Utrpení a bolest

Re: Tolle promluvy

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 05. led 2012 19:38:46

Co je příčinou utrpení?

Zůstaňte přítomní, neunikejte k myšlení, ani do spánku. Neupadejte níž než je myšlení, povzneste se nad myšlení. Obvykle máme výběr ze tří věcí: můžeme se ztratit v myšlení – když se díváme na lidi, kteří jsou absorbováni svými procesy myšlení, tehdy je nejpříhodnějším slovem „nepřítomen“. Což je samozřejmě protikladem „přítomen“. Bohužel to nemůžete tak dobře vidět na sobě, protože kdybyste viděli svou nepřítomnost, pak byste byli přítomni. Takže nemůžete vidět svou vlastní nepřítomnost, pouze nepřítomnost někoho jiného. A to je taky dost dobrá lekce, řeknete si, jé, to se mi někdy taky stává. Ale mezi stavem nepřítomnosti a přítomnosti je tak výrazný rozdíl, že mžete vidět posuny mezi těmi dvěma stavy. Pár minut jste pryč, a pak jste náhle zase zde. A v bodě přechodu je velmi výrazná změna, změna kvality, vibrace, nebo jak to nazvat.

Pak se také můžete dostat pod myšlení. To se stává lidem, kteří ještě nejsou pevně zakotvení v přítomnosti, že vyjdou z přítomnosti, pak se potopí skrze vrstvu myšlení přímo do stavu podobného spánku. Takže někdo může být v jedné chvíli přítomen, a v příští chvíli už spí... Jak jsem pozoroval v buddhistických klášterech, někteří mniši, zejména na ranní meditaci, jsou nejprve přítomni, a pak najednou upadají do spánku...

A jiná věc, když procházíte tím posunem, tím procesem, odehrává se jedna důležitá věc, a to, že vaše zaujetí myšlením není již úplné. K myšlení stále dochází, můžete ještě být nepřítomni, ale myšlení už nemá onu závažnost, kterou mělo předtím. Jeden ze způsobů, jak to vyjádřit, je, že máte od svého myšlení jistou distanci. Takže myšlení nad vámi nemá už naprostou moc, a tak vás nemůže činit nešťastnými. Protože tak to obvykle je, nejvíc jsme nešťastní, když nad něčím přemýšlíme. Bez příběhu ve své hlavě nemůžeme být nešťastní. Můžete mít jistou tíži v energetickém poli, ale není to pocit nešťastnosti. Nešťastná lidská bytost potřebuje příběh o své nešťastnosti. Příběh je myšlenkové hnutí, a tolik vás ovládne, že věříte každé myšlence, která se vynoří, protože je to váš příběh o tom, proč jste nešťastní, a tak jste tedy nešťastní. Nikdy to není situace, která vás činí nešťastnými, vždycky je to vaše myšlení. Je zajímavé to na sobě pozorovat. Přijetí přítomného okamžiku – v tom nemůže být žádná nešťastnost, prostě je to přijetí toho, co je. Takhle to je, v pořádku. A i když jste nešťastní, i to můžete přijmout. Řeknete si: Ne, já jsem nešťastný, já nemohu přijmout současný okamžik, nemůžu být teď přítomný. Ale i to můžete přijmout ... přijetí současného okamžiku je vždy brána do přítomnosti. Přijetí současného okamžiku takového, jaký je. A i když je tento moment nešťastný, řeknete si, dobře, jsem nešťastný, to je to, co právě je. A pak pozorujte, co se děje s nešťastností, když ji úplně přijmete. Ona to přijetí nemůže přežít...
Tolle
http://dotekticha.blogspot.com/2009/12/ ... rpeni.html
Návštěvník
 

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 10. bře 2012 17:10:28


"Dokud nejste schopni žít v přítomném okamžiku, každá emoční bolest, kterou pociťujete, ve vás zanechává určité reziduum bolesti. Spojuje se s bolestí z minulosti a zůstává ve vaší mysli a těle. To zahrnuje bolest z dětství, kterou způsobilo nevědomí světa, do nějž jste se narodili.

Nahromaděná bolest tvoří negativní energetické pole ve vašem těle a mysli. Lze ji považovat za jakousi neviditelnou entitu. Je to vaše emoční tělo. Existuje ve dvou modech: latentním a aktivním. Zatímco někteří lidé žijí ve svém emočním těle téměř pořád, jiní je vnímají pouze v situacích spojených s nějakým nepříjemným zážitkem z minulosti. Emoční tělo může být probuzeno téměř čímkoli. Je-li připraveno probudit se, může být aktivováno pouhou myšlenkou nebo nevinnou poznámkou blízkého člověka.

Některá emoční těla jsou otravná, ale poměrně neškodná, zatím co jiná jsou velmi destruktivní. Některá napadají lidi kolem vás, jiná mohou napadnout vás, jejich hostitele. Váš postoj k životu se následkem toho stane velice negativním. Tímto způsobem vznikají také nemoci, dochází k nehodám nebo dokonce k sebevraždě.

Když si myslíte, že někoho dobře znáte, a najednou se octnete tváří v tvář této neznámé a odporné stvůře, jste šokováni. Mnohem důležitější je však pozorovat tuto bytost v sobě samém. Proto sledujte všechny známky nespokojenosti ve svém nitru - může se probouzet vaše emoční tělo. To se projevuje ve formě podrážděnosti, netrpělivosti, stísněné nálady, zlosti, vzteku nebo touhy někomu ublížit. Snažte se přistihnout své emoční tělo v okamžiku, kdy se začíná probouzet z dřímoty.

Emoční tělo se snaží přežít jako každá jiná existující entita a může žít jedině tehdy, když vás donutí, abyste se s ním nevědomě ztotožnili. Pak vás začne ovládat, "stane se vámi" a žije skrze vás. Ži­ví se jakýmkoli zážitkem, který rezonuje s jeho druhem energie, se vším, co způsobuje další bolest, ať už ve formě zlosti, nenávisti, zármutku, násilí nebo nemoci. Jakmile vás jednou ovládne, začne ve vašem životě vytvářet situace, které mu vracejí jeho vlastní energii a tím ho posilují. Bolest se živí bolestí, neboť radost je pro ni nestravitelná.

Jste-li ovládáni svým emočním tělem, chcete stále víc bolesti. Stanete se buď obětí, nebo násilníkem. Chcete sami trpět nebo působit bolest druhým nebo oboje. Ve skutečnosti v tom není tak velký rozdíl. Samozřejmě si to neuvědomujete a tvrdíte, že bolest nevyhledáváte. Budete-li však pozorně sledovat své myšlenky a jednání, uvidíte, že bolest záměrně udržujete při životě. Když si to uvědomíte, přestanete to dělat, neboť chtít větší bolest je šílenství a nikdo není vědomě šílený.

Emoční tělo, které je temným stínem, jejž vrhá vaše ego, se bojí světla vašeho vědomí. Jeho přežití závisí na vašem nevědomém ztotožnění se s ním a na vašem strachu čelit bolesti, která ve vás žije. Když se s bolestí nevyrovnáte, budete ji muset prožívat znovu a znovu. Vaše emoční tělo vám může připadat jako nebezpečná příšera, na kterou se nemůžete ani podívat, ale mohu vás ujistit, že je to pouhý přízrak, který je bezmocný proti síle vašeho vědomí.

Některá duchovní učení tvrdí, že veškerá bolest je v podstatě zdá­ní, a mají pravdu. Otázkou je, zda to platí také ve vašem případě. Samotná víra nestačí. Chcete žít do konce života v bolesti a stále jen opakovat, že je to pouhé zdání? Osvobodí vás to od bolesti? Víra sama nestačí. Jde o to, jak tuto pravdu realizovat ve vašem vlastním životě.

Vaše emoční tělo nechce, abyste si uvědomili, čím ve skutečnosti je. Jakmile je začnete pozorovat, jakmile v sobě cítíte jeho energetické pole, je konec s vaším ztotožněním. Do hry vstupuje vyšší dimenze vědomí. Tuto dimenzi nazývám vědomou přítomností. Nyní jste nezaujatým pozorovatelem, takže vaše emoční tělo nemůže předstírat, že je vámi, a ztrácí možnost skrze vás obnovovat svou energii. Našli jste svou nejvnitřnější sílu. Objevili jste moc přítomného okamžiku.

Co se stane s naším emočním tělem, když si uvědomíme jeho existenci a přestaneme se s ním ztotožňovat?

Nevědomí toto tělo vytváří; vědomí je transformuje v sebe. Tento univerzální princip krásně vyjádřil svatý Pavel: "Co je vystaveno světlu, to se stává světlem." Jako nemůžete bojovat proti temnotě, nemůžete bojovat ani proti svému emočnímu tělu. Kdybyste se o to pokoušeli, způsobili byste vnitřní konflikt, a tím další bolest. Stačí bolest pozorovat. Pozorovat něco znamená přijímat to jako součást toho, co je v přítomném okamžiku.

Emoční tělo je uvězněná životní energie, která se oddělila od vašeho energetického pole a stala se dočasně autonomní díky tomu, že se s ní ztotožňujete. Tato energie se obrátila proti sobě a životu jako zvíře, které se snaží sežrat svůj vlastní ohon. Proč si myslíte, že je naše civilizace tak destruktivní? Nicméně i destruktivní síly jsou součástí životní energie.

Když se stanete pozorovatelem, vaše emoční tělo se ještě nějakou dobu bude snažit vás svést k tomu, abyste se s ním opět ztotožnili. V tomto stadiu vám může způsobovat bolesti v různých částech těla, ale jen přechodně. Vnímejte všechno, co se ve vás děje. Buďte bdělými strážci svého vnitřního prostoru. Chcete-li vnímat energii emočního těla, musíte být velice pozorní. Jste-li si této energie vědomi, nemůže ovládat vaše myšlení. Jakmile se vaše myšlení ztotožní s energetickým polem bolestné entity ve vašem těle, vaše myšlenky ji začnou posilovat.

Je-li například zlost převládající energií vašeho emočního těla a vy stále přemýšlíte jen o tom, jak vám někdo ublížil a jak se mu za to pomstíte, pak jste přestali být nezaujatým pozorovatelem a vaše emoční tělo se stalo "vámi". Kde je zlost, tam je bolest.

Neustálá vědomá pozornost přerušuje spojení mezi vaším emočním tělem a vaším myšlením a vyvolává proces transmutace. Jako by se vaše bolest stala palivem pro vaše vědomí, které začne hořet jasněji. V tom spočívá ezoterický smysl alchymie: transmutace obecného kovu ve zlato a proměna utrpení ve vědomí. Vnitřní konflikt se vyřeší a vy jste opět celým člověkem. Pak musíte přestat působit další bolest.

Dovolte mi, abych celý proces shrnul. Soustřeďte se na pocity ve svém nitru. Uvědomte si, že tyto pocity jsou vaším emočním tělem. Přijměte jeho existenci. Nepřemýšlejte o něm - nedovolte mu, aby ovlivnilo vaše myšlení. Neanalyzujte je a neposuzujte je. Neztotožňujte se s ním. Buďte nezaujatým pozorovatelem všeho, co se ve vás děje. Uvědomujte si nejen emoční bolest, ale také "pozorovatele". V tom spočívá moc přítomného okamžiku, síla vaší vlastní vědomé přítomnosti…

Záleží to jen na vás. Nikdo jiný to za vás nemůže udělat. Samozřejmě vám pomůže, když se budete stýkat s lidmi, kteří si hluboce uvědomují svou existenci. Styk s takovými lidmi posílí vaše vnitřní světlo. Když položíte doutnající polínko vedle hořícího polen a pak je od sebe na chvíli oddělíte, vaše polínko bude hořet mnohem intenzivněji. Koneckonců obě polena jsou součástí téhož ohně. Být takovým ohněm je funkcí duchovního učitele. Tuto funkci může splnit také terapeut, který se povznesl nad úroveň mysli a plně si uvědomuje svou skutečnou existenci."


A tady je ukázka z další jeho knihy, Nová země:

"Protože lidé obecně mají tendenci znovu a znovu prožívat staré emoce, téměř každý si ve svém emočním poli nese nahromaděnou bolest z minulosti, jež tvoří jeho „emoční tělo.“

Kdykoliv můžete přestat hromadit a opakovaně prožívat staré emoce – upustit od mentálního lpění na minulosti, ať se něco stalo včera, nebo před třiceti lety... Můžete svou pozornost zaměřit na dokonalý přítomný okamžik a stát se Přítomností. Jen tak se osvobodíte od myšlenek a emocí.

Nic z minulosti vám nemůže zabránit v plném prožívání přítomného okamžiku, a když tu moc nemá minulost, tak kdo potom?

Každá negativní emoce, k níž se ve chvíli, kdy se objeví, nepostavíte čelem a kterou si plně neuvědomíte, ve vás zůstane, nezmizí. Vždy ve vás zanechá alespoň stín bolesti.

Zvláště děti pociťují negativní emoce jako nesnesitelné a mají tendenci je v sobě potlačovat. Pokud s nimi není žádný uvědomělý dospělý, který by je láskyplně vedl k okamžitému, vědomému prožívání jejich emocí, vlastně ani nemají jinou možnost, než je potlačit. Bohužel obranný mechanismus, který si takto vytvoří, budou většinou používat celý život. Vzniklé emoce v nich zůstanou v nevědomé formě a budou se nepřímo projevovat na příklad jako úzkost, vztek, sklony k násilí, psychická labilita nebo dokonce jako somatická choroba...

Zbytky bolestí po silných negativních emocích, jimž jste tehdy nebyli schopní čelit, zpracovat je a vypustit, vytvořily energetické pole, prostupující každou buňku vašeho těla. Netvoří ho pouze bolístky z dětství, ale i nepříjemné zážitky z období dospívání a dospělosti, které má na svědomí vaše ego. Pokud svůj život žijete v iluzi falešného já, pak bude emocionální bolest vaším stálým společníkem.

Energetické tělo tvořené starými, neustále oživovanými emocemi, jež prostupuje skoro každého, budeme nazývat emočním tělem.

Emoční tělo nemá jen individuální povahu. Tvoří ho obrovské množství bolesti, kterou zakusili lidé během celé historie lidstva – historie plné ozbrojených konfliktů, drancování, znásilňování, mučení, otroctví a všemožného násilí. Tato bolest stále žije v kolektivní duši lidstva a dennodenně k ní přidáváme další a další, o čemž se můžete přesvědčit nejen v televizním zpravodajství, ale i v dramatech mezilidských vztahů ve vašem nejbližším okolí...

JAK SE EMOČNÍ TĚLO OBNOVUJE

Emoční tělo je částečně autonomní forma energie žijící uvnitř lidského těla – je to entita stvořená z emocí. Má svou vlastní, i když primitivní inteligenci, podobnou té, kterou najdeme u mazaného zvířete. Jejím hlavním zájmem je přežít. Stejně jako všechny ostatní životní formy i ona potřebuje pravidelný přísun „potravy“ – získat novou energii podobné kvality – takovou, která vibruje stejnou frekvencí. Jako potrava pro emoční tělo dobře slouží například emocionálně bolestivé zážitky. To velmi dobře prospívá díky negativnímu myšlení a dramatům v mezilidských vztazích. Emoční tělo představuje závislost na nešťastnosti.

Bude vás asi šokovat, když si uvědomíte, že v sobě máte něco, co pravidelně vyžaduje negativitu a pocity nešťastnosti. U ostatních si toho všimnete mnohem snáz. Abyste tento jev rozpoznali i u sebe, musíte být daleko bdělejší a pozornější. Jakmile vás nešťastnost jednou ovládne, nejen že se jí nebudete chtít vzdát, ale budete se do ní snažit zatáhnout i ostatní, abyste se mohli přiživovat i na jejich negativních emocionálních reakcích...

Emoční tělo se začne ozývat, když dostane hlad, když se potřebuje nasytit. Nebo může být probuzeno určitou spouštěcí událostí. Vyhladovělé emoční tělo dokáže využít jako spouštěč i zdánlivě bezvýznamnou situaci – někdo vám něco řekne nebo udělá, nebo si stačí jen něco pomyslet... Veškeré myšlenky jsou ve skutečnosti energií a vaše emoční tělo potřebuje energii k tomu, aby přežilo. Nestačí mu ale jakékoliv myšlenky. Nemusíte být bůhvíjak citliví, abyste vycítili, že pozitivní myšlenky mají úplně jiný náboj než ty negativní. Obojí vytvářejí mentální energii, ale každá má jinou frekvenci. Pozitivní myšlenky probouzející pocity štěstí jsou pro emoční tělo nestravitelné. Dokáže využít pouze energii negativních myšlenek, protože jen ty mají stejnou vibrační frekvenci...

Obvyklý mechanismus, kdy myšlenky vytvářejí emoce, funguje u emočního těla naopak, alespoň zpočátku. Pocity emočního těla rychle ovládnou vaši mysl a vy okamžitě začnete myslet negativně. Hlas vaší mysli začne vyprávět smutné, děsivé nebo rozhněvané příběhy – o vás, o vašem životě, o ostatních lidech, o minulosti, o budoucnosti, nebo i zcela smyšlené pohádky. Budete nadávat, obviňovat, stěžovat si a vymýšlet si. A vy se zcela ztotožníte s tím, co bude tvrdit, bezhlavě uvěříte všem jeho překrouceným tvrzením. V tu chvíli se stanete závislými na nešťastnosti.

Problém není v tom, že byste nebyli schopní zastavit nepřetržit proud negativních myšlenek, ale v tom, že nechcete. Vaše emoční tělo totiž v té chvíli žije skrze vás, předstírá, že je vámi, a bolest mu čilí potěšení. Hltá každou negativní myšlenku. Dalo by se říci, že hlas ve vaší hlavě je většinou hlasem vašeho emočního těla. Ovládlo váš vnitřní dialog. Emoční tělo tak společně s myslí vytvořily začarovaný kruh – každá negativní myšlenka posiluje emoční tělo, a to zase podněcuje další a další myšlenky. Po nějaké době, hodinách nebo dnech, se nasytí, „usne“ a vyčerpaný organismus, který je teď mnohem náchylnější k onemocnění, nechá na pokoji. Jestli vás napadá podobnost s duševním parazitem, máte pravdu. Emoční tělo je vlastně druhem duševního parazita...

Emoční tělo a ego jsou blízcí příbuzní. Potřebují jeden druhého. Každá spouštěcí událost nebo situace je pak vnímána a hodnocena přes clonu silného, emocionálního ega, které zcela překroutí její význam. Na přítomnost se pak díváte očima bolestných emocí minulosti. Jinými slovy to, co vidíte a zažíváte, není v dané situaci, ale ve vás. V některých případech může být příčina i v dané situaci, ale vy ji svými emocemi neúměrně nafouknete, protože to je to, co emoční tělo potřebuje, čím se živí – přehnanými reakcemi...

OSVOBOZENÍ

Proces osvobození od emočního těla začíná tím, že si uvědomíte, že máte emoční tělo. Je také velmi důležité naučit se být dostatečné přítomný/á a bdělý/á. Pak budete vnímat své emoční tělo, když se probudí, jako silný příval negativních emocí. Když si ho budete uvědomovat, nebude moci déle předstírat, že je vámi.

Je to vaše vědomá přítomnost, co znemožní vaši identifikaci s emočním tělem. Jakmile se s ním přestanete ztotožňovat, nebude už schopné řídit vaše myšlení, takže se nebude moci přiživovat na vašich myšlenkách. Emoční tělo se většinou nerozpustí okamžitě, ale jakmile přerušíte jeho spojení s myslí, začne pomalu ztrácet energii. Vaše myšlení přestane být zastřené emocemi a začnete vnímat přítomnost čistě, bez zkreslujícího vlivu minulosti. Energie uvězněná v emočním těle změní svou vibrační frekvenci a promění se v Přítomnost. Emoční tělo se tak stane potravou pro vědomí. To vysvětluje, proč nejmoudřejší a nejosvícenější lidé na Zemi měli kdysi velmi silné emoční tělo...

Ne všechny pocity nešťastnosti vycházejí z emočního těla. Mohou vznikat ve chvílích, kdy přestaneme být přítomní v daném okamžiku, když ho nepřijmete takový, jaký je. Jakmile si uvědomíte, že jde vždy jen o přítomný okamžik, můžete mu vyslovit vnitřní souhlas. Tím, že zmizí váš vnitřní odpor, nejen že přestanete vytvářet další nešťastnost, ale také začnete vnímat jednotu se Životem."
Návštěvník
 

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 13. lis 2013 10:10:39

"Co je příčinou utrpení?

Co je pramenem nešťastnosti? „Příběh ve vaší hlavě,“ učí Eckhart. Nyní odhaluje, co se stane s nešťastností tváří v tvář přítomnosti a přijetí.

"Zůstaňte přítomni, neunikejte k myšlení, ani do spánku. Neupadejte níž než je myšlení, povzneste se nad myšlení. Obvykle máme výběr ze tří věcí: můžeme se ztratit v myšlení – když se díváme na lidi, kteří jsou absorbováni svými procesy myšlení, tehdy je nejpříhodnějším slovem „nepřítomen“. Což je samozřejmě protikladem „přítomen“. Bohužel to nemůžete tak dobře vidět na sobě, protože kdybyste viděli svou nepřítomnost, pak byste byli přítomni. Takže nemůžete vidět svou vlastní nepřítomnost, pouze nepřítomnost někoho jiného. A to je taky dost dobrá lekce, řeknete si, jé, to se mi někdy taky stává. Ale mezi stavem nepřítomnosti a přítomnosti je tak výrazný rozdíl, že mžete vidět posuny mezi těmi dvěma stavy. Pár minut jste pryč, a pak jste náhle zase zde. A v bodě přechodu je velmi výrazná změna, změna kvality, vibrace, nebo jak to nazvat.

Pak se také můžete dostat pod myšlení. To se stává lidem, kteří ještě nejsou pevně zakotvení v přítomnosti, že vyjdou z přítomnosti, pak se potopí skrze vrstvu myšlení přímo do stavu podobného spánku. Takže někdo může být v jedné chvíli přítomen, a v příští chvíli už spí ... Jak jsem pozoroval v buddhistických klášterech, někteří mniši, zejména na ranní meditaci, jsou nejprve přítomni, a pak najednou upadají do spánku... A jiná věc, když procházíte tím posunem, tím procesem, odehrává se jedna důležitá věc, a to, že vaše zaujetí myšlením není již úplné. K myšlení stále dochází, můžete ještě být nepřítomni, ale myšlení už nemá onu závažnost, kterou mělo předtím. Jeden ze způsobů, jak to vyjádřit, je, že máte od svého myšlení jistou distanci. Takže myšlení nad vámi nemá už naprostou moc, a tak vás nemůže činit nešťastnými. Protože tak to obvykle je, nejvíc jsme nešťastní, když nad něčím přemýšlíme. Bez příběhu ve své hlavě nemůžeme být nešťastní. Můžete mít jistou tíži v energetickém poli, ale není to pocit neštěstí. Nešťastná lidská bytost potřebuje příběh o své nešťastnosti. Příběh je myšlenkové hnutí, a tolik vás ovládne, že věříte každé myšlence, která se vynoří, protože je to váš příběh o tom, proč jste nešťastní, a tak jste tedy nešťastní. Nikdy to není situace, která vás činí nešťastnými, vždycky je to vaše myšlení. Je zajímavé to na sobě pozorovat. Přijetí přítomného okamžiku – v tom nemůže být žádná nešťastnost, prostě je to přijetí toho, co je. Takhle to je, v pořádku. A i když jste nešťastní, i to můžete přijmout. Řeknete si: Ne, já jsem nešťastný, já nemohu přijmout současný okamžik, nemůžu být teď přítomen. Ale i to můžete přijmout ... přijetí současného okamžiku je vždy brána do přítomnosti. Přijetí současného okamžiku takového, jaký je. A i když je tento moment nešťastný, řeknete si, dobře, jsem nešťastný, to je to, co právě je. A pak pozorujte, co se děje s nešťastností, když ji úplně přijmete. Ona to přijetí nemůže přežít..."
Návštěvník
 

Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 04. zář 2014 15:01:02

Přítomný okamžik odkrývá poklady v našem nitru

Umíme skutečně rozlišovat mezi pozitivním a negativním? Dokážeme vidět celkový obraz? Neúspěch, ztráta, nemoc či utrpení, bývá pro mnohé z nás největším učitelem. Bolest nám umožňuje vzdát se falešných představ osobě samých, odnaučuje nás sledovat povrchní cíle, učí nás pokoře a soucitu. Ačkoliv si to často neuvědomujeme, v každé negativní zkušenosti se skrývá hluboké ponaučení. Z vyššího hlediska neexistují negativní životní podmínky. Z hlediska mysli však existuje dobro a zlo, láska a nenávist. Proto se v Bibli říká, že Adam a Eva byli vyhnáni z ráje, když "pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého".
Jestliže plně přijímáme realitu, což je jediný rozumný přístup, není v našem životě nic "dobrého" ani "špatného". Tím překročíme hranice mysli, která vytváří polaritu negativního a pozitivního. Přijetí reality je základním aspektem odpuštění. Odpouštět přítomnosti je ještě důležitější než odpouštět minulosti. Odpustíme-li každému okamžiku - dovolíme mu být, čím je, nedojde k nahromadění zášti, kterou je nutné odpustit později. Teď samozřejmě nemluvíme o štěstí. Když nám umře někdo blízky, nebo když cítíme, že se blíží naše vlastní smrt, nemůžeme být šťastní. To je nemožné. Nicméně můžeme být klidní. Můžeme být smutní, ale ve svém nitru cítíme hluboký klid. To je emanace Bytí, vnitřní klid, mír, dobro, které nemá protiklad. "Přijímejme všechno, co vám osud přináší, neboť co jiného může uspokojit naše potřeby?" Tato slova napsal Marcus Aurelius před dvěma tisíci lety.

Konec životního dramatu
Většina takzvaných špatných událostí je způsobena nevědomím. Vytváří je naše ego, které se považuje za osamělý fragment uprostřed nepřátelského vesmíru, a proto vidí všechny ostatní bytosti jako potenciální hrozbu nebo prostředek k dosažení vlastních cílů. Ačkoliv některé jeho strategie jsou velmi chytré, ego nikdy nevyřeší své problémy, neboť jejich příčinou je ono samo. Kdykoliv se setkají dvě ega, dojed k nějakému dramatu. I když žijeme sami, stále si vytváříme nějaké drama. Když se litujeme, je to drama. Když máme výčitky svědomí, je to drama. Když dovolíme minulosti nebo budoucnosti, aby zastínila přítomnost, vytváříme psychologický čas, který je nutným předpokladem dramatu. Většina lidé své životní drama miluje. Je to jejich totožnost. Proto nechtějí své drama ukončit. Dokud se ztotožňují se svou myslí, mají největší strach z vlastního probuzení. Přijmeme-li přítomnou realitu, skončí veškerá dramata v našem životě. Nikdo nás nemůže přimět k hádce - hádka znamená ztotožnění s vlastním postojem a rezistencí vůči postoji druhého. Následkem toho se polární protiklady vzájemně posílí. To jsou mechanizmy nevědomí. Žijeme-li v přítomnosti, můžeme obhájit svůj názor, aniž napadáme druhého.

Pomíjivost, životní cykly.
V hmotném světě existuje narození a smrt, tvorba a destrukce, růst a rozklad. To je viditelné všude: v životním cyklu hvězd a planet, hmotného těla, stromů a květin, národů a civilizací, a také v nevyhnutelných cyklech zisků a ztrát v životě jedince.
Jsou cykly úspěchu, kdy se nám všechno daří, a cykly neúspěchu, kdy se nám všechno rozpadá pod rukama. Z hlediska mysli je vzestupný cyklus dobrý a sestupný špatný. Růst je obvykla považován za pozitivní, ale nic nemůže růst věčně. Kdyby měl růst pokračovat donekonečna, stal by se destruktivním. Rozklad je předpokladem nového růstu. Jedno nemůže existovat bez druhého. Pro duchovní realizaci je sestupný cyklus naprosto nutný. Aby nás začala přitahovat duchovní dimenze, musíme prodělat neúspěch nebo zakusit velkou bolest. Neúspěch se skrývá v každém úspěchu a úspěch v každém neúspěchu. Všechny hmotné formy jsou pomíjivé. To, co bylo dobré včera nebo minulý rok, se postupně stává špatným. Co nám dělalo radost, nám náhle působí bolest. Dnešní blahobyt se změní v prázdné konzumenství zítřka. Když se změní něco, s čím se naše mysl ztotožňuje, nejsme schopni to přijmout. Lpíme na tom, co odchází a bráníme se změnám.

Nebraňme se životu
Neznamená to, že bychom si neměli vážit příjemných a krásných věcí. Ale hledat v nich, co nám nemohou dát - totožnost nebo pocit naplnění- je nejrychlejší cesta k nespokojenosti a utrpení. Naše konzumní společnost by se zhroutila, kdyby se lidé stali osvícenými a přestali hledat svou totožnost ve věcech. Čím více hledáme štěstí ve vnějších věcech, tím více nám uniká. Věci nám mohou dát potěšení, ale nemohou nám dát radost. Radost vychází z našeho nitra jako radost z Bytí. Je to základní součást hlubokého vnitřního klidu, náš přirozený stav. Není to něco, co musíme hledat. Ti z nás, kteří si uvědomují, že nelze hledat spásu v ničem z toho, co děláme nebo vlastníme, často trpí depresemi. Jestliže v ničem nemůžeme najít skutečné naplnění, proč se tedy o něco snažit? Když nedostaneme do tohoto bodu, jsme krok od zoufalství, ale také krok od osvícení. Nebránit se životu znamená žít ve stavu milosrdenství a lehkosti. V tomto stavu je lhostejné, zda je něco dobré nebo špatné. Jakmile přestaneme být vnitřně závislí na formě. Okamžitě se zlepší vnější okolnosti našeho života. Vše, o čem jsme si mysleli, že potřebujeme ke štěstí, k nám teď přichází bez našeho přičinění a my se z toho můžeme radovat- dokud to trvá. Samozřejmě, že všechno pomine, ale my už nemáme strach z žádné ztráty. Život je snadný.

Negativní emoce
Veškerou vnitřní rezistenci prožíváme jako určitý druh negativity. Ego věří, že prostřednictvím negativních emocí může ovlivňovat realitu. Kdykoliv jsme nešťastní, podvědomě věříme, že nám naše neštěstí "koupí" to, co chceme. Kdybychom nevěřili, že naše neštěstí je účinné, proč bychom je vytvářeli? Negativní emoce však účinné nejsou. Místo aby přitahovali žádoucí situace, znemožňují jejich vznikání. Jedinou !užitečnou! funkcí negativních emocí je to, že posilují naše ego. Proto je ego tolik miluje. Negativní emoce jsou naprosto nepřirozené, protože znečišťují naši duši. Existuje hluboká souvislost mezi znečišťováním přírody a negativitou, která se nahromadila v kolektivní duši lidstva. Kromě člověka žádná jiná životní forma na této planetě nezná negativitu a neznásilňuje Zemi, která jí dává život. Setkali jsme se nad někdy s nešťastnou květinou, nespokojeným stromem, deprimovaným delfínem, s ptákem, který je plní nenávisti a zášti? Pozorujme rostliny a zvířata a naučme se od nich, co poznamená přijímat realitu. Negativní emoce přestanou vznikat, když budeme žít vědomě v přítomném okamžiku. Kdykoliv pocítíme nějakou negativní emoci, dívejme se na ni jako na signál, která nám říká: "Probuďte se. Vystupte ze své mysli. Soustřeďte se na přítomnost!"
Až překonáme protiklady vytvořené naší myslí, budeme jako hluboké jezero. Životní situace představuje jeho hladinu. Někdy jsou klidné, jindy bouřlivé, to záleží na cyklech. V hlubinách je však jezero vždy klidné. Jsme celým jezerem, nejen hladinou. Jsme spojeni se svou vlastní hloubkou, která je vždy v naprostém klidu.

Povaha soucitu
Dokud si neuvědomujeme Bytí, uniká nám realita druhých, protože jsme nenašli svou vlastní. Opravdový vztah je možný pouze tehdy, když si uvědomujeme Bytí. Vnímáme tělo a mysl druhých jako clonu, za kterou cítíme jejich skutečnou realitu. Takže když se setkáme s utrpením druhého člověka, vidíme skrz vnější formu. Na úrovni Bytí je každé utrpení iluzorní. Jeho příčinou je ztotožnění se s formou. Mnohé z nás možná napadne otázka: Je tohle soucit? Odpověď zní: Ano. Soucit je vědomí hlubokého pouta mezi námi a ostatními bytostmi. Soucit však má dva aspekty. Jelikož žijeme v hmotném světě, sdílíme zranitelnost a smrtelnost své hmotné formy se všemi živými bytostmi. Na úrovní Bytí však s nimi sdílíme věčný a zářivý život, neboť umírá jen naše hmotná a myšlenková forma, ale naše božská podstata je věčná. Vědomí této nesmrtelné dimenze, naší skutečné přirozenosti, je druhým aspektem soucitu. Spojují se zde dva zdánlivě opačné pocity smutku a radosti a proměňují se v hluboký vnitřní klid. Je to nejušlechtilejší pocit, jakého je člověk schopen dosáhnout, a má ohromnou léčivou sílu.

Jiný řád reality
Naše vnímání světa je odrazem stavu našeho vědomí. Jsme se svým vědomím spojeni a neexistuje žádný objektivní svět. Jedním z největších objevů moderní fyziky je objev jednoty pozorovatele a pozorovaného. Člověk dělající experiment - pozorující vědomí - nemůže být oddělen od pozorovaného jevu. Způsob pozorování ovlivňuje chování jevu. Věříme-li ve svou vlastní oddělenost a boj o přežití, pak nám okolní svět tuto víru potvrzuje a naše vnímání je ovládáno strachem. Nic není takové, jak se to jeví. Záleží na tom, jak to naše vědomí interpretuje. Vesmírnou energii, která je stavební látkou takzvané hmotné reality, vnímáme jako tělo, narození a smrt. Existuje ovšem nekonečné množství dalších interpretací, nekonečné množství jiných světů - které závisí na vnímajícím vědomí. Existuje nesčetné množství bytostí, jejichž vědomí je tak rozdílné od našeho, že si jejich existenci vůbec neuvědomujeme. Vysoce vyvinutí jedinci, kteří by si uvědomovali své spojení jeden s druhým i se Zdrojem, by žili ve světě, jenž by se nám jevil jako ráj - a přesto všechny světy jsou nakonec jedním světem. Naším úkolem je přestat se ztotožňovat s formou. Poté již nebudeme připoutání k tomuto světu, k této realitě. Uvědomíme si své kořeny v neviditelném Bytí a osvobodíme se od viditelného světa. V jistém smyslu jej už nepotřebujeme. Nepotřebujeme, aby byl jiný, než je.

Příčiny zla ve světě
Veškeré zlo je důsledkem nevědomí. Můžeme zmírnit jeho důsledky, ale nemůžeme je odstranit, pokud neodstraníme jejich příčiny. Ke skutečné změně musí dojít v našem nitru, nikoliv ve vnějším světě. Máme-li potřebu zmírňovat utrpení v tomto světě, je to velice ušlechtilé, ale budeme-li se zaměřovat výhradně na vnější svět, setkáme se s nezdarem a zklamáním. Bez hluboké transformace lidského vědomí je utrpení světa bezednou propastí. Proto nebudeme ve svém soucitu jednostranní. Soucit s utrpením druhých a touha pomáhat musí být v rovnováze s hlubším uvědoměním si věčné povahy života a iluzornosti veškeré bolesti. Na to bychom neměli zapomínat, ani když podporujeme nějaké hnutí, jehož cílem je zabránit hluboce nevědomým lidem, aby ničili jeden druhého, ostatní živé bytosti a celou Zemi. Stejně jako nemůžeme bojovat proti temnotě, nemůžeme bojovat proti nevědomí. Když se o to pokusíme, budeme jen posilovat polární protiklady. Ztotožníme se s jedním extrémem, vytvoříme si "nepřátele" a budeme vtažení do nevědomí. Zbavme se vnitřní rezistence, nenávisti a všech negativních emocí. "Milujme své nepřátele," řekl Ježíš, což znamená: "Nemějme žádné nepřátele!"Budeme velice pozorní a ostražití. Středem naší pozornosti musí být příčiny, naším hlavním cílem učení osvícení a naším nejcennějším darem světu musí být pokoj a mír.

Přítomný okamžik odkrývá poklady v našem nitru
Je-li naše životní situace nesnesitelná, musíme ji přijmout, chceme-li překonat svou nevědomou rezistenci, která tuto situaci udržuje při životě. Musíme se vzdát přítomného okamžiku. Vzdát se znamená nebránit se přirozenému proudění života a bezpodmínečně jej přijmout. Jen tak odstraníme ze svého života bolest a zármutek. Přijetí reality nás osvobodí od naší mysli a znovu nás spojí s Bytím.
Pro některé lidi má "vzdání se" negativní konotaci. Mají dojem, že to znamená stát se lhostejným. Skutečné vzdání se je však něco úplně jiného. Neznamená to, že bychom se měli pasivně smířit se situací a nic nedělat. Vzdát se musíme zejména vnitřní rezistence, která nás nutí, odmítnou to, co je. Tato rezistence je nejsilnější v obtížných situacích, kdy dochází k rozporu mezi realitou a požadavky a očekáváním naší mysli. Takové situace jsou poměrně časté. Právě v takových chvílích se musíme vzdát přítomnému okamžiku.

[img]Smysl%20vzdání%20se[/img]
Vzdání se je čistě vnitřní jev, který nebrání aktivnímu jednání a změnám probíhajícím ve vnějším světě. Kdybychom např. uvízli v bahně, neřekli bychom: "Tak dobrá, zůstanu tady." Rezignace není vzdáním se přítomnému okamžiku. Nežádoucí nebo nepříjemné situace nemusíme přijímat. Ani si nemusíme namlouvat, že je dobré být zabořen v bahně. Prostě si uvědomíme, že
se z bahna chceme dostat. Soustředíme se na přítomný okamžik, aniž jej hodnotíme.
Nebráníme se mu. Nemáme negativní emoce. Přijmeme jsoucnost přítomné chvíle a pak uděláme všechno pro to, abychom se z bahna dostali. To je pozitivní akce. Ta je mnohem účinnější než akce negativní, která vzniká ze zoufalství, hněvu nebo frustrace.
Neochota vzdát se posiluje naše ego a vyvolává silný pocit odloučenost. Svět a lidi vnímáme jako hrozbu. Dokonce i přírodu považujeme za nepřítele a naše vnímání je ovládáno strachem. Duševní porucha, které říkáme paranoia, je jen poněkud akutnější formou tohoto běžného, dysfunkčního stavu vědomí. Následkem rezistence se stane nepoddajným a nepružným nejen naše ego, ale také naše tělo. V jeho různých částech vzniká napětí. Je omezeno volné proudění životní energie, které je nutnou podmínkou zdravého fungování organismu. Cvičení a fyzioterapie nám mohou pomoci toto proudění dočasně obnovit, ale pokud nepřijímáme každodenní realitu, svou rezistenci nepřekonáme.

Motivace ke změně
Přijímáme-li přítomný okamžik, vidíme jasně, co je třeba udělat, a jsme schopni soustředit se na jednu věc po druhé. Pozorujme přírodu
a uvidíme, jak spokojeně a šťastně se všechno vyvíjí. Proto Ježíš řekl:"Vezměte si poučení z polních lilií, jak rostou, nelopotí se ani nepředou." Jsme-li v nepříjemné situaci, oddělme přítomný okamžik a vzdejme se tomu, co je. Naše vědomí přestane být ovládáno vnějšími okolnosti. Pak se podívejme na konkrétní detaily. Zeptejme se sami sebe: "Mohu situaci změnit nebo se z ní dostat?" Soustřeďme se na to, co můžeme udělat hned teď, nikoli na tisíc věcí, které budeme muset udělat potom. To neznamená, že bychom měli přestat plánovat, je možné, že právě to můžeme udělat teď hned. Nic z toho, co děláme, nemusí mít okamžité výsledky. Dokud se výsledky neprojeví, přijímejme to, co je. Nemůžeme-li situaci změnit ani se z ní dostat, alespoň si ji plně uvědomujme. Žijeme-li v přítomnosti, změna někdy přijde bez našeho přičinění. Život sám nám začne pomáhat.

Od energie mysli k energii duchovní
V první řadě je nutné přiznat si svou rezistenci. Pozorujme svou mysl, jak hodnotí jednotlivé situace. Vnímejme energii vnitřních emocí. Uvědomíme-li si svou rezistenci, zjistíme, že nemá žádný smysl. Tím ji překonáme. Nemůžeme být vědomí a zároveň nešťastní. Negativní emoce jsou příznakem toho, že se něčemu bráníme. Rezistence je vždy nevědomá. Chtěli jsme být nešťastní? Jestliže ne, jak je možné, že nešťastní jsme? Jaký to má smysl? Kdo udržuje naše neštěstí při životě? Říkáme, že si uvědomujeme své neštěstí, ale ve skutečnosti se s ním ztotožňujeme a tím posilujeme své negativní emoce. Kdybychom si plně uvědomili přítomný okamžik, všechny tyto emoce by se ihned rozplynuly. Nemohly by přežít v naší přítomnosti. Své neštěstí udržujeme při životě tím, že mu dáváme čas. Zrušme čas tím, že se soustředíme na přítomný okamžik a naše neštěstí zmizí. Ale chceme, aby zmizelo? Máme ho už opravdu plné zuby? Čím bychom byli bez něj?

Vzdání se v osobních vztazích
Nejsme-li schopni přijímat to, co je, nejsme schopni přijímat ani lidi. Kritizujeme je, odsuzujeme a odmítáme. Nebo se snažíme je změnit. Užíváme-li přítomný okamžik
jako pouhý prostředek k dosažení nějakého cíle v budoucnosti, budeme stejným způsobem nahlížet i na lidi kolem sebe. Budou pro nás zcela druhořadí nebo naprosto bezvýznamní. Zajímat nás bude pouze to, co ze vztahu s nimi můžeme získat - hmotný zisk, pocit moci, tělesné potěšení nebo uspokojení svého ega. Kdykoliv se ocitneme v konkrétní situaci, pozorujme, jak se bráníme, je-li naše pozice napadena. Vnímejme svou vlastní agresivitu, energii své mysli. Všímejme si, jak lpíme na svých názorech. Pak si jednoho dne - uprostřed nějaké hádky - náhle uvědomíme, že máme možnost volby a přestaneme reagovat, abychom viděli, co se stane. Vzdáme se situaci. Neomylnou známkou toho, že se nám to skutečně podařilo, je pocit vnitřního klidu a lehkosti. Pak začneme pozorovat, jak se mění postoj protivníka, když jsme se přestali bránit. Jakmile se oba přestaneme ztotožňovat se svými názory, může dojít k oboustranné komunikaci.

Jak čelit agresi a násilí
Odmítnutí rezistence neznamená, že bychom neměli nic dělat. Jakákoliv naše činnost by však neměla být reakcí. Nezapomínejme na hlubokou moudrost východních bojových umění: neodporujme síle protivníka. Poddejme se a zvítězíme. Když jsme ve stavu vědomí přítomnosti (Prasadam: buďte neustále vědomí" je jenom tady a tedˇ), "nicnedělání" velmi účinně transformuje situace i lidi. Ve starověké Číně byla tato "nečinná činnost" považována za jednu z největších ctností. Vyžaduje-li však situace akci, veškerá činnost bude vycházet z naší vědomé přítomnosti. V takovém stavu jsme osvobození od racionálních pojmů včetně pojmu nenásilné akce. Kdo tedy může předvídat, co uděláme? Naše ego věří, že naše síla spočívá v rezistenci, zatímco rezistence nás odděluje od Bytí - od jediného skutečného zdroje skutečné síly. Rezistence je slabost a strach, které se vydávají za sílu. Naše ego však považuje za slabost naše Bytí. To, co považuje za sílu, je ve skutečnosti slabost. Proto naše ego hraje falešné role, aby tuto "slabost" co nejlépe zamaskovalo.

Transformace nemoci v osvícení
Nemoc je součástí naší životní situace. Jako taková má svou minulost a budoucnost. Pokud není aktivována síla přítomného okamžiku, minulost budoucnost tvoří souvislé kontinuum. Jak již víme, pod povrchem naší životní situace, která existuje v čase, je něco hlubšího: náš život, naše bytí je ve věčné přítomnosti. Jelikož v přítomnosti neexistují žádné problémy, neexistují ani nemoci. Nazýváme-li nějaký stav nemocí, děláme z něj zdánlivě tvrdou realitu. Když se však soustředíme na přítomný okamžik, zredukujeme nemoc na tělesnou bolest či dočasnou slabost. Tomu se vzdáváme - přítomnému okamžiku. Nevzdáváme se myšlence "nemoci". Dovolme tedy svému utrpení, aby nás donutilo soustředit se na přítomný okamžik. Užijme jej k dosažení osvícení. Vzdání se realitě nemění to, co je, alespoň ne přímo. Mění nás. Jakmile se změníme my - změní se celý náš svět. Kdybychom se podívali do zrcadla a nelíbilo by se nám, co vidíme, museli bychom být šílení, abychom napadali obraz v zrcadle. Přesně to děláme, když odmítáme realitu. Nemoc není problém. Problém jsme my sami - dokud se necháme ovládat svou egoistickou myslí. Jsme-li nemocní, neobviňujme život za to, že s námi zachází nespravedlivě, ale neobviňujme ani sami sebe. To všechno je rezistence. Využijme nemoc jako prostředek k dosažení osvícení. Staňme se alchymisty. Proměňme obecný kov ve zlato, utrpení ve vědomí, neštěstí v osvícení.

Když nás postihne neštěstí
Pokud jde o nevědomou většinu lidí, pouze kritické mezní situace mají potenciál rozbít tvrdou slupku ega a přivést lidi do stavu probuzení. V takovém okamžiku se setkáme se smrtí, ať už tělesnou nebo duševní. Egoistická mysl, tvůrce tohoto světa, se zhroutí. Z popela starého světa se může zrodit svět nový. Není žádná záruka, že se to opravdu stane, ale vždycky existuje možnost. Rezistence některých lidí se v takových situacích ještě zesílí, takže se stává cestou do pekla. Někteří lidí se vzdají jen částečně, a i to jim dá určitou hloubku a klid, jež dosud postrádali. Skořápka ega praskne, což umožní vnitřnímu světlu a klidu proniknout na povrch.
Mezní situace způsobují mnoho zázraků. Někteří vrazi čekající na popravu dosáhli v posledních chvílích svého života stavu osvícení, jenž je naplnil intenzivní radostí a hlubokým klidem. Jejich vnitřní rezistence vůči situaci, v níž se nacházeli, dosáhla takové intenzity, že jim způsobila nesnesitelnou bolest, před níž nemohli uniknout do imaginární budoucnosti. Tito lidé byli donuceni přijmout nepřijatelné. Byli donuceni vzdát se. Tak dosáhli stavu milosrdenství, s nímž přichází spása.

Křížová cesta
Je mnoho lidí, kteří říkají, že našli Boha skrze hluboké utrpení…. Přesněji řečeno, tito lidé našli Boha, protože je utrpení donutilo vzdát se realitě a přijmout to, co je. Museli si uvědomit, že si svou bolest působili sami. Křížová cesta všechno mění. Znamená to, že to nejhorší v našem životě, náš kříž, se stane tím nejlepším, co nás kdy potkalo, neboť nás donutí vzdát se, přijmout "smrt". Pro nevědomou většinu lidstva je křížová cesta dodnes cestou jedinou. Lidstvo se probudí jedině skrze další utrpení: kolektivnímu osvícení budou předcházet nesmírné útrapy a převraty. Lidské utrpení bude způsobeno nikoli Bohem, nýbrž lidmi a určitými obrannými opatřeními, jež učiní Země, aby se bránila před útoky našeho šílenství.
Dnes však přibývá lidí, jejichž vědomí je dostatečně vyvinuto, takže k dosažení osvícení další bolest nepotřebují. Nakonec se vzdají všichni lidé, protože nebudou schopni déle snášet utrpení. To však může trvat ještě dlouho. Vědomé osvícení znamená přestat lpět na minulosti a budoucnosti a soustředit se na přítomný okamžik, přijmout to, co je. Pak nebudeme více potřebovat bolest. Jak dlouho nám bude trvat, než dospějeme ke konečnému rozhodnutí? Věříme-li, že na to potřebujeme více času, dostaneme jej. Ale dostane i více bolesti, neboť čas a bolest jsou neoddělitelné….
Návštěvník
 

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 04. zář 2014 15:20:00

Když pacient řekne svému lékaři, že "slyší v hlavě hlasy", lékař ho pravděpodobně pošle k psychiatrovi. Ve skutečnosti však téměř každý slyší ve své hlavě neustále nějaký hlas nebo více hlasů. Je to onen nevědomý monolog nebo dialog, který sice můžete zastavit, ale neuvědomujete si to.
Pravděpodobně jste už potkali "bláznivé" lidi, kteří chodí po ulicích a mluví sami k sobě. Jejich chování se příliš neliší od toho, co děláte vy a ostatní "normální" lidé. Jediný rozdíl je v tom, že vy to neděláte nahlas. Náš vnitřní hlas komentuje, spekuluje, posuzuje, porovnává, kritizuje, stěžuje si atd. Tento hlas se nemusí zabývat situací, ve které se nacházíte; může hovořit o minulosti nebo budoucnosti. Pokud jde o budoucnost, obvykle si představuje negativní situace. Vnitřní monolog je někdy doprovázen vizuálními obrazy nebo jakýmsi "duševním filmem". I když se váš vnitřní hlas zabývá přítomnou situací, obvykle ji interpretuje z hlediska minulosti. Je to proto, že tento hlas je součástí naší mysli, která je utvářena naší individuální i kolektivní minulostí. Proto posuzujete a vnímáte přítomnost očima minulosti a vidíte ji naprosto zkresleně. Často je tento vnitřní hlas naším největším nepřítelem. Mnoho lidí má ve své vlastní hlavě mučitele, který je neustále kritizuje a trestá a
vysává jim životní energii. Tento hlas je příčinou mnoha utrpení, neštěstí a nemocí.
Dobré je, že se od své mysli můžete osvobodit. Je to jediné skutečné osvobození. První krok můžete učinit hned teď. Začněte naslouchat hlasu ve své hlavě. Zaměřte se především na myšlenky, které se stále opakují jako stará gramofonová deska.
Naslouchejte tomu hlasu nezaujatě. Nic nekritizujte. Neodsuzujte, co slyšíte, neboť to by znamenalo, že se váš vnitřní hlas vrátil zadními vrátky. Brzy si uvědomíte: tam je ten hlas a tady jsem já, kdo mu naslouchá. Tento pocit vlastní přítomnosti, toto sebeuvědomění není myšlenka, neboť vychází ze sféry širší inteligence za vaším myšlením.



Naše žádostivá mysl hledá spásu a naplnění ve vnějším světě a v budoucnosti jako náhražku za radost z Bytí. Dokud se ztotožňujeme se svou myslí, ztotožňujeme se také s těmito touhami a potřebami, takže naše „já" existuje jako pouhá možnost, jako nenaplněný potenciál nebo semeno, které ještě nevyklíčilo. V tomto stavuje i touha po osvícení jen další touhou po
naplnění v budoucnosti. Proto se nesnažte zbavit se touhy nebo „dosáhnout" osvícení.
Soustřeďte se na přítomnost. Žijte v přítomném okamžiku jako nezaujatý pozorovatel své mysli. Místo abyste citovali Buddhu, buďte Buddhou, buďte „probuzeným člověkem", což slovo buddha znamená.
Lidé žijí ve spárech utrpení od té doby, kdy upadli v Boží nemi-lost, kdy vstoupili do sféry času a mysli a kdy si přestali uvědomovat Bytí. Od té doby mají pocit, že jsou bezvýznamnými fragmenty v nepřátelském vesmíru, že jsou odloučeni od Zdroje a od druhých lidí.
Bolest je nevyhnutelná, dokud se ztotožňujete se svou myslí, dokud žijete ve stavu nevědomí. Hovořím především o emoční bolesti, která je také hlavní příčinou tělesné bolesti a tělesných nemocí. Nenávist, sebelítost, pocit viny, zlost, sklíčenost, žárlivost a dokonce i sebemenší podrážděnost - to všechno jsou formy bolesti. A každá rozkoš v sobě obsahuje semeno bolesti: svůj neoddělitelný protiklad, který se časem projeví. Každý, kdo vyzkoušel drogy, ví, že euforie se nakonec změní v nějakou formu bolesti. Mnozí lidé vědí z vlastní zkušenosti, jak snadno a rychle se může změnit partnerský vztah ze zdroje
potěšení ve zdroj bolesti. Pozitivní a negativní polarity jsou opačnými stranami téže mince; obě jsou součástí bolesti, která je neoddělitelná od stavu egocentrického ztotožnění s myslí.

Eckhart Tolle - KŘÍŽOVÁ CESTA

Je mnoho lidí, kteří říkají, že našli Boha skrze hluboké utrpení. Myslím, že křestanský výraz „křížová cesta" označuje tentýž zážitek.

O ničem jiném tu nemluvíme.
Přesněji řečeno, tito lidé nenašli Boha skrze utrpení, neboť utrpení zahrnuje rezistenci. Našli Boha, protože je utrpení donutilo vzdát se realitě a přijmout to, co je. Museli si uvědomit, že si svou bolest působí sami.

Jaký je vztah mezi naším vzdáním se a nalezením Boha?

Jelikož je rezistence neoddělitelně spojená s naší myslí, přestat se bránit a vzdát se realitě znamená konec nadvlády mysli, která předstírá, že je naším „já" - falešným bohem. Přijímáte-li realitu, veškerá negativita se rozplyne. Otevře se vám sféra Bytí, která byla zastíněna myslí. Najednou vás naplní hluboký klid. A uvnitř tohoto klidu je úžasná radost. A uvnitř radosti je láska. A v nejvnitrnějším jádře vašeho bytí je posvátná, nesmírná a nevýslovná božská podstata.

Já tomu neříkám nalezení Boha, neboť jak můžete najít něco, co jste nikdy neztratili? Jak můžete najít život, kterým jste? Slovo Bůh je omezující, neboť označuje entitu, kterou nejste. Bůh je Bytí, nikoli bytost. Takové Bytí vylučuje jakýkoli vztah mezi objektem a subjektem, vylučuje veškerou dualitu. Uvědomění Boha je to nejpřirozenější, co existuje.

Překvapující a nepochopitelné není to, že si Boha můžete uvědomit, nýbrž to, že si ho neuvědomujete.

Křížová cesta, o které jste hovořil, je tradiční cestou k osvícení. Ještě donedávna byla jedinou cestou. Ani dnes však nepodceňujte její účinnost.

Křížová cesta všechno mění. Znamená to, že to nejhorší ve vašem životě, váš kříž „se stane tím nejlepším, co vás kdy potkalo, neboť vás to donutí vzdát se, přijmout „smrt", stát se ničím, stát se Bohem - neboť Bůh není žádnou entitou.

Pro nevědomou většinu lidstva je křížová cesta dodnes jedinou cestou. Lidstvo se probudí jedině skrze další utrpení; kolektivnímu osvícení budou předcházet nesmírné převraty. Tento proces, jejž předpověděli někteří proroci, je odrazem univerzálních zákonů, které řídí evoluci vědomí.

Lidské utrpení bude způsobeno nikoli Bohem, nýbrž lidmi a určitými obrannými opatřeními, jež učiní Země - která je živým, inteligentním organismem -, aby se bránila před útoky našeho šílenství.

Dnes však přibývá lidí, jejichž vědomí je dostatečně vyvinuté, takže k dosažení osvícení nepotřebují další utrpení. Možná k těmto lidem patříte i vy.

Nakonec se vzdají všichni lidé, protože nebudou schopni snášet utrpení. To však může trvat ještě dlouho. Vědomé osvícení znamená přestat lpět na minulosti a budoucnosti a soustředit se na přítomnost. Znamená to žít v přítomném okamžiku místo v čase. Znamená to přijímat to, co je. Pak nepotřebujete bolest. Jak dlouho vám bude trvat, než si řeknete „Přestanu působit bolest a utrpení"?

Jak dlouho budete trpět, než dojdete k tomuto rozhodnutí?
Věříte-li, že potřebujete víc času, dostanete víc času - a také víc bolesti. Čas a bolest jsou neoddělitelné.



Eckhart Tolle: Moc přítomného okamžiku
Návštěvník
 

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Jana » pon 22. zář 2014 20:19:41

Kdo nebo co je vlastně entita zvaná EGO?
Během dospívání si vytváříte představu o tom, kdo jste. Tomuto iluzornímu já můžeme říkat ego. Naše ego je závislé na činnosti naší mysli a nemůže existovat, když přestaneme myslit. Převaha mysli je pouze jedním stadiem v evoluci vědomí. Dnes musíme přejít do dalšího stadia, jinak nás naše monstrózní mysl zničí.Myšlení je pouze nepatrným aspektem vědomí. Myšlení nemůže existovat bez vědomí, kdežto vědomí nepotřebuje myšlení. Stav bezmyšlenkovitosti je čisté vědomí. Jedině tak můžete myslit tvůrčím způsobem, neboť jedině tak má vaše myšlení skutečnou sílu. Samotné myšlení, oddělené od nesmírné sféry vědomí, se stává sterilní, šílené a destruktivní.

Různe tváře Ega - odmítání přítomnosti
Obrázek

TOUHA EGA PO CELISTVOSTI
Dalším aspektem emoční bolesti, který je neoddělitelnou součástí egoistické mysli, je hluboce zakořeněný pocit vlastní neúplnosti, pocit, že nejsme celiství. U některých lidí je tento pocit vědomý, u jiných je nevědomý.
Je-li vědomý, projevuje se jako nepříjemný a stále přítomný pocit neadekvátnosti. Je-li nevědomý, pak se projevuje nepřímo jako intenzivní žádostivost nebo chtivost. V obou případech jsou lidé nuceni hledat něco, co uspokojí jejich ego a s čím se mohou ztotožnit, aby zaplnili prázdnotu, kterou cítí ve svém nitru. Proto se snaží získat majetek, peníze, úspěch, uznání, aby se cítili naplněni. I když však dosáhnou všeho, po čem toužili, brzy zjistí, že se své vnitřní prázdnoty nezbavili, že je bezedná. Pak mají opravdový problém, neboť si už nemohou nic nalhávat. Vlastně mohou, a také to dělají, ale je to mnohem obtížnější. Dokud se necháte ovládat svou egoistickou myslí, nemůžete žít v trvalé pohodě, protože se cítíte uspokojeni pouze v okamžicích, kdy jste získali něco, po čem jste toužili. Jelikož ego je odvozené já, musí se ztotožňovat s vnějšími věcmi. Musíte je stále bránit a posilovat.
Nejčastěji se ztotožňujete se svým majetkem, společenským postavením, vzděláním a vědomostmi, tělesným vzhledem, výjimečnými schopnostmi, osobní a rodinnou minulostí, politickými názory nebo náboženskou vírou. Nic z toho však nejste vy.
Nahání vám to hrůzu? Nebo jste rádi, že si to konečně uvědomujete? Dříve nebo později se toho všeho budete muset vzdát. Možná tomu ještě nevěříte a já vás zajisté nežádám, abyste věřili, že svou totožnost nemůžete najít ve vnějším světě. Tuto pravdu musíte poznat sami. Určitě ji poznáte, až budete cítit, že se blíží smrt. Smrt vás zbaví všeho, čím nejste. Tajemstvím života je „umřít, než umřete" - zjistit, že smrt neexistuje.
Eckhart Tolle

Emotivně vypjaté odmítání reality - přítomnosti - života

Obrázek

Všechno utrpení

je vytvořeno egem a vzniká následkem odporu. Veškerý vnitřní odpor je prožíván jako jedna z podob negativity, která se projevuje podrážděností, netrpělivostí či návaly hněvu, depresívní náladou, rozmrzelostí nebo sebe- vražednými myšlenkami. Všechna negativita je vlastně odpor. A způsob, jak ji eliminovat, je žít plně v přítomnosti...

Jestliže se přestanete ztotožňovat se svou myslí, mysl ztratí svou nutkavou potřebu odmítat realitu, což je příčinou všech konfliktů a bolesti. Jakmile přijmete to, co je, osvobodíte se z područí mysli. Připravíte podmínky pro lásku, radost a klid. Nejdřív přestanete odsuzovat sebe, pak přestanete odsuzovat partnera. Nejlepším katalyzátorem změny v partnerském vztahu je úplné přijetí partnera se všemi jeho vlastnostmi. Tím překročíte hranice svého ega. Přestanete být obětí nebo pachatelem, žalobcem nebo obžalovaným. Přestanete být vtahováni do nevědomých problémů partnera, takže je přestanete posilovat. Pak se buď rozejdete - s láskou -, nebo budete žít společně v přítomnosti - ve sféře Bytí. Může to být tak jednoduché?


Ano. Tak je to jednoduché..E. Tolle

http://janbuka.webgarden.cz/rubriky/nas ... falesne-ja
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6877
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 17. pro 2014 18:42:50

Eckhart Tolle - citáty:

Utrpení a konec utrpení

Vzájemné spojení všech jevů: buddhisté to vždycky věděli a fyzikové to dnes potvrzují. Nic, co se děje, není izolovanou událostí. Čím víc něco klasifikujeme, tím víc to izolujeme. Myšlení rozbíjí celistvost života. Nicméně i to je součástí nesmírné sítě spojitosti, kterou nazýváme vesmírem.
To znamená, že cokoli je, nemůže být jinak.
Ve většině případů nemáme ani tušení, jaký význam v totalitě vesmíru může mít zdánlivě bezvýznamná událost, ale poznání její nevyhnutelnosti může být počátkem vnitřního přijetí přítomného okamžiku.
Opravdová svoboda předpokládá, že žijete tak, jako byste si vědomě vybrali všechno, co cítíte v každém okamžiku.
Tato vnitřní harmonie znamená konec utrpení.


~

Je utrpení opravdu nevyhnutelné?
Kdybyste netrpěli tak, jak trpíte, neměli byste žádnou hloubku, žádnou pokoru, žádný soucit. A teď byste nečetli tuto knihu. Utrpení otvírá skořápku vašeho ega, takže má svůj význam. Utrpení je nutností, dokud si neuvědomíte, že nutné není.

~

Neštěstí potřebuje ego, které se ztotožňuje se svou minulostí. Potřebuje čas – minulost a budoucnost. Co vám zůstane, když ze svého neštěstí odstraníte čas? Zůstane jen „jsoucno" tohoto okamžiku.
Může to být pocit tíhy, hněvu, rozrušení nebo nevolnosti. To však není neštěstí, a proto ani váš osobní problém. V lidské bolesti není nic osobního. Je to prostě intenzivní tlak, který cítíte někde v těle. Věnujete-li tomu pozornost, pocit se nezmění v myšlení, ale jen reaktivuje vaše nešťastné „já".
Zkuste si, co se stane, umožníte-li svým pocitům prostě být.

~

Hodně bolesti vzniká jen proto, že považujete za pravdivou každou myšlenku, která vám přijde na mysl. Samotná situace vás nedělá nešťastnými. Může vám způsobit tělesnou bolest, ale neučiní vás nešťastnými. Nešťastnými vás dělají vaše myšlenky.
„Nešťastným mě činí to, co si myslím v tomto okamžiku." Jakmile si to uvědomíte, přestanete se ztotožňovat se svými myšlenkami.

~

Příšerný den.
Neměl v sobě dost slušnosti, aby mi zatelefonoval.
Zklamala mě.
Takovéto krátké historky říkáme sobě i druhým, často ve formě stížností. Vymýšlíme si je, abychom posílili a ospravedlnili své já a usvědčili z omylu druhé lidi. Jsme-li v právu, dává nám to pocit, že jsme lepší než ostatní, což posiluje naše falešné ego. Tak si ovšem děláme nepřátele: ano, ego potřebuje nepřátele, aby se ve vztahu k nim mohlo vymezit. A stejně poslouží dokonce i špatné počasí.
Díky těmto navyklým způsobům myšlení máte reaktivní vztahy k lidem i situacím ve svém životě. Všechno jsou ale jen formy utrpení, jež si sami nevědomě způsobujete, protože uspokojují vaše ego. Ego se posiluje vyvoláváním konfliktů.
Jak by byl život jednoduchý bez těchto situací.
Prší.
Nezatelefonoval.
Já tam byl, ale ona nepřišla.
Když jste nešťastní, soustřeďte se na to, co existuje teď. Neštěstí nemůže v přítomném okamžiku existovat.

~

Utrpení vzniká, kdykoli označíte nějakou situaci za nežádoucí nebo špatnou. Jste naštvaní a vaše zlost situaci zosobňuje a posiluje vaše reaktivní „já".

~

Neustálé hodnocení událostí a situací je návyk, který lze překonat. Začněte přijímat nedůležité události, aniž je hodnotíte. Když vám uletí letadlo nebo když uklouznete a spadnete do louže, dokážete se zdržet toho, abyste svůj zážitek označovali za špatný nebo bolestivý? Jste schopni přijmout „jsoucno" přítomného okamžiku?
Označujete-li věci za špatné, ochuzujete své emoce. Jakmile se negativních hodnocení zdržíte, získáte ohromnou vnitřní sílu.

~

Ochutnali ovoce ze stromu poznání dobra a zla.
Překročte hranice dobra a zla tím, že přestanete označovat věci za dobré nebo špatné. Když se tohoto návyku zbavíte, začne vámi proudit síla vesmíru. Budete-li přistupovat k životu pozitivně, síla života téměř okamžitě změní v dobré ty skutečnosti, které byste dříve považovali za „špatné".
Všimněte si, co se stane, přestanete-li označovat své zážitky za špatné a začnete-li je přijímat takové, jaké jsou.

~

Ať už jste v jakékoli situaci, jak byste se cítili, kdybyste situaci přijali takovou, jaká je – v tomto okamžiku?
Existuje mnoho forem utrpení, která vám připadají tak „normální", že je za utrpení ani nepovažujete a možná dokonce uspokojují vaše ego – podrážděnost, netrpělivost, zlost nebo neshody s druhými lidmi.
Když se tyto formy utrpení naučíte rozpoznávat, můžete si říci: tohle utrpení si teď způsobuji sám.
Máte-li ve zvyku způsobovat utrpení sami sobě, pravděpodobně způsobujete utrpení i ostatním. Tohoto nevědomého návyku se zbavíte tím, že si jej uvědomíte.
Utrpení si nemůžete způsobovat vědomě.
Tohle je zázrak: za vším, co se vám jeví jako „špatné" nebo „zlé", se skrývá hlubší dobro. Odhalí se vám, jakmile začnete přijímat realitu v její danosti.
Jedna z nejhlubších moudrostí lidstva zní: „Neodporujte zlu."

~

Dialog:
Přijměte to, co je.
To nemohu. Opravdu mě to rozčiluje.
Tak to přijměte.
Mám přijmout to, že jsem rozčilený? Mám přijmout to, že to nemohu přijmout?
Ano. Přijímejte nepřijatelné. Vzdejte se tomu, čemu se nemůžete vzdát. Uvidíte, co se stane.

~

Jedním z nejpřísnějších učitelů je chronická tělesná bolest. Jejím učením je: „Jakýkoli odpor je marný."
Nic není normálnější než neochota trpět. Jestliže však tuto neochotu překonáte a bolest přijmete, možná si uvědomíte, že se mezi vámi a bolestí vytvořil nepatrný prostor. Až tehdy trpíte vědomě, ochotně. Trpíte-li vědomě, tělesná bolest rychle zničí vaše ego, neboť jeho existence spočívá v rezistenci.
„Nabízíte své utrpení Bohu," i tak to lze vyjádřit.

~

Nemusíte být křesťané, abyste chápali hlubokou univerzální pravdu, kterou symbolizuje kříž.
Kříž je nástrojem mučení. Symbolizuje extrémní utrpení a bezmocnost člověka. A najednou se člověk vzdá, vědomě trpí a řekne: „Ať se neděje má vůle, ale tvá." V tu chvíli ukáže kříž, nástroj mučení, svou skrytou tvář: kříž je také posvátným symbolem, symbolem Boží podstaty.
To, co zdánlivě popíralo existenci transcendentální dimenze života, se do této dimenze stane bránou.


~

Pokaždé, než se do něčeho pustíte, ať je to banální záležitost nebo složitý problém, byste se měli ujistit, že je některá z nich přítomná. Pokud necítíte přijetí, radost, ani nadšení, způsobíte danou činností utrpení – sobě i ostatním.

~

Vaše vztahy k druhým se zásadně změní, pokud se vzdáte realitě. Vzdát se však neznamená, že byste měli dovolit nevědomým lidem, aby vás využívali. Vůbec ne. Je dokonale možné vyjádřit svůj nesouhlas a přitom být ve stavu naprosté vnitřní nonrezistence. Když někomu řeknete "ne", vycházejte z jasného vědomí toho, co je pro vás v daném okamžiku správné. Nereagujte na základě negativních emocí, které vyvolávají další utrpení.

~

Člověk je schopen žít bez utrpení, strachu a neurózy. Musíme však pochopit, že jsme tvůrci své bolesti; naše problémy způsobuje naše vlastní mysl, nikoli druzí lidé, nikoli „okolní svět". Naše vlastní mysl se téměř bez ustání zabývá minulostí a má strach z budoucnosti. Naší největší chybou je, že se ztotožňujeme se svou myslí, neboť věříme, že nejsme ničím víc - zatímco ve skutečnosti jsme mnohem větší bytosti. Eckhart Tolle nám znovu a znovu ukazuje, jak se spojit s tím, čemu říká naše Bytí: Bytí je věčný, stále přítomný život za nesčetnými životními formami, které podléhají narození a smrti. Bytí je však také hluboko uvnitř každé formy jako její nejvniternější, neviditelná a nezničitelná podstata. To znamená, že vám je dostupné v každém okamžiku jako vaše nejhlubší já, jako vaše pravá přirozenost.

~

Pokud nežijete v přítomnosti, všechny vaše vztahy, zejména partnerské vztahy jsou dysfunkční. Nějakou dobu vám mohou připadat dokonalé, ale tuto zdánlivou dokonalost brzy naruší hádky, konflikty, nespokojenost a stále častější projevy citového nebo fyzického násilí. Vaše láska se pak změní v nepřátelství a nenávist. To je považováno za normální. Váš partnerský vztah kolísá mezi láskou a nenávistí a působí vám stejně bolest jako utrpení.

~

Ani převtělení vám nepomůže, pokud ve svém příštím životě nebudete vědět, čím jste.
Veškeré utrpení na této planetě vzniká v důsledku zosobněného pocitu „já" a „my". Zosobněné já zakrývá esenci toho, čím jste. Neuvědomujete-li si tuto vnitřní esenci, vždycky nakonec způsobujete utrpení. Je to tak jednoduché. Když nevíte, kdo jste, vytváříte si umělé já jako náhražku za své nádherné Bohem darované bytí.
Ochrana a posilování takovéhoto falešného já se stane vaší hlavní motivací.

~

Jak se osvobodit od hluboce zakořeněného ztotožnění se s bolestí, které způsobuje takové utrpení ve vašem životě?

Především si to uvědomte. Uvědomte si, že nejste svou bolestí a že to je bolest z minulosti. Jakmile se přestanete se svou bolestí ztotožňovat, jakmile ji dokážete nezaujatě pozorovat, ztratí svou energii.
Návštěvník
 

Re: Jak vzniká ego

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 17. pro 2014 18:49:54

Paula Coppel: Jak nám to, že jsme více vědomí, může pomoci vypořádat se s tragédiemi, které zasahují do našich životů nebo se odehrávají ve světě? Hraje v tom roli víra, že dokonce i z tragédie může vzejít něco dobrého?

Eckhart Tolle:
Ano, když se forma začíná rozpadat – ať už fyzická forma, nějaká vnější forma, životní situace, vztah, cokoliv – vždy je tu příležitost pro to, jít více do hloubky. Hloubkou myslím odhalení toho, čím jsi za formou. Někdy musí lidé strpět opravdu velkou ztrátu, aby je to dovedlo hlouběji.

Když se něco takového stane – úmrtí blízkých nebo tvá vlastní blížící se smrt – je to příležitost zcela se oprostit od ztotožnění s formou a realizovat podstatu toho, kdo jsi, či podstatu daného člověka, který trpí nebo je blízko smrti.

To neznamená, že neprojevuješ soucit. Soucit má dva aspekty. Když se potkáváš s trpícím člověkem, pociťuješ na lidské úrovni empatii. Sdílíš jeho utrpení, protože má co do činění s pomíjivostí formy. Pokud je však toto jediná úroveň, na kterou dosáhneš, nedostala ses ještě za utrpení.

Na úrovni bytí zjišťuješ, kdo ve své podstatě za formou jsi a kdo ve své podstatě za formou je tato druhá osoba. Nejde o intelektuální zjištění, je to více tušení či pocit. Když se pak podíváš na druhého člověka a jeho utrpení, můžeš plakat, ale pod tím tu je mír a síla.

Mír a síla jsou také aspekty, které někdy vyvolávají léčení. Mohou vyléčit formu anebo mohou vyléčit druhého v tom smyslu, že se dostane do kontaktu se svými hlubšími úrovněmi bytí. To je ta nejdůležitější léčba – realizace toho, kdo jsi. Uzdravování na vnějších úrovních je také v pořádku, ale není to podstatou léčby.
Návštěvník
 

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 17. pro 2014 18:59:25

Dotaz posluchače: Je probuzení postupný proces, nebo je to náhlý posun tak, jak popisujete své vlastní probuzení?

Eckhart Tolle: A jak je to zatím s vámi?

Posluchač: Velmi postupné

Eckhart Tolle:

To je docela v pořádku. Velmi drastická a náhlá transformace je vzácná, většinou pouze tváří v tvář extrémnímu utrpení, které buď přichází zevnitř nebo z nějaké životní situace, jako vážná nemoc nebo úplná ztráta čehokoli, nebo jiná forma bolesti, pak je tu možnost velmi radikálního náhlého posunu. Ale pro většinu lidí jde o postupné probouzení, a postupný pohyb dopředu i zpět, není to nutně lineární postup, ale o většinou o pokrok ve formě spirály. Občas můžete spadnout do nevědomých vzorců chování, vyvolaných situací, a pak se zase vrátíte zpátky do více přítomnosti. Ale celkově jde o postupný přírůstek přítomnosti, která plyne do stále více oblastí vašeho života. A pak může i dojít k náhlému propuknutí, vyvolanému nějakou událostí, a obvykle je to něco, o čem se nedá říci, že je to příjemné. A to může přinést náhlé propuknutí bdělosti, a náhlý vzestup na novou úroveň.

Znám například lidi, kteří nějakou dobu cvičili a jejich přítomnost pomalu narůstala, a bylo nádherné to pozorovat, a pak náhle došlo k závažnému zdravotnímu stavu, a to přineslo velmi rychlou intenzifikaci bdělosti. U některých lidí to může způsobit upadnutí do hlubokého strachu, přičemž ztratí bdělost, ale u mnoha jiných jsem pozoroval zesílení bdělosti, zejména když dojde na možnost smrtelnosti, a pak tu může být náhlý vpád přítomnosti. Ale ten přišel jen proto, že již po několik let cvičili, a žili v bdělosti. A když potom přišla velká výzva, přinesla s sebou obrovské zesílení, a může to být i konečný průlom v této věci. Ale v tom vlastně není žádný konec, vždy je možné ještě prohloubit přítomnost. Takže, buďte spokojen s tím, co se děje s vámi. A pokud je třeba ještě něco dalšího, život vám to přinese.

Bolest jako duchovní učitel je méně potřebná a méně nutná k prolomení ega pro ty, kteří dobrovolně přijímají vzrůstající nové vědomí, přítomnost. Ale ti, kteří ji nepřijímají, kteří mají kolem sebe jakousi skořápku, a něco uvnitř nich chce růst, ale nemůže, protože naráží na tu skořápku, a začne to být bolestivé, a skořápka ega je všude kolem, a mnozí lidé mají uvnitř touhu, ale egoistické vzorce jsou příliš silné, a pak má život tendenci prolomit tu skořápku prostřednictvím nějaké události. Může to být cokoli, někteří lidé ztratí zaměstnání, a ztráta vyvolá změnu, přijdete o dům, opustí vás náhle žena, může to být něco fyzického. Ať je to cokoliv, je to šok. A tento šok prorazí skořápku a dovnitř pronikne světlo. A samozřejmě první trhlina je bolestivá, přinese utrpení, a pak náhle poznání, intenzifikace vnímání života.

Za léta jsem potkal mnoho lidí, ke kterým přišly takové závany něčeho, čemu můžeme říkat jakkoliv, život, vesmír, víra. Závany, o nichž pak zpětně řekli, že to byla nejlepší věc, která se jim kdy mohla přihodit. A mnoho lidí mi řeklo: "Já bych tady nebyl, a nemluvil bych s vámi, kdyby se mi nebylo stalo tamto." A jsem si jist, že i tady jsou lidé, kteří mohou říci totéž. Aspoň já určitě můžu říci totéž. Bez onoho intenzívního utrpení bych tu nebyl. Takže za takovými zdánlivě negativními událostmi se vždycky skrývá nějaká milost.

Mnozí lidé v naší současné ekonomické situaci chápou takové věci jako extrémně negativní, což slyšíte, když posloucháte zprávy. Ale všechny podobné výzvy jsou vlastně potencionální probouzející zkušenosti. Ego si říká: "Kdyby tak bylo v životě všechno absolutně jisté! To by bylo krásné. Měl bych jisté a stálé zaměstnání na smlouvu ... " Tak to bývalo obzvláště v Japonsku, a do jisté míry i někde na Západě: když jste měli zaměstnání, věděli jste, že je to až do konce života, a že se společnost o vás postará až do hrobu. Vy jste byli naprosto identifikováni s tou společností, a váš veškerý pojem o tom, kdo jste, byl spjat s tou společností. Ale to už neexistuje ani v Japonsku, a tak přichází strach, protože postrádáme jistotu.

Ego vyžaduje jistotu. "To by bylo skvělé, kdybych měl jistotu a nemusel si dělat starost o zaměstnání. Pak bych se mohl snažit o probuzení, o přítomnost ..." Ne, to byste šli spát. Se stoprocentní jistotou - pokud by nebyly další faktory - by lidé šli spát. Pěkný měsíční příjem, o němž víte, že tu bude po deset až dvacet let, penzijní plán, životní pojištění, čeká na mě domov pro seniory... na Floridě ... Všechno je naplánováno a nic se nemůže stát. Ale život stejně není takový. I kdyby byl takový v oblasti financí a zaměstnání, samozřejmě byste museli čelit nejistotě ohledně své tělesné schránky, a také s nejistotou ohledně lidí kolem vás. Kdo ví, co udělají. Vaše děti, vaše žena, kdo ví, se může stát. Nebo řízení auta - může se stát všelicos.

Takže žít v nejistotě ohledně toho, co se s vámi může stát, a umět to přijímat, je vlastně nádherná věc, a lepší, než se pořád strachovat, že nevíte, co se vám může stát. Poddat se nejistotě a nebezpečí, protože to je život. Život v podstatě plyne daleko mocněji tam, kde je nejistota.

Proto lidé často zažijí vnitřní transformaci, když jedou na velkou cestu, kde je každý moment nejistý. Každý moment je nebezpečný, nikdo neví, co se může stát v příští chvíli. Cesta, to je téměř metafora pro život. Podstatou každé cesty je, že je nejisté, co se stane zítra, co bude, kde budete. Samozřejmě nikoliv tehdy, když si koupíte zájezd all-inclusive, kde je všechno přesně naplánováno: autobus vás vyzvedne v 10.55 a vysadí u hotelu v 11.30. Jídlo bude podáváno tehdy a tehdy ... a když máte trochu štěstí, tak možná něco neklapne ... (:-))) A pak můžete najednou zakusit život. A právě tehdy se transformace stává možnou. Ale pokud stále odmítáte nejistotu, a chcete jistotu, to je, jako když stále zavíráte vrata, kterými přichází život, a uzavíráte se možnosti transformace.

Proto tradičně je ve všech kulturách, na Východě i na Západě, významná myšlenka pouti, kdy se vydáte na dlouhou cestu. Obvykle máte nějaký cíl, ve středověké Evropě se chodilo do Říma, a to bylo extrémně nebezpečné třeba pro poutníky ze severu Evropy, trvalo to několik měsíců. Nebo třeba do Santiago de Compostella, a nebo jinam, kam vedly poutnické stezky. A to vše bylo velmi nebezpečné, a skutečným účelem vlastně nebylo dojít do cíle, ale byla to ta samotná nejistota cesty, která měla transformační účinek. Lidé to zřejmě intuitivně věděli, a vracívali se z pouti transformováni. Dnešní pouti, pokud na ně lidé vůbec chodí, spočívají v tom, že se najme letadlo, to přistane v Lourdách nebo kdekoliv jinde, a pak lidé zase letí zpátky letadlem. To už není pouť.

Život znamená nejistotu života, žít s ní a začít ji milovat, aniž víme, co se stane. Při nadměrné jistotě se zmrazí i veškerá kreativita - podívejte se na životopisy umělců a velkých spisovatelů: většina z nich, až snad na pár výjimek, neměla žádnou jistotu, neměla stálý příjem, mnozí museli neustále bojovat o přežití, v nejistotě. A tak dospěli k životu a probuzení se stalo možným.

Před lety jsem poznal jednoho buddhistického mnicha, pocházel ze Západu, a ten mi vyprávěl, jak jeho učitel v klášteře v Thajsku, když se domníval, že je připraven, mu dal letenku a poslal ho do Kalkaty. V Kalkatě si měl sám poradit, bez peněz, těch se dokonce nesměl ani dotknout. Žádné peníze, žádné kontakty, nic. Jenom letět do Kalkaty, vystoupit z letadla - a on to dokázal. Podrobil se, stál na rohu se žebráckou miskou. Měl také štěstí, protože byl Zápaďan oblečený jako buddhistický mnich, takže si ho lidé všímali, a také byl vysoký a velmi hezký. (:-))) Ale vůbec jenom přijít do Kalkaty, tak chaotického místa, kde máte konkurenci miliónů žebráků ... ale občas byl pozván k někomu domů. Takže i když měl zpočátku strach - v tom spočívalo jeho cvičení, překonat strach z přijetí nejistoty - bylo to krásné.

Takže, co svět nazývá negativním, nemusí být nutně negativní. Nemyslete si to pokaždé, když něco slyšíte v médiích. Všechno má i druhou stranu. A zkušenosti, které v těchto dnech kolektivně prožíváme, znamenají pro mnoho lidí i otevření se možnosti probuzení.

http://www.drwaynedyer.com
Návštěvník
 

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Jana » úte 30. pro 2014 18:44:57

Eckhart Tolle - Ego a emoční tělo

Ego ví jistě jen jedno: nechce přítomný okamžik. Výsledkem neuspokojených tužeb je pak neklid, nervozita, nespokojenost, nuda nebo úzkost. Chtění je strukturální a dokud ve vás zůstane tato myšlenková struktura zachována, žádné, ani jakkoliv velké množství obsahu vám nepřinese trvalejší uspokojení… Chtění totiž udržuje ego při životě daleko víc než vlastnění. Dá se říci, že pro ego je daleko důležitější toužit, než mít, takže po chabém uspokojení z toho, co máme, vždy následuje touha mít víc… tato touha je pouhý návyk, ne skutečná potřeba…

Myšlenkové formy „já“, „moje“, „víc než“, „chci“, „potřebuji“, „musím mít“ a 'málo' nesouvisejí s obsahem, ale se strukturou ega. Obsah je zaměnitelný. Dokud u sebe nerozeznáte tyto myšlenkové formy, dokud zůstanou nevědomé, budete jim věřit. Budete odsouzeni se jimi řídit, tzn. budete odsouzeni k hledání, ale k nenalezení cíle, protože když ony myšlenkové formy fungují, žádné vlastnictví, místo, osoba nebo událost vás neuspokojí. Jinými slovy dokud budou fungovat staré egoické struktury, neuspokojí vás žádný obsah. Ať získáte nebo zažijete cokoliv, nikdy nebudete šťastní. Vždy budete hledat něco lepšího, co vám bude slibovat ještě dokonalejší uspokojení, které by naplnilo prázdno a odstranilo pocit nedostatečnosti, který v sobě pociťujete…

Zaměňování ega, které vnímáte v ostatních, s jejich identitou, je prací vašeho vlastního ega, protože tento chybný vjem ho posiluje skrze pocit vlastní správnosti a výjimečnosti… to je pro ego ohromně uspokojující. V člověku se tak ještě více zesílí pocit oddělenosti od ostatních…

Připomeňme si znovu, co to je ego: kolektivní porucha, šílenství lidské mysli. Pokud si to budete neustále uvědomovat, už si ho nespletete s něčí identitou… Když teď už víte, jaké ego je, bude pro vás mnohem snazší na něj nereagovat a nebrat si je ho útoky – nadávání, výtky a obviňování – osobně. Nikoho nebudete považovat za špatného, budete vědět, že je to jen ego. Když si uvědomíte, že veškeré utrpení vzniká kvůli egoické mysli, budete schopni hlubšího soucitu a přestanete přilévat olej do ohně, který stravuje všechny egoické vztahy…

Ego není zlo, jen nevědomí. Jakmile si ho v sobě začnete uvědomovat, dostanete se za něj. Ale neberte ho příliš vážně. Až si všimnete, že vás zase ovládá, zasmějte se tomu. Klidně i nahlas. Jak se jím lidé mohli nechat ovládat tak dlouho?… Ego není osobní. Pokud máte pocit, že přebujelé ego je váš osobní problém, snaží se vás o tom přesvědčit zase jen ego.

EGO MÁ MNOHO TVÁŘÍ

Ego, které od někoho něco chce, což platí v podstatě o každém egu, často hraje různé role, aby dosáhlo svého – hmotného zisku, pocitu moci, převahy, nadřazenosti, výjimečnosti nebo jiného tělesného nebo duševního uspokojení. Lidé si však role, k nimž se uchylují, vůbec neuvědomují, protože oni těmito rolemi jsou. Některé role jsou rafinované, jiné nestydatě zjevné, ovšem jen ostatním, nikdy ne osobě, která je hraje. Některé role mají jen jediný účel – přitáhnout pozornost, která ego vyživuje. Pozornost je vlastně určitá forma psychické energie. Ego si neuvědomuje, že každý má nevyčerpatelný zdroj energie uvnitř sebe, takže ji neustále hledá venku, kolem sebe. Nehledá univerzální pozornost bez formy, kterou je Přítomnost, ale pozornost určité formy, jako např. pochvalu, uznání, obdiv, nebo jen pocit, že ho někdo vnímá, že někdo bere na vědomí jeho existenci.

Když je někdo tichý a nesmělý, neznamená to, že nemá ego.

Jeho ego je jen rozpolcené – touží po pozornosti ostatních a zároveň se jí bojí. Bojí se, že jejich pozornost bude mít formu nesouhlasu nebo kritiky, což mu na hodnotě příliš nepřidá, spíše naopak. U nesmělého člověka převažuje strach z pozornosti nad touhou po ní. Stydlivost a plachost jdou ruku v ruce s nízkým sebevědomím a pocitem nedostatečnosti. Jakýkoliv obraz nebo představa svého já – to, jak vidíte sami sebe – je ego, ať už je to obraz pozitivní (já jsem nejlepší) nebo negativní (jsem špatný/á). I za každým pozitivním sebehodnocením se však skrývá strach, že nebudete dost dobří, a za každým negativním sebehodnocením touha být nejlepší nebo lepší než ostatní. V pozadí sebejistého ega a jeho neustálé potřeby cítit převahu se vždy skrývá podvědomý strach z méněcennosti. Stejně tak naopak, nesmělé ego s pocitem nedostatečnosti neboli méněcennosti má v sobě velmi silnou touhu po výjimečnosti a pocitu nadřazenosti. Většina lidí neustále kolísá mezi pocity méněcennosti a nadřazenosti, podle situace a lidí, s nimiž jsou zrovna v kontaktu. Je třeba uvědomovat si a sledovat u sebe toto: kdykoliv se budete cítit méněcenní, nebo budete mít nad někým pocit převahy, stojí za tím vaše ego.

PADOUCH, OBĚŤ, MILENEC

Pokud ego nedostane tolik uznání a obdivu, kolik by si přálo, spokojí se s náhradními formami pozornosti. Musí však zrovna tak hrát určité role, aby je získalo. Když nedokáže získat pozitivně laděnou pozornost, zaměří se na negativní a snaží se vyvolat v lidech alespoň negativní reakce. To vlastně dělají už i malé děti. Zlobí jen proto, aby na sebe upoutaly pozornost. Negativní role na sebe bereme většinou tehdy, když se probudí naše emoční tělo – neboli emoční bolest z minulosti – , aby nabralo novou sílu tím, že znovu prožije starou bolest. Některá ega se dokonce uchylují k páchání trestných činů, aby se stala slavná. Když už nic jiného, chtějí být alespoň nechvalně známá a ostatními lidmi odsuzovaná – jako by volala: „Dejte mi, prosím, pocítit, že existuji, že nejsem bezvýznamné.“ Tato patologická forma ega je jen jedním z extrémních případů běžného ega.

Jednou z častých rolí je role oběti, kdy se ego snaží získat pozornost ve formě soucitu, lítosti nebo zájmu okolí o jeho problémy, o „jeho příběh“. Vidět sebe sama jako oběť je základem mnoha egoických vzorců, kdy si člověk na něco stěžuje, je mu ubližováno nebo je kvůli něčemu rozhořčený ... Jakmile se jednou ztotožníme s příběhem, v němž si přisuzujeme roli oběti, nechceme samozřejmě nic měnit, protože egu to tak náramně vyhovuje – jak každý terapeut jistě ví, ego se často nesnaží vyřešit své „problémy“, protože jsou součástí jeho identity. A když nikdo nebude chtít naslouchat mému problému, mohu si ho přehrávat ve své hlavě, znovu a znovu se litovat, a získat tak identitu někoho, komu bylo ublíženo a s kým se život, osud nebo Bůh příliš nemazlil. Vytvořím si tak o sobě určitou představu, udělá to ze mne „někoho“, a o nic jiného egu ani nejde.

V počáteční fázi všech tzv. romantických vztahů je hraní určitých rolí více než běžné. Ego se tak snaží získat vyvoleného člověka, který ho má „učinit šťastným, dát mu pocit výjimečnosti a uspokojit všechny jeho potřeby“. Nepsaná a nevědomá dohoda mezi partnery zní: „Já budu hrát toho, kým mě chceš mít, a ty budeš hrát toho, kým tě chci mít já.“ Hraní některých rolí je však poměrně náročné a málokdo to vydrží delší dobu, zvlášť když už pár začne spolu žít. Co se stane, když se pak ze svých rolí vyvlékne? Většina párů si bohužel ještě není vědoma skutečné podstaty svého Bytí, a tak se projeví spíše to, co tu podstatu zakrývá: surové ego, zbavené svých rolí, se svým emočním tělem a neuspokojenými touhami. Ty se už pomalu mění na zlobu vůči partnerovi, který podle něj selhal, protože ho nezbavil strachu a pocitu nedostatku, jež neustále číhají pod povrchem a tvoří samotné jádro egoického já.

To, co lidé nazývají „zamilovaností“, jsou většinou jen zesílené egoické potřeby a chtění. Stanete se závislými na partnerovi, nebo přesněji na své představě o něm. Nemá to nic společného s pravou láskou, protože ta neobsahuje žádné chtění. Španělština je v těchto ohledech asi nejupřímnějším jazykem: Te quiero znamená „miluji tě“, ale stejně tak i „chci tě“. Te amo, další výraz pro „miluji tě“, který však už neobsahuje zmíněnou dvojznačnost, je používán jen velmi vzácně. Možná proto, že pravá láska je právě tak vzácná.

Moudrost vzdání se vysvětluje Eckhart Tolle ve své Pracovní knize „Moc přítomného okamžiku“:

Vaše budoucnost závisí především na kvalitě vašeho vědomí v přítomnosti, takže vzdát se přítomnému okamžiku je nejdůležitější, co můžete udělat, chcete-li způsobit nějakou pozitivní změnu. Vaše činnost je druhořadá. Žádný skutečně pozitivní čin nemůže vzniknout ve stavu vědomí, které se nevzdalo realitě.

Pro některé lidi má „vzdání se“ negativní konotaci, neboť si pod tím pojmem představují lhostejnost nebo neschopnost řešit životní problémy, nebo dokonce porážku. Skutečné vzdání se je však něco jiného. Neznamená to, že nic neděláte a jen pasivně přijímáte jakoukoli situaci. A neznamená to, že jste si přestali dělat plány do budoucna.

Vzdání se je projevem prosté a hluboké moudrosti, která člověka vede k tomu, aby neodporoval proudění života. A proudění života můžete prožívat jedině v přítomném okamžiku. Vzdát se tudíž znamená přijímat přítomný okamžik bezpodmínečně a bez jakýchkoli výhrad.

Vzdát se životu znamená vzdát se vnitřního odporu k tomu, co existuje.

Vnitřní odpor je odmítání toho, co existuje. Je obzvlášť zjevný v situacích, které neodpovídají očekávání naší mysli.

Jste-li na světě dostatečně dlouho, pravděpodobně víte, že nepříznivých situací je víc než dost. A právě v takových situacích je třeba vzdávat se realitě, pokud se chcete zbavit bolesti a zármutku. Přijetí reality vás osvobodí od ztotožňování se s myslí a okamžitě vás spojí s Bytím. Odpor je vaše mysl.

Vzdání se je čistě vnitřní jev. Neznamená to, že byste ve vnějším světě neměli nic dělat a že byste nemohli změnit situaci.

Ve skutečnosti nemusíte přijímat celkovou situaci, stačí přijmout nepatrnou část, které se říká přítomný okamžik. Když zapadnete do bahna a nemůžete se hnout z místa, neříkáte si „Tak dobře, já prostě rezignuji a zůstanu tady.“ Rezignace není vzdání se realitě.

Nemusíte přijímat nežádoucí nebo nepříjemné životní situace. Ani si nemusíte namlouvat, že nepříjemná situace je dobrá. To nemusíte. Uvědomujete si, že se z ní chcete dostat. Pak soustředíte svou pozornost na přítomný okamžik, aniž ho jakýmkoli způsobem hodnotíte.

To znamená, že ho neposuzujete. Takže se mu nebráníte a nemáte žádné negativní emoce. Prostě přijmete jeho existenci.

Pak začnete dělat všechno, co můžete, abyste se ze situace dostali.

Takové činnosti říkám pozitivní činnost, neboť je mnohem účinnější než činnost negativní, která vzniká z hněvu, zoufalství nebo nespokojenosti.

EMOCE A EGO : 

Ego není jen nerozpoznaná mysl, hlas ve vaší hlavě, který předstírá, že je vámi, ale také nerozpoznané emoce – reakce těla na to, co hlas v hlavě říká...

Hlas ve vaší hlavě vám vypráví příběh, kterému zcela uvěříte a na nějž reagujete. Vaší reakcí jsou různé emoce. Ty dodávají sílu myšlenkám, jež vyvolávají další a další emoce. Vzniká tak začarovaný kruh nekontrolovaných myšlenek a emocí – emotivní myšlení a vytváření příběhů.

Emoční složka je u každého člověka jinak velká. Myšlenky probouzející silné emoce mohou někdy přijít tak rychle, že je mysl stěží stihne „vyslovit“ a tělo už na ně reaguje. Tyto myšlenky jsou preverbální – jsou to nevyslovené, nevědomé domněnky. Mají svůj původ v osobní minulosti každého člověka, převážně v raném dětství... Podvědomé soudy vyvolávají v těle emoce, které zase podněcují další myšlenky a/nebo okamžitou reakci. Tím vytvářejí vaši osobní realitu.

Proud negativních emocí proto vždy provází nepřetržitý proud nutkavých myšlenek.

Co to je negativní emoce? Emoce, jež otravuje tělo a narušuje jeho rovnováhu. Strach, úzkost, hněv, zášť, smutek, nenávist, žárlivost nebo závist – všechny tyto emoce narušují přirozený tok energie v těle, mají nepříznivý vliv na srdce, imunitní systém, trávení, tvorbu hormonů a mnoho dalších tělesných funkcí. Dokonce i klasické medicína, přestože ví jen velmi málo o tom, jak funguje ego, přiznává, že existuje úzká souvislost mezi negativními emocemi a somatickými nemocemi. Škodlivými emocemi můžete nakazit i lidi kolem sebe a nepřímo – řetězovou reakcí – i mnoho dalších. Souhrnným názvem všech negativních emocí je nespokojenost.

Mají pozitivní emoce na lidský organismus naopak blahodárné účinky? Posilují imunitní systém, léčí a osvěžují tělo? Ano, ale musíme rozlišovat mezi pozitivními emocemi vytvářenými egem a pozitivními pocity, jež pocházejí z hloubky přirozeného spojení s Bytím.

Pozitivní emoce vytvářené egem s sebou nesou i svůj opak, v nějž se nakonec vždy změní...To, co ego nazývá láskou, je snaha přivlastnit si toho druhého, závislost a lpění, jež se mohou během vteřiny změnit v nenávist... Dobré neexistuje bez špatného, po vrcholu vždy následuje pád.

Emoce vytvářené egem vznikají následkem ztotožnění s vnějšími faktory, jež jsou samozřejmě nestálé a každou chvíli se mohou změnit. Hluboké city nejsou ve skutečnosti emocemi, ale stavem bytí. Emoce existují jen ve světě protikladů. Stav bytí nemá žádné protiklady, ale může zůstat skrytý, zastřený emocemi.

Protože lidé obecně mají tendenci znovu a znovu prožívat staré emoce, téměř každý si ve svém emočním poli nese nahromaděnou bolest z minulosti, jež tvoří jeho „emoční tělo. “

Kdykoliv můžete přestat hromadit a prožívat staré emoce – upustit od mentálního lpění na minulosti, ať se něco stalo včera, nebo před třiceti lety... Můžete svou pozornost zaměřit na dokonalý přítomný okamžik a stát se Přítomností. Jen tak se osvobodíte od myšlenek a emocí.

Nic z minulosti vám nemůže zabránit v plném prožívání přítomného okamžiku, a když tu moc nemá minulost, tak kdo potom?

Každá negativní emoce, k níž se ve chvíli, kdy se objeví, nepostavíte čelem a kterou si plně neuvědomíte, ve vás zůstane, nezmizí. Vždy ve vás zanechá alespoň stín bolesti.

Zvláště děti pociťují negativní emoce jako nesnesitelné a mají tendenci je v sobě potlačovat. Pokud s nimi není žádný uvědomělý dospělý, který by je láskyplně vedl k okamžitému, vědomému prožívání jejich emocí, vlastně ani nemají jinou možnost, než je potlačit. Bohužel obranný mechanismus, který si takto vytvoří, budou většinou používat celý život. Vzniklé emoce v nich zůstanou v nevědomé formě a budou se nepřímo projevovat na příklad jako úzkost, vztek, sklony k násilí, psychická labilita nebo dokonce jako somatická choroba...

Zbytky bolestí po silných negativních emocích, jimž jste tehdy nebyli schopní čelit, zpracovat je a vypustit, vytvořily energetické pole prostupující každou buňku vašeho těla. Netvoří ho pouze bolístky z dětství, ale i nepříjemné zážitky z období dospívání a dospělosti, které má na svědomí vaše ego..

Energetické tělo tvořené starými, neustále oživovanými emocemi, jež prostupuje skoro každého, nazývám emočním tělem. Emoční tělo nemá jen individuální povahu. Tvoří ho obrovské množství bolesti, kterou zakusili lidé během celé historie lidstva – historie plné ozbrojených konfliktů, drancování, znásilňování, mučení, otroctví a všemožného násilí. Tato bolest stále žije v kolektivní duši lidstva a dennodenně k ní přidáváme další a další, o čemž se můžete přesvědčit nejen v televizním zpravodajství, ale i v dramatech mezilidských vztahů ve vašem nejbližším okolí...

JAK SE EMOČNÍ TĚLO OBNOVUJE

Emoční tělo je částečně autonomní forma energie žijící uvnitř lidského těla – je to entita stvořená z emocí. Má svou vlastní, i když primitivní inteligenci, podobnou té, kterou najdeme u mazaného zvířete. Jejím hlavním zájmem je přežít. Stejně jako všechny ostatní životní formy i ona potřebuje pravidelný přísun „potravy“ – získat novou energii podobné kvality – takovou, která vibruje stejnou frekvencí. Jako potrava pro emoční tělo dobře slouží například emocionálně drsné zážitky. To velmi dobře prospívá díky negativnímu myšlení a dramatům v mezilidských vztazích. Emoční tělo představuje závislost na nespokojenosti.

Bude vás asi šokovat, když si uvědomíte, že v sobě máte něco, co pravidelně vyžaduje negativity a pocity nespokojenosti. U ostatních si toho všimnete mnohem snáz. Abyste tento jev rozpoznali i u sebe, musíte být daleko bdělejší a pozornější. Jakmile vás nespokojenost jednou ovládne, nejen že se jí nebudete chtít vzdát, ale budete se do ní snažit zatáhnout i ostatní, abyste se mohli přiživovat i na jejich negativních emocionálních reakcích...

Emoční tělo se začne ozývat, když dostane hlad, když se potřebuje nasytit. Nebo může být probuzeno určitou spouštěcí událostí. Vyhladovělé emoční tělo dokáže využít jako spouštěč i zdánlivě bezvýznamnou situaci – někdo vám něco řekne nebo udělá, nebo si stačí jen něco pomyslet...

Veškeré myšlenky jsou ve skutečnosti energií a vaše emoční tělo potřebuje energii k tomu, aby přežilo. Nestačí mu ale jakékoliv myšlenky. Nemusíte být bůhvíjak citliví, abyste vycítili, že pozitivní myšlenky mají úplně jiný náboj než ty negativní. Obojí vytvářejí mentální energii, ale každá má jinou frekvenci. Pozitivní myšlenky probouzející pocity štěstí jsou pro emoční tělo nestravitelné. Dokáže využít pouze energii negativních myšlenek, protože jen ty mají stejnou vibrační frekvenci...

Obvyklý mechanismus, kdy myšlenky vytvářejí emoce, funguje u emočního těla naopak, alespoň zpočátku. Pocity emočního těla rychle ovládnou vaši mysl a vy okamžitě začnete myslet negativně. Hlas vaší mysli začne vyprávět smutné, děsivé nebo rozhněvané příběhy – o vás, o vašem životě, o ostatních lidech, o minulosti, o budoucnosti, nebo i zcela smyšlené pohádky. Budete nadávat, obviňovat, stěžovat si a vymýšlet si. A vy se zcela ztotožníte s tím, co bude tvrdit, bezhlavě uvěříte všem jeho překrouceným tvrzením. V tu chvíli se stanete závislými na nespokojenosti.

Problém není v tom, že byste nebyli schopní zastavit nepřetržit proud negativních myšlenek, ale v tom, že nechcete. Vaše emoční tělo totiž v té chvíli žije skrze vás, předstírá, že je vámi, a bolest mu činí potěšení. Hltá každou negativní myšlenku. Dalo by se říci, že hlas ve vaší hlavě je většinou hlasem vašeho emočního těla. Ovládlo váš vnitřní dialog. Emoční tělo tak společně s myslí vytvořily začarovaný kruh – každá negativní myšlenka posiluje emoční tělo, a to zase podněcuje další a další myšlenky. Po nějaké době, hodinách nebo dnech, se nasytí, „usne“ a vyčerpaný organismus, který je teď mnohem náchylnější k onemocnění, nechá na pokoji. Jestli vás napadá podobnost s duševním parazitem, máte pravdu. Emoční tělo je vlastně druhem duševního parazita...

Emoční tělo a ego jsou blízcí příbuzní. Potřebují jeden druhého. Každá spouštěcí událost nebo situace je pak vnímána a hodnocena přes clonu silného, emocionálního ega, které zcela překroutí její význam. Na přítomnost se pak díváte očima roztrpčených emocí z minulosti. Jinými slovy to, co vidíte a zažíváte, není v dané situaci, ale ve vás. V některých případech může být příčina i v dané situaci, ale vy ji svými emocemi neúměrně nafouknete, protože to je to, co emoční tělo potřebuje, čím se živí – přehnanými reakcemi.

SILNÁ EMOČNÍ TĚLA

Někteří lidé mají tak silné emoční tělo, že se ani na chvíli nezklidní. Sice se na vás usmívají a snaží se o zdvořilou konverzaci, ale nemusíte být nijak zvlášť citliví, abyste poznali, že v sobě skrývají časovanou bombu negativních emocí, připravenou každou chvíli vybuchnout – čeká jen na příležitost, aby mohlo někoho pohanět či jinak konfrontovat, aby mohlo být kvůli něčemu nespokojené. Jejich emoční tělo nemá nikdy dost a posiluje touhu ega vytvářet si nepřátele.

Jsou tak přecitlivělí, že i nepodstatné věci nafouknou do obřích rozměrů. Snaží se tak ostatní zatáhnout do svých dramat a vyprovokovat je k reakci. Pouštějí se do nekonečných, bezvýznamných bitev nebo soudních sporů...

Z některých lidí se silným emočním tělem se stávají aktivisté a bojovníci. Mohou mít vznešený cíl a někdy dokonce dosáhnou svého, ale vždy jen dočasně. Jejich nevědomá potřeba vyhledávat konflikty a negativní energie, která pohání všechno, co dělají, nakonec zvedne vlnu odporu proti jejich záměrům.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6877
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Jana » sob 17. led 2015 8:35:03

Pokud nežijete v přítomnosti, všechny vaše vztahy, zejména partnerské vztahy jsou dysfunkční. Nějakou dobu vám mohou připadat dokonalé, ale tuto zdánlivou dokonalost brzy naruší hádky, konflikty, nespokojenost a stále častější projevy citového nebo fyzického násilí. Vaše láska se pak změní v nepřátelství a nenávist. To je považováno za normální. Váš partnerský vztah kolísá mezi láskou a nenávistí a působí vám stejně bolest jako utrpení.

Partneři si na tyto střídavé cykly obvykle zvyknou. Jejich dramatický vztah je naplňuje pocitem života. Když však negativní cyklus začne převládat, partnerský vztah se nakonec zhroutí.

Můžete se domnívat, že kdybyste dokázali eliminovat negativní a destruktivní cykly, váš vztah by se zlepšil – ale to není možné. Polarity jsou vzájemně závislé. Nemůžete mít jedno bez druhého. Pozitivní v sobě obsahuje negativní. Oba protiklady jsou aspekty téže dysfunkčnosti.

Hovoříme o tom, čemu se říká romantický vztah, nikoli o skutečné lásce, která neobsahuje žádný protiklad, neboť vychází ze sféry mimo mysl. Taková láska je velice vzácná – stejně vzácná jako opravdu vědomá lidská bytost. Nicméně prchavé okamžiky opravdové lásky můžeme prožít, kdykoli dojde k přerušení proudu myšlení. Je samozřejmě snazší rozpoznat zdroj negativity v partnerovi než v sobě. Negativní emoce se projevují v mnoha podobách: sobeckost, žárlivost, snaha ovládat, potřeba mít pravdu, tendence kritizovat, obviňovat atd.

Na druhé straně svého partnera „milujete“. To je zpočátku velice uspokojující. Cítíte se plní života. Vaše existence má smysl, protože vás někdo potřebuje. Když jste s partnerem, cítíte se naplněni. Tento pocit může být tak intenzivní, že zbytek světa ztrácí význam. Ale možná jste si všimli, že se na partnerovi stáváte závislými. Partner na vás působí jako droga. Jste-li spolu, cítíte se dobře, ale už pouhé pomyšlení, že byste mohli být sami, ve vás probouzí žárlivost – strach ze ztráty. Když vás partner opustí, může to vést k intenzivnímu nepřátelství nebo k hlubokému zármutku. Láskyplná něha se může změnit v nenávist nebo zoufalství. Kam se poděla vaše láska? Může se láska změnit v jediném okamžiku ve svůj opak? A byla to vůbec láska? Nebyla to pouhá závislost?

Abyste mohli opravdu milovat, musíte žít v přítomnosti a nesmíte se ztotožňovat se svým myšlením ani se svým emočním tělem. Svoboda, spása a osvícení spočívá ve vašem uvědomění, že jste Bytím pod povrchem myšlení, tichem pod povrchem duševního šumu a láskou a radostí pod povrchem bolesti. Přestat se ztotožňovat s emočním tělem znamená uvědomit si bolest, a tím ji překonat. Přestat se ztotožňovat s myšlením znamená být tichým a nezaujatým pozorovatelem vlastních myšlenek a chování.

Jestliže se přestanete ztotožňovat se svou myslí, mysl ztratí svou nutkavou potřebu odmítat realitu, což je příčinou všech konfliktů a bolesti. Jakmile přijmete to, co je, osvobodíte se z područí mysli. Připravíte podmínky pro lásku, radost a klid. Nejdřív přestanete odsuzovat sebe, pak přestanete odsuzovat partnera. Nejlepším katalyzátorem změny v partnerském vztahu je úplné přijetí partnera se všemi jeho vlastnostmi. Tím překročíte hranice svého ega.

Přestanete být obětí nebo pachatelem, žalobcem nebo obžalovaným. Přestanete být vtahováni do nevědomých problémů partnera, takže je přestanete posilovat. Pak se buď rozejdete – s láskou -, nebo budete žít společně v přítomnosti – ve sféře Bytí. Může to být tak jednoduché? Ano. Tak je to jednoduché.

Láska je stav Bytí. Láska není ve vnějším světě. Láska je ve vás. Nemůžete ji ztratit, ani vás nemůže opustit. Láska není závislá na vnějších formách. V tichu své vědomé přítomnosti vnímáte svou věčnou realitu jako neviditelný život, jež oživuje vaše hmotné tělo. Tentýž život pak vnímáte ve všech lidech a ve všech živých bytostech. Vidíte skrz závoj formy. To je realizace jednoty. To je láska. Co je Bůh? Věčný život pod povrchem všech životních forem.

Co je láska? Vnímání věčného života hluboko ve vás a ve všech bytostech.

Eckhart Tolle: Moc přítomného okamžiku
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6877
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 05. úno 2015 8:19:53

VĚDOMÉ UTRPENÍ

Pokud máte malé děti, pomáhejte jim, raďte jim a chraňte je, jak nejlépe dovedete, ale nezapomeňte jim také dát prostor - prostor být. Přišly na tento svět díky vám, ale nejsou "vaše", nepatří vám. Pohled "já vím, co je pro tebe nejlepší" platí možná v době, kdy jsou ještě velmi malé, ale jak porostou, bude toto tvrzení postupně ztrácet svou platnost. Čím více očekávání budete do jejich života vkládat, tím více se budete ztrácet ve své mysli, místo abyste s nimi byli přítomní. Dříve nebo později začnou dělat chyby a zakusí kvůli tomu různé formy utrpení - tím si musí projít každý. Může se však stát, že to bude připadat jako chyba pouze vám. To, co budete považovat za velkou chybu, může být přesně to, co vaše dítě potřebuje udělat nebo zažít. Podporujte je, jak umíte, ale uvědomte si, že čas od času byste je měli nechat i chybovat, zvlášť v období dospívání. Čas od času byste je měli nechat i trpět. Někdy trpí následkem svých chyb, jindy mohou být nešťastné bez zjevné příčiny.

Nebylo by skvělé, kdyby se vám podařilo ušetřit je jakékoliv bolesti? Ne, nebylo. Nedostali by šanci vyrůst v lidské bytosti. Stali by se z nich povrchní, s vnějšími formami ztotožnění jedinci. Utrpení je nasměruje hlouběji do nitra. Paradoxem je, že utrpení sice je způsobené ztotožněním se s formami, ale zároveň tento stav narušuje. Utrpení je vytvářeno egem, aby ho nakonec zničilo - pokud ovšem začnete trpět vědomě.

Lidstvo je předurčené k tomu, aby utrpení překonalo, ale ne způsobem, jaký si představuje ego. Jednou z mnoha chybných domněnek ega je předpoklad, že není dobré trpět. Ten většinou vztahujeme i na své nejbližší a pak říkáme: "Nechci, aby mé děti trpěly." Tato myšlenka leží u samých kořenů všeho utrpení. Utrpení však má vyšší smysl: umožňuje vývoj vědomí a osvobození se od ega. Archetypální obraz člověka na křižovatce najdete v každém muži i v každé ženě. Je to dlouhý a pomalý proces, protože dokud utrpení vzdorujete, posilujete postavení ega. Jakmile však utrpení přijmete, celý proces se výrazně urychlí, protože začnete trpět vědomě. Utrpení můžete akceptovat jak u sebe, tak i u jiných, například u svých dětí nebo rodičů. V době, kdy trpíte vědomě, kdy si své utrpení uvědomujete, již probíhá proměna. Ze spalujícího ohně utrpení se postupně stává světlo vědomí.

Ego vám bude neustále namlouvat, že byste neměli trpět, ale tato myšlenka vám přinese jen další, ještě větší utrpení. Překroutilo pravdu, což s sebou přináší nejeden paradox. Pravdou je, že abyste se dostali za utrpení, abyste ho dokázali překonat, musíte ho nejdřív přijmout.
Návštěvník
 

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 09. led 2016 22:06:31

Pokud nežijete v přítomnosti, všechny vaše vztahy, zejména ty partnerské jsou dysfunkční. Nějakou dobu vám mohou připadat dokonalé, ale tuto zdánlivou dokonalost brzy naruší hádky, konflikty, nespokojenost a stále častější projevy citového nebo fyzického násilí.

Vaše láska se pak změní v nepřátelství a nenávist. To je považováno za normální. Váš partnerský vztah kolísá mezi láskou a nenávistí a působí vám stejně bolest jako utrpení.

Partneři si na tyto střídavé cykly obvykle zvyknou. Jejich dramatický vztah je naplňuje pocitem života. Když však negativní cyklus začne převládat, partnerský vztah se nakonec zhroutí.

Můžete se domnívat, že kdybyste dokázali eliminovat negativní a destruktivní cykly, váš vztah by se zlepšil – ale to není možné. Polarity jsou vzájemně závislé. Nemůžete mít jedno bez druhého. Pozitivní v sobě obsahuje negativní. Oba protiklady jsou aspekty téže dysfunkčnosti.

Hovoříme o tom, čemu se říká romantický vztah, nikoli o skutečné lásce, která neobsahuje žádný protiklad, neboť vychází ze sféry mimo mysl. Taková láska je velice vzácná – stejně vzácná jako opravdu vědomá lidská bytost. Nicméně prchavé okamžiky opravdové lásky můžeme prožít, kdykoli dojde k přerušení proudu myšlení. Je samozřejmě snazší rozpoznat zdroj negativity v partnerovi než v sobě. Negativní emoce se projevují v mnoha podobách: sobeckost, žárlivost, snaha ovládat, potřeba mít pravdu, tendence kritizovat, obviňovat atd.

Na druhé straně svého partnera „milujete“. To je zpočátku velice uspokojující. Cítíte se plní života. Vaše existence má smysl, protože vás někdo potřebuje. Když jste s partnerem, cítíte se naplněni. Tento pocit může být tak intenzivní, že zbytek světa ztrácí význam. Ale možná jste si všimli, že se na partnerovi stáváte závislými. Partner na vás působí jako droga. Jste-li spolu, cítíte se dobře, ale už pouhé pomyšlení, že byste mohli být sami, ve vás probouzí žárlivost – strach ze ztráty. Když vás partner opustí, může to vést k intenzivnímu nepřátelství nebo k hlubokému zármutku. Láskyplná něha se může změnit v nenávist nebo zoufalství. Kam se poděla vaše láska? Může se láska změnit v jediném okamžiku ve svůj opak? A byla to vůbec láska? Nebyla to pouhá závislost?

Abyste mohli opravdu milovat, musíte žít v přítomnosti a nesmíte se ztotožňovat se svým myšlením ani se svým emočním tělem. Svoboda, spása a osvícení spočívá ve vašem uvědomění, že jste Bytím pod povrchem myšlení, tichem pod povrchem duševního šumu a láskou a radostí pod povrchem bolesti. Přestat se ztotožňovat s emočním tělem znamená uvědomit si bolest, a tím ji překonat. Přestat se ztotožňovat s myšlením znamená být tichým a nezaujatým pozorovatelem vlastních myšlenek a chování.

Jestliže se přestanete ztotožňovat se svou myslí, mysl ztratí svou nutkavou potřebu odmítat realitu, což je příčinou všech konfliktů a bolesti. Jakmile přijmete to, co je, osvobodíte se z područí mysli. Připravíte podmínky pro lásku, radost a klid. Nejdřív přestanete odsuzovat sebe, pak přestanete odsuzovat partnera.

Nejlepším katalyzátorem změny v partnerském vztahu je úplné přijetí partnera se všemi jeho vlastnostmi. Tím překročíte hranice svého ega.

Přestanete být obětí nebo pachatelem, žalobcem nebo obžalovaným. Přestanete být vtahováni do nevědomých problémů partnera, takže je přestanete posilovat. Pak se buď rozejdete – s láskou -, nebo budete žít společně v přítomnosti – ve sféře Bytí. Může to být tak jednoduché? Ano. Tak je to jednoduché.

Láska je stav Bytí. Láska není ve vnějším světě. Láska je ve vás. Nemůžete ji ztratit, ani vás nemůže opustit. Láska není závislá na vnějších formách. V tichu své vědomé přítomnosti vnímáte svou věčnou realitu jako neviditelný život, jež oživuje vaše hmotné tělo. Tentýž život pak vnímáte ve všech lidech a ve všech živých bytostech. Vidíte skrz závoj formy.

To je realizace jednoty. To je láska. Co je Bůh? Věčný život pod povrchem všech životních forem. Co je láska? Vnímání věčného života hluboko ve vás a ve všech bytostech.

Eckhart Tolle: Moc přítomného okamžiku
Návštěvník
 

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 14. led 2016 12:33:25

ECKHART TOLLE : OSVOBOZENÍ OD NESPOKOJENOSTI

Nelíbí se vám to, co děláte? Cítíte nevyslovený odpor k někomu blízkému? Uvědomujete si, že negativní energie, která z vás vyzařuje, otravuje vás i lidi ve vašem okolí? Dobře se soustřeďte. Cítíte sebemenší odpor či neochotu? Jestliže ano, pozorujte ji na myšlenkové i emoční úrovni. Jaké vás napadají myšlenky? Pak se soustřeďte na své emoce, které jsou reakcí vašeho těla na vaše myšlenky. Uvědomujte si své emoce. Jsou příjemné, nebo nepříjemné? Je to energie, kterou byste v sobě chtěli mít? Máte na vybranou?

Možná vás někdo využívá, možná děláte něco nudného, možná vás někdo rozčiluje, ale to je vedlejší. Nezáleží na tom, zda vaše emoce jsou nebo nejsou odůvodněné. Faktem zůstává, že se bráníte tomu, co je. Děláte si z přítomného okamžiku nepřítele. Vyvoláváte konflikt mezi vnitřní a vnější realitou. Vaše nespokojenost znečišťuje nejen vaše vnitřní bytí, ale také kolektivní duši lidstva, jehož jste neoddělitelnou součástí. Znečišťování Země je jen odrazem vnitřního duševního znečištění: miliony nevědomých jedinců zanedbávají svůj vnitřní prostor.

Buď přestaňte dělat, co děláte, promluvte si s člověkem, jenž vás rozčiluje, a řekněte mu, co si myslíte, nebo se zbavte negativních emocí, které vaše mysl produkuje a které jen posilují vaše falešné já. Je důležité uvědomit si marnost takového počínání. Negativní přístup k jakékoli situaci nic nevyřeší. Všechno, co děláte pod vlivem negativní energie, se touto energií znečistí a časem způsobí ještě větší bolest a nespokojenost. Jakýkoli negativní vnitřní stav je nakažlivý. Nespokojenost se rozšiřuje snáze než tělesná choroba, neboť probouzí a posiluje latentní negativitu v druhých, pokud nejsou imunní - pokud nežijí vědomě.
Znečišťujete svět, nebo jej očišťujete? Jen vy sami jste odpovědní za svůj vnitřní prostor, stejně jako jste odpovědní za tuto planetu. Až lidé vyčistí svůj vnitřní prostor, přestanou znečišťovat Zemi.

Jak se můžeme zbavit negativních emocí?

Tím, že je odhodíte. Jak odhodíte žhavý uhlík, který držíte v ruce? Jak se zbavíte těžkého a zbytečného břemene, jež nesete? Tím, že si uvědomíte, že jej už nechcete nést, a že jej odhodíte.
Hluboké nevědomí nebo hlubokou bolest je nutno transformovat tím, že přijímáme realitu a žijeme vědomě v řítomnosti. Mnoho nevědomých návyků můžeme odhodit, jakmile si uvědomíme, zdaje už nepotřebujeme, jakmile pochopíme, že máme na vybranou, neboť nejsme jen uzlíkem podmíněných reflexů. To ovšem předpokládá, že si uvědomíme moc přítomného okamžiku. Bez toho nemáme žádnou volbu.

Říkáte-li, že některé emoce jsou negativní, nevytváříte duševní polaritu dobra a zla?

Nevytvářím. Tato polarita byla vytvořena v dřívějším stadiu, když vaše mysl odsoudila přítomný okamžik jako špatný; tento soud vyvolal negativní emoci.

Ríkáte-li, že některé emoce jsou negativní, neříkáte tím, že by neměly existovat? Myslím, že bychom měli přijímat všechny emoce a že bychom je neměli odsuzovat jako nežádoucí. Cítit k něčemu odpor je v pořádku. Být rozzlobený, podrážděný nebo náladový je v pořádku - jinak bychom potlačovali své emoce a vyvolávali vnitřní konflikt. Všechno je dobré takové, jaké to je.

Samozřejmě. Jakmile už cítíte nějakou emoci nebo reakci, přijměte ji. Vaše reakce nebyla dostatečně vědomá. To je fakt, nikoli odsouzení. Kdybyste měli na vybranou nebo kdybyste si uvědomovali, že máte na vybranou, vybrali byste si utrpení nebo radost? Spokojenost nebo nespokojenost? Klid nebo konflikt? Vybrali byste si myšlenku nebo emoci, která vám brání žít v přirozeném stavu pohody? Všechny takové emoce označuji za negativní, čímž chci prostě říci, že jsou špatné jako například žaludeční nevolnost.
Jak je možné, že lidé zabili přes 100 milionů lidí jen v tomto století? Něco takového je nepředstavitelné, a to nemluvím o duševním a fyzickém utrpení, jež lidé každý den způsobují jeden druhému a všem ostatním živým bytostem.
Chovají se tak, protože jsou ve spojení se svou přirozeností, s radostí vnitřního života?
Samozřejmě že ne. Pouze lidé, kteří jsou v hluboce negativním stavu, kteří se cítí opravdu špatně, mohou vytvářet takovou realitu jako odraz toho, jak se cítí. Dnes ničí přírodu a planetu, která je udržuje při životě. Je to neuvěřitelné, ale je to pravda. Člověk je nebezpečně šílený a velmi nemocný živočišný druh. To není soud. To je fakt. Je však také fakt, že pod povrchem tohoto šílenství je zdraví. Uzdravení a spása jsou dostupné hned teď.
Je jistě pravda, že když přijmete své negativní emoce, nemusíte se jimi už nechat ovládat a přenášet je na druhé. Nejsem si však jistý, zda neklamete sami sebe. Když jste se naučili přijímat své emoce, musíte se snažit dosáhnout dalšího stadia, kde je přestanete vytvářet. Pokud to neuděláte, vaše "přijímání" se stane pouhou nálepkou, která dovoluje vašemu egu oddávat se svému neštěstí a tím posilovat pocit odloučenosti od ostatních lidí, od okolního světa a od přítomného okamžiku. Jak víte, odloučenost je základem pocitu totožnosti vašeho ega.
Skutečné přijímání by tyto pocity okamžitě transformovalo. A kdybyste opravdu věděli, že všechno je ,,v pořádku", jak říkáte a což je samozřejmě pravda, měli byste tyto negativní emoce? Kdybyste opravdu přijímali realitu, kdybyste se nebránili tomu, co je, nikdy by nemohly vzniknout. Sice si myslíte, že "všechno je v pořádku", ale v hloubi duše tomu nevěříte, a proto se realitě bráníte. A právě to způsobuje vaše negativní emoce.
I to je v pořádku.
Obhajujete své právo žít v nevědomí a trpět? Nemějte strach, nikdo vám to právo nebere.
Když si uvědomíte, že vám je po nějakém jídle špatně, budete je i nadále jíst a tvrdit, že je v pořádku být nemocný?

použitý zdroj : ECKHART TOLLE - MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU
Návštěvník
 

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 21. bře 2016 10:35:13

Když je vaše hledání zaměřeno na nějaký aspekt o kterém se domníváte že vás obohatí, pak vás budoucnost učiní ucelenějšími. To je pravda dokud se domníváte že k duchovní praxi potřebujete budoucnost. Netvrdím že je to úplný nesmysl. Potřebujete duchovní praxi... pro mnoho lidí je duchovní praxe krůčkem k postupnému rozvíjení stavu svobody. Avšak během tohoto vývoje nastane moment, ve kterém si uvědomíte iluzorní povahu času. Uvědomíte si kým skutečně jste, za formou. Toto sebepoznání se objeví mimo dosah mentálních konstrukcí. Najednou objevíte klamnost budoucnosti z perspektivy duchovního osvobození. Avšak než si to uvědomíte, duchovní praxi potřebujete. A to nemusí nezbytně znamenat to, co je za duchovní praxi pokládáno. Potřebujete k ní čas a utrpení. Pro velkou řadu lidí jedinou duchovní praxi zahrnuje utrpení. Je dost takových, kteří nepraktikují žádnou duchovní cestu. A pro ně je právě utrpení nejlepším duchovním mistrem. Potřebují ho, protože pro ně jsou tyto dva pojmy synonyma. Když tvrdím že nepotřebujete žádný čas, neplatí to pro každého. Je to pravdou pouze pro ty, kteří jsou schopni být pozorní vůči okamžiku TEĎ, pro ty, kteří si uvědomují jeho hloubku a opravdovost. A my jsme tu abychom objevili skutečnost a pravdivost tohoto výroku během týdne, což znamená čas.

Nepotřebuješ víc utrpení

Odkrýváme tu stav vědomí, které se nevztahuje k času. Možná, že některým z vás se dokonce to o čem mluvím moc nezamlouvá, protože se vztahují k času a k proměnám ega během času, skrze které den za dnem očekávají uspokojení. Pokud je to pouze ono malé ego které mi naslouchá, nemůžou se mu má slova líbit, protože jeho existence je spojena s časem. Je to tak silné, že snadno někteří z vás, kdo zde předtím nikdy nebyli, mohou cítit velkou potřebu odejít. Není na tom nic špatného. Znamená to jen, že ještě nejste připraveni naslouchat jednoduchosti a hloubce této pravdy - že nepotřebujete čas. Zkoumat podrobně toto tvrzení tak, abychom mu porozuměli, může dokonce nahánět i strach. Strach. Kdo se vlastně bojí? Je to omezené vědomí ega spjaté s časem, které má z tohoto prohlášení strach. A to je dobré. Znamená to, že tvrzení - už nepotřebuješ čas - se tě netýká. Znamená to, že potřebuješ víc času. A to je dobré. Ale stejně tak je to s utrpením. Tvrzení - nepotřebuješ už čas - říká to samé jako tvrzení - nepotřebuješ už trpět...

To je základní učení Buddhy, učení o ukončení utrpení. „Nepotřebuješ už čas“ v sobě zahrnuje „nepotřebuješ už utrpení“. Proto takové tvrzení pro vás může být pravdivé nebo ne. Není to něco co by platilo pro všechny. Nesejde na vaší předchozí duchovní praxi, nebo učení, nebo utrpení, nebo toho všeho dohromady. Otázkou je pouze zdali máte vnitřní schopnost naslouchat těmto slovům a plně jim nakonec porozumět. Nejedná se o porozumění v tom smyslu, jako když o něčem začneš přemýšlet, tak se není možné dostat příliš daleko.

Takto může být tvrzení „už nepotřebuješ čas“ pravdivé nebo falešné. Podobná otázka se může mysli vymykat, můžu často tvrdit věci které jsou současně pravdivé i nepravdivé. Nějaký ukazatel může být pro tebe pravdivý nebo ne. Mysli se to nelíbí. Říká že něco může být buď pravda nebo lež. Takto to funguje v oblasti vědy, nebo alespoň tak to doposud fungovalo. Ve skutečnosti otázka zní: potřebuji čas? Potřebujeme čas, abychom něčeho dosáhli? Odpověď je: potřebuješ čas, dokud si neuvědomíš že ve skutečnosti čas nepotřebuješ.
Návštěvník
 

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 25. dub 2016 5:25:43

O sebevraždě

Návštěvník
 

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 13. črc 2019 5:42:58

Návštěvník
 

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 13. črc 2019 7:43:22

"Zkuste se vzdát a uvidíte"

"Vzdát se znamená, už si na nic nestěžovat."
Návštěvník
 

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 07. srp 2019 13:22:24

Láska k Moudrosti

Snažte se přistihnout sami sebe, když si stěžujete na situaci, ve které se nacházíte. Stěžování je vždycky projevem toho, že nepřijímáte to co JE. Stěžování je nabito negativní energií. Když si na něco stěžujete, děláte ze sebe oběť.
Proto Nežádoucí situaci buď změňte, nebo přijměte. Nebo odejděte. všechno ostatní je šílenství.

~ Eckhart Tolle
Návštěvník
 

Re: Utrpení a bolest

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 18. led 2020 18:57:19

Návštěvník
 

Další

Zpět na Tolle

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků