Jana píše:Réza píše:Ok, může to tak být.
Jak jsem psala výše, já projev vidím / vnímám. Ano vidím osobu, která vidí. Není to pokus tam ani zpět. Vidím v sobě i jiné osoby - to je projev. Tam úplně uvnitř není nikdo - to je ne-projev.
Fascinace tím, že může být zažit ne-projev se objeví a zase zmizí - ta je také součástí projevu. Nic netrvá věčně.
Co když se ten ne-projev, o kterém píšeš, ukáže jako to, co se neobjevuje a nemizí, jako to, co je skutečné, protože to nepodléhá žádné změně? Co když se ten ne-projev ukáže jako skutečné Já bez projevu?
Ne-projev se neukáže. To je jeho podstata. Ne-projev se neprojevuje. Neukáže se!
Ano, lze ho vidět, tak či onak, ale lze ho vidět. I jeho zákonitosti, z různých úhlů pohledu, ale lze ho vidět, protože je projevený.
Není skutečný ve smyslu, že není stálý. Lze ho přirovnat k filmu nebo snu...
A v tom projevu, lze prohlásit, že projev neexistuje, tak jak to píše Veil. Ok, jeho způsob vidění. Pak se ale musí smířit s tím, že není nikdo, ke komu by to psal, že tu není nikdo, kdo by to četl, že tu není nikdo, kdo by reagoval a odpovídal.
Když nic tak nic!!!
A v tom nejúplnějším poznání je veškerá skutečnost stále stejná čistá sat-čit-ánanda.
Může to být možná i jen částečné poznání, o čem píšu. Veil říká, že se to nedá popsat. Může být tady taková síla, kdy nezůstává kámen na kameni a neexistují žádná vhodná slova.
V téhle chvíli mohu mluvit o tom, že ta existence je Boží, je Láskou, blahem, štěstím, je krásná. Je tady vděk za to, co je. Řekla bych, že pokud existují nějaké úrovně vědomí, tak asi Veil je v té nejvyšší, dost možná i Salmo,
a můj život je momentálně v rovině úžasu, obdivu, vděku.
ok,
jasně, že o tom můžeš mluvit, a doufám, že nám nebereš právo svobodně reagovat.
Vdyť už si na to tady, kde kdo zvyk.