdo opovážlivě neposuzuje bližního, ten bude spasen a zůstane pokojný v hodině smrti. Kdysi umíral poustevník, kterého všichni považovali za velmi nedokonalého. Představený byl překvapen, že v tak strašné chvíli umírající mnich vůbec nepociťoval strach. Začal ho tedy podezřívat, zda ten pokoj nepochází od zlého ducha. Protože přece v hodině smrti ho pociťovali pouze největší světci. Zeptal se tedy těžce nemocného, co mu dává takový pokoj a útěchu. A uslyšel odpověď: „Během života jsem nemyslel ani nemluvil o nikom špatně. Považoval jsem se za nejhoršího z bratří a vždy jsem skrýval cizí chyby, protože dobře vím, že Pán Ježíš jasně řekl: Nesuďte a nebudete souzeni. Odtud je moje důvěra a pokoj.“ Když zadumaný představený slyšel tato slova, vykřikl: „Ó krásná ctnosti, jak velkou cenu máš v Božích očích! Můžeš, drahý bratře, umřít, protože nebe je bezpochyby tvé.“

S pomluvami se setkáváme velmi často. Kdosi vychvaluje přednosti nějaké dívčiny – slyší to zlý jazyk a hned dodá: „Má pěkné vlastnosti, ale má i chyby, protože se stýká s člověkem, který nemá dobrou pověst. Zdá se mi, že nesměřuje k dobrému cíli.“ Některá žena opět strojí sebe a své děti nad poměry – lépe by udělala, kdyby zaplatila dluhy. A támhleta se zdá být upřímná a sladká, ale měli byste o ní jiné mínění, kdybyste ji znali tak dobře jako já. Ta svoji dobrotu jenom hraje a tamten se s ní chce oženit. Já bych ho odradil, kdyby se zeptal, protože je to zkažená osoba. Někdo se zeptá, jak se jmenuje kolemjdoucí člověk. „Dobře, že ho neznáš – zahřmí odpověď – více nemohu říci, raději si s ním nic nezačínej. Všichni na něj hledí přes prsty. Ta žena se dělá zbožnou a rozvážnou, ale horšího člověka nepotkáš – takoví lidé obvykle skrývají pod pláštíkem ctnosti své vady.“

Na světě je plno farizeů, kteří všude vidí jenom hříchy, které všechno pohoršuje. Když se zeptáme člověka, který někoho posuzuje, na čem staví své přesvědčení, pak řekne, že to říkají všichni. Ale to k posuzováních druhých nestačí. I kdybys konečně sám viděl něco hanebného, pak ani tak nesmíš o tom člověku mluvit zle, protože neznáš jeho vnitřní stav, nevíš, s jakým úmyslem to konal. Sv. Mikuláš vstal v noci a přišel pod dům, ve kterém žila tři mladá děvčata s velmi špatnou pověstí. Některý uštěpačný a zlý jazyk by toho využil a vykřičel by Mikuláše jako pokrytce. Ale my dobře víme, že Mikuláš tajně v noci daroval těm děvčatům věno, protože kvůli své bídě byly vystaveny velkému nebezpečí. A udělal to v noci, aby tímto způsobem ukryl dobrý skutek a děvčata svým činem nepokořil. Kdybyste si všimli krásné Judity, jak sundala svůj vdovský šat, krásně se ustrojila a vešla do stanu nemorálního velitele nepřátelských vojsk, hned byste řekli: To je určitě nemrava. A přece víme, že to byla osoba velmi pobožná, nevinná a milá Bohu – žena, která riskovala svůj život pro záchranu milovaného národa. A někdo, kdo by pozoroval nevinného Josefa, jak utíká z pokoje Putifarovy ženy, a potom spatřil tu ženu, jak s křikem ukazuje kousek jeho pláště, jistě by hned uvěřil, že ten člověk chtěl ukřivdit poctivé ženě. Putifar skutečně věřil falešné ženě a vsadil nevinného mládence do vězení, odkud ho teprve Bůh – ochránce těch, kterým je křivděno a kteří jsou nespravedlivě pronásledování – zázračně vysvobodil. Z těchto příkladů vidíte, jak ostražitě je třeba postupovat a že nikdy bez dostatečných důvodů nemůžeme druhé zavrhnout. Po důkladném zvážení můžeme ty, kteří opravdu bloudí, napomenout, když je to naší povinností, tzn. když jsme otcem, matkou nebo představeným takové osoby.

A zatím lidé obyčejně chyby zobecňují. Když vidí jednoho špatného člověka, odsoudí celý rod. Najde se ve farnosti jeden zvrácený člověk a už se říká, že celá ves nestojí za nic. Ve stavu duchovních uvidí někoho lehčích mravů a už létají kameny potupy na všechny sluhy církve. Takové postoje jsou bludné. Přestože byl Jidáš zlý, můžete říci, že ostatní apoštolové byli také takoví? Kain byl zvrácený, ale můžeme zároveň s ním tupit jeho bratra Ábela? Josefovi bratři měli mnoho chyb, ale můžeme proto říci, že Josef nebyl lepší než oni? Stane se, že někdy někdo odepře almužnu dotěrnému žebrákovi. Můžeme říci, že je to lakomec, že má srdce tvrdší než kámen a nemá žádnou hodnotu? Víme, že on tajně koná krásné skutky milosrdenství, které Bůh zjeví teprve na posledním soudu? Drazí bratři, nerozvážné soudy jsou v rozporu s láskou k bližnímu. Musíme se bát vynášení takových soudů, protože záležitosti bližních nepatří nám, ale samému Bohu. Každý zodpovídá za své vlastní chyby. Ať tedy hledí na sebe samého a netupí jiné, protože Pán Ježíš důrazně připomíná: „Nesuďte a nebudete souzeni. Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám.“ Nedělejme jiným to, co nám je nemilé.

II.
Jaké prostředky je třeba užívat, aby došlo k nápravě v této zlé náklonnosti? Za prvé se vyhýbejme zbytečné zvědavosti, nezabývejme se druhými – tvrdě pozorujme a odsuzujme pouze sebe samé. Ať si svět dělá, co chce. Když nám to nepřináleží, nemíchejme se do jeho záležitostí. Tak postupovali světci. Sv. Tomášovi kdysi vyčítali, že má dobré smýšlení o všech lidech a že ho kvůli tomu využívají. Na to svatý odpověděl: To je možné, ale já jen o sobě smýšlím zle a sebe považuji za nejnehodnějšího člověka na světě. Raději volím, aby jiní podváděli mě, než abych já podváděl sebe tím, že budu špatně smýšlet o bližních.

Za druhé – je třeba vždy rozlišit mezi skutkem a úmyslem konajícího. Tak – jak říká sv. Ambrož – postupoval císař Valentinián. Nikdy nehodnotil bližní zlostně a nikdy také nespěchal s pokáráním, když poddaný překročil nějaký zákon. Když byl poddaný mladistvý, připsal jeho chyby lehkomyslnosti a nedostatku zkušenosti. Staré lidi také obhajoval tím, že jsou slabí, že vedli boj s pokušením a že již jistě litují svého poklesku. O osobách výše postavených říkal, že klopýtli, protože hodnosti a důstojnost jsou velkým a nebezpečným břemenem. O lidech ubohých a prostých říkal, že se dopustili zla pouze z chudoby, protože neměli co jíst, a že ukřivdili bližnímu z nutnosti, ale měli záměr později tuto křivdu vynahradit. Když přestupek bil jasně do očí, svedl vinu na sítě ďábelské. Vždy předpokládal u člověka lítost a říkal sám sobě: „Kdyby mě Pán Bůh vystavil podobné zkoušce, kdoví zda bych nedopadl mnohem hůř. Pán Bůh všechno posoudí, protože on jediný zná důkladně srdce člověka. Před jeho okem se nic neukryje, ale my chodíme v temnotě.“ Tak smýšlel císař, protože byl oproštěn od ohavné pýchy a vtíravé závisti, kterým my naopak tak často podléháme. Kdybychom se zamyslili nad tím, co jsme spáchali v uplynulých letech našeho života, oplakávali bychom své vlastní poklesky a nemíchali bychom se do cizích záležitostí.

Za třetí – nezapomínejme na to, že svatí se velmi vyhýbali pomluvě. Následujme je a určitě se vyléčíme z této hnusné náklonnosti. Sv. Pachomius nemohl snést, když někdo v jeho přítomnosti mluvil špatně o jiných, a tvrdil, že z úst křesťana nesmí nikdy vyjít slova, která by pošpinila druhého člověka. Když už nemohl zabránit pomluvě, utekl z toho místa. Sv. Jan Almužník nedovolil pustit do domu člověka, který pomlouval, dokud se nenapravil. Sv. Augustin nařídil napsat ve své jídelně slova: „Kdo ubližuje slávě bližního, ať ví, že mu není dovoleno zasednout u tohoto stolu.“ Když se jednou kdosi vyjádřil ne zrovna vlídně o jiných, tento biskup mu hned řekl: „Buď vymaž ta slova ze stěny, nebo se vrať domů. Jestliže to neuděláš, jestliže nepřestaneš pomlouvat bližní, odejdu a nechám tě zde samotného.“ Dosvědčuje to Pozidius, který to viděl na vlastní oči, a později sepsal život sv. Augustina. Jednou sv. Augustin cestoval ve společnosti poustevníků. Ti nejprve vedli dobré řeči, ale později, jak to obvykle bývá, se začali bavit pomlouváním lidí. Byl v této společnosti jeden poctivý stařec, kterého se ke konci cesty sv. Augustin zeptal, zda se mu s těmito poustevníky dobře cestovalo. A ten odvětil: „Jsou to dobří lidé, ale nemají v domech dveře.“ Chtěl tím říci, že neumí ovládat svůj jazyk, a tím křivdí jménu bližního.

Drazí bratři! Opravdu – mnozí lidé nemají dveře, nemají zámky pro svá ústa. Šťastný je takový člověk, který se nevyjadřuje o bližním zlostně, který přemýšlí jen nad sebou a nad svými chybami, který se snaží napravit ze svých hříchů! Šťastný, kdo srdcem stoupá k nebi – jazyk užívá ke chvále Boží a oči k oplakávání svých hříchů.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney
Návštěvník
 

Re: Pociťování lásky namísto posuzování

Nový příspěvekod vostal petr » pon 03. zář 2018 9:36:46

Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. (Lk 18,11)


Bože, děkuji ti že jsem jako ostatní lidé, vyděrači, cizoložnící, nepoctivci i jako ten celník...

PS.
Proč je to takto správně si pak ve volných chvílích můžete vyzkoumat sami...
vostal petr
 

Re: Pociťování lásky namísto posuzování

Nový příspěvekod vostal petr » pon 03. zář 2018 9:44:07

Za třetí – nezapomínejme na to, že svatí se velmi vyhýbali pomluvě. Následujme je a určitě se vyléčíme z této hnusné náklonnosti. Sv. Pachomius nemohl snést, když někdo v jeho přítomnosti mluvil špatně o jiných, a tvrdil, že z úst křesťana nesmí nikdy vyjít slova, která by pošpinila druhého člověka. Když už nemohl zabránit pomluvě, utekl z toho místa. Sv. Jan Almužník nedovolil pustit do domu člověka, který pomlouval, dokud se nenapravil. Sv. Augustin nařídil napsat ve své jídelně slova: „Kdo ubližuje slávě bližního, ať ví, že mu není dovoleno zasednout u tohoto stolu.“ Když se jednou kdosi vyjádřil ne zrovna vlídně o jiných, tento biskup mu hned řekl: „Buď vymaž ta slova ze stěny, nebo se vrať domů. Jestliže to neuděláš, jestliže nepřestaneš pomlouvat bližní, odejdu a nechám tě zde samotného.“ Dosvědčuje to Pozidius, který to viděl na vlastní oči, a později sepsal život sv. Augustina.


Chápu, chápu,

pocitářovo srdíčko u toho bolí

a to ho povznáší nad ty hříšníky...

To je pro mnohé právě ta všeobjímající láska :

„Buď vymaž ta slova ze stěny, nebo se vrať domů. Jestliže to neuděláš, jestliže nepřestaneš pomlouvat bližní, odejdu a nechám tě zde samotného.“
vostal petr
 

Re: Pociťování lásky namísto posuzování

Nový příspěvekod vostal petr » pon 03. zář 2018 9:47:51

Nu což,

když pomlouvači pomlouvají pomlouvače,

proč bych je taky nemohl pomluvit ???
vostal petr
 

Re: Pociťování lásky namísto posuzování

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 16. čer 2020 9:00:37

Sv. Augustin: Vyznání

Obrázek

Vyznání (Confessiones)

KNIHA ČTVRTÁ

HLAVA XII.

Když je láska dobrou

Pokud se ti líbí těla, oslavuj v nich Boha a láskou zahrň jejich Stvořitele, aby ses mu neznelíbila v tom, co se tobě líbí. Pokud se ti líbí duše, v Bohu je miluj, neboť i ony jsou proměnlivé a jen v něm zakotveny mají trvání; jinak by ovšem zbloudily a zahynuly. Jenom v něm je miluj a snaž se spolu se sebou přivést k němu, kolik jen můžeš, se slovy: „Milujme ho, milujme ho!“ On vás učinil a není daleko; protože i když vás stvořil, neodešel, nýbrž jak jste z něho povstaly, tak v něm trváte. Hle, kde je on. Je tam, kde se zakouší pravda, totiž na dně srdce, srdce však zbloudilo od něho. Vstupte do svých srdcí, nevěrníci a přilněte k tomu, který vás stvořil. Stůjte s ním a jistě obstojíte! Spočiňte v něm a naleznete odpočinek! Kam se ženete do zkázy? Kam jdete? Dobro, jež milujete, pochází od něho, ale jen do té míry je dobrým a sladkým, do jaké se vztahuje na něho. Stane se však po právu hořkým, když neprávem milujete bez něho, co od něho pochází.

Proč byste opět a znovu putovali po obtížných a neschůdných cestách? Odpočinutí není tam, kde ho hledáte. Snažte se ho hledat, ale hledejte ho tam, kde je! Hledáte blažený život v krajině smrti, ale tam není! Jak by bylo možné naleznout blažený život tam, kde život vůbec není? A sám náš Život sestoupil na zemi a vzal na sebe naši smrt, když ji usmrtil hojností svého života a hromovým hlasem zvolal, abychom se vrátili k němu v onu tajemnou svatyni, z níž k nám sestoupil do nejvznešenějšího panenského lůna, kde se s ním zasnoubila lidská bytost, smrtelné tělo, aby nezůstalo smrtelné navždy. A vyšel odtud jako ženich z ložnice a radoval se jako rek, když se do běhu dává. Ano, on nešel zdlouhavě, nýbrž běžel volaje slovy, skutky, smrtí, životem, sestoupením a vystoupením, abychom se k němu vrátili. Zmizel nám z očí, abychom se vrátili do svého srdce a tam jej nalezli. Odešel a hle, je zde. Nechtěl být dlouho s námi, ale nikdy nás neopustil. Odešel totiž tam, odkud nikdy neodešel, neboť svět skrze něho povstal a na tom světě byl a přišel na tento svět spasit hříšníky.

A nyní má duše mu vyznává své viny, aby ji uzdravil, protože proti němu zhřešila. Pokolení mužů, jak dlouho bude tupena moje čest? Nechcete snad, když Život sestoupil až k vám, vystoupit k němu a žít? Avšak jak vystoupíte, když jste na výšině a ústy svými míříte na nebe? Chcete-li tedy vystoupit a vystoupit až k Bohu, sestupte! Když jste se pokoušeli vystoupit proti němu, klesli jste dolů.

Mluv, má duše, touto řečí k duším, aby plakaly v slzavém údolí a tak je s sebou pozdvihni k Bohu, neboť z jeho Ducha jim to říkáš, mluvíš-li roznícena ohněm lásky.

KNIHA SEDMÁ

HLAVA X.

Začíná poněkud chápat božské věci

Povzbuzen touto četbou, abych se zabýval sebou samým, vstoupil jsem, Tebou veden, do svého nitra. Mohl jsem to učinit, protože ses stal mým Pomocníkem. Vstoupil jsem tedy a okem svého ducha, ač zakaleným, viděl jsem nad tímto svým duchovním zrakem a nad svým rozumem nezměnitelné světlo Páně, ne ono obyčejné, viditelné tělesným okem, ani jiné mohutnější, jakoby téhož druhu, ani mnohem jasnější a naplňující celý prostor. Takové to světlo nebylo, nýbrž jiné a zcela se lišící od toho všeho. Nevznášelo se nad mým rozumem jako olej nad vodou nebo jako nebe nad zemí, ale mnohem výše, protože mne stvořilo, a já mnohem níže, protože jsem byl od něho stvořen. Kdo zná pravdu, zná to světlo, a kdo je zná, zná věčnost. Je viditelné okem lásky.

Ó věčná Pravdo, ó pravá Lásko, ó milá Věčnosti! Ty jsi můj Bůh! Po Tobě toužím dnem i nocí! Jakmile jsem Tě poznal, povznesl jsi mne k sobě, abych viděl, že mnoho lze vidět, že však dosud nejsem schopen to vidět. Oslepil jsi můj nemocný zrak září svého přejasného světla. Omdléval jsem láskou a hrůzou a shledal jsem, že jsem daleko od Tebe v pekelné krajině a slyšel jsem Tvůj hlas jakoby z výše: „Jsem pokrmem silných, rosť a budeš mne požívat; neproměníš mne v sebe sama jako svůj tělesný pokrm, nýbrž budeš proměněn ve mne.“ A zjistil jsem, že tresty stíháš člověka za to, že hřeší, takže jeho duše hyne jako pavučina. I řekl jsem: „Cožpak je pravda ničím, když není rozšířena ani v konečném ani v nekonečném prostoru?“ A Ty jsi z dálky volal: „Ano, já jsem, který jsem!“ A slyšel jsem tento hlas jako se slyší v srdci a veškerá má pochybnost se rozplynula. Spíše bych býval pochyboval o tom, že žiji, než že není Pravda, která se poznává ze stvořených věcí.

KNIHA DESÁTÁ

HLAVA VI.

Ví zcela jistě, že miluje Boha

Mé svědomí není zmítáno pochybnostmi, nýbrž je zcela jisté, že Tě miluji, ó Pane! Svým slovem jsi zranil mé srdce a já Tě miluji. Avšak i nebe, země a vše, co je na nich, ze všech stran mne vyzývají, abych Tě miloval a neustále to opakují všem, takže nemají výmluvu. Ve větší míře se smiluješ nad tím, nad kým se smilovat chceš a slituješ se nad tím, nad kým se slitovat chceš, jinak by totiž nebe i země zvěstovaly Tvou chválu hluchým. Co však miluji, miluji-li Tebe? Ne tělesnou podobu, ani pomíjející půvab, ani lesk světla očím tak milý, ani sladkou melodii různých zpěvů, ani libou vůni květin, mastí a voňavek, ani manu a med, ani svůdné tělesné objetí.

Když miluji svého Boha, nemiluji žádnou z těchto věcí. A přece, když miluji svého Boha, miluji jakési světlo, jakýsi hlas, jakousi vůni, jakýsi pokrm a jakési objetí. Světlo, hlas, vůni, pokrm, objetí svého nitra, kde mé duši září, co žádný prostor nepojme, kde zaznívá, co žádný čas neodnese, kde voní, co žádný vítr nerozpráší, kde chutná, co požíváním neubývá, kde je spojeno, co přesycenost neodmítá. Právě to miluji, když miluji svého Boha. A co je to vlastně? Tázal jsem se Země a ona řekla: „Já to nejsem.“ A vše, co je na ní, vyznalo totéž. Tázal jsem se moře a propastí a živočichů tam žijících. Odvětili: „Nejsme Tvým Bohem, hledej ho nad námi!“ Tázal jsem se vanoucích větrů a celé ovzduší se svými obyvateli mi odpovědělo: „Anaximenes se mýlí, nejsem Bohem.“ Ptal jsem se nebe, slunce, měsíce a hvězd. A řekly: „Ani my nejsme Bohem, jehož hledáš.“

I pravil jsem všem těm věcem, jež obklopují smysly mého těla: „Řekly jste mi o mém Bohu, že vy jím nejste. Řekněte mi alespoň něco o něm!“ A zvolaly velkým hlasem: „On nás stvořil!“ Pozoroval jsem stvořené věci a ptal se jich. A ony mně odpovídaly hlasem své vlastní krásy. I obrátil jsem pozornost k sobě samému a řekl sám sobě: „Kdo jsi?“ A odpověděl jsem: „Člověk.“ Neboť mám tělo a duši. Ono vně, tuto uvnitř. A pomocí kterého z nich měl jsem hledat svého Boha, jehož jsem už marně hledal svými smysly od země až po nebe? Jak daleko jsem vůbec dovedl vyslat své posly, totiž pohledy svých očí? Vždyť lepší je to, co je uvnitř. Neboť mému nitru, jakožto svému pánu a soudci, přinášeli všichni tělesní poslové zprávy a odpovědi nebe i země a všech věcí, které jsou na nich: „Nejsme Bohem, ale Bůh nás stvořil.“ Vnitřní člověk to poznal pomocí člověka vnějšího. Já, vnitřní člověk, mé já, totiž má duše to poznala smysly mého těla.

Tázal jsem se celého vesmíru na svého Boha a odpověděl mi: „Nejsem Bohem, ale Bůh mne učinil.“ Zda-li tato krása vesmíru nezáří všem, kteří mají zdravé smysly? Proč tedy ke všem nemluví stejně? Veliká i malá zvířata vidí tu krásu, ale nemohou se otázat, protože nemají rozum uvažující o tom, co mu hlásí smysly. Lidé se ovšem tázat mohou, aby poznali neviditelné vlastnosti Boží od svoření světa ze stvořených věcí. Nechávají se však spoutat láskou k nim a kdo je spoután, nemůže správně posuzovat. Příroda také neodpovídá. Jen tomu, kdo se jí správně táže. Při tom nemění svůj hlas, tedy svou podobu, vidí-li ji jen někdo. Ale jiný ji vidí více a táže se, takže tomu se jeví jinak než onomu. Oběma se ukazuje stejně, pro jednoho je ale němou a k druhému promlouvá. V pravdě však mluví ke všem, jenomže ji rozumějí pouze ti, kteří hlas z venku s pravdou uvnitř porovnávají. Neboť pravda na mne volá: „Tvým Bohem není nebe a země, ani žádné tělo.“ To říká příroda tomu, kdo má oči k vidění. Hmota je jistě menší v části než v celku. Už i ty, má duše, jsi lepší, protože oživuješ mé hmotné tělo, dáváš mu život, což žádné tělo jinému tělu dát nemůže. Tvůj Bůh je samým Životem tvého života.

HLAVA XX.

Hledaje Boha hledáme věčnou blaženost

Pane, jak Tě tedy mám hledat? Vždyť když hledám Tebe, svého Boha, hledám vlastně život věčný. Chci Tě hledat, aby má duše žila! Neboť jako mé tělo žije z mé duše, tak moje duše žije z Tebe. Jak tedy nyní hledám život věčný? Nebudu jej mít, dokud nezvolám: „Už dost“ a to tam, kde to říct musím? Jak jej mám hledat? Snad pomocí vzpomínky, jako bych už na něj zapomněl a dosud o tom zapomenutí věděl? Nebo jako touhu po něčem neznámém, o čem jsem vůbec nevěděl, nebo na co jsem tak zapomněl, že se ani na to zapomenutí nepamatuji? Není-li to tentýž blažený život, po němž všichni touží, a neexistuje nikdo, kdo by netoužil? Odkud jej znají, že po něm tolik touží? Kde jej viděli, že jej tak milují? Jistě, máme jej, nevím však jak! Způsob je totiž rozdílný. Kdo má tento život, ten je opravdu šťastný. Jiní jsou šťastní už nadějí na tento život. Mají jej tedy v nižším stupni než ti, kteří jej mají ve skutečnosti, přece však jsou lépe na tom než ti, kteří tento život nemají ani ve skutečnosti ani v naději. Avšak i ti by tolik netoužili po blaženosti, kdyby ji nějakým způsobem neznali. Je však úplně jisté, že po ní touží?

Nevím, jak se naučili znát blaženost. Znají ji, nevím však na základě jaké zprávy. Zkoumám, zda není v paměti. Je-li tam, pak jsme už kdysi byli blažení. Neptám se nyní, zda jsme byli blažení všichni jednotlivě, nebo v onom člověku, který nejprve zhřešil, v němž jsme také všichni zemřeli a z něhož jsme se všichni v bídě narodili. Táži se jen, zda blaženost spočívá v paměti? Neboť bychom ji nemohli milovat, kdybychom ji neznali. Slyšíme její jméno a vyznáváme, že po věci samé všichni toužíme, protože pouhý zvuk slova nás neoblažuje. Vždyť slyší-li Řek vyslovovat blaženost latinsky, netěší se z toho, jelikož nerozumí tomu, co bylo řečeno. My se z toho těšíme, stejně tak on, slyší-li to jméno řecky. Avšak sama věc, po níž touží Řekové, Římané a lidé všech ostatních jazyků, není ani řeckou, ani římskou. Přesto však je známa všem, neboť kdybychom se jich mohli otázat jednou řečí, zda chtějí být blažení, odpověděli by beze vší pochybnosti: „Ano.“ To by však nebylo možné, kdyby v jejich paměti netkvěla sama věc označená jménem „blaženost“.

HLAVA XXI.

Jak tkví idea blaženosti v paměti

Je blaženost v paměti, jako má někdo v paměti Kartágo, které sám viděl? Nikoliv, protože blažený život nevidíme očima, když není tělesný. Nebo je v paměti jako čísla, na něž si vzpomínáme? Ne, protože kdo zná čísla, netouží už, aby je poznal. Známe-li však blažený život, milujeme jej proto a proto toužíme po jeho dosažení, abychom byli blažení. Máme snad blaženost v paměti jako výmluvnost? Ne, neboť ačkoliv při vyslovení toho slova ti, kteří nejsou výmluvní a mnozí, kteří jimi touží být, si vzpomínají na věc samu a touží po ní, z čehož je zřejmé, že o ní mají představu, přece však pomocí smyslů poznali, že někteří jsou výmluvní, radovali se z toho a dychtili rovněž po tom, stát se výmluvnými. Je jisté, že radost vznikla jen následkem poznání a touha následkem radosti. O blaženém životě jiných se však nedozvíme žádným tělesným smyslem.

Je blaženost v paměti jako radost? Možná ano, protože vzpomínám-li si na radost, i když jsem smuten, mohu si vzpomínat na blaženost, i když jsem nešťastný. Nikdy jsem tělesným smyslem radost neviděl, ani neslyšel, ani necítil, ani neochutnal, ani neohmatal, ale ve své duši jsem pocítil radost a vzpomínka na ni utkvěla v mé paměti, takže mohu vzpomínat někdy s pohrdáním, jindy s touhou, podle rozdílnosti předmětů, jež mně způsobily radost. Také hanebnosti mne naplnily jakousi radostí a nyní při pouhé vzpomínce je odsuzuji a zavrhuji. Ovšem někdy se raduji z dobrého a čestného a vzpomínám na to s touhou, ačkoli to už není přítomné, a proto si jenom se smutkem vzpomínám na minulou radost. Kde tedy a kdy poznal jsem ze zkušenosti svůj blažený život, že si na něj vzpomínám, miluji jej a po něm toužím? A přece ne já sám, nebo několik málo dalších se mnou, ale vlastně všichni chceme být blažení. Kdybychom však o tom neměli úplnou jistotu, nemohli bychom po tom toužit s takovou určitostí.

Tak jak je tomu tedy? Zeptáme-li se dvou, chtějí-li být vojáky, je možné, že jeden odpoví: „Ano, chci,“ druhý však: „Ne, nechci.“ Zeptáme-li se jich však, chtějí-li být blažení, je možné, že oba bez nějakého váhání okamžitě odpovědí: „Ano, chceme.“ A přece by jeden chtěl být vojákem a druhý ne a to ze stejného důvodu, totiž, že chtějí být blažení. A protože jeden má radost z této věci, druhý z jiné, shodují se snad všichni na tom, že chtějí být blažení, jak se všichni shodují v odpovědi na tom, že chtějí mít radost. Tu radost pak nazývají věčnou blažeností. I když jeden nalézá radost v tom, druhý v jiném, je přece radost to jediné, po čem touží všichni. A jelikož je radost takovou, nikdo nemůže tvrdit, že ji ze zkušenosti nezná, protože ji každý v paměti nalézá a poznává, jakmile zaslechne slovo „blažený život“.

HLAVA XXII.

Bůh je radostí lidského srdce

Daleko buď, Pane, daleko buď od srdce Tvého služebníka, který se Ti vyznává, daleko buď, abych se cítil blaženým v každé radosti, jíž se raduji! Vždyť přece existuje radost, které se nedostane bezbožným, ale těm, kteří Tě nezištně uctívají. Jejich radostí jsi Ty sám. A sama věčná blaženost znamená radovat se v Tobě, z Tebe a pro Tebe. To je věčná blaženost a nic jiného. Ti však, kteří mají za to, že blaženost záleží na něčem jiném, hledají jinou radost, ne pravou. Nicméně jejich vůle sleduje vždy jakousi představu radosti.

HLAVA XXIII.

Věčná radost je radost z Boha věčné pravdy

Přece tedy není jisté, že všichni chtějí být blažení, neboť ti, kteří se nechtějí radovat v Tobě, na kterém závisí věčná blaženost, ti věčnou blaženost ani nechtějí. Nebo ji snad chtějí všichni? Ale možná, jelikož tělo žádá proti duchu, duch pak proti tělu, oni nemohou činit to, co chtějí, a tak se vrhají na to, co mohou, a jsou spokojení. Neboť to, co nemohou, si tolik nepřejí, aby mohli něčeho dosáhnout. Ptám se všech, zda se nechtějí radovat spíše z pravdy než ze lži? A nerozpakují se odpovědět: „Z pravdy,“ stejně tak, jako neváhali říci, že chtějí být blažení. Neboť věčná blaženost je radostí z pravdy. A radost z pravdy je radostí z Tebe, protože pravda jsi Ty, můj Bože, mé Světlo a má Spáso! Tento blažený život chtějí všichni, tento život, který sám je výhradně blažený, chtějí všichni. Všichni chtějí mít radost z pravdy. Mnohé jsem nalezl, kteří chtěli klamat, nikoho však, kdo by chtěl být klamán. Kde tedy poznali ten blažený život, ne-li tam kde poznali i pravdu? Neboť ji milují, protože nechtějí být oklamáni. A milujíce blažený život, jenž není ničím jiným, než radostí z pravdy, milují současně také pravdu. Nemilovali by jí přece, kdyby neměli ve své paměti nějakou vědomost o ní.

Proč se z ní tedy neradují? Proč nejsou blažení? Protože silněji lnou k tomu, co je činí spíše nešťastnými, než k tomu, co je může oblažit a na co se rozpomínají. Neboť dosud je málo světla mezi lidmi. Ať jen spěchají a velmi spěchají, aby je nezachvátila tma! Proč však pravda vzbuzuje nenávist a proč se jim stal nepřítelem Tvůj Syn hlásající pravdu, když milují blažený život, jenž není ničím jiným, než radostí z pravdy? Zda-li ne proto, že tak velice milují pravdu, že i v tom jiném, co milují, chtějí mít pravdu? A jelikož nechtějí být klamáni, nedají se přesvědčit, že už klamáni jsou. A nevidí tedy pravdu kvůli tomu samému, co jako pravdu milují. Milují pravdu osvěcující, nenávidí pravdu kárající. Ale protože nechtějí být klamáni, i když nechtějí klamat, milují pravdu, když se jim ukazuje a nenávidí ji, když je obviňuje. A proto pravda takovým odplácí tím, že odhaluje proti jejich vůli ty, kteří nechtějí být odhaleni, sama však pro ně zůstává skrytá. Tak, ano, tak chce lidský duch, tak slepý a mdlý, tak ohyzdný a nezpůsobný, zůstat skrytý. Nechce však, aby mu něco zůstalo skryto. Za trest se mu stává pravý opak. Bývá odhalený pravdou, pravda mu však zůstává skryta. A přece při vší té bídě se chce raději radovat z pravdy než ze lži. Blaženým bude tehdy, až nebude obtížen žádnou překážkou a radovat se bude z té jediné Pravdy, skrze niž existuje veškerá pravda.

HLAVA XXIV.

Bůh je v paměti

Hle, jak daleko jsem zašel, když jsem hledal Tebe, Pane, ve své paměti! Mimo ni jsem Tě nenalezl. A opravdu jsem o Tobě nenalezl nic, co bych neměl v paměti od té doby, co jsem se naučil znát Tebe. Neboť jak jsem Tě poznal, nezapomněl jsem na tebe. Tam, kde jsem nalezl pravdu, nalezl jsem i svého Boha, Pravdu samu. A jakmile jsem ji poznal, už jsem ji nezapomněl. Od té doby tedy, co jsem se Tě naučil znát, zůstáváš v mé paměti, tam Tě nalézám, když si na Tebe vzpomínám, a raduji se z Tebe. To je má svatá rozkoš, již si mi udělil, když jsi ve svém milosrdenství shlédl na mou ubohost.

HLAVA XXV.

Ve které části paměti nalézáme Boha?

Avšak kde v mé paměti zůstáváš, Pane? Kde tam zůstáváš? Jaké místo jsi tam sobě připravil? Jakou svatyni jsi sobě zbudoval? Poctil jsi mou paměť tím, že v ní prodléváš, rád bych však věděl, ve které její části prodléváš. Když jsem na Tebe myslel, prošel jsem ty její části, jež mají i zvířata, a protože jsem Tě nenalezl mezi představami tělesných věcí, dospěl jsem k těm částem paměti, v nichž se nalézají dojmy mé duše. Ale ani tam jsem Tě nenalezl. Pronikl jsem tedy až k sídlu, které má duch v mé paměti, neboť duch se rozpomíná sám na sebe. Ani tam jsi nebyl! Vždyť stejně tak, jako nejsi představou něčeho tělesného nebo pocitem nějaké živoucí bytosti, jako když se například radujeme, rmoutíme, po něčem toužíme nebo se něčeho bojíme, vzpomínáme nebo zapomínáme a podobně, stejně tak nejsi mým duchem, spíše Pánem a Bohem mého ducha. A vše jmenované je proměnlivé. Ty však zůstáváš nade vším nezměnitelný. Od té doby, co jsem Tě poznal, ráčil jsi prodlévat v mé paměti. Avšak, co se vlastně ptám, na kterém místě mé paměti přebýváš? Jako by v ní byla nějaká místa? Zcela jistě v ní přebýváš, neboť si Tě pamatuji od té doby, co jsem Tě poznal, a nalézám Tě v ní, kdykoli si na Tebe vzpomenu.

HLAVA XXVI.

Bůh je pravda, jež odpovídá všem, kdo se ho ptají

Kde jsem Tě tedy nalezl, abych Tě poznal? Protože než jsem Tě poznal, nebyl jsi přece v mé paměti. Kde jinde jsem Tě nalezl, abych Tě poznal, než v Tobě a nade mnou samým? A při tom nikde se nemluví o místě. Vzdalujeme se od Tebe a blížíme se k Tobě a nikde se nejedná o místě. Ty jakožto Pravda všude vládneš nade všemi, kteří se Tě na pravdu ptají, a součásně odpovídáš všem, i když se ptají na různé věci. Ty odpovídáš zřetelně, ale všichni zřetelně neslyší. Všichni se ptají, na co jen chtějí, ale ne vždy slyší to, co chtějí. Tvým nejlepším služebníkem je ten, který nedbá na to, aby od Tebe slyšel, co si sám přeje, ale spíše chce to, co od Tebe slyší.

HLAVA XXVII.

Co mu překáželo v nalezení Boha

Pozdě jsem Tě miloval, Kráso tak stará a přece nová, pozdě jsem Tě miloval! Ty jsi byl uvnitř a já venku a tam jsem Tě hledal. Já odporný vrhl jsem se na všechny Tvé krásné tvory, které jsi stvořil. Ty jsi byl se mnou, ale já jsem s Tebou nebyl. Vzdalovalo mne od Tebe všechno to, co by vůbec nebylo, kdyby to nebylo v Tobě. Ty jsi volal, křičel a přehlušil jsi mou hluchotu. Ty jsi se stkvěl, zářil a zahnal jsi mou slepotu. Tvá vůně mne zaujala, vdechl jsem ji a dychtil jsem po Tobě. Okusil jsem Tě a po Tobě lačním a žízním. Dotkl ses mne a vzplanul jsem touhou po Tvém pokoji.

HLAVA XXVIII.

Ubohost tohoto života

Až k Tobě přilnu úplně, nebude pro mne nikde bolest, ani strast a celý můj život oživne naplněn Tebou. Nyní však, jelikož pozvedáš toho, jehož naplňuješ, jsem sám sobě břemenem, neboť nejsem Tebou ještě naplněn. Mé politováníhodné radosti ještě zápasí s radostným zármutkem. Nevím, na jakou stranu se přikloní vítězství. Běda mi! Pane, smiluj se nade mnou! Dosud zápasí ve mně zlý zármutek s dobrou radostí a nevím, na kterou stranu se vítězství přikloní. Běda mi! Pane, smiluj se nade mnou! Běda mi! Pohleď, své rány už neskrývám. Ty jsi lékař, já nemocný! Ty jsi plný milosrdenství, já plný ubohosti! Zda-li život člověka na zemi není bojem?

Kdo si přeje obtíže a nesnáze? Přikazuješ nám snášet je, ale ne milovat. Kdo je snáší, tím je ještě nemiluje, i když je snáší rád. Neboť ačkoliv je snáší rád, přece si přeje, aby ustalo to, co snáší. Toužím po štěstí v nehodách, bojím se nehod ve štěstí. Existuje mezi nimi střední cesta, na níž by lidský život nebyl zkouškou? Běda štěstí tohoto světa, dvakrát běda pro strach před neštěstím a zhoubnou radost! Běda, třikrát běda neštěstí tohoto světa, neboť nešťastný touží po štěstí a tvrdé neštěstí snadno překoná i trpělivost! Zda-li tedy není život člověka na zemi ustavičným bojem?

HLAVA XXIX.

V Bohu je jistá naděje

A veškerá má naděje spočívá pouze ve Tvém nesmírném milosrdenství, Pane Bože! Dej, co poroučíš a poruč, co chceš! Poroučíš mi zdrženlivost. „A protože jsem věděl, řekl kdosi, že nikdo nemůže být zdrženlivý, kdyby mu to nedal Bůh. Už to bylo moudrostí poznat, od koho je ten dar.“ Zdrženlivost nás totiž sjednocuje a přivádí zpět k jednotě, od níž jsme se tak velice odchýlili. Méně zajisté Tě miluje, kdo s Tebou miluje ještě něco jiného, co nemiluje pro Tebe. Ó Lásko, jež stále planeš a nikdy nehasneš! Bože můj, má Lásko, rozněť mne! Přikazuješ zdrženlivost. Dej, co poroučíš a poruč, co chceš!

KNIHA JEDENÁCTÁ

HLAVA XI.

Čas není měřítkem věčnosti

Ti, co takto mluví, Tě dosud nepoznali, Moudrosti Boží a Světlo myslí. Ještě nepoznali, jak vzniká to, co se děje skrze Tebe a v Tobě. Chtějí pochopit věčné, ale jejich nestálé srdce se dosud zaměstnává proměnou věcí minulých a budoucích a je plné marností.

Kdo uchopí, upoutá a alespoň trochu zastaví srdce, aby pochopilo skvělost nezměnitelné věčnosti, porovnalo ji se stále kolotajícím časem, a tak nahlédlo, že srovnání není vůbec možné. Aby nahlédlo, že dlouhý čas nemůže být dlouhým, leda dlouhou řadou prchavých okamžiků, že ve Věčnosti nic neplyne, že je stále celá přítomná, že žádný čas není přítomný celý. Aby poznalo, že budoucí zapuzuje minulé, že budoucí následuje po minulém, a že vše, minulé i budoucí je vytvořeno a vychází z věčné přítomnosti. Kdo uchopí a zadrží lidské srdce, aby nahlédlo, že nezměnitelná věčnost rozhoduje o budoucím a minulém, aniž je sama minulá nebo budoucí? Dokáže to má ruka, nebo tak ohromné dílo bude schopná vykonat ruka mého jazyka?

HLAVA XXIX.

Spojení s Bohem

Jelikož však Tvé milosrdenství je lepší něž všechny životy a celý můj život není ničím jiným než rozptýleností, přijala mne Tvá pravice v mém Pánu, Tvém Synu, Prostředníku mezi Tebou jediným a námi mnohými v mnohých věcech a skrze mnohé věci, abych skrze Něho také uchvátil, neboť sám jsem byl rovněž uchvácen a zotavoval se z rozptýlenosti svých starých dnů, směřoval jsem jen k jedinému. Zapomněl jsem na minulost, ne na to, co je budoucí a má se naplnit, nýbrž na to, co je přede mnou, celou myslí upjat, ne rozptýlen. Ne podle rozptýlenosti, ale podle vnitřního úmyslu směřuji k odměně povolání zhůry, abych tam slyšel hlas Tvé chvály a pozoroval Tvou nepřicházející a nepomíjející blaženost.

Nyní však jsou mé roky plné vzdechů! Ty však, Bože, Útěcho moje, jsi můj věčný Otec! Já jsem se ale zcela rozptýlil v otázce času, jehož řád neznám. Bouřlivý neklid drásá mé myšlenky, tento takřka morek mé duše, dokud neprozkoušen a nepročištěn ohněm Tvé lásky úplně s Tebou nesplynu.

KNIHA DVANÁCTÁ

HLAVA XV.

Rozdíl mezi Stvořitelem a stvořením

Bytost totiž, která dosáhla dokonalého spojení s Bohem, je povznesena nad veškeré rozměry a nad všechen prchající čas …


Aurelius Augustinus: Vyznání, nakladatelství Kalich, Praha 1992 (překlad: Mikuláš Levý)
Návštěvník
 


Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků

cron