Cesta k jednotě bez představ

Cesta k jednotě bez představ

Nový příspěvekod Linda » stř 29. úno 2012 18:02:47

Přednáška Petra Pavlíka na Vltavské 28.1.1998 - BUDDHOVA ŘEČ O PRÁZDNOTĚ

Vítám vás na úvodní přednášce letošní jarní části přednáškového cyklu Buddhistické večery. Ty z vás, kteří tu ještě nikdy nebyli, mohu uklidnit tím, že v podstatě všechno, co tady dneska budeme probírat, nepotřebuje příliš mnoho předchozích znalostí. Možná, že právě naopak - dneska půjde spíš o to, aby člověk dokázal zapomenout na to, co už má naučené. Ne snad, aby to zahodil, aby honem sháněl pilu a chtěl si řezat hlavu, že už ji nepotřebuje… to by byla hrozná škoda! - ale dejme tomu, že byste jaksi opatrně a nenápadně dali tam venku v šatně hodné paní šatnářce do úschovy všechny ty poklady, co v té hlavě celý den nosíte, že si to pak zase na lísteček vyzvednete zpátky. A pak o mnoho lehčí byste se vydali sem do sálu podívat se, co vám to ten Petr o té milé buddhistické prázdnotě vlastně chce říci.

Pan primář a klíče

Ono toho totiž bude dneska na přednášce strašně malinko a zároveň strašně moc. Abyste mi hned neutekli, dám nejdřív k dobru takový vtip. Ty nosí občas domů moje žena, ta pracuje v Bohnicích v blázinci, naštěstí ne jako doktor, ale s počítači a tak tam má celý ústav jako na talíři. Tak nedávno mi říkala, jak se tam liší pan primář od pacienta. Znáte to? To je prý jednoduché: Jediný rozdíl je v tom, že pan primář má klíč!

No a to je celý ten vtip, dál už to nebude, jenomže teď asi honem nevíte, co si o tom pomyslet. Brát to vážně, anebo jenom jako nečekaný vtip, a vůbec co to má dělat se vznešenou buddhistickou naukou. Přesto, pokud vás to neodvede moc daleko od vážných věci, tak zjistíte, že jistá podoba by se našla... Víte, ono se může spoustě lidí zdát, že tady ten přednášející něco úžasného zná nebo ovládá nějaké tajemství nebo vycvičil nějakou naprosto profesionální a virtuózní techniku, že už ho nikdy nic nebolí, že se umí perfektně ovládat, že už se nikdy nevtělí… (snad jenom kdyby nějací buddhisté zjistili, že se to dneska zase pro změnu musí). (Směje se.)

Jenomže tak to vůbec není! Kdybyste navrtali dovnitř dírku a přiložili k ní oko, tak tam vevnitř uvidíte, že je to naprosto obyčejný člověk, který má spoustu chyb, že byste ho v mnoha věcech klidně strčili do kapsy – až na ten malinký rozdíl, cosi naprosto nepatrného, co bych vám strašně rád, z celého srdce chtěl sdělit. A to „cosi“, to je něco jako ten klíč, který má pan primář z toho vtipu. Ne ale strčit si ten klíč do kapsy od pláště a zamknout toho druhého do bílého pokoje, ale naopak - každému pěkně rozdat jeho vlastní malinký klíček, lidičky, vylezte z těch svých zamčených pokojíčků nebo dokonce z klecí, zkuste si to tady!

Tak to je ono, to je ten rozdíl.


Krátká řeč o prázdnotě

To, co si dneska budeme říkat, je celé obsaženo v jediné Buddhově řeči. V buddhistických písmech najdete spoustu zajímavých věcí - ze života, z Buddhovy spásné nauky, nebo docela jen tak, co tam kdo přidal, protože celé to skvělé učení vznikalo postupně za pochodu, jak tenkrát chodili mniši velikou indickou zemí a potkávali dobré a špatné. Někdy si povíme, jaký osud pak ty sutry měly a o celém tom zákulisí. Zatím nám stačí, že ve sbírce středně dlouhých řečí, kterých je něco kolem dvou stovek, existuje jedna nenápadná, poměrně krátká sutra, která se jmenuje Buddhova řeč o prázdnotě nebo ještě lépe Krátká Buddhova řeč o prázdnotě.

V Čechách měla pozoruhodný osud, neboť ji za první republiky přeložil pod názvem Kniha chudoby František Drtikol. Přestože dnes už ten překlad asi nebude moderní, dýchá z něj doposud jasné pochopení a mám ho moc rád, protože je navíc krásný a skrývá v sobě zvláštní kouzlo. I když už teď máme nejméně dva další uznávané překlady, od Ňánamoliho a Thanissara, pilných a obětavých mnichů, kteří pečlivě brousili a vážili každé slovíčko, přesto budeme citovat s malými opravami právě ten Drtikolův, na jeho památku a také jako uznání toho, kam až sám došel.

Buddhova řeč o prázdnotě se nazývá „Krátká“ proto, že je tu ještě druhá stejného jména, která je o trochu delší. Kupodivu ta dlouhá není lepší než ta krátká a dali ji tam nejspíš proto, že ta krátká se tehdy některým mnichům nezamlouvala, jak byla břitká a pádná. Asi toužili mít věci přece jen trochu komplikovanější, a proto se pokusili trumfnout ji tou dlouhou, konkurenční. Jenomže tím vyšlo ještě více najevo, jakou údernou sílu měla ta původní krátká řeč.

Ta totiž představuje pozoruhodný přehled - jakoby se někdo vrátil z dlouhé cesty a předložil nám názorný plán: tak tady jsem byl, tady taky, potom tady, ještě tady, a došel jsem až na konec. Tak něco podobného najdeme v té sutře. Je to skvělý průřez celou buddhistickou cestou vhledu, odkud se začne a kam se dojde. To z jedné strany. A z druhé strany tu navíc najdeme cosi jako návod na cestu nebo dokonce její princip. Není to tedy jenom cestovní deník, pouhé svědectví, kde ten náš moudrý předchůdce všude byl, ale také praktický, citlivý a laskavý průvodce - podívej, odtud dál se dostaneš takhle.


Tak slyšel jsem

Abych vás nenapínal, tak si teď přečteme začátek, jak je doslova v Pálijském kánonu. Údajně to měla být slova Ánandova, což byl Buddhův oblíbený žák a také služebník v pozdějších letech jeho života. Ten dával dohromady první a nejdůležitější sutry, a to díky své výjimečné paměti. Byl v tom skutečným mistrem a proto mu pak byly přisuzovány - kvůli zvýšení důvěryhodnosti - všechny sutry o svaté dharmě, které vznikaly i po jeho smrti. Prý se dožil 120 let. Co mělo být zaručeně pravda, to se tedy vložilo do úst ctihodného Ánandy – „Tak slyšel jsem…“ Inu poslouchejte:

„Tak slyšel jsem:

Za onoho času dlel Vznešený v Sávatthí, ve Východním háji, v paláci Migarovy matky. Tu odebral se ctihodný Ánanda jednoho večera po ukončení meditace tam, kde meškal Vznešený. Pozdravil ho uctivě a usedl stranou.

Když tak učinil, pravil ctihodný Ánanda takto k Vznešenému:

Jednou, ó Pane, dlel Vznešený mezi Sakji poblíže Nagaraky, města v krajině Sakjů. Tenkráte jsem, ó Pane, sám slyšel z tvých vlastních úst:

„Ve vnitřní chudobě teď ponejvíce prodlévám, Ánando.“

Slyšel jsem dobře, ó Pane, správně porozuměl, správně pamatoval, správně podržel?“

Všimněte si, že začátek má lehce rituální nádech. Ony ty sutry měly totiž ještě jeden cíl, a to aby se daly snadno zapamatovat, protože v prvých stoletích se přenášely pouze ústní tradicí a tam i rytmus řeči a výška tónu byly velikou pomůckou k tomu, aby se jejich obsah snadněji zapamatoval.

Dnešní jazykovědci dokonce objevili zajímavý náznak pravosti některých súter. V některých z nich totiž najdeme gramatické chyby, které se přesně přenášely z generace na generaci. Dokonce se zjistilo, že v jedné sutře je ten samý výraz asi na pěti místech, z toho je několikrát dobře a zbytek je špatně. Z toho je vidět, jak pečlivě se sutry ústním přenosem kopírovaly - jako kdybyste to dneska vzali xeroxem - správné na správné a chybu na chybu. Tenkrát se všeobecně věřilo, že ústní tradice je spolehlivější než písemná a právě proto nebyly první sutry psané.


Jít na to od lesa

Vrátíme se teď opět k textu Krátké řeči o prázdnotě a podíváme se, co Buddha odpověděl na Ánandovu otázku. (Komu ta otázka mezitím ušla, připomínám, že ho zajímalo, jak je to s tou vnitřní chudobou člověka.) Začátek odpovědi je opět rituální – stále se jakoby nic neděje – až se tam odkudsi nenápadně vloudí Buddhova originální myšlenka:

„Zajisté jsi, Ánando, správně slyšel, správně porozuměl, správně pamatoval, správně podržel. Jako tenkráte, Ánando, tak i dnes, ve vnitřní chudobě ponejvíce prodlévám. Jako asi, Ánando, tato terasa Migarovy matky je bez slonů, krav, koní, bez zlata a stříbra, bez společnosti žen a mužů a vykazuje bohatství pouhým zástupem mnichů jako jediným předmětem, tak rovněž také, Ánando, zanechal mnich myšlenku „vesnice“, zanechal myšlenku „člověk“ a pojme myšlenku „les“ jako jediný předmět. V myšlence „les“ se mu povznese srdce, rozjasní se, rozveselí se, ukonejší se, uklidní se.

Tak pozná: rozdělení, které pocházejí z myšlenky „vesnice“ - ta tu již nejsou; rozdělení, která povstávají z myšlenky „člověk“ - ta tu již nejsou; a jen jediné rozdělení zůstává, totiž myšlenka „les“ jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento druh myšlení o myšlenku „vesnice“, on ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku „člověk“, a jen jediné bohatství vykazuje, a to myšlenkou „les“ jako jediným předmětem. O co tady méně jest, o to vidí se chudším, a co zde ještě zbývá, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy na něho, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba.“

To je tedy začátek. Fratišek Drtikol prý o téhle řeči říkával, že Buddha na to jde „od lesa“. Skutečně, tehdejší mnich začínal své pozorování kdesi o samotě v lese, kdesi na půl cesty k vytoužené svobodě. Opustil již svou vesnici, majetek i touhu něco znamenat, opustil již utkvělou představu, že člověk je pán a střed světa, a teď ho zajímá, co bude dál – zda je tu něco většího, širšího, co by ho mohlo pojmout. A to je v tuto chvíli právě les. A ten se mu za to štědře odměňuje – dodnes hostí například thájské lesy mnoho opravdových hledajících, mnichy lesní tradice.

Pro mnicha tehdy představoval les, džungle, cosi čemu dnes říkáme životní prostředí. Je to přirozené pokračování člověka, jeho rozšíření a zobecnění.

Nejdříve tedy vezme mnich jednoho člověka, pak vezme víc lidí – tím přestane tolik myslet na sebe - a řekne si: „Aha! Vždyť oni jsou ti ostatní totéž co já!“ - a místo jednoho člověka si v mysli udělá větší ohrádku na víc lidí – je to obecně „člověk“ – na to myslí, to se mu líbí.

K lidem ještě přidá jejich domečky a tím má ještě větší ohrádku - má vesnici. Pak opustí svou vesnici a udělá ještě větší ohrádku okolo všech vesnic a dospěje k představě, kterou bychom dnes moderním způsobem nazvali člověk a jeho životní prostředí. Toho si váží a to má rád, to pro něj v tu chvíli představuje hodnotu.

Co znamená takový celistvý pohled na svět? Zkuste si to sami představit: Vezmeme-li dva stromy, tak to ještě asi není les. Dva je málo. Jsou mezi nimi příliš vidět rozdíly: tadyhle končí jeden a tady začíná druhý. Ale sto stromů, to by už na les asi stačilo... Nebo víc? Někde tedy musí být hranice, kdy to jsou jenom „stromy“ a kdy se stanou „lesem“ .

Zkoušeli jste někdy namalovat les? Z těch stromů vepředu namalujete ještě detaily, třeba šišky, z těch dalších už jenom špičky a potom v jednu chvíli musíte velmi citlivě namalovat cosi - co už nejsou jednotlivé stromy, ale je to les! Rozdíly mezi jednotlivými stromy zmizí, stane se z nich jediná věc. Dítě může být v té chvíli velmi rozpačité, když má při malování přejít od jednotlivých stromů k celému lesu. Maluje se mu to napoprvé moc těžko, než zjistí, jak na to - musí jakoby trochu zavřít oči, trochu to rozmazat, dokázat současně vidět i nevidět. A najednou má les.

Dokázat vidět i nevidět - ale co to má dělat s meditací… Co myslíte: máme v mysli víc, když myslíme na deset různých stromů nebo na celý les? Zkuste si to: Nejdřív vezmeme vysoký smrk, potom pokroucenou borovici, potom nízký nalomený smrk, potom štíhlý okrajový modřín… To je najednou detailů – jéje, mysl je plná!

A teď vezměte pro změnu jediný les – všecko se to spojí, najednou toho ubude – a teď dokonce zkusíme myslet na jakýkoli les, prostě všude, kde rostou stromy. A je to. Co si o tom lese myslíte? Dohromady nic… možná jemnou vůni jehličí, suché listí pod nohama, anebo jenom velebné ticho… Vždyť to je ale přesně ono! To je to kouzlo, jak utišit mysl.

Tím, jak ubývá detailů, tak mysl zvláštním způsobem chudne. Vyprazdňuje se. Proto ta pravá buddhistická prázdnota a vnitřní chudoba - to je totéž! Je to podivuhodný zázrak – protože na čím širší, obecnější věc myslíme, o to máme sami v tu chvíli méně.

A právě tenhle princip, krok po kroku opouštět jednotlivé části a přijímat místo nich celek - a hlavně sám přitom mít stále méně - ten se dál rozvíjí v celé sutře. Uvidíme, co všechno z toho Buddha dokáže, zatím je pouze na začátku.


Matka Země

„Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku „člověk“, zanechal myšlenku „les“ a vezme myšlenku „Země“ jako jediný předmět. V myšlence „Země“ povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší se, uklidní se. Tak jako se, Ánando, vezme kůže z býka, nožem se oškrábe a napne se mezi sto kolíků, aby se vyrovnala, rovněž tak, Ánando, co na této Zemi bylo jako vyvýšeniny a prohlubeniny - koryta řek, pustá i lesnatá údolí, hory a rokle - to vše mnich ze své duše vypustil, to všechno se zahladilo. Myšlenku „Země“ tak vezme jako jediný předmět.

V myšlence Země se mu povznese srdce, rozveselí se, ukonejší se, uklidní se. Tak pozná: rozdělení, která povstávají z myšlenky „člověk“, ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky „les“, ta tu nejsou - jen jediné rozdělení zůstává, totiž myšlenka „Země“ jako jediný předmět. On ví: chudším stalo se myšlení o myšlenku „les“. Jediným bohatstvím, jediným rozptýlením je teď myšlenka „Země“. O co tady méně jest, o to se vidí chudším. A co zde ještě zbývá, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, na něho sestoupí ona pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba.“

Místo „Země“ tu můžeme obecněji říci „celý svět“. Náš svět je zkrátka to, kam až se dostane světlo. V naší mateřštině to zní dokonce velice přirozeně – „svět“, „světlo“. Kam až dohlédneme ve vesmíru, to všechno je náš svět. Tam, kam nevidíme, to jakoby pro nás nebylo.

Všimněte si ještě, že čím je předmět mysli širší, tím méně se na něm lpí. Na celém městě lpí člověk méně než na vlastním domě. Na celém státě lpí už zase méně než na svém městě. A když vezmeme celý svět, tak tam si naprostá většina z nás určitě nepřeje - doufejme - aby jim patřil, ale aby se nezničil nějakou hloupou válkou, aby byl naopak pro všechny a všem nám dělal radost. Tam už všechny rozdíly, konflikty a nepřátelství pominou, protože zobecňováním se mažou hranice. Bohužel zatím ne ty, kde jsou na napnuty ostnaté dráty, ale aspoň ty vevnitř v mysli. Ty se smažou pouhým rozhodnutím a to je mnohdy důležitější než když jde o ty skutečné mezi zeměmi.

Takže od myšlenky „les“ přejde mnich k myšlence „Země“. Nebo moderně řečeno od svého životního okolí přejde na celý svět – na cokoli pohlédne, to bere jako jediný předmět, všechno to v mysli objímá, má to má rád jako své vlastní a přeje tomu dobro.

Přát dobro celému světu a sám se s ním sjednotit… To už je veliká věc. Jenomže tím to vůbec nekončí, zatím jsme stále ještě na začátku té naší sutry! Oni si s tím milí buddhisté ještě dál pěkně vyhráli, to by jinak bylo opravdu málo… Nevěříte? Podíváme se tedy, co asi ten Buddhův moudrý mnich dělá dál.

První vnor

„Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku „les“, zanechal myšlenku „země“ a vezme myšlenku „neomezená sféra prostorová“ jako jediný předmět. V myšlence „neomezená sféra prostorová“ se mu povznese srdce, rozveselí se, ukonejší se, uklidní se. Tak pozná: rozdělení, která povstávají z myšlenky „les“ - ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky „země“ - ta tu nejsou, a jen jediné rozdělení zůstává, totiž myšlenka „neomezená sféra prostorová“ jako jediný předmět. On ví: chudším stalo se myšlení o myšlenku „les“, chudším stalo se myšlení o myšlenku „země“ a jen jediné bohatství vykazuje, a to myšlenkou „neomezená sféra prostorová“ jako jediným předmětem. A o co je tady méně, o to se vidí chudším a co zde ještě zůstává, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy na něho sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba.“

Teď to začne být trošičku těžší. Kdyby teď totiž přišel nějaký fyzik a vyškrtal z našeho vesmíru všechny atomy a všechny planety a všechna slunce, všechny galaxie, pulsary, kvasary a nevím co ještě všechno, tak by mu kupodivu skutečně prázdný prostor nezbyl!

Prostor okolo nás, to, v čem jakoby chodíme, to něco, v čem se tu vznášíme jako okurky v láku, to je pořád ještě ten předchozí stupeň prázdnoty - kam až doputuje světlo, když odněkud vyrazí. Není to stále nic jiného než náš okolní svět, jenom když ho zcela vyprázdníme.

Co ale mínil Buddha slovy neomezená sféra prostorová? Představte si to takhle: Člověk lpí na tom a lpí na onom. Lpí na majetku, na kariéře, na vztazích, na příjemných věcech. Když ale pochopí, že ho každé lpění v důsledku vždycky bolí, tak ty věci začne postupně pouštět. Často neochotně, někdy se to lepí jako smůla na prsty, ale nakonec to či ono pustí. Tím se v jeho mysli udělá po každé odložené věci jakási díra – představte si to jako ementál - tady chybí nenávist, tady chybí ctižádostivost, tady strach… jedna díra, druhá, další…

Vidíte – a jak těch děr v mysli, těch prázdných míst přibývá, tak se mysl nutně vyprazdňuje, až nezbude nic než sama prázdnota! To je velice důležité si uvědomit – ta prázdnota ne snad že by se odněkud vzala a pak se do té mysli nalila – ona tam spíš odjakživa byla, jenom byla úplně zaplněná, ucpaná nebo dokonce zabetonovaná, a to právě podle stupně našeho lpění.

To znamená, že ten Buddhův mnich – nebo obecně každý – pokud odloží, na čem lpěl, pustí, co v mysli dosud držel, tak přijde do určitého bodu, kdy - naprosto přirozeně, aniž by si to sám přál nebo to nějak vyžadoval - v něm vznikne představa prostoru. Pocit prostoru jakožto svobody, volnosti pohybu, spousty neuskutečněných možností.

To je ta Buddhova „neomezená sféra prostorová“ – a ne pouhý vyprázdněný vesmír! V nejobecnější podobě je prostor pouhým souhrnem nevyplněných možností, co všechno by se dalo udělat - tohle, tamto, ještě tohle… - ale čeho jsme se vzdali, nechali toho, pustili to a zůstali jsme, jak jsme byli.

To je cena za vnitřní svobodu – neletět pokaždé za první věcí, která nás láká. Zastavit se a pustit to. Je to cena veliká, ale stojí to za to – zažíváme pak za ni neomezený prostor své vlastní mysli, nezměrný a neuvěřitelně svobodný.

To je ten zázračný klíč… ten Buddhův mnich vážně nikde nic nevzal ani se nikde nic zvláštního nenaučil, hlavně ne nějaké krkolomé technice, kterou by mu někdo mohl závidět – to vůbec ne, jenom se dokázal čehosi přebytečného zbavit. Zbavit, vyprázdnit, zchudnout – a přitom vůbec o nic nepřijít, právě naopak – být o to víc svobodný! Buddhisté to nazývají prvý (netělesný) vnor a velice si toho váží.

Často se ale meditující pokoušejí o prvý vnor tím, že si v meditaci jenom představují prázdný prostor a v dobré víře netuší, že tím vlastně dělají pravý opak: ke všemu, co zatím v mysli mají, si ještě přidávají další představu – sice čisté prázdnoty, ale i to je představa navíc!

Kupodivu ale i to může vyjít, zvláště u lidí s přirozeným nadáním k samádhi. Záleží totiž na stupni důvěry a odevzdanosti, zda představa prázdnoty přemůže jejich dosud nečistou mysl, uskuteční se a přejde v opravdový prvý vnor - či zda si to pak jen sami namlouvají…

K zahození to ale není tak jako tak, protože ono i pouhé přemýšlení o prázdnotě či vnitřní chudobě, to člověka po kouskách osvobozuje, hlavně když je provázeno laskavostí a často se opakuje.

Druhý vnor

Tak, a teď už to začíná být hodně napínavé… kam dál se ještě mysl může rozšířit?

„Dále pak Ánando, opustí mnich myšlenku neomezená sféra prostorová a vezme myšlenku sféra neomezeného vědomí jako jediný předmět. V myšlence „sféra neomezeného vědomí“ se mu povznese srdce, rozveselí se, ukonejší se, uklidní se. Tak pozná: rozdělení, která povstávají z myšlenky „les“ - ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky „země“ - ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky „nekonečná sféra prostorová“ – ani ta tu nejsou, a jen jediné rozdělení zůstává, totiž myšlenka „sféra neomezeného vědomí“ jako jediný předmět. On ví: chudším stalo se myšlení o myšlenku „les“, chudším stalo se myšlení o myšlenku „země“, chudším stalo se myšlení o myšlenku „nekonečná sféra prostorová“ a jen jediné bohatství vykazuje, a to myšlenkou „sféra neomezeného vědomí“ jako jediným předmětem. A o co je tady méně, o to se vidí chudším a co zde ještě zůstává, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy na něho sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba.“

Dál už musíme postupovat velice pozorně. Ono se totiž na první pohled zdá, jakoby tu už oproti předchozímu stavu nebyl žádný rozdíl... Buď se již v mysli odstranily všechny předměty, je zcela vyprázdněná, anebo se pouze setřely hranice mezi vším, co tam zbylo – výsledek je ale tentýž: buď tam není vůbec nic, anebo to, co tam zbylo, si nijak nepřekáží. Je to vlastně celé dohromady jediná věc a v mysli je spousta svobody a na světě je báječně.

Tak proč tedy najednou ještě nějaký vyšší stupeň vědomí? Co to znamená?

Zkusíme na to jít přes lpění. Ze všeho nejvíc lpí totiž člověk na jedné docela marné věci, a to je sám na sobě. To je vlastně bod, ze kterého vychází, když s někým jedná, když něco vidí, když s něčím zachází. Je to jakýsi vztažný bod ke všemu.

Archimédes, ten prý kdysi říkal „Dejte mi pevný bod a já pohnu zeměkoulí.“ Škoda. Měl raději říkat „Vezměte si můj pevný bod a už nikdy nebudu muset hýbat žádnou zeměkoulí…“ (směje se). Možná, že by pak nebyl velkým učencem, ale určitě šťastným člověkem.

Tak. A když povolí lpění právě na tomhle pevném bodu, na sobě samém, tak ten bod se hned z počátku neztratí – jéje, nebojte se, ten má kořínek! – aspoň ale přestane být tak strašlivě pevný, nedobytný, zkrátka přestane pořád držet.

A teď hádejte, kam se odstěhuje… To je docela překvapení. Tak jak tady stojím v sále, tak počítám, že by se mohl odstěhovat asi tak na osmdesát různých míst. Kam? Netušíte? No přece tam, kam to je nejblíže, do toho druhého! Člověk zkrátka pochopí, že ostatní mají úplně, ale dočista stejné já, jako má on, že je to ten samý, jenom o kousek vedle, a tak je najednou tady, a pak zase tady, a pak o kousek vedle… všude je doma, všechno má moc rád, každého chápe, s každým cítí, protože už nepociťuje žádný rozdíl. To je druhý vnor, sféra neomezeného vědomí.

Když ten vnor bude zažívat ten Buddhův mnich pěkně v meditaci, sedět jako svíčka a nevnímat okolí, tak to bude opravdická džána, stav pohroužení, a bude ten stav jenom pociťovat v jeho čistotě, nic víc. O to bude zato silnější a opravdovější.

Jenže když to nebude mnich, ale prosťáček buddhismem netknutý, tak třeba najednou ke svému překvapení zjistí, jéje, vždyť já a můj pejsek, to je to samé, pojď sem, Voříšku, ty jsi báječný kamarád… a drbe ho za ušima a vrčí spolu a je jim dobře. Není to sice tak čisté a silné jako v té hluboké meditaci, ale ta kvalita vnoru je stejná, je to kupodivu totéž… než ten prosťáček jde tu nezměrnou radost honem zapít a všechno mu uteče a pak už je Voříšek zase jenom Voříšek a smutně kňučí přivázaný u boudy.

Nebo vám někdo v tramvaji dupne na nohu, jen prsty zakřupou, au au, a vy, místo abyste na něj vztekle zavrčeli, tak vás napadne, že ten nešika třeba celou noc hlídal banku nebo ho bolel zub a teď ráno už vážně nekouká a je rád, že vůbec stojí na nohou (tedy raději pokud možno na svých). A jak se vám to jednou podaří, jak se to vaše zavrčení samo, bez nátlaku změní v úsměv, tak ať jste buddhista nebo ne, milý druhý vnor je na cestě!

Vždycky, když na okamžik pocítíte k někomu sympatii, tak jako kdyby to vaše já se odstěhovalo jinam, tam k němu. Odsud (ukazuje) – tam - jednou dvakrát, mockrát… A tím se postupně zaplňuje jakýsi prostor, a to je právě ta Buddhova „sféra neomezeného vědomí.“ Rozdíl oproti neomezenému prostoru je v tom, že ten mnich předtím seděl na místě a ukazoval si: můžu tohle, můžu tamto, ale zůstanu tady - jenomže teď je to mocnější kouzlo – na co pomyslí, tak tím najednou je! Všechno naráz oživne, ten původně prázdný prostor je najednou vědomý a živý. To je velikánský rozdíl...

A tím se stane, že jeho vědomí se opravdu svým způsobem najednou rozšíří. To vědomí samotné teď jakoby bylo všude. Do čehokoliv myslitelného se najednou promítne. Zpočátku nejsnadněji do nejbližších lidí, které máme rádi, potom dojde třeba na zvířata, potom na milé věci, pěknou hudbu, a pokračuje… až dojde i na věci obyčejné, jako třeba… no co… třeba popelnice… nebo celé ministerstvo… (směje se) … nebo chřipka… zkrátka u všeho se zjistí, že se s tím dá cítit, že to patří k nám a že my patříme k tomu.

Jenomže teď už slyším nějakého skalního buddhistu: „Ale Petře, vždyť přece musíš dobře vědět, že v tom našem buddhismu vůbec žádné já není! Sám Buddha přece učil anattá, žádné pevné já - tak nanejvýš klam, no prosím, ale tvrdit nám tady, že dokonce všechno je já…“

Ale jistě, možná, žádné já, to až ke konci… Když se toho ten Buddhův mnich dočká… Jenomže ten má zatím pěkně po pořádku druhý vnor, a tady cítí všeobjímající pocit sounáležitosti, až se hory zelenají. Tedy, až se s nimi sám vesele zelená, jestli nešvindluje! (směje se).

Tak znovu, aby se to nepletlo: „já“ tu ještě je, a pořádné, a zatím se moc a moc hodí. Jak byste jinak udělali, abyste měli někoho rádi? Uvidíme ale, jak to s tím milým „já“ dopadne dál. Pořád je tady totiž někdo, kdo o těch všech vnorech ví, kdo má co pozorovat, kdo má o něčem vypovídat. Tak na toho si teď trochu posvítíme.


Třetí vnor

Ještě můžete pořád? Není to moc namáhavé? Tak pokračujeme dál, co nám říká sutra:

„Tedy, Ánando, dále zanechal mnich myšlenku neomezená sféra prostorová, zanechal myšlenku neomezená sféra vědomí a vezme myšlenku sféra nebytí jako jediný předmět…..

A v myšlence sféra nebytí se mu povznese srdce, rozveselí se, ukonejší se a uklidní se…“ A tak dále.

A už je to tady. Sféra nebytí! To je na té buddhistické cestě vhledu taková hluboká propast, které předchází docela obyčejný lidský pocit, a to je strach. Protože až do této chvíle jsme cestovali v mysli s nějakou pomůckou, s nějakou oporou, s nějakou hůlkou, zkrátka s něčím. Teď ale dojde na nejhorší, nebude už vůbec nic. Neomezený prostor, to je proti tomu ještě pořád hodně. Neomezené vědomí, tam už sice není žádný střed, ale i to je pořád moc. Proti tomu - nebýt. Vůbec nic... Ne že by tam jenom umřel člověk, že by mu zdřevěněly nohy a zezelenaly palce a postupně se nám rozpadal a my se na to vesele koukali odněkud z výšky. Kdepak, to by bylo moc laciné. Ono se zkrátka přijde úplně o všechno.

Jenomže předtím jsme už vůbec nic neměli, tak o co máme vlastně přijít? O co, jak říká Buddha, se mysl stane chudší, o co je pak prázdnější?

To něco je docela malinká věc. Jenom puntík. Pouhý vztažný bod, ze kterého se na věci koukáme. Nejdřív jsme mluvili o prostoru, tam to bylo lehké. V prostoru je ten náš bod pěkně uprostřed a ten prostor pak vytvářejí všechna další místa, co ještě všecko by šlo, co by se mohlo.

Ten Buddhův mnich buď medituje nebo si jde vyžebrat oběd a vše zažívá sjednocenou myslí, bez hranic, ať už je úplně prázdná, když nic nevnímá, nebo se něco děje, když mu dá zbožná vesnická žena trochu rýže do misky.

Je tu však stále jeden jediný bod navíc, ze kterého vychází, ze kterého srovnává, který mu umožňuje poznat, co je jeho miska a cizí miska, bod, který už je hodně osvobozený, často je všude a nikde zároveň, ale pořád tu nějak je, nějak to celé drží dohromady.

Jednou se ale stane, že se náš milý mnich pustí toho bodu, ze kterého se kouká. Nesmí o tom ale nějak vědět, nesmí na to myslet, nějak to posuzovat. Je to, jako kdyby člověk najednou z ničeho nic šel po vodě. Nebo takový pocit, jako když se jde po uzounkém horském hřebenu, napravo sto metrů strmý sráz, nalevo sto metrů propast, vepředu mlha, vzadu mlha, zkrátka hrůza jen pomyslet.

Šli jste někdy v horách po hřebenu? Vtip je v tom, že se nesmíte pořád koukat pod nohy, jinak se nehnete. Dokud je aspoň ještě trošku vidět horizont, dokud se máte pohledem čeho chytit, tak oko zachovává rovnováhu a máte jakousi prostorovou oporu. Jdete, postupujete, krok a krokem. Ale jakmile přijde mlha, hustá, všude okolo, tak dojde na nejhorší. To přijde opravdový fyzický strach ze smrti - všechno se naráz zatočí - proboha, vždyť on ten konec není vůbec nikde daleko, ono se opravdu dá umřít, a zrovna tady, no to je malér… a navíc bez omluvy, úplně neslavně… konec a dost… Najednou to s člověkem začne lomcovat, jéje, to i hrdinové si honem drží kalhoty, a jací hrdinové… (směje se).

Vidíte, a přesně takhle se to stane i při meditaci. Záleží na tom, kolik se pouští. Pro toho, kdo si to své roztomilé ego pořádně obetonoval, to bude děsný strašák, naopak kdo je svobodný, laskavý a má všechny rád, kdo hladce prošel oba předchozí vnory, tak to už jenom praskne taková malá bublinka a ta opora najednou zmizí.

Pokud se to stane v hluboké meditaci, kdy je mysl úplně prázdná, tak tam není už vůbec nic. Pokud se nedostal až do úplného klidu, tak alespoň úplně pominou všechny hranice, dokonce i myšlenka, že pominuly nějaké hranice, a že… a že… a že… Zkrátka zase vůbec nic. Ani že je to správně, i to je moc… Nic. Tak.


Čtvrtý vnor

Myslíte si, že pak už je to hotové? Hmmmm… Ono to chodí tak, že na každém z těch stupňů už má člověk pocit: ano, výborně, tady je konečná, teď jsem se promeditoval ke zlaté, teď už jsem ukázkový mudrc, napíšu si diplom a dám si týden dovolenou.

Jenomže ono zrovna ne… Ono se po tom týdnu dovolené (pardon, vznešeně se říká zažívat ovoce stezky) se ukáže: aha, ono by to asi ještě šlo, ještě kousek… Zase „zbývá to a zbývá ono“, zase je tu starý dobrý Buddha se svou naukou. Jak je to možné?

Docela jednoduše. Pustil, opravdu konečně pustil, ale pak zase chytil! Chytil a hlavně si toho nevšiml… Nebo ho zajímalo, jestli pořád ještě nic nedrží. A tím se vzápětí chytil…

Tak to chodí - má, nemá, má, nemá… Přicházení a odcházení. Až zjistí, že i tohle má jakýsi řád, že je v tom nějaké pravidlo. Že vždycky když zapochybuje, tak právě v tu chvíli je to pryč. Kdykoliv, jak se o tom snaží přesvědčit, tak mu to uteče. Číňané to přirovnávají k obrazu měsíce na vodní hladině: Sáhni po něm netrpělivě rukou, měsíc se roztřese a zmizí. A znova. A znova a znova.

A mockrát, prostě si to musí užít, projít si to tam a nazpátek. Až postupně dochází k tomu, co kdyby to šlo jenom tak malinko zkusit...? Jenom tak jako ťuknout, je to, není to? A zase se hned vrátit. A na tom po nějakou dobu zůstane. Že vlastně je doma a vždycky si malinko zkouší: dá se ještě semhle, aha, nedá, to už je moc, tak honem nazpátek. Dá se ještě… ne, nedá, to je taky moc. Hlavně tím postupně ztrácí strach z toho obávaného kroku do prázdna, jako kdyby po tom strmém horském hřebenu chodil každý den do školy a ze školy. Jak tu propast aspoň poprvé přeskočil, jak padl ten hlavní strašák, jednou už se v sobě umřelo a nic se nestalo, tak se k tomu ještě postupně přidá trocha zručnosti, aby to taky vypadalo k světu. Poslechneme si proto, co o tom dál říká Buddha.

„Dále pak Ánando, zanechal mnich myšlenku sféra nebytí a vezme myšlenku rozhraní možného vnímání jako jediný předmět. V té myšlence rozhraní možného vnímání povznese se mu srdce, …“ a tak dále, a tak dále.

Rozhraní možného vnímání… Nebo ani vnímání ani nevnímání. Nebo u nás v Evropě po hamletovsku: Být či nebýt - přesněji jak si potvrdit, že už nejsem. Jenomže kdykoli se chce vědět, že nejsem, tak už je to pryč, v tu ránu samozřejmě jsem! Čili to jenom bylo... Stav, kdy to bylo správně, ten byl přesně tehdy, než začaly moje pochybnosti. A pak je to zase špatně. Ale jen tak malinko špatně, už ne nějak moc, že by z toho byl člověk honem sobecký nebo pyšný nebo výjimečný, jenom si uvědomuje, že vědět o tom, že je to tak nebo onak, už samo stačí na to, aby se celé kouzlo báječně pokazilo.

Čtvrtý vnor, to je taková malinkatá hra, žádné okázalé kasíno, milióny už se přece odevzdaly, teď se tu cvrnká o halíře. A to se dá pěkně a dlouho cvičit tak, že pomaloučku mizí i další lpění. Až jednou takový pilný mnich, Buddha by z něj měl radost, zjistí: samé přicházení a odcházení, ale vždyť to takhle nemá konce! To budu v jednom kuse zkoumat, jsem já konečně ten arahat nebo ne, je už tady ta vytoužená nirvána nebo není, pořád do toho budu šťourat…

Až ho konečně napadne, jestli už to náhodou není správně samo. Že když si myslí, zda je či není, tak si to jenom myslí nějaká myšlenka, ale vlastně celé dohromady už je to dávno dobře. A tím setře další hranici. Hranici mezi poznáním a nepoznáním. Mezi bytím v omylu a bytím v pravdě. A tím de facto i mezi bytím a nebytím. Tím končí náš Hamlet, hra se dohraje a na rozdíl od původní Shakespearovy tragédie se v tomto životě stane nerozhodný princ moudrým králem. Určitě mu to všichni přejete.


Jednota bez představy

Tak. Prostě ať si to ten mnich kazí nebo nekazí, stejně je to, jak to je, protože je to správně samo od sebe.

V té sutře o tom Buddha říká, že „mnich zanechal myšlenku sféry nebytí, zanechal myšlenku rozhraní možného vnímání a vezme myšlenku duchovní jednota bez představy jako jediný předmět. V myšlence duchovní jednoty bez představy se mu povznese srdce, …“ a tak dále, a tak dále.

Ano, dokonce i když má nějaké chyby, tak zjistí, ty tam taky patří, ty jsou taky v pořádku, pokud to nejsou chyby, které někomu ubližují, ale jenom takové ty obyčejné, co se dají tolerovat. Patří do té jednoty - tak co víc může člověk udělat? Třeba odře nárazník, dejme tomu. Odřel nárazník, tak ho zaplatí. Všechno je naprosto správně, konečně je opravdu doma! A když se v tom zase trošičku rozkouká, tak se ujistí, teď už má nárok na opravdu pořádnou dovolenou. Havaj, palmy, modré moře, pěknou domorodku s věncem na krku, konečně má nárok být ten slavný guru a shánět si honem následovníky, nebo co kdyby dokonce pěkné následovnice… (směje se).

Jako už mnohokrát předtím, teď přišlo to nejpravější, neotřesitelné a zaručené „už jsem tam“, teď opravdu i ti nejotrlejší meditátoři mají dojem, konečně jsem král. Teď ještě tu korunu a žezlo. Už se nevtělím, nikdy, žádný kostnatý asketa, už jsem za vodou. Prostě, na mě už nemůžou, pá pá.

Ale ale… pane mudrc, prosím pěkně, ještě jste zapomněl na jednu jedinou drobnost! Hádejte všichni, na jakou? To je obrovská hádanka. To už je hodně vysoko, skoro až na špičce a je to opravdu oříšek… Co tam ještě vůbec z myslitelných věci může zbývat a může tam překážet? Co to může být?

Přitom je to věc docela jednoduchá. Když vám ji teď prozradím, tak vám to bude v rámci Buddhovy řeči naprosto jasné. Řekněme na pět minut. Zítra už to ale bude totéž, jako objevovat novou Ameriku. Ale těch současných pět minut stojí za to, tak to zkusíme.

Ta překážka není nic než pouhý názor… Nic víc! Ten Buddhův mnich došel dlouhou strastiplnou cestou očišťování, oprošťování, filozof by řekl důsledné abstrakce, až k tomu, že všecko je v pořádku. Udělal to naprosto poctivě, nic nepřeskočil. Kdyby to prohlásil na začátku, když byl ještě u té vesnice - dvě palmy, bambusová chýše, chudoba: ty všechny vnory se přece dají vynechat, bác, a bude tady rovnou jednota - tak to by byl úplně vedle, to ne. Poctivě a řádně celou tu cestu vhledu hezky prošel.

Prošel, došel, a proto má i nějakou zásluhu. Za to, že prošel, že došel, za to si zaslouží svou odměnu: poznat, že je to tak. Že je to správně, že je tu jednota, která je neotřesitelná, nezničitelná, samozřejmá. To je jeho jediná odměna, že to konečně ví – někomu se může zdát skromná, pro jiného je královská. Jenomže vědět něco, to je vlastně ještě pořád názor, je to pouhá vzpomínka. Je to stále překážka, ale má jednu obrovskou výhodu: je poslední.

Protože i to nakonec ten poctivý Buddhův mnich opustí. Ne že by opustil jednotu, opustí pouze představu jednoty. To je rozdíl! A teď se stane něco trošku jako z pohádky. Jako když zmizí všechna kouzla a najednou ten rybář z pohádky o zlaté rybce z ničeho nic ze všech těch paláců a slávy je zase doma, má zase svoji vesnici, udičku a hádavou rybářku. Přesně takhle se to stane. Ten mnich je zase jakoby úplně na začátku, tam, odkud přišel.

Řekl jsem jedno slovíčko – jakoby. To „jakoby“ tu naznačuje, že to není totéž. Protože během té cesty, kromě všech těch ušlechtilých názorů, kterými prošel, se také zbavil spousty lpění a už nedrží na tom a na onom. To mu z té cesty opravdu zbylo, to už není žádný jeho názor, to je nesporný fakt. V tom je ten rozdíl. Představa „jsem v jednotě“ a to, že někdo je opravdu v jednotě, to jsou dvě úplně rozdílné věci!

I jakýkoli zážitek - „jsem v jednotě“, i vědomí „jsem v jednotě“, dokonce samotné vědomí jednoty, to všechno se nehodí. „Je to tak, je to jedno a je to správně,“ toto všecko ještě pořád není jednota, je to jenom o jednotě.


Nezbývá již více

Jenomže – neleknete se teď – že ta naše pohádka o rybářovi a rybce jde najednou zase od začátku?

Co tady říká Buddha:

“Nakonec poznává, že i duchovní jednota je podmíněná, je vytvořená myslí. Jenže co je podmíněné, myslí vytvořené, to je nestálé, a co je nestálé, to musí jednou zaniknout. Jak to uvidí a pozná, odpoutá se mu srdce od marnosti stále si něco přát, odpoutá se mu srdce od marnosti stále něčím být a odpoutá se mu srdce od marnosti stále si zastírat, jak to je. S osvobozením přichází poznání: svoboden – skončeno putování, svatý život dokonán, dílo završeno, nezbývá již více na tomto světě.“

Co potom takový člověk vlastně dělá? No, docela jednoduchou věc. Jako ten rybář, přesně to, co předtím. Buddhisté říkají: cvičí se dál v osmidílné stezce. Za prvé, správné vidění, … až za osmé, správné soustředění. A to proto, aby překonal všechna dosud zbývající lpění, ona se vždycky ještě nějaká najdou. A to bez ohledu na to, jaký má názor!

Jenomže on mu ten názor předtím vždycky trošku pomáhal. Byla to taková drobná půjčka, nijak veliká, ale přesto půjčka: Každé další hranice totiž setřel vždy ušlechtilejším názorem, jenomže uvnitř, v sobě, tam stále ještě trvaly příčiny lpění. Ve chvíli oproštění sice nelpěl na ničem, ale ty příčiny, ze kterých lpění vyvstává, zvyky, reflexy, tohle všecko, to stále ještě mělo hluboké kořeny.

Proto mnich opět pokračuje osmidílnou stezkou jako na začátku, jenom bez opory předem připraveného názoru, jak to vlastně celé dopadne. Protože kdyby si ten názor zase na chviličku půjčil, utkvěl na něm a budoval na něm svou existenci, tak bude okamžitě zpátky v některém z předchozích vnorů, kterými už jednou prošel.

Ale i to se stává docela běžně. Nebývá to tak, že se k osvobození jde přímo, ale spíš tři kroky dopředu, dva nazpátek. Ve svých lepších chvílích je třeba člověk v neomezeném vědomí, má všechny rád a všechno by rozdal. Jenomže vzápětí ho vyhodí z práce, to pak nic nemá doopravdy a najednou je vedle. Tak si zase pěkně uvědomí, jak je to všechno pomíjivé a marné, než se postupně prokouše tam, kde byl, a všem odpustí, že už třeba není ředitel, ale jenom obyčejný referent. Dokonce i na těch nejvyšších stupních se může stát, že ho to na chvíli shodí a začíná pak zase u těch chatrčí a bambusů, v té své vesničce. Opravdu to není pojišťovna, na osvobození vážně zatím neexistuje žádný patent.

Ale nevadí, tak si to zase postupně uvědomí, smaže hranice, všechno vyprázdní a opět přirozeně, jako vzlétá balón, když se odlehčí, tak se dostane výš.

Buddha to uzavírá:

„On ví: chudším stalo se jeho myšlení o utkvělou myšlenku něco si přát, chudším stalo se jeho myšlení o utkvělou představu něčím být, chudším stalo se jeho myšlení o utkvělou představu, že neví, jak to je. Pouze jediné bohatství vykazuje - toto tělo zde, obdařené šesti smysly, jako nutnou podmínku života. O co tady méně jest, o to se vidí chudším, prázdnějším. A co zde ještě zbývá, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, na něho sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba.

Kdokoli, Ánando, za minulých, přítomných i budoucích časů uskuteční vnitřní chudobu, bude to vždy právě tato čistá, nejvyšší chudoba.“

Tím sutra končí.

Ještě malou poznámku. Pojem „prázdnota“, sunná nebo v sanskrtu šuňjá, ten za Budhova života patrně neexistoval. Je pozdější. Budha sám by používal jiný pojem, patrně bližší pojmu chudoba – opuštění, zanechání. Možná také, že se jedná o vyjádření jeho původních myšlenek v pozdější podobě, možná dokonce, že celá sutra není vůbec původní.

V čem může být rozdíl mezi prázdnotou a vnitřní chudobou? V tom, že prázdnota se dá intuitivně chápat jako věc, jako „něco“. I fyzikové tak dosud chápou prázdný prostor. Kdežto chudoba - něco nemít - to je spíš stav než věc. Pro člověka je získávání věcí zavádějící, protože se jich pak chytá, a to i prázdnoty. A tak ta chudoba se spíš víc hodí, o tu nikdo tolik nestojí. O tom by mohli povídat třeba bratři františkáni…


Ještě jednou si to projdeme.

Když to shrneme, tak jsme dneska celou dobu spíš bourali než stavěli. Z celého toho učení, krásného na začátku, krásného uprostřed a krásného na konci, jak buddhisté sami říkají, nám nakonec nezbylo nic. Dokonce vůbec nic!

Přesto všichni dobře víme, že přece jenom v člověku je vždy něco. Něco milého. Jemného. Přátelského. Hřejivého, co taky má rádo. Co taky tam někde hluboko pláče. A co je vlastně v té prázdnotě opuštěné. Možná, že jsme cestou na něco zapomněli nebo cosi přehlédli. Nezkusíme se vrátit, ještě než začneme diskutovat? Ono je možná škoda kazit honem tu kouzelnou náladu ze starých příběhů naším násilným řezáním do živého. To jenom bolí, to pak zmizí to kouzlo. Zkusme se tedy ještě na malinkou chviličku se zavřenýma očima podívat, jen tak lehounce, jak to vlastně v té sutře celé bylo. Nemusíme pospíchat, máme ještě čas.

Nejdřív je „já“ a „moje“. To smím a tamto nesmím. Necháme to, nebudeme to předělávat. Půjdeme dál.

Pak přijdou lidé, ta vesnice. To znamená my tady, my všichni. Tenhleten má rád, ten zase nemá rád. To se také nechá, pěkně se to pohladí. Potom všichni lidé na světě. Každý je tady svým způsobem důležitý. Kdyby tady nebyl, bylo by tu o jednoho méně. Stát se to u každého, tak tu není nikdo. Každý má přesně takovou malou roli, kterou dostal. Tak to byli lidé.

Teď se to rozšíří dál. Země. Krásná modrá koule, která se vznáší vesmírem. Naše planeta, taky ji máme rádi. Myslíme na ni s vděčností.

Země putuje vesmírem… Vznáší se jedinou nekonečnou hlubinou, prázdnem, strašně dlouho to trvá, než doputuje od jednoho místa k druhému. Galaxie se rozpínají, pak zase nazpátek, všechno to putuje a je to obrovské, strašně veliké. A je to úžasně nádherně udělané, je v tom krása.

Toto je náš svět. Toto je náš vesmír. Tady teď jsme. A je to jako pohled z hory: Díváme se dolů a vidíme, že se detaily slévají. Jako kůže býka, nožem oškrábaná, na sto kolíků vypnutá… tak se to všechno pěkně zahladí, vyrovná, všemu se odpustí, aby se to dalo obejmout do náručí.

Toto, tamto, a ještě toto. Přitom se tím jakoby stáváme. Pokračuje to dál. Všechno. Všechno bez hranic. A to všechno nikomu nepatří. Jsou to jenom možnosti: Toto by šlo, tamto by šlo, toto by šlo. A nic není potřeba zvlášť uchopit, protože je to dobře, jak to má být. Nezměrný, svobodný prostor. Svoboda bez hranic, nic než svoboda.

Ten prostor je ale také živý. V jednu chvíli žije všechno, tady tak jak to je. A kdekoli, na kterékoli místo pomyslíme, tam v tu chvíli jsme. Proto taky žije. Krásně živý, tepající organismus toho teď, tady. Vědomí. Jedno jediné vědomí. Jedno jestli tohoto člověka, nebo tamtoho člověka, nebo někoho jiného. Tady to

jedno vědomí. Jé, to se má navzájem rádo… I když se třeba vraždí ve válkách, ale i to je výrazem toho, že se to má rádo. Zvláštním způsobem, který se nám třeba nelíbí, ale je to tak. Člověk skloní hlavu a tohle připustí a zažívá pak velikou lásku všeho ke všemu.

Pak zjistíme, že už není nic dalšího. Poslední, co zbývá, to jsme my sami. To se prohlédne a najednou není nic. Zmizí všechny hranice. Země dočista ničeho, dokonání, naprostá chudoba.

Jenomže to nemůže být pořád. Dostaneme se z toho a vidíme: Bylo to tak, bylo to správně. A vzápětí zapochybujeme, že teď už to není správně. Všimněte si, když takhle sedíte, velmi často vás napadne: Už to je, už to je, ale ne, už zase ne. Takovou myšlenkou si to pokazíte. Tak si to uvědomte. Bývá jich při meditaci poměrně dost. Tyhle myšlenky dokonce vytvářejí u mnoha lidí představu zvláštního pozorovatele, dokonce svatého, božského pozorovatele. Je to zpočátku podivuhodná odměna za jejich víru a později i podivuhodná překážku.

Je to, není to… Opustíme to. Vrátíme ze zase zpátky, kde jsme byli, zase nic nemáme, zase jsme na začátku. Jako když přijede cestovatel z daleké země – je zase tam, kde byl, je o mnoho chudší, ale musí přiznat, že to stálo za to.


Diskuse

Dotaz: Jak se vlastně šíří buddhismus?

PP: Tak za prvé: Opravdický buddhista nikdy svoji nauku nikomu nevnucuje. Nepotkáte na ulici buddhistu, který vás chytá za rukáv a strká vám knížky, abyste se stal takovým, jako on. Pokud se to náhodou stane, tak to už je hodně, hodně daleko od Buddhovy nauky. Naštěstí jsem takového zatím nikdy nepotkal a vy snad také ne.

Za druhé: I když třeba ví, že tamten člověk je zlý, tak za ním ten buddhista honem nepoletí, aby ho napravoval. Nejlépe uděláme, když začneme na tom místě, kde právě jsme, a to vlastním příkladem. Tomu člověku je potřeba ukázat, kam se jde, ukázat mu směr. A na to je nejlepší být tam sám, dokázat to sám. To má obrovskou výhodu, že se pak nikdo k ničemu nemusí nutit. Ten člověk se podívá a vezme si to nebo nevezme.

Buddhisté nikdy nebyli příliš horliví misionáři a přesto se buddhismus rozšířil na světové náboženství, protože lidem něco nového dával a přitom je k ničemu nenutil.

To mluví za buddhismus nejvíc, že v sobě nenese prvek agrese. Každé náboženství, které touží po moci nad věřícími, v sobě skrývá násilí. Někomu něco vnutit. V buddhismu tomu tak nebylo, třebaže i to se může stát – ale samotnému duchu Buddhova učení se to příčí, musel by to tam někdo uměle přidat.

Dotaz: Proč je na světě zlo, když jste říkal, že všechno je vlastně správně. Proč jsou války, proč je tu nějaké Sarajevo…

PP: To určitě napadá mnoho lidí. Tím víc, čím jsou citlivější, čím víc se dokáží do druhých vžít, tím víc tím trpí. Jak je to vlastně možné, že třeba někoho přepadne parta skinů. Že i toto je jakoby správně…

To je způsobeno různým pohledem. Ono to samozřejmě není správně, nesmí to být správně! Z hlediska právního, morálního, lidského, tam je to naprosto špatné, odsouzeníhodné.

Jenomže z druhého pohledu, ono by to kupodivu na tom našem světě jaksi chybělo. Prostě na světě musí být černá půlka a bílá půlka. Čím je černá černější, tím je bílá bělejší. Čím je na světě víc smutno a ošklivo, tím na tomto pozadí víc září dobrota, láska a pravda. Jinak by to tu nefungovalo. Tohle je potřeba si taky uvědomit.

Dotaz : Pokud láska a pravda potřebuje tohle pozadí, tak tím ztrácejí svoji hodnotu.

PP: Naopak, tím ji přibývá! Když se někdo zapře, obětuje, pak jeho čin tím víc vynikne. Nemusel, mohl se schovat. Mohl být zbabělý, mohl se vymlouvat, ale nedal se.

Ale kdyby všechno šlo jenom dobře, tak by si chodil s rukama v kapsách, pískal by si a nedalo by mu žádnou práci být dokonalý. Svět by byl takový placatý, bylo by to všechno nějak málo a tolik by nás netěšil. Je to na světě zvláštní.

Dotaz: Je vůbec možno se oprostit od všeho, aby člověk jedl někde kořínky...

PP: To je naprosto správná otázka. A mnoho lidí to takhle bere. Jestli jste někde četl o náma-rúpa, je to tak. Budeme si o tom povídat v přednášce o řetězu vznikání. Prostě spousta lidí by to chtělo doslova, do detailu. Oni si myslí, že to jde jen takhle – nedovolit ničemu, aby to v mysli vůbec vzniklo, zachytit to v zárodku, nevylézt do světa ani kousíček, pak také snadno skončí utrpení – kde nic není, tam nic nebolí.

Už jsme tu ale kolikrát říkali, že namísto úplného vyprázdnění mysli v ní stačí jenom setřít hranice. A to je milosrdnější řešení. Rozumíte mi? Vy tady můžete sedět, povídat si a chodit, a budete stejně báječný mudrc, jako ten poustevník v jeskyni. Není to ani lehčí, ani o nic těžší - tak jako tak je na to potřeba ta největší opravdovost. Ale jde to, a to je hlavní.

Dotaz : Jít tedy tou správnou cestou, tou svou.

PP: Tak. Spíš než ticho, tak harmonie. Jistě, ticho je správně. Úplně správně. Ale nevydrží pořád… Ale harmonie, ta může být stále. Takové hlasité ticho. Ono to tady je, ono se to má rádo, jenom ty hranice tam nejsou. Ta křečovitá místa, kde to v nás drží, mindráky, traumata z dětství, tohle všecko. To se pustí a pak to přestane skřípat.

Dotaz: Jak jste vyprávěl tu legendu o Kukurípovi, tak ten se dostal v prožívání prázdnoty v hluboké meditaci tak daleko, že nenacházel ve svém okolí nikoho, kdo by mu mohl něco dát. Neměl se o co opřít, zkrátka něco mu chybělo. Chtěl bych se zeptat, co ale chybělo černé bohyni Kálí, že za ním pak přišla?

PP: Černé bohyni Kálí chyběl přece Kukurípa…

Dotaz: Postrádala tedy úplnost?

PP: Ono to je všecko takové kouzlo. Žádná bohyně Kálí nikdy samozřejmě neexistovala... kde by se vzala… Ale v tu chvíli – zkrátka byla. Protože tu byl její milý Kukurípa! Jak se rozsvítí světlo, tak je také tma. Obojí to přece vzniká současně. Ona tam jistě nepřišla žádná „paní Kálí“. To jenom v jeho duši bylo cosi, co jí odpovídalo, protože on sám předtím něco odstrčil. Kdysi mu hluboce ublížili, citově ho ranili, a on se od té doby stále bál, že mu někdo ublíží znovu, a nevěděl o tom.

Člověk v sobě je v podstatě úplný. Jenomže vždycky vidí tu část, kterou má rozsvícenou, a tu tmavou, tu nevidí. A ta si s ním potom jakoby povídá. Tu oslovuje, po té touží, a ta ho zas nazpátek vede, povzbuzuje, pomáhá mu. Proto jsem vám předtím odpověděl, že bohyni Kálí chyběl Kukurípa. Nebo to vezměte tak, že vlastně chyběl sám sobě.

Dotaz: Věci, tak jak jsou, také představují určitou energii. Co se s ní pak stane?

PP: Hm. S energií. Ono když je v mysli něco rozjeté, tak se to pak nedá nějakým jiným násilím dost dobře zabrzdit. To si neuvědomují skalní jógini, kteří si myslí, že ONI zastaví mysl. Ono se jim to může dokonce na chvíli podařit, ale někde v nich se cosi nahromadí, co pak někde jinde musí zase vyletět. Často to pak pořádně bouchne.

Mysl se nedá nadobro zastavit jakýmkoli násilím, protože to násilí z ní samo pochází. Jako kdybyste rozčeřili vodu v kýblu a pak ji chtěli prudce rukou zastavit. Bude to jenom strašně šplouchat.

Ale je velmi správná otázka, co s tím vlastně. Tak: Buď se to nechá dovlnit samo, po nějaká době všecky vlny tak jako tak utichnou. Ta energie, která byla někam příliš upřená, pokud se dál nepřidává, tak se nějakým způsobem vyžije. To je jedna možnost.

Pak je tu ještě druhá možnost. Že se ta energie usměrní a nechá se nějakým způsobem obíhat, cirkulovat. To je třeba princip mantry nebo soustředění na dech nebo na jakýkoli rytmický pohyb. To ta mysl potom sleduje. Jako byste roztočili vodu v tom kýblu, z dálky bude jakoby v klidu. Zblízka ale uvidíte, aha, ono si to obíhá, ale tak moc to nevadí. Stejně tak mysl, když obíhá, pěkně si opakuje tu svoji mantřičku, člověk to má rád, je u toho hezky hodný, tak ta energie už nepřekáží a najednou začne být všechno lépe vidět.

Jako kdybyste měli v tom kýblu na dně desetník, tak při určitém uklidnění hladiny zjistíte – aha, on je tam desetník. Dokud to v té mysli moc šplouchá, tak není vidět nic, v tom mají zase jógini pravdu.

Nebo sledování dechu. Zkoušeli jsme to minule – jemně, pozorně, naprosto nenásilně – a moc, moc laskavě. Žádná tvrdá a studená technika! Pak zapůsobí ten samý princip, energie se uvede do oběhu. I když by stejně jednou doběhla, takhle se utišení projeví o mnoho dříve. A to je rozdíl, minuty nebo hodiny - jinak se to taky v životě vůbec nemusí stihnout. V tom je výhoda cílevědomého cvičení.

Dotaz: Slyšel jsem názor, že kdo není katolík, ten není křesťan, a buddhisté že jsou dokonce neznabozi. Co vy na to?

PP: Co na to říci... Takhle: Když někdo cítí, že patří k nějaké skupině, tak z toho může mít jak prospěch, tak i škodu. Především ho ta skupina nese. Má si s kým povídat, jeho identita se rozšířila z jednoho člověka na skupinu lidí. Má tam kamarády, má je rád, společně se modlí nebo meditují a je jim spolu dobře. A teď jde o to, zda na tom ulpí. To je pak k jeho škodě. Pak pro sebe a svou skupinu nevidí druhé, udělá si zbytečnou hranici a za tu pak nahází ty neznabohy – a to je škoda, právě ti by možná byli jeho nejlepšími přáteli.

Dotaz: Do jaké míry se zachovalo původní Budhovo učení?

PP: Asi tím narážíte na čistotu nauky. Víte, dneska už je to víc než třicet let, co jsem poznal svého prvního učitele. Za tu dobu jsem pozoroval na mnoha případech, že to, co on říkal, již za jeho života opakoval někdo jiný úplně obráceně... Co teprve po několika stech letech, kdyby nic nenapsal!

Takže není divu, je naprosto lidské, že se každá nauka zkreslí. V buddhismu je naopak obdivuhodné, co dobrého tam všechno dodnes zůstalo. Vezměte si to jako ementál, jestli v něm vidět sýr a pár děr nebo obráceně samé díry s trochou sýra. V těch sutrách jsou skvělé věci, přestože tam občas přidali pár báchorek navíc. To přece nevadí. Horší je to, co zmizelo nadobro, hlavně o laskavosti a vztazích mezi lidmi. Mám za to, že to ti učení přepisovači s oblibou vynechávali.

Dotaz: Četl jsem vaši knížku, a když to zkouším, tak jakási pozornost, to by mi ještě šlo. Ale jak tam má přijít nějaká laskavost...

PP: Tak tohle je dnes dotaz číslo jedna. Moc vážná věc. Jak to udělat, aby byl člověk laskavý. Asi máte vyzkoušené, že když se to bere jako povinnost, jako uznávaná maska, tak to pak skřípe. I když – ona trocha bolesti z přemáhání taky nemusí škodit.

O tom se vypráví, jak z pekla poslali mezi chasidy čerty, aby se mezi ně vetřeli a všechny ty spravedlivé duše dostali do pekla. Jenomže ti převlečení čerti museli být nenápadní, aby se neprozradili, a tak se mezi chasidy modlili a konali dobré skutky a zpívali v synagoze… až se jim to všem tak zalíbilo, že i z nich byli nakonec praví chasidé.

Tak to je taková tvrdá cesta k laskavosti, ale taky cesta. Ta hladší cesta, která tolik nebolí, je vyměnit hodnoty a místo sebe dát za důležitější ty druhé. A pak už se jenom divit, jak to celé báječně funguje, úplně samo.

Dotaz: O té laskavosti nemusím vědět, ale musím se jí stát.

PP: Člověk ji cítí jenom jako takové tiché štěstí. Hlavně když medituje, tak zrovna nemusí „vyrábět laskavost“ na povel. Stačí, když se tomu věnoval během dne, a ono si to už pak samo cestičku najde, ten laskavý postoj se do té meditace promítne, a jak krásně. Pak je ta laskavost skutečně součástí jeho bytí, a ne jen naučené pravidlo.

D: Může se stát člověk dobrým buddhistou jen studiem textů? Znám takové.

PP: Pak se stane možná dobrým buddhistou, ale dávno ještě ne dobrým člověkem… Přece jak říkával rabi Irele: Až přijdu k poslednímu soudu, tak se mě Hospodin nebude ptát, jestli jsem byl dobrým chasidem, ale jestli jsem byl dobrým Irelíčkem. To je ono. Na co je vám titul buddhista? Na nic!

D: Je buddhismus náboženství pesimistické nebo optimistické?

PP: Víte co, dáme to tom hlasovat. Zahrajeme si na senát, tam jsou takoví zasloužilí, po-ma-lu myslící…

Tak, nejdřív kdo si myslí, že je buddhismus spíš optimistický (počítá hlasy).

A teď, kdo spíš pesimistický (počítá hlasy).

Děkuji, děkuji pěkně. Takže za domácí cvičení si každý zacvičíte tu druhou půlku, pro kterou jste dneska sami nehlasovali. Každý totiž po čase zjistí, že právě ta mu chybí... Buddhismus je přece střední cesta! Není ani příliš pro život, pro přehnané užívání, ani se proti životu nestaví, aby ho umrtvoval, ale představuje naprostou rovnováhu.

Mějte se moc krásně, ať vám to vydrží... Příště ať tu jsou z vás samí arahati. Jinak nehrajeme… (směje se)


Konec přednášky na Vltavské dne 28. 1. 1998
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 871
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Nový příspěvekod dancerny7 » čtv 16. led 2014 16:52:42

:yes: :yes: :yes:
dancerny7
 

Re: Cesta k jednotě bez představ

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 16. led 2014 16:59:10

http://www.lampa.cz
... tam je útulno :-) ...
Návštěvník
 


Zpět na Petr Pavlík

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků

cron