Užívání si Svaté Všednosti

Užívání si Svaté Všednosti

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 13. říj 2015 18:36:59

Přeji ti inspirativní čtení,
Joshi

Spiritualita a sebepoznání jako útěk a nebo jako cesta k plnosti prožívání života?

Užívání si Svaté Všednosti


Některá učení zdůrazňují jakési odpoutání se od chaosu obyčejného lidského života a nabádají nás k identifikaci sebe samých jako neomezeného vědomí, a ne jako osoby. Já dávám přednost spíše jinému přístupu nahlížejícímu na chaos denního života jako na Svatou Skutečnost, která nás neustále vede k hlubšímu ponoru DO všednosti. Což vede ke konečnému zjištění, v čem osvícení skutečně spočívá, tedy ne “někde jinde” v nějakém speciálním stavu, ale právě zde v TÉTO nynější chvíli.

Dle mého mínění je tento přístup mnohem skutečnější, živější a méně náchylný k jakési dualistické separaci, odmítnutí nebo vymanění se ze života, kdy předstíráme, že jsme “nad tím vším”, nebo kdy na život zanevřeme, zatímco hledáme něco mimořádného někde jinde.

“Hlubší ponoření do všednosti” samozřejmě neznamená hluboké zabřednutí a pohlcení všemi smyšlenkami, přesvědčeními a subjektivně vytvořenými problémy, které často POKLÁDÁME za obyčejný život.

Mám na mysli plnou bdělost k okamžité, energeticky přítomné, smyslové živosti a přítomnosti Tady a Teď. Myslím tím prohlédnutí skrz nebo probuzení se z virtuální reality vytvořené našimi myšlenkami a smyšlenkami o obyčejném životě, včetně klamné PŘEDSTAVY, že jsme izolované, oddělené Já uzavřené uvnitř nezávislé a oddělené psychosomatiky.

Mám na mysli uvědomění si našeho skutečného PROŽÍVÁNÍ, které je celistvé, neoddělené, souvislé, bezmezné a úplné.

Hlubší ponoření do všednosti může nabývat různých forem. Může spočívat v zaměření se na detail, které najdeme v Zenu, kdy zametání podlahy znamená zametání vlastní mysli, a kde nalévání čaje, vaření rýže nebo používání toalety je ta nejdůležitější a nejsvatější činnost v celém vesmíru, ke které je třeba přistupovat se stejnou láskyplnou péčí, jakou poskytujeme svým nejmilovanějším.

Hlubší ponoření do všednosti může probíhat také jako nekonceptuální průzkum právě se vyjevujících myšlenek a pocitů. Tímto utrpení nepřekonáváme ignorováním a odpoutáváním se, ale spíše prohlédnutím skrze myšlenky a smyšlenky (pomocí uvědomění, nikoli analýzy) a spočíváním v uvolněném stavu PLNÝM ponořením se do těchto pocitů a vjemů přítomného okamžiku. To v konečném důsledku vede k přímému zjištění, že utrpení ve skutečnosti vůbec neexistuje.

Namísto tvrdé práce vedoucí ke ztotožnění sebe sama jako vědomí, a nikoli jako “já”, spočívá tento přístup jednoduše v plně živém bytí v právě probíhajícím okamžiku. V tomto bytí složeném ze slyšení-vidění-cítění-dýchání-hýbání-myšlení-uvědomování si, které nemá ve své celistvosti žádné hranice. Jste TÍM, čím vlastně ani NEMŮŽETE nebýt, tedy nepojmenovatelnou, neuchopitelnou, nepopiratelnou a nevyhnutelnou přítomností.

Přítomností, která JE celým vesmírem, a která ZAHRNUJE nesouvislý příběh konkrétní postavy ve filmu života, sepsaný podle vašich myšlenek a pocitů. VŠE je obsáhnuto a zahrnuto Tady a Teď, aniž by cokoli chybělo. Není třeba žádného úsilí, abyste se ztotožnili s jednou částí přítomnosti a ne už s jinou částí, nebo abyste cokoli odmítali nebo činili vyjímečným.

Je tu zkrátka to, co se děje teď, a tak, jak se to děje. Pouliční zvuky dopravy, štěbetání ptáků, bolavé koleno, vůně kávy, letmá myšlenka, chuť ovesné kaše. Zametání podlahy, výměna špinavých plen, telefonování kamarádovi, vaření oběda, cesta autem do kanceláře, sledování televize – jenom tohle. Nic víc, nic míň. Svatá Skutečnost je právě zde, skrytá přímo před námi ve zjevné všednosti.

----------------------
Autor: Joan Tollifson, zdroj: status na Facebooku. Překlad: Pavel M.
Návštěvník
 

Re: Užívání si Svaté Všednosti

Nový příspěvekod Jana » pon 25. dub 2016 15:07:38

Co se mi stalo v parku

Srdečně,
Joshi
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 11850
Registrován: pon 25. črc 2011 20:38:09

Re: Užívání si Svaté Všednosti

Nový příspěvekod Jana » úte 14. čer 2016 14:16:06

Všechny okamžiky jsou vzácné!

Rodney Smith ve své knize "Vykročit ze sebeklamu" vysvětluje, jak důležité je pro náš život rozpoznání bezpodstatnosti našeho já.
Obrázek

Velká část mojí rané praxe v sobě obsahovala protiklad. Moje srdce opravdově usilovalo o nalezení pravdy, dosažení svobody jsem však považoval za velmi zdlouhavý a namáhavý proces, jenž vyžaduje soustředěné odhodlání a tvrdou práci. Své úsilí jsem směřoval k překonání sebe samého. „Já“ jsem byl tím problémem a „já“ jsem vynakládal úsilí za účelem vyřešení tohoto problému se „sebou“. Mí učitelé mi často vykládali o celých životech nezbytných k dosažení probuzení a o dlouhé kultivaci mentálních kvalit, na nichž svoboda závisí. Uvažoval jsem o svobodě jako o něčem, na jehož dosažení jsem pracoval, co pro mě však v té době nebylo dostupné.

Po několika letech vyčerpávajících pobytů v ústraní jsem získal vysvěcení buddhistického mnicha a vydal jsem se na pouť do indické Bombaje, abych tam v lednu 1980 navštívil proslulého světce Nisargadattu Maharadže. Seznámil jsem se s ním před lety prostřednictvím jeho knihy I Am That (Tohle jsem já). Po několika dnech žertovné diskuze o mém odhodlání být mnichem poznamenal: „Ty jsi jako člověk, který drží v ruce baterku a pokouší se předběhnout paprsek jejího světla. Názor tvořící pozadí metod, které používáš, podkopává tvoje záměry.“ „Ty nerozumíš buddhismu,“ řekl jsem mu ironicky. „Ty nechápeš skutečnost,“ odpověděl.

Byl jsem sice poctivý, on měl ale pravdu a jeho poselství dopadlo na úrodnou půdu. Seděl jsem tam před ním jako představitel své buddhistické tradice, bránil jsem vlastní meditační minulost a prosazoval svůj spirituální směr. On ukazoval někam, kde já jsem nikdy nebyl, ani jsem neměl tendenci tím směrem hledět. Bylo to, jako bychom hovořili různými jazyky. Jak dny plynuly, ztrácel jsem svoji aroganci a svou identifikaci s buddhistickým rouchem a zůstával jsem nahý a zranitelný. V průběhu jednoho z našich společných sezení došlo ke změně a já dokázal nahlédnout bezpodstatnost, na níž on trval. Navždy to změnilo moje chápání buddhismu a možnosti tohoto učení se rozprostřely daleko za omezený horizont, který jsem si předtím stanovil.

Nisargadatta tím, že přímo poukázal na pravdu, zničil moji spirituální strukturu, záměr a rámec uvažování a předpokladů. Při jejich nepřítomnosti se cosi probudilo s náhlým vzedmutím energie, u níž se zdálo nemožné, aby se někde uvnitř ukrývala. Explodovala navenek s odhalením, kam to Buddha vlastně ukazoval. Cesta, na kterou mě Nisargadatta nasměroval, nebyla hledáním, ale nalezením, nikoli usilováním o něco, ale přijetím, nikoli kultivací, ale čímsi, co je všemu vlastní. Býval jsem oddaný dlouhodobé a trpělivé praxi, nikoli však samotné podstatě, nikoli neodmyslitelné svobodě, jež je bezprostředně dostupná. Z tohoto úhlu pohledu se buddhismus, který jsem do té doby praktikoval, zdál přinášet až příliš mnoho metodiky a nedostatečnou úlevu.

Buddhova Osmidílná stezka může náš pocit já buď budovat, nebo ho bořit, podle toho, jak ji použijeme. Jestliže se vydáme po směru, jímž skutečně ukazuje, jeví se tato stezka jako dokonale vybroušený diamant, kde každá linie doplňuje krásu celého kamene.

Obrázek

Poté, co jsem se setkal s Nisargadattou, se pro mě Buddhovo učení stalo úchvatné svou prostotou a elegancí. Celá cesta se v tu chvíli pro mě stala – a vždy také byla – přístupnou. Dlouhodobé pobyty v tichém ústraní nebo rozhovory při večeři měly tentýž ústřední orientační bod. Nic už nebylo v rozporu se svým protikladem. Každé cvičení a každý čin měly své místo a svůj správný čas, nikdy však neodporovaly tomu, co už bylo, ani to nijak nevylepšovaly. Vše tvořilo jeden dokonalý celek a každý pohyb vycházel z této dokonalosti.

Toto byl začátek mého pochopení laického buddhismu. Buddhista laik je ten, kdo plně ztělesňuje a žije svou práci, rodinný život a vztahy, aniž by jakoukoli aktivitu spirituálně upřednostňoval. Z tohoto úhlu pohledu jsou všechny okamžiky stejně vzácné, a jestli praktikujeme formální meditaci na semináři nebo se projevujeme v běžných okamžicích svého světského života, naši svobodu to nikterak nezmenšuje. Esenciální zde je jednoznačné odhodlání nepřemísťovat se jinam, než kde se právě nacházíme.

Jakmile se vzdáme přesvědčení, že existuje nějaký spirituálně užitečnější okamžik než ten, který právě prožíváme, znamená to, že jsme přijali svůj život a vnesli do něj energii směřující k probuzení.

Když jsem v roce 1983 naposledy odjížděl ze svého domovského kláštera Wat Suan Mok, můj učitel Adžán Buddhadasa mi řekl: „Vyučuj anattu a neboj se lidmi otřást.“ (pozn.: anatta – žádné trvalé já, ne-já)

------------

Ukázka je z knihy Vykročit ze sebeklamu, vydavatelství Maitrea 2014
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 11850
Registrován: pon 25. črc 2011 20:38:09

Re: Užívání si Svaté Všednosti

Nový příspěvekod Jana » úte 21. čer 2016 13:03:37

Hledáním jinde přehlédneme to prosté zde

Jak nás hledání sama sebe, hledání něčeho, co tu už není, může přivést až na úplné dno.

Obrázek

Hledáním jinde přehlédneme to prosté zde

Autor knihy, Joey Lott, popisuje, jak se po letech hledání štěstí a spokojenosti dostal do stavu naprosté bezmocnosti - zůstal jako nemocný, vyhublý bezdomovec neschopný vlastního pohybu. To však nebyl konec příběhu. V současnosti žije spokojený život se svou ženou a dětmi a sdílí svou zkušenost a pochopení.

Dlouhá léta jsem pátral po sobě samém. Hledal jsem všude, kde se dalo. Hledal jsem skoro ve všech státech USA, v několika kanadských provinciích, v Evropě a v Japonsku. Hledal jsem v knihách, v audio nahrávkách a na workshopech. Hledal jsem v halucinogenních látkách. Hledal jsem v sexu. Hledal jsem v józe. Hledal jsem v meditaci. Hledal jsem v jídle. Hledal jsem v penězích. Hledal jsem ve vztazích. Hledal jsem ve slávě. Hledal jsem v kariéře. Hledal jsem v úspěších. Hledal jsem a hledal a hledal.

I poté, co jsem vážně onemocněl a nemohl se hnout, jsem nepřestával hledat - hledat lepší myšlenky, emoce, tělesné pocity a zážitky. A až v okamžiku, kdy jsem byl už tak naprosto vyčerpaný, že jsem se nemohl pohnout ani natolik, abych sledoval myšlenku nebo se zkusil vyhnout emoci, jsem objevil sebe.

Objevil jsem sebe na tom posledním místě, kam by mě napadlo se podívat. Nalezl jsem sebe v tom, čemu jsem se snažil vyhnout. Objevil jsem, že jsem nekonečná schopnost vítat vše co je. Takže nakonec bylo jasné, že utéci od sebe samého je nemožné, protože vše co je, je mnou. To už je ono. Tohle právě teď. Zahrnuje to úplně vše. Včetně toho, co nemám rád.

A to je moje zásadní sdělení pro vás tady. Nemůžete být někdo jiný než vy samotní. Snažte se, jak chcete, nemůžete tomu uniknout. Můžete hledat sami sebe, ale to znamená vyhýbat se nebo popírat nebo odmítat to, co tu je, což jste vy. Takže, když přestanete hledat, tak se naskytne příležitost objevit sebe takoví jací jste - jako nekonečnou schopnost přijímat vše co je.

Zní to tak prostě. A je to prosté. Ale také velice jemné. Takže to často pochopíme špatně.

Je to v mnoha ohledech radikální zpráva, takže se zdá, že ji lidé často špatně pochopí. Byl to i můj případ. Slyšel jsem tuhle zprávu nesčetněkrát. Ale nikdy jsem ji opravdu nevpustil dovnitř. Myslel jsem si, že jsem ji pochopil, a tak jsem ji pustil z hlavy a znovu se dal do hledání sebe samého.

Takže se hned teď podívejme, co se stane, když budete vítat všechno, co je. Mám zkušenost, že odhalování skutečnosti takové, jaká je, pokračuje. A vypadá to, že je čím dál hlubší a bohatší. A přesto se zdá, že to vždycky začíná a končí prostým přivítáním všeho, co je. Začíná to a končí tím, že se stanete velmi, velmi prostými.
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -194927129
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 11850
Registrován: pon 25. črc 2011 20:38:09

Re: Užívání si Svaté Všednosti

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 16. říj 2018 20:07:58

Co je zdrojem naší svobodné vůle?


Co v nás rozhoduje o tom, na co myslíme, jak se rozhodneme a co uděláme? Je možné žít se svobodnou vůlí nebo ji musíme zavrhnout?

Obrázek


Ramana Maharši říkal, že „Ten, kdo si uvědomil JÁ, které je zdrojem osudu i svobodné vůle, je od nich osvobozen.“

Když mluvíme o svobodné vůli nebo o neexistenci svobodné vůle, mluvíme v pojmech relativního světa, v kterém se věci jeví tak, že jsou od sebe oddělené a že se navzájem ovlivňují a zapříčiňují. Obojí, determinismus i svobodná vůle jsou mapy, modely nebo způsoby, jak popsat plynoucí a nepochopitelnou živoucí realitu, která je ve skutečnosti nepředstavitelná (není možné ji napasovat do žádného pojmu nebo zamrzlé myšlenkové formy).

Když mluvíme o tomto tématu, je důležité vyjasnit si a rozeznávat, co je vlastně to, čemu říkáme „já“, které považujeme za svobodné nebo naopak svázané osudem. Co je bezmocné a kde sídlí skutečná moc, a jaká je povaha této moci?

Když vyrůstáme, začínáme si myslet, že jsme ve skutečnosti hlasem v naší hlavě – proudem myšlenek – a začneme také věřit, že jsme nějakým způsobem tvůrci našich myšlenek a že v tomto smyslu naše životy řídíme.

Dokonce si začínáme MYSLET, že kromě myšlenek už tu nic jiného není, že myšlení je naší základní podstatou. Jak zní Descartův známý výrok, „Myslím, tedy jsem.“ Přesněji, „JÁ JSEM, proto se děje myšlení.“ Ale toto „JÁ“ v „JÁ JSEM“ není ono falešné a oddělené „já“, o kterém si myslíme, že trvale přebývá uvnitř těla. Takové „já“ je ve skutečnosti jen další myšlenkou, mentální představou, která se napojila na samotné vnímání vědomé přítomnosti (bytí tady a teď).

Pravé „JÁ“ je úplností bytí, neosobní přítomností a neohraničenou bezprostředností Tady/Teď, neohraničené vědomí, mimo něž nic neexistuje. Když Eckhart Tolle mluví o „moci přítomného okamžiku“, nebo když Robert Adams mluví o „moci, která zná cestu“, poukazují právě na toto „JÁ“.

Toto neohraničené vědomí je naší pravou podstatou, je tím, čím jsme. Je to skutečně vše, co existuje. Nikdy od tohoto vědomí nejsme odděleni (jen v naší představě).

Tato rozsáhlost není něčím, co může falešné já vlastnit a používat pro své cíle, které jsou určené myšlenkami. Jinými slovy, v protikladu k učení „zákona přitažlivosti“, „vy“ (imaginární já, které je pouze svazek podmíněných myšlenek), nemůže přitáhnout tuto pravou moc a potom ji použít k vydělání milionu dolarů, nebo k získání nového automobilu, nebo k nalezení ženy snů, nebo k jakémukoliv cíli vytvořenému myšlenkami - k cíli, kterého má být dosaženo tím, že myslíte ty správné myšlenky.

Já, o kterém si myslíme, že kontroluje naše myšlenky, je klam, který je produktem kombinace myšlenek, příběhů, mentálních obrazů a neurologických vjemů – a potom jsme přesvědčeni, že tento fantom „já“ řídí fungování mysli a těla.

Jedním z důvodů, proč se domnívám, že meditace pomáhá, je ten, že rozeznat myšlenky jako myšlenky není vždy jednoduché. A zjištění, že je tu tolik dalšího, co není myšlenkami – tak zřetelně, jak to vypadá, když je to zřetelné – může být překvapivě nezachytitelné, pokud naše pozornost neustále spočívá v myšlenkách.

Skrze meditaci (např. udělat si čas a prostor být jen tady a teď) a meditativního dotazování (zkoumání přítomného okamžiku vědomím), můžeme začít vidět přímo, že zde není žádné „já“, které řídí.

To je důvod, proč vždy podporuji lidi, kteří se chtějí věnovat otázce svobodné vůle, aby se podívali blíže a přesněji, co se děje, když dělají nějaká rozhodnutí. Od velkých rozhodnutí, například jestli se mají vydat na cestu, nebo koupit dům, nebo se oženit, až k těm malým, jako je rozhodnutí zda si mají pustit televizi nebo si stoupnout poté, když už nějakou chvíli seděli. Skutečně se blíže podívat na to, jak toto rozhodnutí vzniká.

Podívejte se, zda můžete najít někoho, kdo ovládá vaši další myšlenku nebo další impuls vaší příští reakce, nebo jestli máte pod kontrolou okamžik, kdy přijde rozhodnutí po chvilce nerozhodování a boje s alternativními volbami.

Myslíme v pojmech konatele a akce, nebo vidícího a viděného, subjektu a objektu – dvou oddělených věcí – ale realita (a naše přítomné prožívání, které máme tendenci ignorovat a přehlížet ve prospěch toho, co si MYSLÍME, že je), je vždy nerozdělená – žádná separace, žádné hranice – je zde jen vidění a konání a bytí.

Právě vidění (rozpoznání) samotné je to, co osvobozuje, ne čtení si v knize o neurologii nebo o nedvojnosti, ale objevení a zkoumání toho, jak se věci mají přímo ve skutečnosti.

Můžete přijít na to, že nepřítomnost osobního autorství znamená daleko více než pouhou neschopnost dokončit úlohu tak rychle, jak jste doufali. Znamená to, že jak vaše přání ukončit něco do určitého termínu, tak i váš strach, že nebudete mít dost času, každá úzkostná myšlenka, pohyb pozornosti z jedné věci ke druhé, váš impuls nebo rozhodnutí vzít do ruky určitou knihu v určitém momentu, to VŠE se děje bez toho, aby to někdo řídil.

Klam osobního autorství je v nás však pevně zakořeněn - jeden neurovědec se o tom vyjádřil jako o iluzi, která je vytvořená neurologickými procesy– a tato iluze svobodné vůle je kontinuálně posilována rodiči a společností, kteří nám říkají, že se musíme dobře rozhodovat, být zodpovědní za naše konání a dělat to nejlepší, co dokážeme.

Naše soudnictví a globální politické vztahy jsou založené na předpokladu svobodné vůle. Všichni věříme, že když někdo sexuálně obtěžuje dítě, nebo někoho zabije, je to proto, že se mohl svobodně rozhodnout to udělat, a mohl se tedy svobodně rozhodnout i pro jinou volbu.

Když se ale podíváte blíž, uvidíte, že nikdo není původcem vašich myšlenek. Vynořují se nezvaně. I když s opatrností píšete dopis, nebo nějaký referát, každé slovo přichází odněkud a vy nevíte odkud, stejně jako každá úprava nebo revize, které děláte.

Když se objeví myšlenka „půjdu uvařit večeři“ a tu myšlenku následuje počin vaření večeře, posiluje to ve vás přesvědčení o svobodné vůli – máte pocit, že se jedná o osobní autorství myšlenek a individuální konání. Potom si (nemáte na výběr) pomyslíte, „rozhodl jsem se uvařit večeři a udělal jsem to. Mohl jsem si místo toho číst časopis, ale rozhodl jsem se jít raději vařit.“

Tato myšlenka iluzi potvrzuje a dále upevňuje. Je zapotřebí jemné pozornosti, abyste tento klam rozeznali a uvědomili si jej. A samozřejmě rádi zapomínáme na ty případy, kdy jsme se nechovali tak, jak jsme se rozhodli, že chceme. Například, když po rozhodnutí jít vařit večeři, přijde silnější impuls číst si časopis, a my tento impuls následujeme a jdeme si číst.

Musíme být však velmi opatrní, abychom si nespletli mapu od skutečné krajiny, to znamená od právě probíhající reality. „Svobodná vůle“ a „žádná svobodná vůle“ jsou totiž obojí mapy.

Když lidé přemění „žádná svobodná vůle“ na víru nebo dogma nebo kodex chování, když si MYSLÍ, že nemohou nebo by neměli nastoupit do odvykacího programu, nebo učit své děti dobrému chování u stolu, nebo zkusit pracovat na problému v jejich vztahu, protože si MYSLÍ, že „zde není nikdo, kdo by to činil“ a „všechno se to děje samo“ a „není zde žádná volba“, neuvědomují si, že tím vlastně vylučují ze svého života spoustu možností pro příznivý vývoj.

Někdy je totiž lepší použít mapu svobodné volby – například když se snažíte naučit své děti odpovědnému chování, nebo např. když trénujete atleta na olympijský závod. Samozřejmě budete mluvit s vašimi dětmi nebo s atletem, kterého trénujete, o jejich schopnosti jednat určitým způsobem – nebudete jim říkat, že nemají na výběr – ale bude vám jasné, že VŠECHNO trénování a dodávání odvahy se děje bez volby.

A když váš atlet prohraje závod, a vaše dítě křičí v supermarketu poté, když jste mu opakovaně řekli, že to není sociálně akceptovatelné chování, samozřejmě budete reagovat s větším zápalem a porozuměním, tak, aby se chování dítěte i výkon atleta zlepšili. A když ztratíte nervy a začnete na dítě křičet, budete mít více porozumění a soucitu i se sebou samými!

Právě Teď a Tady je přítomno „něco“, co není myšlenkou ani není myšlenkou stvořené. Něco, co není něčím určitým (tímhle nebo tamtím), něco co není žádnou „věcí“. Něco, co můžeme popsat jako všezahrnující nedvojnou jednotu Tady/Teď, která není svázaná příčinou a následkem.

„Nicota“ (nebo všechnost), které můžeme dát mnoho názvů, ale žádné jméno není TÍM, k čemu slova ukazují. Možná to můžeme nazývat Bůh nebo Přítomnost nebo JÁ (jako Ramana v citátu, kterým jsem začala tento článek), nebo prázdnota (jako buddhisté), nebo nepojmenovatelné nebo bezejmenné, nebo Nyní, nebo Absolutno, nebo prvotní vědomí, nebo bezpodmínečná láska, nebo TO, které zůstane, když vše vnímatelné a představitelné zmizí, nebo TO, čím je vše vnímatelné a představitelné.

Když k TOMU obrátíte svou pozornost – tím myslím, že budete jednoduše naslouchat zvukům provozu nebo vnímat dech nebo pozorovat tvary a barvy kolem vás – něco se posune a není zde nikdo, kdo má nebo nemá svobodnou vůli nebo kdo by si dělal starosti nad touhle otázkou.

Kdo k TOMU obrací pozornost? Mohli bychom říct, je to Bůh nebo Já nebo nikdo nebo nic nebo všechno nebo absolutno, ale ta pravá odpověď leží za všemi slovy a myšlenkami.

Je to TOTO, které JE Teď a Tady. Tato přítomnost, tato energie, tato živost. Nemůže to zachytit žádné slovo, myšlenka to nemůže pochopit. Ale vibrující živá realita je právě tady, jednoduchá a evidentní, odhalující sama sebe sobě bez konce v tomto věčném přítomném okamžiku. A není nic, co by tímto nebylo.

Joan Tollifson
Návštěvník
 

Re: Užívání si Svaté Všednosti

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 29. čer 2020 7:39:40

Buďme vděční, že tu jsme

Obrázek

Jan Kersschot rád povídá o advaitě a považuje duchovní rozpravy za svou životní vášeň. Baví ho setkávat se v různých zemích s lidmi, které toto téma zajímá a kteří cítí, že jim přináší klid. Nevyzdvihuje rozum, i když bere porozumění za součást učení, ale klade důraz na hluboké vědění přenášené především skrze rezonanci. Tvrdí, že nedokáže nikoho přesvědčit o pravdě. Sdělení teče k naslouchajícímu pouze v případě, že je k tomu vnitřně nastavený.


Co se přihodilo, že se advaita stala předmětem vašeho bytí?

Možná to bude znít šíleně, ale začal jsem se o podobné věci zajímat, když mi bylo patnáct let. Zamiloval jsem se do dcery pekaře v naší vesnici, kde jsem vyrůstal. Její i moji rodiče byli velmi striktní katolíci a zastávali starý způsob výchovy. Jenže my jsme byli teenageři a toužili jsme se vídat.

Vymyslel jsem plán a jednoho dne mé děvče následoval do místní knihovny. V odlehlé části, kde nás nikdo nemohl vidět, jsme se tváří v tvář střetli a políbili se. Byl to můj první francouzský polibek a vystřelil mě to ve vteřině jako raketu do nebes. Pomyslel jsem si, že tohle je skutečné setkání s bohem! Byla to pro mne velmi hluboká duchovní zkušenost. Trvala asi jen pár sekund, ale moje mysl se absolutně otevřela, jako bych tam v tu chvíli v těle ani nebyl. Kdybych se podíval dolů na mé boty, jen by se z nich kouřilo a nikdo by v nich nestál. (směje se) Jenže tehdy jsem nebyl připravený tomuto zážitku více porozumět a rozlišit, co se opravdu stalo. Neexistoval nikdo v mém okolí, s kým bych si o tom popovídal.

Opravdu vaši duchovní cestu započal první polibek?

Ano. Zafungoval jako spouštěč. Podobně může naší duši otevřít dveře čtení knihy nebo zpívání. Může se objevit spousta katalyzátorů, které nás přenesou za osobní hranici. Pro mě znamenal ten polibek nevědomky počátek mého hledání, což jsem si uvědomil až daleko později a moje vášeň pro poznání začala podvědomě růst.

Když mi bylo kolem dvaceti let a studoval jsem medicínu na univerzitě, našel jsem si semináře transcendentální meditace. Obdržel jsem mantru, učitel mi ji pošeptal do ucha, a když jsem ji poprvé začal odříkávat, v několika sekundách jsem se ocitl jakoby v jiné dimenzi. Neviděl jsem anděly nebo něco takového, jen mne to přivedlo na jinou úroveň vědomí. Věnoval jsem se meditacím i několik hodin denně, chtěl jsem pokročit a něčeho dosáhnout, měl jsem velké ambice. Uvědomil jsem si, že v momentech meditace, tu nejsem pouze jako člověk, ale vnímám něco, co je všudypřítomné. Nelze to příliš popsat větami, ale vím, že je to stálé, plné světla, prostoru a je to nekonečné. Pokračoval jsem v meditacích, jenže když jsem si podrobně procházel knihy o transcendentální meditaci, velice mne zklamaly. Nedostal jsem z nich odpovědi na všechny mé otázky a rozhodl jsem se pátrat dál.

Stále se nacházíme ve vaší rodné Belgii nebo jste za poznáním cestoval?

Dojížděl jsem za některými učiteli do jiných měst, ale pořád v rámci mé země. Jeden z mých přátel byl následovníkem linie gurua Muktanandy, který učil jógu společně s hudbou a mantrou Óm Namah Šivája ve skupině lidí. Vypadal jako typický indický guru s bradkou a dlouhými vlasy a atmosféra, kterou vytvářel, byla ohromující. Obdržel jsem Šaktipát, někdy jsme přikládali hlavu před jeho hlavu a dělal s námi šílené věci. Následoval jsem toto učení asi jeden rok a docházel jsem párkrát za měsíc do ášramu. Po nějakém čase jsem ale ucítil, že se potřebuji opět posunout vpřed. Působilo to na mě příliš specificky. Pro lidi, kteří byli součástí skupiny a zpívali mantry, to bylo normální, zatímco jiní je zvenku vnímali jako sektu. V mém případě jsem vždycky toužil najít něco univerzálního, neomezeného a otevřeného.

Díky tomu jste se dostal k advaitě?

Můj přítel, který vedle mne seděl na medicíně v lavici, mi pověděl, ať si přečtu tohle a podával mi do ruky knížku, která měla být lepší než všechny týkající se transcendentálních meditací. Věci, které se v ní citovaly, mi přišly jako opravdu něco velkého! Zaujalo mě to a četl jsem víc a víc informací na toto téma. Pak jsem si pomyslel, že čtení je sice zajímavé, ale osobní setkání s autory knížek musí být přece ještě lepší. Psal se asi rok 2000 a rozhodl jsem se cestovat vlakem nebo autem do okolních zemí, díky čemuž jsem potkal spoustu zajímavých lidí jako Tonyho Parsonse, Wayne Liquormena, Eckharta Tolleho a mnoho dalších podobných významných postav. Napadlo mě, že kdybych začal psát knihu, budu mít dobrý důvod, abych všechny tyto osobnosti vyzpovídal.

…a vydal jste první knihu o nedualitě This Is It.

Lidé ji začali číst a zvali mne, abych knihu představil v jejich lokálních knihkupectvích. Díky tomu jsem s lidmi začal vést dialogy. Nerad používám slovo satsang, má pro mne příliš posvátný charakter a já si nechci hrát na někoho svatého. Moc takovému přístupu nevěřím, je to pro mne forma duality. Raději jsem tedy má setkávání nazýval dialogem a lidé přicházeli. Pokud máme srdce otevřené, vždycky k nám jistá informace někudy doteče. Proudí k nám léčivá energie a hluboký klid. V životě toužíme po mnohém od vztahů, přes moc, peníze, osobní důležitost, ale toto je mnohem hlubší a více důležité než cokoli jiného.

Když mě lidé poslouchali, zažívali něco podobného, což mi dávalo motivaci, abych ve sdílení s publikem pokračoval. Jezdil jsem do Amsterdamu, Londýna, navštívil jsem Španělsko a v roce 2015 se jedna z mých knih přeložila do japonštiny a pozvali mě do Japonska, abych ji představil. Přišla tam starší paní, asi okolo šedesáti let, dodnes si ji pamatuji, a pověděla mi, že neporozuměla všemu, o čem jsem psal, ale cítila energii, která na ni z díla pulsovala. A o tom to celé je! Slova nejsou tolik důležitá. Vzpomínám si na knihu Eckharta Tolleho, The Power of Now, u které jsem vnímal, že vím, odkud jeho slova pramení. Byl jsem v napojení se zcela totožným zdrojem.

Když jsem nedávno dělala rozhovor s Waynem Liquormanem, mluvil o určitém momentu, ve kterém zažil nedualitu a jeho vědomí se rozprostřelo.

Zakusil jste něco podobného, co vás vmžiku transformovalo?

Neprožil jsem žádný jeden konkrétní moment poznání. Mohl to být můj polibek v patnácti letech, ale tehdy jsem energii, která se odehrála, vůbec nerozuměl. Od té doby jsem zažil mnoho krásných chvil v tichosti a porozumění, ale poznání ke mně přicházelo postupně. Může se stát, že až po mnoha letech začne poznání z hlavy pomalu klesat dolů do celého těla, což nazýváme ztělesněním osvícení. A to je podle mne zásadní. Můžeme mít jasno v hlavě, ale to ještě neznamená, že skutečně zažíváme probuzení. Prostoupí-li poznání celým tělem, pak si uvědomíme, že vaše opravdová přirozenost, kterou uvnitř sebe odhalíme, tam vždycky byla a máme ji všichni. Je to náš zdroj bezpodmínečné lásky. Když pomyslíme na Dalajlamu a Thich Nhat Hanha, tyto osobnosti žijí bezpodmínečnou lásku opravdově a naplněně.

Jak byste svými slovy bezpodmínečnou lásku definoval?

Určitě si nepředstavuji, že bych měl všechny bytosti na ulici objímat. Spíš si představte otevřenost, neohraničený prostor, čisté bytí, kterému nerozumí hlava, ale srdce a oblast srdeční čakry ano. Bezpodmínečná láska nikoho nesoudí, nedává nikomu nálepky.

Nálepkami máte na mysli, že něco označujeme za dobré nebo špatné?

Přesně tak. Jako bychom lidem na čelo nalepovali, co si o nich myslíme. V prostoru bezpodmínečné lásky podobná označení zcela mizí. Co zbývá, je pouze láska. Nemyslím fyzicky přitažlivou lásku, ale energii, která objímá prakticky vše kolem a celé lidstvo. Hned v závěsu za láskou následuje obrovská vděčnost. Cítíte díky ní klid a pocit spokojenosti, aniž byste věděli konkrétně proč. Čistě v advaitě jsem tyto úvahy postrádal, ale dostaly se ke mně právě skrze Dalajlamu nebo Thich Nhat Hanha a hluboce jsem za ně děkoval a cítil požehnání.

Považujete za přirozené, že lidé zprvu následují duchovní osobnosti?

Na začátku většina z nás potřebuje vedení. Naše mysl se potřebuje něčeho chytit, a díky guruům lidé na svoji duchovní cestu nastoupí. Po určitou dobu je to v pořádku, ale uzraje moment, kdy je dobré to pustit a otevřít mysl. S klapkami na očích nedokážeme být plně vnímaví. Nejsem proti žádným skupinám ani náboženstvím, můžou být velkým přínosem inspirace, ale zůstaňte u toho s čistou hlavou. Navštěvujte učitele, učte se od nich, užívejte si příjemných vibrací v jejich přítomnosti, ale udržte si čistou hlavu. To je podle mne nejlepší kombinace.

Do jaké míry podle vás máme svobodnou volbu toho, kudy se náš život ubírá?

Záleží, jak se na to celé podíváte. Z praktického hlediska, pokud chodíte do práce, do školy, setkáváte se s přáteli, tak je dobré vědět, kdo jste. Jinak to ani nejde a zdá se, že je tu svobodná volba toho, co děláme. V baru se například rozhodujeme, jestli si dáme čaj nebo kávu. Když však hledáček trochu víc oddálíme a podíváme se na nás z pohledu vědomí, spatříme, že se vše zkrátka samovolně děje.

To je důvod, proč používám slovo transpersonální. Na Facebooku jsem založil skupinu nazvanou Transpersonal Philosophy. Opírá se primárně o advaitu, ale pokračuje až za její hranice. Pro mě nebyla sama o sobě advaita ucelená. Jedna z nejoblíbenějších vět v rámci neduality říká, že tu nikdo není. Rozumím, co tím ostatní myslí, ale kdo říká, že tu nejsem, když tu jsem? Fyzicky tady přece sedím, ale také vím, že se současně děje i něco neosobního. K životu podle mě potřebujeme obojí. Vystudoval jsem medicínu a jsem doktor. Nepředstírám, že nejsem nic. Když se však od detailu oddálím, jsem pouze vědomím v nekonečném prostoru.

Život mi někdy připomíná velice žertovnou hru. Vystavěli jsme si spoustu konceptů toho, jak má vypadat, co bychom měli studovat, jak se chovat, ale kdesi v pozadí zůstává něco neměnného, co celý tento příběh pouze s úsměvem pozoruje.

Naprosto souhlasím. Jedna z mých oblíbených vět, kterou udržuji v paměti, říká, že všechno přichází a pomíjí. Emoce, fyzické zkušenosti, lidé, předměty, to vše přichází a odchází. Něco v nás je však stálé a neměnné, a to je podstata toho, kdo skutečně jsme.

O čem si myslíte, že celý náš život v těle tady na Zemi je?

Jsme tu za dobrodružstvím. Někdy procházíme radostnými i bolestivými zkušenostmi. Potřebujeme zažít něco kyselého, abychom ocenili sladké. Okolo bytí existuje spousta různých příběhů, ale já žádnému z nich nevěřím. Prostě jsme si sem přišli pro zkušenost, a to je vše. Není tu prostor pro žádné proč, protože otázka proč pramení z mysli založené na egu. Nemám na vaši otázku tedy odpověď, ale můžu poradit, abychom se v životě otázkou proč příliš netrápili.

Buďme vděční, že tu jsme, to zcela stačí. To je naše alfa a omega.
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... e-tu-jsme/
Návštěvník
 


Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník