Raméš Balsekar

[Linda]

Moc ticha

Překlad z knihy "The Ultimate Understanding" (Nejzazší pochopení)

"Tak dlouho, dokud je tu projevující se ´já´, které o něco usiluje – anebo se snaží neusilovat – nemůže noumenální JÁ vstoupit, protože není volné místo. Co potom? Pouze chápat, co-je, a NECHAT BÝT – uvolnit se a vzdát se tvorby mentálních představ, která normálně neochabuje. To, co zůstane, je hluboké a absolutní ticho Prázdnoty, je to odpověď, kterou už nebudeme potřebovat.

Pro rozštěpenou, přemítající mysl není snadné akceptovat význam tvrzení Ramany Maharišiho, že ticho je mnohem mocnějším nástrojem k tomu, aby došlo k probuzení, než slovo. Je to proto, že mysl rozštěpená na subjekt-objekt si nedovede představit žádný jiný prostředek, než je vytváření představ pomocí slov, a považuje ticho za nepřítomnost hluku. Svým způsobem to nepřítomnost hluku je, ale tato absence je absencí samotné rozštěpené mysli v tichu, na které Mahariši poukazuje.

Toto nedorozumění spočívá ve faktu, že hledající si nedovede představit, jak by mohl použít ticho, aby mu přineslo to, co hledá. Jedná se o to, že moc ticha se nachází v mezeře mezi myšlenkami, což je přesně to, co se hledá, skutečnost Celistvé mysli, nepřítomnost tvorby představ.

To, co každá lidská bytost hluboko v sobě hledá – ať už to připouští nebo ne, – je míruplnost tiché mysli. Často nedokáže pochopit, že mysl, která se ukázňováním nebo jakýmkoliv jiným způsobem přinutí ke zdánlivému utišení, nedokáže přijmout hledaný mír a tichost, ve které doufá."

[Linda]

"Jedinou skutečnou odpovědí na většinu problémů je odstranění příčiny většiny problémů – odstranění ´já´, přemítající mysli. To se může stát jedině tehdy, je-li mysl volná, prázdná, když jen pozoruje svou vlastní činnost. Taková mysl je plně pozorná ke všemu, co se v daném okamžiku děje, aniž by se zabývala spekulováním, jak problémy vyřešit. A když se v takto bdělé mysli problém objeví, dojde k jeho vyřešení bez zatěžování nějakým ´já´ a ´moje´. V tichosti mlčící neobsazené mysli existuje bezprostřední chápání."

[Linda]

"Lidská bytost, mučená chtivostí, ambicemi a antagonistickými konflikty nemůže dosáhnout míru a pokoje, které hledá, ať se jí doporučí jakákoliv duchovní cesta. Jediný způsob, jímž může nastat klid a mír, je utišení mysli přímo v jejím Zdroji – když se objeví poznání, že celé projevení a jeho fungování – život, jak ho známe – je iluzí, založenou na prvotní iluzi prostoru a času.

Pokud samotný časo-prostor je něčím, co neexistuje, co je pouhou představou, jak by potom mohly projevení a jeho součást – jakýsi objekt, lidská bytost s pocitem, že ona osobně jedná – být něčím jiným než iluzí, Májou, božskou hypnózou? Jedině tato hluboká apercepce může vést ke skutečnému klidu mysli, mlčící mysli, která je tím tak dychtivě hledaným mírem.

Nemůžeme udělat nic kromě přijetí ´tichosti´ jako přímé cesty ke konečnému pochopení. Ale těch, kdo jsou v projevení připraveni k tomu, aby dovolili tichu působit, není mnoho."

[Linda]

"Pro obyčejného člověka je téměř nemožné zůstávat zticha déle než po určitou dobu, protože mnohomluvnost je zřejmě hlavním způsobem sebeprosazování. A přece, jak se zdá, je právě mnohomluvnost největší překážkou na cestě k duchovnímu pochopení."

[Linda]

V úvodu své knihy "Mír a harmonie v každodenním životě" Raméš Balsekar říká:

"Existuje spousta nejasností týkajících se toho, co člověk vlastně na duchovní cestě hledá; přitom nikdo si nedokáže představit, že by někdo něco hledal a nevěděl, co to je. Pokusíme-li se nalézt odpověď, ukáže se, že by to mohlo být něco jako ´osvícení´ nebo ´Sebe-poznání´, které by člověku přineslo nadlidské síly, nebo by ho to proměnilo v dokonalou lidskou bytost. I malá úvaha ale odhalí, že podobné očekávání je naprosto nerealistické, že je to čistý romantismus: člověk nemůže být dokonalý, protože existence dvojic protikladů všeho druhu – a protiklady mají odjakživa dva póly – je samotným základem života, jaký známe. Kromě toho i samotné kriterium dokonalosti je nesmírně variabilní. Bylo by možné odpovědět i jinak, že Sebe-poznání může zabránit znovuzrození, jenomže představa znovuzrození není pro každého přijatelná. Svůj minulý život nikdo rozhodně nezná, ani ti, kdo věří, že si na svá minulá zrození vzpomínají, protože mohou mít vzpomínku pouze na nějaký minulý život, nemusí to nutně být jejich vlastní minulý život. Faktem je, že není vůbec jasné, co hledající doufá osvícením získat, a to je důvod, proč mnoho hledajících musí připustit, že jejich život se po dvaceti či třiceti létech sebeukázňování nejrůznějšího druhu nijak nezměnil.

Hledající ví jen jedno, to ale ví opravdu hluboce: že usiluje o něco naprosto jiného, než jsou věci, které se obvykle snaží získat ti kolem něho, kteří usilují o dobré zdraví, pěkný vzhled, peníze, slávu a tak podobně; že je to něco diametrálně odlišného. Mezi hledajícími existuje nesmírné množství nejasností, frustrace, utrpení a stresu jen proto, že výcvik v sebekázni, přikazovaný určitým systémem, který si hledající zvolil, ho obvykle odvádí od tohoto nanejvýš nutného hledání kamsi pryč. Přesně to je také důvod, proč ti, co se rozhodli pro duchovní hledání, jsou společností obvykle považováni za ´ztroskotance´.

Buddha definoval osvícení prostě jako ´konec utrpení´. Tato definice je skutečně dokonalá, protože konec všeho usilování znamená konec všeho utrpení. Ptát se, co zůstane, když už tu žádné utrpení není, znamená vůbec nepochopit, oč jde. Zbývá skutečnost, že už neexistuje nic, co se považuje za ´utrpení´, a to odsouvá do bezvýznamnosti všechny jiné výhody, které by život mohl člověku přinést: dobré zdraví, příjemný vzhled, peníze, slávu a tak podobně. Je tedy nutné zjistit, co Buddha slovem ´utrpení´ mínil. Evidentně nejde o trápení, které nastane, když člověk nemá dobré zdraví, příjemný vzhled, peníze, slávu atd., protože mnozí hledající všechny tyto i další věci mají, a přesto cítí nutkání hledat, protože se cítí neúplní a nenaplnění.

Jinak řečeno Buddha poznal absurditu předpokladu, že by něco mohlo i jen na okamžik odstranit to, co je samým základem života a jeho prožívání, totiž vzájemně neoddělitelně provázané dvojice protikladů – chvíle bolesti a potěšení. Buddha zřejmě věděl, že střídání okamžiků různých druhů potěšení a utrpení je samým základem života. Musí se prostě vzít v úvahu, že je to samotný základ života, a přijmout to. A co potom, když ten, kdo se rozhodl pro duchovní hledání, tento základní princip přijal? Existuje stále ještě nějaký druh utrpení, o jehož odstranění by se měl snažit? Zdá se, že pro hledajícího na duchovní cestě je důležité, aby si to ověřil.

Je třeba zjistit, co přesně člověk hledá: je to, za čím jde, něco uskutečnitelného, nebo je to jen představa? Buddha určitě odpověď znal: nejde o žádný imaginární cíl, protože i on sám tu a tam skutečně zažíval nepřítomnost ´utrpení´; jenomže tato zkušenost trvala jen chvíli. Věděl tedy, že ´ustání utrpení´, které hledá, je něco zcela reálného, pouze to nebylo trvalé! Skutečným cílem tedy je: jak se zbavit toho, co člověku brání, aby našel ´vnitřní harmonii´ a trvale se v ní zabydlel? Co je to za překážku a jak se jí zbavit – to je všechno, oč ve skutečném duchovním hledání jde: jak dosáhnout šánti (míru) nirvány, jak dojít k absenci dukkha (utrpení). Hledající tedy ví, že cílem jeho hledání není něco imaginárního, že to není nic, co by nemohlo existovat v běžném životě. Jinak řečeno cílem duchovního hledání není něco fiktivního nebo nereálného, cosi mimo tento svět; není to schopnost chodit po vodě, vědět, co se děje kdekoli ve světě, umět vyléčit každou nemoc nebo objevovat se na několika místech současně; cíl, který hledá, patří plně do každodenního života jako jeho součást.

Když teď víme, co je cílem hledání – konec utrpení – a o jaký druh utrpení se nejedná, musíme zjistit, co nám brání, aby se objevila ona zkušenost, kterou většina z nás někdy zažila – někteří častěji než ostatní – a co nám brání, aby potom, co se tato zkušenost jednou objevila, tu už zůstala natrvalo. Osobní prozkoumáním rychle odhalíme, že to, co naruší tuto nádhernou vnitřní pohodu, je obvykle nějaká myšlenka. Obecně se uznává, že nad tím, jaká myšlenka se v mysli objeví, nemá nikdo žádnou moc. Fyzikové vysvětlují, že jakákoliv myšlenka, k níž někde dojde, je aktualizací jedné konkrétní možnosti z tisíců nejrůznějších dalších možností a že dotyčný jedinec ji tedy nemůže ovlivnit. Pak je nutné se zeptat: jaký druh myšlenky onu prožívanou ´harmonii´ pouze rozčeří a jaký druh myšlenky bytostně otřese samým základem této harmonie? Objeví-li se myšlenka, která se týká života jako takového, života, jaký je, vyváží ji okamžitě další myšlenka, která nabídne řešení problému vzniklého předchozí myšlenkou: zkušenost se jen rozčeří, ale nenastane otřes, člověka to nevyvede z míry.

Co je to tedy za kategorii myšlenek, které člověk nemůže mít pod kontrolou a které dokážou otřást samým základem oné vzácné, nádherné zkušenosti vnitřní pohody? Každý by myslím mohl potvrdit, že je to ten druh myšlenek, které vyvstanou z paměti – zase neovladatelně – a týkají se něčeho, čím člověk někomu blízkému ublížil: když člověk z toho či onoho důvodu nepomohl svému příteli, který na jeho pomoc čekal, a pro dotyčného přítele to pak mělo velmi tvrdé následky. Co skutečně otřese zkušeností hluboké harmonie až do základů je vzpomínka, jak člověk někomu ublížil nebo jak pro někoho něco udělat měl a neudělal to – a mohlo k tomu dojít třeba i před dvaceti léty! Existuje přirozeně i druhý aspekt této myšlenky: nesmírná zátěž nenávisti a zášti vůči ´někomu druhému´, kdo nám nějak ublížil nebo nám v něčem důležitém nepomohl, ačkoliv pomoci mohl. A tak to, co opravdu silně naruší zkušenost vnitřní pohody, je buď mučivý pocit viny a zahanbení kvůli nějakému vlastnímu selhání, anebo nahromadění nenávisti a zášti kvůli něčemu, co mu udělali nebo naopak pro něho neudělali ´ti druzí´. Jinak řečeno to, co otřese samým základem této pohody, je pocit, že je možné rozhodovat se podle vlastních preferencí, čili přesvědčení, že někdo sám něco osobně udělal – ať už jde o ´mě´, nebo o ´někoho jiného´.

Došli jsme k tomu, co téměř každý z nás z vlastní zkušenosti každodenního života zná: že ´utrpení ustalo´; jenomže tato zkušenost netrvala dlouho, protože v každodenním životě lidských bytostí ji ničí uplatňování vlastních preferencí neboli pocit ´já jednám´. Vzniká tedy otázka: je vůbec možné zbavit se pocitu ´já jednám´, aby se člověk dokázal vyrovnávat se vším, co před něho život staví, a přitom trvale prožíval, že ´utrpení ustalo´? Odpověď přirozeně zní, že ano, že to možné je, protože odjakživa existovali lidé, které svět vnímal jako ´mudrce´ a kteří jsou přímo prototypy jedinců, u nichž došlo k ´ustání utrpení. ´ Co ´ustání utrpení´ znamená, je možné spolehlivě poznat ze způsobu, jakým prožívali svůj každodenní život. Když je pozorujeme, vidíme, že žijí jakoby od okamžiku k okamžiku, že prožívají stejné radosti a trápení, jaká potkávají běžného člověka, jsou ale trvale zakotveni v míru a harmonii.

V této fázi tedy vyvstane otázka, co Buddha přesně mínil ´ustáním utrpení´? Zřejmě tím mínil to, co lze jasně vypozorovat ze způsobu, jakým mudrc prožívá svůj každodenní život: plní svoje denní povinnosti, dělá svou každodenní práci, aby si vydělal na živobytí, a okamžik za okamžikem si užívá běžných radostí a podstupuje obvyklé bolesti. Při tom ale jasně vidíme, že jeho tvář má normální výraz beze stop úzkosti, že je uvolněný a že má evidentně ´dobrou náladu´. Zdá se, že lidé nevyhledávají jeho společnost jen proto, aby si s ním popovídali; často můžeme vidět, že za ním přicházejí, protože se potřebují poradit o problémech svého každodenního života. Shledají, že jim nabídne radu, jen když o ni požádají – s udivující pokorou, spojenou se soucítěním, někdy i s náklonností. Vidí, že je to člověk naprosto otevřený, bez jakékoliv záludnosti, a přece to očividně není žádný prosťáček! Možná, že právě to je význam vznešených slov „Pevně zakotvený v míru a harmonii“. Návštěvník jasně poznává, že mudrc se ani v nejmenším nepokouší radit, pokud ho ale někdo o radu požádá, poradí s naprostou samozřejmostí, přesvědčivostí a nejhlubší pokorou.

Osobnost mudrce, jeho čirá bezprostřednost na člověka tak zapůsobí, že i když nemá žádný problém, který by s ním potřeboval probrat, snaží se setkávat se s ním mnohem častěji, než by si kdy předtím dovedl představit. Při jedné z takových příležitostí může zjistit, že se mudrce bezděčně zeptal, co to je, co působí, že je takový, jaký je – že je tak příjemný. Mudrc se nejspíš zasměje a řekne – zase s krajní bezelstnou pokorou – „Jen a jen Boží Milost“, a vy budete vědět, že to tak opravdu myslel. Budete-li se nevtíravě držet tématu i dál, velmi pravděpodobně vám řekne, že má hlubokou důvěru v záměry vesmírného Bytí, jimiž se vždycky a všude všechno řídí. Že doopravdy a s nejhlubším možným přesvědčením přijal, že pokud by to nebyl vesmírný Záměr, shodný s kosmickou Zákonitostí, nemohlo by dojít k ničemu z toho, o čem si člověk myslí, že to dělá on sám, ať už jde o cokoliv. Tady se přistihnete, že se mimoděk ptáte, jestli mudrc doopravdy věří, že žádná činnost není činností nějakého člověka, že je to dění, ke kterému prostě dojít muselo. Mudrc možná na okamžik zaváhá, pak ale přijde absolutně přesvědčivá odpověď: „Naprosto bez výjimky.“ Upřímně řečeno nejste úplně připraveni přijmout tak jednoznačnou odpověď. A tak se ptáte dál: znamená to snad, že nejste odpovědný za nic z toho, co děláte?

Mudrc se na vás nejspíš trochu ostřeji zadívá, když ale uvidí, že vaše sondování je naprosto upřímné, s plnou otevřeností vám nejspíš vysvětlí:

„Tady se ve skutečnosti nejedná o žádnou odpovědnost. Když stoprocentně a bez jakýchkoliv výhrad věřím, že se nemůže stát nic, co není vesmírným Záměrem, tak to v žádném případě neznamená, že bych měl upadnout do fatalismu a na všechno rezignovat. Vím, že není možné, abych nic nedělal; a tak pokud v mém každodenním životě existuje něco, co bych měl udělat, musím se přirozeně rozhodnout, co mám udělat a jak to mám udělat. A když už jsem se nějak rozhodl, pak to udělám tak dobře, jak to jen jde, aby mé rozhodnutí vedlo k těm nejlepším výsledkům. Nicméně při tom všem vím s naprostou jistotou, že nad tím, co bude následovat, nemám žádnou moc, že to závisí jen na záměrech vesmírného Bytí. Budu na výsledky ´svého jednání´ čekat spokojeně a bez napětí, bez jakéhokoliv stresu. Výsledky budou buď úspěšné, nebo úspěšné nebudou, a i důsledky, k nimž to povede, budou rovněž plně záviset na záměrech vesmírného Bytí. Ke všemu, co se děje, dochází podle záměru vesmírného Zdroje, a důsledky – pozitivní, negativní nebo neutrální – budou rovněž odpovídat tomuto Záměru a mému předurčení. Není tu opravdu žádný problém, žádná snaha vyhnout se odpovědnosti.“

Teď jste připraven přijmout, že tu opravdu není nikdo, kdo by individuálně jednal. Jenomže víte, že pouhá ochota to přijmout vám nepřinese oni klidnou důvěru, kterou má mudrc; a uvědomujete si také, proč tomu tak je – že nejste v žádném případě připraven podstoupit ´test pravdivosti´, který ověří, jak opravdové vaše přesvědčení je. Vaše přesvědčení totiž není naprosté a je to pochopitelné: tisíce let trvající podmiňování působí, že si tak docela nepřejete být stoprocentně přesvědčený: „Když budu skutečně přesvědčený, že nejsem ten, kdo jedná, a co je ještě důležitější, že nejedná ani nikdo jiný, jak mám potom žít ve společnosti, která takovýto fatalistický přístup neuznává, která neuznává, že všechno, co se děje, je předurčeno záměrem vesmírného Zdroje?“ Svěříte se se svým problémem mudrcovi a překvapí vás, že on bude souhlasit, že to opravdu nesnadné je. Vaši argumentaci ještě posílí, když dodá, že máte také nanejvýš nepříjemný pocit, že jste pokrytec: jak můžu doopravdy přijmout, že nikdo sám osobně nejedná, a přitom dál jednat a žít, jako by se nic nestalo?

Mudrc pak pokračuje ve své odpovědi:

„Ujišťuji vás, že to jediné, co musíte udělat, je prožívat dál svůj život tak, jako kdybyste jednal vy sám.“ A protože předvídá, co namítnete, dodá: „Přesně to jste přece až dosud neustále dělal – víte, že všechny planety obíhají okolo slunce a že ono samo se nepohybuje, ale přesto bez váhání řeknete „slunce vychází“ nebo „slunce zapadá“, jako kdyby se pohybovalo. Nebudete se tedy cítit jako pokrytec. Budete prostě pokračovat dál ve své činnosti, jako kdybyste vy sám jednal a jako kdyby jednali i ti kolem vás. Jinak řečeno v každé situaci opravdu pozorně zvažte všechna fakta a poznatky, pak se rozhodněte pro některou z možných alternativ; a když jste se rozhodl, jednejte a udělejte to nejlepší, co je ve vašich silách, abyste své rozhodnutí dovedl k žádoucím výsledkům. V tomto smyslu se nic nezmění. Určil jste si cíl, kterého chcete dosáhnout, byla tu patřičná ´motivace´, přijal jste rozumný plán a udělal to nejlepší, co bylo ve vašich silách; nikdo, ani vy sám, nemůže říci, že jste pokrytec. To, co proběhne, je zatím úplně stejné jako to, co se ve vašem životě zatím dělo, v ničem se to neliší. Co se bude dít dál, bude také úplně stejné jako to, co se doposud vždycky dělo: nad tím, co bude následovat, nemáte žádnou moc. Víte ze zkušenosti, že může dojít ke kterékoliv ze tří věcí: buď vaše jednání bude úspěšné, nebo úspěšné nebude, nebo se nestane ani jedno z toho. Podstatné je, že se nic nezměnilo. Vy můžete udělat jen to, že si určíte cíl, stanovíte si postup a budete dělat to nejlepší, co dokážete. Co se bude dít potom, nad tím jste nikdy neměl žádnou moc. Život pokračuje a probíhá stejně jako předtím.“

Teď se zeptáte: „V čem je tedy ta velká změna?“ A přijde odpověď: „Je tu hodně velká změna – ale ne v tom, co probíhá v životě; ten je úplně stejný jako dřív. Velká změna nenastane v tom, co se děje v životě, ale ve vašem osobním vztahu k životu, a to je to, co ve skutečnosti rozhodne, jestli se cítíte v pohodě sám se sebou a s ostatními, ať se v životě stane cokoliv.“

(pokračování)

[Linda]

(pokračování)

Přiznáváte, že vám to není jasné. Mudrc pokračuje:

„Máte zkušenost – a s vámi i všichni ostatní – že když jste předtím udělal to, o čem jste byl přesvědčený, že to udělat máte, další průběh dění jste už nemohl nijak ovlivnit. Dění ve vašem životě se vaším novým současným pochopením nijak nezmění. Ale od nynějška dochází k velké změně v tom, co se bude dít vám. Dosud jste předpokládal, že jednáte vy sám, a pokud jste měl úspěch, vyvolalo to ve vás hrdost a domýšlivost, a při nezdaru se objevily pocity viny, zahanbení a hněv. Když teď začnete chápat, že vaše jednání ve skutečnosti vaším jednáním není, že je to prostě dění, úspěch vám přinese radost, nepřinese ale hrdost a aroganci; a neúspěch může přinést pocit lítosti, nevyvolá ale žádnou frustraci, pocity viny nebo zahanbení – vždyť to nikdy nebyla vaše činnost; bylo to dění, nad kterým jste ve skutečnosti neměl žádnou moc. To je ten velký rozdíl: místo abyste s děním v životě zápasil, necháváte ho teď probíhat bez jakéhokoliv stresování.“

Chvíli zůstanete sedět se zavřenýma očima, užíváte si, jaký je to pocit prožívat život beze stresu. Je to vzácné naplnění, přináší s sebou absenci rozhodování, absenci pocitu, že vy jste ten, kdo jedná.

Nicméně ještě jste ve svém zkoumání nedošel až na konec. Máte na mudrce ještě jednu otázku. Od chvíle, kdy vás přijal jako opravdového hledajícího a ne jen jako zvědavého návštěvníka nebo impertinentního tazatele, jeho hlubší bytost a soucit, který z něho vyzařuje, časem jaksi jemně pozměnily vztah mezi vámi a jím; cizost zmizela a začal převažovat osobní vztah. Mudrc s vámi cítí stále víc; vaše přátelská náklonnost k mudrcovi se pomalu, ale znatelně proměnila v uctivou lásku ke Guruovi, naplněnou tak nesmírnou vděčností za to, co se s vámi stalo, že to přesahuje vaše chápání. Je to úplně nový vztah a vy se teď ptáte s velikou láskou, úctou a oddaností: „Mám ještě jednu otázku, Gurudži. To, co teď mám, je intelektuální přijetí konceptu, že ve skutečnosti žádná lidská bytost nejedná, a už samotné intelektuální přijetí mi přineslo nesmírný pocit velké svobody. Můžu si jen představovat, co to bude, až to dokážu přijmout plně, nejen jako ideu, ale jako absolutní pravdu. Vím, že k tomu může dojít, jedině když to bude v souladu s vesmírným Záměrem a mým předurčením. Protože ale pocit, že jednám, je opravdu silný, tak se ptám: existuje něco, čím bych to mohl urychlit?“

Mudrc-Guru se podívá na nového žáka s velikou náklonností a soucitem a řekne:

„Dovedu přesně pochopit, proč se ptáte. Můžete mít pocit, že se blížíte ke konci svého hledání. Protože jste přijal, že to, jak všechno nakonec dopadne, závisí výhradně na záměru vesmírného Bytí, poradím vám přesně, co byste měl dělat. Poradím vám něco, co je skutečně naprosto jednoduché. To jediné, co potřebujete udělat, je otestovat tuto ideu v ohni své vlastní zkušenosti a nakonec ji buď úplně odmítnout, nebo ji úplně přijmout – ne už jako ideu, ale jako pravdu, protože si to ověříte sám a dojdete k závěru na základě své vlastní zkušenosti.

Musíte udělat jen jednu jedinou věc: vzít nějakou činnost a poctivě, skrz naskrz ji prozkoumat. Ne abyste se si potvrdil, že skutečně jednáte, ale prozkoumat to s otevřenou myslí. Na konci dne se na dvacet minut úplně uvolněte a přezkoumejte jednu určitou činnost, o které jste přesvědčený, že jste to udělal vy sám. „Jak k tomu jednání došlo? Rozhodl jsem se sám v určitém okamžiku – najednou, zčistajasna, že tu věc udělám?“ Vaše zkoumání vám okamžitě ukáže, že to, co vás k dotyčnému jednání nasměrovalo, byl nápad, vy ale přirozeně nemáte žádnou moc nad tím, jaká konkrétní myšlenka vás v tom kterém okamžiku napadne. A co je opravdu důležité: kdyby vás to nebylo napadlo – a nad tím, co vás napadne, vy sám nemáte absolutně žádnou moc, – pak by k onomu vašemu jednání nebylo došlo. Můžete v takovém případě říci, že to, co proběhlo, bylo skutečně vaše vlastní jednání? Odpověď zřejmě bude ´ne´; nebylo to vaše jednání.

Tak můžete přezkoumat libovolné množství případů, kdy jste nějak jednal, a vždy znovu dospějete ke stejnému závěru: kdyby mě nebylo napadlo to, co mě tehdy napadlo, nebyl bych tak jednal. Kdybych náhodou neuviděl to, co jsem uviděl, moje jednání by bylo docela jiné; kdybych byl náhodou nezaslechl ten rozhovor, nebyl bych udělal to, co jsem udělal; a kdybych si náhodou nebyl přečetl tuhle informaci, byl bych jednal úplně jinak… Jinými slovy když probíráte řady takovýchto událostí a jedno zkoumání za druhým vás znovu a znovu přivádí ke stejnému závěru, že vaše jednání ve skutečnosti vaším jednáním nebylo, pak v určitém okamžiku probleskne naprosté přijetí. Ve kterém okamžiku se to stane, to zřejmě závisí na záměrech vesmírného Bytí a na vašem osudu. A když přijmete, že vy nejednáte, musíte přijmout i fakt, že nejedná ani nikdo jiný.“

Člověk musí jasně pochopit, že podobným způsobem se má prozkoumat jedna konkrétní aktivita, ne všechno, co se za určitou dobu událo. Když se to pochopí v nějakém směru nesprávně a návštěvník pak své zkoumání se mnou retrospektivně probírá, ukáže se, že proces zkoumání nebyl správně pochopen nebo se neprováděl správně. Zkoumání musí přirozeně probíhat prostřednictvím ega, prostřednictvím vlastní zkušenosti člověka – má-li to mít nějaký účinek, nemůže to za vás udělat nikdo jiný. Jde jen o to, že poctivě zkoumat v současném okamžiku musí operující mysl a ne přemítající mysl, která se vždycky zabývá minulostí nebo budoucností a snaží se zjistit něco, co je evidentně výhodné pro ego.

Zčistajasna dojde k záblesku plného přijetí, že tu prostě žádný individuální jednající být nemůže – ať už člověk sám, nebo někdo druhý – a že žádný zdánlivě izolovaný skutek není dílem nějakého jedince; že je to dění, vytvářené prvotní Energií, která je činná prostřednictvím psychofyzických nástrojů. K příslušnému výsledku dochází působením prvotní Energie naprosto stejně jako u elektřiny, která prostřednictvím nejrůznějších elektrických přístrojů provádí přesně to, k čemu byl ten který přístroj zkonstruován, a tak dojde k odpovídajícímu výsledku. Buddha mluví z vlastní zkušenosti, když říká: „Události se dějí, dochází k jednání, není tu ale žádný jedinec, který by sám něco dělal.“ Takové pochopení přináší hluboký pocit naprostého osvobození od pocitů pýchy, arogance, viny nebo zahanbení kvůli něčemu, co člověk předtím považoval za svoje vlastní jednání, a současně dochází i k úplnému osvobození od nenávisti, od pocitů nepřátelství nebo zášti vůči komukoliv druhému. Je tu jasné, hluboké chápání, že žádná síla na zemi ani na nebi mě nezraní, není-li mi zranění předurčeno; pokud ale mé zranění je součástí mého předurčení, pak pro mě samého je naprosto bezvýznamné, prostřednictvím kterého psychofyzického organismu k tomu dojde.

Nejzazší Pochopení funguje v každodenním životě docela jednoduše; věci se nechávají probíhat, neosobně se pozoruje, co se děje, a už se to nevnímá jako něco, co by snad bylo činností nějakého jedince; vnímá se to jako řada událostí, k nimž dochází podle kosmické Zákonitosti – svobodně, bez pocitu „já jednám“, bez jakékoliv hrdosti či arogance nebo pocitů viny a zahanbení, v úplném osvobození od nenávisti a nepřátelství vůči komukoliv. Tak prožívá svůj život mudrc.

Je třeba velmi jasně pochopit jednu věc. Sebe-poznání – nejzazší Pochopení, že neexistuje žádný jednající jedinec – neznamená úplnou anihilaci ega. K té nemůže dojít z jednoduchého důvodu: ego je nezbytné, aby mudrc mohl prožít zbývající část života, který mu byl vyměřen. Když mudrce oslovíte jménem, tak na to zareaguje a ve své přidělené životní roli se bude chovat jako individuální entita. Ale mudrcovu egu naprosto chybí osten, působící zranění, protože úplně vymizel pocit, že je tu někdo, kdo osobně jedná. Řečeno s Ramanou Maharišim ego mudrce je jako „zbytek spáleného provazu“ – absolutně bezmocné a neškodné."

[Linda]

Z 1. Kapitoly:

"Téměř každý zažil ve svém každodenním životě okamžiky, kdy prožíval skutečnou radost ze života, chvilky, které – přeloženo do pojmů z oblasti jevů – v obvyklém životě znamenají utišení, mír a vyrovnanost. Co může takové okamžiky pokazit? Většinou je naruší vzpomínky na něco, co člověk udělal, ačkoliv to udělat neměl, anebo na něco, co udělat měl a neudělal to; člověk si tu a tam vybaví pocity viny a zahanbení, které na ego po nějakou dobu doléhaly, a cítí se nanejvýš trapně. Když nejde o to, co člověk sám udělal nebo naopak neudělal, může to být něco, co se ho tak či onak nepříjemně dotklo. Potom je plný nenávisti nebo žárlivosti na někoho druhého.

Prakticky každý člověk tedy z vlastní zkušenosti ví, že vzácné chvilky čiré radosti z Bytí mohou být zčistajasna vystřídány výčitkami svědomí, případně si najednou vzpomene na něco, čím mu ublížil někdo druhý. Jakýpak by asi byl jeho postoj, kdyby byl absolutně, naprosto přesvědčený, že nic z toho, co se stalo, neudělal žádný jedinec, že všechno to, k čemu dochází, je prostě dění, k němuž dojít muselo?!

Celé duchovní hledání se týká právě toho. Mistři hovoří o osvícení nebo o Sebe-poznání, co to ale v běžném každodenním životě ve skutečnosti znamená? Kdyby Sebe-poznání nepřineslo mír a vyrovnanost, kterým se ve svém každodenním životě těší mudrc, nebylo by k ničemu.

Mudrc je za mudrce považován právě proto, že je na něm znát, jak při všem, co dělá – při prožívání radostí všedního života i při zvládání obvyklých potíží, se kterými se musí vypořádat jako každý jiný – je zabydlený v míru a vyrovnanosti. To je důvod, proč mudrc přitahuje ostatní obyčejné lidi: trpí stejnými bolestmi a prožívá stejné radosti jako každý jiný, cítí se ale při tom v pohodě sám se sebou i s ostatními; a běžný člověk si toužebně přeje prožívat stejný mír a vyrovnanost, jaké má mudrc.

Co pro mudrce znamená ´Sebe-poznání´? Znamená pro něho prostě pochopení – absolutní, naprosté přesvědčení – že, řečeno Buddhovými slovy, „Události se dějí, dochází k jednání, není tu ale žádný jedinec, který by sám něco dělal.“ Když v běžném životě oslovíte jménem mudrce a obyčejného člověka, oba zareagují stejně. V obou případech tedy existuje sebeztotožnění se jménem a tělem coby samostatným jedincem, odděleným ode všech ostatních. V čem spočívá tedy rozdíl mezi mudrcem a obyčejným člověkem? Odpověď vyplývá z následující skutečnosti: mudrc ví, že „Události se dějí, dochází k jednání, není tu ale žádný jedinec, který by sám něco dělal,“ kdežto běžný člověk je přesvědčený, že pokaždé jedná nějaký jedinec a že ten také nese za své jednání plnou odpovědnost.

Právě pochopení toho, co Buddha tak zhuštěně vyjádřil – „Události se dějí, dochází k jednání, není tu ale žádný jedinec, který by sám něco dělal“ – vnáší do každodenního života lidské bytosti mír a harmonii. Jinak řečeno ke každému jednání dochází podle kosmické Zákonitosti (kterou žádná jednotlivá lidská bytost nemůže nikdy pochopit); lidské jednání není něčím, co by kterýkoliv člověk „dělal.“ Přijme-li se to, musí se také přijmout, že člověk nemůže nikoho obviňovat z toho, k čemu skrze určitý psychofyzický organismus došlo. Nikdo se tudíž nemusí stydět za nic, co udělal, nemusí mít kvůli ničemu pocit provinilosti nebo zahanbení a nemusí na něho doléhat tíha nenávisti a nepřátelství, nepřejícnosti nebo závisti. Jinak řečeno důsledkem tohoto přijetí je, že člověk je bezpečně zabydlený v míru a harmonii: je trvale spokojený sám se sebou, je trvale spokojený s ostatními.

Plné přijetí faktu, že v žádné činnosti neexistuje žádný jednající jedinec, vychází z pochopení, že vnímání jako takové je v projeveném vesmíru naprosto ne-osobním působením vesmírného Zdroje. Je to vnímání čisté, protože tu není nic pozorovaného, a není tu rovněž nic, co by vnímalo (žádný objekt, který by si přivlastňoval pseudo-subjektivitu). Ačkoliv nám naše dlouhotrvající a vytrvalé podmiňování nedovolí, abychom to bez problémů přijali, přesto odjakživa platí, že coby vnímající bytosti nejsme nic jiného než iluzorní snové postavy. Samotná projevená existence je pouhým jevem ve Vědomí a všechny charakteristiky vnímajících bytostí – tvar, vnímání, schopnost poznávat, pociťovat atd. – jsou pouze změnami ve Vědomí, stejně jako je tomu ve snu. Všechny aktivity znamenají pohyb a události jsou jejich promítnutím do imaginované časo-prostorové konstrukce, aby se tak daly smyslově vnímat, aby se dalo určit, jak dlouho trvaly. Všechno to ale probíhá ve Vědomí, naprosto stejně jako ve snu.

Důležité je pochopit, že snícím je Vědomí, ve kterém se všechno děje coby sen: snící je subjektivním a dynamickým vnímajícím aspektem statického Vědomí, zatímco část, která se jeví jako obsah snu, vnímaný jako cosi odlišného, je zpředmětněným aspektem Vědomí. Jinak řečeno ke snu, který je projevením v oblasti jevů, dochází ve Vědomí. Je vnímán a rozpoznáván ve Vědomí a je interpretován Vědomím prostřednictvím duality, která je základem celého projevení v oblasti jevů: vztahem subjekt-objekt. Je třeba stále mít na paměti, že tato dualita vztahu subjekt-objekt je pouhým mechanismem čili zprostředkujícím nástrojem (tak jako časo-prostor), jehož prostřednictvím může docházet k projevení – což je přirozeně koncept; z toho vyplývá, že vnímané nemůže být ničím jiným než vnímajícím. To jediné, co tu je, je Vědomí: subjekt a objekt, které jsou neoddělitelně spojeny, dokud neexistuje žádné projevení a vytváření představ, se pouze jeví jako něco od sebe odděleného, jako něco dvojího, existují-li v oblasti jevů.

Bude to možná jasnější a snad i přesvědčivější, podrobíme-li snový stav analýze. Postavy, které se nám ve snu jeví jako živé a skutečné osoby s vlastními pocity a reakcemi – což se týká i naší osoby – se po probuzení vnímají jako čistě iluzorní postavy, které neměly žádnou možnost samostatně se rozhodovat a prosazovat vlastní vůli. Náš každodenní život, v němž se považujeme za subjekty, vstupující do vztahů s jinými lidskými bytostmi v podobě objektů, je ve skutečnosti živým snem, který se od našeho nočního snu nijak zásadně neliší. Naprosto se mýlíme, když si myslíme, že jsme samostatní a nezávislí jedinci, kteří mohou uvažovat, rozhodovat se a podle své vlastní volby i jednat. Kdybychom se zpětně v klidu podívali na kterékoliv období svého života, nepochybně bychom zjistili, že jsme se tehdy sice domnívali, že přijímáme určitá rozhodnutí, události ale ve skutečnosti probíhaly podle nekonečně velkolepějšího mistrného plánu, v němž jsme byli pouhými figurkami.

Podstatné je, že díky procesu duality, jemuž se říká ´kauzalita´, všechny osoby v tomto živoucím snu, kterým život je, jsou pouhými objekty ve snící mysli (která je obsahem Vědomí). Nemůže tu být žádný jiný subjekt než Vědomí a z toho nevyhnutelně vyplývá, že objekt je subjektem, že vnímané je vnímajícím!

Existuje zajímavé vyprávění o čínském mudrcovi jménem Chuang-Tse. Jednoho rána vyprávěl svým žákům, že měl sen, v němž byl motýlem poletujícím po zahradě z jednoho květu na druhý a teď v něm vznikají určité pochybnosti. Žáci se smáli a říkali: „To byl jenom sen, Mistře.“ Chuang Tse odpověděl: „Počkejte. Jste na omylu, pokud si myslíte, že není žádný důvod k nejistotě. Jsem opravdu na rozpacích a mám vážné pochybnosti, když jsem teď vzhůru: může-li se Chuang-Tsemu zdát, že se stal motýlem, proč by se nemohlo motýlovi zdát, že je Chuang Tse? Kdo je tedy skutečně kým? Jsem motýl, kterému se zdá, že je Chuang Tse, anebo jsem Chuang Tse, kterému se zdálo, že se stal motýlem?“

Sen života je z hlediska projevení pouhým jevem ve Vědomí, který je vnímán a rozpoznáván Vědomím, a z tohoto hlediska je to opravdu pouhý jev, stejně iluzorní jako fata morgana. Ale projevené, nahlíženo z prapůvodní oblasti neprojeveného, není pouhým mentálním procesem: vzhledem k tomu, že základní prvky snu nemohou být ničím jiným než samotným snícím, je vším. Snící, subjektivní aspekt Vědomí, je samozřejmě i snem samým a vším, co se ve snu objevuje. Jinak řečeno vnímající bytosti, které jsou coby jevy pouhými objekty projevení, jsou ve skutečnosti čistým Subjektem, potenciální Celistvostí. Projevený vesmír se může začít jevit jako absolutní prázdnota, což vychází najevo, jakmile se oba póly protikladů oblasti duality překryjí v naprosté vzájemné negaci. To, co se z tohoto živoucího snu probudí, není žádný objekt. Probuzení nastane ukončením sebeidentifikace snícího s objektem, za který se snící dosud považoval: zmizením iluze, rozplynutím jedince při zjištění, že to, co vypadalo jako objekt, je ve skutečnosti čirou Subjektivitou.

Jestliže se vnímání pravdivě rozpozná jako zpředmětňující činnost Subjektu, pseudo-subjekt se rozplyne a ego-entita zmizí. Pravdivé vnímání tedy znamená, že jevy nejsou vnímány jako naše objekty: jakmile vnímáme jevy jako své objekty, zavádíme vztah s věcmi jako s objekty a vytváříme dichotomii mezi subjektem a objektem, mezi ´sebou´ a ´tím ostatním´. Právě tato zdánlivá oddělenost je příčinou všeho lidského trápení a toho, co je známo jako ´spoutanost´. Vnímat z pohledu Zdroje znamená vnímat způsobem, který není objektivizující, ale subjektivizující, to znamená vnímat poznávané jevy jako sebe sama s pochopením, že ani objekt, ani jeho subjekt neexistují jinak než jako jev. Pravdivé vnímání tak znamená ustání konceptualizace, představuje vnímání projeveného vesmíru bez porovnávání, bez preferencí, bez posuzování, bez vstupování do vztahu subjekt – objekt.

Jaký má toto pravdivé vnímání dopad? K čemu dojde? Odpověď zní ´nestane se nic´ a ´stane se všechno´. ´Nestane se nic´, protože jakékoliv dění je pouze konceptualizací a když ta skončí, neděje se nic kromě toho, že my (coby subjektivní „Já“) nadále existujeme jako to, čím jsme byli, ´než jsme se narodili.´ A ´stane se všechno´, protože nicota prázdnoty všeho projeveného je ve skutečnosti plností projevující se všetvořící Podstaty. Jinak řečeno jakmile skončí konceptualizace, skončí klamné vnímání ´venku´ a nadále probíhá vnímání ´uvnitř´, ve Zdroji všeho vnímání – a to není vnímání, které by patřilo nějaké mu jedinci; je to vnímání z nitra, ze Zdroje, což je vnímání samo o sobě bez čehokoliv samostatně existujícího.
Pravdivé vnímání navazuje přímý vztah mezi Zdrojem, neprojeveným, a mezi projeveným vesmírem: projevení může na sebe vzít nespočetné množství tvarů, ale substrátem všech tvarů je Vědomí, které je podstatou každého jevu bez výjimky – stejně jako zlato je podstatou každé zlaté ozdoby, ať má jakékoliv pojmenování a tvar. Vnímá se, že nic z poznávaného neexistuje nezávisle na Vědomí. Jinak řečeno pravdivé vnímání znamená pochopení – nejhlubší přijetí – že neexistuje žádný rozdíl mezi projeveným a neprojeveným, mezi objekty existujícími v čase a bezčasostí, že vesmír a my jsme jedno a totéž. Rozdíl je pouze v tom, jak se to na povrchu jeví – zdá se být nepřekonatelný. I všechny protiklady existující v oblasti projevení se ale zdají být vzájemně neslučitelné, a přesto: jakmile tu není tvorba představ, zcela se rozplynou, protože i ´rozdíl´ jako takový je pouze mentální představou! Když během hlubokého spánku nevznikají žádné mentální představy, nepadá v úvahu jakákoliv rozdílnost či odlišnost: není tu mentálně představovaný vnímaný objekt, ani představující si vnímající subjekt – jediné, co tu je, je prapůvodní celistvá mysl bez dualismu rozštěpené mysli.

Je-li Vědomí ve svém statickém stavu, v klidu, neexistuje nic, co by mohlo vnímat nebo poznávat, protože tu není žádné projevení. Vznikne-li nějaká aktivita, která způsobí, že vyvstane projevení a v něm i domnělý vnímající, není to nic jiného než Vědomí. Stručně řečeno ať už tu je nějaká projevená oblast jevů (plus konceptuální individuální vnímající), nebo tu žádné projevení není, to, co je neměnné a trvalé, je podstata – Vědomí.

Člověk intuitivně poznává mír a harmonii neměnnosti tohoto Základu, Bytí, které se nemění. Prožívá je v hlubokém spánku a v těch vzácných okamžicích bdělého stavu, kdy je mysl tichá a neobsazená; pokud je ale mysl v pohybu, marně o tuto neměnnost usiluje, protože se mylně ztotožňuje se svým aktivním psychofyzickým organismem a považuje se za jedince, který se snaží něčeho dosáhnout."

[Linda]

Tři roviny relaxace:

"Je smutnou skutečností, že člověk nechápe, jakou důležitost má v jeho každodenním životě relaxace. Už samotné to slovo vzbuzuje představu jakéhosi druhu disciplíny, jako je např. jóga nebo něco podobného, co se musí provádět v pevně stanovené denní době. Relaxace je ve skutečnosti trojího druhu: fyzická, mentální a transcendentní – a ani jedno z toho nevyžaduje nějakou systematičnost.

Fyzická relaxace prostě znamená záměrně povolit, uvolnit napětí, které se během dne jaksi vkradlo do těla. Na příklad i pouhé sezení v zubařském křesle vyvolává napětí. Zubař by proto měl říci pacientovi, aby se uvolnil. To jediné, co je v takovém případě skutečně nutné, je vědomě a současně uvolnit všechny svaly. To je ve skutečnosti základní princip známé šavasany. Lehnete si a ze všech tělesných svalů necháte vědomě odplynout veškeré napětí. Někdy se doporučuje postupovat z jednoho konce těla na druhý a postupně uvolňovat svaly jednotlivých částí těla. Ale mnoho lidí má zkušenost, že jasný příkaz svalům celého těla, aby se uvolnily, funguje velmi dobře. "Povolte", musel zvolat jeden zubař na pacienta, aby se pacient uvolnil.

Skutečný přínos relaxace nespočívá v provádění šavasany, která vyžaduje polohu vleže; ať děláte cokoliv, na chvilku se zastavte, vědomě uvolněte celé tělo, a když jste se takto uvolnili, pokračujte ve své činnosti. Anebo mezi dvěma úkoly se na jednu nebo dvě minuty zastavte a zůstaňte vědomě uvolnění. Brzy zjistíte, že jste si zvykli dělat svou obvyklou práci bez jakéhokoliv druhu napětí a že k uvolnění není zapotřebí nic víc než jemná připomínka.

V lidské bytosti existuje unikátní vestavěný mechanismus relaxace: člověk je jediný tvor, který se směje, který se dokáže srdečně zasmát. Smích, i záměrně navozený, přináší nejen emocionální uspokojení, ale i relaxaci, která organismu výrazně prospívá. Smích začíná hlubokým nadechnutím, po němž následuje rytmické vydechování, kterého se účastní především bránice – veliká spousta svalů, oddělující hrudní dutinu od dutiny břišní. To napomáhá vyrovnávání tlaků v obou těchto dutinách a kromě toho, že je tím podporován tok krve v žilách, dochází i k masáži vnitřních orgánů. Lékaři popisují čtyři typy smíchu, které mohou působit blahodárně (lidé, kteří mají problémy se srdcem, s páteří, nebo mají vysoký krevní tlak, by měli postupovat opatrně):

a) smích odpovídající etiketě začíná pousmáním a pokračuje mírným zasmáním se, nadechování nevyžaduje žádnou zvláštní pozornost.

b) u ´holubího smíchu´ je nadechnutí hlubší, ústa zůstávají zavřená a při smíchu člověk vydává zvuky připomínající holubí vrkání. Je to jakýsi vnitřní smích a má své výhody

c) Krajně nesnadné je naučit se ´neslyšnému smíchu´, je ale velmi působivý. Je třeba velmi hluboce se nadechnout a pak se začít smát s otevřenými ústy a vyplazeným jazykem – ale bez jediného zvuku! Po nádechu můžete vydechovat tak dlouho, jak je to možné, s rytmickými záškuby bránice; tento ´vnitřní jogging´ je energický a značně vyčerpávající.

d) ´Břišní smích´ se podobá neslyšnému smíchu, ale můžete se dát do hlasitého smíchu, dokonce se i svíjet nebo válet se po zemi. Musíte se opakovaně nadechovat a celé to může trvat tak dlouho, jak je vám libo.

Mentální relaxace je úplně jiného druhu, jelikož ve svém důsledku znamená absenci myšlení, absenci vědomého fyzického uvolňování. Taková mentální relaxace vás osvobozuje od podmíněnosti. Můžete se snadno ocitnout mimo své ´já´, jelikož mezi dvěma myšlenkami existuje interval ticha, který s myšlenkovým procesem nijak nesouvisí. Jelikož tento interval, interval ticha, nesouvisí s časem, přináší skutečně obrovské uvolnění, kdykoliv si ho uvědomíte. Na tento interval je možné se zaměřit v kterékoliv situaci běžného života, třeba jen na krátkou chvilku. Soustředění na interval mezi dvěma myšlenkami, které se objevuje během dne, mohou guruové vyučující meditaci odpírat označení ´meditace´; dokážete-li se ale koncentrovat na tento interval mezi myšlenkami v průběhu svého pracovního dne, na sklonku dne najednou zjistíte, že jste méně unavení a že máte pro zbytek večera k dispozici podstatně víc energie.

V těchto intervalech mezi myšlenkami dochází ve skutečnosti k tomu, že mysl ´zmlkne´: vyprázdní se ode všech svých obsahů a je tudíž ´prázdná´ či ´tichá´ a intenzivně si uvědomuje, co v daném okamžiku Je. Neznamená to, že by si utišená mysl neuvědomovala proud myšlenek, protékající vědomou myslí; ale neúčastní se myšlení: nedělá rozdíly mezi myšlenkami, nevytváří úsudky – neposuzuje, jestli jsou správné nebo špatné, a nehodnotí jejich důležitost. Bezprostředním důsledkem tichosti mysli v každodenním životě je změna náhledu na psychologické problémy: vnímají se jako naprosto nepodstatné a mnohé z nich prostě zmizí. Ještě důležitější může být fakt, že utišená mysl otevírá zcela volný prostor tvořivým schopnostem a intuici a to má za následek nejen zmizení psychologických problémů, ale objeví se i řešení intelektuálních a dokonce i praktických problémů.

Existuje ještě další druh relaxace; není to relaxace fyzická ani mentální a nelze jí dosáhnout; může k ní pouze dojít. Je důsledkem nejhlubšího možného pochopení, že žádná individuální entita coby ´já´ protikladné k ´druhým´ ve skutečnosti neexistuje. Objeví se jasné chápání, že bezpočet lidských bytostí nemá při svém rozhodování a jednání žádnou vlastní vůli ani možnost volby, že jsou pouze specificky naprogramovanými nástroji, jejichž prostřednictvím jedná Zdroj či Bůh, Vědomí, prvotní Energie. Ta podnítí takový chod událostí, k němuž má dojít podle toho, co označujeme jako zákonitost Přírody nebo jako zákonitost Vesmíru. Bezvýhradné přijetí tohoto konceptu, které může člověk prověřovat v ohni své každodenní zkušenosti, vyústí v plné přijetí toho, co Je, jako záměru vesmírného Bytí, což má za následek naprosté uvolnění psychosomatického organismu, vedoucí k osvícení či Sebe-poznání: fiktivní jednající ego-entita shledá, že se zcela vzdala transcendentnímu Zdroji. Mohlo by se to označit jako transcendentní relaxace."

[Linda]

"Když nastane ztišení, pokojnost, nemůže tu prostě být žádný ´někdo´, poznávající, který ten mír prožívá. Kdykoliv je tu nějaký prožívající, který si přeje prožívat tichost, nemůže nastat skutečná tichost. Kdykoliv je tu nějaký zakoušející, který říká ´Teď jsem prožil mír, který jsem toužil prožít´ – ´Já jsem to udělal´ – není to tichost. Může to být jedině trik mysli, jistý druh autohypnózy. Je důležité pochopit, že utišení může nastat jedině v současném okamžiku, takže tu nemůže být žádný zakoušející, žádný jednající jedinec, který by si v té chvíli přál zažít mír. Okamžik tichosti, míruplnosti je ovšem neosobní dění, není to žádná zkušenost jako taková. Znamená to tedy připustit, aby se mír objevil, aniž by tu byla nějaká touha mít víc, aniž by se dovolilo nenasytné mysli, aby převzala vládu. Do této tichosti můžete být ponořeni, dokud k ní dochází, a to se může dít jen tak dlouho, dokud nepřevládne prožívající ego."

[Linda]

"Život může probíhat jedině v současném okamžiku. Cokoliv, co se stalo před deseti léty, i to, co se stane za deset let, se může stát jen v současném okamžiku. Zapletenost nastává, pohlížíme-li na to, co se v současném okamžiku děje, z hlediska osobní perspektivy, vycházející ze vzpomínek na minulost, která se už nedá změnit, nebo z obav a nadějí, upínajících se na budoucnost, která ještě nenastala. Zapletenost povstává z minulosti a budoucnosti a to vytváří problémy v současném okamžiku. Právě přemítající mysl nás zaplétá do horizontálně probíhajícího času, směrem pryč od současného okamžiku.

Pokud s životem jednáme okamžik od okamžiku, tak, jak probíhá, rozhodujeme-li se a jednáme-li tak odpovědně, jak dokážeme, nezaplétáme se do horizontálního času. Život obsahuje problémy jen proto, že dovolujeme svým minulým i budoucím zájmům, založeným na našich osobních úvahách, aby ovlivňovaly naše současné rozhodování. Naneštěstí nečelíme svým problémům v současném okamžiku s plnou pozorností; kdybychom to tak dělali, objevovali bychom svá řešení a rozhodovali bychom se mnohem snadněji a s větší sebedůvěrou. A co je nejdůležitější, stále bychom byli ve svém přirozeném stavu, protože při svém rozhodování v současném okamžiku bychom se nezaplétali do horizontální minulosti a budoucnosti.

Ten, kdo hledá svůj přirozený stav, je obětí mylného dojmu, že vždycky, když se rozhněvá, když dostane strach nebo má nějaký pocit či myšlenku, tak tento stav ztrácí. Není tomu tak. Ztratit svůj přirozený stav není tak snadné! Takovým situacím, které se objevují téměř neustále, je třeba velmi jasně porozumět. Takže znovu, neodchýlili jste se od svého přirozeného stavu pokaždé, když vás přepadl hněv nebo když se objevila touha. V takové situaci je nejdůležitější si vzpomenout, že přijde-li některý ze smyslů do kontaktu s příslušným objektem – když oči něco uvidí nebo uši uslyší – tak ať se objeví cokoliv, hněv nebo úzkost nebo soucit či cokoliv dalšího, jde o přirozenou, biologickou či mechanickou reakci psychosomatického organismu, která závisí na jeho konkrétním naprogramování. A tak přijme-li se tato reakce jako taková, k žádné zapletenosti nedojde. K zapletenosti, která vás vytáhne z vašeho přirozeného stavu, dojde jen tehdy, když se s touto reakcí ztotožníte: ´Jsem rozhněvaný, jsem vystrašený, a to se mi nelíbí.´ Dokud k tomuto osobnímu zapletení nedojde, pouhé vyvstání reakce vás z přirozeného stavu nevytáhne.

Pro hledajícího bude dalším krokem vpřed jasně poznání, že nejde jen o vzácné okamžiky záblesků ´jeho´ přirozeného stavu míru a vyrovnanosti, že v přirozeném stavu je stále – v jakém jiném stavu by mohl být?! Zapomíná na něj jen při těch příležitostech, kdy se utápí ve vzpomínkách na minulost, která je už nezměnitelná, když přemítá o spoustě věcí, které udělat neměl, nebo o tom, co udělat měl a neudělal. Pokud nepřemítá o nezměnitelné minulosti, napadají ho představy věcí, kterých se obává nebo ve které doufá v neznámé budoucnosti a zbytečně si představuje, jaké nepříjemnosti by ho mohly postihnout. V obou těchto případech, kdy si dopřává luxus prožívání iluzorní minulosti nebo budoucnosti, ztrácí klid přirozeného stavu současného okamžiku, kde je doma. Jste neustále v přirozeném stavu kromě těch případů, kdy se vám stane, že se zatouláte: neosobní Vědomí je přítomné v současném okamžiku – JÁ JSEM."

[Linda]

"Myšlenky a dokonce i touhy se neobjevují pouze v mysli řadového člověka; objevují se i v mysli mudrce, protože v povaze mysli je přijmout všechno, co se jí nabídne; tady ale všechna podobnost končí. Zatímco běžný člověk se do myšlenek a přání zaplétá tím, že buď po nich sáhne a snaží se podle nich jednat, anebo se jim brání, mudrc se jimi nezabývá, nechává je na pokoji. Podstatné ovšem je, že jakýkoliv pokus bránit myšlenkám v tom, aby se objevovaly – nehledě na to, že je to pošetilá snaha, která má za následek frustraci – rozděluje mysl na to, co se snaží myšlenky zastavit, a na tu část mysli, která tomu vzdoruje, takže je tu konflikt. Myšlenky se objevují jako důsledek neustálého podmiňování a paměťových vtisků, které tím vznikají – snaha vědomě a záměrně se jich zbavovat je něco jako ´smývat krev krví´. Závěr je jednoduchý: myšlenky vznikají, protože ale nemají žádnou vlastní samostatnou substanci, okamžitě zmizí, pokud je nepřevezmeme a nezačneme s nimi zacházet jako s něčím skutečným. Jakákoliv aktivní snaha ovládnout mysl nebo nechat ji být jen posílí ego; spontaneita a cílevědomý záměr jsou pojmy vzájemně protichůdné."

[Linda]

V knize "Let Life Flow" Raméš Balsekar říká:

"Je trochu zvláštní, že člověk prahne po tom, aby sám sebe zabezpečil a dosáhl jistoty, která je pro jeho pocit spokojenosti nutná, ale o tom, čím ´on sám´ je, nemá jasnou představu. Toto ´on sám´ (či ´já sám´) je prakticky pouhé ztotožnění mysli s představou o sobě samém, s představou, která je ve skutečnosti jen souhrnem vzpomínek na minulé události. To, co se považuje za jedince, je de facto zcenzurovaný a zrevidovaný souhrn; týká se více minulosti než přítomnosti; a onen budoucí příjemný stav, ve který doufá, velkou měrou souvisí s pocity bezpečí a jistoty, které zažil v minulosti.

...

Příčinou rozporuplnosti a nespokojenosti člověka jsou dvě mylné představy, které spolu úzce souvisejí: předně že je oddělený a odlišný ode všeho ostatního, co je projevené, a za druhé, že v probíhajícím projevení může plně ovlivňovat výsledky a události podle toho, jak se sám rozhodne.

...

Aby bylo možno pochopit problém rozporuplnosti a nespokojenosti člověka, je naprosto nezbytné jasně porozumět základnímu rozdílu mezi konceptem duality a konceptem dualismu. Dualita je samým základem projevení; principem polarity, existencí vzájemně propojených protikladů všeho druhu. Jednotlivé opaky – život a smrt, světlo a tma, dobro a zlo – spolu v dualitě nebojují. Dualismus znamená hnát se za uspokojením, aby se nemohlo objevit nic zneklidňujícího; snažit se o vítězství, aby nemohlo dojít k žádné prohře, usilovat o to, co je dobré, aby se zažehnalo všechno, co je považováno za špatné – zkrátka usilovat o zdraví, hojnost a plnou spokojenost, aby se úplně odstranily nemoc, chudoba a utrpení. To má většinou za následek prohlubování frustrace a disharmonie. Princip duality ale znamená vědomě přijmout vzájemně spojené protiklady jako samotný základ vesmíru i života v něm.

Když se jako základní životní princip přijme princip duality, život začne být uměním neustálého harmonického vyvažování vzájemně spojených protikladů. Jak říká Lao-Tse: „Poznáváním mužského a udržováním ženského se člověk stává vesmírným tokem; stává-li se vesmírným tokem, není oddělen od věčné dokonalosti.“ Mužství a ženství se přirozeně netýká ani tak sexu, jako dominantních charakteristik mužskosti a ženskosti. Jinak řečeno vzájemně spojené opačné póly protikladů jsou jako opačné, ale od sebe neoddělitelné strany mince, jako póly magnetu nebo jako pulzy a intervaly v jakékoli vibraci.

Zatímco používání vůle a osobního úsilí proměňuje život rozštěpený dualismem v horečnatý hektický spěch, skutečné pochopení dvoupólové povahy duality vytrvale vnáší do života vyrovnanost."

[Linda]

"Na povrchové rovině života mohou být užitečné různé aktivity: jóga, meditace, stimulace světlem, břišní smích, různé druhy fyzikální léčby i psychoterapie. Ty ale nemohou proniknout až k té nejhlubší rovině a navodit stav zakotvenosti v míru a harmonii – stav, ve kterém nikdy necítíte vnitřní disharmonii a nejste v disharmonii s nikým dalším, i když jste přitom neustále konfrontováni se životem. Je to stav, v němž může na okamžik vyvstat hněv, který ale nikdy nemá za následek pocity nepřátelství nebo nenávisti vůči nějakému člověku (psychofyzickému organismu), který ve vás hněv vyvolal coby vaši bezprostřední, přirozenou a biologickou reakci.

Existuje jen jediný způsob, jak nemít stálý pocit odporu k sobě nebo k někomu jinému – jak být trvale spokojený sám se sebou i s ostatními: jste-li plně přesvědčeni, bez sebemenšího stínu pochybností, že nikdo, ani vy, ani nikdo jiný nemůže být v žádné činnosti tím, kdo jedná; že žádné jednání nemůže být nikdy činností nějakého člověka – že k dotyčnému dění prostě muselo dojít díky univerzální vesmírné Zákonitosti.

Důsledkem tohoto pochopení je trvalé zakotvení v míru a harmonii, přestože člověk okamžik za okamžikem řeší životní výzvy. Čelit životu okamžik za okamžikem znamená přijímat život tak, jak přichází, přijmout cokoliv, co daný okamžik přinese – radost nebo trápení – aniž by se do nich člověk nechal svým odporem zaplést. Což ve svém důsledku znamená pozorovat všechno, k čemu dochází, udělat všechno, co je třeba (a vědět, že k tomu dochází podle kosmické Zákonitosti), a co je nejdůležitější, zůstat klidný. Zůstávat klidný znamená nepřemítat, nevytvářet si představy o tom, co bylo, nebo o tom, co všechno se může stát – znamená to zůstávat tiše v současném okamžiku."

[Linda]

"Být bezpečně zakotvený v míru a harmonii a současně se přitom okamžik za okamžikem vyrovnávat se situacemi, které přicházejí – to je ve skutečnosti důsledek pochopení, že všechno, k čemu dochází, je výsledkem působení Vědomí v pohybu a že nic z toho není jednáním nějakého člověka. Bezprostředním důsledkem pochopení, že nikdo nejedná, je naprosté vymizení všech pocitů viny a zahanbení za domnělé vlastní chyby i úplnou absenci jakýchkoliv pocitů nenávisti a zloby, žárlivosti či závisti vůči komukoliv ´jinému´. Takový stav zakotvenosti v klidu a spočinutí zahrnuje samou svou podstatou přijetí všeho, co se v každodenním životě okamžik za okamžikem děje, a tak problém stresu a napětí nemůže vůbec vzniknout.

Životní pravdou je, že palčivá bolest ran osudu má překvapivě krátké trvání a že tedy i bezstarostná pohoda jednoho či dvou týdnů dovolené stejně jistě vyprchá. Mnoho psychologů došlo k závěru, že pocit štěstí patrně převážně závisí na genetické výbavě, nikoli na zevních skutečnostech. Zdá se, že ať jsou krušné a šťastné okamžiky života sebetragičtější či sebeeuforičtější, lidé se nevyhnutelně vracejí k té rovině spokojenosti, která v jejich konstituci byla předem nastavena.

Tato idea se podobá hypotéze o ´bodu výhry´ u tělesné hmotnosti: teorii, podle níž mozek – jak se zdá – má svým naprogramováním za úkol zvyšovat a snižovat tělesný metabolismus tak, aby se udržovala předem daná hmotnost. Vědci tvrdí, že existuje i ´bod výhry´ pro spokojenost – geneticky dané naladění, které se může v důsledku rozmarů životaběhu vychylovat poněkud nahoru či dolů, nicméně ne nadlouho. Mrzout začne být během doby stejně otrávený jako dřív a lehkovážný se vrátí ke své bodrosti.

Rozhovory s řadou psychologů ukazují, že teorie předpokládající existenci biologického ´bodu výhry´ u spokojenosti (což je něco docela jiného než zakotvení v míru a harmonii při stálém řešení životních výzev) má u nich širokou podporu. Vývojový psycholog Harvardské univerzity Dr. Jerome Kagan říká: „Je zřejmé, že T. S. Eliot byl svým založením zarputilec a Jay Leno je rozený optimista. Ale k doplnění bílých míst v biologii máme ještě hodně daleko.“

Zdá se, že koncepce ´bodu výhry´ dává smysl i dlouho existujícím výsledkům výzkumu o spokojenosti, s nimiž si vědci nevěděli rady. Studie o spokojenosti probíhající v několika zemích ukázaly, že – pomineme-li chudé vrstvy společnosti – peníze nemají na pocit spokojenosti žádný zvláštní vliv. Totéž platí i pokud jde o manželství, vzdělání, rodinu a některé další faktory, jejichž vztah ke spokojenosti byl předmětem výzkumu. Každý z uvedených faktorů může spokojenost člověka trochu zvětšit, ale jeho vliv na míru dobré pohody, která je pro daného jedince charakteristická, je nepatrný.

Psycholog univerzity v Illinois Dr. Edward Diener říká: „Zjistili jsme, že události jako je povýšení nebo ztráta milenky ovlivňují náladu člověka nejsilněji asi po dobu tří měsíců; za šest měsíců nezůstane po jejich působení ani stopa.“ Cituje údaje, dokazující, že ti, kdo vyhráli v loterii, nejsou rok po své velké výhře o nic šťastnější, než byli předtím. A různé studie ukazují, že dokonce i lidé s poraněním míchy mají sklon duševně se vzchopit.

To všechno se přirozeně může týkat jen povrchové roviny každodenního života. Něco docela jiného je být v hlubším smyslu zakotvený v míru a harmonii, když člověk přitom den za dnem čelí proměnlivosti osudu. Takové zakotvení závisí u dotyčného jedince téměř výhradně na vypěstování automatického návyku plně přijímat fakt, že svobodná vůle jednotlivé lidské bytosti je ve skutečnosti iluzí. Veškeré lidské jednání je bez výjimky děním, které nutně muselo nastat díky kosmické Zákonitosti, podle níž probíhají veškeré pohyby ve vesmíru, od té nejmenší věci až po hvězdy a planety na obloze.

Je ověřenou skutečností, že myšlení a jemu odpovídající jednání nelze ve skutečnosti od sebe oddělit. Myšlení a jednání tvoří jeden integrální celek a lidská bytost nemá žádnou vládu nad tím, jaké myšlenky v ní vyvstanou."


(Z Balsekarovy knihy "Let Life Flow" )

[Linda]

V knize "Mír a harmonie v každodenním žitotě" Raméš Balsekar říká:

"Co tedy konkrétně znamená ´svoboda´ v každodenním životě? Nemohlo by to znamenat, jednoduše řečeno, cítit se v pohodě a bez problémů se sebou, s ´druhými´ i s Bohem? To všechno přirozeně při prožívání života v moderním světě a přijímání radostí nebo bolestí, které jsou v daném okamžiku naším osudem. Nikdo nemá moc nad tím, co v daném okamžiku Je. Svoboda znamená být schopen spokojeně přijímat, co v dané chvíli Je. Tato svoboda se může objevit, jen když dokážeme přijmout základní předpoklad „Tvá Vůle se staň.“ Pak tu nebude žádná potřeba někoho obviňovat, ani sebe, ani druhé. Tehdy, a jenom tehdy tu nebude žádné břemeno pocitů viny a zahanbení, nenávisti a zášti, které lidská bytost obvykle chová – břemeno, které člověka opravdu zbavuje svobody."

A v téže knize Balsekar cituje Mistra Rámakrišnu:

Člověk se může plně probudit k Božské Přítomnosti, jen když se cítí bytostně osvobozený od jakékoliv omezené, egocentrické motivace, ať už tato motivace souvisí s rodinnými záležitostmi, nebo s duchovním snažením. Člověk, který rozvíjí svou oddanost ve snaze osvobodit se od zapletenosti do osobního´já´, prožívá své vlastní sobectví a nejrůznější kolektivní formy sobectví a podobá se lesnímu požáru, který se vymkl kontrole a ohrožuje životy všech lidí.

Nevášnivý člověk jasně vnímá, že nutkavá připoutanost k manželce a dětem, potřeba vlastnit a ovládat jejich životy, je jako hluboká jáma, z níž není úniku… Člověk, jehož srdce patří radikální cestě naprosté svobody, naprostého zřeknutí se sobeckého usilování, jednoduše odmítá existovat třeba jen na okamžik uvnitř jakékoliv konvenční kategorie; žádná rodina, žádný klášter, žádné potulné mnišství, žádné jednající ´já´ – nic než Bůh („Tvá Vůle se staň“.)

Síla klamu, která působí, že obvyklé sobecké okolí je tak nebezpečné, je prostě instinktivní puzení zachránit své omezené já s jeho omezenou existencí. Tento instinkt se pak projeví jako atavistické nutkání něco vlastnit, ovládat, kontrolovat, pohlcovat. Není-li sexualita spirituálně posvěcená a povznesená, přirozeně se stane nástrojem této klamavé síly. Stejné je to i s bohatstvím a společenským postavením. Ale čím víc je tato síla klamu, tato Májá rozpoznávána, čím víc se jí stavíme tváří v tvář, čím víc si uvědomujeme její mylnost, čím víc je demaskována, tím víc se začíná sama rozplývat… Stačí rozpoznat sílu Máji jako to, čím je – jako prázdnou fikci – a ona se stáhne sama, třebaže jednající ego se stále znovu a znovu pokouší vrátit se (obraty o 180°) v překvapivém množství převleků.

Nikdo si nemůže vypěstovat zásadní svobodu pouhým přáním to udělat nebo intenzivní snahou to udělat! S různými subtilními sklony, které člověk zdědil po fyzické stránce, s těmi, které do něho vtiskla společnost, a s tendencemi, které se jako naplavenina proudu mysli nashromáždily působením předchozích zkušeností, musí člověk zacházet obratně. Vypárat tuto složitou tapisérii mentálních a fyzických sklonů není snadné.

Poslechněte si jeden příběh. Jistý jogín, který žil v hlubokém lese a měl dobrou koncentrační schopnost, nebyl ale příliš obdařen moudrostí, pozval jednou mocného krále, aby se u něho v ústraní v divočině osvobodil od těžkého břemene vládnutí. Panovník vyzrálý v moudrosti i v jednání mu odpověděl: „Vážený pane, obávám se, že vás zklamu. Snadno se mohu vzdát paláce, dvořanů i vytříbeného luxusu a žít ve vašem lesním útulku. Ale můj vnitřní subtilní sklon budovat království a vládnout mu by zůstal i nadále aktivní a přitahoval by nejrůznější lidi a události, aby dosáhl svého uspokojení. Vaše míruplné osamělé útočiště by se brzy stalo rušným ášramem a nakonec by se rozrostlo v základ nového království.“

[Linda]

Raméš Balsekar říká:

"Když světec Tukaram zpíval „Jemu bychom měli předat své starosti a obavy“, zřejmě tím mínil, že To, co Je v současném okamžiku, je neoddiskutovatelný fakt, k němuž by prostě nedošlo, kdyby to nebylo přesně to, k čemu podle vesmírného Záměru a abstraktní kosmické Zákonitosti mělo dojít... Přijmout to znamená přenechat své starosti a obavy Tomu, co je oceánem blaženosti a povzbuzení. Jinak řečeno nemusí se nám líbit, že kachna má krátké nohy, jenomže ty se nedají prodloužit bez příslušného nepohodlí pro kachnu samotnou; a totéž platí také o ošklivých nohách jeřába, které rovněž vnímáme jako nehezké. Právě tak v širší perspektivě přijímáme i svou vlastní nedokonalost jako patřičnou a správnou.

Podobný širší pohled mírní naše sklony utápět se v představách, porovnávat a kritizovat To, co v současném okamžiku Je, a vede nás k poddání se Celku všeho projeveného a jeho přirozenému chodu. Není to ponižující podrobení se ze zoufalství, ale povznášející vzdání se, vzniklé z pochopení, že snaha uplatňovat své vlastní rozhodování není nic jiného než přisvojení si subjektivity Zdroje. Když se vztahy subjekt-objekt vnímají ve správné perspektivě v důsledku vzdání se klamného pocitu, že ten, kdo jedná, jsem já, jsme schopni uvědomit si současný okamžik, v němž všechno projevené je Brahman, v němž samy sebe vnímáme jen jako pouhé součásti určené ke vnímání vesmírného dění. Druhé už nevidíme jako samostatné organismy s domnělou odpovědností, které jsou v důsledku svého nezávislého rozhodování a jednání plné úzkostí a starostí.

Ti, kdo jdou cestou bhakti, chápou docela snadno, co znamená „Tvá Vůle se staň“. Pro ty, kdo hledají vědění, znamená ´vzdání se´ přijetí, že je zcela nemožné, aby domnělá individuální entita coby třídimenzionální objekt měla nějakou nezávislou existenci, obdařenou vlastní vůlí, protože je pouze nepatrnou, i když skutečnou součástí celku veškerého projevení.

U toho, kdo hledá moudrost, nedojde k tomuto přijetí nijak snadno; příčinou je tisíce let trvající podmiňování přesvědčením, že je nezávislou entitou, odpovědnou za ´své´ jednání. Přesto nemůže než přijmout skutečnost, že celé projevení, celá oblast jevů je zpředmětněným projevem čisté Subjektivity a že tudíž nemůže existovat žádná nezávislá entita, mající vlastní vůli."

.................

"V každém okamžiku tu neuniknutelně musí existovat vzájemně spojené protiklady. Dualitu, která je základem života, mudrc přijímá a je zakotvený v míru a klidu, zatím co se vyrovnává s radostmi a trápením života úplně stejně, jako každý běžný člověk. Běžný člověk odmítá dualitu, existenci vzájemně propojených protikladů, existujících v každém okamžiku života; vybírá si jen jeden z nich a je nespokojený. Mudrc ´dualitu´ života přijímá; běžný člověk si volí jeden ze vzájemně propojených protikladů a žije v nespokojenosti ´dualismu´.

Mudrc chápe, že ať se stane cokoliv, je to záměr Zdroje, a že individuální ego nejedná. S tímto chápáním – že každé zdánlivé jednání je ve skutečnosti děním, k němuž mělo podle záměru Zdroje ve shodě s kosmickou Zákonitostí dojít, že to není aktivita nebo jednání nějakého individuálního ega – mudrc zakotvený v moudrosti nejzazšího Pochopení přijímá jakoukoliv momentální radost nebo bolest jako to, co bylo předurčeno, jako záměr Zdroje. Proto jeho mír a harmonie nejsou nikdy ničím narušeny."

[Linda]

Kousek dialogu mezi jedním z návštěvníků a Raméšem Balsekarem:

"Tohle pochopení přináší svobodu. Ale nikdy to nedokážu vyvolat zpětně znovu a to je hrozně frustrující. Chtěl bych vědět, jak to udělat, abych tím, že to nedokážu přivolat zpátky, nebyl tolik frustrovaný? Kam všechna ta jasnost zmizela? Nedokážu ty chvíle znovu vrátit! A tak nevím nic, jsem v temnotě, v tuposti. Co z toho bylo skutečné? Nevím, co z toho je skutečné.

Rozumím intenzitě vašeho problému. Obojí je v projevení skutečné. Frustrace se postupně rozplyne po přijetí faktu, že v projeveném nemohou existovat žádné neměnné podmínky, že všechny ty krušné i šťastné okamžiky, euforie a deprese, jsou součástí fungování Celku prostřednictvím body-mind organismu. Přijetí postupně způsobí, že euforie a deprese budou pozorovány.

Jenže já také cítím, že ty okamžiky přinášejí vědění a že si ho nedokážu odtud odnést. Je to, jako bych se vrátil někam zpátky a všechno, co bylo tam, jsem tam musel nechat.

Přijmout právě tento fakt znamená být v „Bytí“; jen přijmout, že neexistuje nic, co by tento organismus mohl udělat, aby se tam dostal.

Je to mysl, co vyžaduje zážitky míru. Je paradoxní, že dokud mysl o ty okamžiky usiluje, vzdalujete se od toho, co právě probíhá. A tak konečným slovem je přijetí, což je totéž jako vzdát se. Ať se děje cokoliv, probíhající dění je součástí chodu Celku. Pokud to zahrnuje frustraci, pak se musí přijmout frustrace. Ale mysl místo přijetí říká „Jak se z toho můžu dostat?“

Nemělo by se to také přijmout? Ty okamžiky protestu?

Ovšem, ano!

Než můžete přijmout, musíte připustit i stupeň ne-přijetí.

Ano. Všechno. To je to trápení hledajícího, o kterém mluvím.

Ale já tu frustraci nechci a to je důvod, proč se z toho nemůžu dostat.

Přijetí té frustrace představuje začátek pochopení.

To je důvod, proč se pořád vracíte k tomu, co Je.

Přesně. I to se musí stát.

To je bod, kde se džňána a bhakti setkávají, oddanost, která je aspektem vědění. Dostatečnou důvěrou, aby člověk přijal, že se to stane znovu.

V džňáně, józe vědění, slovo „akceptování“ znamená přijetí toho, co je. V bhakti, józe oddanosti, slovo „vzdát se“ znamená sklonit se před Jeho Vůlí.

Přijetí a vzdání se jsou jedno a totéž?

Přesně! Nakonec mezi těmi oběma cestami není žádný rozdíl. Závěrečnou podmínkou, která bezprostředně předchází osvícení, je v obou případech nejhlubší přesvědčení, že tu nemůže být žádné skutečné „já“, že „já“ je iluzí. Žádné „já“ nemůže přemluvit Boha, aby ho přijal. Já se musí vzdát a pak nastane Bůh.

Když v krajním zoufalství chcete hluboko v sobě svůj stav zvládnout a dostat ho pod kontrolu, nemůžete doopravdy přijmout postoj, že se o to nestaráte. A snažit se zastavit toto strachování se je totéž jako úsilí zvládnout to. Musíte sami sobě dovolit svobodu strachovat se, nechat mysl, ať uvažuje o čemkoliv, o čem uvažovat chce.
Snažíte-li se úzkost nebo depresi zastavit, zapletete se do ní ještě víc. Jaká je tedy odpověď? Je jednoduchá: vynoří-li se beznaděje nebo úzkost, dovolte, aby se objevila. Když se objeví znepokojení nebo pocit beznaděje a není tu žádná snaha něco s tím udělat, jen se to pozoruje, nejste zatahováni hlouběji do další zapletenosti. Protože věříme, že úzkost způsobuje napětí, cítíme, že nesmíme být úzkostní. Ale vy nemůžete nebýt úzkostní. Jediný způsob, jak zastavit obavy, je prostřednictvím vlastního pochopení, že základním principem života je změna, že nemůžeme mít pořád jen to, co je nám příjemné. Musíme dospět k ochotě přijmout v životě věci, které nemusí být přijatelné. To je to jediné pochopení, které nakonec zredukuje a možná i odstraní znepokojení. Ale vy nemůžete znepokojení zastavit záměrně.

Snažit se ovládnout mysl nebo snažit se ovládnout smysly znamená, že tu je jedinec, který chce z osobních důvodů něco ovládat. Pořád je tu jednotlivec, který něco chce, a proto jedná s nějakým záměrem.

Znamená to, že na samotném jednání není nic špatného. Problém je v tom, že o tom přemítáte a že sám sebe obviňujete. A tak chybou není ve skutečnosti samotné jednání, ale to, že se považujete za viníka.

Ke vzdání se může dojít jedině pochopením, že může vládnout jen Jeho Vůle.

Pravda je taková, že to, co vládlo, byla vždycky jeho Vůle. Je to Jeho Vůle, co teď vládne, a je to Jeho Vůle, co bude vládnout v budoucnosti. To je fakt. Jak dlouho potrvá, než člověk tuhle skutečnost přijme, tak dlouho bude trpět.

Ve vzdání se není žádné „já“, které by se mělo vzdát. Vzdání se nastane. Slovo „vzdát se“ se používá, když tu je dualita mezi „já“ a Bohem. Nastane-li vzdání se, pak „vůle“, kterou považuji za svou, odpadne, a je tu úplné přijetí všeho; a tak to jediné, co bude vládnout, je Jeho Vůle."

[Linda]

"Štěstí není nějaký chvilkový radostný zážitek, ale naplnění, mír a harmonie v současném okamžiku. Skutečné štěstí nespočívá v dosažení nějaké pozitivní ´radosti´, ale v tom, že člověk se nikdy necítí znepokojený kvůli sobě samému, ani kvůli druhým. Mír a harmonie jsou ve skutečnosti osvobozením od nutkavého zabývání se minulostí a budoucností, je to osvobození od přízraků minulosti a iluzorních budoucích cílů. Jedině současné prožívání míru a harmonie přinese nevyvratitelné přesvědčení, že mír není nuda, jak se kdysi obával...

Nic v životě nemůže být trvalé. Změna je samým základem života. Se štěstím je tudíž automaticky spojeno i neštěstí, protože změna je nevyhnutelná. Objevuje se strádání, protože rozštěpená mysl srovnává, hodnotí a chce prožívat spokojenost a vyloučit nespokojenost. Rozštěpená mysl nedokáže přijmout, že změna přijít musí.

Když se objeví chápání „I toto pomine“, ať jde o šťastnost nebo nešťastnost, přinese to nesmírnou změnu perspektivy. Když se potom objeví nějaké pochopení, nepředpokládáte, že ti, kdo ho nemají, ho nejsou hodni, nepovažujete sebe sama za „Alláhova favorita“, protože víte, že tento stav chápání pomine a objeví se jiné stavy. A když vyvstanou jiné stavy vědomí, nebudete se cítit na dně, protože nepřišly tak úplně nečekaně. Nezpůsobí tak hluboké utrpení jako dřív. Základem tohoto přijetí tedy je, že všechno je v pohybu, že tudíž skutečným základem života je změna."

[Linda]

Na mysl a její funkci existují dva diametrálně odlišné názory: lidé někdy považují mysl pouze za překážku Poznání, za něco, co zastírá vnímání Jednoty: za cosi čistě negativního, co je třeba negovat, opustit, nepoužívat, protože to s Jednotou nemá nic společného. Protože je to právě mysl, co nám brání Jednotu vnímat.

Existuje ale i druhý pohled, vycházející z prožití zkušenosti ne-duality jako všeho, co existuje: zkušenosti, že mysl je vytvořená z téže látky, jako Nestvořené, že Bůh ("Vědomí bez pohybu") na Sebe bere podobu iluzorní projevené dvojnosti ("Vědomí v pohybu") a vytváří tak ze Sebe Sama iluzi stvořeného světa, všeho, co jako iluzorně existující bytosti vnímáme. Pořád je to ale On Sám, protože nic jiného neexistuje. Ani ta často zavrhovaná mysl neexistuje jako něco odlišného od Něho; jen se tak iluzorně existujícím jedincům jeví.

Mysl funguje jako překážka Poznání jen tehdy, když ji používáme k vytváření domněle existující samostatné individuality "já", která má plno přání, spekukuje o budoucnosti a minulosti a neustále něco chce nebo nechce. Raméš Balsekar nazývá tuto formu mysli myslí přemítající, na rozdíl od mysli operující, která řeší současné úkoly v přítomném okamžiku a kterou používá i Mudrc. RB opakuje znovu a znovu, že u mudrce zanikl pouze spekulující (přemítající) způsob používání mysli - lépe řečeno jeho mysl už tímto způsobem nefunguje.

Mysl tudíž není něčím protikladným k Jednotě. Dokud žijeme, neuniknutelně vnímáme všechno vnímatelné jako obsah vědomí, čili v mysli. Je-li pozornost stále v současném okamžiku, tehdy je mysl užitečným nástrojem Božího dění v nás a skrze nás. Je nutným nástrojem Božího rozvzpomínání se na Sebe v lidských tvarech. Často je iniciováno odpověďmi Mudrců, ať už v knihách, nebo rozhovorem s nimi, tedy užíváním operující mysli. Většina Mudrců odedávna používá jako součást svého působení i mentální pojmy, vysvětlení, která lidé mohou pochopit. Cesta k Sobě Samému vede pozorným mapováním té části mysli, která Nestvořené zastírá, mapováním přemítající mysli, rozpoznáváním její činnosti u sebe sama, provázeným sebe-vzdáváním a přijímáním rozpoznaných nežádoucích obsahů mysli jako dočasně existujících tvarů Absolutna. Tím se postupně zprázdňují.

Mysl je Boží nástroj. Umožňuje jasně rozpoznávat, který druh mentální činnosti brání vstupu do brány Poznání; teprve když správně použitá mysl, kterou dávní indičtí advaitini nazývali „boddhi“, odvede svůj díl práce, když trn je vyňat pomocí trnu, je šance poznat, že jak člověk sám, tak i jeho cesta z iluze do Jednoty byly vždycky jen součástí iluze. Že tu není nikdo, kdo by se měl probudit.

[Linda]

Raméš Balsekar:

"Pozoruje-li se myšlenka, když vyvstane, tak se přeruší. Nikdy se nejedná o to, jestli je pozitivní nebo negativní.

To je důvod, proč tou nejvyšším naukou je tichost. Ne jenom poklid..... A v tomto utišení je všechno, co je třeba poznat.

Je tu nejhlubší možné pochopení, že body-mind organismus, ať už vlastní, nebo jiný, nemá nic společného s činností, že to, co jedná skrze každý individuální organismus, je výhradně Podstata či Vědomí neboli Bůh.

Žádný individuální organismus nemá žádnou možnost volby. Je-li tu pevné přesvědčení, že tomu tak je, pak jen odpočíváte opodál; je tu pozorování, je tu tichost. I když povolujete vstup hlučícímu světu, je tu klid.

Ztišení se je ten nejúčinnější zprostředkovatel pro přenesení vědění, aby vědění mohlo vyvstat intuitivně. Tichost je ten nejmocnější prostředek přenosu.

Tichost – to je ztišení mysli. Je to ten nejmocnější prostředek k tomu, aby mohlo dojít k pochopení...Tichost může vzniknout jen v tu pravou chvíli, na tom pravém místě. Tichost nemůžete navodit. A když se tichost objeví, pak už není nutné žádné slovní vyjádření.

Kvalita tichosti, tichost jako taková je tou nejzákladnější věcí, když nastává osvícení. Hleďte, přítomnost osvícení znamená naprostou absenci „já“.
Dokud projevené „já“ naprosto nezmizelo, Noumenální nemůže vstoupit. Naprostá anihilace „já“ je zmlknutí a zmlknutí je osvícení.

Člověk může tuto kvalitu tichosti vstřebat od učitele, tak říkajíc nasáknout jí, pod podmínkou, že naslouchání je naprosté. Potom naslouchání vede k přijetí toho, že k ničemu nemusí dojít, k přijetí, že nic, co mysl považuje za cenné, nemusí v určitém body-mind mechanismu nastat.

Náhlé přijetí Boží Vůle, naprosté vzdání se a tichost, je všechno v jednom. Osvícení je tak vždycky náhlé, tiché, vertikální.

Stav tichosti je naší pravou přirozeností. Ramana Mahariši ho popisuje jako přirozený stav, jako stav sahadža.

Nemůžeme udělat nic kromě přijetí ´tichosti´ jako přímé cesty ke konečnému pochopení. Ale těch, kdo jsou v projevení připraveni k tomu, aby dovolili tichu působit, není mnoho.

Lao Tse říká:

Přibliž se dostatečně blízko k Prázdnu, přidržuj se Tichosti... Tento návrat k podstatě se nazývá Tichost."