Jana píše:Návštěvník píše:A když někdy mluvil, tak např. Joganandovi řekl:
Utrpení je cesta k uskutečnění Boha.
Kdyby něco takového platilo absolutně, tak by Ježíš neučil lidi lásce, ale učil by je, jak se mají navzájem trápit. Buddha by neučil osvobození od utrpení, ale naopak by učil cestu k utrpení.
Jana píše:
Drahé Absolutno,
Absolutno píše:Kdyby něco takového platilo absolutně, tak by Ježíš neučil lidi lásce, ale učil by je, jak se mají navzájem trápit. Buddha by neučil osvobození od utrpení, ale naopak by učil cestu k utrpení.
Platí to naprosto absolutně,
a nic na tom nezmění ani náký řečičky těch tvých autorit,
a ani to, že to ty nechápeš :příležitost rozpoznat a přijmout, že i ty pocity bolesti, utrpení a zklamání jsou vytvářené identifikací Absolutna s těmito jeho mentálními tvary a jakmile se to tak začne plně vnímat a akceptovat, začnou se tím i všechny ty doteď odmítané negativity postupně rozpouštět.
Absolutno píše:Tak koukám,
že Absolutno je tady absolutně zbytečný
(jednak proto že už je to vysvětlený a druhak proto že to Jana stejně nepochopí)
takže si mohu klidně odejít do svého Absolutního Odpočinutí...
Kdyby snad bylo zapotřebí mé léčivé boží ruky,
tak se na mě vobratte v modlitbě,
sfouknu to jako obvykle levou zadní...
Návštěvník píše:Jednotlivec má problém s utrpením. Může se ho třeba snažit vytěsnit tvrzením, že neexistuje.
Tu samou bolest, kterou jednotlivec prožívá jako utrpení, realizovaný jako utrpení neprožívá.
Není identifikovaný s tvarem, takže si neříká já chudák, proč zrovna já, jsem v tom tak sám, ztracený v bolesti atd. = utrpení.
Realizovaný vnímá bolest v těle a přijímá to v absolutní vnitřní rovnováze. Nic se tím pro něj nezměnilo. Netrpí.
Jana píše:Náš život
Návštěvník píše:Jana píše:Náš život
Pro realizovaného pojem "náš život" už nemá žádnou platnost.
Jana píše:To v podstatě ani nějak není možné, protože jakmile se něco takového potlačuje do nevědomí, začne si to tam bujet svým vlastním životem a ten temný stín, co se zavřel do skříně nevědomosti se promění v děs něčeho, s čím není možné se ani setkat, v něco, co podvědomě otravuje náš život.
Kdo chceš ke světlu, poznej svůj stín
"Dokud nezvědomíte nevědomé, bude to řídit Váš život a budete to nazývat osudem."
C.G.Jung
Stínové Já- tímto symbolickým pojmem obohatil kdysi analytickou psychologii Carl Gustav Jung. Stín zahrnuje všechny odvrácené, temné nebo i jen odmítané či nežité stránky, které jedinec (a stejně tak i společnost) sice má, ale z nějakého důvodu se jimi nechce zabývat. Patří sem vše nepřijímané, nežádoucí a netolerované, co je ukryto v nevědomí, i všechno to, čehož blízkost sice tušíme, ale pro nepohodlí či bolestivost konfrontace tomu raději uhýbáme, vytěsňujeme to, lidově řečeno to zametáme pod koberec.
Tajemství a síla stínu tkví v tom, že i kdybychom se snažili sebevíc, nakonec mu neunikneme. Žije totiž svým životem. Vlastnosti, schopnosti, pocity, potřeby, fantazie i skutky, které z nějakého důvodu nepřijímáme a neuplatňujeme, dříve či později "promluví". Otázkou zůstává: Kdy a jak? Ale také: Kdo z koho - integrujeme my svůj stín, nebo dříve on převálcuje nás? Možností má celou řadu.
Na cestě k osvobození
V přijetí a poznávání stínu spočívá podstata psychosomatického uzdravování stejně jako úspěšného psychoterapeutického procesu. A také většiny známých duchovních cest. Společným jmenovatelem je, že nám pranic nepomůže, budeme-li se při jakémkoliv snažení svého hojení a sebepoznávání zabývat druhými. Nebo budeme-li hledat příčinu svého neklidu, nespokojenosti či neštěstí mimo sebe. Za výtkami vůči okolí stojí náš vlastní stín, a věční naříkači a stěžovatelé dosáhnou pouze toho, že se jim přitíží. Ostatní se jim navíc často začnou vyhýbat, a oni nakonec nesnesou už ani sebe samé.
Prvním krokem k integraci stínu proto bývá přijmout realitu i s její odmítanou tváří. Druhým pak rozpoznání našich obranných projekcí a všech našich zaručených "pravd", které nás uvrhly do soukromého světa vyhovujícího jen našemu nemocnému vědomí a našemu egu (sobectví). Třetím krokem je přijetí odpovědnosti za vlastní konání a prožívání. Čtvrtým přijetí skutečnosti, že to jediné, co můžeme na tomto světě bezprostředně změnit, jsme my sami. Pokusíme-li se o to, naše dosavadní snahy o vnější řešení problémů se začínají přesouvat do našeho nitra. Zahlédneme trám ve vlastním oku, a třísky v očích bližních už nás tolik neruší. Pozvolna přichází úleva. Stín se prosvětluje.
Rozhodneme-li se vkročit do říše svého stínu, máme před sebou právě jen tu svoji neopakovatelnou cestu. Každá taková znamená velké dobrodružství. Nezbývá než vzít na ramena vlastní kříž a přes překážky vyjít vstříc setkání se sebou samým.
Postupně se přitom - vedle zákona polarity - seznamujeme i s dalšími pozapomenutými zákony života, zejména se zákonem přitažlivosti a zákonem rezonance. Stáváme se takříkajíc magnetem pro všechny vnější analogie svých vnitřních nevyřešených problémů. Poznáváme, že smysl našeho pozemského snažení směřuje k narovnání mezery mezi naším osobním světlem a stínem a že tahle cesta k jednotě a úplnosti rozhodně nebude bezbolestná.
Chceme-li dospět ke skutečné svobodě, nezbývá nám než převzít odpovědnost a přizpůsobit se platným principům bytí. Carl Gustav Jung to ukryl do rovnice: já + stín = Bytostné Já. Aby mohlo dojít k tolik žádoucí individuaci a seberealizaci, nezbývá nám než naši vědomou, světlou stránku s onou naší temnou a nevědomou propojit. A ať už do zmíněného osobního podsvětí vstoupíme dobrovolně (na příklad vyhledáme psychoterapii nebo se vydáme na cestu duchovního poznávání) nebo nedobrovolně (čelíme úderům osudu v podobě různě intenzivních problémů), zůstává naším úkolem zkoušet vnímat odvrácené stránky vlastní duše bez hodnocení (nesuďme, ať nejsme souzeni), a to nejen prostřednictvím rozumu (pravá moudrost zůstává skryta očím).
Chceme-li se stát moudrou a celistvou bytostí (nebo společností), nakonec nám nezbývá, než se se svým stínem konfrontovat tváří v tvář.
http://www.blazkova.net/novinky/stin.html
Jana píše:Dá se to připodobnit k atomu.
Jana píše:
Tak, tak. Dokonce i to, že by se realizovaný považoval za realizovaného je nesmyslné.
Návštěvník píše:Jana píše:
Tak, tak. Dokonce i to, že by se realizovaný považoval za realizovaného je nesmyslné.
No, ono hlavně zanikne považování se za někoho, at' už realizovaného nebo nerealizovaného.
"Nejvyšší překážkou je nevědomost. Myšlenka "já jsem tělem" je jejím základem. Proto ani o sobě, ani o jiných nemyslete, jako by byli tělem, ale vždy nejvyšší pravdou."
E. Tomáš
i ty pocity bolesti, utrpení a zklamání jsou vytvářené identifikací Absolutna s těmito jeho mentálními tvary a jakmile se to tak začne plně vnímat a akceptovat, začnou se tím i všechny ty doteď odmítané negativity postupně rozpouštět.
... píše:Jak funguje Absolutno?
Vytváří ze Sebe Sama všechno, co existuje. Pro tohle univerzální všetvořící Vědomí Indové často používají podobenství "Oceán a vlny": je možné začít rozpoznávat jednotlivé vlny - bez ohledu na to, jaký má ta vlna tvar, jestli je pozitivní nebo negativní - jako pohyb samotného Oceánu.
Pak je snadnější pochopit, žei ty pocity bolesti, utrpení a zklamání jsou vytvářené identifikací Absolutna s těmito jeho mentálními tvary a jakmile se to tak začne plně vnímat a akceptovat, začnou se tím i všechny ty doteď odmítané negativity postupně rozpouštět.
Rozplyne se individuální tvar každé jednotlivé vlny, rozpoznané jako pohyb Oceánu.
Důsledkem je, že příště se v obdobné situací projeví ta negativní vlna už ve slabší podobě a praktikuje-li se pozornost vědomí k jeho aktivujícím se obsahům vytrvale, úložiště tohoto negativního pocitu v podvědomí se tím nakonec úplně vyprázdní.
Návštěvník píše:Jana píše:Dá se to připodobnit k atomu.
Nedá. Pořád se tak řeší mnohost a různorodost - protony, neutrony, elektrony - tedy pouze projev.
Manifestace Absolutna = projev není na okraji, nebot' Absolutno žádný okraj nemá. Nic, co se o Tom dá říct, To není. Je nepopsatelné. Vytvářet si o tom představy je zbytečné, v mnohých připadech kontraproduktivní.
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 39 návštevníků