"Ramana Mahariši zdůrazňoval, že nic takového jako jednotlivec neexistuje a že všechno je neosobní. A přesto byl soucitný a chápal, že jednotlivý hledající může být nesmírně utrápený. Napsal jedenáct veršů, v nichž líčí trápení hledajícího.
Síla a moc Maharišiho slov nevychází z toho, jak to viděl sám Ramana Mahariši. Síla jeho slov pochází jen ze soucitu s hledajícími."
...
"Láska, tak jak ji chápu, je soucítění. A je to něco, co nemůžete vytvořit. Láska, tak jak ji vnímám, je něco, co se rodí současně s poznáním. Takže současně s tím, jak odchází pocit jednajícího „já“, se začne sama od sebe objevovat láska, soucítění. Když chápete, že jednání, které probíhá skrze váš psycho-fyzický organismus, není vaším vlastním jednáním, že tedy ani jednání, k němuž dochází prostřednictvím ostatních psycho-fyzických organismů, není jejich jednáním, pak i když vás zdánlivě zasahují všemi možnými způsoby, je tu hluboké chápání, že to, co existuje ve všech organismech, co vyvolává veškeré jednání, je jedno a totéž Vědomí.
Když tu není hodnocení a odsuzování, převažuje soucit. Poznání má za následek soucit či lásku, dobrou vůli, nazvěte to, jak chcete."
...
"Pravý soucit znamená, že tu není nikdo, kdo by si uvědomoval „Jsem soucitný“. Je tu láska, pokud tu není nikdo, kdo by říkal „Já miluji.“ Soucit, láska a pokora jsou různá pojmenování stavu bez „já“, stavu existování právě tady a právě teď.
Stav soucítění je prvotní, předchází všem emocionálním stavům duality: náklonnosti – odporu, sympatii – antipatii. Pod tím je stav soucítění, který je tu stále. Ať dojde v dualitě k čemukoliv, není to čin džňániho. Má-li určité jednání někomu pomoci, pak se objeví to, co bude patrně považováno za soucitné. Ale kdyby šlo o jiného člověka, jemuž se pomoci dostat nemá, pak nečinnost bude patrně považována za ignorování potřeby. Ani v jednom z obou případů se dotyčná událost netýká osvíceného člověka coby jedince.
Když poznáte, že žádné jednající „já“ tu opravdu není, a přitom jste ve svém životě i nadále činný, jako kdybyste jednajícím byl, rozvine se postoj skutečného soucítění s druhými.
To, co je skutečné, je nerozlučné spojení mezi pravou realitou a touto realitou klamnou. Musí tu být spojení, jinak by to byly dvě věci. Co je tedy udržuje vzájemně spojené? Hypoteticky řečeno je to láska. Můžete tomu říkat soucit, dobrá vůle, nazvěte to, jak chcete; nejlepší je nenazývat to nijak."
PS. To mi napadlo sem dát při čtení příspěvku na viewtopic.php?f=67&t=212&p=44726#p44726