Po letech pozorování jsem si naprosto jist, že dostáváme přesně to, čeho si nejvíce ceníme. Náš život je přímá manifestace toho, čeho si ceníme. A pokud s tím co dostáváte nejste spokojeni, měli byste se dobře podívat, čeho si opravdu ceníte. Nemyslím to, co si myslíte, že si ceníte. Spíše jde o zaměření pozornosti a jednání na základě toho...
Co se stane, když vezmete feťákovi drogu? Je nervózní, roztřesený, posedlý myšlenkami o drogách. Nestačí mu jen říci, že mu to opravdu neprospívá. Musí opravdu uvidět příčinu svojí závislosti. Aby opustil představu, že mu drogy přinášejí jakési potěšení či prospěch, musí opravdu vidět obrovské utrpení, které mu to způsobuje. Takže vyléčit se z jakékoliv závislosti předpokládá nahlédnout, uvidět, prožít, jak destruktivní to opravdu je. Sebeodsuzování nepomůže, to problém jen posílí. Mít přímou zkušenost s tím, jak destruktivní je víra v duševní představy... a nejen pro nás, pro celou planetu. Devadesátdevět procent problémů lidstva je způsobeno závislostí na mysli. Tím že věří ve svoje názory a představy.
Když do toho začneme opravdu vidět, dojde k vystřízlivění. Nepomůže jen nějaká technika. Podívejte se na to pořádně. Prohlédněte o čem to je, jak to na vás funguje... a ta pravda o tom vás od toho osvobodí.
že dostáváme přesně to, čeho si nejvíce ceníme. Náš život je přímá manifestace toho, čeho si ceníme.
Problém je, že naše mysly byly naučeny uvědomovat si hluk (vnitřní hluk jako opak vnitřního ticha), takže uvědomování si hluku je tak silný návyk, že se už o to nemusíme snažit. Můžete se přesvědčit, ža vaše uvědomování tíhne k hluku. To může být zevní rámus, nebo vnitřní duševní rámus.
Takže celá praxe je o tom tíhnout svým uvědomováním k vnitřnímu tichu. Zůstávat u něj. Vnitřní ticho neznamená nepřítomnost hluku, spíše je to pozadí na kterém se hluk děje. Takže ve vnitřním tichu kterým jste, se objevuje hluk. Hlukem tu samozřejmě myslíme myšlenky, pocity, emoce . Ale nechápejte mě špatně. Hluk není špatný ani dobrý, je to prostě hluk.
Když přestanete myslet, zůstává Ticho. Později si uvědomíte, že Ticho tam je, ať už myslíte nebo ne. Ticho je jako černá školní tabule, můžete na ni psát spoustu věcí, a i když je celá počmáraná, neznamená že zmizela, že tam není. A když čmárance smažete, zbyde tam ta samá tabule, s kterou jste začali. Nezměnila se.Ticho není něco, co vytváříte, už je tam a je tam stále. Vy vytváříte hluk...
Jaký je pocit Ticha? Zkuste se k němu procítit. Nechňapejte po něm žádostivě, ale přiveďte k němu něžně Vědomí ode všeho zevního. Tím,že přivedete Vědomí k Tichu, se promění celé vaše bytí. Jenom tohle změní všechno. Přináší to hlubší prožitek života. Vaše ramena se uvolní, začnete dýchat pomalu a hluboce. Prosím, neoddělujte Ticho od Vědomí. To Ticho je živé. Kdykoliv najdete Ticho, bude tam Vědomí, kdykoliv najdete Vědomí, bude tiché. A kdekoliv cokoliv najdete, bude u toho samozřejmě Vědomí.
Když obrátíte Vědomí na samo Vědomí, tak kde bude, kde ho najdete? :-) Takže je to spíše tak, že Vědomí rozpoznává sebe. Protože Vědomí už je, děje se, ještě před tím, než se ho snažíte uvědomit. Je tam už přítomné, když začínáte nějakou praxi k jeho nalezení. A v té praxi nikam nepokročíte, dokud si neuvědomíte, nerozpoznáte, že hledané už tam je. To rozpoznání Vědomí, které tam už je, má právě tu transformativní sílu. Nejde to uchopit, vytvořit, je možné si jen všimnout, že je to tady a osvětluje to všechno, co se děje.
vostalpetr píše:K REALIZACI LZE POUŽÍT VŮLE, ALE PAK NASTANOU PROBLÉMY....
příliš jednoduché. Příliš klidné. Nezajímavé
vigilant píše:vostalpetr píše:K REALIZACI LZE POUŽÍT VŮLE, ALE PAK NASTANOU PROBLÉMY....
K čemu se dá dospět vůlí, nemůže být realizace.
To, čemu se říká realizace, tu odjakživa je, ale uvědomování si toho překrývají právě neustálé volní aktivity osobního já.
A dokud se já potřebuje projevovat, bude se projevovat. Pro něj tichost a ustání chtění je nejenpříliš jednoduché. Příliš klidné. Nezajímavé
ale především nebezpečné. Byl by to jeho konec.
vostalpetr píše:JÁ NEPRAKTIKUJI VŮBEC NIC
Adyashanti píše:Opravdová meditace je něco, co žije s námi. Můžeme ji provádět kdykoli a kdekoli. Můžete řídit auto po městě a dovolit, aby všechno bylo, jak je. Můžete nechat dopravní ruch, aby zůstal takový, jaký je. Můžete nechat být své pocity. Můžete nechat počasí takové, jaké je. Nebo když příště potkáte přítele nebo svou milovanou, můžete prozkoumávat tento zážitek. Jak vypadá setkání s tímto člověkem, když mu dovolím být úplně takový, jaký je? Jak to bude vypadat, když dovolím sám sobě být úplně takový, jaký jsem? Co se stane? Jak to provedu? Jak se to změní? A tak skutečná meditace může být velmi aktivní a činorodá. Je důležité, aby na meditaci nebylo nahlíženo jako na něco, co se odehraje jen pokud se usadíte na tichém místě. Jinak se duchovnost a váš denní život stanou dvěmi oddělenými věcmi.
Anselm Grün píše:Pozornost, opatrnost a mírnost jsou dveřmi ke skutečnému a vědomému životu.
Linda píše:Adyashanti píše:Opravdová meditace je něco, co žije s námi. Můžeme ji provádět kdykoli a kdekoli. Můžete řídit auto po městě a dovolit, aby všechno bylo, jak je. Můžete nechat dopravní ruch, aby zůstal takový, jaký je. Můžete nechat být své pocity. Můžete nechat počasí takové, jaké je. Nebo když příště potkáte přítele nebo svou milovanou, můžete prozkoumávat tento zážitek. Jak vypadá setkání s tímto člověkem, když mu dovolím být úplně takový, jaký je? Jak to bude vypadat, když dovolím sám sobě být úplně takový, jaký jsem? Co se stane? Jak to provedu? Jak se to změní? A tak skutečná meditace může být velmi aktivní a činorodá. Je důležité, aby na meditaci nebylo nahlíženo jako na něco, co se odehraje jen pokud se usadíte na tichém místě. Jinak se duchovnost a váš denní život stanou dvěmi oddělenými věcmi.
Co k takové opravdové meditaci vede?Anselm Grün píše:Pozornost, opatrnost a mírnost jsou dveřmi ke skutečnému a vědomému životu.
Pozornost zahrnuje důležité hledisko: nehodnotit to, co dělám, čeho se dotýkám, co prožívám. Neposuzuji ani myšlenky, které se mi líhnou v hlavě. Pouze si uvědomuji to, co je, ovšem bez okamžitého hodnocení. Je to takové, jaké to je. Pokusím se dotknout se toho a vnímat ...
Ten kdo je pozorný, je také v souladu se vším, co dělá. A je na to soustředěný. Spojuje sám sebe se vším, čeho se dotýká. Je ale soustředěný i sám v sobě. Sjednocuje v sobě to, co má jinak odstředivou tendenci. Nepřipustí nesoustředěnost, nýbrž je sám v sobě a v kontaktu se sebou i s tím, co je. Má to něco společného s jemností. Jemný člověk je v dobrém souladu s ostatními. Žije s nimi v pokoji. Vnímá jednotu se vším, co dělá a čeho se dotýká.
Jemný je ten, kdo dokáže být ve společnosti sebe samého, s nejrůznějšími potřebami a přáním své duše, se svými vášněmi a emocemi. Jemný člověk žije v míru i s protiklady v svém srdci. Jedná jemně s lidmi okolo sebe, protože k nim cítí vnitřní pouto. Ten, kdo je ve vztahu s věcmi a s lidmi, si osvojuje jemnost. Nepotřebuje se chránit před hrubostí a tvrdostí. Pozornost pramení z jeho jemnosti a z jeho vztahu k věcem, k sobě samému i k druhým lidem. Je projevem jeho pocitu sounáležitosti.
Mírnost a pozornost jsou dvěma tvářemi téhož. Jsem pozorný k danému okamžiku. Mám v úctě každý závan vzduchu a všechno, co beru do rukou, ať je to svetr, který si opatrně oblékám, nebo brýle, které si nasazuji. Opatrně kráčím svou cestou. Smekám před každým svým krokem. Každý krok mně totiž vede k životu, podnikám-li jej s dostatečnou pozorností.
Adyashanti píše:Můžete nechat dopravní ruch, aby zůstal takový, jaký je. Můžete nechat být své pocity. Můžete nechat počasí takové, jaké je. Nebo když příště potkáte přítele nebo svou milovanou, můžete prozkoumávat tento zážitek. Jak vypadá setkání s tímto člověkem, když mu dovolím být úplně takový, jaký je?
Návštěvník píše:Adyashanti píše:Můžete nechat dopravní ruch, aby zůstal takový, jaký je. Můžete nechat být své pocity. Můžete nechat počasí takové, jaké je. Nebo když příště potkáte přítele nebo svou milovanou, můžete prozkoumávat tento zážitek. Jak vypadá setkání s tímto člověkem, když mu dovolím být úplně takový, jaký je?
Je to fajn. Jenže pak zmizí chuť se s někým dohadovat, oponovat
Návštěvník píše:k ochotě rozpouštět vásany povětšinou vede utrpení, které způsobují, které přesahuje míru osobní snesitelnosti, takže pak se k tomu objeví i mimořádná vůle s tím něco dělat
reseek píše:
I tohle co předtím říká Grün je mi blízké
Linda píše:Návštěvník píše:k ochotě rozpouštět vásany povětšinou vede utrpení, které způsobují, které přesahuje míru osobní snesitelnosti, takže pak se k tomu objeví i mimořádná vůle s tím něco dělat
Na druhé straně to utrpení je výsledkem dění, ke kterému došlo, takže by se opravdu dalo říct, že to má v režii Duch Svatý. Když je člověk čím dál víc utrmácený utrpením, začne se spíš podvolovat, ztrácí sílu prosazovat svou vůli, než aby ji začal uplatňovat. Ono ho to přiměje samo, aby byl pozornější, všímavější k tomu, čím si to trápení sám vyvolává, a k upouštění od takových postojů pak dochází samo.
Pálící rozžhavenou cihlu člověk upustí z ruky, ani neví jak, nevybičoval se k tomu posílením své vůle
Návštěvník píše:Návštěvník píše:Adyashanti píše:Můžete nechat dopravní ruch, aby zůstal takový, jaký je. Můžete nechat být své pocity. Můžete nechat počasí takové, jaké je. Nebo když příště potkáte přítele nebo svou milovanou, můžete prozkoumávat tento zážitek. Jak vypadá setkání s tímto člověkem, když mu dovolím být úplně takový, jaký je?
Je to fajn. Jenže pak zmizí chuť se s někým dohadovat, oponovat
nemusí tomu tak vždy být
za zmizením chuti se s někým dohadovat může být stát i znechucenost, která vyústí v ignoraci dotyčného
Návštěvník píše:Možná máš jinou zkušenost, ale mně se ještě nestalo, aby se objevilo znechucení potom, když něco úplně přijmu a dovolím tomu být takové, jaké to je.
Návštěvník píše:dobrý příklad s tou rozpálenou cihlou v ruce, tam je pak mimořádná vůle (ochota) jí pustit
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků