vostal petr píše:No jo, jenže to posuzování je tak zažitý, že když se mu zdá, že většina lidí nevyšla ze střední školy,
tak už zase posuzuje, že by někdo měl vyjít ze střední školy...
Soudit, že by lidi neměli soudit ?
Takhle to nefunguje. Stejně tak jako nefunguje hledat štěstí pravého Já (to, co je věčné) v pomíjivostech světa, jít za tím v čase, hledat to někde oddělené od sebe.
Je nesmyslné žádat o nesouzení někoho druhého se záměrem osvobodit se z iluze dvojnosti.
Pustit tu iluzi znamená nebýt sám připoutaný k soudům o sobě a o těch druhých, tedy nebrat tu iluzi oddělenosti vážně.
"Přestaň posuzovat, začni milovat" má smysl říkat jen sami sobě nebo tomu v kom se vidíme a v kom poznáváme to, kým skutečně jsme, a tím pádem ho nijak neomezujeme.
Jenže při poznávání kým jsme, si něco takového říkat ani nemusíme, protože neposuzujeme, ale milujeme.
Nebo spíš je tady otevřenost poznání lásky, kterou všechno, co existuje, je.
Tohle je ve skutečnosti to štěstí pravého Já.
Každý tohle konec konců zná.
Největším štěstím je, když se ve Tvém životě objevuje jen to, co máš rád.
Když je láska podmiňovaná soudy mysli, tak se zákonitě objevují ve Tvém životě věci, které nemáš rád.
Když miluješ samotnou lásku a dáš tomu všemu svobodu, ať je to jaké to je a soudy mysli nebereš vážně,
nejsi k nim připoutaný, tak je tady láska pořád.
V každém okamžiku je možné upínat pozornost k posuzování, souzení, odsuzování, zošklivování si toho, co je a nebo jen tak být.
Dovolit mysli, aby se vrátila do svého zdroje, nic neřešila, nedělala si s ničím starosti a byla bezstarostná, šťastná.