T: Často ale slýcháme o blaženosti neduality.
M: Taková blaženost má však spíše povahu velkého klidu a míru. Ale radost a bolest jsou ovocem činů – dobrých a špatných.
T: A v čem je rozdíl?
M: Rozdíl je mezi dáváním a braním. Ať už je však přístup jakýkoli, nakonec se všechno stane jedním.
T: Proč tedy rozlišovat jednotlivé přístupy, není-li žádný rozdíl v jejich cíli?
M: Ať jedná každý podle své přirozenosti. Konečnému cíli to poslouží v každém případě. Všechno vaše rozlišování a třídění je naprosto v pořádku, ale v mém případě neexistuje. Tak jako popis snu může být podrobný a přesný, přestože nemá žádný základ, tak i váš model se nehodí na nic jiného než na vaše vlastní domněnky. Začnete s nějakou myšlenkou a skončíte s tou samou, i když v jiné formě.
T: A jak vidíte věci vy?
M: Pro mne jsou všechny stejné. Totéž vědomí (čit) se jeví jako bytí (sat) a jako blaženost (ánanda): čit v pohybu je ánanda, nehybné čit je bytí.
T: Přesto však rozlišujete mezi pohybem a nepohybem.
M: Nerozlišování mluví v tichosti. Rozlišování přichází se slovy. Neprojevené (nirguna) nemá žádné jméno, všechna jména poukazují na projevené (sagunu). Je zbytečné zápasit se slovy ve snaze vyjádřit něco, co je za slovy. Vědomí (čidánanda) je duchem (purušou) a vědomí je i hmotou (prakrti). Nedokonalý duch je hmotou, dokonalá hmota je duchem. Na počátku, stejně jako na konci, je všechno jedním.
Veškeré dělení probíhá v mysli (čitta). Ve skutečnosti (čit) žádné dělení není. Pohyb a klid jsou stavy mysli a nemohou existovat bez svých protikladů. Nic není v pohybu ani klidu samo o sobě. Je hrubou chybou přisuzovat mentálním konstrukcím absolutní existenci. Nic neexistuje samo o sobě.
T: Zdá se, že ztotožňujete klid s Nejvyšším Stavem?
M: Existuje klid jakožto stav mysli (čidaráma) a klid jakožto stav bytí (átmaráma). Ten první přijde a zas odejde, zatímco opravdový klid je pravou podstatou každé činnosti. Bohužel, jazyk je mentální nástroj a pracuje pouze v protikladech.
T: Jste jakožto svědek čili nezúčastněný pozorovatel v činnosti, nebo v klidu?
M: Nezúčastněné pozorování je zkušeností, ale klid je osvobozením od zkušenosti.
T: A nemohou spolu koexistovat, tak jako v oceánu koexistuje hukot vln s tichostí hlubiny?
M: Za myslí nic takového jako zkušenost neexistuje. Zkušenost je duálním stavem. O skutečnosti nemůžete mluvit jako o zkušenosti. Jakmile to pochopíte, přestanete se dívat na bytí a změnu jako na oddělené a protikladné. Ve skutečnosti jsou jednotné a neoddělitelné jako kořeny a větve téhož stromu. Obojí může existovat pouze ve světle vědomí, které zase vzniká při probuzení pocitu „Já jsem“. Tohle je základní věc. Když ji nepochopíte, potom nepochopíte nic.
T: Je pocit bytí pouhým produktem zkušenosti? Je velké prohlášení (Mahávákja) „tat sat“ pouhou formou duševního stavu?
M: Všechno vyslovené je jen mluvením. Všechno myšlené je jen myšlením. Skutečný význam je nevyslovitelný, přestože je zakusitelný. Mahávákja je pravdivá, ale vaše představy jsou nepravdivé, neboť všechny představy (kalpana) jsou nepravdivé.
T: Je přesvědčení „Já jsem To“ nepravdivé?
M: Jistě. Přesvědčení je mentální stav. V „Tom“ není žádné „Já jsem“. Současně se vznikem pocitu „Já jsem“ dochází k tomu, že „To“ je zatemněno, tak jako současně s východem slunce zanikají hvězdy. Ale tak jako se sluncem přichází i světlo, tak s pocitem „Já jsem“ přichází zároveň i blaženost (čidánanda). Příčina blaženosti je spatřována v „ne-Já“, a tak začíná omezenost.
T: Uvědomujete si ve svém každodenním životě trvale svůj skutečný stav?
M: Není to otázka uvědomování či neuvědomování. Nepotřebuji se o něm přesvědčovat. Můj život je založen na odvaze. Odvaha, která je láskou k životu, je mou podstatou. Jsem osvobozen od vzpomínek i očekávání a nestarám se o to, čím jsem nebo nejsem. Nedávám si žádná jména, sóham a brahmasmi („Já jsem On“, „Já jsem Nejvyšší Skutečnost“) mi nejsou k ničemu. Zní to jednoduše, tak to zkuste!
T: Co vám ale k tomu dává odvahu?
M: Jak převráceně to vidíte! Copak odvahu je třeba dodávat? Z vaší otázky vyplývá, že úzkost je normální stav, kdežto odvaha je nenormální. Je to však právě naopak. Úzkost a naděje jsou zrozeny z představivosti – já jsem od obou osvobozen. Jsem prosté bytí a nepotřebuji žádnou oporu.
T: Na co je vám vaše bytí, dokud neznáte sebe sama? Abyste byl šťastný z toho, jaký jste, musíte vědět, co jste.
M: Bytí září jakožto poznání a poznání je horoucí láska. Je to všechno jedno a totéž. To vy si představujete oddělenost a trápíte sám sebe otázkami. Nezabývejte se příliš formulacemi. Čiré bytí nemůže být popsáno.
T: Pokud je pro mne nějaká věc nepoznatelná a nemohu z ní mít potěšení, tak je mi k ničemu. Nejprve se totiž musí stát součástí mé zkušenosti.
M: Vy snižujete skutečnost na úroveň zkušenosti. Jak může skutečnost záviset na zkušenosti, když tvoří její základ (ádháru)? Skutečnost je obsažena v samotném faktu zakoušení – není však podstatou zkušenosti. Zkušenost je koneckonců jen stavem mysli, kdežto bytí jím rozhodně není.
T: Jsem opět zmaten! Je bytí odděleno od poznání?
M: Taková oddělenost je jen zdánlivá. Tak jako sen není oddělen od snícího, tak ani poznání není odděleno od bytí. Sen je snícím a poznání je poznávajícím. Rozdíl mezi nimi je jen slovní.
T: Teď chápu, že sat a čit jsou jedno a totéž. Ale co blaženost (ánanda)? Bytí a vědomí jsou přítomny vždy společně, ale blaženost probleskuje pouze příležitostně.
M: Neporušený stav bytí znamená blaženost, zčeřený stav bytí je tím, co se jeví jako svět. V nedualitě je blaženost, v dualitě zkušenost. To, co přichází a zas odchází, je zkušenost se svou dualitou radosti a bolesti. Blaženost není něco, co lze poznávat. Člověk je neustále blažeností, ale nikdy není blažený. Blaženost není nějaká vlastnost.
T: Mám jinou otázku: Někteří jógini dosáhnou svého cíle, ale neumějí či nejsou schopni to sdílet, takže ostatní z toho nemají žádný užitek. Ti, kteří se umějí rozdělit o to, co mají, zasvěcují ostatní. V čem je mezi nimi rozdíl?
M: Žádný rozdíl mezi nimi není. Váš přístup je chybný. Nejsou tu žádní ostatní, kterým by se mělo pomáhat. Bohatému muži, jenž odevzdá celý svůj majetek rodině, nezbude ani mince, kterou by mohl dát žebrákovi. Tak je i mudrc (džňánin) zbaven veškeré své moci a vlastnictví. Nic, doslova nic, o něm nelze prohlásit. Nikomu nemůže pomoci, neboť on je vším. Je chudákem i jeho chudobou, zlodějem i jeho zlodějstvím. Jak by mohl pomáhat druhým, když od nich není oddělen? Ať pomáhá světu ten, kdo si myslí, že je od něj oddělen.
T: Pořád je tu ale dualita, utrpení a potřeba pomoci. Prohlášením, že to je pouhý sen, se ničeho nedosáhne.
M: Jediná věc, která může pomoci, je probudit se ze snu.
T: K tomu potřebujeme někoho, kdo nás probudí.
M: A kdo je sám součástí tohoto snu. Jeho přítomnost ohlašuje začátek konce. Žádný sen netrvá věčně.
T: Ani sen, který je bez počátku?
M: Počátkem všeho jste vy. Co jiného, kromě vás, by mohlo být bez počátku?
T: Mým počátkem bylo narození.
M: To vám bylo řečeno. Ale je tomu opravdu tak? Viděl jste snad svůj vlastní počátek?
T: Můj počátek je teď, v přítomném okamžiku. Všechno ostatní jsou jen vzpomínky.
M: Zcela správně. To, co je bez počátku, začíná stále. Stejně tak jsem věčně dávající, neboť nemám nic. Ničím nebýt, nic nemít a nic si nedržet, to je pro člověka největší a nejštědřejší dar.
T: Znamená to, že jste se přestal starat o své já?
M: Samozřejmě, že se starám o své já, ale toto já je vším. V praxi to má podobu univerzální a nevyčerpatelné laskavosti. Můžete tomu říkat třeba všeprostupující a všeočišťující láska. Taková láska je nanejvýš činorodá, ale bez pocitu konatelství.
https://www.advaita.cz/26251n-27.-co-ne ... ja-jsem-to
