David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Kapitola 19. Dosahování pracovních cílů

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:38:36

Kapitola 19. Dosahování pracovních cílů
Předcházející část: Kapitola 18. Vztahy

Pocity a schopnosti

Naše myšlenky určují, do jaké míry budeme projevovat své talenty a schopnosti, i kvalitu a množství našich úspěchů a neúspěchů. Co ale ovlivňuje a určuje směr našich myšlenek? Jak jsme už viděli, jsou to naše pocity – určují a vytvářejí druh myšlenek, který nás vede k úspěchu či neúspěchu v jakékoliv oblasti. Pocity jsou klíčem k rozvoji nebo k omezování našich talentů, schopností i jednání.

Obecně platí, že jsme dobře informovaní a dobře trénovaní v záležitostech, týkajících se vnějšího světa. Přesto jsme někdy neznalí a netrénovaní ve světě vnitřním, ve světě pocitů. Vzhledem k tomu, že pocity rozhodují o tom, jaké myšlenky nás napadnou, a myšlenky, které udržujeme v mysli, rozhodují o výsledcích, je důležité ujasnit si vztah mezi našimi pocity a rozvíjením našich schopností, které pak povedou k úspěšnému jednání.

Zrekapitulujeme-li to, co jsme řekli o škále vědomí, a vyjádříme-li to jednoduše, můžeme všechny pocity třídit na negativní a na pozitivní, a myšlenky, které z nich vyplynou, budou samozřejmě také buď negativní, nebo pozitivní.

Negativní pocity spojené s prací

Tyto pocity jsou vždycky nepříjemné a sahají od mírně nepříjemných až po bolestivé. Vyvolávají úvahy a představy, vedoucí k „nemůžu“ a „nemůžeme,“ bez ohledu na události, situace nebo problémy, ve kterých se člověk nachází. Negativní pocity vznikají, když se nám nelíbí to, co vidíme, slyšíme, o čem přemýšlíme, nebo si na to vzpomínáme. Naše potřeba odporovat se objevuje v podobě pocitů jako je hněv, smutek a úzkost. Naším obvyklým způsobem, jak se s nepříjemnými pocity vypořádat, je jejich potlačení, a proto se domníváme, že tyto pocity jsou nedílnou součástí našeho myšlenkového procesu. Tento omyl vzniká, protože pocity odporu se projevují prostřednictvím našich myšlenek. Potlačením pocity nezmizí. Je to naopak, objeví se znovu v podobě negativních myšlenek.

Negativita neexistuje v situaci nebo v tom, co se děje; spočívá spíš v naší reakci na to, jak situace vnímáme.

Když se negativní pocity rozpoznají a vzdáme se jich, pak situace, která vypadala jako nezvladatelná, se může rychle začít jevit jako schůdná, snadno řešitelná a dokonce i jako velmi užitečná.

Jedním z nejvýznamnějších negativních pocitů, který blokuje úspěšnost v profesionálním životě, je závist. Základním dynamikou závisti je, že když vidíme, jak je někdo druhý úspěšný, vyvolá to v nás pocit nejistoty. Nejde jen o to, že vidíme úspěšnost druhého člověka a pociťujeme závist. Úspěšnost druhé osoby v nás vyvolá spíš pocit vlastní nedostatečnosti nebo neschopnosti. Navodí to pocit „Možná nejsem tak dovedný, jak bych měl být“ nebo „Možná, že nedokážu dosáhnout toho, co chci“ nebo „Možná, že ti ostatní moje schopnosti neoceňují, že je přecházejí bez povšimnutí.“

Závist je bolestivá, protože v nás probouzí pocit naší vlastní nedostatečnosti. A pak nám často vadí člověk, jehož úspěchy to v nás bezděčně vyvolaly. Tahle nelibost nevědomě podněcuje naši nekonečnou touhu po pohlazení, ke kterému samozřejmě nedojde, protože naše nespokojenost zapuzuje právě to, co bychom si přáli.

Jak se tohle stále znovu v nás objevuje, cítíme se v práci stále nespokojenější a nešťastnější a svým kolegům se odcizujeme. Může cítit přesvědčení „Všichni jsou proti mně.“ Členy naší rodiny mohou unavovat naše neustálé stížnosti na situaci v zaměstnání. Můžeme hledat únik a trávit závěr dne nekonečným vysedáváním u televize nebo nestřídmostí v jídle, spaním, podléháním drogám a alkoholu.

Jaká je cesta ven z tohoto cyklu závistivosti a nespokojenosti? Jak jsem řekl už dříve, odpovědí je vstoupit dovnitř. Se závistivostí neustále sledujeme ostatní, vyhodnocujeme jejich úspěchy a porovnáváme je s těmi svými. Co nás toto povrchní zaměření ven stojí, vidíme ve filmu Ohnivé vozy, když jeden z běžců se otočí, aby viděl, kde právě je jeho soupeř. Ve chvíli, kdy odpoutal pohled od cílové pásky, aby porovnal sám sebe s druhým běžcem, ztratil zlomek vteřiny a stálo ho to vítězství. Muž, který závod vyhrál, byl motivován naprostou láskou k běhání a dělat to prostě jak nejlépe dokázal. Neběhal, aby ´porazil´ ty ostatní. Neporovnával sám sebe s ostatními běžci. Běhal co nejlépe, protože běhání miloval.

Podíváme-li se do sebe, uvidíme, jaké podvědomé pocity nám brání dosáhnout úspěchu: soutěživost, pochybování o sobě, nejistota, nedostatečná připravenost a touha po uznání. Jsme ochotni začít pozorovat tyto pocity? Jakmile se tyhle pocity rozpoznají, začne být zřejmé, že pracují proti nám. Vyčerpávají naši sílu a brání nám být úspěšnými ve světě. Naše sebezpochybňování blokuje uznání, které hledáme.

Když uvidíme, co nás stojí negativní pocity, týkající se k naší spokojenosti a úspěšnosti, začneme být ochotni upouštět od nich i od toho, co nám přinášejí. Například začneme být ochotni vzdávat se laciného uspokojení a přestaneme vidět druhé jako příčinu naší malé úspěšnosti. Jsme ochotni vzdát se uspokojení, které jsme získávali sympatiemi těch, kteří naslouchali našim stížnostem. Když jsme upustili od pocitů vlastní nedostatečnosti, zjistíme, že naše závistivost se ztratila. Stáváme se vítězným běžcem v Ohnivých vozech, který miluje to, co dělá, těší se z úspěšnosti vlastní i těch druhých a jeho energie vynikat ve světě není ničím omezená.

Pozitivní pocity spojené s prací

Vždycky se pociťují jako příjemné a obsahují radost, spokojenost a bezstarostnost. Podněcují uvažování a představivost, příkladem jsou myšlenky „můžu“ a „můžeme“, bez ohledu na události, situace a problémy, ve kterých se člověk nachází.

Když nejsou zaktivované negativní pocity, pozitivní pocity proudí přirozeně.

Pro navození pozitivních pocitů není třeba nic udělat, protože jsou nedílnou součástí našeho přirozeného stavu.

Tento pozitivní vnitřní stav tu je stále a je pouze překrytý potlačenými negativními pocity.

Odstraní-li se mraky, září slunce. Díky pozitivnímu stavu mysli, který nastává odevzdáním negativních aspektů, dochází automaticky k uvolnění dovednosti, tvořivosti, talentu a vynalézavosti. Upuštění od negativity uvolní inspiraci k vytváření nekonečného proudění kreativních nápadů. Příkladem může být ocenění tvůrce muzikálu Broadway, který úspěšnost této show připisoval upuštění od negativních pocitů pomocí odevzdávání. Existovali spisovatelé, umělci a hudebníci, u kterých najednou nastal průlom, inspirace, jakmile se rozpoznalo negativní přesvědčení nebo sebeomezování a došlo k jeho odevzdání. Stejné zkušenosti byly zaznamenány i vědci, kteří najednou prostě ´znali´ složení látky, který by nemoc vyléčila. Jako když je k dispozici pole tvořivé geniality, jakmile jsme se vzdali mraků negativity, které bránily jeho odhalení.

Pocity a rozhodovací proces

Úrovně vědomí můžeme zjednodušeně rozdělit do tří hlavních oblastí:

netečné,

energické a

míruplné.

Tyto tři stavy jsou spojené s rozhodovacím procesem.

První stav – netečnost – je odrazem emocionálních úrovní apatie, smutku a strachu. Povaha těchto pocitů je v rozporu s naší soustředěností na momentální situaci, místo toho nás napojují na naše vlastní myšlenky, z nichž většina z nich je v oblasti „já nevím“, „nejsem si jistý “ a „myslím, že nemůžu.“ Tato dodatečná koncentrace na naše vlastní, bezúčelně zacyklované myšlenky, nám dočasně znemožní vnímat všechny aspekty a možnosti dané situace.

Když nás zaplavují tyto negativní myšlenky a pocity, je pro nás obtížné dospět k jakémukoliv rozhodnutí. Někdy se rozhodneme pro oddalování rozhodnutí, dokud se nebudeme cítit lépe. Jindy pokračujeme, abychom došli k rozhodnutí, o kterém si myslíme, že vyřeší naše pochybnosti nebo situaci. Rozhodnutí, které následuje, není bohužel udržitelné v dlouhodobém horizontu, protože je založené na pocitech, a když se dotyčný pocit změní, je nutné spolu s ním změnit i rozhodnutí. To vede k vnitřní nejistotě, ambivalenci, zmatenosti, a ti kolem nás ztrácejí v nás důvěru. V počítačovém jazyce ´nespolehlivý vstup – výstup ´ tím ´nespolehlivým vstupem´ je negativně pociťovaný stav a rozhodnutí, které z něj vznikne, je zákonitě na stejné úrovni.

Druhý stav, který je vyšší než netečnost, je stav, kdy je člověk ´energický´. Emoce, které tento stav řídí, jsou touha, hněv a pýcha. Povaha těchto pocitů může méně narušovat koncentraci než předchozí nižší stavy, protože některé pozitivní myšlenky se nechávají probíhat a smísí se s negativními pocity. Je to stav ´kariéristy´. I když se dělá, co je třeba, je tu nerovnoměrnost výkonu kvůli směsici pozitivních a negativních myšlenek i nápadů. Negativní pocity jako ambice, chtivost nebo ´sebepředvádění´ mají tendenci ´kariéristu´ popohánět, a rozhodování je občas nutkavé nebo impulzivní.

Coby primární motivační faktor je pro tuto úroveň vědomí charakteristický vlastní osobní zisk. Z tohoto důvodu jsou mnohá rozhodnutí neudržitelná, protože jsou založená na vnímání situací z hlediska výhra – prohra, spíše než z hlediska jejich oboustranné výhodnosti. K rozhodnutí pro oboustrannou výhodnost by došlo, kdyby se vzaly v úvahu pocity a výhodnost tohoto rozhodnutí i pro ostatní lidi, kterých se ta situace týká.

Použijeme-li vyjadřování, vztahující se k energetickým tělesným centrům, řekneme, že na této úrovni lidi motivuje jejich ´solární plexus´ (třetí čakra). Znamená to, že se snaží dosáhnout úspěchu a ovládat svět. Jenže jsou sebestřední a jsou poháněni osobní motivací, s malým zájmem o blaho druhých nebo o svět vůbec. Vzhledem k tomu, že se rozhodují především ve svůj vlastní prospěch, jejich úspěšnost se omezuje jen na osobní zisk. Každý přínos pro svět je zcela vedlejší a výsledky tudíž mají daleko do velikosti.

Třetí a nejvyšší úrovní je pokojný stav, založený na pociťování odvahy, na přijímání a lásce. Vzhledem k tomu, že tyto pocity jsou svou podstatou čistě pozitivní a ničím nás nezneklidňují, umožňují nám plně se soustředit na situaci a všímat si všech důležitých detailů. Díky stavu vnitřního klidu přináší inspirace nápady, jak problém vyřešit. V tomto stavu je mysl oproštěná od starostí a nic nenarušuje její schopnost soustředit se a komunikovat. Z tohoto stavu přichází řešení problémů, založené na oboustranné výhodnosti; protože všichni z toho těží, každý propůjčuje projektu svou energii a úspěch sdílejí všichni. Tento přístup nezřídka vede k velikosti.

Charakterizuje ušlechtilé projekty, které přinášejí naší společnosti dalekosáhlá zlepšení. Na této úrovni zjišťujeme, že pokud jsou v dané situaci uspokojovány potřeby všech, naše vlastní potřeby jsou naplňované automaticky. Ničím nerušená kreativní mysl objeví řešení, kdy každý získává a nikdo neztrácí.

Pokud se podíváme na situaci a tvrdíme, že oboustranně výhodné řešení není možné, mělo by nás to upozornit, že máme nějaké neodevzdané vnitřní pocity, blokující možnost dokonalého řešení. Potřebujeme si připomenout výrok, že nemožné se stává možným, jakmile jsme situaci úplně odevzdali.

Pocity – a schopnost prodávat

Vzhledem k tomu, že prodej je součástí mnoha povolání, zahrnujících buď nějaký produkt, plány, nebo naše osobní služby, je obohacující podívat se na vztah mezi třemi základními rovinami vědomí a schopností prodávat.

Nejnižší stav, stav netečnosti, je ovládaný pociťováním apatie, smutku a strachu; je zřejmé, že schopnost prodávat je na nejnižší úrovni. Prodávající v tomto stavu často říkají, že o zboží teď není žádný zájem. Samotná povaha prodávání vystavuje prodávajícího odmítání a zklamání. To vede okamžitě k negativnímu myšlení a k sebekritice v podobě úvah „Moje zboží nikdo nechce.“ Těmto pocitům mohou dočasně uniknout tím, že si udělají přestávku na kávu, nebo si popovídají s ostatními zaměstnanci; nicméně tyto jejich pocity zhoršily jejich soustředěnost a snížila se jejich dovednost vytvářet nové nápady. Nízká sebeúcta způsobuje zranitelnost překážkami, což má za následek očekávání, že k žádné úspěšnosti nedojde. Když se v mysli udržují představy nezdaru, narušuje to prodejnost. Pokud se ale v tomto okamžiku negativní pocity rozpoznají a upustí se od toho, co se člověk pokouší každým z těch pocitů získat, může nastat posun k další úrovni.

Následující úroveň, stav aktivnosti, je založený na pocitech žádostivosti, rozhněvanosti a hrdosti. Obsahuje větší nasazení i elán. To umožňuje lepší soustředění na pracovní cíle; nicméně jelikož tyto pocity jsou poněkud nutkavé, může dojít k nadměrnému řečnění, propagování zboží spotřebuje víc času než naslouchání kupujícím. To může velmi často vést k předčasným závěrům, k příliš tvrdému nátlaku a k vytváření marketingových problémů. Nicméně probuzením vyšších energií je na této úrovni možné dosahovat prodejních cílů. Na této úrovni je jednou z překážek úspěšnosti soustředěnost na vlastní zisk a podvědomé hledisko „Vyhrál jsem; oni prohráli.“ Tuto sebestřednou motivaci klienti intuitivně rozpoznají a může vést k odmítnutí. V duchu charakteristickém pro tuto úroveň se objevují myšlenky „Chci je přesvědčit, aby si to koupili, takže budu mít slušnou provizi.“

Na nejvyšší čili míruplné úrovni vycházející z pocitů odvahy, přijetí a lásky je naše schopnost se soustředit největší. Prodavači na této úrovni jsou schopni pozorně naslouchat druhým lidem a kontext, ve kterém prodej chápou, je prospěšnost pro kupujícího, ne pro prodávajícího. Protože jejich mysl je klidná a tvořivá, nikdy jim nechybí kreativnost, pokud jde o prodej nebo o možnost měnit problémy v řešení. Člověk na této úrovni často promění zákazníky v přátele a zákazníci mají sklon být loajální. Dosahování cílů prodeje je na této úrovni zajištěné, protože to, co ovládá mysl, je zájem o pozitivní stav oboustranné výhodnosti a vnitřní jistota, že v dané situaci lze najít oboustranně výhodná řešení.

Odevzdáním toho, co se často zdá být nemožné, se situace rychle změní v pozitivní zkušenost. To se ukázalo v případě ženy, která pracovala v umělecké galerii. Prodej váznul, po celé týdny se nic neprodalo. Vyzkoušela na sobě několik technik, ovlivňujících uvědomování, a velmi tvrdě na tom pracovala. Používala vizualizaci, pozitivní myšlení, pokročilé prodejní techniky a písemné afirmace; k ničemu to ale nevedlo. Postupně narůstala frustrace spolu s pocitem „nedokážu to.“ Nakonec od toho v zoufalství úplně upustila a všechny své potlačované pocity odevzdala. Najednou uvnitř pocítila svobodu od jakéhokoliv usilování, snahy i námahy. Vnitřní napětí zmizelo a když ráno šla do práce v galerii, místo napětí pociťovala klid. Během první hodiny v práci prodala dvě kopie sochy, která – což je docela zajímavé – měla název ´Odevzdávání´.

Vedoucí pracovníci řady firem zdokumentovali podobné průlomy. Například potom, co partner v jedné z nejprestižnějších účetnických firem v zemi zažil úspěch s vnitřním odevzdáváním, firmu nakonec opustil, aby mohl sdílet s ostatními to, co považoval za nejpřínosnější ze všeho, s čím se ve svém životě setkal. Chtěl představit tento přístup celé řadě velkých korporací. Studoval výsledky jedné z největších pojišťoven v Americe. Analýza ukázala, že ve srovnání s kontrolní skupinou do šesti měsíců od osvojení si techniky vzrostl prodej pojistného prostřednictvím agentů o 33%. Došel k závěru, že úspěch ve světě souvisí s naší schopnosti soustředit se, což znamená schopnost soustředit svou pozornost po celou dobu na danou záležitost, bez vyrušování jinými myšlenkami nebo pocity.

Mysl soustředěná na pozitivní myšlení má sílu zvýšit pravděpodobnost, že pozitivní myšlení se zhmotní ve světě událostí. Nejúspěšnější lidé na světě jsou ti, kteří mají na paměti maximální dobro všech zúčastněných, včetně sebe samých. Vědí, že u každého problému existuje oboustranně výhodné řešení. Jsou v míru sami se sebou, což jim umožňuje, aby mohli podporovat schopnosti a úspěšnost druhých. Dělají práci, kterou milují, a tak se cítí neustále inspirováni a kreativní. Nehledají štěstí; zjistili, že štěstí je vedlejším produktem toho, co děláme rádi. Pocit osobního naplnění vzniká přirozeně z jejich pozitivního přispívání k životům druhých, včetně rodinných příslušníků, přátel, skupin a světa coby celku.

Následující část: Kapitola 20. Doktore, uzdrav sám sebe
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 20. Doktore, uzdrav sám sebe

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:40:01

Kapitola 20. Doktore, uzdrav sám sebe
Předcházející část: Kapitola 19. Dosahování profesních cílů

Díky všeobecnému zájmu byla osobní zkušenost se sebe-uzdravováním mnohokrát sdílena na přednáškách, besedách a seminářích. Jako by každý chtěl znovu a znovu slyšet příběh o tom, jak lékař sám sebe vyléčil z mnoha nemocí. Proto se tato kapitola týká toho nejpodstatnějšího o regeneraci a uzdravování – podrobně objasňuje, jak principy a techniky, o kterých byla řeč, skutečně fungují na praktické úrovni.

Životní zkušenost i klinická pozorování potvrzují, že většina lidských chorob se dá léčit díky následujícím konkrétními principům. Mnoho nemocí lze anulovat, pokud neexistuje silné opačné karmické působení.

Tyto závažné případy, u nichž zmizela veškerá naděje, paradoxně často rychle zareagovaly a vedly k nejlepším výsledkům. Možná proto, že člověk konečně ode všeho upustil a je teď ´pohodově uvážlivý´. Je připravený na to, co Thomas Kuhn nazývá ´změnou paradigmatu´, což znamená být ochotný uvidět věci jinak než běžným způsobem a mít otevřenou mysl. Někdy je nutná chronická nemoc, utrpení, bolest a konfrontace se strachem ze smrti, než člověk začne být ochotný upustit od doteď udržovaného přesvědčení a otevře se pravdě toho, jak to ve skutečnosti je.

Základní principy

Tato kapitola podrobně popisuje léčení a uzdravení z velkého množství fyzických nemocí v životě lékaře. Podrobně popíšeme základní principy, které usnadnily proces samoléčby. Přitom dojde k retrospektivnímu vyhodnocení některých faktů, o kterých jsme už informovali, aby to dohromady definovalo celkovou, integrovanou zkušenost. Začneme se základními pracovními pojmy:

· Myšlenka je ´věc´. Má energii a formu.

· Mysl se svými myšlenkami a pocity ovládá tělo; proto je k vyléčení těla nutné změnit myšlení i pocity.

· To, co se udržuje v mysli, inklinuje k projevu v těle.

· Tělo není skutečným já; je jako loutka, řízená myslí.

· To, čemu věříme, i když si to neuvědomujeme, se může projevit jako nemoc, třebaže se na tato bezděčná přesvědčení nedokážeme rozvzpomenout.

· Nemoc vzniká z potlačovaných a zadržovaných negativních emocí, včetně myšlenky, která jí dá konkrétní podobu (vědomě či nevědomě se zvolí určitá nemoc, spíše než nějaká jiná).

· Myšlenky jsou vyvolávané potlačenými pocity a emocemi, které držíme na uzdě. Když se pocit odevzdá, zmizí tisíce nebo dokonce miliony myšlenek, které byly tímto pocitem aktivované.

· Ačkoliv konkrétní přesvědčení lze zrušit a je možné odmítnout věnovat mu energii, pokoušet se změnit jen samotné myšlení je obvykle jen ztrátou času.

· Pocitu se vzdáváme tím, že mu dovolujeme tu být, bez odsuzování, posuzování nebo obrany proti němu. Prostě se na něj díváme, pozorujeme ho a souhlasíme s jeho prociťováním, aniž bychom se snažili ho změnit. S ochotou nechat ho probíhat se pocit během doby vyčerpá.

· Silný pocit se může vracet opakovaně, což znamená, že tam je víc toho, co je třeba přijímat a odevzdávat.

· Aby bylo možné pocit odevzdat, někdy je třeba začít tím, že upustíme od pocitu, týkajícího se konkrétní emoce (např. od pocitu viny „Tento pocit jsem mít neměl „).

· Aby bylo možné upustit od pocitu, někdy je třeba ho přijmout a upustit od jeho fundamentální výhodnosti (například ´vzrušující pocit´ hněvu a ´vychutnávání si´ souhlasu s tím, že jsme bezmocnou obětí).

· Pocity nejsou skutečné já. Zatímco pocity jsou naprogramování, které se objevuje a mizí, skutečné vnitřní já zůstává stále stejné; proto je nutné, aby ustávala identifikace s měnícími se pocity coby sebou samým.

· Ignorovat přemítání. Je to jen nekonečné zdůvodňování vnitřních pocitů.

· Bez ohledu na to, co se v životě děje, trvale udržovat záměr vzdávat se negativních pocitů, které vyvstávají.

· Rozhodnout se, že svoboda je důležitější než negativní pocity.

· Rozhodnout se pro odevzdávání negativních pocitů, spíše než je projevovat navenek.

· Odevzdávat odpor a nedůvěru k pozitivním pocitům.

· Vzdávat se negativních pocitů, ale sdílet ty pozitivní.

· Všimnout si, že upuštění od něčeho je provázeno subtilním, vcelku klidnějším vnitřním pocitem.

· Vzdávat se touhy neznamená, že nedostaneme to, co si přejeme. Jen to otevírá cestu k tomu, aby se mohlo uskutečnit.

· Získat to pomocí ´osmózy´. Vnořit se do vyzařování těch, kteří mají to, co si přejete.

· ´Stejné přitahuje stejné´. Stýkat se s lidmi, kteří mají stejnou nebo podobnou motivaci a mají zájem zvyšovat své uvědomování a uzdravovat se.

· Uvědomovat si, že náš vnitřní stav je poznatelný a šíří se do okolí. Lidé kolem nás vytuší, co cítíme a co si myslíme, i když jsme to nedali slovně najevo.

· Vytrvalost se vyplácí. Některé příznaky nebo nemoci mohou zmizet okamžitě; jiné mohou trvat měsíce nebo léta v případě, že potíže jsou velmi chronické.

· Upustit od odporování této technice. S tím začít den. Na konci dne si vzít oddechový čas a vzdávat se jakýchkoliv negativních pocitů, které z aktivit toho dne přetrvávají.

· Podmiňuje nás jen to, čeho se držíme v mysli. Podléháme negativním myšlenkám nebo přesvědčení, jen pokud vědomě či nevědomě říkáme, že se to týká i nás.

· Přestat pojmenovávat fyzické potíže; ani je neoznačovat. Jejich pojmenovávání je kompletní program. Odevzdávat to, co se právě cítí, což jsou vjemy samy o sobě. Nemůžeme cítit nemoc. Nemoc je abstraktní pojem, udržovaný v mysli. Nemůžeme například cítit ´astma´. Je užitečné se ptát: „Co právě cítím?“ Stačí pozorovat fyzické pocity jako je ´tlak na hrudi, dušnost, kašel´. Není možné například zažívat myšlenku „nemám dostatek vzduchu.“ To je úzkostná myšlenka v mysli. Je to koncept, celý program s názvem ´astma´. To, co se ve skutečnosti zažívá, je napětí nebo stažení v krku nebo v hrudníku. Stejná zásada platí pro ´vředy´ nebo jakékoliv jiné poruchy. Nemůžeme cítit ´vřed´. Cítíme pálivý nebo řezavý pocit. Slovo ´vřed´ je nálepka a program a jakmile budeme používat toto slovo k pojmenování našich zkušeností, ztotožňujeme se s celým programem ´vřed´. Dokonce i slovo ´bolest´ je program. Ve skutečnosti něco pociťujeme v těle. Proces sebeléčby probíhá rychleji, když přestaneme různé fyzické pocity označovat nebo pojmenovávat.

· Totéž platí o našich emocích. Místo abychom dávali svým emocím názvy a nálepky, můžeme jednoduše prociťovat emoce a odevzdávat energii v jejich pozadí. Není nutné onálepkovat pocit jako ´strach´, abychom si uvědomovali jeho energii a odevzdávali ji.

Uzdravení z mnoha nemocí

Tento lékař měl prostě tolik nemocí najednou, že nebylo možné si je všechny zapamatovat. Pro přednášku bylo třeba napsat si jejich seznam. Když mu bylo padesát let, měl všechny tyto choroby:

§ Migréna, chronická a častá.

§ Zablokovanou Eustachovu trubici. Bolesti ucha.

§ Krátkozrakost a astigmatismus. Předepsali mu trifokální brýle.

§ Zánět vedlejších nosních dutin; výtok hlenu z nosní dutiny do hrtanu; alergie.

§ Různé druhy dermatitidy.

§ Záchvaty dny. Bylo nezbytné mít v kufru auta hůl a dodržovat dietu.

§ Problém s cholesterolem. Další dietní omezení.

§ Duodenální (dvanáctníkový, oblast u žaludku) vřed. Chronický, víc než 20 let se opakovaně objevoval a nereagoval na žádné lékařské ošetření.

§ Zánět slinivky břišní. Občasné záchvaty, vyvolané opakujícím se vředem.

§ Zánět žaludku; překyselení; občasný spasmus pyloru. Důsledkem byla další dietní omezení.

§ Opakující se zánět tlustého střeva.

§ Zánět apendixu, druh zánětu tlustého střeva. Občasné krvácení, které vyžadovalo hospitalizaci a krevní transfuze.

§ Časté problémy na spodním konci gastrointestinálního traktu. Byla naplánována operace.

§ Artritida krční páteře (šíje), vychýlení čtvrtého krčního obratle.

§ Bolestivost dolní části zad, vyžadující chiropraktickou léčbu.

§ Omezení průtoku krve konečky prstů (Raynaudův syndrom). Ztráta citlivosti a hrozící sněť v důsledku sníženého prokrvování.

§ Syndrom středního věku. Studené ruce a nohy, ztráta energie a libida; deprese.

§ Pilonidální cysta na spodní části páteře. Léčitelná pouze chirurgicky.

§ Bronchitida a chronický kašel. Záchvatovité bolesti hlavy, spondylóza a syndrom bolestivosti dolní části zad.

§ Přecitlivělost na škumpu jedovatou. Každoročně se objevila vyrážka. Někdy byla nutná hospitalizace.

§ Plísňové onemocnění nohou. V přesvědčení, že příčinou jsou koberce v hotelových pokojích.

§ Lupy. A přesvědčení, že to pochází z holičství.

§ Zánět žeberní chrupavky (Tzietzův syndrom). Zřídkakdy se vyskytující onemocnění s bolestivým zduřením spojení žebra s hrudní kostí.

§ Problémy se zuby a s dásněmi. Ubývání kosti kolem kořenu zubu. Pro dásně byl doporučen chirurgický zákrok.

§ Celková energetická nerovnováha. Kineziologickým testováním se zjistilo, že všechny energetické systémy jsou v nerovnováze a každý meridián reaguje oslabeně.

Ve zpětném pohledu je šokující, jak bylo možné, že tělo vydrželo dál fungovat ve světě. Vzhledem k tomu, každé onemocnění si vyžádalo další dietní omezení, nastaly chvíle, kdy hlávkový salát a mrkev byly asi jediné ´bezpečné´ potraviny. To vedlo ke ztrátě 25 liber, tělo bylo hubené a působilo vyčerpaně. Později někteří přátelé prozradili, že se sázeli, jak dlouho tělo vydrží. Většina z nich odhadovala, že by mohlo zkolabovat asi v 53 létech.

Skrytou otázkou v té době bylo, jak je možné, že úspěšný, vysoce vzdělaný profesionál, muž, který ve světě funguje kreativně, vede vyrovnaný život, který absolvoval důkladnou psychoanalýzu a prošel mnoha druhy terapie i ozdravných procesů, má stále tolik tělesných neduhů? Ano, byla tu velká pracovní zátěž, ale byla vyvažovaná tělesným cvičením a tvořivou činností jako je tesařství, zdění, práce se dřevem a architektonické navrhování. Navíc tu byl aktivní duchovní život, dvě hodiny meditace každý den, před a po práci. V předmluvě je zmíněno hodně technik, které se vyzkoušely: autohypnóza, makrobiotika, reflexní masáž, iridologie, energetické léčení, afirmace, astrální projekce, intenzivní skupinové aktivity, práce s tělem, relaxace, a tak dále.

Jaké je vysvětlení tohoto podivného paradoxu, že někdo, kdo vyzkoušel celou řadu technik, skupinové terapie a léčení, měl přesto dál neuvěřitelné množství nemocí? A jak také bylo možné, že přes tento dlouhý seznam nemocí a neustálé bolesti, která ho provázely, fungoval tak úspěšně ve světě? Vysvětlení zdánlivě znělo: velmi silná vůle. Ta ho provedla přes všechny překážky a měl sílu odmítnout cokoliv, co by mu bránilo efektivně fungovat – v tomto případě především pocity. Když se pocit potlačit s takovou vůlí, zůstal potlačený.

Vědeckým ideálem je být objektivní. Objektivita znamená absenci emocí. Dosažení tohoto ideálu v klinické a vědecké práci vyžadovalo potlačování pocitů. Bylo to zvláště intenzivní vzhledem k povaze klinické praxe, která se týkala vážně nemocných lidí. Vypadalo to, že rozsah jejich utrpení a utrpení jejich rodinných příslušníků je téměř bezmezné. Pokračovalo to tak stále dál, den za dnem, rok za rokem. Intenzita byl umocňovaná soucitnou povahou a vnímavostí k lidskému utrpení. Hromadící se tlak potlačených emocí ve všech životních oblastech zřejmě přispěl ke spoustě onemocnění.

V určitém okamžiku došlo k prozkoumání mechanismu odevzdávání v Kurzu zázraků a začalo se to aplikovat v každodenním životě. Vzhledem k nabitému pracovnímu rozvrhu bylo

na všechny ty nové techniky velmi málo času. Naštěstí ´pracovní sešit´ Kurzu zázraků vyžaduje během celého dne jen jednoduché kontemplativní věty nebo ´lekce´. Síla této techniky spočívá ve zmírňování pocitů viny využitím mechanismu odpouštění. Mechanismus odevzdávání jako vnitřní proces se také mohl dělat v duchu po celý den. Tyto dvě pomůcky účinkovaly současně. Odevzdání a odpouštění pokračovalo během celého dne.

Jakmile mysl rozpozná, jak je možné se uvolňovat od vnitřního tlaku, začne na způsob Pandořiny skříňky uvolňovat všechen odpad…, a že toho vyvstává opravdu záplava! Myšlenky a pocity, které v době, kdy vznikly, proběhly téměř bez povšimnutí, se teď vracejí. Život byl tak zaneprázdněný, že nebyl čas se jimi zabývat. Tento proces dekomprese se začne rozvíjet sám od sebe.

Jedním z bezprostředních objevů bylo, že každá negativní emoce nebo myšlenka je spojená s pociťováním viny, a ta provinilost je tak všezahrnující, že se neustále potlačuje. Takže tu není žádná taková věc jako pouhý hněv. Ve skutečnosti se pociťuje hněv/provinilost. Pokaždé, když se o někom objeví kritická myšlenka, vyvstane pocit viny. Neustálé posuzování a kritizování okolního světa, jeho aktivit a lidí, je neustálým zdrojem pocitů viny. Provinilost sama o sobě vyvolává negativní pocity a negativní pocity také vyvolávají pocit viny. Je to tato smrtící kombinace, která nás všechny stahuje dolů a způsobuje obecně rozšířené nemoci a nespokojenost. Vina je tak všudypřítomná, že bez ohledu na to, co děláme, cítíme někde v naší mysli, že bychom ´měli´ dělat něco jiného. Žili jsme s takovým množstvím provinilosti tak dlouho, že už ji nedokážeme ani rozpoznat, a toto obviňování se průměrnou myslí nějakým způsobem promítá na okolní svět. To je důvod, proč většina lidí potřebuje ´nepřítele´ – objekt, na který mohou promítnout svoje vnitřní obviňování. Právě tady tyrani získávají svou moc manipulací, obviňováním lidí, a nacházejí pro něj vyhovující cíl.

Došlo také k odhalení pocitů opovrhování. Na povrch vyvřel hněv kvůli pocitu zneužívání, který způsobuje, že se člověk cítil být ´obětí´. Emoce jsou pravým opakem levostranné orientace mozku – rozumnosti, logiky a racionality. Překrývala je mužská šovinistická myšlenka, že emoce jsou jen pro ženy, pro děti a pro umělecké osobnosti. Pocity byly v první řadě záležitostí intelektuálního porozumění a klinické analýzy. Když přišly vnitřně, tak se onálepkovaly, rozškatulkovaly a odložily.

Na začátku práce s odevzdávání se objevilo období vzdoru, ve skutečnosti nenávist k pocitům a strach, kvůli nutnosti zabývat se jimi. Muset kvůli nim trpět se zdálo být ponižující. Kvůli silné identifikaci s intelektem to vyžadovalo změnu v sebepojetí. Ať to bylo vhod, nebo ne, muselo se přijmout a uznat, že každý je myslícím /cítícím organismem. Pokud by se i nadále pokračovalo v popírání reality, vedlo by to k dysfunkcím.

Netrvalo dlouho zjištění, že je v pořádku mít pocity. Používání techniky upouštění bylo jedinou možností, jak pocity přijímat a odevzdávat. Začalo to být snazší, když se fyzický stav počal zlepšovat. I když konfrontace se svými vnitřními pocity může být zpočátku obtížná, na konci tunelu se objevilo světlo a to vyvolávalo naději.

Během několika dní se díky používání tohoto přístupu stav spodního konce gastrointestinálního traktu rychle sám zahojil a operace byla zrušena. Během dalších měsíců se začala zmenšovat intenzita a četnost mnoha příznaků, které se předtím objevovaly po řadu let, dokonce po celá desetiletí. Zejména migréna, bolesti hlavy byly méně a méně časté. Bolesti dolní části zad zmizely. Tělo se začalo cítit lehčí a silnější.

Pak přišla nečekaná krize, která vyvolala intenzivní emoční tlak. Divertikulitida se vrátila v těžké formě, s masivním krvácením. Nastalo zcela zásadní vnitřní rozhodování: „Buď tohle funguje, nebo ne.“ Takže tentokrát místo nástupu do nemocnice a podstoupení transfuze došlo k naprostému odevzdání. Všechny pocity v břiše se přijímaly a nedocházelo k jejich odmítání. Neoznačovaly se žádným pojmenováním. Místo myšlenek nebo slov se vnímal

soulad s pocity, křečemi a bolestmi, nebyl tam žádný odpor vůči pocitům, bez ohledu na to, jak byly intenzivní. Jako na velmi tenkém ledě byl každý vjem a pocit uznán a odevzdal se. Tak to pokračovalo celé čtyři hodiny. Na konci těchto čtyř hodin se krvácení zastavilo, křeče zmizely a divertikulitida se zahojila. Později se objevily některé drobné recidivy; ale s každou z nich se zacházelo stejným způsobem a nakonec všechny ataky ustoupily a zmizely. Takže mechanismus odevzdávání prošel zatěžkávací zkouškou. Byl (a je) úspěšný tam, kde všechno ostatní selhalo. S jeho dalším používáním začaly mizet i ostatní poruchy.

Během doby je zkušenost myšlení nahrazována ´věděním´. Vědění nastává docela jiným způsobem. Prostě tu je k dispozici pro naše rozpoznání. Jednou ráno po probuzení nastalo ´vědění´ o vyléčení z vyrážky, způsobené škumpou jedovatou. Zároveň bylo zřejmé, že i název, označení ´škumpa jedovatá´ je sám o sobě programem a přesvědčením, kterému věříme. V každém případě tu bylo ´vědění´, že je tu imunita vůči škumpě jedovaté, a to i venku při doteku, při hře s ní a při zasazení jedné z nich do květináče, aby se mohla ten večer přinést na plánované interview! Předmětem rozhovoru bylo: “ Sebe-uzdravování je Moc Vědomí.“

Další epizoda ´vědění´ nastala v den, kdy nečekaně došlo ke konfrontaci s intenzivními insekticidními výpary. Takové výpary vyvolávaly po mnoho let těžkou alergii a vždycky způsobily krutou migrénu. Nicméně toho konkrétního dne se objevilo náhlé ´vědění´ o imunitě k výparům. Vstup do domu ošetřeného nedávno insekticidy zůstal i při velmi hlubokém vdechování výparů bez jakýchkoliv následků a převládl náhlý, povznesený pocit svobody. Jak úžasné je být volný a zažívat sílu mysli! V té chvíli bylo zřejmé, že podléháme jen těm věcem, které udržujeme v mysli. Není nutné být ve světě otrokem nebo obětí.

Totéž se stalo s dlouhotrvajícím přesvědčením o zvýšené hladině cholesterolu. Vzhledem k tomu, že toto přesvědčení a představa byly zrušeny, bylo možné znovu jíst mléčné výrobky bez negativního dopadu na výši cholesterolu. Krevní zkoušky skutečně ukázaly postupné snižování hladiny nezdravého cholesterolu! Kromě toho zmizela i nesnášenlivost některých potravin a alergie. Trvalo to minimálně další rok, nicméně zmizela i nesnášenlivosti cukru a funkční hypoglykémie. Po určitou dobu se znovu vyskytovala v obdobích stresu, zejména fyzické námaze, po požití cukru a sladkostí spolu s kofeinem.

Mezitím bylo možné se po mnoha letech přísných omezení vrátit k normální stravě. Jak osvobodivé je jíst potraviny se semeny (nesmí se při divertikulitidě), všechny potraviny, které měly být kontraindikovány kvůli vředům a kolitidě, a dokonce i horké čokoládové poháry! Trvalo několik let, než funkční hypoglykemie zmizela, ale nakonec bylo možné jíst všechny sladkosti, které byly po celá léta zakázané.

Právě tak byl přesvědčením i syndrom středního věku. Protože toto přesvědčení se zrušilo a odevzdalo, zmizely pocity chladu z rukou i z nohou. Únava, mírné deprese a podrážděnost zmizely také. Fyzická kondice se zlepšila a možnost fyzicky pracovat začala být téměř neomezená.

Hlavní věci byly už vyřešené, některé z menších potíží se vědomě řešily. Upustilo se od přesvědčení o pilonidální cystě, zmizela za šest týdnů. Eustachova trubice, která se vždycky zablokovala při létání v letadle, způsobovala silné bolesti v pravém uchu. Trvalo dva roky, než se to samo spravilo. Bylo tu neustálé upouštění ode všech myšlenek a pocitů o tom a současně se používala vizualizace, ve které se úhel trubice pravého spánku kůstkou měnil na normální úhel. To bylo jediné onemocnění, u kterého se používala vizualizace. Po uplynutí dvou let onemocnění zmizelo a při změnách nadmořské výšky k žádným ušním potížím už nikdy nedošlo.

Mezitím postupně zmizela bolest šíje, bylo možné začít i tancovat. Při tanci se odevzdával jakýkoliv odpor k bolesti krční páteře, brzy se tělo začalo samo automaticky stavět do ozdravných pohybů i postojů, jako kdyby tam byl vnitřní chiropraktik, který páteř dával do pořádku. Byl to zvláštní pocit, jako by neviditelní léčitelé pracovali na novém nastavení páteře. Zatím co to probíhalo, došlo ke změnám v krevním oběhu v rukách a nohách a už nebyly neustále prochladlé. V konečcích prstů, které byly ohrožované gangrénou kvůli nedostatečnému prokrvení, se prokrvení obnovilo samo od sebe. Polštářky prstů se znovu

zvětšily a zrůžověly. Palčivá bolest prstů zmizela. Vrátila se jejich citlivost. Do té doby byly prsty tak otupělé, že nebylo možné obracet stránky knihy.

Jelikož došlo k uzdravení většího množství vážných onemocnění, byla k dispozici energie i čas podívat se i na drobné problémy. Bylo tu dlouholeté přesvědčení, že lidé v kadeřnictví pochytí lupy. Když se tohle přesvědčení odevzdalo, lupy zmizely. K podobnému procesu došlo i s přesvědčením, že plíseň na nohou souvisí s podlahou v hotelových pokojích. Při neustálém odevzdávání tohoto přesvědčení se mykóza nohou vytratila.

Jednou v době díkůvzdání nastala možnost otestovat tuto techniku v krizové situaci. Obrovská kláda dopadla na levou nohu a zlámala všechny kosti v přední části nohy. Místo sádrového obvazu se využila technika odevzdávání. Do Vánoc bylo možné se vrátit na taneční parket. V pozdější době se vážně vymknutý kotník zahojil sám během několika minut pomocí okamžitého odevzdání bolesti.

Uzdravení zraku

Jednou večer během přednášky o mechanismu odevzdávání, když jsem glosoval všechna výše uvedená uzdravení, ke kterým došlo, jeden z účastníků řekl: „Doktore, když jste uzdravil všechny ty nemoci, proč stále nosíte brýle? Nešel by i špatný zrak vyléčit stejným způsobem?“

„Vlastně mi nikdy nenapadlo brát nošení brýlí jako nemoc. Za onemocnění jsem vždycky považoval anatomické, strukturální vady těla. Ale teď, když jste to zmínil, nevidím žádný důvod, proč by se to nemělo uzdravit.“

Takže bifokální brýle se sundaly a uložily do kapsy kabátu. Ve skutečnosti se v té době vidění zhoršilo do té míry, že byly předepsané a objednané trifokální brýle. Toho večera po ukončení přednášky se objevilo stejné vnitřní vědění, že zrak se bude léčit sám odpovídajícím přesvědčením a důvěrou.

Cestou domů probíhalo řízení vozu bez brýlí, vidění bylo rozmazané. Jízda byla pomalá, za pomoci reflektorů. Bylo tu vnitřní vědění, že vždycky uvidíme to, co vidět potřebujeme, ale nemůže uvidět to, co vidět chceme. Během následujících šesti týdnů se pozorovalo a vycházelo najevo hodně z toho, co se děje za naším každodenním běžným viděním. Existuje celá plejáda pocitů, měnících se od zvídavosti k soutěživosti, k erotickému zájmu, až po intelektuální vzrušení. Jen asi pět procent z toho, co vidíme, je naprosto nezbytné pro naše fungování ve světě.

Začalo se dít něco zvláštního: vidělo se jen to, co bylo třeba vidět. Čtení novin a časopisů, sledování televize nebo filmů v kině bylo nemožné. Bylo zřejmé, že většina z pozorovaného je pouhý únik. Na silnici to bylo, jako kdyby za volantem byl pan Magoo[1]. Znovu a znovu se objevoval jeden záhadný úkaz. Jakmile bylo životně důležité něco uvidět, bylo možné to vidět. Okraj útesu se zviditelnil právě, když bylo nezbytné ho uvidět. Bylo tu hodně úzkosti, neustále probíhalo odevzdávání strachu. Po šesti týdnech se konečně zdálo, že strach zmizí. Místo něj nastalo hluboké odevzdání. „Dobrá, prostě uvidím jen to, co je mi dovoleno vidět.“ Ostatní emocionální cíle, kterým bylo vidění doteď podřízeno, se dobrovolně odevzdaly.

Pak nastal hluboký pocit vnitřního klidu a míru a pociťování jednoty s tím, co způsobuje pohyb vesmíru, ať je to cokoliv. A v tomto okamžiku se najednou plně vrátilo dokonalé vidění. Co předtím nebylo viditelné nebo čitelné, bylo teď křišťálově jasné: názvy ulic drobným písmem v tlumeném světle, předměty i s jasnými detaily na druhé straně místnosti a ve velké vzdálenosti. Při každém dalším otestování zraku kvůli prodloužení řidičského průkazu hodnotitel konstatoval, že vidění je dokonalé a že brýle už nejsou nutné. To se při žádném předchozím testování zraku nestalo!

Protože se tato informace začala šířit po celé zemi, celá řada lidí odložila brýle a prošli stejnou zkušeností. Je zajímavé, že každý z nich řekl, že to trvalo asi šest týdnů. Jeden z těch, který

toho dosáhl, se rozhodl znovu si nasadit brýle. Když se ho ptali na důvod, řekl, že jeho manželka byla zvyklá vídat ho s brýlemi, připadá jí bez nich nevzhledný, a tak se rozhodl nosit brýle bez dioptrií, aby ji potěšil. Udělal to jen proto, že ji měl rád a chtěl, aby byla šťastná, což je velmi odlišný důvod, než kdyby musel nosit brýle kvůli zhoršenému vidění.

Ti z nás, kteří měli zkušenost s vyléčením zrakové nedostatečnosti, se shodují v jednom zjištění: to, čím vidíme, je samotná mysl, ne oční bulvy! Jedním z těch případů byla v poslední době žena, která oslepla krátce po narození a měla silně porušené obě oční bulvy. Po vyslechnutí přednášky o navrácení zraku sledovala lékařský protokol a na svůj zrak používala techniku odevzdávání. Během dvou dnů se jí začal zrak vracet. Po přednášce přišla a řekla: „Vím, že máte pravdu. Vím, že člověk vidí skrze mysl, protože to je to, co se mi děje. Vidím, a vidím svou myslí!“

Abychom pochopili, jak mohlo dojít ke všem těm uzdravením – a některá z nich hraničí až se zázrakem, – musíme přehodnotit mnoho svých úvah o tělesných procesech, mechanismech uzdravování a o tom, jakým způsobem léčebné postupy dosahují výsledků. Zjistilo se, že existuje vnitřní uzdravující síla, která se aktivuje neustálým odevzdáváním. [1] Postavička z kresleného filmu (pozn. překl.)

Následující část: Kapitola 21. Otázky a odpovědi
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 21. Otázky a odpovědi

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:41:55

Kapitola 21. Otázky a odpovědi
Předcházející část: Kapitola 20. Doktore, uzdrav sám sebe

Tato kapitola obsahuje přesné citace otázek a odpovědí z workshopů a seminářů, které probíhaly v posledních létech po celém světě. Protože čtenáři budou mít také řadu otázek, byly do této kapitole zařazeny nejtypičtější a často kladené dotazy týkající se odevzdávání.

Náboženské a duchovní cíle

Stále existuje celá řada otázek, pokud jde o odevzdávání používané k dosahování toho, co se obecně označuje jako duchovní cíl, rozšiřování vědomí a náboženské přesvědčení. Na mnohé z těchto otázek můžeme odpovědět obecným konstatováním:

Odevzdávání není v rozporu s jakoukoliv náboženskou nebo duchovní cestou či programem, zaměřeným na sebezlepšování, ani s žádnou filozofií nebo metafyzickým názorem. Není to duchovní nauka. Místo toho poskytuje techniku, která vede k uvědomování si sebe sama a odstraňuje to, co duchovní pokrok blokuje. Je kompatibilní také s humanistickým hnutím. Všechny duchovní cesty i náboženství zdůrazňují potřebu prohlubovat naši schopnost milovat a o tom v podstatě celý proces odevzdávání je.

Odstraňováním toho, co blokuje láskyplnost, se prohlubují schopnosti milovat Boha, sama sebe i ostatní.

Odevzdávání rovněž usnadňuje hlavní přístupy všech velkých světových náboženství. Základním cílem těchto učení je odevzdávat ´malé já´, běžně nazývané ´ego´. Technika upuštění od ulpívání usnadňuje dosažení cíle – rozpuštění malého já – pomocí jednoduchého vnitřního procesu odevzdávání. Když je malé já překročeno, zazáří skutečné vnitřní Já. Uvažme například, jak většina náboženství toto odevzdávání stručně vyjadřuje. Charakteristická jsou následující vyjádření:

· Zanech vlastní vůle a nech všechno na Bohu.

· Buď tichý a věz, že Já jsem Bůh.

· Změň svůj život a předej všechny starosti Bohu takovému, jak Ho chápeš.

· Odevzdávej to, co je, protože Bůh je ve všech věcech.

Je zřejmé, že upuštění od negativity usnadňuje právě to, k čemu nás všechna náboženství a duchovní cesty vybízejí. Proces odevzdávání se týká především pocitů a viděli jsme, že pocity mají hluboký vliv na naše myšlenky a přesvědčení. Zkušeností většiny lidí používajících odevzdávání je, že to usnadňuje dosahování jejich duchovních a náboženských cílů. Ti, kteří se vědomě nezaměřují na nějaké náboženské nebo duchovní cíle, si všimli, že to usnadňuje jejich schopnost mít rád, což podstatně zvyšuje jejich spokojenost a pohodu.

Carl Jung poukázal na to, že jelikož Bůh je jedním z hlavních archetypů v nevědomí, každý člověk musí zaujmout nějaký postoj k Bohu, ať se mu to líbí, nebo ne. Dokonce i ateista má pocity, související s chápáním Boha. Takže ať Bůh existuje, nebo ne, člověk bude s tímto archetypem dřív nebo později konfrontován. Potlačovat své pocity, týkajících se Boha, nebo být jimi ohromený není uspokojivé řešení. Technika odevzdávání přináší řešení dlouhotrvajících vnitřních konfliktů ateistům i věřícím.

Otázka: Jaký je vztah mezi odevzdáváním a celkovým chápáním hříšnosti?

Odpověď: Pokud budeme zkoumat negativní pocity, které jsme tu probírali, a popíšeme je v náboženské terminologii, uvidíme, že to, co jsme ve skutečnosti popisovali, jsou tzv. ´hlavní hříchy´. Jelikož mechanismus odevzdávání je způsob, jak od nich upustit, je zřejmé, že upouštění

od připoutanosti k těmto sklonům usnadňuje úspěšnost náboženských nauk v našem osobním životě.

Otázka: Nejsem stoupencem žádné konkrétní duchovní cesty, ale mám svou vlastní osobní cestu. Jak by mohla být nápomocná tato technika?

Odpověď: Všechny duchovní cesty bez výjimky jsou založené na metodě rozpouštění ega. Ego zahrnuje celkové množství našich negativních programů. Pro upouštění od negativních programů je odevzdávání procesem par excellence. Je to proto, že je to nejlepším nástroj, usnadňující duchovní pochopení.

Otázka: Bude tento proces nějakým způsobem narušovat mou víru?

Odpověď: Naopak. Co víře překáží? Můžete si všimnout, že všechno jsou to podoby negativity. V důsledku toho upouštění od negativity se budou odstraňovat překážky ve víře.

Otázka: Jsem nevěřící, ale mám zájem poučit se o duchovních záležitostech. Bude mi tento přístup k něčemu užitečný?

Odpověď: Mechanismus odevzdávání je pouhým nástrojem. Můžete ho použít k odstranění toho, co brání, abyste získal milion dolarů; nebo ho můžete použít k odstraňování překážek, blokujících prohlubování duchovního uvědomování. Většina lidí, kteří se vědomě odevzdávají, říká:

odhaluji v sobě něco na způsob lásky, která je nezávislá na těle, emocích, myšlenkách i událostech, k nimž ve světě dochází. Už jste někdy slyšel o někom, kdo by byl s takovým zjištěním nespokojený?

Otázka: Může být technika odevzdávání v rozporu s nějakou duchovní nebo náboženskou naukou?

Odpověď: Její pozorování a výzkum ukazuje, že neexistuje žádný rozpor mezi upouštěním od negativity a jakýmkoliv duchovním učením.

Otázka: Před mnoha lety jsem zanechal náboženství, nemohl jsem to zvládnout, protože to vyvolávalo tolik pocitů viny. Jaký by byl účinek při používání techniky odevzdávání?

Odpověď: Podle dlouholetého klinického pozorování se pocit viny jeví jako nejčastější důvod, proč se lidé svého náboženství vzdávají. Je to proto, že cíl se zdá být nedosažitelný. Zeptejte se sebe sama, co způsobuje, že tyto cíle vypadají nedosažitelně. Vždycky bude rozdíl mezi tím, čemu se lidé se učí jako něčemu, čeho by se mělo dosáhnout, a vnímáním, jací doopravdy jsou. Zkuste místo pociťování viny upouštět od všech negativních pocitů, které vyvstávají, počkejte a uvidíte sám, k jaké změně postojů může dojít. Zase platí, že upouštění od sebeztotožnění je nástroj. Může se použít k dosažení svých cílů v jakékoliv oblasti života. Jak ho využijete, záleží jen na vás.

Výhodné je začít odevzdávat všechny svoje pocity provinilosti, jelikož ty vytvářejí emocionální prostředí pro utrpení a pro onemocnění.

Meditace a vnitřní techniky

Otázka: Jak souvisí odevzdávání s různými meditačními technikami?

Odpověď: Téměř všechny meditační techniky mají za cíl uklidnění mysli. To je základem výroku v knize žalmů „Buď tichý a věz, že Já jsem Bůh.“ Jak většina meditujících zjistila, hlavním problémem při meditaci je dosáhnout utišení mysli. Je tomu tak, protože potlačené pocity neustále vytvářejí myšlenky, které při meditaci rozptylují. Přijímání a odevzdávání energie za těmito potlačenými pocity tedy umožní snadněji dosáhnout cíle meditace.

Když se rozpozná pocit skrytý za řadou myšlenek a odevzdá se, pak se celý myšlenkový tok okamžitě zastaví.

Neustálým odevzdáváním je možné dospět k neobyčejně tichému stavu mysli. Člověk toho může toho dosahovat během denních činností, čímž se značně rozšiřuje jeho schopnost meditovat. Většina meditačních technik je omezená na určitý počet minut nebo hodin denně. Neustálým odevzdáváním je možné dosáhnout vysokých stavů vědomí.

Otázka: Nesleduji žádnou duchovní cestu, ale praktikuji afirmace a vizualizace. Bude technika odevzdávání užitečná i pro mě?

Odpověď: Odevzdávání výrazně umocňuje sílu afirmací. Afirmace je pozitivní prohlášení. Její moc je omezená tím, že – ať vědomě či nevědomě – máme množství negativních programů, které říkají pravý opak toho, co říká afirmace. Můžete to u sebe zjistit, když si všimnete, že zatím co píšete afirmaci, vaše mysl přichází s „No jo, ale …“ Právě to „No jo, ale …“ omezuje sílu afirmace a snižuje její účinnost. Pokud odevzdáte to, co účinnosti afirmace brání, všimnete si, že její účinnost se rapidně zvýšila.

Psychoterapie

Otázka: Procházím psychoanalýzou. Mohla by mi technika odevzdávání být užitečná, nebo by byla v rozporu s mou analýzou, která je čím dál dražší?

Odpověď: Terapeuti, kteří tuto techniku vyzkoušeli, ji odsouhlasili. Mnoho psychiatrů, psychologů a terapeutů se naučilo ji ve své praxi používat. Doteď je 100% jejích výsledků pozitivních, protože takzvané ´zpracovávání´ je usnadněné schopností pacientů upouštět od negativity a od sebeomezování, což má za následek, že při terapii dochází k mnohem rychlejšímu pokroku. Psychoterapeuti sami zjistili, že upouštění od ulpívání výrazně usnadnilo jejich porozumění pacientům a řešení protipřenosu. Pokud terapeuti vědí, jak si všímat negativních pocitů a upouštět od nich, pak v průběhu své praxe mohou zabránit vznikání mnoha nemocí, souvisejících se stresem. Znamená to, že tato technika se v psychoterapii považuje za nápomocnou, protože zvyšuje účinnost psychoterapie a uspokojivost jejích výsledků.

Otázka: Jsem skupinový psychoterapeut. Jak by se dalo pracovat s mechanismem odevzdávání?

Odpověď: Stejně jako v individuální psychoterapii, i skupinovou práci velmi usnadňuje schopnost odevzdávat své vnitřní negativní pocity.

Otázka: Jsem jungiánský analytik. Byl by tento přístup vhodný pro mou práci?

Odpověď: Prostřednictvím odevzdávání se můžeme osvobozovat od vlivu archetypů. Archetyp je zřejmě souborem přesvědčení a pocitů a jsou to tudíž programy, stejně jako kterékoliv jiné. Jedinec, který využívá mechanismus odevzdávání, aby upustil od naprogramovaných přesvědčení a pocitů, má možnost volby, přesahující archetypální vzorce, místo aby byl těmito vzorci nevědomě ovládán.

Alkoholismus a drogová závislost

Otázka: Jsem členem Anonymních alkoholiků (A. A.) a chtěl bych vědět, jestli ostatní v A.A. mají prospěch z této techniky.

Odpověď: Je běžnou zkušeností, že technika upouštění od ulpívání značně usnadňuje působení dvanácti kroků anonymních alkoholiků, zejména třetí krok. Třetí krok prohlašuje:

„Došlo k rozhodnutí změnit svou vůli a žít v péči Boha, tak jak jsem Ho pochopil.“

Tento krok je pro mnoho lidí v A.A. velmi frustrující, protože neobsahuje žádný návod. Jak máte odevzdat svou vůli i život do péče Boha nebo nějaké vyšší moci? Podíváme-li se na to, co je vůle, uvidíme, že je to touha. Tato touha je spojená s připoutanostmi. Mechanismus odevzdávání proto usnadňuje osvobození od připoutaností a ve svém záměru je téměř shodný s třetím krokem. Odevzdávání sebe sama Bohu znamená upouštět od své umíněnosti. Umíněnost je ego jako takové.

Posedlost pitím je zarputilost a nutkání, důsledek připoutanosti. Tu je možné oslabovat a zmírňovat prostřednictvím procesu odevzdávání. Pití je také snahou uniknout bolesti, způsobované negativními pocity; proto upouštění od negativních pocitů snižuje psychickou potřebu unikat před nimi tímto konkrétním způsobem. Platí to stejně i pro další narkotika, všechno jsou to pokusy nahradit negativní pocity pocity vyššími.

Technika odevzdávání nenahrazuje potřebnost svépomocných skupin nebo Anonymních alkoholiků, nicméně výrazně usnadňuje úspěšnost ozdravných programů a je jistě kompatibilní se všemi anonymními skupinami, založenými na dvanácti stejných krocích.

Vztahy

Otázka: Byl jsem na duchovní cestě po mnoho let a nemohu pochopit, proč stále ještě zažívám negativní emoce.

Odpověď: Existuje všeobecná iluze, že duchovně vyvinutí, milující lidé už nikdy nepociťují žádnou negativitu, jako kdyby už byli anděly. Obtěžuje je, že stále mají negativní pocity, jejich pocit provinilosti se prohlubuje a cítí se zklamaní sami sebou. Potřebují si uvědomit, že pocity jsou přechodné, zatímco jejich záměr vyvíjet se je tu i nadále. Upusťte od svého pocitu provinilosti, že jste stále jen obyčejný člověk, navzdory svým andělským ambicím!

Měj soucit se svým vrozeným člověčenstvím, s jeho nervovým systémem a s fungováním mozku, které se zlepšuje, když se mu umožní víc klidu.

Nebeské ambice z nás nemusí nutně udělat anděly!

Otázka: Mám v práci kolegu, který nemůže unést to, co na něj doléhá. Pokaždé, když ho uvidím, pocítím podpor. Pak se cítím provinile, že ho nesnáším. Jak bych mohl v této situaci začít s technikou odevzdávání?

Odpověď: Uvědomujeme si a přijímáme to, co k nějaké situaci cítíme, a pak pokračujeme především v pochopení těch pocitů, místo abychom podléhali emocionalitě. Mnoho lidí si myslí, že na pracovišti by měli svoje pocity odporu potlačovat; nicméně takovým přístupem se problém nezpracuje a napětí se bude dál jitřit.

S technikou upouštění od lpění se obracím do sebe a přiznávám si negativní pocity, jakmile se objeví. Dovoluji jim vyvstávat, aniž bych je potlačoval a aniž bych je ventiloval navenek. A pak přesunu svou pozornost od těchto pocitů k něčemu jinému. Nechávám pocity, aby tu byly, až samy pominou.

Otázka: Doporučujete, že bychom měli přesunout pozornost od negativního pociťování. Jak se to liší od potlačování pocitů?

Odpověď: Potlačování je nevědomý proces, při němž jsou nepřijaté pocity z vědomí vytěsňované a nezabýváme se jimi. V případě, že jde o přesunutí pozornosti, jste se rozhodli, že se nebudete oddávat negativní emoci.

Negativní pocit jsi už uznal a přijal jsi ho v sobě jako součást lidského bytí, ale rozhodl jsi se dál se s ním už neztotožňovat, protože si přeješ něco vyššího – míruplnost, harmonii a možnost dělat svou práci dobře.

Lidé někdy přesouvají svou pozornost prostřednictvím činností, jako je trochu jiné uspořádání nábytku, otevírání a zavírání okenních rolet, zaběhnou si do koupelny, nebo si udělají krátkou přestávku na kávu. Tyto aktivity umožňují přesunout se na chvíli z negativního do pozitivního.

Otázka: Všiml jsem si, že existují určité pocity, které jako by se často vracely, i když tu metodu používám pravidelně.

Odpověď: Časté opakování negativních pocitů by mohlo naznačovat, že je nutné nějakou dobu věnovat úvahám o opakujících se vzorcích. Například způsob manipulování s negativními emocemi může být důsledkem rodičovských nebo rodinných zvyklostí, stejně jako zvyklostí kulturních. Existuje široká variabilita mezi způsoby, jak se s pocity zachází v jednotlivých kulturách. Takže se podívejte na nevědomé základní vzorce, spojené s vaší emocionální reakcí, a upusťte od těchto vzorců.

Otázka: Co když negativní pocity vůči někomu nebo nějaké situaci přetrvávají, navzdory mému zájmu a snahám nechat je být?

Odpověď: Někdy je člověk více či méně přinucený situaci vzdát a vzít v úvahu, že jde o karmickou záležitost. Duchovním pátráním zjistí, že je to opravdu karmické. Řekněme, že splácíte karmu svého špatného chování k mnoha lidem! Máte teď šanci uvidět, jaké to je, když se lidé chovají špatně k vám.

Někdy ta jediná rozumná věc, která zbývá, je vzdát se karmických vzorců.

Nemusíte uvěřit v karmu coby náboženskou doktrínu, abyste mohli udělat tento krok. Je to prostě přijetí základní zákonitosti lidských interakcí, že ´jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá´, a většina z nás nebyla vždycky svatá!

Otázka: Jsem učitel a studenti mě někdy obtěžují. Jako jejich učitel chci tu svou rozmrzelost překonat, abych jim mohl být užitečný. Co doporučujete?

Odpověď: Za prvé přijmout fakt, že jste naštvaný a že je v pořádku být otrávený. Je to cena za lidské vědomí.

Nech rozmrzelost plně vyvstat, aniž bys ji nějak nazýval nebo ji vztahoval k určité osobě.

Místo abys ji odmítal, můžeš požádat, aby se jí objevilo víc.

Vnímej, že je to prostě energie negativity. Toto pozorování ji odosobní.

Pak se sám sebe zeptej, jestli jsi ochotný od této energie upustit? Energie se tím často přesune do vyšších vibrací.

Otázka: Mám dobré manželství, ale existují okamžiky, kdy se objeví zlost, frustrace a nesouhlas. Jak se mám vypořádat s pocitem frustrace a naštvanosti na mou manželku?

Odpověď: Už jsme říkali, že

je v pořádku být znechucený. Je to součást lidského bytí. Zkus plně pochopit, co druhá osoba zpracovává, včetně jejího způsobu vyjadřování. Často existuje rozdílnost v postojích a v preferencích. Ten druhý velmi často dává přednost jiné pokojové teplotě, nastavení hlasitosti, má jiné priority, pokud jde o utrácení peněz. Nejdůležitější je upustit od předsudků vůči preferencím jiného člověka nebo od pocitu hrdosti na svoje vlastní preference coby ´správné´.

Vzájemně akceptujeme své lidství a je samozřejmé, že někdy dochází k rozdílným názorům.

Otázka: Tyhle zdánlivě nepodstatné rozdíly často vedou ke zhroucení vztahu, protože lidé obviňují toho druhého nebo chtějí jeho chování změnit. Jak místo toho mohou žít v míru?

Odpověď:

Stačí přijmout fakt, že všechny vztahy mají své krušné i šťastné okamžiky. Pokud jde o lidskou podmíněnost, o její zdánlivé protiklady a paradoxy, musíte mít smysl pro humor. Máte zájem, aby ten druhý byl spokojený a aby se cítil dobře, a víte, že když jsou šťastní a cítí se dobře ti ostatní, jste spokojený a cítíte se dobře i vy.

Je možné se oboustranně rozhodnout pro klidný způsob života. Upustit od posuzování, obviňování a snahy toho druhého ovládat. Přestat očekávat, že druzí začnou být jiní, než jsou.

Všichni máme své slabosti. Může být zábavné napsat si seznam svých vlastních slabostí. Může dojít k rozhodnutí nezaměřovat se na negativity někoho v našem okolí nebo ve vztahu. Lidé mohou tolerovat napětí i rozdílnosti během různých časových období a v různém věku dokážete věci tolerovat, více či méně.

Otázka: Co s negativními emocemi, které vznikají v rodičích při jednání s dětmi?

Odpověď: Tolerance k chování dětí je různá v závislosti na kulturním kontextu, věku, pohlaví, morálních názorech a dalších faktorech. Ve školce tolerujete věci, které ve třetí třídě nepřipustíte. Je běžné, že rodiče dětí musí upustit od svých očekávání. Jaké to asi je pro zkušeného hudebníka, má-li dítě bez jakéhokoliv hudebního nadání nebo záliby v hudbě?

Očekávání jsou subtilní nátlaky na druhého člověka, který se pak nevědomky brání.

Rodičovství vyžaduje vzdát se očekávání a osobních preferencí.

Pokud jste expert na kulečník, můžete upustit od zklamání, že vaše dítě se vůbec nedokáže trefit do jamky?

Další častý problém je konec rodičovství. Někdy si rodič plete lásku k dospělému dítěti s potřebou pomáhat mu z každé obtížné situace. V jistém věku láska někdy znamená ´náročnou lásku´, je třeba nechat dítě, aby si našlo vlastní cestu ze šlamastyky a mělo tak příležitost objevit své vlastní vnitřní zdroje.

Otázka: Když hodně pocitů viny nechám být, mohla by tato technika vést k promiskuitě?

Odpověď: Naopak, promiskuita je založená na nízkém sebevědomí, na vykořisťování a nedostatku lásky.

Upuštění od negativity a sobectví, zájem o druhé, větší potěšení z jejich společnosti a zvýšená sebedůvěra mění vyhlídky, pokud jde o vztahy. Rychle narůstá schopnost být láskyplný.

Většina promiskuity je snahou překonat podvědomé obavy a hledání jistoty. Od toho všeho se dá upustit, takže promiskuitu nahradí zralejší vztahy.

Otázka: Docházel jsem na sexuální terapii, která je založená na přeškolování chování. Mohlo by to být kompatibilní?

Odpověď: Jsou vzájemně slučitelné. Behaviorální přeškolování je pokusem nahradit negativní programy pozitivními.

V podstatě jde o to nahradit slovo „nemůžu“ slovem „můžu.“ V technice upouštění jde o totéž.

Otázka: Vyléčí tato technika impotenci nebo frigiditu?

Odpověď: Není to lék na cokoliv;

je to metoda prozkoumávání sebe sama, která rychle otevírá přístup k uvědomování si vnitřních pocitů, myšlenek a přesvědčení.

Obojí, frigidita i impotence jsou na behaviorální úrovni prohlášením „nemůžu“, což v nevědomí znamená „nebudu.“ Obojí je odporem k potěšení, k lásce, k sebeprojevování a k aktivnosti. Mezi nejčastější příčiny patří potlačované pocity viny, strachu a hněvu, emocí, které se projevují prostřednictvím autonomního nervového systému. Impotence a frigidita jsou projevy konfliktu. Většina lidí, kteří používají techniku upouštění od ulpění, informuje o celkovém zlepšení svého sexuálního života různými způsoby a mnozí konstatovali, že došlo k i uzdravení ze sexuálních zábran. Mnoho jich také zjistilo, že se zbavili nadměrného zájmu o sexualitu a sexuální nestřídmosti.

Otázka: Jak souvisí mechanismus vzdávání se s procesem stárnutí?

Odpověď: Usnadňuje kultivované stárnutí. Stárnutí přináší velkou změnu v životním stylu. Často dochází ke zhoršení zraku, sluchu a pohyblivosti, což znamená, že ve věcech, které jste dřív dokázali udělat sami a bez velkého přemýšlení, jste čím dál víc závislí na péči druhých. Stáří může být nepříjemné.

Najednou jste nekompetentní v oblastech, ve kterých jste kdysi vynikali. Když ale upustíte od rozhněvanosti, uvidíte, že neschopnost, která se v pozdním věku objevila, má svůj účel. Připravuje vás to k opuštění světa. Pokud byste se stále ještě v některé životní oblasti angažovali jako ´hvězda´, nechtělo by se vám svět opustit. Nebyli byste za to opravdu vděční. Během toho, jak slábnete, dostáváte čas k tomu, abyste se mohli přizpůsobit, zvyknout si na fakt, že svět opustíte, a můžete se věnovat nějaké duchovní práci, kterou byste rádi dokončili, než to tu opustíte.

Když se budete odevzdávat procesu stárnutí jako normální součásti lidské přirozenosti, můžete dojít k jeho přijímání. Začnete být láskyplnější a vnímavější k lásce druhých a k jejich péči o vás. Čím víc jste láskyplní, tím víc vidíte, že každý z nich se snaží být vám užitečný. A je láskyplné jim umožňovat, aby vám mohli být užiteční. Lidé si myslí: „Ach, byl bych sobecký, kdybych někomu dovolit, aby mi byl v mém životě nápomocný.“ Ve skutečnosti to znamená být velkorysý. Velkorysost je ochota sdílet svůj život s ostatními. Je to dar druhým, umožňovat jim, aby mohli projevovat svou lásku k vám.

Mechanismus odevzdávání

Otázka: Jak se může odevzdávání stát trvalým?

Odpověď: Klíčem k používání tohoto mechanismu častěji a systematicky je v první řadě přání to dělat. To je první krok. Zájem osvobodit se od pocitů musí být větší než zájem se jich držet. Někdy je to jen otázka upamatování se a můžete použít nějakou pomůcku, aby vám to připomněla.

Dalším způsobem je vytvořit si nějakou praxi.

Je velmi dobré začít den odevzdáním svých myšlenek a pocitů, spojených s očekáváním, představit si, jak by sis přál, aby to probíhalo, a upustit od všech negativních myšlenek, které by průběh denního dění narušovaly.

Pak, na konci dne, je dobré se posadit a odevzdat všechno, co se během dne stalo, co jsi přehlédl, nebo jsi neměl čas tomu věnovat pozornost. To se nazývá „vyčištění“, a většina lidí pak zjistí, že lépe spí.

Další možností je zapisovat si do notebooku, co se Ti podařilo. Jako cíl by sis mohl poznamenat neustálé odevzdání a porovnávat ho s výsledky.

Další cestou je upouštět od svého odporu k odevzdávání a na začátku dne pokaždé znovu potvrdit svůj záměr upouštět během dne od veškeré negativity.

Také se můžeš znovu ujistit, že máš svobodu se neodevzdat. Je to koneckonců zcela otázkou volby. Je možné upustit od jakékoli snahy se k tomu přimět. Není tu žádné „měl bych“.

Otázka: Co myslíte, že je nejčastější příčinou našeho odporu k odevzdávání?

Odpověď: Myslíme si, že pokud nějak budeme lpět na určitém pocitu, dostaneme to, co chceme. Když na pocitu lpíme, je užitečné se zeptat, čím si myslíme, že nás lpění na něm uspokojí. Téměř vždycky zjistíme, že si představujeme, jaký vliv to bude mít na nějakou jinou osobu, že to změní její chování či postoje vůči nám. Když od toho upustíme, začneme být ochotni upustit i od dotyčného pocitu.

Otázka: Pokud bych neustále odevzdával, nezačnu být prostě pasivní?

Odpověď: Naopak, odevzdání vyčistí palubu pro efektivní jednání. Pasivita vzniká často kvůli zábranám a neschopnosti uvidět další způsoby, jak situaci zvládnout. Člověk například řekne: „Na obchodním jednání mě tak naštval, že jsem tam jen seděl a mlčel.“ Teď je už jasnější, v čem je problém. Neřekl nic, protože měl vztek a uvědomoval si, že by byl jedinou emocionální reakcí, kterou by dal najevo. Jelikož by to při obchodním jednání bylo nevhodné, neřekl nic. Kdyby byl od hněvu upustil, mohl se chovat sebejistě, asertivně, a projevit svůj názor, místo aby zůstal potichu.

Otázka: V terapii jsem se naučil, jak vyjádřit hněv, a myslím, že je to velmi užitečná věc. Musím to vzdát?

Odpověď: Když se zadíváte na hněv pozorně, uvidíte, že jeho příčinou je téměř vždycky strach. Začneme být naštvaní, protože nás něco ohrožuje. Hrozba vyvolává strach. Strach v nás vyvolá pocit, že na tu situaci nestačíme. Hněv je biologicky něco jako zbytnění, jeho účelem je zastrašit protivníka. Hněv nevzniká ze síly, ale ze slabosti. Ten, kdo hněv odevzdal, spoléhá spíše na sílu než na slabost. Kdo se odevzdal, nemusí upadat zpátky do hněvu, aby situaci zvládnul. Na hněv se také nelze spoléhat. Kromě toho, že má mnoho destruktivních účinků, tak například ovládá vás, místo abyste ho ovládali vy. Zcela odevzdaní lidé si mohou svobodně vybrat, jestli hněv vyjádří, pokud si to přejí, ale udělají to z vlastního rozhodnutí, ne z nutnosti. Hněv, zejména chronická hněvivost má škodlivé účinky na tělesné orgány a výzkum v psychosomatické medicíně prokázal souvislost potlačovaného hněvu s hypertenzí, s artritidou a celou řadu dalších onemocnění.

Otázka: Zmínil jste, že odevzdávání je přirozený psychologický mechanismus mysli. Pokud je to tak, čím to je, že se musíme naučit, jak na to?

Odpověď: I když je pravda, že odevzdávání či upouštění od ulpělosti je přirozený mechanismus mysli, je třeba připomenout, že mysl má řadu protichůdných motivací. Zatímco jedna část vaší mysli by chtěla být svobodná od napětí z emoce, další část vaší mysli je naprogramovaná přesvědčením, že lpění na pocitu nějak magicky přinese žádoucí výsledek. Dokud si to člověk neuvědomuje a neosvojí si tuto techniku, v mysli budou převažovat konflikty a budou ji ovládat. Technika upouštění vám v podstatě dává moc rozhodovat se bez ovlivňování sklony mysli. Mysl je pak pod vaší vládou, místo aby ovládala vás. To přináší svobodu a možnost rozhodovat se svobodně.

Otázka: Přijímání mi dělá problémy. Co doporučujete?

Odpověď: Přesměrovat svou pozornost na to, o čem z vlastní zkušenosti víte, že je to opravdu nezbytné. V některých dnech prší, jindy svítí slunce, někdy je zataženo. Nemůžete

zařídit, aby přestalo pršet, ale můžete si vzít pláštěnku. Můžete být realistický a přijmout nezbytná opatření, abyste zůstal suchý. Život má v sobě mnoho aspektů, které změnit nemůžete, můžete ale upustit od svého očekávání nebo potřeby, aby to bylo jinak, než to je. Pozorováním například zjistíte, že ve světě se stále někde válčí. K dosažení vnitřního klidu je nutné si všimnout, že vedení války je součástí lidské přirozenosti a že k němu docházelo během celých zaznamenaných dějin lidstva. Lidstvo bylo po 97% této doby ve válečném stavu.

Otázka: Uvědomuji si, že strach a nejistota mě ovlivňovaly po celý můj život, ale připadá mi, že tato hnací síla byla příčinou mé finanční úspěšnosti. Jestli se naučím, jak se odevzdávat, nebude to mít nepříznivý vliv na moje příjmy?

Odpověď: Když se upustí od nižší motivace, mysl ji automaticky nahradí vyšším pocitem a vyšší motivací. Co je špatného na tom, že nás těší vydělávat si na živobytí, místo, abychom byli poháněni strachem? Bude pokračovat stejná činnost, ale teď už z příjemného prostoru, a začne to být přínosné i v mnoha dalších oblastech, nejen v oblasti finanční.

Otázka: Nebudou se lidé chovat ostudně, když zmizí pocity viny?

Odpověď: Zábrany, vyvolávané pocitem viny, nahradí – podobně jako v jedné z předchozích odpovědí – láskyplná péče o druhé. Čím láskyplnějšími se stáváme, tím jsme pro ostatní a pro společnost obecně méně nebezpeční. Když se láskyplně staráte, aby se všem ostatním dařilo dobře, bude postaráno i o vaše vlastní potřeby.

Otázka: Mám špatnou paměť. Myslíte si, že bych se mohl naučit téhle technice?

Odpověď: Aby se člověk mohl naučit téhle technice, nemusí si nic pamatovat.

Je to prostě způsob, jak věci nechat být.

Až dosud jsme neslyšeli o nikom, kdo by se tomu nedokázal naučit.

Otázka: Někdy si myslím, že jsem od něčeho upustil, a někdy si jistý nejsem. Začnu být zmatený. V čem je problém?

Odpověď:

Podívej se na odpor k samotnému procesu odevzdávání. Existují nějaké negativní myšlenky, pochybnosti nebo pocity, týkající se Tvé schopnosti praktikovat tuto techniku? Nech všechny ty odpory vyvstat, přijmi je a upusť od nich. Ujasni si svůj záměr stát se spokojeným, laskavým a mírumilovným člověkem.

Sebevzdání, Podstata

Otázka: Zmínil jste ´odevzdanost ve velké hloubce´ jako způsob, jehož prostřednictvím zažíváme nejvyšší Skutečnost. Můžete popsat, co se stane?

Odpověď: Mohli bychom to nazvat ´konečné rozpouštění´. Když používáte upouštění od ulpívání v každé životní oblasti bez výjimky, energie duchovní práce se stává silnější a silnější. Je tu trvalá pozornost, neustálé používání této metody, bez ohledu na to, co se děje.

Někteří lidé říkají: „Dělal jsem duchovní práci 30 let a pořád jsem tam, kde jsem byl.“ Tu a tam trochu meditovali, tu a tam se modlili, účastnili se workshopu, poslechli si přednášku, přečetli si knihu, a všechno to bylo sporadické. To je v pořádku. Jste zaneprázdněni ve světě a shromažďujete informace, o kterých víte, že později použijete.

Ale pak nastane doba, kdy ať děláš jakoukoliv praxi, děláš ji neustále, bez výjimky. Oddanost Pravdě začne být naprostá. To neznamená, že Ty jsi ten, kdo to celé řídí. Tvoje bytost byla řízena svým osudem; Tvoje vlastní karmické závazky způsobily, že jsi si tento konečný osud vybral. Řekněme, že v této době používáš techniku odevzdávání. Znamená

to odevzdávat a upouštět ode všeho právě v okamžiku, kdy to vznikne. To nastane v 1/10.000 vteřiny – vyvstane to, vyvrcholí, a pak to odejde. Takže od každého pocitu, od každé myšlenky a od každé touhy můžeš upustit, jakmile vyvrcholí. To se začne dít nepřetržitě, nonstop.

Jak jsem se už zmínil, vzpomínám si, že jsem 11 dnů upouštěl od nejrůznějších ulpělostí, seděl jsem, nedělal jsem nic jiného než upouštění od připoutaností. Každá myšlenka, každý pocit, každá vzpomínka, a všechno, co se toho týkalo, se – jakmile to vzniklo – odevzdalo. Bolest, kterou cítíme, když ztratíme nějakého člena naší rodiny, se netýká jen ztráty toho člověka, tady a teď. Je to energie, nahromaděná ze všech úmrtí během celé doby naší existence. Toto konkrétní odevzdávání trvalo nonstop po dobu 11 dnů, od rána do noci. Nakonec se zastavilo. Skončilo navždy. Už se tomu nikdy znovu nepodléhalo.

Takže poctivá duchovní práce je neustálou ochotou upouštět od čehokoliv, jakmile se to objeví.

Je to ochota odevzdávat chtění všechno ovládnout, aby bylo po našem, jakmile se to objeví.

Velmi často se budou objevovat iluze o povaze reality, od kterých je také třeba upustit. Že existuje dobré a špatné, žádoucí a nežádoucí, to všechno je v mysli. Ve skutečnosti svítí slunce, pak se objeví mraky, začne pršet, tráva vyroste, pak odumírá; akciový trh jde nahoru a dolů; přichází stárnutí a smrt, lidé se rodí a umírají. A tak je tu odliv i příliv. Pokud jste v určitém bodě cyklu, nemá smysl plakat nad tím, že cyklus sám od sebe skončí.

Odevzdáním všeho cyklického to nakonec zmizí. Rozplynete se rozhodnutím sjednotit se s tím a upuštěním od touhy to nějak měnit, když k tomu dojde. Dělejte to stále, se vším, nonstop.

Znamená to, že není možné dělat žádné výjimky, tady nebo tam. Znamená to dělat to nepřetržitě, s každým a se vším. Jedna nebo dvě věci ve vás skryté zřejmě představují to, co je ve vás nahromaděné. To je důvod, proč na nich ulpíváte. Nejde jen o toho konkrétního nepříjemného člověka, kterého nesnášíte; on pro vás reprezentuje celé skladiště této energie. Nemůžete prostě jen tak ignorovat svou tchyni!

Nakonec je odevzdané všechno, co stojí v cestě Přítomnosti. Toto Přítomné je tak zřejmé, tak překvapivé, tak ohromující, že o něm není pochyb. Je to hluboké, celistvé, všezahrnující, naprosto ohromující, zcela transformující a naprosto zřejmé. Jakmile se odevzdá všechno, co ho zastiňovalo, je tady a plně září.

Místo abychom to považovali za něco, co je možné získat v budoucnosti, je to teď. Osvícení není něco, co se objeví v budoucnosti, po padesáti letech sezení se zkříženýma nohama a opakování „ÓM“. Je to tady, v tomto okamžiku.

Důvodem, proč nezažíváte tento stav celkového klidu a nadčasovosti, je, že ho právě teď odmítáte. Dochází k jeho odmítání, protože se snažíte ovládnout současný okamžik.

Pokud upustíš od snahy ovládnout to, co právě zažíváš, a stále ji odevzdáváš, jako když se vnímají jednotlivé tóny hudby, pak neustále žiješ na vrcholu této věčnosti.

Zkušenost vzniká jako tón hudby. V momentu, kdy tón zaslechnete, už pomíjí. V okamžiku, kdy jste ho uslyšeli, se už vytrácí. Takže každý jednotlivý moment se rozpouští v okamžiku, kdy vznikne. Upusťte od předvídání příštího okamžiku, od snahy ho ovládnout, od potřeby uchopit okamžik, který právě pominul.

Upusť od ulpění na tom, co se právě stalo. Upusť od snahy ovládnout to, o čem si myslíš, že k tomu teď dojde.

Pak žiješ v nekonečném prostoru, v bezčasí a v nejednání. Je tu nekonečný, nepopsatelný mír. A jsi doma.

Následující část: Příloha A – Mapa vědomí
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Příloha A – Mapa Vědomí

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:44:24

Příloha A – Mapa Vědomí
Předcházející část: Kapitola 21. Otázky a odpovědi

Bůh • Vnímá se jako Život • Vnímá se jako Rovina Vibrace – relativní výkon životní enegie Pocit Proces

Já Bytí Osvícení ↑ 10700 – 1000 Nevýslovný Čisté uvědomování

Bytí Dokonalé Mír ↑ 10600 Blaho Osvícení

Jediné Celistvý Potěšení ↑ 10540 Vyrovnanost Klid Proměna

Milující Laskavé Láska ↑ 10500 Úcta Odhalování

Moudrý Smysluplný Vyvozování důsledků ↑ 10400 Pochopení Abstrakce

Milosrdný Harmonický Přijetí ↑ 10350 Odpouštění Transcendence Překročení

Inspirující Nadějný Ochota ↑ 10310 Optimismus Záměr, vůle

Umožňující Uspokojivý Neutralita ↑ 10250 Důvěra Uvolněnost

Svolující Schůdný Odvaha 10200 Schvalování Posílení

Lhostejný Náročný Pýcha ↓ 10175 Pohrdání Psychická inflace

Mstivý Protichůdný Hněv ↓ 10150 Nenávist Agrese

Odepírající Neuspokojivý Touha ↓ 10125 Žádostivost Zotročení

Trestající Nahánějící hrůzu Strach ↓ 10100 Úzkost Odtahování se

Pohrdající Tragický Zármutek ↓ 1075 Lítost Sklíčenost

Odsuzující Beznadějný Apatie ↓ 1050 Zoufalství Rezignace

Pomstychtivý Zlý Pocit viny ↓ 1030 Obviňování Destrukce

Bídný Depresivní Zahanbení, Stud ↓ 1020 Ponížení Likvidace

Následující část: Příloha B – Proces svalového testování
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Příloha B - Svalové testování

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:45:58

Příloha B - Svalové testování
Předcházející část: Příloha A – Mapa Vědomí

Obecná informace

Energetické pole vědomí je neomezená dimenze. Konkrétní hladiny jsou ve vztahu s lidským vědomím a byly vytestovány od 1 do 1000 (viz Příloha A: mapa vědomí.) Tato energetická pole vyjadřují a ovládají lidské vědomí.

Všechno ve vesmíru vyzařuje určitou frekvenci jako aktuální energetické pole, které zůstává v poli vědomí trvale. Tak každá osoba nebo bytost, která kdy žila, a všechno, co s ní souvisí, včetně jakékoliv události, myšlenky, pocitu, jednání nebo postoje, je natrvalo zaznamenáno a může se kdykoli v současnosti nebo v budoucnosti znovu oživit.

Technika

Reakcí na svalové testování je prostě zareagování „ano“ nebo „ne-ano“ (ne) na určitý podnět. To se obvykle provádí s člověkem, který natáhne ruku, a testující lehce zatlačí dvěma prsty na jeho zápěstí. Obvykle má testovaný ve své ruce nějakou látku, která se má rukou toho druhého otestovat, nad svým solárním plexem. Testující řekne testovanému subjektu „zatlač proti“, a pokud je pro testovaného testovaná látka přínosná, zareaguje jeho ruka silně. Pokud má na něj nepříznivý vliv, jeho ruka zareaguje slabě. Reakce je velmi rychlá a lapidární.

Je důležité poznamenat, že k dosažení přesné odpovědi je nutné, aby se záměr, testující i testovaný nacházeli na vibrační rovině vyšší než 200.

Zkušenosti z internetových diskusních skupin ukázaly, že mnozí studenti získali nepřesné výsledky. Další výzkum prokázal, že na vibrační rovině 200 existuje ještě třicetiprocentní pravděpodobnost, že dojde k chybnému výsledku. Čím vyšší je úroveň vědomí testovacího týmu, tím přesnější jsou výsledky. Nejlepším přístupem je přístup jednoho z klinických oddělení, které před zahájením testování používalo prohlášení „Ve jménu nejvyššího dobra se testuje jakožto pravdivé. Více než 100, více než 200,“ atd.

Zasazení do kontextu „Ve jménu nejvyššího dobra“ zvyšuje přesnost, jelikož překračuje egoistické osobní zájmy a motivace.

Po mnoho let byl test považován za lokální reakci akupunkturního těla nebo imunitního systému. Pozdějším výzkumem se ale zjistilo, že reakce vůbec není lokální tělesnou reakcí, že je to obecná reakce samotného vědomí na energii nebo podstatu tvrzení. Co je pravdivé, prospěšné nebo život podporující, vyvolá pozitivní odpověď, která vyplývá z neosobního pole vědomí, přítomného v každém, kdo je živý. Tato pozitivní odezva se projeví prostřednictvím silné reakce tělesného svalstva. S tím je propojená i reakce pupilární (při nepravdě se zornice rozšíří a při pravdivosti se stáhnou) a změny ve fungování mozku, jak bylo zjištěno pomocí magnetické rezonance. (Jako indikátor je nejvhodnější deltový sval, nicméně je možné použít kterýkoliv z tělesných svalů).

Než se položí otázka (ve formě prohlášení), je nutné získat svolení čili říci „Mám svolení zeptat se na to, co mám na mysli“ (ano/ne). Nebo „Toto testování slouží nejvyššímu dobru.“

Je-li tvrzení je nepravdivé nebo jeho význam je škodlivý, svaly v odezvě na povel rychle zeslábnou, ´odmítnou´. Znamená to, že podnět je negativní, není pravdivý, je proti životu, neboli odpověď zní „ne“. Reakce je rychlá a má krátké trvání. Pak se tělo rychle zotaví a obnoví se normální svalový tonus.

Existují tři způsoby testování. K tomu, který se používá v oblasti výzkumu a také se nejvíc používá všeobecně, jsou nutné dvě osoby: testující a testovaný objekt. Preferuje se klidné prostředí, bez hudby na pozadí. Testovaná osoba zavře oči. Testující musí položit otázku ve formě prohlášení. Na toto tvrzení se pak může prostřednictvím svalové reakce objevit odpověď „ano“ nebo „ne“. Nesprávným způsobem by bylo například se zeptat „Je tenhle kůň zdravý?“ Správný způsob je prohlásit „Tento kůň je zdravý,“ nebo naopak „Tento kůň je nemocný.“

Po dotyčném prohlášení testující řekne testovanému subjektu, který drží nataženou ruku rovnoběžně se zemí, „odporuj“. Testující pak náhle s mírnou silou zatlačí dvěma prsty na zápěstí natažené ruky. Ruka testované osoby buď zůstane silná, což znamená „ano“, nebo zeslábne, což značí „ne-ano“ (ne). Odezva je krátká a okamžitá.

Druhá metoda je kroužková metoda, kterou může provádět člověk sám. Palec a prostředník jedné ruky se pevně tisknou k sobě v konfiguraci O a zahnutý ukazováček druhé ruky se pokusí je od sebe odtrhnout. Odpovědí tu je zřetelný rozdíl v síle mezi „ano“ a „ne“.

Třetí metoda je nejjednodušší, ale stejně jako ostatní vyžaduje určitou praxi. Zvedneme prostě ze stolu do výše pasu těžší předmět, například velký slovník nebo pár kostek. Udržujeme v mysli představu nebo tvrzení, které má být otestováno, a pak zátěž pozvedneme výše. Pak naopak udržujeme v mysli něco, o čem je známo, že pravdivé není. Zjistíme, že když se v mysli udržuje pravdivé tvrzení, zvednutí je snadné, a když je obsah nesprávný (není pravdivý), je nutné ke zvednutí zátěže větší úsilí. Výsledky lze ověřit pomocí zbývajících dvou metod.

Testování konkrétních úrovní

Kritický bod mezi pozitivním a negativním, pravdivým a nepravdivým, nebo mezi tím, co je konstruktivní a co destruktivní, je na úrovni 200 (viz Mapa v příloze A). Cokoliv co je nad 200 nebo co je pravdivé, to subjekt ruku posílí; cokoliv nižšího než 200 nebo nepravdivého způsobí, že ruka zeslábne.

Je možné otestovat cokoliv z minulosti nebo ze současnosti, včetně představ nebo tvrzení, historických událostí nebo osobností. Nemusí to být vyjádřeno slovně.

Numerické testování

Příklad: “ Učení Ramany Maharišiho reaguje na úrovni vyšší než 700.“ (ano/ne). Nebo: „Hitler vytestován na 200.“ (ano/ne). „Když mu bylo dvacet.“ (ano/ne).“Třicet.“ (ano/ne). „Čtyřicet.“ (ano/ne). „V době jeho smrti.“ (ano/ne).

Aplikace

Svalové testování nelze použít k předpovídání budoucnosti; jinak tu nejsou žádná omezení, pokud jde o to, na co se ptáme. Vědomí není v čase nebo prostoru omezeno ničím, nicméně svolení může být odepřeno. Pro dotazování jsou k dispozici všechny aktuální nebo historické události. Odpovědi jsou neosobní a nejsou závislé na přesvědčení testujícího nebo testovaného. Například protoplazma reaguje na škodlivé podněty a krvácení těla odtažením. Jsou to vlastnosti těchto testovaných materiálů a jsou neosobní. Vědomí skutečně zná jen pravdu, protože jen pravda má skutečnou existenci. Nereaguje na nepravdivost, protože ta ve Skutečnosti neexistuje. Také nemusí přesně reagovat na nepoctivé nebo egoistické otázky.

Přesně řečeno, vytestovaná reakce znamená buď „je k dispozici“, nebo „není k dispozici“. Stejně jako řekneme při použití elektrického spínače, že elektřina „je k dispozici „, a když použijeme pojem „není k dispozici“, znamená to, že tu prostě není. Ve skutečnosti tu není žádná taková věc jako ne-bytí. Je to subtilní konstatování, ale je rozhodující pro pochopení povahy vědomí. Vědomí je schopné rozpoznat jedině pravdu. Na nepravdivost prostě nezareaguje. Podobně jako zrcadlo odráží obraz jen v případě, že je tu nějaký objekt, který může zrcadlit. Pokud není k dispozici žádný objekt, neobjeví se ani žádný zrcadlený obraz.

K testování úrovně

Testované úrovně se vztahují k určité referenční stupnici. Abychom dospěli ke shodě s údaji, které jsou uvedeny v grafu v dodatku A, je třeba odkázat na tuto tabulku, nebo říci, že „na stupnici lidského vědomí od 1 do 1000, kdy 600 znamená osvícení, toto __ vibruje na __ (číslo)“. Nebo „Na stupnici vědomí, kde 200 je úroveň pravdy a 500 je úroveň lásky, toto tvrzení vibruje na __.“ (uvede se určité číslo).

Obecná informace

Lidé obvykle chtějí zjistit, co je pravda a co pravda není. Konstatování proto musí být velmi konkrétní. Je třeba se vyhnout používání obecných pojmů, jako je například zájem o dobrou práci. Dobrou v jakém směru? Pokud jde o peníze? O pracovní podmínky? O příležitost se prezentovat? O spravedlivého šéfa?

Odbornost

Dobrá obeznámenost s testováním vede k větší zkušenosti. Začnou se objevovat správné otázky a mohou začít být až překvapivě přesné. V případě, že testující a testovaný nějakou dobu spolupracují, jeden z nich nebo oba se vyvíjejí, může začít docházet až k ohromující přesnosti a schopnosti položit tu pravou otázku, a to i přesto, že předmět je jednomu z nich úplně neznámý. Například testující ztratil nějakou věc a začíná slovy: „Nechal jsem to ve své kanceláři.“ (Odpověď: Ne) „Nechal jsem to v autě.“ (Odpověď: Ne) Najednou testovaný subjekt tu věc téměř uvidí a řekne: „Zeptej se, jestli je na zadní straně dveří do koupelny.“ Testující pak řekne: „Objekt visí na zadní straně dveří do koupelny.“ (Odpověď: Ano.) V tomto konkrétním případě testovaný subjekt ani nevěděl, že testující zastavil u jedné benzínové pumpy, aby doplnil benzín, a nechal tam bundu viset na toaletě.

Lze získat jakékoliv informace o čemkoliv ze současnosti nebo z minulosti, závisí to jen na tom, jestli se k tomu získá předem svolení. (Někdy člověk dostane odpověď „ne“, snad z karmických nebo z jiných neznámých důvodů.) Přesnost je možné snadno ověřit křížovou kontrolou. Pro každého, kdo se učí této technice, je okamžitě k dispozici víc informací, než jaké by se daly získat ze všech počítačů a knihoven na světě. Možnosti jsou tedy zřejmě neomezené a vyhlídky skutečně berou dech.

Omezení

Test je přesný pouze tehdy, když testované osoby samy vibrují výše než 200, záměr použít testování je jednoznačný a vibruje nad 200. Je nutná nepředpojatá objektivnost a ochota hledat pravdu, spíše než subjektivní názor. Takže se pokusme ověřit, co vylučuje přesnost. Z dosud neznámých důvodů nedokáže používat kineziologickou testovací techniku přibližně 10% populace. Z důvodů, které ještě neznáme, manželské páry někdy nejsou schopné vzájemně se testovat a musí si jako partnera pro testování najít třetí osobu.

Vhodným subjektem pro testování je člověk, jehož ruka zareaguje silně při pomyšlení na někoho, koho vnímá pozitivně, a zeslábne, když udržuje v mysli něco negativního (strach, nenávist, pocit viny, atd.). Např. Winston Churchill způsobí posílení reakce a Usáma bin Ládin její oslabení.

Občas i subjekt vhodný pro testování projevuje paradoxní reakce. Obvykle je možné člověka zharmonizovat poklepáváním na brzlík. (Rukou stočenou do pěsti se třikrát lehce zabuší do horní části hrudníku a s úsměvem se s každým úderem opakuje „ha-ha-ha“, současně s představou někoho nebo něčeho milovaného.) Dočasná nerovnováha se tak srovná.

Tato nerovnováha může být důsledkem nedávného setkání s negativními lidmi, poslouchání heavy-metalové rockové hudby, sledování televizních programů, obsahujících násilí, hraní agresivních videoher, atd. Negativní energie takové hudby působí škodlivě na energetický systém těla ještě půl hodiny po vypnutí hudby. Televizní reklamy nebo výjevy v pozadí jsou také častým zdrojem negativní energie.

Jak už bylo uvedeno, tato metoda rozlišování pravdy od nepravdivosti a testování úrovně pravdivosti má striktní požadavky. Vzhledem těmto omezením jsou k dispozici další informace k testovaným úrovním v příručce Pravda vs. lež.

Vysvětlení

Testování svalové síly nezávisí na osobním názoru nebo přesvědčení, je to neosobní odezva pole vědomí, stejně neosobní, jako je ve svých reakcích nezávislá protoplazma. Je možné prokázat, že testováním se objeví stejné odpovědi, ať jsou vyjádřené slovně, nebo se drží v tichosti v mysli. Znamená to, že testovaný subjekt není ovlivněný otázkou, protože ani neví, jaká otázka to je. Můžete to ověřit následujícím cvičením:

Testující udržuje v mysli představu neznámého testovaného jedince a říká: „Obraz, který držím v mysli, je pozitivní“ (01′ „pravda“, 01′ „vibruje přes 200,“ atd.). Po pokynu testovaný subjekt pak odolává tlaku na zápěstí. Dokud testující udržuje v mysli pozitivní představu (např., Abraham Lincoln, Ježíš, Matka Tereza, atd.), sval ruky tetovaného bude silný. Když testující udržuje v mysli něco nepravdivého nebo nějakou negativní představu (například bin Ládina, Hitlera, atd.), ruka zeslábne. Jelikož testovaný subjekt neví, na co testující myslí, výsledky nejsou ovlivněné osobním přesvědčením.

Diskvalifikace

Obojí, skepse (160) i cynismus, stejně jako ateismus, vibrují na úrovni nižší než 200, protože vyjadřují negativní předsudek. Na rozdíl od nich hledání pravdy vyžaduje otevřenou mysl a poctivost, která neobsahuje intelektuální samolibost. Všechny negativní studie metodiky testování vibrovaly pod 200 (obvykle na 160), stejně jako samotní vyšetřovatelé.

Že i slavní profesoři mohou fungovat na úrovni pod 200 se může zdát pro běžného člověka překvapivé. Takže negativní studie jsou důsledkem negativní předpojatosti. Jako příklad lze uvést plán výzkumu Francise Cricka, který vedl k objevu dvojité šroubovice DNA, vytestovanému na 440. Jeho poslední výzkumný plán, jehož záměrem bylo ukázat, že vědomí je pouhým produktem neuronální aktivity, reagoval pouze na úrovni 135. (Byl ateistou.)

Neúspěšnost výzkumníků, kteří buď sami, nebo svým chybným plánem výzkumu reagovali pod 200 (obvykle na 160), potvrzuje pravdivost právě té metody, o níž prohlašovali, že dokážou její nesprávnost. Měli dojít k negativním výsledkům, a to také udělali, což paradoxně dokazuje přesnost testování rozdílu mezi nestrannou poctivostí a nepoctivostí.

Jakýkoliv nový objev může narušit pečlivě vytvořený plán a být vnímán jako hrozba pro dosud převažující přesvědčení. Že výzkum vědomí ověřuje duchovní realitu, vyvolává samozřejmě i prudký odpor, protože je to ve skutečnosti přímá konfrontace s nadvládou narcistického jádra ega, které je od svého vzniku sebevědomé a umíněné.

Pod úrovní vědomí 200 je porozumění omezené převažováním nižší mysli, která je schopná rozpoznat fakta, není ale ještě schopná pochopit, co se rozumí pod pojmem pravdivost (směšuje res interna s res externa)[1] a že pravdivost má fyziologické doprovody, odlišné od těch, které vznikají při nepravdě.

Navíc se pravda vycítí intuitivně, o čemž svědčí používání hlasové analýzy, studie o řeči těla, reakce zornice, EEG změny v mozku, výkyvy v dýchání a krevním tlaku, galvanické reakce kůže; lze je zjistit i proutkařením a dokonce i Huna technikou, měřící vzdálenost, do které aura vyzařuje z těla. Někteří lidé mají velmi jednoduchou techniku, která používá stojící tělo jako kyvadlo (s pravdivostí padá směrem dopředu a s nepravdivostí směrem dozadu).

Zasazením do pokročilejšího kontextu vyjde najevo, že principy, které jsou převážně pravdivé, nemohou být vyvráceny nepravdou o nic víc, než může být světlo vyvráceno tmou. Nelineární nepodléhá omezení lineárním. Pravdivost je paradigma odlišné od logiky, není proto prokazatelné, jelikož to, co je prokazatelné, vibruje pouze na úrovni 400. Metodika výzkumu vědomí probíhá na úrovni 600, která je na rozhraní mezi lineární a nelineární dimenzí.

Nesrovnalosti

K rozdílům v testování může dojít během času nebo u různých výzkumníků z řady důvodů:

1. U situací, lidí, politiky, postojů a přístupů došlo během doby ke změně..

2. Když se lidé něčeho drží v mysli, mají sklon používat různé smyslové formy, to znamená vizuální, senzorickou, sluchovou, nebo pocitovou. Vaše matka by tudíž mohla jevit tak, jak vypadala, jak se vnímala pocitově, sluchem, atd., nebo Henry Ford by mohl být testován coby otec, jako průmyslník, z hlediska jeho působení na Ameriku, jeho antisemitismu, atd.

3. Přesnost se zvyšuje s úrovní vědomí. (Nejpřesnější je počínaje 400 a výše.) Je možné určit kontext a držet se převažující modality. Stejný tým používající stejnou techniku bude mít výsledky vnitřně konzistentní. Odbornost se rozvíjí s praxí. Nicméně existují někteří lidé, kteří nejsou schopni vědeckého, nezávislého přístupu a nedokážou být objektivní, pro ty metoda testování tedy nebude přesná. Oddanosti a zaměřenosti na pravdivost se musí dávat přednost před osobními názory a snahou dokazovat je jako ´správné´.

Poznámka

I když bylo vypozorováno, že tato technika nefunguje u lidí, nacházejících se na úrovni nižší než 200, docela nedávno se navíc zjistilo, že tato technika nefunguje, pokud osoby provádějící testování jsou ateisté. Může to být pouhý důsledek skutečnosti, že ateismus vibruje pod hladinou 200 a že toto negování pravdy nebo Božství (vševědoucnosti) nevěřícího karmicky diskvalifikuje, stejně jako nenávist vylučuje lásku. [1] Res externa je to, co se děje ve vnějším světě, res interna jsou pocity, myšlenky a představy, které o tom máme (pozn. překl.)

Následující část: Příloha C – O autorovi
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Příloha C - O autorovi

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:48:00

Příloha C - O autorovi
Předcházející část: Příloha B – Proces svalového testování

Životopisné a autobiografické poznámky

Dr. Hawkins je mezinárodně uznávaný duchovní učitel, autor a řečník na téma pokročilých duchovních stavů, výzkumu vědomí a realizace přítomnosti Boha coby Já.

Jeho publikovaná díla byla – stejně jako zaznamenané přednášky – velmi oceňována jako jedinečná v tom, že tento velmi pokročilý stav duchovního uvědomění nastal u člověka z vědeckého a z klinického prostředí, který později dokázal slovně vyjádřit a vysvětlit tento neobvyklý fenomén jasným a srozumitelným způsobem.

Přechod od normálního egoistického stavu k jeho úplnému odstranění Přítomností je popsán v trilogii knih: v Moc vs. Síla (1995), za níž získal ocenění i od Matky Terezy, v The Eye of the I (2001), a v I: Reality and Subjectivity (2003); tyto knihy byly přeloženy do všech hlavních světových jazyků. V Truth vs. Falsehood: How to Tell the Difference (2005), Transcending the Levels of Consciousness (2006), Discovery of the Presence of God: Devotional Nonduality (2007), a Reality, Spirituality and Modern Man (2008) pokračoval ve zkoumání projevů ega, jím působených omezení a způsobu, kterým je lze překročit.

Trilogii předcházel výzkum povahy vědomí a publikace v podobě disertační práce Qualitative and Quantitative Analysis and Calibration of the Levels of Human Consciousness (1995), které vytvořily souvislost mezi zdánlivě nesourodými doménami, t.j. vědou a duchovnem. Došlo k tomu prostřednictvím významného objevu techniky, jejíž pomocí bylo prvně v lidské historii možné rozlišit pravdu od klamu.

Důležitost prvních prací byla rozpoznána a oceněna velmi příznivou a rozsáhlou recenzí v Brain/Mind Bulletin a na pozdějších prezentacích, jako byla mezinárodní konference na téma věda a vědomí. Mnoho prezentací bylo poskytováno řadě různých organizací, duchovních konferencí, církevních skupin, jeptišek a mnichů, celostátně i v zahraničí, včetně Oxfordského fóra v Anglii. Na Dálném východě je Dr. Hawkins uznávaným ´Učitelem cesty k osvícení´ (´Tae Ryoung Sun Kak Dosa´). Protože Dr. Hawkins zjistil, že mnoho duchovních pravd nebylo v průběhu věků pochopeno kvůli chybějícím objasněním, pořádal měsíční semináře, umožňujících podrobná vysvětlení, příliš obšírná, než aby byla realizovatelná v knižní podobě. Jsou dostupné nahrávky, které končí otázkami a odpověďmi, takže k dispozici jsou i další vysvětlení.

Celkovým záměrem tohoto celoživotního díla je uvést lidskou zkušenost do souvislosti s vývojem vědomí a sjednotit porozumění mysli i duchu coby projevům vrozeného Božství, které je podstatou a trvalým zdrojem života a Existence. Toto odevzdání je vyjádřené prohlášením „Gloria in Excelsis Deo!„, kterým jeho publikovaná díla začínají i končí.

Stručný životopis

Dr. Hawkins praktikoval psychiatrii od roku 1952 a je celoživotním členem Americké psychiatrické asociace i mnoha dalších profesních organizací. Vystupoval v celonárodních televizních pořadech The McNeil/Leher News Hour, The Barbara Walters Show, The Today Show, ve vědeckých dokumentárních pořadech a mnoha dalších. Byl také hostem v televizním interview Oprah Winfrey.

Dr. Hawkins je autorem mnoha vědeckých a duchovních publikací, knih, CD, DVD a přednáškových cyklů. Spolu s nositelem Nobelovy ceny Linusem Paulingem vydal pozoruhodnou knihu Orthomolecular Psychiatry. Dr. Hawkins byl po mnoho let konzultantem episkopálních a katolických diecézí, řeholních řádů a dalších náboženských organizací.

Přednášková činnost Dr. Hawkinse je rozsáhlá, vystupoval na Oxfordském fóru a ve Westminsterském opatství, na univerzitách v Argentině, Notre Dame a v Michiganu, na Fordhamské a Harvardské Univerzitě. Přednášel na každoročních Landsbergových akcích na University of California Medical School v San Francisku. Byl také konzultantem zahraničních vlád v oblasti mezinárodní diplomacie a prostředníkem při řešení dlouhodobých konfliktů, které byly vážnými hrozbami pro světový mír.

Všechno, čím Dr. Hawkins přispěl lidstvu, bylo oceněno v roce 1995, kdy se stal rytířem, nositelem nejvyššího řádu sv. Jana Jeruzalémského, založeného v roce 1077.

Autobiografické poznámky

I když pravdy uváděné v této knize byly vědecky odvozené a objektivně uspořádané, byly stejně jako všechny pravdy nejprve zažity jako vlastní zkušenost. Celoživotní sled intenzivních vysokých stavů vědomí, které začaly už mládí, mě nejprve inspiroval a pak vedl k procesu subjektivního pochopení, které nakonec vzalo na sebe podobu, popsanou v řadě knih.

Ve věku tří let náhle nastalo plné uvědomování existence, neverbální, ale úplné pochopení významu ´já jsem´, okamžitě následované děsivým poznáním, že ´já´ nemuselo vůbec vzniknout. Byl to okamžik procitnutí ze zapomnění do vědomého uvědomování, v tu chvíli vstoupilo do existence osobní já a do mého subjektivního uvědomování pronikla dualita ´bytí´ a ´nebytí´.

Paradox existence a otázka reálnosti já vyvolávala během dětství a v rané pubertě opakované znepokojení. Osobní já jako by někdy začalo samo sklouzávat zpátky do většího neosobního Já a znovu se objevil počáteční strach z neexistence – prazákladní strach z nicoty.

V roce 1939 jsem pracoval jako kolportér novin, jel jsem na bicyklu a během sedmnáctimílové cesty po venkovské oblasti ve Wisconsinu daleko od domova jsem uvízl ve sněhové bouři. Byl tmavý zimní večer, 20°pod nulou. Jízdní kolo mi podklouzlo a spadlo na led, prudký vítr rval noviny uložené v koši na řídítkách a roznášel je po zledovatělém, zasněženém poli. Z frustrace a vyčerpání mi vyhrkly slzy. Šaty mi ztuhly mrazem. Abych se chránil před větrem, prorazil jsem ledovou krustu na vysoké závěji a vyhloubil jsem si prostor, do kterého jsem zalezl. Třesavka brzy přestala, nastal příjemný pocit tepla a potom se objevil stav hlubokého míru, který snad ani nejde popsat. Byl spojený se záplavou světla a nekonečnou láskou bez začátku a bez konce, která byla neodlišitelná od mé vlastní podstaty. Jak moje vědomí splývalo s tímto všudypřítomným, osvíceným stavem, přestával jsem si uvědomovat své fyzické tělo i okolí. Mysl ztichla; všechno myšlení ustalo. Jediné, co tu bylo či mohlo být, byla nekonečná Přítomnost, Přítomnost mimo čas a vymykající se jakémukoliv popisu.

Po tomto prožitku bezčasovosti náhle došlo k uvědomění, že mi někdo třese kolenem; pak se objevil úzkostlivý obličej mého otce. Velice neochotně a zdráhavě začalo docházet k návratu do těla a ke všemu, co s tím souvisí, ale kvůli lásce a strachu mého otce Duch znovu tělo zaktivoval. Soucítil jsem s otcem, s jeho strachem ze smrti, současně mi ale představa smrti připadala absurdní.

O této osobní zkušenosti jsem nikdy s nikým nemluvil, protože neexistoval žádný kontext, ze kterého by se dala popsat. Nebylo tehdy běžné slyšet o duchovních zkušenostech, vyjma těch, o kterých se píše v životopisech světců. Ale po této zkušenosti mi začala reálnost světa připadat jen provizorní, tradiční náboženské učení ztratilo smysl a paradoxně jsem se stal agnostikem. Ve srovnání se světlem Božství, které prozařovalo celou existenci, bůh tradičních náboženství vyzařoval opravdu omezeně; náboženství tak nahradila spiritualita.

Během druhé světové války jsem vykonával nebezpečnou vojenskou službu na minolovce a často jsem unikl smrti jen o vlásek, ale strach ze smrti se neobjevoval. Jako kdyby smrt ztratila svou autenticitu. Protože mě fascinovala složitost mysli a chtěl jsem se zabývat psychiatrií, začal jsem po válce studovat lékařskou fakultu. Můj učitel, psychoanalytik, který byl profesorem na

Columbijské univerzitě, byl také agnostik; oba dva jsme měli neujasněný vztah k náboženství. Psychoanalýza se mi dařila, stejně jako kariéra, následoval úspěch.

Nezabydlel jsem se ale ve spokojeném profesním životě. Onemocněl jsem vážnou chorobou, která se stále zhoršovala a nereagovala na žádné léčení. Když mi bylo 38 let, můj život se blížil ke konci a věděl jsem, že umírám. O tělo mi nešlo, ale můj duch byl ve stavu krajní úzkosti a zoufalství. Jak se blížil můj poslední okamžik, blesklo mi myslí „Co když Bůh existuje?“ A tak jsem zvolal v modlitbě: „Jestli existuje Bůh, prosím ho, aby mi teď hned pomohl.“ Odevzdal jsem se Bohu, ať je jakýkoliv, a upadl jsem do bezvědomí. Když jsem se probral, vnímala se tak nesmírná transformace, že jsem oněměl úžasem.

Osoba, kterou jsem předtím byl, už neexistovala. Nebylo tu už žádné osobní já nebo ego, jen nekonečná Přítomnost tak neomezené moci, že kromě ní nic jiného neexistovalo. Tato Přítomnost nahradila to, co bývalo ´mnou´, a tělo i jeho aktivity byly řízené výhradně nekonečnou Vůlí této Přítomnosti. Svět byl prozařován jasností nekonečné Jednoty, která vyjadřovala Sebe Samu v podobě všech věcí a odhalovala tak svou nekonečnou krásu a dokonalost.

Jak život pokračoval, tichost přetrvávala. Nebyla tu žádná osobní vůle; fyzické tělo fungovalo dál pod vedením nekonečně mocné, ale nanejvýš tiché Vůle Přítomnosti. V tomto stavu nebylo o čem přemýšlet. Všechno pravdivé bylo evidentní a žádná konceptualizace nebyla nutná, dokonce ani možná. Současně se zdálo, že nervový systém je extrémně přetížený, jako by na něj doléhalo mnohem víc energie, než pro jakou byla jeho síť naprogramovaná.

Fungovat efektivně ve světě nebylo možné. Všechny běžné motivace zmizely současně se strachem a úzkostí. Nebylo oč usilovat, protože všechno bylo dokonalé. Sláva, úspěch a peníze byly naprosto bezvýznamné. Přátelé mě vyzývali, abych uvažoval pragmaticky a vrátil se ke své klinické praxi, ale neměl jsem k tomu vůbec žádnou běžnou motivaci.

Bylo teď možné vnímat skutečnost, která se nachází za osobnostmi: příčinou emocionálního onemocnění lidí je přesvědčení, že jsou svou osobností. A tak znovu začala klinická praxe, jakoby sama od sebe, a nakonec se nesmírně rozrostla. Lidé přicházeli z celých Spojených států. Praxe zahrnovala dva tisíce ambulantních pacientů, bylo zapotřebí víc než padesát terapeutů a dalších zaměstnanců, dvacet pět kanceláří, výzkumné a elektroencefalografické laboratoře. Ročně přibývalo tisíc nových pacientů. Navíc, jak už bylo řečeno, jsem vystupoval v rozhlasových a televizních pořadech. V roce 1973 byl klinický výzkum dokumentován tradiční formou v knize Orthomolekulární psychiatrie. Tato práce předstihla dobu o deset let a vyvolala poměrně značný rozruch.

Celkový stav nervové soustavy se pomalu zlepšoval a pak se objevil další jev. Příjemná, lahodná energie neustále proudila vzhůru po páteři a do mozku, kde vytvářela intenzivní pocit neustálého potěšení. Všechno v životě se dělo synchronně, vyvíjelo se to naprosto harmonicky; zázračné se dělo zcela běžně. Zdrojem toho, co by byl svět nazývat zázraky, byla Přítomnost, nikoli osobní já. To, co zůstalo z osobního ´já´ bylo pouhým svědkem těchto jevů. O tom, co se bude dít, rozhodovalo větší ´Já´, hlubší než mé bývalé já nebo jeho myšlenky.

Během celé historie popisovali tento stav i jiní a to mě vedlo ke zkoumání duchovních nauk, včetně toho, co učil Buddha, osvícení mudrcové, Huang Po a pozdější učitelé jako Ramana Mahariši a Nisargadatta Maharadž. Tak jsem si ověřil, že tyto zkušenosti nejsou ojedinělé. Bhagavad Gíta teď začala dávat dokonalý smysl. O stejné duchovní extázi občas mluvil také Šrí Rámakrišna a křesťanští světci.

Všichni a všechno na světě vyzařovalo a bylo to neobyčejně krásné. Všechny živé bytosti začaly zářit a tuto zář projevovaly v tichosti a jasu. Bylo zřejmé, že celé lidstvo je ve skutečnosti motivováno vnitřní láskou, ale prostě si to neuvědomuje; životy většiny lidí probíhají jako životy spáčů, kteří se neprobudili k uvědomění si toho, čím ve skutečnosti jsou. Lidé kolem mě vypadali, jako kdyby spali, a byli neuvěřitelně krásní. Bylo to jako být do každého zamilovaný.

Bylo nutné zrušit obvyklou hodinovou meditaci ráno a další před večeří, protože pocit blaženosti by zesílil do té míry, že by nebylo možné normálně pracovat. Byla to zkušenost podobná té, kterou jsem jako chlapec zažil ve sněhové závěji, a bylo stále obtížnější tento stav opustit a vrátit se do světa. Neuvěřitelná krása všech věcí zářila v jejich naprosté dokonalosti a tam, kde svět pozoroval ošklivost, byla jen nadčasová krása. Tato duchovní láska pronikala veškerým vnímáním, zmizela oddělenost i všechny hranice mezi tady a tam nebo mezi tehdy a teď.

Během let strávených ve vnitřním tichu síla Přítomnosti vzrůstala. Život už nebyl osobní; osobní vůle už neexistovala. Osobní ´já´ se stalo nástrojem nekonečné Přítomnosti, jednalo podle Její vůle. Ve vyzařování této Přítomnosti lidé pociťovali neobvyklý klid. Hledající hledali odpovědi, ale nebyl tu už žádný takový jedinec jako David; ve skutečnosti vyciťovali odpovědi od vlastního Já, které se nelišilo od mého. Z očí každého člověka vyzařovalo totéž Já.

Děly se zázraky, které se vymykaly běžnému chápání. Zmizelo mnoho chronických nemocí, kterými jsem trpěl po celá léta, spontánně se vrátil dobrý zrak a už nebylo nutné celoživotně nosit bifokální brýle.

Občas se objevila dokonale blažená energie, nekonečná Láska, která náhle začala vyzařovat ze srdce směrem k místu nějaké pohromy. Jednou při jízdě na dálnici začala z hrudníku vyzařovat tato intenzivní energie. Když auto dojelo do zatáčky, bylo vidět, že tam došlo k autonehodě; kola převráceného auta se stále ještě točila. Energie pronikala s velkou intenzitou do cestujících v havarovaném voze a pak sama od sebe ustala. Jindy, když jsem se procházel po ulicích v cizím městě, počala energie proudit do bloku domů přede mnou.a dorazila do prostoru, kde začínal boj mezi gangy. Bojovníci ustoupili, začali se smát, a energie opět ustala.

Hluboké změny ve vnímání nastaly bez varování, za nepravděpodobných okolností. Když jsem sám večeřel v restauraci u Rothmana na Long Islandu, Přítomnost náhle zintenzívněla, až nakonec každá věc a každý člověk, který se v běžném vnímání jevil jako samostatně existující, se rozplynul v nadčasovém univerzu a jednotě. V nehybné Tichosti bylo zřejmé, že neexistují žádné ´události´ nebo ´věci´, nic, co by se ´dělo´, protože minulost, přítomnost i budoucnost jsou pouhými artefakty vnímání, stejně jako iluze odděleného ´já´, které se rodí a umírá. Když se omezené, klamné já rozplynulo ve vesmírném Já, ve svém skutečném zdroji, došlo k nevýslovnému pocitu návratu domů, do stavu absolutního klidu a úlevy od veškerého utrpení. Příčinou všeho utrpení je jen iluze individuality. Když člověk rozpozná, že je vesmírem, že je celistvý a totožný s tím, co je Vším, co je věčné a bez konce, pak žádné další utrpení není možné.

Pacienti přicházeli ze všech zemí světa a někteří byli těmi nejbeznadějnějšími z beznadějných. Groteskní a svíjející se, zabalení v mokrých prostěradlech při přepravě ze vzdálených nemocnic, přicházeli v naději na vyléčení z pokročilých psychóz a z vážných, neléčitelných psychických poruch. Někteří byli katatoničtí; mnozí nepromluvili po celá léta. Ale v každém pacientovi byla pod zmrzačeným vzhledem vidět zářivá podstata lásky a krásy; možná byla tak skrytá běžnému vidění, že v tomto světě se nenašel nikdo, kdo by je miloval.

Jednoho dne přivezli do nemocnice katatonicky ztuhlou, němou ženu ve svěrací kazajce. Měla závažné neurologické poruchy a nemohla stát. Svíjela se v křečích na podlaze a obracela oči v sloup. Vlasy měla rozcuchané; strhávala ze sebe všechno oblečení a vydávala jen hrdelní skřeky. Její rodina byla poměrně bohatá, takže během let ji vyšetřilo mnoho lékařů a známých odborníků z celého světa. Vyzkoušeli na ní veškeré možné léčebné postupy, nakonec to vzdali a konstatovali, že je nevyléčitelná.

Objevila se krátká, neverbální otázka: „Co chceš, abych s ní udělal, Bože?“ Pak se objevilo pochopení, že potřebuje jen být milována, že to je všechno. Její vnitřní já vyzařovalo jejíma očima a Já se spojilo s touto milující podstatou. V tom okamžiku se uzdravila vlastním rozpoznáním, kým skutečně je; na tom, co se dělo s její mysli nebo s tělem, už jí nezáleželo.

Totéž se v podstatě stalo s nesčetnými pacienty. Z hlediska světa se někteří uzdravili a někteří ne, ale jestli došlo ke klinickému vyléčení, nebylo už pro pacienty podstatné. Jejich vnitřní muka

skončila. Protože se cítili milovaní a pociťovali vnitřní mír, jejich bolest ustala. To je možné vysvětlit jen tím, že milost Přítomnosti zasadila realitu každého pacienta do nového kontextu a on prožíval uzdravení na úrovni, která přesahovala svět a jeho jevy. Prostupoval nás vnitřní mír Bytí mimo čas a osobní identitu.

Bylo zřejmé, že všechno utrpení a bolest vzniká výhradně z ega, ne z Boha. Tato pravda se tiše předávala myslím pacientů. V jiném katatonickém pacientovi, který po mnoho let nepromluvil, existoval jistý mentální blok. Řekl jsem mu mentálně: „Obviňujete Boha za to, co vám vaše ego udělalo.“ V tu chvíli vyskočil z podlahy a začal mluvit, což naprosto šokovalo sestru, která byla svědkyní incidentu.

Práce byla čím dál náročnější a nakonec zcela nezvladatelná. Pacienty jsme zapisovali na pořadník a museli čekat, až se uvolní lůžko, třebaže nemocnice pro ně vybudovala zvláštní oddělení. Vznikala nesmírná frustrace z toho, že lidské utrpení bylo možné řešit vždy jen u jednoho pacienta. Bylo to jako pokusy vyprazdňovat malým šálkem oceán. Připadalo mi, že musí existovat nějaký jiný způsob, jak řešit příčiny obecného neklidu, nekonečné turbulence duchovního stresu a lidského utrpení.

To vedlo ke studiu fyziologických reakcí (svalovému testování) různých podněty, které mělo za následek ohromující zjištění. Jednalo se o „červí díru“ mezi dvěma světy – mezi světem fyzickým a světem mysli a ducha – o rozhraní mezi dimenzemi. Ve světě plném spáčů, kteří ztratili kontakt se svým zdrojem, existuje pro obnovu spojení prostředek, který umožňuje všem názorně ukázat toto ztracené spojení s vyšší realitou. To vedlo k testování každého tématu, myšlenky i koncepce, které mohly v mysli vzniknout. Tato činnost byla podporovaná mými studenty i asistenty. Pak došlo k hlavnímu objevu: zatímco všechny předměty reagovaly slabě na negativní podněty, jako jsou zářivky, pesticidy a umělá sladidla, u studentů duchovních disciplín, jejichž úrovně uvědomování byly pokročilé, nedocházelo k oslabení, které nastává u běžných lidí. V jejich vědomí se něco důležitého a rozhodujícího změnilo. Zřejmě k tomu došlo, když si uvědomili, že nejsou vydáni na milost světu, že jsou ovlivňováni jen tím, čemu uvěřila jejich mysl. Možná, že by se samotný proces pokroku směrem k osvícení mohl projevovat jako zvyšování schopnosti člověka odolávat výkyvům existence, včetně nemocí.

Pravé Já má schopnost měnit věci ve světě prostřednictvím pouhé představy. Láska změní svět pokaždé, když nahradí nelásku. Zaměřením této moci lásky na zcela konkrétní záležitosti by se celý systém civilizace mohl nesmírně změnit. Kdykoliv k tomu došlo, historie se začala ubírat novými směry.

Ukázalo se, že tyto rozhodující vhledy je možné nejen sdělovat celému světu, ale že je možné je také viditelně a nezvratně dokázat. Zdálo se, že velká tragédie lidského života odjakživa pocházela ze snadnosti, s jakou je možné oklamat lidskou psychiku; konflikty a nesváry byly nevyhnutelným důsledkem neschopnosti lidstva rozlišit lež od pravdy. Tady ale existovalo řešení tohoto základního dilematu, možnost uvádět základní vlastnosti vědomí samého do odpovídajícího kontextu a docházet tak k vysvětlení toho, co by jinak zůstávalo pouhou dedukcí.

Bylo na čase opustit život v New Yorku, bydlení i dům na Long Islandu kvůli něčemu, co bylo důležitější. Bylo nutné zdokonalit sebe sama coby nástroj, a tak nezbývalo než opustit tento svět i všechno v něm a místo toho začít žít samotářsky v malém městečku, kde následujících sedm let probíhalo v meditacích a studiu.

Samy od sebe se vracely stavy nesmírné blaženosti a nakonec bylo zřejmé, že je nutné naučit se žít v Boží Přítomnosti a přitom dál fungovat ve světě. Mysl ztratila přehled o tom, co se celkově ve světě událo. Aby bylo možné dál se zabývat výzkumem a psaním, bylo třeba ukončit veškerou duchovní praxi a zaměřit se na svět forem. Čtení novin a sledování televize pomohlo zjistit, kdo je kdo, zorientovat se v hlavním světovém dění a v povaze současného sociálního dialogu.

Výjimečné subjektivní zkušenosti pravdy jsou doménou mystika, který ovlivňuje celé lidstvo vysíláním duchovní energie do kolektivního vědomí; s výjimkou dalších duchovních hledačů nejsou většině lidstva srozumitelné a mají proto omezený význam. To vedlo ke snaze být

obyčejný, protože právě obyčejnost sama o sobě je výrazem Božství; pravdu o vlastním skutečném já možné objevit prostřednictvím každodenního života. Všechno, co je nutné, je žít pozorně a s laskavostí. To ostatní se v pravou chvíli objeví samo. Bůh a obyčejná každodennost nejsou od sebe odděleny.

A tak po dlouhém, cyklickém putování ducha nastal návrat k nejdůležitější činnosti, ke snaze alespoň o trochu hlouběji vnášet Přítomnost do chápání u mých spolubytostí, nakolik je to jen možné.

Přítomnost je tichá a vyjadřuje stav klidu, který je prostorností, v níž a díky které to všechno je a má svou existenci i prožívání. Je nekonečně jemná, a přesto je jako skála. S ní mizí veškerý strach. Duchovní radost se objevuje na pokojné úrovni nevysvětlitelné extáze. Díky této zkušenosti zmizí vnímání času, neexistují žádné starosti nebo lítost, bolest ani očekávání; zdroj vnitřní pohody je nekonečný a všudypřítomný, bez začátku a bez konce. Nevzniká žádný pocit ztráty, smutek ani touha. Není třeba nic udělat; všechno už je dokonalé a úplné.

Když se čas zastaví, všechny problémy zmizí; jsou pouhými výtvory úhlu pohledu, z něhož dochází ke vnímání. Když zavládne Přítomnost, neexistuje už žádná sebeidentifikace s tělem a s myslí. Jak se tichost mysli prohlubuje, zmizí i myšlenka „já jsem“ a čisté Vědomí září odhalením, čím člověk je, byl a vždycky bude, za všemi světy i vesmíry, za časem, a proto bez počátku a bez konce.

Lidé jsou zvědaví, ptají se: „Jak je možné dosáhnout takový vysoký stav vědomí?“, ale jen málokdo je ochotný tyto kroky následovat, protože jsou tak jednoduché.

· Na prvním místě tu byla obrovská touha dosáhnout tak vysoký stav vědomí.

· S tím šla disciplína účinkovat v životě s neoblomným a stále přítomným odpouštěním a láskyplností, nedovolující žádnou výjimku.

· Ke všemu je potřeba se chovat s porozuměním, včetně sebe a vlastních myšlenek.

· Dále to je ochota v každém okamžiku zanechat všechny ostatní touhy a vzdát se své vlastní vůle.

· Při tom, jak se každá myšlenka, pocit, touha a skutek odevzdávají Bohu, mysl postupně utichá.

· Postupně utichly slova, věty, odstavce, později celé události a nakonec idee a koncepty.

· Když se člověk vzdá přání vlastnit tyto myšlenky, tak se přestanou rozvíjet do detailů a začnou se rozpadávat v průběhu jejich vytváření.

· Nakonec bylo možné vzdát se energie provázející samotný proces myšlení a to před tím, než se vůbec myšlenka začala vytvářet.

· Tato činnost soustavného a nepřetržitého soustředění se, nedovolující ani jediný okamžik rozptýlení od meditace, pokračovala v průběhu vykonávání běžných, každodenních aktivit.

Na první pohled to vypadalo velmi obtížně, ale během doby se to začalo dít běžně, automaticky, vyžadovalo to stále méně a méně úsilí a nakonec to bylo docela snadné. Je to proces podobný odpoutání rakety od Země. Zpočátku je k opouštění gravitačního pole Země zapotřebí obrovská síla, postupně menší a menší, a nakonec se raketa pohybuje v prostoru jen vlastní kinetickou energií.

Náhle, bez varování došlo k posunu v uvědomování a byla tu Přítomnost, nezpochybnitelná a všeobjímající. Když já zanikalo, nastalo několik okamžiků strachu a pak nastala úplnost Přítomnosti, což vyvolalo záblesk úžasu. Tento průlom byl velkolepý, silnější než cokoliv předtím. Nedalo se to srovnat s žádnou obvyklou zkušeností. Hluboký šok zmírnila láska, kterou se projevuje Přítomnost. Bez podpory a ochrany této lásky by člověk nepřežil.

Následoval okamžik hrůzy, protože ego lpělo na své existenci, obávalo se, že nastane nicota. Když ego zaniklo, bylo tu namísto toho jen Jáství, všezahrnující Jsoucnost, Celistvost, v níž se

všechno poznává a je evidentní dokonalost projevování samotné podstaty Bytí. S nedualitou nastalo uvědomění, že jedinec je vším, co kdy bylo nebo může být. Je celistvý a úplný, přesahující všechny identity, příslušnost k jakémukoliv pohlaví i samo lidství. Člověk se už nikdy nemusí bát utrpení a smrti.

Co se děje lidskému tělu, je z tohoto hlediska nepodstatné. V určitých úrovních duchovního uvědomování se tělesná onemocnění vyléčí nebo spontánně zmizí. Ale v absolutním stavu jsou takové úvahy irelevantní. Tělo se bude ubírat svým předurčeným směrem a pak se vrátí, odkud přišlo. Je to naprosto nepodstatné; člověka se to nijak nedotýká. Tělo se jeví jako ´to´, jako objekt, jakým je nábytek v místnosti, nevnímá se jako ´já´. Lidé stále oslovují tělo, jako by se jednalo o individuální ´ty´, může to působit až komicky, neexistuje ale žádný způsob, jak nevědomému tento stav vědomí objasnit. Nejlepší je prostě pokračovat ve své službě a umožnit Prozřetelnosti, aby změny v sociální oblasti řešila sama. Nicméně když člověk dosáhne blaženosti, je velmi obtížné skrývat tento stav intenzivní extáze. Svět tím může být ohromený a lidé mohou přicházet ze všech stran, aby se mohli na tomto vyzařování podílet. Může to přitahovat duchovní hledače i jiné zájemce, protože ti, kteří hledají zázraky, mohou být velmi nemocní. Člověk může působit jako magnet a může se pro ně stát zdrojem štěstí. Obvykle na tomto stupni existuje touha sdílet tento stav s ostatními a využívat ho ve prospěch všech.

Extáze s tímto stavem spojená není zpočátku úplně stabilní; existují i okamžiky velkého utrpení. Nejintenzivněji se objevují, když tento stav kolísá a najednou bez zjevného důvodu zmizí. Nastanou pak období intenzivního zoufalství a strachu, že Přítomnost zmizela. Tyto pády způsobují, že cesta je obtížná, a jejich překonávání vyžaduje velkou vůli. Nakonec je zřejmé, že je třeba překročit tuto úroveň, nebo neustále trpět trýznivým ´vypadáním z milosti´. Nádhera extáze se pak musí odevzdat, protože došlo k náročnému úkolu překročit dualitu, všechny protiklady i jejich konfliktní přitažlivost. Jedna věc je šťastně se vzdávat železných řetězů ega, něco zcela jiného je ale opustit zlaté řetězy extatické radosti. Je to pocit, jako by se člověk vzdával Boha, a vyvstane nová úroveň strachu, nikdy předtím netušená. Je to krajní hrůza absolutní samoty.

Pro ego byl strach z nebytí nesmírně skličující a opakovaně se od toho odtahovalo, jakmile se zdálo, že se blíží. Smysl utrpení a temné noci duše pak začal být zjevný. Je to tak nesnesitelné, že jejich intenzivní bolest si vynucuje extrémní úsilí, nezbytné k jejich překonání. Když se kolísání mezi nebem a peklem stává nesnesitelným, musí se odevzdat i samotná touha po existenci. Teprve když se to stane, může se člověk nakonec posunout za dualitu ´Celistvost oproti nicotě, existence versus neexistence´. Toto vyvrcholení vnitřní práce je tou nejobtížnější fází, konečným momentem zlomu, kdy si člověk plně uvědomí, že iluzornost existence, kterou překračuje, je nevratná. Z tohoto stupně už není možný návrat a právě hrozba nevratnosti způsobuje, že tato poslední překážka se jeví jako nejobávanější rozhodnutí ze všech.

Ve skutečnosti se ale v této závěrečné apokalypse osobního já rozpouští v Univerzálním Božství sama zbývající dualita existence versus neexistence – sama identita jako taková – a nezbývá žádné individuální vědomí, které by se mohlo rozhodovat. Tento poslední krok pak udělá Bůh sám.

David R. Hawkins
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 01. úno 2020 17:36:13

Návštěvník
 

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Nový příspěvekod lklknml » sob 01. úno 2020 18:12:18

lklknml
 
Příspěvky: 2410
Registrován: ned 20. led 2019 18:12:05

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 19:11:57

Ahoj

V originále se ta kniha jmenuje:
letting go / the pathway of surrender
pustit / cesta kapitulace

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 01. úno 2020 19:20:19

Pelvan píše:Ahoj

V originále se ta kniha jmenuje:
letting go / the pathway of surrender
pustit / cesta kapitulace

Zdravím

Překlady slova surrender podle kvalitního anglicko-českého slovníku:

vzdát se

zříci se

upustit (od...)

odevzdat

přenechat

přepustit

předat

A o tom taky ta kniha je. Kapitulace má v sobě rezignaci, tj. negaci, namísto lásky, o které píše autor jako o prostředku umožňujícím odevzdávání.
Návštěvník
 

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 01. úno 2020 19:26:47

A let go znamená

pustit, upustit od..., což je významově totéž jako neulpívat.
Návštěvník
 

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 01. úno 2020 19:32:43

Předsedkyně obce překladatelů:

Překládání není o překládání slov, vět a obratů, ale o překládání obrazů a celkové atmosféry. Slova v jednom jazyce se nekryjí se slovem v dalším jazyce a v tom je ten problém (jsou převoditelná z 50 až 20%). Nelze nasadit slovo na slovo a přeložit: nepřekládáme slova, ale významy – a to je ta potíž.“

Nejčastější chyby:

• Doslovné převody
• Závislost na jazyku originálu
Návštěvník
 

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 19:36:41

Ahoj Návštěvníku

Všechna mnou i Tebou uvedená slova mají v podstatě negativní význam a jsou spojovaná s nějakou ztrátou.
Budu hledat pozitivní synonyma

a zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 19:46:42

Ahoj

Napadá mne název "Uvolnit se: cesta procítění"

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 01. úno 2020 19:47:29

Pelvan píše:Ahoj Návštěvníku

Všechna mnou i Tebou uvedená slova mají v podstatě negativní význam a jsou spojovaná s nějakou ztrátou.
Budu hledat pozitivní synonyma

a zdravím

Ahoj Pelvane,

odevzdávání není negativní a není spojované se ztrátou, naopak. Když se žena v lásce odevzdává svému milovanému muži, vnímá to velmi pozitivně. A ten autor píše právě o tom, jak je možné v lásce odevzdávat všechny negace Bohu.

:)
Návštěvník
 

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 20:16:35


Jana Kocianová - Zahoď starosti - 1.verze z roku 1972
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14


Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 20:59:00

Ahoj Návštěvníku

"Všichni potřebujeme rozumět, co je to síla vůle."

Tady jsem si našel něco o vůli:
Kapitola 21. Otázky a odpovědi
...
"Otázka: Jsem členem Anonymních alkoholiků (A. A.) a chtěl bych vědět, jestli ostatní v A.A. mají prospěch z této techniky.

Odpověď: Je běžnou zkušeností, že technika upouštění od ulpívání značně usnadňuje působení dvanácti kroků anonymních alkoholiků, zejména třetí krok. Třetí krok prohlašuje:

„Došlo k rozhodnutí změnit svou vůli a žít v péči Boha, tak jak jsem Ho pochopil.“

Tento krok je pro mnoho lidí v A.A. velmi frustrující, protože neobsahuje žádný návod. Jak máte odevzdat svou vůli i život do péče Boha nebo nějaké vyšší moci? Podíváme-li se na to, co je vůle, uvidíme, že je to touha. Tato touha je spojená s připoutanostmi. Mechanismus odevzdávání proto usnadňuje osvobození od připoutaností a ve svém záměru je téměř shodný s třetím krokem. Odevzdávání sebe sama Bohu znamená upouštět od své umíněnosti. Umíněnost je ego jako takové."

Vůle a tedy touha nic neřeší, pokud se to celé neodevzdá

se domnívám a zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 01. úno 2020 21:14:32

Pelvan píše:Ahoj Návštěvníku

"Všichni potřebujeme rozumět, co je to síla vůle."

Tady jsem si našel něco o vůli:
Kapitola 21. Otázky a odpovědi
...
"Otázka: Jsem členem Anonymních alkoholiků (A. A.) a chtěl bych vědět, jestli ostatní v A.A. mají prospěch z této techniky.

Odpověď: Je běžnou zkušeností, že technika upouštění od ulpívání značně usnadňuje působení dvanácti kroků anonymních alkoholiků, zejména třetí krok. Třetí krok prohlašuje:

„Došlo k rozhodnutí změnit svou vůli a žít v péči Boha, tak jak jsem Ho pochopil.“

Tento krok je pro mnoho lidí v A.A. velmi frustrující, protože neobsahuje žádný návod. Jak máte odevzdat svou vůli i život do péče Boha nebo nějaké vyšší moci? Podíváme-li se na to, co je vůle, uvidíme, že je to touha. Tato touha je spojená s připoutanostmi. Mechanismus odevzdávání proto usnadňuje osvobození od připoutaností a ve svém záměru je téměř shodný s třetím krokem. Odevzdávání sebe sama Bohu znamená upouštět od své umíněnosti. Umíněnost je ego jako takové."

Vůle a tedy touha nic neřeší, pokud se to celé neodevzdá

se domnívám a zdravím

Ano, taky to tak vnímám. Že na rozdíl od vůle + touhy, kdy člověk po něčem baží (třeba i v tom nejlepším úmyslu) a snaží se proto buď něco získat, nebo se něčeho zbavit, je - aspoň podle mých zkušeností - odevzdání hluboce úlevné, protože už v nás nevzniká potřeba něčeho dosáhnout nebo se naopak od něčeho oprostit.
Návštěvník
 

Re: David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 01. úno 2020 22:09:12

PS. Místo chtění, které bylo předtím spouštěné potřebou něčeho dosáhnout nebo se něčeho zbavit, se objevuje už jen ochota odevzdávat... :)
Návštěvník
 

PředchozíDalší

Zpět na Inspirativní knihy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků