Co pomáhá

[Návštěvník]

Co vám v životě ze všeho nejvíc pomohlo?

[Návštěvník]

"Můžeme zůstat v omylu, jak dlouho chceme. Nikdo na nás neklade nároky. Když se ale budeme tomu věnovat, budeme se snažit pochopit, proč se toho držíme (což není vůbec nutný, nikdo to po nás nechce!), bude to svým způsobem fungovat. To není diskuse o tom, že bychom něco měli; je o tom, co můžem."

[malpan]

Pochopení, že pomoc nepotřebuju?

[Návštěvník]

Že všechno zvládnu sám?

[malpan]

Že všechno zvládnu sám?

ne, že: nejsem sám a není nic s čím by bylo potřeba pomáhat... jinými slovy: teprve s vytvořením problému je tu potřeba jej řešit. Cítím-li se sám na řešení situace a vnímám-li to jako v tísni, pak je tu ten problém...

[Návštěvník]

Cítím-li se sám na řešení situace a vnímám-li to jako v tísni, pak je tu ten problém...

To je ale obvyklý stav většiny lidí, ne? Jak dojít k tomu, aby to bylo takové, jak říkáš?

nejsem sám a není nic s čím by bylo potřeba pomáhat...

[malpan]

Cítím-li se sám na řešení situace a vnímám-li to jako v tísni, pak je tu ten problém...

To je ale obvyklý stav většiny lidí, ne? Jak dojít k tomu, aby to bylo takové, jak říkáš?

souhlasím, je to běžné, ale nikoliv nutné. Je to o sebeuvědomování a neztotožňování se s tím, že je něco problém.

Život je řada situací, které v nás něco mohou vyvolávat a jakmile si uvědomujeme vyvolávaný strach nebo nějaký sebenátlak, tak to včas odhalit a být dál v té situaci již od tohoto pocitu oproštěný. Ze začátku jde o trenink, jako když se batole učí chodit a hledá rovnováhu. Dospělý člověk už nad chůzí vůbec nepřemýšlí a stejně tak to funguje, když je tu vnímání toho, co se děje v přítomnosti (nejen mimo nás, ale i v nás).
Ta trénovanost je v čase stejně jako u toho prcka. Z počátku trénování si zpětně uvědomujeme, že při situaci, která už proběhla, se v nás vzedmuly emoce (strach, znechucení, odpor...). Později si to uvědomíme už při samotné situaci a časem k tomu vzedmutí ani nedojde. Je to jen jeden ze způsobů, kudy na naše "dozrávání"...

[malpan]

Láska k Bohu.
Poznání, že Bůh je to nejdůležitější, co je.
Poznání, že Bůh je Láska.

Ano, to je jen jiná cesta k uvědomování si téhož:
láska k prožívanému brání tomu, aby vznikl problém
sjednocení s bohem brání tomu, aby měl jedinec problém

prostě tady cesta bhakti, tam cesta džnany

[Návštěvník]

Co vám v životě ze všeho nejvíc pomohlo?

Zjištění, že nejsem střed světa. Jenže tím všechno teprve začalo

[Návštěvník]

Sebestřednost vzniká okamžikem, kdy malé dítě začne vnímat sebe jako někoho, kdo je oddělený od ostatních. Začne odporovat, křičet "já to chci!" , prosazovat to, co samo chce.

Sebestřednost... je základní charakteristika ega, které se vnímá jako oddělené od všeho ostatního. Ono ví, jak všechno má správně být, vnímá sebe samo jako samostatný střed, ze kterého rozhoduje a jedná.

To je ten základní rozdíl mezi stavem egoistického "já" a mezi vnímáním Probuzeného.

[Návštěvník]

Sebestřednost vzniká okamžikem, kdy malé dítě začne vnímat sebe jako někoho, kdo je oddělený od ostatních. Začne odporovat, křičet "já to chci!" , prosazovat to, co samo chce.

Tak si na to vzpomínáš u sebe?

[Návštěvník]

Sebestřednost vzniká okamžikem, kdy malé dítě začne vnímat sebe jako někoho, kdo je oddělený od ostatních. Začne odporovat, křičet "já to chci!" , prosazovat to, co samo chce.

Tak si na to vzpomínáš u sebe?

já si vzpomínám třeba na tohle

jak mnou prochází mnou horkost, celou mne prostupuje, chvílemi o sobě vůbec nevím a na obraz kde nade mnou vidím vyděšenou tvář, srdceryvně naříkající a prosící mne abych neumírala

co je smrt ? nevím, ale dochází mi, že je se mnou cosi v nepořádku a že to bude vážné, proto tolik povyku a kde se vzal tu se vzal přišel strach

nevím co je smrt, nevím co je se mnou špatně, ale už poznávám co je to se o sebe bát

[Návštěvník]

taky si vzpomínám na okamžik zahanbení, že jsem sobec

dostala jsem barevnou gumu od maminky
stály jsme před domem a já si tu úžasnou věc prohlížela a mačkala v dlani, čuchala k ní
bylo to tak zajímavé a nezvyklé, jiné než věci se kterými jsem dosud přišla do styku
a najednou přišla nějaká paní s dítětem a to dítě mi tu věc vzalo
začala jsem křičet a chtěla si jí vzít zpátky, ale maminka pro mne zcela nepochopitelně
mi v tom zabránila, bouchla mne přes zadek a mračila se a nazvala mne malým sobcem
nevěděla jsem co je to sobec, ale pochopila jsem, že jsem udělala něco špatného
a začala se za sebe stydět a přišlo tam i zoufalství, protože jsem pořád nevěděla
proč jsem špatná ? proč mne maminka odmítá a strach, že zase udělám něco
špatně a budu odmítaná a velká úzkost z toho

to jsou jen dva takové silnější zážitky z ranného dětství, mohlo mi být tak kolem 2 let

[Návštěvník]

Sebestřednost vzniká okamžikem, kdy malé dítě začne vnímat sebe jako někoho, kdo je oddělený od ostatních. Začne odporovat, křičet "já to chci!" , prosazovat to, co samo chce.

Někdy mezi prvním a třetím rokem prožije dítě období sebeuvědomování, které do jeho života přinese vědomé užívání zájmene "já" a s ním i poznávání vlastní síly vůle a sebeprosazení. Nejtypičtějším příkladem pokusů o individualitu jsou projevy nesouhlasu, resp. výbuchy odporu proti rozhodnutím a příkazům rodičů. Psychologové hovoří o období vzdoru či negativismu, lidově přezdívaném "první puberta". Dítě zkrátka usiluje o samostatnost a jeho snaha otestovat své možnosti může v některých případech skončit - z důvodu nezralosti nervové soustavy i nedostatku zkušeností - totálním kolapsem.

Pro rodiče jde o jedno z nejnáročnějších období, a to zvláště v případech, kdy děti upadají do extrémních projevů odporu a nesouhlasu a kdy zcela ztrácejí vládu nad sebou. Křičí, kopou, vyvádějí, a co je pro rodiče nejděsivější, dávají také volný průchod projevům své agresivity.

http://www.evalabusova.cz/clanky/vzdor.php

Už se tu jednou o tomhle období dětského vývoje dost obšírně diskutovalo, nevíte někdo, kde?

[Návštěvník]

Sebestřednost vzniká okamžikem, kdy malé dítě začne vnímat sebe jako někoho, kdo je oddělený od ostatních. Začne odporovat, křičet "já to chci!" , prosazovat to, co samo chce.

Tak si na to vzpomínáš u sebe?

já si vzpomínám třeba na tohle

jak mnou prochází mnou horkost, celou mne prostupuje, chvílemi o sobě vůbec nevím a na obraz kde nade mnou vidím vyděšenou tvář, srdceryvně naříkající a prosící mne abych neumírala

co je smrt ? nevím, ale dochází mi, že je se mnou cosi v nepořádku a že to bude vážné, proto tolik povyku a kde se vzal tu se vzal přišel strach

nevím co je smrt, nevím co je se mnou špatně, ale už poznávám co je to se o sebe bát

Typla bych, že toto poslední jsi začala takto interpretovat až později.
Vnímala jsi pocit "strachu" (aniž jsi věděla proč), který na tebe přenesli ostatní.
Pokud vím, tak děti o sebe nemají strach. Teprve, když je dospělí naučí, že to tak musí být.

[Návštěvník]

Vznik a vývoj separační úzkosti u dítěte

Separační úzkost je normální fází vývoje dítěte. Projevuje se především pláčem a rozrušením, a to ve chvíli, kdy je dítě odděleno od mateřské osoby nebo se nachází v neznámém prostředí či mezi neznámými lidmi.

Mateřskou osobou je ten, kdo je s dítětem nejčastěji a ke komu si dítě vytvořilo zvláštní osobní vztah. Může to tedy být nejen matka, ale i otec, babička apod. Vytvoření tohoto vztahu (provázené a následované obdobím separační úzkosti) je pro dítě důležité, neboť pomocí něho si uvědomuje své místo na světě a postupně získává sebejistotu v ostatních vztazích. Profesor Zdeněk Matějček v knize Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte k tomuto tématu uvádí:

„Jestliže (skoro) vždy někdo přijde, když dítě přepadne úzkost, trápení, nepohoda, jestliže se (skoro) vždy dovolá pomoci, pak je nasnadě, že bude něco takového očekávat i nadále – bude mít důvěru ve své lidi. Pak je velmi pravděpodobné, že dospěje i k prazákladnímu poznání, že jeho svět není zlý. A odtud je už jen krůček k vyššímu poznání, že svět sám o sobě, svět obecně není zlý – že je možno lidem věřit – a že je možno s důvěrou hledět budoucnosti vstříc. A nic nám nebrání, abychom v této základní důvěře v lidi a svět hledali základy příštího životního optimismu.“

http://www.evalabusova.cz/clanky/vzdor.php

[Návštěvník]

taky si vzpomínám na okamžik zahanbení, že jsem sobec

dostala jsem barevnou gumu od maminky
stály jsme před domem a já si tu úžasnou věc prohlížela a mačkala v dlani, čuchala k ní
bylo to tak zajímavé a nezvyklé, jiné než věci se kterými jsem dosud přišla do styku
a najednou přišla nějaká paní s dítětem a to dítě mi tu věc vzalo
začala jsem křičet a chtěla si jí vzít zpátky, ale maminka pro mne zcela nepochopitelně
mi v tom zabránila, bouchla mne přes zadek a mračila se a nazvala mne malým sobcem
nevěděla jsem co je to sobec, ale pochopila jsem, že jsem udělala něco špatného
a začala se za sebe stydět a přišlo tam i zoufalství, protože jsem pořád nevěděla
proč jsem špatná ? proč mne maminka odmítá a strach, že zase udělám něco
špatně a budu odmítaná a velká úzkost z toho

to jsou jen dva takové silnější zážitky z ranného dětství, mohlo mi být tak kolem 2 let

Doufám, že ty jsi se svým dítětem, takhle už nezacházela.

[Návštěvník]

Jak vlastně vzniká strach? Strach je podle mě reakce na něco pro nás neznámého, ale proč vzniká už u dětí?
Děti všechno na začátku života přece berou tak, jak to přichází. Vše je pro ně neznámé, ale přesto to přijímají beze strachu. Tak proč se z ničeho nic začnou bát?
Prostě nedokážu nějak pochopit, pokud si odmalička zvykáme ne neznámo a sžíváme se s tím, bez obav, tak jak a proč se najednou objeví strach?
Můj syn měl rok a dostával hysterické záchvaty, když kolem něj brobzučela moucha, dneska jsme měli hodinový výstup kvůli komárovi. My učíme děti k lásce ke všemu živému, koukáme na makrofotografie a nikdy od nás nemohly vidět, že bychom se něčeho takového báli, tak kde to vzniká?

pokračování: http://www.bofi.wz.cz/duchovno/kde_se_bere_strach.htm

[Návštěvník]

Typla bych, že toto poslední jsi začala takto interpretovat až později.
Vnímala jsi pocit "strachu" (aniž jsi věděla proč), který na tebe přenesli ostatní.
Pokud vím, tak děti o sebe nemají strach. Teprve, když je dospělí naučí, že to tak musí být.

přesně ... ten zážitek strachu, že je se mnou něco špatně byl tak silný, že si to skutečně pamatuji do dnes, naučila jsem se to od maminky

co je na tom zajímavé je to, že do té doby nebyl žádný problém s pociťováním vysoké horečky, kdy jsem ztrácela vědomí, vybavuje se mi vnímání obrovské energie s vjemy horkosti, bylo to nezvyklé, nicméně velmi zajímavé žádný vjem ohroženosti z toho tam přítomný nebyl

[Návštěvník]

Jak vlastně vzniká strach? Strach je podle mě reakce na něco pro nás neznámého, ale proč vzniká už u dětí?
Děti všechno na začátku života přece berou tak, jak to přichází. Vše je pro ně neznámé, ale přesto to přijímají beze strachu. Tak proč se z ničeho nic začnou bát?
Prostě nedokážu nějak pochopit, pokud si odmalička zvykáme ne neznámo a sžíváme se s tím, bez obav, tak jak a proč se najednou objeví strach?
Můj syn měl rok a dostával hysterické záchvaty, když kolem něj brobzučela moucha, dneska jsme měli hodinový výstup kvůli komárovi. My učíme děti k lásce ke všemu živému, koukáme na makrofotografie a nikdy od nás nemohly vidět, že bychom se něčeho takového báli, tak kde to vzniká?

pokračování: http://www.bofi.wz.cz/duchovno/kde_se_bere_strach.htm

Podle mne není strach reakce na něco neznámého. Obvyklý pocit je spíš zvědavost.
Teprve, když se začnou do neznámého projektovat představy o už známých negativních zkušenostech, tak vzniká strach.