O štěstí

[Návštěvník]

jsi ty (jsi to, co hledáš)

[Pelvan]

Ahoj

Štěstí je přijetí samo, pokud nám ve štěstí brání odpor k takové skutečnosti, jak ji vnímáme.
Pokud to má být štěstí absolutní, je nutné přijmout absolutně všechno.
Pokud mám přijmout všechno, musím přijmout i to, co se mi zdá na skutečnosti nepřijatelné.
Štěstí je, pokud tomu tedy dobře rozumím, neustálé přijímání zdánlivě nepřijatelných skutečností.

Zdravím

[Návštěvník]

Ahoj

Štěstí je přijetí samo, pokud nám ve štěstí brání odpor k takové skutečnosti, jak ji vnímáme.
Pokud to má být štěstí absolutní, je nutné přijmout absolutně všechno.
Pokud mám přijmout všechno, musím přijmout i to, co se mi zdá na skutečnosti nepřijatelné.
Štěstí je, pokud tomu tedy dobře rozumím, neustálé přijímání zdánlivě nepřijatelných skutečností.

Zdravím

[...]

Co v nás vyvolává pocity nespokojenosti?

Chybí-li nám to, na čem nám záleží a co proto automaticky chceme, naše šance cítit spokojenost je v nedohlednu. Přitom si často vůbec neuvědomujeme, proč jsme nespokojení. Většinou o to co nám právě chybí začneme hned všemi způsoby usilovat - např. v diskusích neustálým obhajováním, prosazováním a zdůvodňováním svého přesvědčení s jediným zájmem - popřít všechno, čím by se to dalo zpochybnit.

Aby bylo možné rozpustit vnitřní příčiny, které nás přinutily takhle zareagovat, je užitečné napřed v sobě rozpoznat, proč to potřebujeme dělat, co v nás tohle chtění spustilo. Za naším chtěním totiž bývá skrytá a je z něj i zřejmá celá řada podvědomých motivací (vyvolaných našimi předchozími zkušenostmi), na což okolí často zareaguje, naší pozornosti ale unikají: proto způsob jakým v dané situaci s plným přesvědčením zareagujeme, je jen důsledek našich neuvědomovaných motivací.

Teprve rozpoznáním těch doteď neuvědomovaných motivací i jejich příčin v sobě vznikne možnost uvědomit si a pochopit i to, proč jsme na to co se právě děje automaticky zareagovali rovnou prosazováním a obhajováním svých priorit.

[Pelvan]

Ahoj...

Chybí-li nám to, na čem nám záleží a co proto automaticky chceme, naše šance cítit spokojenost je v nedohlednu. Přitom si často vůbec neuvědomujeme, proč jsme nespokojení. Většinou o to, co nám právě chybí, začneme hned všemi způsoby usilovat...

Přitom si často vůbec neuvědomujeme, proč jsme nespokojení.
Uvědomujeme si jenom jakousi neurčitou vnitřní nespokojenost.
Je samozřejmě možné se dopátrávat příčin této nespokojenosti, ale to asi k ničemu nevede. Usilovat o aktivní změnu můžeme navenek, ale dovnitř je usilování jenom manipulací s pocity (popírání, potlačování, zdánlivé vylepšování, atd.)
Lepší a snadnější podle mne je jenom se snažit tu nespokojenost prociťovat a čekat, kam se ten pocit tím prostým prociťováním posune. Méně je někdy více,

se domnívám a zdravím

[...]

Ahoj...

Chybí-li nám to, na čem nám záleží a co proto automaticky chceme, naše šance cítit spokojenost je v nedohlednu. Přitom si často vůbec neuvědomujeme, proč jsme nespokojení. Většinou o to, co nám právě chybí, začneme hned všemi způsoby usilovat...

Přitom si často vůbec neuvědomujeme, proč jsme nespokojení.
Uvědomujeme si jenom jakousi neurčitou vnitřní nespokojenost.
Je samozřejmě možné se dopátrávat příčin této nespokojenosti

a to je cesta k prohlédnutí doteď neuvědomovaných příčin, které - podle zjištění C.G. Junga - v nás až z 95% rozhodují, jak na momentální dění zareagujeme.

Když jsme díky tomuto svému pochopení konečně zjistili, jakým způsobem je možné tyhle příčiny uložené v našem osobním nevědomí rozpoznávat a jsme-li ochotni začít si tyhle automatické spouštěče našich reakcí postupně uvědomovat, v té míře je už dokážeme i rozpouštět.

http://jung.sneznik.cz/soubor_slovnik/s ... osobni.htm

[...]

PS. Citace z knihy C.G.Junga "Duše moderního člověka":

"Jednáme nejprve zcela nevědomě a teprve po delší době zjistíme, proč tak jednáme. V mezidobí se spokojujeme nejrůznějšími nepřípadnými racionalizacemi."

[Pelvan]

Ahoj ...

...to je cesta k prohlédnutí doteď neuvědomovaných příčin,...

Jednak je to pracné a druhak je to prohlédnutí nejisté, mýliti se je tak lehká věc.
Z potu tváře štěstí svoje dobývati budeš, až se úplně možná dobiješ,

se domnívám a zdravím.

[Jana]

Ahoj...

Chybí-li nám to, na čem nám záleží a co proto automaticky chceme, naše šance cítit spokojenost je v nedohlednu. Přitom si často vůbec neuvědomujeme, proč jsme nespokojení. Většinou o to, co nám právě chybí, začneme hned všemi způsoby usilovat...

Přitom si často vůbec neuvědomujeme, proč jsme nespokojení.
Uvědomujeme si jenom jakousi neurčitou vnitřní nespokojenost.
Je samozřejmě možné se dopátrávat příčin této nespokojenosti, ale to asi k ničemu nevede. Usilovat o aktivní změnu můžeme navenek, ale dovnitř je usilování jenom manipulací s pocity (popírání, potlačování, zdánlivé vylepšování, atd.)
Lepší a snadnější podle mne je jenom se snažit tu nespokojenost prociťovat a čekat, kam se ten pocit tím prostým prociťováním posune. Méně je někdy více,

se domnívám a zdravím

Ano, díky.

Jakýkoliv pocit ve skutečnosti sám o sobě nevadí. Začne vadit teprve ve chvíli, kdy ho vyhodnotí mysl jako špatný, nepatřičný. V tom okamžiku začíná odpor a boj proti němu. Živná půda pro ego, pro rozvoj iluze oddělenosti.

Štěstí je přijetí samo, pokud nám ve štěstí brání odpor k takové skutečnosti, jak ji vnímáme.
Pokud to má být štěstí absolutní, je nutné přijmout absolutně všechno.
Pokud mám přijmout všechno, musím přijmout i to, co se mi zdá na skutečnosti nepřijatelné.
Štěstí je, pokud tomu tedy dobře rozumím, neustálé přijímání zdánlivě nepřijatelných skutečností.

Nádherné, díky.

Skoro bych řekla, že tohle už někdy někdo moudrý řekl.

[...]

Lepší a snadnější podle mne je jenom se snažit tu nespokojenost prociťovat a čekat, kam se ten pocit tím prostým prociťováním posune.

To je ovšem možné jen když jsme si tu nespokojenost v sobě jasně uvědomili. Je ale celkem běžné, že si ji člověk vůbec neuvědomí a rovnou podle ní zareaguje, protože ho zajímá jen jak a čím druhému oponovat v tom, v čem s ním nesouhlasí.

Nezájem vnímat tyhle svoje bezděčné pocity, které z podvědomí rozhodují o tom, jaká reakce se ve vědomí objeví, a ignorovat je bývá u většiny lidí velmi častý a celkem pochopitelný. Pokud někomu nevadí, že reaguje z velké části nevědomě, tudíž v sebeobraně, což lidé kteří ho znají z jeho reakcí obvykle vycítí a často podle toho i na jeho argumentaci zareagují, může v tom pokračovat. Někdy se ovšem stává, že člověka nejrůznější neuvědomované příčiny jeho reakcí přivedou do tak náročných situací, kdy už nezbývá jiná možnost než zpracovávat obsahy svého podvědomí za pomoci odborníka - psychologa.

[Jana]

Lepší a snadnější podle mne je jenom se snažit tu nespokojenost prociťovat a čekat, kam se ten pocit tím prostým prociťováním posune.

To je ovšem možné jen když jsme si tu nespokojenost v sobě jasně uvědomili. Je ale celkem běžné, že si ji člověk vůbec neuvědomí a rovnou podle ní zareaguje, protože ho zajímá jen jak a čím druhému oponovat v tom, v čem s ním nesouhlasí.

Nezájem vnímat tyhle svoje bezděčné pocity, které z podvědomí rozhodují o tom, jaká reakce se ve vědomí objeví, a ignorovat je bývá u většiny lidí velmi častý a celkem pochopitelný. Pokud někomu nevadí, že reaguje z velké části nevědomě, tudíž v sebeobraně, což lidé kteří ho znají z jeho reakcí obvykle vycítí a často podle toho i na jeho argumentaci zareagují, může v tom pokračovat. Někdy se ovšem stává, že člověka nejrůznější neuvědomované příčiny jeho reakcí přivedou do tak náročných situací, kdy už nezbývá jiná možnost než zpracovávat obsahy svého podvědomí za pomoci odborníka - psychologa.

Jakmile v Tobě zmizí jakýkoliv odpor k čemukoliv a je tady absolutní přijetí všeho, co se ve Tvém životě objevuje, bez ohledu, zda to zrovna přichází, nebo odchází, je v Tobě klid a mír, spokojenost, a v nejhlubším uvědomění i štěstí. K čemu bys potřebovala pomoc psychologa?

[...]

Jakmile v Tobě zmizí jakýkoliv odpor k čemukoliv a je tady absolutní přijetí všeho, co se ve Tvém životě objevuje...

Zatím naprosto odmítáš přijmout základní, dávno ověřené poznatky z psychologie o tom, že podvědomí v každém z nás rozhoduje až z 95%, jaká reakce na to co se právě děje nás napadne, tudíž i že Tvé podvědomí rozhodne pokaždé tom, jakým způsobem v diskusi zareaguješ.

Takže dokud se v Tobě neobjeví ochota rozpoznat, že a proč v Tobě vzniká odpor tenhle fakt akceptovat, nemá zřejmě smysl v diskusi o tom pokračovat.

Třeba ale byla poučná aspoň pro některé z těch, kteří to tu čtou.

Bye bye