I když je učení buddhismu velmi přísné, a je v něm spousta "tudy ne, tudy ne, tudy ano...", konečným smyslem buddhismu není jednostranný, dualistický názor.
Když tedy čteme učení buddhismu, nemůžeme skončit u jednostranných názorů, ale musíme je překonat v tom smyslu, že filozofii vystřídá praxe - knihu vystřídá jídlo, cvičení nebo spánek. Kousek sútry vystřídá zazen. Konečný smysl buddhismu je probuzení do skutečnosti tady a teď, nikoliv nějaký názor.
Veškeré učení buddhismu je tudíž černobílý návod na buddhistický život, který je vlastně univerzální, celistvý a nejednostranný.
I když nějaký zenový mistr řekl milionkrát za život, že zazen je alfa a omega buddhismu, nebylo to nic jiného než snaha vysvětlit, kde je místo a čas, kde překonáváme myšlenky a tvrzení. Zazen je cvičení, které neulpělo na názorech lidí a překonalo je. Je to tedy univerzální zkušenost, nikoliv cvičení nějakého posedlého člověka.
Je to tedy paradoxní, ale tvrdohlavé tvrzení zenových mistrů, co je a není budhdismus, není nic jiného než důsledná , nesobecky opakovaná výzva, abychom nebyli jednostranní, zaujatí, zablokovoaní v nějaké myšlence. Buddhismus, zazen, to nejsou názory, nábořenství, to je praxe, která je naprosto nedualistická, není v ní nepřítel ani spojenec. Má strom nepřítele nebo spojence? Má mrak nepřítele nebo spojence? Buddhismus není něco, co se staví do opozice vůči ateismu nebo křesťantví nebo józe nebo čertu nebo svatému. Buddhismus je praxe probuzení do skutečnosti, která je otevřená, naprosto otevřená a nezaujatá. Pro někoho, kdo to cvičí a studuje, je to šance překonat své omezené, individuální byti a svoje omezené chápání světa.