miroslav píše:Prostě když je někdo třeba hlupák tak to nemohu říci?
Když ho skutečně vidíš jako hlupáka, tak to říct nejspíš musíš, nic jiného Ti nezbývá.
Nebo když je geniální, nemohu to říci? Podstata je stejná ale jméno a forma té podstaty je rozličná. A první fází je uvědomění si podstaty a druhá fáze poznání je, že se jméno a tvar od podstaty nijak neliší, že je to všechno jednota podstaty a jejích jmen a tvarů.
To znamená, že Tvá mysl označí někoho za hlupáka, a v uvědomění pravdy je jasné, že ta bytost je ve skutečnosti Boží? Že ve skutečnosti je tím, čím skutečně jsi? Je tady opravdu uvědomění, že ta bytost je láskou, když ji nazýváš hlupákem?
Není ta pozornost věnovaná posuzování, pojmenovávání a ulpívání na tom, co se jeví v mysli jako špatné na překážku stálému uvědomění, co je nejvyšší pravdou a co největší nevědomostí?
Ježíš říká Jidášovi, který ho zrazuje: „Příteli, konej svůj úkol! “
Z pohledu jednoty všeho, neexistuje nic, co by mohlo ničím nepodmíněnou lásku rozdělit na nepřátelské subjekty. Děje se to, co je třeba. A ve skutečnosti nic se neděje. Láska zůstává láskou.
Skrz mysl se může jevit nepochopitelné, že se něco, co je ve své podstatě láskou, může jevit jako něco nepřijatelného, nepřátelského.
Pokud máme v dané chvíli blíž k připoutanosti k mysli, tak budeme vidět v nepřijatelném projevu nepřátelství a v bytosti, na kterou se díváme skrz mysl, pak budeme vidět nepřítele.
Jestliže jsme od této připoutanosti osvobozeni, tak neexistuje žádná možnost, aby z jakýchkoliv důvodů cokoliv udělalo z kohokoliv nepřítele.
Ježíš věděl, že Jidáš ho zrazuje: "Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje.“ Ale protože v něm bylo uvědomění nejvyšší pravdy, tak to nic nezměnilo na tom, že Jidáš zůstal v Ježíšovo srdci přítelem, láskou.
Známé přirovnání k oceánu - vlny se neliší od oceánu, i když jsou různých tvarů a jsou v pohybu. A jsou stejně skutečné jako voda v oceánu. Je to jednota podstaty a formy. Voda sama o sobe (sat-čit-ánanda) sama o sobě je jen částí Boží tvorby - materiál, ze kterého je tvořena. Podobně jako olejové barvy jsou materiálem obrazu, ale ten kdo maluje a to, co je malováno, je teprve tvořící a sebeuvědomující se duch - Duch Svatý. Chybí ti v té tvé samotné sat-čit-ánandě ta vyšší úroveň jména a tvaru, inteligence, uvědomění, příběh, smysl atd.
Takže takhle Ty to vidíš.
Je tady různý úhel pohledu. Z povrchního pohledu vidíš rozbouřené moře, drama, děj.
Jedna vlna převyšuje jinou vlnu, kterou pohltí, vlna zemře, zmizí a vynoří se další vlna. V připoutanosti k tvaru, formě, ve ztotožnění s jednou vlnou zažíváme růst, boj o život, nakonec zmizení vlny, smrt, tragédii. Každá vlna dostává své jméno a podle toho dělíme vlny na přátelské a nepřátelské. Proti nepřátelským vlnám bojujeme, přátelské vlny oplakáváme, když zmizí. Je v tom ztotožněném vlnobití utrpení a o nějakém blaženém míruplném klidu není možné mluvit.
Z nejhlubšího poznání, je v hlubinách moře klid, nic se neděje, jsme celým tím oceánem, každá vlna je naše vlastní Já, není ničím jiným, než láskou, vlnobití na povrchu je jen zábavná podívaná. Ta existence je tady nekonečnou blažeností, klidem a mírem. S tímhle poznáním je možné mluvit o sat-čit-ánandě jako skutečnosti, která je absolutně vším.
