1
Jelikož všechny žijící bytosti touží být neustále šťastné [a] zbavené utrpení, jelikož každá [z nich] má
největší lásku pouze ke svému vlastnímu pravému Já, a protože štěstí samo je příčinou lásky, pak
[k tomu, aby] dospěli ke štěstí, kterým je jejich vlastní [pravá] přirozenost, jež denně zažívají
v [bezesném] spánku, zbaveném mysli, je poznání [jejich vlastního, skutečného] pravého Já nezbytné.
Z tohoto důvodu je jedině džňána-vičára [zkoumání našeho vědomí pro poznání] 'kdo jsem já?'
nejlepším prostředkem.
2
Kdo jsem já? Není jím sthúla déha ['hrubé' či fyzické tělo], které je [složené z] sapta dátus [sedmi
složek, a to míza, krev, svalstvo, tuk, kostní dřeň, kosti, sperma]. Také jím není pět džňánendryjas
[smyslových orgánů], a sice uši, kůže, oči, jazyk a nos, které každý zvlášť [a v tomto pořadí] poznávají
pět višijas [smyslových 'sfér' či druhů smyslového vnímání], totiž zvuk, hmat [struktura a další kvality
vnímané dotykem], forma [tvar, barva a další kvality vnímané zrakem], chuť a čich. Pět karmendryjas
[orgánů činnosti] – hlasivky, chodidla [či nohy], ruce [či paže], konečník a genitálie, které [v tomto
pořadí] vykonávají pět činností, jmenovitě mluvení, chůzi, držení [či dávání], vyměšování, a [sexuální]
požitek – rovněž nejsou já. Já nejsou ani panča vajus [pět 'prán', 'životních' či metabolických sil], které
vykonávají pět [metabolických] funkcí, a které během dýchání povstávají s pránou [dechem]. Rovněž
mysl, která myslí, není já. Nevědomost [nepřítomnost veškerého dualistického vědění], která je
sdružená s višijas-vásanami [skrytými sklony, podněty, touhami a přáními, či zálibou ve smyslovém
vnímání nebo smyslovém potěšení], a jež nastává tehdy, když bylo přerušeno veškeré smyslové
vnímání a všechny činnosti [tak jako ve spánku] – ta také není já.
Vykonáním neti [negací, vyloučením
či popřením všeho, co nejsme my sami; uvažováním, že] všechny tyto výše řečené věci nejsou 'já',
nejsou 'já', jedině poznání, které [pak] vyvstane samostatně, je 'Já'. Přirozenost [tohoto] poznání ['Já
jsem'] je sat-čit-ánanda [bytí – vědomí – blaženost].
3
Jestliže se [naše] mysl, která je příčinou veškerého [dualistického, relativního či objektivního] poznání
a vší činnosti, uklidní [ztichne, zmizí nebo přestane existovat], [naše] vnímání světa ustane. A tak jako
poznání lana, které je základem [když tvoří podklad a podporuje zdánlivý projev hada] nenastane
dříve, dokud nezmizí pomyslné poznání hada, stejně tak svarúpa-daršana [opravdové, zkušenostní
poznání naší vlastní esenciální přirozenosti či pravého Já], která je základem [podmiňuje a podporuje
objevování se světa] nevyvstane dříve, dokud nezmizí [naše] vnímání světa, který je pouze
představou [nebo myšlenkovou konstrukcí].
4
To, co je nazýváno 'myslí', je atišája-šakti [mimořádná nebo podivuhodná síla], který existuje v átmasvarúpa
[našem pravém Já]. Ona promítá všechny myšlenky [či způsobuje jejich zjevení]. Když
pozorujeme [co zůstane] po odstranění [vzdání se, odložení, rozptýlení, vymazání či vyhlazení] všech
[našich] myšlenek, [pak objevíme, že] neexistuje nic takového, jako samotná, [od myšlenek oddělená
či na nich nezávislá] 'mysl'. Proto myšlenka sama o sobě je svarúpa ['vlastní podstata' či základní
podstata] [naší] mysli. Odstraněním [všech našich] myšlenek [objevíme, že] není nic takového, jako
'svět' [existující odděleně či nezávisle] [na našich myšlenkách]. Ve spánku nejsou žádné myšlenky
[a následkem toho] zde také není žádný svět; během bdění a snění existují myšlenky [a následkem
toho] je zde také svět. Podobně jako pavouk souká vlákno pavučiny ze sebe sama a opět jej vtahuje
[zpátky] do sebe sama, tak také [naše] mysl promítá [tento nebo nějaký jiný] svět ze sebe sama
a opět jej rozpouští [zpět] v sobě samé. Když [naše] mysl vystoupí z átma-svarúpy [našeho pravého
Já], svět se objeví. Proto, když se objeví svět, pak svarúpa [naše 'vlastní podstata' či pravé Já] není
zjevná [tak, jak skutečně je, to jest jako absolutní a neohraničené, neduální vědomí pouhého bytí].
Když se svarúpa objeví (když září) [tak, jaká skutečně je], svět se neobjeví. Jestliže pokračujeme ve
zkoumání přirozenosti [naší] mysli, nakonec se objeví samotné 'tan' jako [v pozadí jsoucí skutečnost,
kterou nyní chybně bereme za naši] mysl. To, co je [zde] nazýváno 'tan' [tamilské zvratné zájmeno
znamenající 'sám-sebe' nebo 'my-sami'] je pouze átma-svarúpa [naše vlastní pravé Já]. [Naše ] mysl
vyvstává pouze tak, že se vždy chápe [přizpůsobuje se či připojuje sama sebe k] nějakému
necitelnému objektu [fyzickému tělu]; sama o sobě nemůže povstat. [Naše] samotná mysl je
nazývána jako sukšma saríra [naše 'jemné tělo', tj. jemná forma či zdroj všech imaginárních fyzických
těl, které naše mysl vytváří a chybně je považuje za sebe samu] a jako džíva [naše 'duše' či
individuální já].
5
Co v tomto těle vyvstává jako 'já', je pouze [naše] mysl. Jestliže zkoumáme, na kterém místě
v [našem] těle já-myšlenka ponejprv vyvstává, poznáme, že [jako první vyvstane] v [našem] srdci
[v nejvnitřnějším jádru našeho bytí]. Srdce samo je místo zrodu [naší] mysli. Dokonce i když vytrváme
v myšlení – opakování 'já', 'já', vezme [nás] to a zanechá [nás] to na tomto místě. Ze všech myšlenek,
které se objevují [či vyvstávají] v [naší] mysli je jedině já-myšlenka první myšlenkou. Pouze po jejím
vzniku vzniknou ostatní myšlenky. Pouze po objevení se první osoby se objeví druhá a třetí osoba; bez
první osoby druhá a třetí osoba neexistují.
6
Pouze zkoumáním 'kdo jsem já?' se [naše] mysl utiší, [ustoupí, opadne, stane se tichou, zmizí či
přestane existovat]; myšlenka 'kdo jsem já?' [tj. úsilí, vynaložené k vnímání našeho esenciálního bytí]
vyhladí všechny ostatní myšlenky a na konci bude sama zničena, tak jako zápalná hůl [tj. hůl, která se
užívá k prohrabávání pohřební hranice, aby se zajistilo, že mrtvola bude zcela spálena]. Jestliže
povstanou jiné myšlenky, tak aniž bychom je nechali se rozvinout, musíme zkoumat, komu se objevili.
Jakkoli mnoho myšlenek vystoupí, co [na tom záleží]? Jestliže budeme každou myšlenku, jakmile se
objeví, bděle zkoumat, abychom zjistili, komu se objevila, bude jasné, že 'mě' [tzn., že si budeme
zřetelněji připomínat sami sebe – toho, komu se každá myšlenka objevuje]. Jestliže [takto]
zkoumáme 'kdo jsem já?' [tj. jestliže stočíme naši pozornost zpátky na sebe sama a držíme ji
odhodlaně, bděle a se silným zaujetím upevněnou na našem vlastním, esenciálním sebe-vědomém
bytí, a to proto, aby objevila, co toto 'mě' ve skutečnosti je] [naše] mysl se vrátí do svého místa zrodu
[nejvnitřnějšího jádra našeho bytí, které je zdrojem všeho, co vyvstává]; [a jelikož se tímto zdržujeme
péče o jiné myšlenky], tak myšlenka, která povstala, také poklesne. Když se stále procvičujeme
v tomto zvyku, síla [naší] mysli zůstávat pevně zakotvena v místě jejího zrodu bude narůstat [tj.
opětovným procvičováním stáčení naší pozornosti na naše čiré bytí, které je místem zrodu naší mysli,
se zvýší schopnost naší mysli zůstávat jako čisté bytí]. Když [naše] jemná mysl vychází ven skrze [náš]
mozek a smyslové orgány, objeví se hrubé formy a jména [myšlenky či mentální představy vytvářené
naší myslí a objekty, které tvoří tento svět]. Pokud mysl zůstává v [našem] srdci [jádru našeho bytí],
pak jména a formy zmizí.
Pouze [tento stav]
zadržování [naší]
mysli v [našem]
srdci, aniž by jí bylo
dovoleno vycházet vně, se jmenuje 'ahamukham' ['obracení se k Já' či sebe-pozornost]
nebo
'antarmukham' ['obracení se do nitra' či introverze]. Pouze [stav] dovolující [mysli] vycházet ven, se
jmenuje 'bahirmukham' ['obracení se ven' či extroverze].
Pouze když [naše]
mysl takto zůstává pevně
zakotvena v [našem]
srdci, pak [naše primární myšlenka]
„já“, která je kořenem [základem,
podkladem nebo zdrojem]
všech ostatních myšlenek, odejde [opustí nás, zmizí či přestane existovat]
a [naše]
vždy existující [pravé] J
á samo zazáří. Tento prostor [stav nebo skutečnost] zbavený i jen
nepatrné [stopy] [naší základní] já-myšlenky, je svarúpa [naše 'vlastní podstata' či pravé Já].
To jediné
je nazýváno 'mauna' [tichem]. Pouze [tento stav] pouhého bytí se nazývá 'džňána-drišti' ['zření
poznání', tj. zkušenost pravého poznání]. Onen [stav], jež je pouhým bytím, je jen [stavem]
uklidněním [usazením se, rozpuštěním, rozplynutím, zmizením, pohlcením či zánikem] [naší] mysli
v átma-svarúpa [našem vlastním pravém Já]. Mimo [tento stav nedvojného bytí], ostatní [stavy
dvojnostního poznávání], jakožto poznávání jiných myšlenek, poznávání tří časů [co se přihodilo
v minulosti, co se nyní odehrává a co se stane v budoucnosti] a poznávání toho, co se děje jiném
místě, nemohou být džňána-drišti [zkušeností pravéhoho poznání].
7
To, co skutečně existuje, je pouze átma-svarúpa [naše vlastní pravé Já]. Svět, duše a Bůh jsou
kalpanaigal [představy, mentální výtvory či konstrukce] v átma-svarúpa [našem vlastním pravé Já],
podobně jako [zdánlivé] stříbro, [jež vidíme] v lastuře. Tyto tři [základní elementy relativity či duality]
se objeví ve stejný čas a ve stejný čas zase mizí. [Naše] svarúpa [naše 'vlastní podstata' či pravé Já] je
sama světem; [naše] svarúpa je samotným 'já' [naší myslí či individuálním já]; [naše] svarúpa sama je
Bohem; vše je Šiva-svarúpa [naše pravé Já, které je Šivou – absolutní a jedinou, opravdu existující
skutečností].
8
K tomu, aby mysl [navždy] utichla, není vhodnějšího prostředku než vičáry [zkoumání čili umění sebepozorného
bytí]. Jestliže budeme kontrolovat mysl jinými prostředky, pak mysl zůstane jakoby
zklidněná, [ale] pak se náhle znovu vynoří. Mysl může být uklidněna dokonce i pránajámou
[kontrolou dechu]; avšak [přesto] mysl zůstává zklidněná jen tak dlouho, jak dlouho je zklidněný
dech. Když se dech objeví [nebo se stává zjevným], objeví se také mysl a začne se potulovat pod
vládou [svých] vásan [sklonů, popudů či přání]. Místo zrodu obou – jak mysli, tak i prány je stejné.
Samotná myšlenka je svarúpa ['vlastní podstata'] mysli. Samotná já-myšlenka je první [nebo základní]
myšlenkou mysli –je samotným egem. Odkud vzchází ego, odtud se také zvedá dech. Proto když se
mysl utiší, utiší se také prána, [a] když se utiší prána, utiší se také mysl. Nicméně, i když je mysl ve
spánku ztichlá, dech není ztišený. Je to takto zařízeno z příkazu Boha za účelem ochrany těla a také,
aby ostatní lidé neměli pochyby, zda toto tělo nezemřelo. Když se mysl utiší během bdění
a v samádhi [jeden z rozličných druhů mentálního ponoření, který je výsledkem jógy nebo jiné formy
duchovní praxe ], prána se zklidní. Říká se, že prána je hrubá forma mysli. Až do okamžiku smrtí drží
mysl pránu v těle a v okamžiku smrti těla ji [pránu] mysl uchopí a odvádí pryč. Proto pranájáma je
pouze pomůckou k potlačení mysli, ale nemůže vést k mano-náse [naprostému vyhlazení mysli].
9
Stejně jako pránajáma, jsou i murti-dhjána [meditace na formu Boha], mantra-džapa [opakování
posvátných slov, jako například Božího jména] a ahara-nijama [dietní omezení, zejména příkaz
konzumace výhradně vegetariánské stravy] [pouze] pomůckami, které krotí mysl [ale nevedou
k jejímu vyhlazení]. Mysl dosáhne jednobodovosti [či koncentrace] jak murti-dhjánou, tak i mantradžapou.
Právě tak, jako když [někdo] vloží řetěz do sloního chobotu, který se neustále pohybuje
[komíhá se ve snaze cokoli zachytit], slon řetěz pevně uchopí a bude kráčet kupředu, aniž by [se
zachytával a] přidržoval čehokoli jiného, tak vskutku i mysl, která se věčně pohybuje [potuluje se
přemýšlením o čemkoli jiném], bude, pokud se trénovala v [praxi myšlení na] nějaké [konkrétní]
jméno či formu [Boha], zůstávat v pevném úchopu této formy či jména [bez myšlení zbytečných
myšlenek na cokoli jiného]. Protože se mysl rozprostírá do šíře [a rozptyluje tak svoji energii]
v množství nesčíslných myšlenek, tak se každá myšlenka stává nesmírně slabou. Ale pro mysl, která
získala stálost koncentrace, když myšlenky ustupovaly a stahovaly se [tj., bylo dosaženo
jednobodovosti mysli díky postupnému omezování jejích myšlenek], a tímto mysl nabývala na síle, se
átma-vičára [sebe-zkoumání, které je uměním sebe-pozorného bytí] stane snadno uskutečnitelnou.
Prostřednictvím mitta sattvika áhara-nijama [omezením stravy pouze na přiměřené množství čistého
neboli satvického jídla], což je nejlepší mezi všemi příkazy, naroste v mysli satva-guna [kvalita klidu,
jasu či 'bytí-ství'] a [tímto] usnadní sebe-zkoumání.
10
Ačkoli višaja-vásany [naše latentní sklony či přání všímat si místo sebe sama jiných myšlenek], které
od nepaměti připlouvají, povstávají [jako myšlenky] v nesčetném množství, podobny vlnám na
oceánu, přesto mohou být zničeny, pokud stále narůstá svarúpa-dhyjána [sebepozornost]. Aniž
bychom dávali prostor pochybovačné myšlence: 'Je možné rozpustit tak mnoho vásan a být [či
zůstávat] pouze v pravém Já?', měli bychom houževnatě přilnout k sebe-pozornosti. Ať je člověk
jakkoli velkým hříšníkem, jestliže místo bědování a naříkání: 'Jsem hříšník! Jak mohu být spasen?'
zcela odmítne myšlenku, že je hříšníkem, a je horlivý [nebo vytrvalý] v sebe-pozornosti, bude zajisté
přetvořen [či přeměněn v pravdivou 'formu' myšlenek prostého, sebe-vědomého bytí].
11
Zkoumání 'kdo jsem já?' je nezbytné tak dlouho, dokud višija-vásany [latentní sklony či přání všímat si
místo sebe sama jiných myšlenek] přebývají v [naší] mysli. Jakmile a když myšlenky vyvstanou, pak
a zde je [pro nás] nezbytné je všechny vyhladit zkoumáním [horlivou a ostražitou sebe-pozorností]
v tom samém místě, kde se vynořují. Bytí [stálé či setrvalé] bez věnování pozornosti [čemukoli]
jinému [než nám samým] je vajrágja [odpoutanost] či nirasa [beztužebnost]; bytí [stálé či setrvalé],
bez opouštění [oddělování se nebo odcházení od našeho pravého] Já, je džňána [poznání]. Vpravdě
[tyto] dvě [beztužebnost a pravé poznání] jsou pouze jedno. Tak jako si lovec perel přivazuje kámen
k pasu a potápí se, aby získal perlu ležící na dně moře, tak každý člověk, ponořující se [pod povrch
činnosti jeho mysli] a klesající [hluboko] dovnitř sebe sama s vajrágjou [svobodou od tužeb nebo od
žádosti čehokoli jiného, než je bytí], může získat perlu pravého Já. Jestliže se pevně drží nepřetržité
svarúpy-smarany [sebe-připamatovávání se] dokud nedospěje ke svarúpě [vlastnímu, esenciálnímu
pravému Já], tak to samo bude dostačující. Dokud jsou nepřátelé uvnitř pevnosti, budou stále
pokračovat v tom, aby z ní podnikali výpady. Jestliže vytrváme v jejich ničení [nebo odříznutí] kdykoli
se dostanou ven, pevnost [nakonec] přejde do [našeho] držení.
12
Bůh a guru vpravdě nejsou odlišní. Právě tak jako [kořist], která byla sevřena v tlamě tygra, již
neunikne, tak i ti, kteří byli zachyceni v záři milosti gurua, jím budou bezpochyby zachráněni
a opravdu nikdy nebudou opuštěni; nicméně je [pro ně] nutné nezlomně se ubírat [počínat si nebo
jednat] cestou, kterou guru ukázal.
13
Být kompletně vstřebán v átma-ništha [v sebe-přebývání, ve stavu pouhého bytí, kterým skutečně
jsme] nedává ani ten nejmenší prostor k výstupu myšlenek jiných než átma-čintana [sebe-nazírání,
'myšlení' na naše vlastní, pravé Já]; a to je odevzdáním sebe sama Bohu. Ať naložíme na Boha jakékoli
množství nákladu, On vše unese. Jelikož paraméšvara-šakti [nejvyšší boží síla] řídí všechny činnosti
[tj., jelikož zapříčiňuje a ovládá vše, co se na tomto světě přihodí], proč bychom měli stále myslet: 'je
[pro mne] nezbytné počínat si tímto způsobem'; je [pro mne] nezbytné počínat si tamtím způsobem',
místo toho, abychom jen byli [tišší, míruplní a šťastní] a odevzdali [sami sebe, společně s veškerým
naším břemenem] tomu [vše ovládající síle]? Víme-li, že vlak uveze všechen náklad, proč bychom my,
kteří v něm cestujeme, měli trpět nesením našeho malého zavazadla na naší hlavě, místo toho,
abychom jej ve vlaku odložili?
14
Co je nazýváno štěstím, je pouze svarúpa ['vlastní podstata' nebo esenciální přirozenost] átmanu
[pravého Já]; štěstí a átma-svarúpa [naše vlastní, esenciální pravé Já] nejsou od sebe odlišné. Átma-
šukha [štěstí pravého Já] existuje sama o sobě; ona sama je skutečná. Štěstí neleží v žádném
z předmětů tohoto světa. Jen kvůli našemu nedostatečnému rozlišování si myslíme, že jej lze získat ze
zevních předmětů. Když [naše] mysl vychází ven, tak zakouší nedostatek štěstí. Avšak vždy, když jsou
naše myšlenky [nebo přání] naplněny, [naše mysl] se stočí zpět, do místa kam náleží [středu našeho
bytí, našeho skutečného, pravého Já, které je místem, odkud mysl vyvstala] a zažívá pouze štěstí
[našeho skutečného] pravého Já. Podobně i během spánku, samádhi [stavu intenzivní kontemplace či
absorpce mysli ], při mdlobách, když je získáno to, co je žádoucí nebo se skončí nežádoucí [tj., když se
naše mysl vyhýbá nebo je zproštěna nějaké zkušenosti, kterou nemá ráda], [naše] mysl se stane
introvertní a zažívá pouze štěstí pravého Já. Takto [naše] mysl bez odpočinku bloudí, vychází ven
a opouští [naše esenciální] pravé Já a [pak] se stáčí [zpět] do sebe sama. U paty stromu je slastný stín.
Venku na slunci panuje prudký žár. Člověk putující venku vchází do stínu, aby se ochladil. Po krátké
chvíli znovu vyjde ven, ale není schopen snášet žár, a tak se vrací zpět k patě stromu. Tímto
způsobem pokračuje dále, vychází ze stínu do žáru slunce a vrací se [zpět] ze slunce do stínu. Člověk,
který si počíná tímto způsobem, nemá dostatek rozlišování. Ale kdo rozlišuje, neopouští stín.
Podobně mysl džňánina [člověka s pravým sebe-poznáním] neopouští brahman [základní a absolutní
skutečnost, která je naším vlastním, esenciálním bytím či pravým Já]. Ale mysl adžňánina [osoby
postrádající pravé sebe-poznání] stále trpí strádáním, když se potlouká po světě a jen na krátkou
chvíli získává štěstí, když se vrací k brahman. Co je nazýváno světem, je pouze myšlení, [protože vše,
co jako svět poznáváme, není nic jiného, než série mentálních představ či myšlenek, které naše mysl
vytváří svojí silou představivosti]. Když zmizí svět, tj. když ustane myšlení, [naše] mysl zažívá štěstí;
když se svět objeví, zažívá neštěstí.
15
Právě tak jako pouhou přítomností slunce, které vychází bez iča [tužeb, přání či zálib], samkalpy
[chtění či záměru], [nebo] jatny [úsilí či námahy] krystal [nebo zvětšovací sklo] zapálí oheň, lotos
rozkvete, voda se bude vypařovat a lidé světa budou zaměstnání [nebo započnou] jim příslušející
činnosti, budou [tyto činnosti] vykonávat a ztiší se [ustanou s prováděním činností]; a [zrovna tak],
jako se jehla bude pohybovat v přítomnosti magnetu, [tak také] džívové [žijící bytosti], které jsou
zachyceny v [ohraničeném stavu, pod vládou] muttozhil [trojitá funkce Boha, a to vytváření,
udržování a rozpouštění světa] nebo pančakritjas [pět funkcí Boha – vznik, udržování, zánik,
zahalování a milost], které nenastávají jinak, než z pouhopouhé boží přítomnosti, se pohybují
[zaměstnávají sami sebe, vykonávají činnosti, vyvíjejí úsilí nebo snahu] a zklidňují se [upouštějí od
činností, utiší se nebo usnou] v souladu s jejich vlastní karmou [tj., nejenom v souladu s jejich
prárabdha karmou nebo osudem, který je pobízí k vykonávání nejrůznějších činností, nezbytných
k zakoušení všech příjemných a nepříjemných věcí, jež jim jsou přisouzeny, ale také podle jejich
karma vásan – sklonů a popudů k žádostem, tj., myslet a jednat specifickým způsobem, který je
popohání v úsilí zažít určité příjemnosti, jež jim nejsou předurčeny k prožití a vyhýbat se
nepříjemnostem, které musejí prožít]. Avšak Bůh není samkalpa sahitar [bytost spojená s nějakým
přáním či záměrem]. Ani karma se Jej nedotýká [tzn., že Bůh není svázaný nebo ovlivněný žádnou
karmou nebo jakýmkoli činem]. Je to podobné, jako když se události světa, [činnosti odehrávající se
zde na zemi] nedotýkají [nebo neovlivňují] slunce, a [podobně] kvality a nedostatky čtyř základních
prvků [země, voda, vzduch a oheň] neovlivňují vše pronikající prostor.
16
Všechny [skutečně spirituální] spisy odnepaměti uvádějí, že k dosažení mukti [duchovnímu
osvobození nebo spáse] je [pro nás] nezbytné ovládnout [naši] mysl. Po poznání, že mano-nigraha
[potlačení, držení uvnitř, krocení, podrobení, ztlumení či zničení naší mysli] je konečným cílem [nebo
smyslem] [takovýchto] písem, neplyne žádný prospěch [získaný] nekonečným studiem
[nespočetného množství] písem. K ovládnutí [naší] mysli je [pro nás] nezbytné zkoumat sami sebe
[proto, abychom poznali] kdo [skutečně jsme]. Avšak jak [můžeme poznat sami sebe] zkoumáním
písem, které je prováděné jako náhrada za zkoumání sebe sama? [Pro nás] je nevyhnutelné poznat
sami sebe pouze naším vlastním zrakem džňány [skutečným poznáním, tj. naším vlastním, k sobě
stočeným vědomím]. Potřebuje [člověk jménem] Ráma zrcadlo, aby si uvědomil, že je Rámou? [Naše]
'já' se nachází uvnitř panča-kóšas ['pěti obalů', kterými jsme zdánlivě zastřeli a zahalili naše pravé
bytí, což je naše fyzické tělo, prána či životní síla, mysl, intelekt a zdánlivá temnota či nevědomost
spánku], zatímco písma se nacházejí vně. Proto zkoumání písem [v naději získat tímto poznání] sebe
sama – toho, jehož bychom měli prozkoumávat [s pozorností stočenou dovnitř] a s odstraněním
[odsunutím stranou, opuštěním či oddělením] všech panča-kóšas, je nepoužitelné [či zbytečné].
Poznávání naší jatharta-svarúpy [našeho vlastního pravého Já či esenciálního bytí] zkoumáním: kdo je
[naše klamné individuální] já, kdo je nesvobodný [spoutaný uvnitř imaginárního vězení naší mysli] –
to je mukti [osvobození]. Átma-vičára je jedinečná [opravdu vhodná] k tomu, aby [praktikováním]
stálého, [trvalého či setrvávajícího] bytí vsadila [umístila, držela, posadila, uložila, upoutala, upevnila
či ustálila naši] mysl v átmanu – [našem vlastním pravém Já], zatímco dhjána [meditace] je
představování si sebe sama jako sat-čit-ánanda brahman [absolutní skutečnost, která je bytímvědomím-blažeností].
V určitý čas bude [pro nás] nezbytné zapomenout vše, co jsme se naučili.
17
Tak jako žádný prospěch [nezíská] člověk, který zkoumá smetí, jež má zamést a vyhodit pryč, tak také
žádný prospěch [nezíská] člověk – který má poznat [své] pravé Já – tím, že vypočítává množství tatev,
jež skrývají [naše pravé] Já a zkoumá jejich vlastnosti, namísto toho, aby je všechny sebral a zamítl.
[Pro nás]
je nezbytné považovat svět, [který je z těchto tatev složený],
za sen.18
Vyjma toho, že stav bdění je dirgha [dlouhotrvající] a snový stav je kšanika [chvilkový či krátkodobý],
není zde žádného rozdílu [mezi těmito dvěma imaginárními stavy mentální aktivity]. V té samé míře,
jako se všechny vjavaháras [konání, činnosti, události nebo příhody], které se ve stavu bdění
odehrají, zdají být [v tomto přítomném okamžiku] skutečné, tak stejným způsobem se vjavaháras,
které se odehrají ve stavu snění, zdají být skutečné v čase snění. Ve snu se [naše] mysl ujímá jiného
těla [považuje jej za sebe sama]. Ve stavu bdění i snění se myšlenky a jména-a-formy [objekty
zdánlivě vnějšího světa] objevují ve stejný čas [tj., současně].
19
Neexistují dvě mysli, a sice dobrá mysl a špatná mysl. Pouze vásany [sklony či skryté touhy] jsou
dvojího druhu, a to subha [dobré či žádoucí] a asubha [špatné nebo nežádoucí]. Když je mysl
[jedince] pod vlivem subha-vásan [žádoucích sklonů], říká se, že je to dobrá mysl, a když je pod
vlivem asubha-vásan [nežádoucích sklonů], jedná se o špatnou mysl. Avšak i když se nám jiní lidé
mohou jevit jako špatní, mít k nim odpor je nesprávné [či nevhodné]. Měli bychom mít nechuť k [či
zříci se] projevování sympatií a antipatií. Není [pro nás] vhodné vkládat se do záležitostí jiných lidí
[volně řečeno – měli bychom dbát našich vlastních povinností a nezasahovat do záležitostí druhých
osob]. Vše, co dáváme ostatním, dáváme pouze sami sobě. Kdyby [každý] znal tuto pravdu, zdržel by
se snad někdo dávání?
20
Když povstane [naše individuální] já, vše povstane; když [naše individuální] já klesne [či zanikne], pak
také klesne [či zanikne] vše ostatní. V jaké míře se chováme pokorně, tak v téže míře je zde přítomná
milost [či moc]. Pokud kontrolujeme [držíme na uzdě, podrobujeme si, srážíme, stahujeme či
omezujeme naši] mysl, pak je jedno, kde se nacházíme [nebo: buďme tam, kde chceme].
http://www.rudolfskarnitzl.cz/ramana/do ... m_ja_2.pdf