Po probuzení neexistuje žádný myslitel myšlenek, žádný vnímatel vjemů... myšlenky a vzpomínky mohou klidně existovat v Já, ale co je naprosto nepřítomno, je představa, že existuje osoba, která je zažívá či vlastní.
Papadží jednou poskytl krásnou analogii: „Sedíme u silnice a kolem nás se míhají auta v obou směrech. Jsou jako myšlenky, vzpomínky a touhy ve vaší hlavě. Nemají s námi nic společného, ale my trváme na tom, že jsme k nim připoutáni. Sáhneme po nárazníku auta, které nás míjí, a ono nás táhne za sebou, dokud nejsme nuceni se pustit. To je samo o sobě naprosto hloupá činnost, ale my se ze svých omylů nepoučíme. Opět se pokoušíme chytit a držet nárazník dalšího auta, které nás míjí. A tak žijeme své životy: připoutáváme se k věcem, které s námi nemají nic společného a výsledkem je utrpení.
V neztotožněné mysli může „provoz“ mentální aktivity existovat dál, obvykle na tlumenější úrovni, ale není tu nikdo, kdo by držel nárazník nějaké představy či vjemu.
Je-li mysl klidná a tichá, osoba, která může být přitahovaná k nárazníku nové představy – je pořád tady; když se ale natrvalo rozpustilo sebeztotožnění s „někým“ – s prožívajícím „já“, přestala existovat osoba, která by se mohla ztotožnit s objektem myšlenky. Je to stav, ve kterém definitivně skončila možnost sebeztotožnění s myšlenkami a emocemi. V šastrách se říká, že reakce na chválu i hanu je jednou z posledních věcí, které je třeba nechat být, než dojde k osvícení.
Lidé jsou při řeči ve spojení s minulostí, aby mohli formulovat svou další větu, kdežto slova osvícených lidí jsou napovídána Já v přítomném okamžiku a nejsou důsledkem vzpomínek či minulých zkušeností. Stejně jako při jednání. Krišnamurti říkal: „Tlačím vozík uličkou a sleduji ruku, která se natahuje, zvedá plechovku a dává ji do košíku. Nemá to se mnou nic společného. Neříkal jsem ruce, aby se pohnula tím směrem a vybrala právě tu plechovku. Děje se to samo od sebe. Když dojdu k pokladně, mám plný košík jídla, které jsem si sám osobně nevybral.“
Když přebýváte jako Já, děláte to, k čemu vás Já pobídne, aniž byste přemýšleli či věděli proč. Neexistuje nikdo, kdo by mohl říci: „Měl bych udělat toto; neměl by dělat támhleto,“ protože nezůstal nikdo, kdo by mohl činit takováto rozhodnutí.
Jednou jsem potkal někoho, kdo s ním žil v Hardwaru. Chodívali každý den na procházku podél Gangy, často toutéž cestou. Občas vyrazil Papadží jedním směrem a potom bez nějakého zjevného důvodu, změnil směr doprava či doleva a pokračoval někam úplně jinam. Jednou se odehrál následující rozhovor:
„Kam jdeme?“
„Nevím.“
„Proč jsi odbočil z cesty?“
„Nevím. Něco mě prostě donutilo jít tímto směrem.“
„Jak daleko budeme muset jít?“
„Nevím. To zjistím, až tam budeme.“
„Kde je to „tam“?“
„Nevím. Až tam budeme, tak budu vědět, proč jsem namířil tímto směrem.“
Náhodou potkali v lese muže, který pak měl s Papadžím zážitek probuzení. Já vědělo, že ten muž je připraven na takový zážitek, a nasměrovalo Papadžího k němu. Papadží nevěděl, že je nasměrován k tomuto setkání, dokud toho muže nepotkal. Jednoduše akceptoval, že Já ho vedlo tím určitým směrem. Neměl otázky či pochybnosti o změně směru. Ve skutečnosti o tom vůbec nepřemýšlel ani neměl žádné obavy. Pouze nechal Já, aby ho vedlo tam, kam bylo třeba.
http://davidgodman.org/Maalok_Czech.pdf