Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 01. lis 2011 7:35:24

Ožehavé téma. Tradice většinou radí jasně – ne. Ale jaké tradice? Máme tu naopak tradice, které drogy používaly a používají na duchovní cestě jako samozřejmou součást. Pro to, abychom o tomto tématu mohli vůbec smysluplně uvažovat a diskutovat je nutné si vymezit, co to ony drogy vlastně jsou. Každý má totiž jinou představu.

drogyOsobně si myslím, že nemá vůbec smyslu hovořit zde o opiátech, barbiturátech atd. Tyto moderní chemické drogy tuším nikomu nic dobrého na cestě poznání nepřinesly. Jedině snad, že pro pár jedinců jedinců byly spouštěčem jejich osobní síly, když se s nimi museli utkat. Pak mohou být nazaplatitelnou zkušeností. Ale až po překonání – nikoliv při jejích používání.

Mám dlouholetou osobní zkušenost s uživateli těchto drog a zde skutečně platí naprosto nekompromisně – ne – nejde o nic jiného než o útěk z bolestné reality bez lásky do reality ještě bolestnější.

Jestli tedy vůbec existují drogy, které mají potenciál nás duchovně rozvíjet, tak jsou to jednoznačně halucinogeny. Jsou to právě ony, které byly a jsou k tomuto účelu používány.

První a zároveň nejznámější drogou, která může mít halucinogenní účinky je konopí. Respektive jeho činné složka – THC. Tato droga je tradičně používána v Indii. Svatí mužové jí tam kouří ve velkém. Osobně však nespatřuji žádný velký potenciál konopí ve smyslu objevování. Stav zahloubání a imaginace, který konopné drogy – marihuana a hašiš – navozují, mě osobně přijde jako mentální onanie. Samotná meditační praxe, alespoň dle mých zkušeností (s marihuanou jsem přestal experimentovat cca před 13-ti lety), je spíše ztížena, protože ochabuje koncentrace. Nemám pocit, že by konopné drogy, mohly být jakkoliv přínosné hledači při jeho pátrání. Tato droga má však určitě velký léčebný potenciál. Analgetický vliv spolu s efektivním potlačením nevolnosti a zvracení je například využíván i terapeuticky při zvládání těchto obtíží u AIDS a chemoterapii nádorových onemocnění. Nutno ještě zmínit, že pravidelné užívání s sebou nese rizika duševních poruch – hlavně různých psychóz, které mohou vyvrcholit schizofrenií a to zvláště u náctiletých.

Skutečnými halucinogeny většinou však myslíme drogy se silným halucinogenním účinkem. Z přírodních jsou neznámější psilocybin (lysohlávky) a meskalin (kaktus Lophophora williamsii - Peyotl), ze syntetických LSD. V současné době se hodně experimentuje také s Ayahuascou.

Pokud zjednoduším, tak mohu hodit do jednoho pytle Psilocybin, meskalin a Ayahuasku a k nim přidat ještě syntetické LSD. Ačkoliv se jejich účinky v detailech liší, mají jedno společné. Při dostatečném množství dokáží skutečně prolomit hranice běžného vnímání a to až do transpersonálních oblastí. Skok ve vědomí může být tak radikální, že zcela převrací náhled na to, co považujeme za realitu. Na těchto drogách si nelze vytvořit fyzickou závislost. Nebezpečí spočívá výhradně v neustání navozeného stavu vědomí, které se může projevit nějakým destruktivním činem – například sebevraždou, nebo předčasným a násilným otevřením nevědomého materiálu, který i po odeznění působení drogy, proniká do vědomí a může způsobit těžké psychické poruchy.

O účincích těchto drog bylo napsáno snad vše, co napsat jde. Za obzvláště přínosnou považuji práci Stanislava Grofa, která by se dle mého měla stát povinnou literaturou pro všechny, kteří se rozhodnout s psychedeliky experimentovat.

Po tomto nezbytném úvodu se tedy dostáváme k jádru věci. Mohou být tyto látky na duchovní cestě prospěšné?

Pomineme-li obecnou úvahu o tom, že prospěšné je naprosto vše s čím se v životě setkáme, nenajdeme jednoznačnou odpověď. Myslím si, že existují dvě zásadní roviny náhledu odkud se na otázku snažíme odpovědět. Za prvé je zde samotné dobrodružství objevování, ta ohromující hra vědomí a za druhé Ticho. Tichem rozumějme onen „stav“, který si představujeme jako konečné rozuzlení, srovnání a poznání – stav Jednoty. Schválně píši, představujeme, protože dokud není tento „stav“ žit, je pouhou představou.

Z hlediska Ticha je používání těchto látek jen dalším posilováním duality. Jenomže z hlediska Ticha je posilování duality jakékoliv dělení na duchovní a neduchovní, na vhodné a nevhodné, na žádoucí a nežádoucí. Na to, co na cestu patří a nepatří. Dalo by se říci, že Ticho nezná otázku ohledně vhodnosti a nevhodnosti používání jak drog, tak různých technik na cestě hledání. Můžeme zde sice filozofovat o tom, že jsme vlastně v jednotě všichni, ale nežijeme toto tvrzení. A tak se účastníme oné hry na hledání, ve které využíváme různých prostředků. A v této hře máme různé stavy vědomí, různá ano a ne, zkrátka dualitu. Proto veškeré následné úvahy, vychází z roviny hledání, nikoliv z roviny Ticha. Čím více se Tichu přiblížíme, tím méně nás budou podobné otázky trápit. Ale nyní zpět, do naší známé hry na schovávanou...

Při používání halucinogenů nám přibude ke všem těm známým stavům vědomí další. Ke stavu bdění, snění, hlubokého spánku beze snů přibude stav navozený pomocí halucinogenů či různých technik. Záměrně píši i technik, protože ty mohou fungovat úplně stejně, i když třeba nemusí být tak radikální. Holotropní dýchání, extatické tance, různá krijajógová cvičení atd. Všechna tato cvičení mohou mít úplně stejné neblahé účinky, jako halucinogeny. Tzn. nezvládnutí navozeného stavu vědomí, a předčasné uvolnění nevědomého materiálu, který pak nekontrolovaně proniká do běžného vědomí. Vím o čem píši. Nejhorší a fatální zásah do energetických center jsem si způsobil zdánlivě nevinnými prostředky. Kombinací silné energie, která mě „nutila“ do různých extrémů – extrémní sporty, pokoušení osudu, bohémský život v kombinaci s usilovným cvičením, jehož účelem bylo tyto energie ovládnout. Vše bylo vedeno „dobrým“ úmyslem. Dnes vím, že tyto energie volaly po kreativním využití a vyjádření. Jejich potlačování mnohaletým cvičením a životem v rozporu vedlo k jejich otočení dovnitř, kde začaly devastovat tělo a to bohužel již nevratně. Proč o tom píši v pojednání o drogách? Protože princip je stejný. Na základě této zkušenosti bych totiž mohl dojít k závěru, že je vlastně jóga špatná. (zde si můžete doplnit libovolné další techniky) . Podobně je tomu i s psychedeliky. Stejně tak, jako v případě výše jmenovaných technik, i ony pracují s ohromnou nevědomou energií, kterou jejich používáním uvolňujeme.

Proto je nesmírně důležité, být k sobě maximálně upřímní a pátrat po svých motivacích. Proč vlastně cvičíme, případně proč si bereme na pomoc nějaké látky?

Proč lidé berou drogy

Tím nechci tvrdit že používání halucinogeních drog a cvičení jsou jedním a totéž. Jen upozorňuji na to, že v obou případech se jedná o práci s energií, která se může obrátit „proti“ nám. Případů lidí končících na psychiatrii po různých seminářích, je více než dost a nemusí se jednat o žádné pochybné mistry. Zkrátka jsme různí, máme různé motivace, různě veliké batohy s povinnou zátěží atd. Zkrátka co je pro jednoho přínosné, může být pro druhého nebezpečné, nebo dokonce destruktivní.

S halucinogeny je to to samé, jen mnohonásobně intenzivnější a snáze dostupnější. Zatímco k tomu, abychom se zhuntovali například krijajogou, potřebujeme většinou dost času, silnou vůli a vynaložení nějaké námahy, houby stačí na podzim nasbírat a zkonzumovat. A proto jsou halucinogeny nebezpečnější, než cvičení. Ale to neznamená, že jsou samy o sobě špatné. Poučný je v tomto ohledu příběh Ram Dassova učitele. Ram Dass byl svého času velkým propagátorem LSD, absolvoval sám stovky tripů a dalších tisíců se účastnil jako průvodce. Jeho indický učitel (Neem Karoli Baba) se ho ptal, co na té medicíně stále vidí. Jednou ho požádal, aby mohl LSD vyzkoušet. Před Ram Dassovýma očima spolykal koňskou dávku LSD. Nestalo se vůbec nic. Ram Dass dával pak tuto storku k dobrému, ale začínal mít pochybnosti. Jak už to tak skuteční učitelé umí, zeptal se ho jednou jeho guru, jestli si náhodou nemyslí, že to byl trik. Že třeba LSD vůbec nepožil. Ram Dass musel s pravdou ven a přiznal se, že ho to napadlo. Jeho učitel se ho zeptal, zda-li má u sebe tedy ještě nějakou tu medicínu. Ram Dass přikývl a ukázal mu svou zásobu. Před jeho očima spolykal velmi pomalu Babadží dávku pro mnoha lidí. Ram Dass pak zažil několik horkých chvil, kdy si myslel, že se právě dopustil vraždy svého gurua :-) Když se Babadží „vrátil“ z tripu řekl mu následující. V podstatě je to dobrá medicína. Vy Američané pracujete s duchovními pojmy, jako se suchými popisy něčeho, o čem máte nějaké představy, ale nežijete jejich obsah. Proto pro vás může být LSD přínosem. Avšak, žák musí být připravený, a jeho motivace musí být čisté a obrácené k bohu. Pak může až na návštěvu ke Kristovi. Ale jen na návštěvu. Vždy se musí vrátit a cestu pak ujít svými vlastními silami. Pomocí drog není možné dosáhnout realizace, ale mohou být dobré.

V tomto příběhu spatřuji zásadní poselství ohledně tohoto tématu. Vždy jsou nejdůležitější motivace, upřímnost, pokora a příprava.

Proto si myslím, že halucinogenní zážitky mohou mít za splnění výše uvedených podmínek motivační potenciál a také mohou vést k pokoře. Protože vedou k sebepřesahujícím náhledům. A konfrontace s něčím, před čím ego musí sklonit hřbet, je zvláště pro naší civilizaci, každopádně přínosná.

Nikdy se však nemohou stát drogy cestou samotnou. Je potřeba střízlivé práce a tvůrčí činnosti. Naše já se chce pozitivně vyjádřit a přispět svým dílem ke hře. Nejde ho – a ani není proč ! – ho zabít či znásilnit. Dáme-li mu prostor, jednou samo bez humbuku a v radosti vtančí do Ticha.

Je potřebné si uvědomit jedno. Opravdu jsme každý jiný a já mohu jen závidět, těm čistým duším kolem sebe, které již nepotřebují na své cestě různé veletoče a žijí svůj skromný a prostý život, oddaný nesobecké službě svému ideálu. Má duše je však nepokojná a zvědavá a zdaleka není jediná :-). Dlouho jsem jí takovou odmítal a až po bolestných zkušenostech ji přijal a začal jí mít takovou rád. Takové duše se velmi pravděpodobně i přes veškerá varování, zkušenostem s halucinogeny nevyhnou. Jako se námořník nevyhne bouři na moři a horolezec nebezpečí pádu. A i ti klidní by měli být připraveni na to, že k nim třeba jednou přijdou jejich děti a budou chtít o tomto tématu něco vědět, nebo se s ním již budou konfrontovat.

Závěrem několik rad pro ty, kteří se i přes vědomí všech rizik rozhodnou s halucinogeny experimentovat.

Ujasněte si své motivace a věnujte patřičnou dobu přípravě. Velmi důležité je momentální rozpoložení. Je naprosto nevhodné vstupovat do neznámých končin své mysli se strachem, oslabením a v nepohodě.
Vězte, že cokoliv si pod pojmem rozšířeného stavu vědomí představujete, není to, co zažijete. Při silné halucinogenní dávce se budete – nebo to co z vás zbude – s něčím, co si prostě představit nejde. Zážitky a poznatky na tomto výletě mohou být velmi znepokojivé. Všechny vaše znalosti a konstrukce vezmou za své.
Z výše uvedeného vyplývá, že je nanejvýš žádoucí, vzít si někoho na pomoc. Ostatně tradičně při zkušenostech s těmito látkami býval vždy přítomen nějaký medicinman. Měl by to být člověk, ke kterému máte důvěru a který má zkušenost se změněným stavem vnímání. Tento člověk je důležitý ze dvou důvodů. Jednak se může stát průvodcem a pomáhat vám na výletě samotném a také může zasáhnout jako zachránce v případné krizi. Ta se může objevit jako přímá součást zážitku, nebo při návratu. A mohou to být vskutku krušné chvilky. V neposlední řadě vám může pomoci při zpracování zážitku. Z halucinogeních výletů se už pár lidí nevrátilo. Nepodceňujte jejich sílu!
Není potřeba a ani není žádoucí více jak jedno sezení za rok! Potenciál zážitku se obnažuje postupně jako skrytá mapa. Pokud máte pocit, že to mohlo být lepší a hlubší a úžasnější, buďte pokorní a buďte rádi, že to takové nebylo!
Začnete-li mít později jakékoliv psychické, či psychosomatické problémy nestyďte se vyhledat pomoc. Viz. nebezpečí popsaná výše. Halucinogenní zážitky také bývají startéry tzv. psychospirituální krize. Naštěstí žijeme v končinách, kde je osvěta na dobré úrovni a máme zde skutečné odborníky na toto téma.

Důkladně zvažte, zda-li vám výše popsaná rizika za to stojí. Jak jsem řekl, halucinogeny za vás rozhodně žádné kroky neudělají. Cestu musíte tak jako tak ujít po svých. Držte se této „myšleno každodenní“ reality. Zde máte možnost postupného vývoje, záchytných bodů, posloupnosti. Máte se zde vždy čeho chytit a poznání je vždy tady – nikoliv někde tam.

Vše co zažijete, je „jen“ hra mysli. ÓM

Správná cesta .. ??

Rozdělení na přirozené a nepřirozené techniky je používáno velmi často. Mezi ty přirozené jsou většinou řazeny různé druhy meditačních cvičení a mezi ty nepřirozené techniky spojené s užíváním halucinogenů. Troufám si tvrdit, že nepřirozenými jsou obě skupiny, pokud jim jde primárně o jakékoliv zážitky. Jak už jsem naznačil minule, jediné co určuje opodstatněnost používání obou dvou typů technik, je motivace hledajícího. Upřímný hledající je jaksi samočinně provázen tím typem zkušeností, které potřebuje pro svůj vnitřní vývoj nejvíce. Tyto zkušenosti někdy mohou být v absolutním rozporu s tím, co se považuje za přirozené či nepřirozené, nebo dokonce mezi tím, co považujeme za dobré či za špatné.

Můžeme vzpomenout třeba Holgera z kamene mudrců, nebo Milarepu. Jejich skutky před probuzením jsou z hlediska dualisticky smýšlejícího člověka nutně klasifikovány jako projevy zla. Tyto extrémní případy nám jasně ukazují na zásadní moment na cestě. Tím není nic jiného, než schopnost nepřipoutanosti k vlastním činům ve smyslu odevzdanosti. Já nejsem konající, je zde základním axiomem. Je to radikální odosobnění – ztráta identifikace se svým já, tak jak jej běžně nazíráme, tj. jakožto soubor naších tělesných, citových a mentálních funkcí. Stav – já nejsem konající – se neuskutečňuje najednou, ale postupně. Na začátku je potřeba zaujmout neochvějný postoj této idey a připomínat si jí tak často, jak jen to jde. A to jak v případech, kdy se rádi zbavujeme tohoto pocitu, což je většinou, když uděláme něco nedobrého, tak v případech, kdy bychom si rádi přivlastnili plody našich činů. Postupným upevňováním tohoto postoje, shledává hledající, že nad svým životem nemá žádnou faktickou kontrolu (ani jí nevyžaduje) a postupně jí odevzdává oné tiché moudrosti v pozadí. Zároveň paradoxně poznává, že toto není pasivní postoj, nýbrž postoj maximálně aktivní.

Takže máme hledajícího, který už víceméně sedí na vlně dění jako divák, jako list nesoucí se podzimním větrem. Každá další zkušenost je vnímána jako příležitost k hlubšímu upevnění této idey. Stejně tak každé iluzorní rozhodování, mezi tím, co by učinit měl a co ne. Když se Maharišiho ptali žáci, jestli je potřeba kvůli hledání opustit rodinu a uchýlit se do ústraní, odpovídal následovně. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tato otázka by vůbec nevyvstala, ta síla by vás sebrala a odvedla do hor, jak kdysi toho, co tu před vámi sedí.

Náš hledající však zatím není ještě v pocitu nekonání tak upevněn, jako onen velký mudrc a tak ještě tu více, tu méně, volí, hledá a žije jako by byl přeci jenom trošku konající. Nit která ho někdy jasně vede, se občas ztrácí, a on bloudí. To jsou ty momenty, kdy hledá prostředky, které by mu napověděly kudy dál. Usedá do meditace, čte knihy, chodí na přednášky a kurzy. Svět konání už pro něj ztratil svou vůni, ale kýžené osvobození mu stále uniká. (Záměrně nerozebírám tento aspekt, byl by na samostatné pojednání o tom, co se v těchto chvílích skutečně odehrává.) Zde se mu může nabídnout i možnost, nahlédnout do koutů mysli, které jsou mu stále utajené i pomocí halucinogenů. Pokud zváží všechny možnosti, které jsou zmíněny v minulém zamyšlení a rozhodne se pro tento výlet, nechť ví ještě následující.

Zážitky


Zážitky jsou jen zážitky, ale co jiného formuje náš život? Náš život je vlastně také „pouhým“ zážitkem. Zážitky, které si můžeme přivodit požitím halucinogenních drog mají různé úrovně. Pro zjednodušení je můžeme rozdělit následovně. Úroveň esteticko emocionální, úroveň archetypální a úroveň transcendentální. Rizika plynoucí ze zážitků z prvních dvou úrovní jsou rovněž zmíněny v první části pojednání. Nyní se ale pokusím šířeji rozepsat možné problémy, plynoucí z výletů do končin transcendentálna. Jaký typ zážitků míním, řeknu-li transcendentální? Jsou to všechny typy zážitků, kde se radikálně mění subjekt prožívání, náš pocit jáství. Buď rozšířením své dosavadní časové a prostorové hranice – stáváme se někým jiným, v dávné minulosti, nebo v budoucnosti nebo tyto koncepty zcela ztrácíme a jsme schopni prožít identifikaci třeba s celou planetou, být časem, prostorem, čistým vědomím, láskou – tedy zcela ztratit to, co jsme dosud vnímali jako já. O všech těchto typech zážitků je věru zajímavé číst. Nicméně jejich prožitek samotný jaksi není naší představou o prožitku! Realita stavu – vesmír je sen - je diametrálně odlišná od intelektuální konstrukce tohoto stavu. Proč to zdůrazňuji? O těchto stavech mluví vlastně všechny nauky, které jdou cestou sebepoznání. Ať jsou to různé jógické školy, buddhistické, mystické atd. Zde jsou vnímány, jako stupně poznávání a jsou brány jako víceméně normální úkazy na cestě, na kterých není dobré ulpět. Proč tedy, ty samé zážitky navozené požitím drog, jsou většinou nahlíženy jinak? Myslím si, že valná většina těch, kteří tak brojí za čistotu cesty, vůbec neví, o čem mluví. Ohánějí se jakousi přirozeností a pokud jsou požádáni o vysvětlení tohoto nic neříkajícího pojmu, nejsou schopni své plamenné závěry podložit rozumnými argumenty. Na druhé straně jsou ti, kteří naopak drogy používají jako legitimní prostředek na cestě a při tom o problematice také nic nevědí a jen si před sebou chtějí obhájit své činy. Pak je tu ale naštěstí pár lidí, kteří jaksi mají kredit k tomu, posoudit proč ano a proč ne. Ti už nemluví tak plameně, ale i mezi nimi, se najdou zastánci obou cest. Tak kde je tedy pravda? To si musí každý zodpovědět sám.

Pokusím se zde nyní popsat jeden aspekt, jež jsem nahlédl, a který není příliš popisovaný ani zdůrazňovaný a přesto dle mého je to právě on, který odhaluje zásadní rozdíl mezi transcendentálními stavy záměrně navozenými (a zde podotýkám, že je jedno jestli nějakou drogou nebo dynamickou technikou) a těmi samými stavy, vyvstanou-li spontánně. Pokud není naše vývojová integrita již nějak zásadně narušena (těžká nemoc, úraz, mimořádná událost) tak poměrně dobře fungují obranné mechanismy, které jednak brání staré pořádky, ale také to, co nazýváme osobnostní integritou, před poškozením.

Opět pro zjednodušení si můžeme lidskou mysl představit, jako jakýsi kruhový obal, tvořený různě hustými materiály, který je uspořádán, kolem jakéhosi imaginárního středu. Tento obal je to, co odděluje naší mysl od prostoru kolem, pro který existuje tak mnoho názvů. Tak jako je kuře před vylíhnutím, schované ve vajíčku, chráněné jeho skořápkou od zevního světa. Pokud krustu vajíčka odtrhneme předčasně, rozhodně tím kuřeti nepomůžeme k tomu, aby se dostalo rychleji ven, ale jeho život předčasně ukončíme. Jen ten neviditelný řád ví, kdy už je bezpečně tuto krustu rozbít a začít prožívat život zas na další úrovni vědomí – třeba jako slepice, či kohout. Těchto obalů máme kolem sebe ve skutečnosti více. V ideálním případě rozbijeme jeden, ustálíme se v další úrovni a až se v ní naučíme, co se naučit máme, jdeme dále. (schválně schematizuji) Jedinec, který na cestě již pokročil, může rozpouštět najednou i více obalů. Takto nějak si můžeme představit náš vývoj. Co se děje v okamžiku, kdy začneme tyto krusty rozpouštět jaksi vědomě? Vlastně pouze zrychlujeme přirozený proces, protože nám začíná uprostřed těch skořápech být těsno. Někdy dokonce máme možnost, prokouknout až do vesmíru schovaném za většinou těchto skořápek, a načerpat tam inspiraci. Tomuto průniku pak můžeme říkat, transpersonální zážitek.

Tak a dostáváme se k jádru věci. Při spontánně navozeném zážitku (i když může být výsledkem našeho záměrného duchovního úsilí) dochází k tomu, že při těchto vnorech, jsou ještě existující krusty jaksi zprůhledněny nebo dokonce na chvíli rozpuštěny. To, čím jsou tvořeny (vásany) však ale ve své podstatě zůstává a po návratu, se zase scelí – nebo vystoupí opět do popředí. Integrita těchto krust zůstane nenarušená. Ano, stěny jsou těmito vnory oslabeny, ale stejnoměrně po celém svém obvodu a lépe se pak rozpouští. Naproti tomu, použitím dynamický technik, nebo halucinogenních drog, vytvoříme jakýsi silný energetický vrták, kterým provrtáme krustu na jednou místě, kudy pak naše individuální vědomí může proniknout ven. Tzn. dostane se na „stejná místa“ jako v prvním příkladě, ale zcela odlišným způsobem. Protože krusta byla pouze provrtána, tak zbytek jaksi energeticky nerezonuje s úrovní, která může být zažívána. V prvním příkladě je energetická vibrace krusty přizpůsobena jejím zprůhledněním, či zdánlivým rozpuštěním. Díky této ohromné energetické disbalanci, vzniká velké riziko poškození celistvosti naší individuální mysli. Všichni víme, jak dopadne zapékací mísa, pokud ji vyndáme z trouby a nalijeme do ní vodu. Nedojde k teplotnímu vyrovnání a ona praskne. Další značné riziko, zmíněné již minule, vzniká tím, že ona díra, kterou jsme vyvrtali, se nemusí zacelit. Naše mysl se vrátí zpět do své úrovně, ale nevšimne si, že nechala otevřený otvor. Pak může dojít k rozpolcenosti, která může vyústit v psychózu nebo jiný patologický stav. Tzn. že ne pouze nekontrolované průniky obsahu nevědomí do běžného vědomí, mohou mít neblahé účinky, ale paradoxně i nevědomé napojení na nadvědomí, může v důsledku působit negativně. Emoční tělo ještě není připraveno na tyto vyšší vibrace a brání se nepříjemnými pocity. Nešťastník pak vůbec neví, co se s ním děje a je velmi těžké se znovu srovnat. Tato situace je nazývána psychospirituální krizí a naštěstí je zde poměrně dost povolaných lidí, kteří mohou v těchto situacích pomoci. (v konečném důsledku mohou pak být tyto situace vnímány kladně, protože nás mohou donutit k zásadním krokům, kterých bychom jinak nebyli schopni. Ale v konečném důsledku jsou všechny zkušenosti shledány jako dobré

Poslední závažnou komplikaci, dle mého, může způsobit jakési zajizvení. To vzniká až po dlohodobějším užívání halucinogenů. V místě, kde jsme vytvořily onen otvor, vzníká i po zacelení jizva. Pokud průstupy tímto kanálem opakujeme, tak jizvu zvětšujeme. Tím vytváříme jakýsi energetický blok, na který v budoucnosti určitě narazíme. Tento jev popisuje například Ram Dass. Zjistil, že v místech krční páteře má neprůchozí místo, přes které se nemůže ve svých meditacích dostat. Ram Dass absolvoval v minulosti stovky halucinogeních tripů. Není pak s podivem, že průchod tímto místem je pak možný jen s velkými obtížemi a může způsobit mnoho nepříjemností i na fyzické úrovni. V jeho případě se projevil jako mozková mrtvice. Protože je však Ram Dass vskutku vyjímečným duchem, dokázal i z tého situace vytěžit a použít jí pro realizaci ještě větší pokory k tomu, co jest. Nicméně, asi bychom si všichni rádi, podobné zkušenosti odpustili.

Jelikož neznáme dávné rituály, nebo je považujeme za zbytečné, které eliminovaly tyto neblahé, ale přesto logické a zákonité jevy, je riziko plynoucí z výše uvedeného opravdu značné. Různých svatých a osvícených bláznů, lidí komunikujících s ufony, Ježíšem a podobně, tu pobíhá víc než dost a to jsou ty veselejší konce. I přesto vím, že se může v životě jedince stát, že bude potřebovat vystoupat na návštěvu do krajů vzdálených, pro inspiraci, ponaučení a posílení, jako tomu bývalo i v dřívějších dobách. Proto ještě s větší důležitostí kladu na srdce těm, kteří si myslí, že podobnou zkušenost potřebují, aby vyhledali pomoc někoho, kdo má s těmito stavy a ze všemi návaznostmi zkušenosti. Ať si v něm získají důvěru a ať si důkladně prověří, že je to člověk vnitřně svobodný, který je nebude do ničeho tlačit. Zvláště mladí lidé experimentují s těmito silami velmi nepoučeně a mravokárcovství typu, to je nečisté, je neodradí od pokusů samotných. Své experimenty pak provádí sami, nepoučení a konce pak mohou být tragické.

Nakonec je to vše opravdu jen hra mysli, tu hrající hru na peklo, tu na nebe, tu na nahoře, tu na dole. Skutečná svoboda začíná až tam, kde není touhy po prožívání jakkoliv vznešených a svatých zkušeností. Važte proto své motivace silou své opravdovosti. A na závěr jedno tajemství. Ten největší trip, který můžete zažít, probíhá právě teď, protože tento život není ničím jiným, než opravdu hodně povedeným stavem změněného vědomí :-)

Jan Jakub Šalomoun
Návštěvník
 

Re: Vlákno o drogách, určené k přesunutí

Nový příspěvekod Jana » sob 28. črc 2018 7:45:50

Pervitin v něm probouzel běsy a démony. Už čtvrtstoletí měl být mrtvý

Dvaapadesátiletý Jaroslav Polakovič sebou prudce škubne, odhodí francouzské hole stranou, prohne se bolestí jako luk a zapře o stůl. Křeč je tak silná, že bolestí zatne zuby, jinak by musel řvát. Přesto může za každou takovou bolest, která mu projede celým tělem, být rád. Už šestadvacet let měl být podle lékařů mrtvý.

Obrázek

„V roce 1991 na jednom z léčení mi dávali maximálně rok života. Fetoval jsem tehdy už tolik, že jsem si píchal i čtyřicetkrát denně. Prostě jsem jenom dřepěl a šlehal si. Furt dokola, až nakonec jsem vyskočil z okna paneláku, rozbil se na cucky, prožil klinickou smrt a stejně dál fetoval,“ vypráví v drsné, syrové zpovědi Polakovič. Muž, který zde jako jeden z­ prvních začal v sedmdesátých letech coby mladý student v prváku vařit pervitin.

Už jako dítě se rád zavíral do tátovy garáže v malé vesničce Pacelice u Blatné v jižních Čechách. Chemie ho bavila – sám prý zkoušel míchat různé „Molotovovy“ koktejly, garážové výbušniny se silou trhat ruce, nebo prostě jen „smrtomixy“, jak říká.

„Dostat se ke kyselinám, peroxidu, travexu nebo tuhému lihu byla tehdy sranda. Já už jako dítě byl prostě jinej. Zdálo se mi o čarodějnicích, lektvarech, měl jsem různý zjevení a nonstop jsem něco míchal,“ vypráví pomalu a trhaně Polakovič.

V osmé třídě se chtěl přihlásit na chemickou průmyslovku. Učitelé jej přesvědčili, ať jde na Vojenskou střední odbornou školu v Žilině na obor chemické technologie. Dlouhovlasého mladíka hned první den ostříhali, aby zapadl. „Pro mě to bylo šílený, ze školy mě bolela hlava, tak jsem si začal kupovat alnagon,“ pokračuje Polakovič.

V ČSSR pomohl probudit pervitin, teď feťáky léčí. Pustili jsme džina, říká
Tehdy volně prodejný lék přezdívaný „áčko“ byl nejpopulárnější analgetikum. Jedna tableta tělu dodala kyselinu acetylsalicylovou, kodein i kofein. Polakovičovi pomáhal i od stresu. Jeden den si jej vzal a vyrazil s kamarády na pivo. Po dvou půllitrech se cítil poprvé úplně mimo. Vytažený z reality, stresu. „Začal jsem to vyhledávat. Cíleně si brát alnagon a pít,“ pokračuje ve vyprávění. A potkal partu, která už frčela na braunu, české náhražce heroinu.

V polovině sedmdesátých let nadějný chemik Polakovič již ovládal vzorec, jak vyrobit pervitin, stejně jako legendární Jiří Glos alias Freud, pražský narkoman a chemická mozková kapacita, který v době normalizace u znovuzrození pervitinu stál.

Polakovič začal mít ale kázeňské problémy, škola jej poslala i na psychiatrii, odkud má dodnes schovanou zprávu s diagnózou. Na ušmudlaném papíru tehdy stálo: „Chorobná nepřizpůsobivost k vojenskému prostředí a uniformám.“

Aby ne – pobyt ve vojenské škole popisuje jako nepředstavitelné trauma, horší než cokoliv, co zažil na drogách. „Ve čtvrťáku mě vyrazili a dali mi modrou knížku. To byl nejšťastnější den mého života. Dva měsíce v kuse jsem slavil a vrátil se domů,“ pokračuje.

Partie? Holka s lékárnou
Našel si dívku a po pár měsících se dozvěděl, že čekají rodinu. Vzali se a čekali mimino. Polakovič přestal i fetovat, co to jen šlo. „Po porodu mi řekla, že dítě není moje. Že je nějakého lampasáka. Umíte si představit tu šílenou zlost, která do mě vlítla. Rozumíte? Lampasáka...“ zapíchne Polakovič oči do země a pevně sevře pět.

„Rozvedl jsem se a frčel na drogách už naplno. Byl jsem šestnáctkrát na léčení,“ pokračuje. „No, možná to bylo i víckrát. Šel jsem vždy, když drogy už nezabíraly, bylo mi zle a potřeboval jsem se vyčistit. Vůbec ne, aby člověk přestal fetovat, ale aby droga zase začala účinkovat. Celý léčení jsou k ničemu, když ve skutečnosti feťák sám nechce. Akorát jste tam a už se nemůžete dočkat, až si znovu dáte,“ popisuje přímočaře.

Jenže i v terapeutických komunitách se k­ drogám dostal. Jednoduše. Třeba za džínovou bundu. „Přišla jedna holka za kamarádem na návštěvu, a že se jí líbí „džíska“, kterou jsem měl. Tak jí jednoduše říkám – přines jedy a je tvoje. Druhej den přišla s igelitkou jedů,“ vzpomíná, jak po svém nejdelším období, kdy byl čistý – tedy bez drog – po nich znovu po jedenácti měsících sáhl. Byl rok 1991 a v terapeutické komunitě v Němčicích se léčil jako jeden z prvních. Lékaři měli jasno. Když nepřestane fetovat, do roka zemře.

Jenže Polakovič, v té době už potřetí ženatý, ještě přidal. „Moje třetí žena měla lékárnu. Bral jsem si ji s tím, že budu mít snadnější přístup k lékům. To ale nefungovalo a já byl v té době už úplně v prdeli. Šlehnul jsem si, a už jsem si rozdělával další dávku,“ vyhrne si rukávy u košile, aby ukázal ten největší důkaz tehdejší doby.

Sedmadvacet zářezů na předloktí jedné ruky, dvaadvacet na druhé. Podřezal se snad vším, co bylo jen trochu ostré. Psychóz a stavů, kdy viděl neexistující příšery, démony nebo si byl schopen stoupnout do ohně a v bolesti škvařícího se oblečení křičel, že je dítě Satanovo, prožil nespočet. „Byly jich tisíce. V psychózách bych byl schopen vraždit,“ řekne a vypráví příběh o jedné ze svých cest autobusem z Prahy.

Tehdy se mu zdálo, že spolucestující jsou rozděleni přesně napůl. Jedni se jej zastávají a druzí na něj pokřikují, že je troska, která umí jen fetovat. „Nejvíc se mi zdálo, že pokřikuje chlap přede mnou na sedačce. Bylo to šílený, nesnesitelný. Vytáhl jsem nůž, že mu podříznu krk. Naštěstí autobus zastavil a byli jsme v Písku. Vylít jsem z autobusu ven, okolo bylo jen nesnesitelně bílý světlo a v něm byly vidět všechny moje hříchy. Strašně jsem se styděl,“ doplňuje.

V polovině pětadevadesátého roku vařil doma další dávky pervitinu. Vařil už ve velkém, přes týden doma na jihu Čech, o víkendu u kamaráda v Praze. Najednou zaslechl dupot bot stoupající po schodišti k jeho bytu. Hlavou mu bleskla čtyři slova. „Fízlové. Jsem v prdeli.“

Proběhl třípokojovým bytem, rozrazil dveře do ložnice, kde spala jeho manželka s malým synem, a řval, co mu plíce stačily. „Zamkni, zhasni, lehni na podlahu! Když se ptala, co se děje, jestli mě chytili policajti, jenom jsem dál řval, ať drží hubu,“ odmlčí se.

„Popadl jsem všechny látky, který jsem měl na výrobu fetu, slil to do velké flašky od okurek, rozmixoval a vychlastal. Ve vteřině se všechno zklidnilo, bylo absolutní ticho. A dal se do mě mráz, konečky prstů jsem měl jako z ledu. Dodnes si pamatuju, jak jsem seděl na podlaze a jen opakoval, že umírám,“ vypráví. V hlavě se mu připomněl obraz, který viděl už před dvěma dny – jak leží na zemi v tratolišti krve, kterou se doplazil alespoň pár metrů. Zpřerážené kosti, obrovská bolest a utrpení.

Dvanáctkrát zlomené nohy
Tělo mu mrzlo až k břichu, kde najednou ucítil obrovské sálavé teplo, žár. „Přišla gigantická exploze ohně. Šel ze mě nelidskej hlas a začal jsem se měnit v monstrum. Cítil jsem, že nad sebou absolutně ztrácím kontrolu. Ještě jsem zařval na ženu, ať popadne kluka a uteče,“ vypráví Polakovič. Otevřel dveře do malého kumbálu – své laboratoře – a proti němu se rozletělo rudé světlo. Z fosforu na stole vystupoval démon.

„Začal jsem před ním couvat, pak už jsem utíkal. Vletěl jsem do kuchyně a zamknul se. On se ale začal procucávat přes dveře, žhnul do celé místnosti. Nevedly odsud už dál žádné dveře a já věděl, že je to konec. Když najednou někdo ťukal na okno. Křičel. Chyť se mě za ruku a já tě zachráním. Otevřel jsem okno a vyskočil,“ doplňuje Polakovič a dlouze potáhne z elektronické cigarety, až se kompletně zahalí dýmem.

Na dvanáctkrát zlomené nohy, dvě tříštivé zlomeniny páteře a poškození míchy. „Byla to obrovská šupa. Vyrazilo mi to duši z těla. Viděl jsem, jak stojím vedle toho těla, okolo běhali lidi, přijížděla záchranka. Z mého těla šel vír a nacucnul mě zpátky do těla. V tu chvíli to byla obrovská bolest, jeden oheň. Já byl ale strašně rád, že jsem utekl tomu démonovi,“ vzpomíná.

V nemocnici ležel tři měsíce. V jedné poloze. Protože neměl kvůli drogám žádné žíly, museli mu lékaři navrtat kanyly do plic. „Nedali mi jedinou injekci opiátů. To byl očistec, strašná muka. Jeden den mi klesla víčka, začalo se mi zdát, že padám do propasti. Věděl jsem, že je to konec. Poprvé jsem začal volat Boha, aby mi pomohl. V tu chvíli se objevil paprsek světla z nebe a svítil mi na hruď. Ze mě létali démoni závislostí. A v tu chvíli jsem si řekl, že musím skončit,“ doplní Jaroslav Polakovič a v klidu ubalí jednu cigaretu, aby upozadil chuť elektronické.

Abstinující narkoman z Havaje
Do té doby nevěřil, že by mu svět mohl dát lepší pocity než drogy. „S tím, že můžete umřít s každou dávkou, musíte počítat. Spousta lidí, co znám, už tu dneska není. Faust, Míša, Richard, Pedro...“ začne vyjmenovávat narkomany tehdejší doby. „Droga vás ovládne a ztratíte nad sebou moc. Nemáte šanci,“ doplní.

I pro něj byly začátky abstinence složité a roky se bál, že si dá znovu. „Jednou jsem v Blatné potkal staré známé. A oni, že maj kvalitní heroin, ať jdu s nimi za kostel, že to rozpálíme. Třásly se mi ruce, celej jsem se klepal, potil. Odmítl jsem. V tu chvíli jsem věděl, že mám vyhráno,“ dodal.

Po několika měsících se vydal na cestu do Indie, odešel s Hare Krišna, začal meditovat a cvičit jógu. A potkal tam svou čtvrtou ženu. Původem Íránku žijící odmalička na Havaji. Tam za ní také odešel a šestnáct let tam žije. Místním vypráví o škodlivosti drog, stejně jako lidem v Česku, kam se pravidelně vrací do Pacelic. Tam tráví i letošní léto. Bez drog.

Autor: Václav Janouš
Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/jaroslav-polako ... ntent=main
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 10296
Registrován: pon 25. črc 2011 20:38:09

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekod vostal petr » sob 28. črc 2018 9:59:50

K čemu drogy ?

Vždyt ty duchovní cesty jsou jednou velikou sebevoblbující drogou....
vostal petr
 

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekod Jana » sob 28. črc 2018 13:06:52

Jan Jakub Šalomoun: "Mám dlouholetou osobní zkušenost s uživateli těchto drog a zde skutečně platí naprosto nekompromisně – ne – nejde o nic jiného než o útěk z bolestné reality bez lásky do reality ještě bolestnější."


Bez lásky je všechno špatně, i jakákoliv duchovní cesta.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 10296
Registrován: pon 25. črc 2011 20:38:09

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekod nop » sob 28. črc 2018 16:32:31

Jana píše:
Jan Jakub Šalomoun: "Mám dlouholetou osobní zkušenost s uživateli těchto drog a zde skutečně platí naprosto nekompromisně – ne – nejde o nic jiného než o útěk z bolestné reality bez lásky do reality ještě bolestnější."


Bez lásky je všechno špatně, i jakákoliv duchovní cesta.

Může jít o ůtěk z obtížného hluku mysli do klidu v zastaveném rámusu.
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 2487
Registrován: ned 04. zář 2011 22:53:28
Bydliště: Praha

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekod vostal petr » ned 05. srp 2018 9:23:42

Bez lásky je všechno špatně, i jakákoliv duchovní cesta.


Copak by někdo bral drogy bez lásky ???

Droga je láska sama, sice falešná a tvořící závislost,

ale

ta krása, vo tom by se dalo roky povídat furt dokola a dokolečka....

Duchovno je plný těchle drogo výpovědí o kráse, lásce, svobodě a podobných pitominách...



Fetu zdar,

a fetoguruům obzvláště...
vostal petr
 

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekod Jana » ned 05. srp 2018 10:08:55

vostal petr píše:Copak by někdo bral drogy bez lásky ???...


Mám dlouholetou osobní zkušenost s uživateli těchto drog a zde skutečně platí naprosto nekompromisně – ne – nejde o nic jiného než o útěk z bolestné reality bez lásky do reality ještě bolestnější. (Jan Jakub Šalomoun)
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 10296
Registrován: pon 25. črc 2011 20:38:09

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekod vostal petr » ned 05. srp 2018 10:22:35

No jistě,

něco ti nějako neštymuje ???

A co ???
vostal petr
 

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekod vostal petr » ned 05. srp 2018 10:30:58

Život je utrpení,

tak chce nirvánu

no tak ji dostane,

ovšem dle zákonů karmy jen snovou nirvánu,

a to proto že ji chtěl....


Jo,

kdyby nic nechtěl tak to by pak jaksi ta karma nefungovala,

ale protože chtěl,

tak má

co chtěl...
vostal petr
 

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekod Jana » ned 05. srp 2018 10:51:36

Mám dlouholetou osobní zkušenost s uživateli těchto drog a zde skutečně platí naprosto nekompromisně – ne – nejde o nic jiného než o útěk z bolestné reality bez lásky do reality ještě bolestnější. (Jan Jakub Šalomoun)


Život se mu jevil jako utrpení, protože v něm nenalézal žádnou lásku. Tak hledal náhražku za lásku - drogy, které umí podobně jako láska rozpustit ego, iluzi oddělenosti, dostat alespoň na chvíli návštěvu Krista.

Jenže drogy nedokážou osvobozovat trvale, za okamžik svobody se platí závislostí.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 10296
Registrován: pon 25. črc 2011 20:38:09


Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Google [Bot] a 0 návštevníků