Ono je to ještě dál. Tohle je cesta hlavy, kdy se vysype úplně všechno, co si myslíme o sobě, o druhých, o světě, o politicích , přestaneme cokoliv soudit a hlava je prázdná, lehká, bezstarostná, ale pro ego je vyprahlou pustinou, ve které chybí zážitky, osobní důležitost.
Cesta srdce je spočinutí v tichu, kde myšlenky neruší. Myšlenky se mohou objevovat, ale v tichu srdce nemají žádnou váhu, jsou čisté, nevinné.
V tichu srdce se probouzí Vědomí Krista, vědomí Lásky, která dává poznat dokonalost samotné existence. A vše, co existuje, tuhle Kristovu krásu obsahuje.
Nejsme ani to h..., ale zároveň je to, co JE, tím nejlepším, co může existovat.
Neztrácíme přátele, protože v nich poznáváme tutéž existenci, kterou jsme my sami. Jsou pro nás Láskou, která dává svobodu. Je jedno, jak se kdo chová, tváří, co si myslí, jak vypadá, je jedno, jestli se už nikdy neuvidíme. V každém je stejná Kristova dokonalost samotné existence a proto nemůžeme o nikoho přijít.
vostalpetr píše:Proto já píšu o relaxaci,což je uvolnění nejen těla ale i jakéhokoliv pozorování,což je vlastně NEVĚDĚNÍ,
To "pozor" se objeví kdykoliv se objeví ulpění na jakékoliv myšlence.
Pokud není ulpívání, není ego.
Především je třeba pustit i ten "pozor", pak se může udělat pohov, volno, zpívat a může nastat realizace vostálníkovy mahajogy.
Tedy objeví se poznání toho života osvobozeného od všech pozorů.
Ale pozor, nesmí v tom žití chybět samička od pozoru - pozornost.
A pokud někdo nemá rád tu představu věnovat tomu, co je, pozornost, tak stačí mít rád, rád, rád a nic víc nemusí.
vostalpetr píše:No to určitě,
neosobní pozorovatel je pitomost,
Nic jsem nevzdal,
jen vše odevzdal,
dokonce i to tak slavné pozorování a bdělost a jiné duchovní pitominy
vostalpetr píše:Tedy co chci říct je to, že (síla) Já je naprosto všude,
vostalpetr píše:Pro mě síla Já není pohyb,
i když se to z pohledu osoby takto jeví,
proto osoba taky neustále má tendenci se silou hýbat a manipulovat
Proto z pohledu osoby je silou Já klid - uvolnění,
není to dívání se žádným směrem je to negace všech směrů (Maharadž)
Pokud se někdo někam záměrně dívá (směřuje pozornost) tak provádí manipulaci
Všechny duchovní praktiky které se učí, jsou jen projevy transformačního procesu, které má provádět síla Já,
nikoliv ovšem nějaká tendence a síla já (ego)
Prostě síla Já je něco jiného nežli síla já, i když to já je duchovně poučené od nějakého mistra že má dělat to či ono
A rozdíl je třeba už jenom v té dynamice a statice
rafael píše:
pitomost?? určitě není.. hledej ji tu vnitřní pozornost a najdeš ji.. vnitřní pozornost není výmysl ani mýtus.. někdo tomu říká energie, někdo světlo, někdo láska, někdo hloubka meditace atd. myslíš si že slunce za mraky nesvítí? a přece tam je, a budu ti tvrdit že slunce tam není protože sem ho neviděl a ty ano, vidím jen mraky, tím pádem není slunce,když ale budu čekat a budu se dovnitř do nitra dívat na mraky,budu stát na zemi a uvidím, že malinko občas slunce vysvitne, že mraky pustí paprsek, pak se budu soustředit a čekat na paprsky,budu se dívat na nebe,paprsky pak budou častější a častější, čím více čekám na paprsky slunce za mraky tím více mraky řídnou a propouští sluníčko častěji a častěji a slunce ohřívá zemi na které stojím..až se jednou stane že paprsek svítí pořád, je ale malý, tenký, pokud se budu na paprsek dívat on to pozná a bude zesilovat a mraky budou mizet a řídnout, odplují postupně, stále se pak budou vracek občas mráčky, jako beránci, někdy zlobiví černí někdy bílí jako sníh..až jednoho dne zjistím, že stojím na zemi ale ten paprsek slunce z nebe jsem vlastně JÁ, budha, kristus, tao.. že JÁ svítím.. že svítím na tento svět, který představuje mysl, že ty mraky jsou mysl, ale slunce svítí na mraky a ty odplouvají a některé se už nevracejí, jiné zase ano, ale to slunce je vyhání pryč.. a až to slunce bude trvalé, silné a nebe bez mraků, země bude osvícená sluncem, pak slunce splyne se vším a pochopí že mraky byly jen sen které bránili svitu na zemi a země splyne s nebem a země a nebe se stane jedním..
Návštěvník píše:kalimero píše:Nemůžeš mu pomoci, když nechce. Jeho problémy jsou skutečné, jsou pro něj pravdou a on miluje se o svou pravdu dělit s ostatními.
To je dost často vidět i v diskusích. Potřeba přesvědčovat druhé o své pravdě je jako droga. Čím víc jí podléhám, tím větší potřebu mám dokazovat druhému, že ten kdo se mnou nesouhlasí, se mýlí.
Je to jedna z nejzvláštnějších zkušeností, pozorovat, jak tahle snaha zaslepuje, úměrně potřebě obhájit svůj názor jako správný (proč vlastně?) Přitom to znemožňuje uvidět to, o čem mluvíme, z pohledu někoho jiného, kdo má v tom směru třeba taky už nějakou zkušenost. Když dokážu na chvilku úplně zapomenout na svoje přesvědčení a podívat se na to očima mého oponenta, může se stát, že mi najednou dojdou souvislosti, které by mi předtím vůbec nepadly. Najednou pochopím, proč tohle...AHA!!! ... a k čemu to vede... NO NE! TAK PROTO...
Naše zkušenosti nejsou a nemůžou být stejné, vede nás to každého trochu jiným způsobem, a tak tu věc nejspíš neuvidíme nakonec úplně stejně. Přesto, místo aby z našeho dialogu ve mně zbyla jen nějaká ta emoční reakce závislá na pocitu, kdo z nás obhájil svou "pravdu" líp, vyznělo to tentokrát jinak.
Je fajn si něco uvědomit, když to navazuje na dosavadní pochopení a posune ho o kousek dál.
Vypadá to snadné, jenže - není tak úplně snadné si všimnout, že už zas...
Mám rád výrok Buddhy: „Co bolí vás, bolí i druhé. Co popuzuje vás, popuzuje i druhé.“
Abych uvedl několik příkladů – nikdo nemá rád, když se vtipkuje na jeho účet; nikomu není příjemné, když ho za jeho zády pomlouvají. Nikdo nemá rád, když ignorujeme, že nás pozdravil, když ho v hovoru snižujeme nebo ho přerušíme v tom, co říká či dělá. Každého zraňuje hrubost, dráždí hněvivá řeč, každého rozruší, když se na něho spěchá nebo vyvíjí nátlak. Jeden západní mystik to shrnuje v prostém výroku: „Buďte laskaví, buďte laskaví, buďte laskaví.“ To je souhrn a podstata.
Co nám brání, abychom to dělali? Jedním slovem: samskáry. Samskára je, prostě řečeno, nutkání, automatická reakce, kterou můžeme považovat za trvalou součást charakteru člověka. Ale samskára sama neměnná není; je to proces. Není to nic víc než mínění, stále znovu a znovu tisíckrát opakované, která vedlo ke slovům, tisíckrát opakovaným, a vyústilo v jednání, tisíckrát opakované. Člověk, který má na příklad samskáru hněvu, se snadno rozhněvá kvůli čemukoliv. Jeho chování má velmi málo společného s vnějšími událostmi: vlivem podmíněnosti se hněv prostě stal způsobem, kterým jeho mysl reaguje na život. Tím, že měl hněvivé myšlenky, říkal nelaskavé věci a nakonec se nechal unést nepřátelským chováním, udělal ze sebe hněvivého člověka. V jeho mysli se vyhloubil jistý druh neurobiologického krátkého spojení, kterým vědomí automaticky plyne ke stále stejně podmíněné odpovědi.
To, co nazýváme osobností, není nic jiného než sbírka samskár. Na jedné straně to znamená, že máme velmi málo svobody v tom, co děláme, i ve svém uvažování. Ale na druhé straně to znamená, že osobnost ve skutečnosti není neměnná, i ona představuje určitý proces. I když samy sebe považujeme za pořád stejné, přetváříme se každým okamžikem tím, co myslíme, právě tak, jako každá tělesná buňka je neustále ve stavu opravování a proměn.
Je to důsledek našich samskár, že obvykle opravujeme stále tutéž starou vratkou strukturu. Ale každá myšlenka je ve skutečnosti příležitost ke změně.
Když vás někdo provokuje a vy mu rozezleně odpovíte, ve skutečnosti posilujete svou samskáru hněvu. I když se tomu člověku potom vyhýbáte, tak svou samskáru posilujete. Ve všech vašich budoucích vztazích bude působit mnohem víc disharmonie a bude daleko těžší ji přemoci.
Pro ilustraci existuje zvlášť silné podobenství. Dokud nejsme svobodní od našich nutkavých popudů, jsme jako loutky, navlečené na prsty; samskáry jsou loutkáři. Můžeme si myslet, že jsme se rozhodli rozhněvat se – ale to všechno dělá samskára hněvu. Vsune svoje prsty do našich rukou a hlavy – dejme tomu tam, kde je v mozku amygdala – a manipuluje nás, takže mlátíme nádobím, třískáme dveřmi a používáme slova, která jsou všechno jen ne vlídná. Je to výstižný obraz, protože je to samotný nervový systém, který se dostal do podmíněnosti. Tato podmíněnost se dá odbourat a když se zruší, jsme volní.
Jestliže jednáte podle samskáry, ona zesílí.
Samskáry pronikají hluboko do podvědomí. Můžeme s veškerou upřímností prohlásit „Víckrát se tak nerozzuřím!“ Ale to říká kdo? Sklony dřímající v podvědomí si neuvědomujeme a pokud je letmo zahlédneme, nedokážeme je rozpoznat jako to, čím jsou. Jedině pod povrchem vědomí, v soustředěné pozornosti uvnitř začínáme objevovat samskáry, které nemají na sobě svůj make-up. Po dlouhou dobu je naše vidění v těchto hloubkách nejasné. Ale když se dostanete do těsné blízkosti samskáry, objeví se určité vnější příznaky.
Za prvé je tu údobí bezděčného zaměření. Začne se opakovat nějaký podmíněný způsob chování, kterého budete později litovat, a vaše podvědomí číhá na vhodnou příležitost. Za druhé vám dá víc práce soustředit se na něco. Vaše pozornost bude přebíhat sem a tam; zejména bude těžké udržet pozornost u toho, o čem chcete soustředěně uvažovat. Pozornost bude toulavá a nebudete-li bdělí, můžete se nechat unášet roztržitostí po dlouhou dobu, nebo i usnout.
Stejně jako silniční značky, i tyto příznaky mají svůj přesný význam: „Jeď pomalu. Řiď opatrně. Samskáry působí.“ To je doba, kdy je třeba být zvlášť pozorný ve všem svém jednání. Pravidelně se v sebereflexi neosobně, bez výčitek, ale poctivě dívat na svoje reakce, a věnovat přitom všemu svou naprostou pozornost a zaujetí. Dávat pozor, abychom se nedostali do uspěchanosti nebo nepustili své smysly úplně z řetězu. A především se nenechat chytit do chorobného přemítání o sobě samých. Když to uděláme, zveme samskáru, aby vstoupila a zůstala tak dlouho, jak jí bude libo.
Pokud jsme na příklad byli po mnoho let netrpěliví, pak učit se trpělivosti může být mučivé. Samskáry mohou prorazit kdykoli, kdekoli a neberou ohled na nic. Přepadnou nás zezadu. Když nahlédneme pod povrch a uvidíme, jak mocné ty síly ve skutečnosti jsou, může to být strašně skličující. Ale má to i kladnou stránku: je to příležitost, na kterou jsme čekali. Vždycky, když jsme postaveni tváří v tvář samskáře, je to příležitost změnit sebe sama.
Když nás lidé provokují, jsme unavení, naše trpělivost je u konce. Právě to je šance naučit se větší trpělivosti. A i kdyby se to jednou nepovedlo, máme jistotu, že se objeví další příležitost.
Samskára nás může mnohokrát překvapit, ale dokud dokážeme takto jednat, pak se cvičíme. I když to tak na první pohled nevypadá, samskára slábne a naše osobnost se začíná měnit.
Eknath Easwaran
Skutečná duchovní práce je především odvážná a aktivní námaha, nikoliv zploštělé nadšenectví a zmodernizované konzumování mystiky v instantní podobě. Bez pevných základů mravného, ale i logického a poctivého myšlení nelze pronikat k vyšším tajemstvím. Jak říká Paul Brunton – neumíme-li důvěryhodně jednat mezi lidmi a nerozeznáme-li povahu lidí kolem sebe, jak bychom mohli rozpoznat povahu vysoké transcendentální Skutečnosti? A podobně – neumíme-li jednat s poznanými morálními pravidly zde na zemi, nepustí nás duchovní světy natrvalo k vyššímu poznání ani k výšinám meditace. Do světa Ducha se nelze prodrat zadními vrátky. Bez morálního očišťování, sebeanalýz a sebekontroly se při meditaci nevchází do objektivní reality vyšších úrovní, ale meditující se dostává pouze do vlastního podvědomí, vlastních iluzí, projikují se mu přání a představy vlastní psychiky. Do podobných bludišť katakomb podvědomí uvádí většina takzvané meditační hudby, meditačních obrazů nebo subordinovaných cílů meditace. K meditaci neexistují vnější pomůcky. I při své lákavosti vyvolávají pohyb směrem opačným, než kam pravá meditace vede, protože nám infikují představy tvůrce, jak má meditace vypadat. Bývá to i nekontrolovatelná injektáž do našeho podvědomí. Rovněž jakékoliv osobní ambice, například zvědavost a chtění okusit nadsmyslové prožitky, nás ke skutečné meditaci nepustí a my se potácíme jen v její nápodobě, replice, imitaci. Ono nadsmyslno si svou myslí pak vyrábíme, sugerujeme.
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 51 návštevníků