Mluvící gorila Koko, zajímavá existence bez já

Mluvící gorila Koko, zajímavá existence bez já

Nový příspěvekod Andrew » pát 29. čer 2012 16:06:53

Pro ty antglicky nemluvící ve videu se říká, že Koko měla ráda kočičku s ní si hrávala... ale kočička nešťastnou náhodou byla jeden večer přejeta na silnici a později gorile sdělují tuto zprávu.
Gorila komunikuje znakovou řečí, a reáguje znakovou řečí: "špatné" "smutná" "zamračený pohled" "pláč" "špatné".
A později v soukromí vyjadřuje svůj žal.





Toto mě vůbec nanapadlo - chytřejší zvířata. Tolle mluví o tom jak se moc naučil od koček, psů a ptáků... vnímat přítomný okamžik. Ale tyto zvířata nemají dostatečnou inteligenci, aby byla schnopna být vzorem jako bytost bez já.


Zvíře, které zajisté nemá ego, cítí. Reáguje na dobré a špatné.
Uživatelský avatar
Andrew
 
Příspěvky: 197
Registrován: ned 04. zář 2011 23:32:46
Bydliště: ^ ^

Re: Mluvící gorila Koko, zajímavá existence bez já

Nový příspěvekod rosada » ned 01. črc 2012 10:35:53

No jestli nemá EGO, tak i když je smutná netrpí.
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 1090
Registrován: úte 20. zář 2011 9:22:05

Re: Mluvící gorila Koko, zajímavá existence bez já

Nový příspěvekod Andrew » ned 01. črc 2012 11:13:38

rosada píše:No jestli nemá EGO, tak i když je smutná netrpí.

Ikdyž je smutná netrpí? Jak to myslíš? Přece jde vidět, že naprosto zdravě emočně reáguje.

Já za tohle video jsem velmi vděčný jelikož, všechny ty informace, co jsem poslední roky čerpal, ze mě dělaly citově netečného člověka. Veškeré emoce jsem zavrhoval jako iluzi, nesmysl.
Jenom mě to vedlo do většího pekla než jsem byl. Můžu to pustit a znovu se stát člověkem.
Uživatelský avatar
Andrew
 
Příspěvky: 197
Registrován: ned 04. zář 2011 23:32:46
Bydliště: ^ ^

Re: Mluvící gorila Koko, zajímavá existence bez já

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 01. črc 2012 12:08:30

Případ smutné gorilí matky z münsterské zoo vyvolal zájem veřejnosti o sílu a hloubku citů u zvířat. Reakce na událost v Münsteru byly různé. Od velmi emotivních soucitných projevů přes strohá vědecká konstatování, že gorily jistě pociťují smutek a ztrátu blízkých podobně jako lidé, ovšem je těžké to vědecky ověřit, až po jednoznačná odmítnutí takové možnosti a argumentaci, že pouze promítáme své vlastní lidské city do gorilího jednání.

Kdo protichůdné tábory rozsoudí? Na otázku, jak víme, že zvířata prožívají emoce, lze reagovat dotazem, jak víme, že je neprožívají. Podle všeobecně uznávané Darwinovy evoluční teorie, která je založena na kontinuálním vývoji, se vyvíjejí také emoce. Pokud pociťujeme žárlivost, cítí ji i šimpanzi, gorily nebo třeba vlci. Zvířecí emoce nemusejí být totožné s našimi, ale není žádný důvod, proč by neměly existovat. Představme si je jako stupně šedi. Jejich intenzitu ovšem těžko můžeme posoudit.

Někdo si klepe na čelo, o čem že ty debaty vůbec jsou, vždyť je nad slunce jasné, že zvířata pociťují emoce a mohou duševně strádat. Na každém statku slyšeli, jak žalostně bučí kráva, když jí odeberou tele. Je až s podivem, kolik nejrůznějších citových projevů bylo zaznamenáno třeba mezi zástupci ptačí říše. Etologové popisují například silnou vazbu, která spojuje pár hus. Pokud jeden z partnerů zemře, druhý vykazuje apatii, má zakalené, vpadlé oči, choulí se a sklání hlavu (podobně lze vidět smutnit malé děti). Ostatně od těchto charakteristických fyzických projevů vzešel také výraz pro smutek. Slovo mútný označovalo ve staročeštině něco kalného, zakaleného.

Jedním z nejpovolanějších odborníků na toto téma je etolog Marc Bekoff, který se přes 30 let zabývá výzkumem a pozorováním citových projevů zvířat. Dnes je sice již v důchodu, stále je však nejznámějším biologem Coloradské univerzity. Spolu s Jane Goodallovou založil skupinu Etologové pro etické zacházení se zvířaty. Zatímco se někteří vědci pídí po experimentálním ověření tvrzení, že zvířata city prožívají, a další chtějí jejich projevy zaznamenat pouze měřitelnými hodnotami jako jsou krevní tlak, puls, tělní teplota či hladina hormonů, Bekoff volí jinou cestu. Opírá své myšlenky o pozorování zvířat ve volné přírodě, odmítá mechanistická měření a přistupuje k věci s lidským porozuměním. Sám prohlašuje, že není třeba dělat složité pokusy: "Podívejte se zvířeti do očí, ta říkají všechno." Za svůj vědecký život upozornil laickou i odbornou veřejnost na stovky citových projevů u nejrůznějších zvířat.
Vraťme se ale k lidoopům, najít důkazy o existenci jejich prožívání není vůbec obtížné. Jane Goodallová ve svých pozorováních šimpanzů v zajetí či ve volné přírodě popisuje mnohé projevy jejich citové vazby. Ve své knize Through a Window uvádí příklad šimpanzího samce Flinta, který byl synem slavné samice Flo. Ta prožila dlouhý život (1929-1972), v roce 1961 se dostala do záchytného tábora J. Goodallové. Flo měla pět potomků, Flint byl čtvrtým z nich, následovala ještě sestra Flame. Flo byla výbornou a pečlivou matkou svým prvním třem potomkům, ale když jí k Flintovi přibylo páté mládě, byla už přece jen starší a nezvládla vyřešit Flintovo odstavení s intenzivní péčí o novorozeně. Flint se stále agresivně dožadoval její pozornosti, chtěl pít, vozit se na hřbetě, spát s matkou - jednoznačně na svou sestru žárlil. Flame zemřela ve věku 6 měsíců a Flint si vynutil, aby byl i nadále kojen. Tento moment ho zcela zbavil možnosti dospět a na matce byl závislý i v dospělém věku. Když Flo v roce 1972 zemřela, bylo Flintovi osm let, a přesto se nedokázal s její smrtí vyrovnat. Přestal jíst, komunikovat s ostatními, vykazoval známky deprese. Jeho imunitní systém se brzy zhroutil a Flint zemřel pouhý měsíc po matčině smrti.
O citovém životě lidoopů víme také mnoho díky schopnostem slavné gorily Koko. Byla schopná se naučit základy znakové řeči a poměrně jasně dokáže vyjádřit své pocity. Dozvěděli jsme se, že umí prožívat štěstí, strach i smutek, někdy cítí žárlivost, frustraci, zlost nebo radost, zkrátka celou škálu pocitů, které jsme si zvykli vnímat jen jako lidský fenomén.

Pro příklady projevů emocí lidoopů nemusíme ostatně chodit nikam daleko, vždyť máme denně na očích pražskou gorilí rodinu. O citové projevy mezi jejími členy není nouze. Ať to nazveme náklonností či láskou, samice se umějí starat o mláďata s velkou něhou. Kromě různého přenášení a chování můžeme někdy vidět, jak mláďata pohladí po hlavě či zádech. Kamba často mláďata něžně poplácává po zádech, když se k ní přijdou přitulit, jako by s babičkovskou moudrostí říkala: "Uvidíš, všechno bude dobré." Podobné projevy sounáležitosti, tolerance, přátelství či důvěry můžeme vidět i v pravidelném vzájemném prohrabávání srsti či Richardově zájmu o zdraví samic. Dokonce i naši malí sourozenci si někdy dokáží projevit něžnou náklonnost. Tatu se přijde k Moje přitulit a ta ho někdy zeširoka obejme. Vozí-li brášku na zádech, můžeme se jen dohadovat, zda tak činí z lásky, zda je to projev pomoci, nebo jestli jen napodobuje dospělé.

Pavilon byl doslova nabitý emocemi, když do skupiny přišla Kamba. Hněv a agresivní chování goril mohlo být vyvoláno obecnými obavami z někoho nového, pocitem ohrožení vlastní pozice v hierarchickém uspořádání tlupy a také žárlivostí. Velmi vzrušené období nastalo pro obyvatele pražského gorilího pavilonu v době, kdy Kamba prožívala svůj komplikovaný porod a bylo jí zle. Ostatní samice k ní přišly a pohladily po tváři - zcela zřejmě s ní soucítily a přišly jí projevit svou účast a starost. Když byla Kamba kvůli vyšetření oddělena a dva dny pobývala mimo skupinu, těžko mohly gorily tušit, zda neodešla natrvalo či dokonce nezemřela. Když se po dvou dnech vrátila, byla jejich radost nad dobrým koncem naprosto jednoznačná - přišly ji přivítat a pohladily jí po hlavě.

O projevy radosti není v pavilonu také nouze. Když se mláďata "kočkují", jejich hravé obličeje s rozesmátou pusou jasně svědčí o neskrývané radosti. Radost je někdy patrná i na dospělých. Ovšem vůdčí samci si snaží udržet svou autoritu, jsou většinou striktní a spíš dávají najevo sílu než něžnost, proto jsou citové projevy zřetelněji vidět u samic a mláďat.

Ne vždy jsou vztahy v gorilí skupině tak harmonické jako v pražské zoo (drobné rozmíšky se nepočítají, v každé rodině je něco). Pokud se některý člen tlupy stane nepohodlným, má ve volné přírodě možnost odejít k jiné skupině, v uzavřených pavilonech zahrad ovšem byly zaznamenány případy, kdy byl takový jedinec podroben šikaně a bylo na ošetřovatelích, aby takovou vážnou situaci vyřešili za něj. Ale abychom nekončili úvahu o gorilích citech neradostně, do mozaiky nejrůznějších gorilích emocí přidávám ještě vzájemné hlazení gorilí omladiny v holandském Apenheulu, o které se s vámi před časem podělil Radek Šofr ve svém článku Gorilí první lásky.
http://www.rozhlas.cz/odhaleni/komentare/_zprava/494511
Návštěvník
 

Re: Mluvící gorila Koko, zajímavá existence bez já

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 01. črc 2012 12:15:10

Prožívají zvířata lidské emoce?

Člověk se často domnívá, že jeho emocionální svět je právě to, čím se odlišuje od zvířat. Že kráva na poli nedokáže pocítit smutek ze ztráty svého druha ve stádě, že slepice neví, co je radost z právě ulovené žížaly. Možná ne, nicméně množství případů z živočišné říše ukazuje, že všechno může být úplně jinak.

Co člověk považuje za pokročilé mentální procesy, které může prožívat jen někdo se schopností uvědomovat si vlastní osobnost a ve stejném kontextu uvažovat i o další členech společenství, je třeba úplně něco jiného. Můžeme tomu říkat instinkt nebo zkratkovitá vyhodnocení několika podnětů, pravdou ovšem je, že emoce jsou něčím, co zcela obchází rozumovou vůli. Pokud bychom chtěli hodně provokovat, vlastně není příliš velký rozdíl mezi emocí a pudem. V obou případech máme dojem, že chceme nebo máme udělat něco, na co jsme nepřišli po zralé úvaze, ale protože nám tak velí náš mozek do značné míry nezávisle na naší vůli. Někdo to rozhodl za nás. A stalo se tak již před desetitisíci, v některých případech i miliony let. Tehdy bylo výhodné v případě určité situace spustit určitý pochod, který nastartuje potřebný pocit a „dokope“ nás k žádané akci. K akci, která přinese užitek jedinci a jeho rodině, a která mu zaručí větší šanci na přežití. Přesto se člověku nechce věřit, že „jeho“ emoce mohou prožívat i zvířata.

1. Empatie

Obecně:
Schopnost vcítit se do pocitů jiné osoby je dozajista procesem, který vyžaduje pokročilé využívání mozku, přesto soucit nebo lítost někdy nemusí vůbec pramenit ze znalostí určitých reálií a jejich racionálního vyhodnocení, ale prostě se dostaví nečekaně samy, aniž by pro ně existoval doložený podklad. Stačí zhlédnout dojemnou scénu, nejlépe podbarvenou podmanivou hudbou a člověk je naměkko, i když si zároveň u toho nadává, že se nechává unést tak nehorázně kýčovitou zápletkou.

Příklady:
Soucit a přátelství možná stály v pozadí chování sloní rodiny v severní Keni. Zdejší etolog Douglas Hamilton popisuje případ, kdy si jedna ze slonic poranila nohu a mohla chodit jen se značnými obtížemi.“Stádo ji ale neopustilo. Naopak přizpůsobilo rychlost pohybu poraněnému zvířeti a dominantní samice mu dokonce pomáhala s krmením. Pomoc skupiny byla naprosto nezištná, protože jí slonice nebyla nijak užitečná.“
Podobnou „citovou vyspělost“ prokázali i medvědi z Aljašky. Poté, co lovci zastřelili medvědici, se její dvě medvíďata musela o sebe postarat sama. Přestože jedno z nich bylo zraněné, druhé je neopustilo a nechávalo mu část své kořisti. Bez pomoci svého sourozence by zraněné medvídě ztrátu matky nepřežilo.

2. Radost

Obecně:
Přestože jsme zvyklí na zvířata pohlížet téměř jako na stroje, které ovládají pouze instinkty, upřít schopnost cítit radost by si v dnešní době dovolil jen málokdo. Stačí se podívat na psa, který vítá svého pána po návratu z práce. Ale nejen psi pociťují radost ze hry, ze setkání se sympatickým členem smečky nebo třeba jen z vidiny brzké večeře. Tato emoce je vlastní třeba i obyčejným ptákům.

Příklady:
V nejnovější knize amerického etologa Jonathana Balcomba Pleasurable Kingdom je uveden příklad chování dvou jedinců vrány rybí na ostrově Assateague Island u pobřeží Virginie. Nejdříve se několik okamžiků bavili hravým honěním za letu a po usednutí na zem ve hře pokračovali ještě zajímavějším způsobem. Jeden z ptáků opakovaně hravě dorážel na druhého a vždy přitom sklonil zobák kolmo k zemi a nastavil nechráněný týl. Jeho druh mu pak ochotně pročechrával peří a vybíral parazity. Bylo jasně vidět, že si oba svou činnost užívají a vzájemná péče je těší.
Jiným příkladem může být mladý los z amerického národního parku ve Skalnatých horách, který jen tak bez důvodu vyskakoval vysoko do vzduchu, kde se otočil o 180 stupňů a dopadl zpět na zem. Tento cvik byl ochotný provozovat několik minut po sobě a zastavil se jen na krátký odpočinek.

3. Pomstychtivost

Obecně:
Účelná pravidla ze společenského života zvířat si člověk často může vykládat jako projev „svých“ emocí. Jednoduše vidí známé chování, a tak pro něj hledá podobné důvody, jaké k němu vedou i lidi. Nicméně, co může na první pohled vypadat jako pomstychtivost nebo bezúčelná zášť, je ve skutečnosti pouhým mechanismem k udržení přísného hierarchického pořádku. Bez osvědčeného sociálního fungování skupiny, by se její členové zbytečně vystavovala riziku napadení od konkurentů a predátorů nebo by třeba docházelo k méně efektivnímu dělení kořisti. Existují ovšem i příklady, kdy se odvetné akce agresorů vymykají všem etologickým pravidlům a skutečně vypadají jako pouhopouhá bezúčelná pomsta.

Příklady:
Biolog Robert Sapolsky ze Stanfordské univerzity v USA popisuje chování jistého paviána (kterého pojmenoval Nick) v keňskému národním parku Masai Mara. Podle jeho slov to byl „sebevědomý, nebojácný a podrazácký puberťák“. V paviání společnosti je zvykem, že vítěz souboje nechá poraženého na pokoji v okamžiku, kdy uzná porážku podřízeným chováním. Nicméně, když vyhrál Nick, nemohl si jeho poražený soupeř být jistý naprosto ničím. Namísto ukončení šarvátky následovalo agresivní kousnutí do nechráněné části těla ostrými špičáky. „Obtěžoval samice, bil mláďata a všemožně znepříjemňoval život všem slabším členům skupiny,“ říká Sapolsky. Jednoho dne začal dotírat na samici, která před ním utekla na strom. Samice paviánů se v případě pocitu ohrožení ze strany těžších samců uchylují na slabší větve, na které se samci nemohou dostat. Jenže Nick viděl, že nad uprchlou samicí je silnější větev, a tak neváhal, vyšplhal na ni a samici pak z výšky pomočil. „Jednoduše ji chtěl za každou cenu ponížit,“ míní Sapolsky.

4. Zármutek

Obecně:
Zármutek projevuje člověk většinou nad smrtí někoho blízkého. Zoologové již mají celou řadu poznatků o tom, že tuto schopnost mají i některá zvířata. Pozorována byla u některých kytovců, ale i u slonů a řady nižších živočichů, u nichž by to nikdo nepředpokládal.

Příklady:
Biolog Marc Bekoff z Koloradské univerzity v USA ve své knize The Emotion Lives of Animals popisuje příhodu z jedné ze svých cest do zaměstnání. „Na krajnici ležela mrtvá straka, pravděpodobně ji srazilo auto. Kolem ní stáli další čtyři ptáci a chovali se přinejmenším podivně. Jeden po druhém se pomalu přiblížili k tělu a lehce se ho dotkli zobákem. Ještě několik okamžiků u mrtvého druha stáli a pak odlétli.“ Co straky vedlo k takovému chování, se můžeme jen dohadovat, nicméně podle Bekoffa bylo zřejmé, že ptáci považovali oběť autonehody za svého druha a jeho smrt mohli pociťovat jako ztrátu. Straky ostatně nejsou jediné, které dokáží vyjádřit smutek. Podobné příhody jsou popsány u slonů, goril a dokonce i lam.
Bekoff popisuje i případ, kdy jeho známé uhynul samec lamy. Jeho dlouholetá družka dva dny po jeho smrti prakticky jen stála na místě, nepřijímala potravu a tupě zírala na místo, kde nejčastěji odpočíval. Po těchto dvou dnech uhynula také, aniž by trpěla nějakou zjevnou nemocí. Podobnou příhodu zmiňuje i americká expertka na primáty Jane Goodall. „Mladý samec šimpanze po smrti své matky zůstal několik dní na místě, kde skonala. Odmítal přijímat jakoukoli potravu a jen s naprosto prázdným pohledem a nezájmem o okolí seděl uprostřed husté vegetace. Zemřel po čtyřech dnech.“

5. Láska

Obecně:
Uvažovat o lásce jako o citu, který zvládají i zvířata, je pro mnohé lidi téměř kacířstvím. Podle všeobecných představ řídí rodinný život zvířat pouze pohlavní a rodičovské pudy a schopnost navázat hlubší citový vztah je všem tvorům kromě člověka odepřena. Nicméně zvířata si z tohoto názoru mnoho nedělají a někdy se chovají tak, že by jim největší lidští moralisté mohli závidět.

Příklady:
Marc Bekoff zmiňuje historku, kdy se na ulici jednoho zapadlého amerického městečka objevili dva teriéři. Jeden z nich krvácel z obou očí a druhý jej bránil před každým, kdo se k němu chtěl přiblížit. Svou odhodlanost prokazoval vrčením, štěkáním a chňapáním po všech „vetřelcích“. Když se podařilo oba psy odchytit, veterinář odhalil, že zraněného psa někdo pobodal. Musel obě oči odstranit a přišít mu víčka. Po dvou dnech se zraněný teriér vrátil do kotce ke svému druhovi z ulice. Ten se o něj okamžitě začal starat, když bylo zapotřebí nemocného dostat k misce s potravou, tak ho tam opatrně dotlačil nebo dotáhl, pečoval mu o srst a bedlivě bránil před každým neznámým člověkem, který se přiblížil ke kotci. Kde se v drobném psu vzaly pečovatelské sklony, si nikdo vysvětlit nedokázal.

6. Vděčnost

Obecně:
Projevy vděčnosti zase nejsou u zvířat tak řídké, jak bychom si mohli myslet. Některé z nich jsou nám dobře známé. Projevovat vděčnost dokáží velmi viditelně psi, koně, ale i prasata a samozřejmě lidoopi. S dosud nevídanými projevy vděčnosti se setkali vědci u kytovců.

Příklady:
V roce 2005 se u jednoho z ostrovů u severokalifornského pobřeží zamotal do sítí sloužících k lovu krabů patnáctimetrový keporkak. Vzhledem k jeho obrovské hmotnosti nebylo možné jej dostat na hladinu, aby se mohl nadechnout. Proto bylo nutné, aby se potápěči pokusili přeřezat sítě a mnohatunového obra osvobodit. Velryba je přitom mohla vážně ohrozit jediným mávnutím ploutve. „Když jsem přeřezával lano, které procházelo jeho tlamou, pozorně mě sledoval svým mohutným okem,“ vzpomíná potápěč James Moskito. „Přitom se ani nehnul a trpělivě čekal, až dodělám svou práci. Jakmile jsme keporkaka konečně dostali ze sítí, opatrně nás jednoho po druhém obeplul a dotkl se nás hlavou. Všichni jsme se tehdy shodli, že to vypadalo, jako by nám děkoval a měl radost z toho, že je konečně volný.“ Podobné chování je přitom u velryb značně neobvyklé.

7. Posvátná bázeň

Obecně:
Mohou zvířata pociťovat potřebu udobřovat si přírodu, a svým způsobem tak vyznávat jakousi zjednodušenou víru? To už je opravdu silné kafe i pro ty největší optimisty zabývající se emocemi zvířat.

Příklady:
Jak si ale vysvětlit chování jednoho ze zachráněných samců ve španělském útulku pro šimpanze nacházejícím se poblíž města Girona? Při každé bouři namísto vyhledání úkrytu vyběhl ven a začal divoce křepčit. Svůj „tanec“ provozoval s takovým zaujetím, že se zdálo, jako by byl v transu. Jane Goodall při svým studiích primátů také několikrát narazila na podobné chování, většinou u samců. Stejné „rituály“ pravidelně provádějí pod vodopády. „Vídala jsem jednoho šimpanze, kterému se pravidelně ježila vzrušením srst a jeho pohyby se nápadně zrychlily, jen co zaslechl hluk z blízkého vodopádu,“ popisuje Goodal. „Pod padající vodou se pak postavil se na zadní, začal se pohupovat z nohy na nohu a vyhazoval do vzduchu poměrně velké kameny. Občas také vyšplhal na strom, aby mohl do vodopádu skočit. Jeho tanec trval vždy kolem 10-15 minut.“ Goodall podobné chování připisuje nutkání vykonávat určité akce v závislosti na existenci některých přírodních úkazů. Je toho názoru, že podobné „rituály“ mohou vykonávat i další zvířata, jen toto chování doposud unikalo pozornosti člověka.

Autor: Petra Soukupová
http://21stoleti.cz/blog/2007/11/16/pro ... ske-emoce/
Návštěvník
 

Re: Mluvící gorila Koko, zajímavá existence bez já

Nový příspěvekod rosada » pon 02. črc 2012 9:06:33

Emoce přichází a odchází a "to stálé", zůstává nedotčeno.
...
Nikdy s nedozvíš, jak to ta opice prožívá, i když se naučila používat znak "smutné".
...
Je tu smutek jako emoce, a ten smutek je tak silně prožitý, že tu není nikdo, kdo by mohl říct, já jsem smutný.
Pak ovšem dojde k uvědomění, že já (individualita) jsem smutný. Až s tím může přijít myšlenka, že to není v pořádku, tj. že by tu mělo být něco jiného než smutek a z toho teprve plyne utrpení. Z poznání, že je tu smutek, že je mi nepříjemné jej prožívat, že je to myšlenka, že by mělo být prožito něco jiného.
...
Zase trochu zpropaguju rodinné a systemické konstelace. Na konstelacích člověk jako zástupce prožívá emoce za ty jež zastupuje. Všechny tam prožité emoce mají být prožity, často jsou prožity po dlouhé době od podnětu, který je vyvolal (roky, desetiletí, staletí). Tak lze například oplakat smrt dítěte, které jeho matka oplakat nedokázala (např. proto, že se musela starat o ostatní děti). A i když je to mocná emoce, tak její prožití se toho kdo ji zažívá nedotýká. Zástupce jen tu emoci prožívá, nepřemýšlí o tom, proč ji prožívá, neměl by prožívat něco jiného a pod. Proto ani netrpí (i když může mít tvář skropenou slzami a zkřivenou bolestí) a za okamžik, když vystupuje z role, může vše pustit.
Podle mě emoce samotná není utrpení, to až její interpretace (uchopení myslí). Myslím, že obdobně jako na konstelacích se dají prožít cizí emoce, tak se dají prožít emoce vlastní. Prožít a nechat odejít - bez interpretace. Píšu, že je to možné, ale rozhodně to není snadné, na ty interpretace jsme totiž zvyklí.
...
Učíme děti, aby vyprávěly o svých pocitech a nyní i opice.
Tím ovšem nechci říci, že je to špatně, to činí náš svět zajímavým (a s tím i bolavým), snad to bereme i za tu cenu ... nevím.
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 1090
Registrován: úte 20. zář 2011 9:22:05

Re: Mluvící gorila Koko, zajímavá existence bez já

Nový příspěvekod Andrew » pon 02. črc 2012 14:05:51

Jana píše:Pokud budeš pozorovat Probuzeného člověka, tak se u něj také projevují emoce, dokonce někdy i velmi bouřlivě, ale chybí tady připoutanost k nim.

Ego není životní projev, není to prožívání života, ale připoutanost k iluzi oddělenosti.

Stav bez ega je v tichu srdce, je v Tobě za tím vším projevem. Je to to statické, co se nemění. Tvoje skutečné uvědomění toho "já jsem" se nemění. Sleduj to, tady jsi Probuzený. Se životem nic moc nenaděláš, stále se budou dít věci, kvůli kterým někdo může plakat, kvůli kterým se někdo může trápit. Ale s uvědoměním skutečného Bytí ano, to lze prohlubovat až na dno spojení s tím vším, i s tím co se trápí iluzí oddělenosti. A pokud v tomhle spojení budeš blízko takové trápící se bytosti, tak to trápení té bytosti se utiší, alespoň na chvíli se utiší, protože tohle hluboké uvědomění je nakažlivé.


Obrázek

Včera večer jsem měl čas a pracoval jsem s Probouzením zranitelnosti, a byl jsem opravdu v klidu, nekritický k sobě, mysl se zastavovala.

Bylo to fajn. Tahle samota je klid. (ale zároveň jsem si vědom že je to i výsledek ochrany, nebýt s druhými lidmi, kteří by mi mohli ublížit/nepřijmout mne)

Z toho textu se bojím jedniného "Něco ztratíš - své sny"

Nechci ztratit své sny, své hodnoty, cíle.
To je jediné co nechci ztratit.

Ptám se sám sebe, snažím se vžít do toho ostrova co se má stát kontinentem, kapkou vody, která se má stát součástí oceánu... co je na tom dobrého nebo špatného. Žádná odpověď nepřichází.
Uživatelský avatar
Andrew
 
Příspěvky: 197
Registrován: ned 04. zář 2011 23:32:46
Bydliště: ^ ^

Re: Mluvící gorila Koko, zajímavá existence bez já

Nový příspěvekod návštěvník J » pon 02. črc 2012 17:28:33

Andrew píše:Z toho textu se bojím jedniného "Něco ztratíš - své sny"

Nechci ztratit své sny, své hodnoty, cíle.
To je jediné co nechci ztratit.

Ptám se sám sebe, snažím se vžít do toho ostrova co se má stát kontinentem, kapkou vody, která se má stát součástí oceánu... co je na tom dobrého nebo špatného. Žádná odpověď nepřichází.


ahoj Andrew :) ztratit sny ... hmmm

spíš přijde ztráta lpění na tom, že se musí splnit, tak jak jsi si vysnil

v neděli vyšla úvaha Berta Hellingera na téma Vyhlídky

"Červenec 1: Vyhlídky

"Milí posluchači,

často se sami sebe ptáme, jaké máme vyhlídky do budoucna, a děláme si s tím všelijaké starosti. Mají tyto starosti váhu, když přeci z vlastní zkušenosti víme, že nakonec je vše jinak, než si přejeme nebo než jsme si představovali? V dnešní úvaze řeknu více o tom, jaké vyhlídky ve skutečnosti mít můžeme. Jmenuje se:

Vyhlídky

Čím výš stoupáme, tím širší máme rozhled. S výškou ovšem víc a víc ztrácíme přehled o jednotlivostech v nížině.
Ve které výšce máme nejlepší výhled? Ani příliš vysoko, kde jsme moc daleko od země, ani příliš nízko, kde kvůli jednotlivostem ztrácíme přehled. Výhled v této souvislosti znamená také náhled.

Vyhlídky jsou pohled do budoucnosti. Ptáme se: Jaké vyhlídky má to, co nás čeká? A v tomto smyslu mluvíme o dobrých a špatných vyhlídkách.

Tyto vyhlídky jsou nic než představy. Neboť ve skutečnosti nemáme ani dobré ani špatné vyhlídky. Přesto mají obrazy, které si o vyhlídkách tvoříme, jisté účinky. Tím nebo oním způsobem je následujeme, jako by byly skutečné. To znamená, že si je budujeme a stáváme se jejich tvůrci.

Můžeme bez takovýchto vyhlídek žít? Jak by vypadal náš život, kdybychom nehleděli ani dopředu ani zpět?

Zůstaneme soustředění a naplno obsáhneme své tady a teď.

I tady máme vyhlídku – na to, co je blízké, a na nejbližší možné jednání.

To, co jinak považujeme za své vyhlídky, nás vede od možného pryč, a co se účinků týče, jedná se o špatnou vyhlídku.

Naopak u blízkého jsme schopni postřehnout detaily. Hned víme, jestli je to možné a nakolik je to možné.

Jak to souvisí s duchem? Jak se to má s onou tvůrčí silou, z níž pochází všechno, co je? Existují pro ni dobré nebo špatné vyhlídky? Může pro ni být něco jiné, než jak to ona myslí a chce?

Otázka zní: Můžeme se s touto silou dostat do takového souladu, že i my setrváme v tvůrčí přítomnosti?

Vzdáme-li se vyhlídek, které si představujeme, pak můžeme.

Jaký je výsledek?

Setrváme v pohybu, který je stále a znovu nový, bez vlastního plánování, bez vlastního chtění, a dokonce aniž bychom sami něco dělali. Jsme této síle ve všem odevzdaní a přesto v souladu s ní neochvějně tvoříme nové v přítomném okamžiku.

Nebyla by i toto pro nás vyhlídka, skvělá vyhlídka?

Pro jednání v okamžiku ano.

*

Jaké vyhlídky máme dnes, v neděli? Jaké vyhlídky máme na příští týden? To, jaké máme dnes vyhlídky, cítíme v každém okamžiku nově, a radujeme se z nich. A jak to vypadá s našimi vyhlídkami na další týden? Máme již nějaké? Nebo se jimi necháme překvapit? To bude nejlepší – s důvěrou.

Váš

Bert Hellinger" "

zdroj tp://www2.hellinger.com/cz/home/allge ... schechisch
návštěvník J
 


Zpět na Inspirativní videa

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 5 návštevníků