Smyslem buddhismu není dosáhnout dokonale klidné mysli a přestat toužit. Pokud máme takovou představu o buddhismu, pak vůbec netušíme, co buddhism je. Stát se dokonalým člověkem, který odstranil veškeré iluse a touhy - to je spíš ideálem křesťanství. Mít takový křesťanský ideál, snažit se přiblížit Bohu, je krásné, když to z někoho vulgárního a sobeckého udělá někoho zajímavého a ušlechtilého. Ale tohle není předmětem buddhismu, není to to, co objevil Buddha, není to pravda, kterou objevil Buddha.
Pokud za buddhism považujeme úsilí stát se dokonalým, pak je to pořád velmi egocentrická snaha, protože dokonalým se stanete - a pochybuju, že se to někomu podaří - vy, ale ne ostatní lidé. Co je náderné na buddhismu, když ho správně chápeme, že nejde tolik o nás - jak máme klidnou mysl, jak jsme ušlechtilí - ale o samotnou osvícenou povahu vesmíru a všech bytostí a věcí. Když dosáhneme pravdy, zjistíme, že na nás vůbec moc nezáleží a že záleží na skutečnosti samotné, které je úplně jedno, v jakém stavu je naše mysl. Samozřejmě že když je naše mysl velmi zaneprázdněná a když máme velmi egocentrické chápání sebe a druhých, nemůžeme ocenit osvícenou povahu sebe a druhých. Ale když dáme přednost realitě, která je neuchopitelná, před sebou, svým chápáním světa a sebe, okamžitě projevíme svou původní dokonalost a to není závislé na dlouhé cestě za dokonalostí a osvícením.
V cestě theravády se učí, že poznání pravdy je teprve začátek na cestě za dokonalostí člověka. Mistr Dogen učil, že poznání pravdy není konec naší snahy žít v pravdě. Ale pravda je pořád nejdůležitější - ona překonává stav jedince, jeho osobní dosažení, jeho osobní vývoj, jeho chápání světa a sebe. Nejde tedy o osobní vývoj anebo cestu k dokonalosti a nirváně, jako je tomu v theravádě. V učení mistra Dogena a starých zenových mistrů je to pořád o každodenním objevování a odhalování vlastní původní podstaty a podstaty všech věcí, která je osvícená. Takže to není snaha stát se lepším, stát se Buddhou. Ale učíme se, v čem naše původní osvícená povaha spočívá, učíme se to v praxi. Pokud je tu důraz na morálku, je to pouze prostředek toho, abychom nezavírali tělo a mysl do nepříznivých stavů, a tak nebránili projevení vlastní původní podstaty a původní podstaty všech bytostí a věcí.
A tak musíme rozlišovat mezi idealistickým chápáním buddhismu, kde jde o to stát se dokonalým nebo se aspoň pokusit, a realistickým chápáním buddhismu, kde jde o to projevovat svou původní podstatu každý den a nezabývat se příliš vlastním vývojem, nezabývat se příliš minulostí a budoucností, ale studovat a cvičti pravdu dnes. To je velmi otevřená záležitost, nejde tu o žádné definitivní kategorie, ale naopak o úplnou otevřenost člověka, který ani nemusí vědět, jak je moudrý, osvícený nebo dokonalý. Stačí, že odhodí hodnocení sebe a druhých a pouze něco dělá a projevuje svou osvícenou podstatu.
Protože vrátit se k takové naprosté prostotě je velmi těžké, cvičíme zazen. Když jsme schopni sedět v zazenu a nepovažovat to za osobní záležitost, kterou jsme si vybrali nebo naopak která se nám nelíbí, pokud prostě sedíme jako pecky, nebo žáby, a nedělá nám to problém, pak nám nebude dělat problém projevit svou osvícenou podstatu v každodenních činnostech. Nebudeme se zabývat tím, jestli jsme nebo nejsme buddha, ale budeme prostě projevovat to, co je na nás a na všech bytostech to nejcennější, že jsou samy sebou a nejsou zamknuty v nějakých kategoriích. To je pravý smysl buddhismu.