Miri píše:Mudrc píše:Mudrc píše:Proč se na mě na ulici usmívaj, třeba (což už dávno neplatí).
Konec toho nastal s mým úpadkem vědomí.
Tybláho.
Když čověk odhodí ty osobní vrstvy. Tím odhodí je myšleno, že se jimi tolik nezabývá, že ztratí důležitost.
Pak z člověka září to neosobní, a to je pro každého (jsou vyjimky) přitaživé. Je z toho cítít bezpečí, přijetí láska.
Je je uvniř nás, v každém. je to niterně tak známé. že najednou cítíme blízkost. I když to zavnímáme z nezmámého kolemdoucího.
Ta vzbudí to pocit sounáležitosti a objeví se usměv.
Jo, akorát, že on je nemůže odhodit. Oni můžou odpadnout samy.
Já jsem se tedy Christýnkou hooodně zabýval.
Až teď jsem zjistil, že vlastně miluju její vědomí. A protože ona je taková něžná, a hezká, a já takovej ošklivej, hrubián, tak jsem se do ní zamiloval jako do ženy, polarity se přirozeně přitahují.
Ale až teď mi došlo, že úplně stejně miluju vědomí toho kluka. Akorát úplně jinou formou. A když mi tohle došlo, tak se to moje vnímání Christýnky naráz úplně změnilo. Teď mi připadá tak nějak jakoby to byla moje dcera. Taková nějaká jednorozená. A to je problém, protože já bych jí rád tenhle pohled předal. Protože základní dilema její sféry je, existence zla, přestože všechno pochází z lásky. A to bude zdrojem její frustrace, protože to vyřešit nejde.
Jenomže abych se s ní spojil nějak mysticky éthericky eroticky (jak mi to dřív připadalo), to už vůbec nejde. Protože já jsem v podstatě (théravádový) mnich, tak to cítím jako nějakou svoji prapůvodní identitu. Mnich, kterej se nějak tady na chvíli omámil.
Nějak mi není jasný co s tím. Jak mám pomoci dítěti svému. To mám tady nějak biblicky zářit nerozlišeně na dobré i zlé nebo co? To mi nějak nejde. A ani se mi nějak nechce. :-)