nop píše:"důvěra je čirý a nejvyšší vrchol pochybností..." podivná logika, kde se pochybnost sama postará o to, aby už nebyla.
k tomu Petr napsal
"" Je to stejně tak podivný, jako prohlášení : kdo svůj život ztratí, ten jej znovu nalezne...!.
Je třeba číst celou větu, ne jen prvou část.
Ten, kdo to vyslovil, byl prorok uvádějící své následovníky do správného života. V tom jde o více, než o pokračování tradice rodu, svého otce a národa. Jde o úplný převrat, jako když se ztratí navyklý život, když "ztratí duši". To co následuje po přerodu je nad to, co bylo předtím. Pro ten cíl je potřeba opustit pole, rodinu a vše, co jsem doteď byl, a naleznu lepší život. Už ne já, ale to božské ve mně žije.
Udělat se to ale má ve jménu proroka, který přerod zvěstuje.
Plnější věta zní. "kdo ztratí svůj život
pro mne, ten jej nalezne", přesněji také "kdo by ztratil duši svou pro mne, nalezne ji". (duše=život).
A není tam "znovu nalezne", to by mohl znovu nalézt to staré, co už bylo předtím. Ale nalezne vyšší.
Takže nejde o jednoduché ztracení a nalezení bez podmínek.
Když ale nastalo pronásledování pro víru, mohli to někteří chápat jako obětování. Kdo bude popravený, protože věří v Ježíše (a nechce uctít císaře jako žijícího boha, což se vyžadovalo ve vojsku), ten nalezne svůj život v nebi.
Mně se výrok zdá ještě záhadnější, viz text Matouše 10, 39 "Kdo nalezne duši svou, ztratí ji; a kdo by ztratil duši svou pro mne, nalezne ji",
Tam je mi záhadné jak a proč by člověk duši nejprve ztratil po předchozím nalezení, aale po ztrátě ji zase našel. Není tím složitě popsané ego?
Poněkud více světla vysvítá, když čtu také to, co je před větou v řádku 39 a za větou.
"...37 Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, není mne hoden; a kdož miluje syna neb dceru více nežli mne, není mne hoden.
38 A kdož nebéře kříže svého a nenásleduje mne, není mne hoden.
39 Kdo nalezne duši svou, ztratí ji; a kdo by ztratil duši svou pro mne, nalezne ji.
40 Kdo vás přijímá, mne přijímá; a kdo mne přijímá, přijímá toho, kterýž mne poslal."