Dan píše:Mluví o ní. Ale příliš přemýšlíš a příliš hledáš. Oni mohou klidně jen ukazovat na Měsíc, a ty pořád budeš přemýšlet co tím myslí.
Nikdo ti neřekne Pravdu. Nikdo tě krmit lžičkou nebude.
"Po staletí nás ovlivňuje autorita našich učitelů, světců a knih. Chceme od nich, aby nám sdělili i to, co leží za horami a lesy na konci světa, a protože se většinou spokojíme s popisem, pobýváme v pouhých slovech a náš život je povrchní a prázdný.
Jsme lidé z druhé ruky: žijeme tím, co nám řekli jiní, a unášeni svými touhami a sklony přijímáme daný stav - ať už dobrovolně, anebo přinuceni prostředím a okolnostmi. Jsme výsledek vlivů všeho druhu a není v nás nic nového. Nic, co bychom objevili sami, nic původního, svěžího a jasného.
Od okamžiku, kam paměť sahá, nás ujišťovali nejrůznější náboženští vůdcové, že dodržením určitých sakrálních úkonů, opakováním modliteb, osvojením si dobrých zvyklostí (kontroly myšlení, žádostí a vášní) a sublimací sexuálních tužeb se nám podaří - po dostatečném potrápení ducha i těla - dospět k tomu, co leží za naším nepříliš významným životem. Od nepaměti se o to pokoušejí celé zástupy takzvaných náboženských lidí. Buď o samotě -když odejdou na poušť, do horských jeskyň, případně na pouť od vesnice k vesnici s žebráckou holí - anebo pospolu v nějakém klášteře, kde své myšlení podřizují stanoveným předpisům. Avšak pokřivená mysl, která se snaží vyhnout vlastním zmatkům odmítnutím vnějšího světa a která otupěla rozkazy a poslušností, taková mysl, ať hledá, jak chce dlouho, může najít pouze to, co odpovídá jejímu pokřivení.
Takže abychom zjistili, zda je skutečně ještě něco za naší prabídnou existencí plnou strachu, zápasů a vin, je myslím zapotřebí úplně jiný přístup. Tradiční směr ve e zvnějšku dovnitř: k vnitřnímu rozkvětu, kráse a lásce máme údajně dospět postupně, krok za krokem, pomocí času, cvičení a odříkání. Ve skutečnosti se to však hodí jen k tomu, abychom zcela znicotněli. Tradiční představa říká: Odlupuj jednu slupku za druhou, dej si načas, jednou určitě k cíli dojdeš, zítra anebo v příštím životě. A když člověk konečně dospěje k oné bájné komnatě, zjišťuje, že v ní nic není, neboť jeho mysl v mezičase zhloupla a rozpadla se.
Jakmile to člověk pochopí, bez ohledu na tradici se sama sebe zeptá: Neexistuje nějaký jiný přístup? Nebylo by možné začít zkoumat od středu?
Základní příčinou vnitřního zmatku je usilování o věci, které nám někdo nasliboval. Je opravdu pozoruhodné, jak většina z nás zavrhujediktaturu a politický útlak, vnitřně však diktaturu - svých autorit - bez protestu přijímáme, přestože to podkopává naše myšlení i vitalitu. A pokud jsme snad duchovní autority - ceremonie, rituály, dogmata - odmítli (a to nejen rozumově, nýbrž do hloubky), jsme najednou sami a dostáváme se do konfliktu se společností: stáváme se podezřelými lidmi. Jenže přizpůsobivý člověk se skutečnosti, nekonečnu a nezměrnosti nikdy nepřiblíží.
Na počátku je tedy odmítnutí tradičního přístupu jako něčeho naprosto falešného. Jde-li však o pouhou reakci na to, co slyšíte, přijímáte jenom nový vzorec jednání, který se nutně změní v past. Když odmítnete jen rozumem, jemuž to vyznělo docela dobře, a neuděláte nic dalšího, nebude vám to stejně nic platné. Pokud jste však pochopili hloupost a nedospělost takového počínání a inteligentně jste zavrhli všechnytradiční návyky, jste volní a nebojíte se. Způsobíte si tím sice dost problémů a kolem sebe mnohou nepřístojnost, ale osvobodili jste se ze zajetí ve své přizpůsobivosti. A náhle zjistíte, že už nehledáte.
Je to první věc, kterou je třeba se naučit: nehledat. Dokud hledáte, bloumáte jen kolem výkladních skříní. Otázku zda je Bůh, Pravda nebo nějaká Vyšší skutečnost, či jak se tomu říká, vám nemohou zodpovědět ani knihy, ani knězi, ani filozofové ani spasitelé. Odpověď můžete najít jen vy sami, nikdo jiný. Proto je nutné sebe sama poznat. Nedospělost je nedostatečné sebepoznání. Počátek moudrosti leží v sebeporozumění. Slyšeli jsme například, že k pravdě vedou všecky cesty - jeden prý má cestu jako buddhista, druhý jako křesťan, třetí zase jako muslim, ale nakonec se prý sejdeme u jedněch dveří - což je, když se na to podíváte, přímo absurdní.
Pravda nemá cestu, v tom je její krása. Je vlastním žitím. Cesta vede pouze k nehybné, mrtvé věci. Jakmile zjistíte, že pravda je něco živého, něco v pohybu, co nemá pevné místo a nelze to nalézt ani v chrámu, ani v mešitě, ani v kostele, a že vás k tomu nepřivede církev ani učitel, ani filozof, pak také zjistíte, že tato živá věc je to, co jste vy: vaše zlost, násilí,křeč, zoufalství a starosti, se kterými žijete. Pravda je v porozumění tomu všemu. A porozumět je možné, jenom když víte, jak se dívat na věci svého života. Brýlemi ideologií a sítěmi slov to nelze, a stejně tak ne
s nadějí a strachem. Je tedy zřejmé, že nemůžeme na nikom záviset; není vůdce, učitele ani autority. Jsme jenom my - náš vztah k ostatnímu světu - a dál už nic."
Volnost která neví - Krishnamurti