David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

David R. Hawkins, "Neulpívat: cesta odevzdávání"

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:00:51

Ahoj

Čtu si knihu "Neulpívat: cesta odevzdávání" z této stránky
http://www.hawkins.support/studijni-kni ... evzdavani/
už po několikáté a pořád to čtení na mne magicky působí.
Obsah je brilantní a chyby jsou tam jenom z překladu.
Tak jednak je ten překlad odbytý a jsou tam interpunkční chyby i nelogické věty, je to někdy trochu rébus.
A hlavně ty nejdůležitější pasáže si přepisuji z množného čísla do jednotného. Ono to ve druhém pádu v angličtině vyjde nastejno, ale v češtině je v tom rozdíl.
Všechno jsem si zkopíroval z pdf do wordu a teď si s tím hraji.
A tady je výsledek toho mého hraní:
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Úvodní slovo

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:02:47

Úvodní slovo

Tato kniha nabízí mechanismus, jehož pomocí odhalíme svou vrozenou schopnost žít ve vnitřním klidu, být spokojení, úspěšní, zdraví, pozitivní, intuitivní, tvořiví, žít v duševní pohodě a milovat bez podmínek. Tyto stavy a schopnosti jsou v každém z nás. Nezávisejí na žádných vnějších okolnostech nebo osobních charakteristikách; nevyžadují víru v žádný náboženský systém. Žádná skupina nebo systém nevlastní vnitřní mír, protože ten náleží lidskému duchu díky našemu původu. Univerzálním poselstvím každého velkého učitele, mudrce a světce je: „Nebeské království je ve vás.“ Dr. Hawkins často říká:

„To, co hledáte, se neliší od vašeho skutečného Já.“

Proč může být tak obtížné dosáhnout něčeho, co je nám vlastní, co je součástí našeho skutečného bytí? Proč se v nás objevuje všechna ta nešťastnost, když jsme byli vybaveni spokojeností? Pokud je ´království nebeské´ v nás samých, proč tak často ´zažíváme peklo´? Jak se můžeme zbavit nánosů neklidu, který dělá naši cestu k vnitřnímu míru náročnou jako cestu šneka, plazícího se do kopce v mrazivém chladném dnu? Je příjemné slyšet, že

mír, spokojenost, radost, láska a úspěšnost jsou lidskému duchu vrozené.

Ale co všechen ten hněv, smutek, zoufalství, marnivost, žárlivost, úzkostnost a každodenní bezvýznamné posuzování, které překrývá naši vnitřní ničím nedotčenou tichost? Existuje opravdu způsob, jak odstranit tyto nánosy a být svobodný? Tančit s bezmeznou radostí? Milovat život? Žít v naší velkoleposti, naplněni naším nejvyšším potenciálem? Stát se prostředníkem milosti a krásy ve světě?

V této knize Dr. Hawkins nabízí cestu ke svobodě, po které toužíme, které je ale tak těžké dosáhnout. Dostávat se někam pomocí ´neulpívání´ může vypadat jako opak intuice; klinickými i osobními zkušenostmi došlo ale ke zjištění, že

odevzdávání je tou nejjistější cestou k úplnému naplnění.

Mnozí z nás byli různými poučkami vedeni k propojování světské a dokonce i duchovní úspěšnosti s ´tvrdou prací´ – doporučováním, že je třeba ´držet nos na brusce´, konstatováním, že ´bez práce nejsou koláče´, přesvědčováním, že je třeba ´žít s potem na tváři´ a s dalšími kulturou a náboženstvím předávanými axiomy. Máme-li být úspěšní, je podle tohoto přesvědčení nutné utrpení, námaha a úsilí: ´Žádná bolest, žádný zisk´. Kam nás ale všechno to úsilí a utrpení dostalo? Jsme opravdu uvnitř klidní? Ne. Stále v nás existují pocity provinilosti, zranitelnost něčí kritikou, potřeba být sebejistí a odpor, který nás sžírá.

Pokud čtete tuto knihu, pravděpodobně jste již dosáhli konce své cesty pomocí ´šplhání po laně´. Možná jste si všimli, že čím víc šplháte po laně, abyste se dostali tam, kde chcete být, tím víc vás to vyčerpává a opotřebovává. Pravděpodobně by vás zajímalo: „Neexistuje nějaká jednodušší, lepší cesta?“

Jste ochotni pustit se lana? Jaké by to bylo, kdyby se místo mechanismu usilování využíval mechanismus odevzdávání?

Mohu se podělit o to, jaké to bylo pro vysoce vzdělanou osobu, která už vyzkoušela mnoho různých metod seberealizace. Navzdory profesionální úspěšnosti existovaly fyzické i emocionální problémy, které se nikdy nezlepšily a nakonec dosáhly zlomového bodu. Setkání s Dr. Davidem R. Hawkinsem a s jeho spisy spustilo léčivý efekt, který byl neočekávaný a dramatický.

Zpočátku jsem byla skeptická. Po prozkoumání různých duchovních, filozofických a náboženských cest s nevyhovujícími nebo jen dočasnými výsledky jsem přistoupila ke svému studiu Hawkinse s myšlenkou: „Pravděpodobně to bude zase jako všechno ostatní.“ Ale svědomitý hledající ve mně řekl: „Prověřím si to. Co můžu ztratit?“. Přečetla jsem si tedy Moc vs. Síla: Skrytí určující činitelé lidského chování (Power vs. Force). Když jsem knihu dočetla, došlo k vnitřnímu poznání: „Jsem jiný člověk než ten, který si tuto knihu vybral“. To bylo v roce 2003. Nyní o mnoho let později katalytický efekt stále působí ve všech oblastech života.

Co mě v konečném důsledku přesvědčilo o pravdivosti díla Dr. Hawkinse, byla transformace mého fyzického i nefyzického uvědomování. Byly to empirické skutečnosti, které jsem nemohla popřít: uzdravení ze závislostí, které navzdory mnoha upřímným pokusům nebylo možné předtím překonat. Osvobození od několika alergií (na srst zvířat, na břečťan, na plísně, od senné rýmy). Zbavení se dlouhotrvajícího odporu současně s možností uvidět skryté dary v různých životních traumatech, kterými jsem prošla; úleva od několika celoživotních obav a od úzkostné poruchy, která vážně omezovala mou kariéru i osobní život; vyřešení několika vnitřních konfliktů, souvisejících se sebepřijetím a se smyslem života. Tyto hlavní objevy na fyzické i nefyzické úrovni byly konkrétně pozorovatelné nejen mnou, ale i těmi kolem mě. Mohli by se mě zeptat: „Jak si vysvětluješ tuhle transformaci?“ Pokud bych měla odpovědět na jejich otázku teď, navrhla bych jim, aby si přečetli tuto novou knihu

Neulpívat: cesta odevzdávání (Letting Go: The Pathway of Surrender).

Vysvětluje praktičnost vnitřního procesu transformace, který jsem zažívala při čtení jeho předchozích knih.

Kniha Neulpívat: cesta odevzdávání nabízí cestu ke svobodnějšímu životu každému, kdo je ochotný se na tuto cestu vydat. Váš život se změní k lepšímu, pokud začnete aplikovat principy, popsané v této knize. Není těžké je pochopit nebo realizovat. Nic vás to nestojí. Nevyžaduje to speciální oděv ani cestování do exotických zemí. Hlavním požadavkem této cesty je ochota zbavit se připoutanosti k současnému pociťování svého života.

Jak vysvětluje Dr. Hawkins, ´malá´ část nás samých se drží toho, co důvěrně zná, bez ohledu na to, jak bolestivé nebo neefektivní to je. Může se to zdát bizarní, ale naše já s malým ´j´ si skutečně vychutnává ochuzený život a veškerou negativitu, která s tím souvisí: cítit se nehodný a neschopný, posuzovat ostatní i sebe sama, být domýšlivý, pokaždé ´vyhrát´ a mít ´pravdu´, rmoutit se nad minulostí a mít strach z budoucnosti, hojit a foukat si svoje rány,

toužit po jistotě a hledat lásku, místo abychom ji dávali.

Jsme ochotni si představit svůj vlastní nový život, který je charakterizován

snadnou úspěšností, svobodou od odporu,

vděčností za všechno, co se nám stalo,

inspirací, láskou, radostí,

výsledky uspokojivými pro všechny zúčastněné, pohodou a tvořivým způsobem jednání? Dr. Hawkins říká, že jednou z největších překážek znemožňujících prožívání spokojenosti je přesvědčení, že to není možné: „V tom musí být háček“; „Je to příliš dobré, než aby to byla pravda“; “ To se může stát ostatním, ale ne mně.“

Darem takové osobnosti a učitele jako je Dr. Hawkins je, že vidíme a zažíváme bytost, která

JE tou spokojeností; která

JE tou neomezenou radostí; která

JE tím neochvějným mírem.

K napsání této knihy došlo, protože on sám zažíval sílu principu, který popisuje. Číst o takovéto osvobozené bytosti a být v její přítomnosti nás inspiruje, dává nám to naději a podněcuje nás k naší vlastní vnitřní cestě. A tak navzdory cynismu malého já je tu Já, které nás láká. Poprvé můžeme slyšet jeho volání jako přicházející z pokročilého vědomí, takového jako u doktora Hawkinse, učitele, průvodce nebo mudrce, který realizoval Já. Později, když se naše vědomí rozšiřuje a máme už vlastní zkušenosti s pravdou a s uzdravováním, slyšíme, že volání přichází zevnitř. „Já učitele a žáka jsou jedno a totéž“, říká Dr. Hawkins.

On sám vyzařuje pravdy této knihy. Jako vážný hledající, který viděl mnoho současných duchovních spisů jako povrchní, jsem potřebovala ověřit si pravost tohoto díla. Bylo důležité vědět: říká to tento autor ze skutečné vnitřní Realizace? Odpověď zní „Ano!“ Jeho pokročilý stav potvrdilo pečlivé pozorování, ke kterému docházelo během několika let při rozhovorech a návštěvách. V této knize nám připomíná zákonitost vědomí, která říká:

Všichni jsme spojení na energetické úrovni a

vyšší vibrace (jako je láska) mají silný vliv na nižší vibrace (jako je strach). Kdykoliv jsem s ním, cítím, jak pravdivá je tato zákonitost; jeho

energetické pole vyzařuje léčivou lásku a hluboký klid.

Jak vysvětluje v této knize, tyto vyšší stavy jsou nám všem kdykoliv k dispozici.

Bez ohledu na to, kde v životě jsme, tato kniha osvětlí náš ´další krok´. Mechanismus odevzdávání, který popsal Dr. Hawkins, je použitelný na celou vnitřní cestu: počínaje upouštěním od vzdoru z dětství až po konečné odevzdání samotného ega. Kniha je tedy stejně užitečná pro profesionální zájemce o světský úspěch, klienty, kteří se snaží terapií vyléčit své emocionální problémy, pacienty s diagnózou různých nemocí i pro ty, kteří hledají duchovní Osvícení. Jak nám radí, důležitým krokem pro nás všechny je přijmout fakt, že máme negativní pocity, které jsou důsledkem naší lidské podmíněnosti, a že jsme ochotni se na ně podívat bez posuzování. Naším cílem může být dosažení vysokého stavu neduálního uvědomování. Ale jak zvládneme naše přetrvávající dualistické ´malé já´, které chce, abychom sebe sama považovali za ´lepší´ nebo ´horší´ než ti druzí?

V předchozích deseti knihách Dr. Hawkins popsal neduální stav Osvícení se vzácným, neposkvrněným čistým vědomím. Jak říká humorně na začátku mnoha přednášek: „Začínáme od konce.“ Ve svých přednáškách a knihách zcela objasnil nejvyšší stavy vědomí, které jsou vyvrcholením vnitřní lidské evoluce.

Nyní, v této knize uveřejněné v pozdější části jeho života nás vede zpátky do našeho společného výchozího bodu: k přijetí existence malého já.

Musíme započít tam, kde jsme, abychom se mohli dostat tam, kam chceme jít!

Pokud chceme jít odtud tam, nedostaneme se tam rychleji, budeme-li klamat sama sebe a říkat, že začínáme někde blízko. Pokud si myslíme, že jsme blíž k cíli, ve skutečnosti si prodlužujeme cestu. Jak Dr. Hawkins vysvětluje v této knize,

uvidět negativitu a malichernost v sobě vyžaduje odvahu a ochotu nic si nenalhávat.

Jen když si dokážeme přiznat negativitu, kterou jsme coby lidskou povahovou stránku zdědili, budeme mít možnost ji odevzdávat a osvobozovat se od ní. Prostě potřebujeme být ochotní připouštět a přijímat tuto část naší lidské zkušenosti. Pokud ji přijímáme, jsme schopni ji překračovat – a Dr. Hawkins nám ukazuje cestu.

V této velmi praktické knize objasňuje techniku, kterou

můžeme překročit malé já a proniknout do svobody,

po níž tak dlouho toužíme.

Říká, že

tento stav vnitřní svobody a ničím nezkalené spokojenosti je naším přirozeným právem. Při četbě této knihy čerpáme povzbuzení a inspiraci ze skutečných klinických příkladů, které autor sdílí ze své dlouholeté psychiatrické praxe. Případ od případu pozorujeme sílu odevzdávání, používaného v téměř každé životní oblasti: ve vztazích, na fyzické zdraví, v pracovním prostředí, při rekreačních aktivitách, v duchovních procesech, v rodinném životě, v sexualitě, při emocionálním uzdravování i při léčbě závislostí.

Dozvídáme se, že

řešení všech problémů, kterým čelíme, je v nás samých.

Odevzdáváním našich vnitřních bloků začíná vyzařovat pravda našeho vnitřního Já a odhaluje se cesta k míru.

I jiní duchovní učitelé zdůrazňovali kultivaci vnitřního míru jako jediné skutečné řešení osobních potíží i kolektivních konfliktů: „Nejprve vnitřní odzbrojení, pak odzbrojení vnější “ (Dalajláma); „Buďte změnou, kterou chcete vidět ve světě“ (Gándhí). Co z toho vyplývá je zřejmé.

Protože všichni jsme součástí jednoho celku, pak uzdravíme-li něco v sobě, uzdravíme to i pro svět.

Každé individuální vědomí je propojené s kolektivním vědomím na energetické úrovni, proto osobní hojení se projeví i jako kolektivní hojení. Dr. Hawkins je možná první, kdo se pokouší pochopit tento princip z hlediska vědeckých a klinických aplikací. Klíčovou myšlenkou je:

změnou sebe samých měníme i svět. Když ve svém vlastním nitru víc milujeme, hojivé působení se projevuje i směrem navenek. Tak jako zvyšování hladiny moře pozvedá všechny lodě, stejně i vyzařování bezpodmínečné lásky v lidském srdci pozvedá veškerý život.

Dr. David R. Hawkins je světoznámý autor, psychiatr, lékař, duchovní učitel a badatel v oblasti vědomí. Podrobnosti o jeho mimořádném životě jsou uvedeny v části ´O autorovi´. Jeho unikátní práce vyzařuje ze zdroje univerzálního soucítění a je věnována zmírňování utrpení ve všech sférách života. Dar práce Dr. Hawkinse pro lidský vývoj je nad rámcem čehokoliv, co se o něm dá říct

Stav Osvícení je absolutně úplný v jeho blaženosti, takže dotyčný ho nikdy neopustí, kromě úplného odevzdání lásky Bohu a svým spolubytostem, aby s nimi sdílel dar, který mu byl dán. Důsledkem tohoto odevzdání je tato kniha o odevzdávání i veškerá jeho práce ve světě. Jak se dočtete v jedné z kapitol, došlo k velmi hlubokému sebeodevzdání, které umožnilo obnovení jeho osobního vědomí, aby mohl splnit určité závazky ve světě. Stav jednoty se neztratil, ani nedošlo k jeho opuštění, ale

mimořádná láska byla nasměrována k výzvě popsat slovně to, co je nevyjádřitelné.

Můžete si všimnout, že některé jeho výrazy nejsou gramaticky konvenční – na příklad „náš život“, – přesto pravdivě vyjadřují zažitou zkušenost duchovního stavu, v němž je poznávána neosobní jednota všeho života. To, že Dr. Hawkins znovu vstoupil do světa logiky a slovního vyjadřování s cílem sdílet s námi ´Mapu vědomí´, abychom i my mohli dokončit svůj úděl, vypovídá o jeho nezištné lásce k lidstvu. Tím, že nám ukazuje cestu k osvobození, dává Dr. Hawkins i nám možnost toho dosáhnout.

Děkuji Vám, Dr. Hawkinsi, za dar úplného odevzdávání.

Fran Grace, Ph.D., editorka. Profesorka Náboženských Studií Správkyně meditačního oddělení University of Redlands, Kalifornie Zakládající ředitelka Institutu kontemplativního života Sedona, Arizona Červen 2012 Následující část: Úvod
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Úvod

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:04:58

Úvod

Během mnoha let psychiatrické klinické praxe bylo primárním cílem hledat nejefektivnější způsoby, jak zmírňovat lidské utrpení ve všech jeho mnoha podobách. Za tímto účelem byly prozkoumány četné obory medicíny, psychologie, psychiatrie, psychoanalýzy, behaviorální technika, biofeedback[1], akupunktura, výživa a chemie mozku. Kromě těchto klinických postupů se zkoumaly i filosofické systémy, metafyzika, celá řada holistických technik, postupy zaměřené na sebe-uzdravování, duchovní cesty, meditační techniky a další způsoby vedoucí k rozvíjení lidské vnímavosti.

Všechny tyto výzkumy vedly ke zjištění, že

mechanismus odevzdávání je v praxi velmi užitečný.

Jeho závažnost nakonec vedla k napsání této knihy, aby tak bylo možné podělit se s ostatními o to, co se zjistilo klinickým pozorováním a potvrdilo se to i osobní zkušeností.

Hlavním tématem předchozích deseti knih byly pokročilé stavy uvědomování si a Osvícení. Tisíce studentů kladly během let na našich přednáškách a seancích otázky, týkající se každodenních překážek Osvícení. Je praktické a nápomocné podělit se o techniky, které usnadní překonávání takových překážek: Jak zvládat výkyvy obvyklého života s jeho prohrami, zklamáními, stresem a krizemi? Jak se osvobodit od negativních emocí a jejich dopadů na zdraví, na vztahy a na práci? Tato současná práce popisuje jednoduché a účinné prostředky, kterými je možné upouštět od negativních pocitů a osvobodit se.

Technika odevzdávání je pragmatický systém, který umožňuje odstraňovat překážky a připoutanosti. Je možné ho nazvat i mechanismem upouštění od ulpívání. Existují vědecké důkazy o jeho účinnosti a vysvětlení, zahrnuté v jedné z kapitol. Výzkum ukázal, že pro uvolňování fyziologických reakcí na stres je tato technika mnohem účinnější než mnoho jiných přístupů, které jsou v současnosti k dispozici.

Po průzkumu většiny metod uvědomování zaměřeným na redukování stresu se ukázalo, že tento přístup je výjimečný svou naprostou jednoduchostí, efektivností, klinickou účinností, absencí problematických konceptů a rychlostí pozorovatelných výsledků. Jeho jednoduchost je klamná a obvykle neumožňuje prozradit skutečný přínos této techniky. Jednoduše řečeno,

tento přístup nás osvobozuje od emocionální připoutanosti.

Potvrzuje zjištění, ke kterému došel každý mudrc, že připoutanosti jsou primární příčinou utrpení.

Mysl i se svými myšlenkami je řízená pocity. Každý pocit je narůstající odvozeninou mnoha tisíců myšlenek.

Protože většina lidí během celého života svoje pocity potlačuje, drží je na uzdě a snaží se před nimi uhýbat; potlačená energie se hromadí a hledá možnost projevovat se prostřednictvím psychosomatických potíží, tělesných poruch, emocionálních onemocnění a afektivního jednání v mezilidských vztazích. Nahromaděné pocity blokují duchovní vývoj, uvědomování si i úspěšnost v mnoha oblastech života.

Přínosy této techniky se dají popsat z různých úrovní:

Fyzická

Rozpuštění potlačených emocí má pozitivní dopad na zdraví. Snižuje přemíru energie v autonomním nervovém systému organismu a odblokovává akupunkturální energetický systém (prokazatelné jednoduchým svalovým testem). A tak když člověk ustavičně upouští od ulpívání, fyzické a psychosomatické potíže se zmenšují a obvykle se úplně rozplynou. Zastavují se tím chorobné procesy probíhající v těle a nastává návrat k optimálnímu fungování.

Oblast chování

Protože se postupně zmenšuje úzkostnost a negativní emoce ubývají, objevuje se stále menší potřeba unikat pomocí drog, alkoholu, zábav a nadměrného spánku. Současně dochází k růstu vitality, energie, k prožívání přítomnosti a k pocitu duševní pohody, spolu s účinnějším a snadnějším fungováním ve všech oblastech.

Mezilidské vztahy

Upouštěním od ulpívání na negativních pocitech postupně narůstají pocity kladné a to rychle přináší pozorovatelné zlepšení ve všech vztazích.

Zvyšuje se schopnost mít rád.

Konflikty s ostatními postupně ubývají a zlepšuje se tak i pracovní výkonnost. Odstraňování negativních bloků umožňuje plnit odborné cíle mnohem snadněji a postupně ubývá i sabotování sebe sama, založené na pocitech viny. Stále menší a menší je závislost na intelektualismu,

vzrůstá intuitivní vyciťování.

S pokračujícím růstem charakteru a jeho vývojem se často objeví předtím přehlížené tvořivé a duševní schopnosti, které byly v lidech zablokované potlačenými negativními emocemi. Velmi důležité je postupné ubývání závislosti, zhouby všech mezilidských vztahů. Závislost je základem tolika bolestí a utrpení; jako konečné vyústění zahrnuje i násilnosti a sebevraždy. Jak závislost ubývá, ubývá i agresivita a nepřátelské chování. Negativní emoce jsou nahrazované

přijímáním a láskyplností k ostatním.

Vědomí/Uvědomování si/Spiritualita

Je to oblast, která se zpřístupňuje neustálým používáním mechanismu odevzdávání. Upouštění od negativních emocí má za následek vzrůstající spokojenost, pohodu, mír a štěstí. Uvědomování vzrůstá, prohlubuje se zkušenost a prožívání skutečného vnitřního Já.

Ke sdělování poznatků coby vlastní zkušenosti velkých Učitelů dochází z jejich nitra. Postupné odevzdávání omezeností umožní nakonec poznávání vlastní skutečné identity. K dosažení duchovních cílů je odevzdávání jedním z nejúčinnějších prostředků.

Všech těchto cílů může dosáhnout každý, kdo se

po celý den s jemností a citlivostí tiše odevzdává.

Je příjemné pozorovat i zažívat postupné rozpouštění negativity a její nahrazování pozitivním cítěním. Cílem této informace je umožnit čtenáři, aby získal tyto užitečné zkušenosti.

David R. Hawkins, M.D., Ph.D.

zakládající předseda,

Institut pro spirituální výzkum

Sedona, Arizona

červen 2012

[1] Zpětné působení biologického procesu na orgán, který ho v živém organismu řídí, se v biologii označuje jako biofeedback; v psychologii biofeedback znamená techniku, při níž se měří fyziologické veličiny (jako krevní tlak, tep, teplota, pocení, svalové napětí…) a v reálném čase je o nich pacient informován, aby se naučil vědomě je ovlivňovat; a konečně může biofeedback znamenat postup, který napomáhá uvědomovat si mimovolní tělesné pohyby i jejich kontrolu (pozn. překl.)
Následující část: Kapitola 1. Předmluva
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 1. Předmluva

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:06:27

Kapitola 1. Předmluva

Jednoho dne mysl v kontemplaci řekla:

„Co je s námi v tomhle světě v nepořádku? „ „Proč tu není spokojenost? „ „Kde jsou odpovědi? „ „Jakým způsobem zjistíme lidské dilema? „ „Jsem blázen já, nebo zešílel svět? „

Zdá se, že vyřešení jakéhokoliv problému přináší jen krátkodobou úlevu, protože to je ve skutečnosti příčinou dalšího problému:

„Je lidská mysl beznadějnou veverčí klecí? „ „Je to nejasné každému? „ „Ví Bůh, co sám dělá? „ „Je Bůh mrtvý? „

Mysl prostě neustále brebentí.

„Je něco, co je komukoliv nejasné?“

Nebojte se – každý je zoufalý. Někteří se zdají být v pohodě. Říkají: „Nechápu, k čemu je všechen ten povyk. Život mi připadá jednoduchý.“ Nejsou vylekaní, protože to ještě nedokážou uvidět.

A co odborníci? Jejich zmatenost je sofistikovanější, zabalená do působivého odborného žargonu a komplikovaných mentálních konstrukcí. Mají předem vytvořený soubor názorů, který se vám snaží vnutit. Chvíli se to zdá být funkční a pak nastane zase návrat do původního stavu.

Bylo běžné spoléhat se na sociální instituce, jenže to přestalo platit; nikdo jim už nevěří. V současné době máme spíš hlídací psy než ústavy. Nemocnice jsou monitorované mnoha agenturami. Nikdo nemá čas na pacienty, ti jsou odsunuti stranou. Podívejte se na chodby. Nejsou tam žádní lékaři ani sestry. Jsou v ordinacích a dělají úřednickou práci. Celá oblast je odlidštěná.

„No“, řeknete, „musí tu být nějací odborníci, kteří znají odpovědi“. Když jste rozrušeni, jděte k lékaři nebo k psychiatrovi, k analytikovi, k sociálnímu pracovníkovi nebo k astrologovi. Zabývejte se náboženstvím, uchylte se k filozofii, zúčastněte se Erhardova semináře, podstupte EFT. Vyrovnávejte své čakry, zkuste nějakou reflexní masáž, docházejte na ušní akupunkturu, absolvujte iridologii, uzdravujte se pomocí světel a krystalů.

Meditujte, zpívejte mantry, pijte zelený čaj, vyzkoušejte pentecostalismus[2] , silně vyjadřujte svůj hněv, i slovně a písemně. Soustřeďujte se, připojte se k jungiánské skupině. Praktikujte rolfing, vyzkoušejte halucinogeny, zabývejte se četbou o psychice, jógou, fitness programem jazzercise, kombinujícím aerobní cvičení s džezovým tancem, vyplachujte si tlusté střevo, začněte se starat o výživu, cvičte aerobik, zavěšujte se hlavou dolů, noste psychicky působící šperky. Získávejte víc vhledu, biologickou zpětnou vazbu, podstupujte Gestalt terapii.

Setkávejte se se svým homeopatem, chiropraktikem a přírodním léčitelem. Vyzkoušejte kineziologii, zjistěte, jaký máte typ eneagramu, vyvažujte své meridiány, připojte se ke skupině, zvyšující úroveň vědomí, berte uklidňující prostředky. Můžete dostat nějaké dávky hormonů, zkuste buněčné soli,

vyrovnávejte v sobě hladinu minerálů, modlete se, vzývejte a naléhavě proste.

Naučte se astrální projekci. Staňte se vegetariánem. Jezte jen zelí. Zkuste makrobiotiku, jezte pouze přírodní produkty, žádné geneticky modifikované organismy (GMO). Setkávejte se s přírodními americkými medicinmany, podstupujte potní lázeň. Vyzkoušejte čínské bylinky, vonné tyčinky, shiatsu, akupresuru, feng shui. Vydejte se do Indie. Najděte si nového gurua. Svlékněte oblečení. Plavejte v Ganze.

Dívejte se upřeně do slunce. Oholte si hlavu, jezte pěti prsty, staňte se zcela zanedbanými, oplachujte se studenou vodou.

Zpívejte domorodé zpěvy. Prožívejte minulé životy. Zkuste hypnotickou regresi. Vykřičte svou původní nervozitu. Tlučte do polštáře. Absolvujte Feldenkraisovu metodu. Připojte se ke skupině manželských párů. Jděte k Jednotě. Pište si afirmace. Udělejte si nástěnku snů. Staňte se znovuzrozenými. Studujte I-ging. Pracujte s tarotovými kartami. Studujte Zen. Navštěvujte víc kurzů a workshopů. Čtěte hodně knih. Podstupte transakční analýzu. Učte se jógickým lekcím. Věnujte se okultismu. Studujte magii. Pracujte s kahunou.[3] Podnikněte šamanskou cestu. Seďte pod pyramidami. Čtěte Nostrodama. Připravujte se na nejhorší.

Podstupte retreat. Zkuste půst. Berte aminokyseliny. Opatřte si generátor záporných iontů. Vstupte do školy mysterií. Naučte se čtení z ruky. Zkuste tónování. Vyzkoušejte terapii barvami. Zkuste podprahové nahrávky. Užívejte mozkové enzymy, antidepresiva, léčivé prostředky z květin. Jeďte do léčivých lázní. Odcestujte do Tibetu. Pátrejte po svatých mužích. Držte se za ruce v kruhu a dostávejte se do výšin. Vzdejte se sexu i návštěv kina. Noste okrové roucho. Připojte se ke kultu.

Vyzkoušejte bezpočet druhů psychoterapie. Berte zázračné drogy. Objednejte si množství časopisů. Vyzkoušejte Pritkinovu dietu. Jezte jen grapefruity. Čtěte ze své dlaně. Připojte se k myšlení New Age. Zlepšujte ekologii. Zachraňujte planetu. Naučte se číst auru. Noste křišťál. Objevte indickou astrologickou interpretaci. Navštivte transmédium. Podstupte sexuální terapii. Vyzkoušejte tantrický sex. Získejte požehnání nějakého gurua. Připojte se k anonymní skupině. Cestujte do Lurd. Potápějte se do horkých pramenů. Vstupte do školy Arica. Noste terapeutické sandály. Uzemněte se. Získávejte víc prány a vydýchejte se z onoho stavu temné negativity. Vyzkoušejte zlaté jehly akupunktury. Kontrolujte hada žlučníku. Zkoušejte dýchání čakrami. Čistěte své čakry. Meditujte ve velké Cheopsově pyramidě v Egyptě.

Říkáte, že vy i vaši přátelé jste tohle všechno vyzkoušeli? Ó člověče, ty úžasné stvoření! Tragické, komické, a přece tak ušlechtilé! Taková odvaha pokračovat v hledání! Co nás nutí hledat odpovědi? Utrpení? Ano. Naděje? Jistě. Ale je tu ještě něco víc.

Intuitivně víme, že někde existuje konečná odpověď. Klopýtáme vedlejšími slepými cestami do slepých uliček a cest; byli jsme využívaní a ovládaní, rozčarovaní, naštvaní, a snažíme se dál.

Kde je naše slepá skvrna? Proč nemůžeme najít odpověď?

Nerozumíme problému; to je důvod, proč nemůžeme najít odpověď.

Možná, že je výjimečně jednoduchá, a to je důvod, proč ji nedokážeme uvidět.

Možná, že řešení není ´tam venku´ a to je důvod, proč ho nemůžeme najít.

Možná, že máme tolik systémů přesvědčení, že jsme slepí k tomu, co je zřejmé.

Několik jedinců dosáhlo během minulosti velké jasnosti a zažili definitivní vyřešení všech lidských strastí. Jak k tomu dospěli? Co bylo jejich tajemstvím? Proč nemůžeme pochopit, čemu se museli naučit? Je to opravdu skoro nemožné, nebo snad i málem beznadějné? A co obyčejný člověk, který není duchovním géniem?

Mnoho lidí sleduje duchovní cesty, ale ti, kteří nakonec uspěli a realizovali konečnou pravdu, jsou vzácní. Proč to tak je? Sledujeme rituály a dogmata a horlivě praktikujeme duchovní disciplíny –

a znovu zkrachujeme! I když to funguje, rychle přijde ego a uvízneme v hrdosti a samolibosti já, přesvědčeného, že zná odpověď. Ó, Pane, chraň nás od těch, kteří mají odpovědi! Chraň nás od spravedlivých! Chraň nás od dobrodinců!

Nejasnosti jsou naše spása. Pro ty, kterým to není jasné, stále existuje naděje. Držet se svého nevědění.

Je to nakonec váš nejlepší přítel, vaše nejlepší ochrana proti smrtící řadě odpovědí těch ostatních, před znásilňováním jejich představami. Není-li vám všechno jasné, tato kniha je pro vás.

Co je v této knize? Sděluje jednoduchý způsob, jak dosáhnout velké jasnosti a překonat své problémy na cestě. Nedojde k tomu nalezením odpovědi, ale rozpuštěním příčiny problému. Stav dosažený velkými mudrci v minulosti je k dispozici; řešení jsou v nás a je snadné je najít. Mechanismus upouštění od ulpívání je prostý a skutečnost je evidentní.

Funguje to během každodenního života. Není to žádné dogma nebo soubor přesvědčení. Všechno si můžete sami ověřit a nemůže tak být svedeni na scestí. Neexistuje závislost na jakýchkoliv naukách. Vyplývá to z výroků

„Poznej sebe sama“, „Pravda vás osvobodí“; a „Boží království je ve vás.“ Funguje to cynikovi, pragmatikovi, nábožensky věřícímu i ateistovi. Funguje to v jakémkoliv kulturním prostředí i jakékoliv věkové kategorii. Funguje to duchovním lidem a stejnou měrou i lidem neduchovním.

Jelikož tento mechanismus je váš vlastní, nikdo vám ho nemůže vzít. Nehrozí vám rozčarování.

Zjistíte sami pro sebe, co je skutečné a co jsou pouhé programy mysli a systémy přesvědčení. Během doby, kdy to všechno probíhá, budete stále zdravější, s menším úsilím budete úspěšnější, spokojenější a schopnější skutečné lásky. Vaši přátelé si povšimnou rozdílů; změny jsou trvalé. Nejdete za dosažením něčeho ´vysokého´ a následným krachem.

Zjistíte, že ve vás je jakýsi bezděčný učitel.

Nakonec odhalíte své vnitřní Já. Vždycky jste podvědomě tušili, že tam je. Když ho najdete, pochopíte, co se velcí mudrcové minulosti pokoušeli sdělit. Budete tomu rozumět, protože Pravda je zcela zřejmá a je uvnitř vašeho vlastního Já.

Tato kniha se trvale píše v mysli spolu s vámi, čtenáři.

Je to jednoduché, snadné a příjemné.

Není tu nic, čemu by bylo nutné se naučit, nebo co by bylo třeba si zapamatovat.

Při čtení se budete cítit lehčí a spokojenější. Jak budete číst, vyvolá to automaticky prožívání svobody. Budete cítit, že zátěže se odstraňují.

Všechno vám bude připadat radostnější. Věci probíhají stále líp a líp!

Je v pořádku být skeptický. Rozebrali jsme předchozí běžně známé cesty, buďme tedy tak skeptičtí, jak je nám libo. Skepse je samozřejmě vhodná, umožňuje vyvarovat se exaltovaného nadšení a být připravený na pozdější zklamání.

Lépe než elán vám proto poslouží tiché pozorování.

Existuje ve vesmíru cosi takového jako něco za nic? Ano, jistě. Je to vaše vlastní svoboda, na kterou jste zapomněli a nevíte, jak ji prožívat. To, co se vám nabízí, není něco, co by se

dalo získat. Není to nic nového nebo něco mimo vás. Už teď je to vaše a je třeba to jen znovu probudit a odhalit. Projeví se to ze své vlastní přirozenosti.

Smyslem sdílení tohoto přístupu je pouze

uvést vás do kontaktu s vaším vnitřním cítěním a zkušenostmi.

Navíc je tu mnoho velmi užitečných informací, které vaše mysl bude chtít zjistit.

Proces odevzdávání začne automaticky, protože přirozeností mysli je hledat úlevu od bolesti a utrpení a zažívat hlubší spokojenost.

[2] Pentecostalismus je „letniční“ hnutí obnovy v protestantské církvi, striktně se řídící vírou v neomylnost bible (pozn. překl.)

[3] Havajské označení kněze, průvodce, čaroděje

Následující část: Kapitola 2. Mechanismus vzdávání se
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 2. Mechanismus vzdávání se

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:09:24

Kapitola 2. Mechanismus vzdávání se
Předcházející část: Kapitola 1. Předmluva

Co to je?

Vzdání se je jako náhlé zastavení vnitřního tlaku nebo opadnutí důležitosti. Je spojené s náhlým pocitem úlevy a lehkosti, s větší spokojeností a uvolněností. Je to aktuální mechanismus mysli a každý to příležitostně zažil.

Dobrý je následující příklad: nacházíte se uprostřed intenzivní argumentace, jste naštvaní, rozrušení, a vtom vám celá ta věc začne náhle připadat úplně absurdní a směšná. Začnete se smát. Tlak polevil. Z hněvu a z pochybností, z pocitu, že vás napadají, jste se náhle dostali do stavu, kdy se najednou cítíte uvolnění a spokojení.

Uvažte, jak jedinečné by bylo, kdybyste to mohli dělat neustále, kdekoliv a se vším, co se děje. Cítili byste se pořád svobodní a spokojení a už byste nikdy nebyli obtěžováni svými emocemi. Právě toho se týká tato technika: zanechávat ulpívání vědomě a často.

Bude pak záležet jen na vás, jak se budete cítit, a nebudete už vydáni na milost a nemilost světu i svým reakcím na něj. Nebudete už obětí. Tím se zabývá základ Buddhova učení, které odstraňuje stres vznikající jako důsledek bezděčných reakcí.

Neseme v sobě obrovskou zásobu nahromaděných negativních pocitů, přístupů a přesvědčení. Nahromaděná zátěž nás dělá depresivními a to je základem mnoha našich nemocí a problémů. Rezignovali jsme na to a ospravedlňujeme to coby ´lidskou podmíněnost´. Snažíme se z toho uniknout bezpočtem způsobů. Průměrný lidský život probíhá ve snaze vyhýbat se a unikat vnitřnímu neklidu, uniknout strachu a hrozbě deprese. Sebeúcta každého člověka je soustavně ohrožovaná zevnitř i zvenčí.

Podíváme-li se na lidský život důkladněji, uvidíme, že je to v podstatě neustálá důmyslná snaha uniknout našim vnitřním obavám, které se promítají na okolní svět. Střídá se to s obdobími radovánek, kdy jsme na chvíli svým vnitřním úzkostem unikli, ale ty obavy na nás číhají stále. Obáváme se svých vnitřních emocí, protože obsahují tak velké množství negativity, že se bojíme, aby nás nepřemohly, kdybychom jim věnovali víc pozornosti. Bojíme se jich, protože když jim dovolíme v sobě vyvstat, nemáme žádný vědomý mechanismus k jejich zvládnutí. Jelikož se bojíme si je přiznat, dál a dál narůstají a nakonec se začneme potají těšit, že všechnu tu bolest ukončí smrt. Nejsou to myšlenky nebo realita, co je bolestné, ale pocity, které je provázejí. Myšlenky samy o sobě jsou bezbolestné, ne ovšem pocity, které se nacházejí pod nimi!

Tím, co vyvolává myšlenky, je nahromaděný tlak pocitů. Jeden pocit může v průběhu času vytvořit doslova tisíce myšlenek. Připamatujme si například na jednu bolestnou vzpomínku, strašný žal z ranné doby života, který je v nás skrytý. Podívejme se na všechna ta léta a léta úvah, spojených s touto konkrétní událostí.

Kdybychom se mohli vzdát toho základního bolestného pocitu, který se jí týká, všechny ty myšlenky by se okamžitě rozplynuly a my bychom mohli na tu událost zapomenout.

Toto zjištění je v souladu s vědeckým výzkumem. Gray-LaViolettova vědecká teorie integruje psychologii a neurofyziologii. Jeho výzkum prokázal, že pocitové naladění zabarvuje myšlenky i paměť (Gray-LaViolette, 1981). Myšlenky jsou uložené v paměťové bance podle různých odstínů pocitů, s těmito myšlenkami spojenými. Proto když od pocitu upustíme, necháme ho být, osvobodíme se ode všech myšlenek s ním souvisejících.

Je velmi cenné vědět, že všechny pocity, jakýkoliv pocit je možné kdykoliv a kdekoliv v jediném okamžiku nechat být a že se to dá dělat nepřetržitě a bez jakékoliv námahy.

Co je stav odevzdávání? Znamená osvobozovat se od negativních pocitů v dané oblasti, takže tvořivý a spontánní stav může probíhat bez odporu a není narušován vnitřními konflikty. Osvobodit se ve svém životě od vnitřních konfliktů a ode všech očekávání znamená

dávat ostatním tu největší svobodu.

Umožní nám to zažívat základní podstatu vesmíru, která, když se odhalí, se v dané situaci projevuje jako největší možný přínos. Může to znít filozoficky, ale když se to děje, je to reálný prožitek.

Pocity a psychické mechanismy

Máme tři hlavní způsoby, kterými manipulujeme s pocity: jejich potlačování, projevování pocitů a uhýbání před nimi. Probereme si jedno po druhém.

1._Potlačení a ovládnutí.

Jsou to nejčastější způsoby, kterými pocity odsouváme a potlačujeme. Při potlačení se to stane nevědomě; při ovládnutí se to děje vědomě. Nechceme být svými pocity znepokojováni a kromě toho nevíme, co jiného bychom s nimi mohli udělat. Jistým způsobem kvůli nim trpíme a pokoušíme se dál fungovat, jak nejlépe umíme. Rozhodnutí ovládnout nebo potlačit určité pocity je v souladu s našimi nevědomými programy, které si všichni přinášíme v sobě jako důsledky sociálních zvyklostí a rodinné výchovy. Tlak potlačených emocí se později pociťuje jako podrážděnost, náhlé změny nálady, svalové napětí v krční oblasti a v zádech, bolesti hlavy, křeče, menstruační poruchy, zánět tlustého střeva, trávicí potíže, nespavost, hypertenze, alergie a další tělesná onemocnění.

K potlačení emoce došlo, protože v nás vyvolávala tolik provinilosti a strachu, že nebylo vůbec možné ji vědomě prožívat. Jakmile hrozilo, že se takové pocity objeví, okamžitě se zatlačily do podvědomí. S potlačenou emocí se pak manipuluje mnoha způsoby, aby byla jistota, že zůstane potlačená a že si ji neuvědomíme.

Z těchto mechanismů, používaných myslí s úmyslem udržet emoce potlačené, jsou patrně nejznámější popření a projekce, jelikož mají sklon objevovat se společně a vzájemně se posilovat. Popření má za následek dozrávání hlavních emočních bloků. Obvykle bývá provázené mechanismem projekce. Kvůli provinilosti a strachu potlačíme vyvstávající emoci a popřeme její přítomnost v sobě. Místo abychom ji procítili, promítneme ji do okolí a do lidí kolem sebe. Máme dojem, jako by patřila ´jim´. ´Oni´ se pak stanou nepřáteli a mysl vyhledá a najde si ospravedlnění, aby mohla svou projekci posílit. Vina se přisoudí lidem, místům, institucím, stravě, klimatickým podmínkám, astrologickým událostem, sociálním podmínkám, osudu, Bohu, náhodě, ďáblu, cizincům, etnickým skupinám, politickým rivalům a dalším věcem mimo nás. Projekce je hlavním mechanismem, používaným v dnešním světě. Nachází si důvody pro všechny války, sváry a občanské nepokoje. Nenávist k nepříteli se dokonce podporuje, aby se tak člověk stal ´dobrým občanem´. Podporujeme naše vlastní sebevědomí na úkor ostatních a to nakonec vyústí ve zhroucení sociálního systému. Mechanismus projekce je za všemi útoky, násilnostmi, agresí, i za všemi formami sociální destrukce.

2._Projevování.

Tímto mechanismem se emoce ventiluje, projevuje se slovně nebo řečí těla a ztvárňuje se neutuchajícím množstvím projevů. Projevy negativních emocí umožňují vypustit tolik z vnitřního tlaku, že zbytek se může potlačit. To je velmi důležité pochopit, protože mnoho lidí v dnešní

společnosti se domnívá, že se osvobodí od svých emocí tím, že je budou bez zábran dávat najevo. Fakta dokazují opak. Emocionální projevy vedou za prvé k tomu, že dochází k jejich posilování a dodává jim to víc energie. A za druhé projevování emocí jen umožní odsunout jejich zbytek mimo vědomí.

Jestli bude u dotyčného jedince převažovat projevování nebo potlačování, závisí na jeho výchově v dětství, na současných kulturních normách, na zvyklostech a na médiích. V důsledku nepochopení práce Sigmunda Freuda a psychoanalýzy je teď v módě dávat najevo emoce zcela bez zábran. Freud poukázal na to, že potlačování je příčinou neurózy; dávat je najevo bylo mylně považováno za léčivé. Tento nesprávný výklad vedl ke shovívavosti k sobě samému na úkor druhých. Freud v klasické psychoanalýze ve skutečnosti říká, že potlačený impulz nebo pocit má být neutralizován, sublimován, socializován a převeden do konstruktivních projevů laskavosti, do činnosti a tvořivosti.

Když své negativní pocity vychrlíme na ostatní, vnímají to jako útok a na oplátku jsou nuceni svoje emoce potlačit, projevit, nebo před nimi uhýbat: projevování negativity tak vede k poškozování a k ničení vztahů.

Daleko lepší alternativou je převzít odpovědnost za své pocity a neutralizovat je. Pak jsou k dispozici pro vyjádření jen pozitivní pocity.

3._Uhýbání.

Uhýbání před pocity je snahou vyhýbat se jim prostřednictvím rozptýlení. Toto unikání je páteří zábavního a alkoholového průmyslu a je i cestou workoholismu. Unikání a vyhýbání se vnitřnímu uvědomování je sociálně tolerovaný mechanismus. Můžeme uhýbat před svým vnitřním já a bránit se svým pocitům bezpočtem aktivit, z nichž mnohé se potom, když zesílí, mohou nakonec stát závislostí.

Lidé se zoufale snaží, aby si nic z toho všeho neuvědomovali. Můžeme vidět, jak často v momentu, kdy vstoupí do místnosti, honem zapnou televizor a chodí pak kolem dokola jako v polosnu, neustále programovaní tím, co se do nich řine. Bojí se setkat se sebou samými, mají strach zůstat i jen chvíli sami. Proto všechny ty nepřetržité horečnaté aktivity: neustálé společenské styky, hovory, psaní textových zpráv, přehrávání hudby, činnosti, cestování, vyhlídkové zájezdy, nakupování, přejídání, hazardní hry, polykání tablet, užívání drog a koktejlové párty.

Mnohé z výše uvedených únikových mechanismů člověka poškozují, jsou stresující a neúčinné. Každý z nich sám o sobě vyžaduje zvýšené množství energie. K obraně proti narůstajícímu tlaku odmítaných a potlačovaných pocitů je zapotřebí enormní množství energie. Postupně se snižuje úroveň vědomí a vývoj se zpomaluje. Ztrácí se tvořivost, energie i skutečný zájem o ostatní. Dochází k zastavení duchovního růstu a nakonec i k přibývání fyzických a emocionálních onemocnění, chorob, ke stárnutí a k předčasné smrti. Promítání potlačovaných emocí na ostatní má za následek sociální problémy, rozhádanost, narůstání sobeckosti a bezohlednosti, která je pro naši současnou společnost typická. Nejvýrazněji ze všeho se projevuje

neschopnost mít jiného člověka skutečně rád a důvěřovat mu, což ústí v sociální izolaci a sebenenávist.

Co se stane, když se na rozdíl od toho přestaneme s emocí ztotožňovat?

Energie vytvářející emoci se bezprostředně odevzdá a čistým výsledkem je uvolnění. S neustálým odevzdáváním se nahromaděný tlak začne zmenšovat. Každý ví, že jakmile přestaneme na něčem lpět, začneme se okamžitě cítit líp. Tělo se fyziologicky změní. Zjišťujeme, že se zlepšilo zbarvení kůže, dýchání, tep, krevní tlak, svalové napětí, gastrointestinální funkce i chemické složení krve. Ve stavu vnitřní svobody se všechny funkce těla i orgánů vracejí do normálního, zdravého stavu. Okamžitě je k dispozici větší

svalová síla. Představivost se zlepšuje a naše vnímání světa i sebe sama se mění k lepšímu. Cítíme se spokojenější, láskyplnější a tolerantnější.

Pocity a stres

Velmi mnoho pozornosti a publicity se věnuje tématu stres, bez skutečné znalosti jeho základní povahy. Říká se, že víc než kdykoliv předtím máme sklon být vystresovaní. Jaká je základní příčina stresu? Jistě to nejsou vnější urychlující faktory. To jsou jen příklady mechanismu, který jsme popsali jako projekci – promítání na druhé. Jsou to ´oni´ nebo ´to´, co je považováno za viníka, ačkoliv to, co cítíme, jsou ve skutečnosti jen projevy vnitřního tlaku potlačovaných emocí. Právě tyhle potlačené emoce nás činí zranitelnějšími vnějším stresem.

Zdroj ´stresu´ je ve skutečnosti vnitřní; není vnější, jak lidé by rádi věřili. Například rychlost, s jakou zareagujeme strachem, závisí na tom, jak velké množství strachu je už uvnitř přítomné, aby se mohlo zaktivovat nějakým stimulem. Čím víc strachu v sobě máme, tím víc se naše vnímání světa mění v úzkostné, obezřetné očekávání. Pro úzkostného člověka je tenhle svět děsivým místem. Pro hněvivého člověka je to chaos, vyvolávající rozmrzelost a frustraci. Pro člověka, který se cítí provinilý, je to svět pokušení a selhávání, které vidí všude. To, co držíme v sobě, zabarvuje náš svět. Upustíme-li od obviňování, uvidíme nevinnost. Nicméně člověk, který je ovládaný obviňováním, uvidí jen zlo. Základním pravidlem je, že se soustřeďujeme na to, co jsme potlačili.

Stres vzniká hromaděním tlaku, vytvářeného našimi zapíranými a potlačovanými pocity.

Tlak se potřebuje uvolnit

a tak vnější události jen aktivují to, co jsme vědomě i nevědomě potlačili. Energie našich zablokovaných pocitů se znovu a znovu projevuje prostřednictvím našeho autonomního nervového systému a způsobuje patologické změny, vedoucí k chorobným procesům. Negativní pocity okamžitě vyvolají ztrátu 50% svalové síly a také omezují vidění, fyzicky i mentálně. Stres je naše emocionální reakce na rychle se měnící okolnosti nebo podněty. Způsobují ho naše přesvědčení, spojená s emočním tlakem.

Příčinou stresu tedy nejsou vnější podněty, ale míra naší reaktivity. Čím víc se dokážeme odevzdávat, tím méně jsme náchylní ke stresu.

Škody způsobené stresem jsou jen důsledky našich vlastních emocí. Účinnost upouštění od lpění a snižování reakcí organismu na stres byly prokázáno vědeckým výzkumem (14.kapitola).

Mnoho programů redukujících stres, nabízených v dnešní době, často postrádá základní přístup. Spíše než odstranit příčiny samotného stresu se pokoušejí zmírnit účinky stresu, nebo se soustřeďují na vnější události. Je to jako snaha snížit horečku bez řešení infekce. Například svalové napětí vzniká jako důsledek úzkosti, strachu, hněvu a pocitů viny. Užitečnost kurzů technik svalové relaxace bude proto velmi omezená. Bylo by mnohem efektivnější odstranit příčinu, vytvářející napětí, t.j. odmítaný a potlačovaný hněv, strach, pocity provinilosti nebo jiné negativní pocity.

Životní události a emoce

Racionalizující mysl preferuje udržování skutečné příčiny emocí mimo oblast uvědomování a využívá k tomu mechanismus projekce. Tou obviňuje události nebo jiné lidi ze ´způsobení´ pocitu a sebe vidí jako bezmocnou nevinnou oběť vnějšího působení. „Oni mě rozhněvali.“ „On mě rozčílil.“ „To mě vyděsilo.“ „Příčinou mé úzkosti je, co se děje ve světě.“ Ve skutečnosti je to přesně naopak.

Odmítané a potlačované pocity hledají příležitost se projevit a jako spouštěcí mechanismy využívají události, aby se jejich prostřednictvím mohly vybít.

Jsme jako přetlakové hrnce, připravené vypustit páru, kdykoliv vznikne příležitost. Naše spouštěče jsou nastavené a připravené explodovat. V psychiatrii se tento mechanismus nazývá přesunem. Protože jsme hněviví, události nás ´dělají´ rozhněvanými.

Jestliže jsme prostřednictvím neustálého odevzdávání upustili od nahromaděného hněvu, je velmi nesnadné a ve skutečnosti dokonce nemožné, aby někdo nebo nějaká situace ´způsobila´, že propadneme hněvu. Totéž platí i pro všechny ostatní negativní pocity, které se odevzdaly.

Vzhledem k sociální podmíněnosti v naší společnosti lidé odmítají a potlačují dokonce i své pozitivní pocity. Potlačená láska vyústí ve zlomené srdce srdečního infarktu.

Omezovaná láska se projeví jako nadměrné zbožňování domácích zvířátek a jako různé formy modlářství.

Pravá láska je svobodná od strachu a je charakterizovaná neulpíváním. Strach ze ztráty posiluje připoutanost a snahu druhého si přivlastnit. Například muž, který si není jistý svou přítelkyní, je velmi žárlivý.

Když tlak odmítaných a potlačovaných pocitů přesáhne stupeň, který je jedinec schopný snášet, mysl vytvoří událost ´tam venku´, na které se může vybít a dát tak volný průchod emocím. To znamená, že

člověk se spoustou potlačovaného smutku bude nevědomky vytvářet ve svém životě množství smutných událostí.

Úzkostný člověk bude vyvolávat hrozivé události;

zlostný člověk bude obklopený okolnostmi, vzbuzujícími hněv, a

pyšného člověka budou neustále urážet.

Jak řekl Ježíš Kristus: „Proč vidíš třísku v oku bratra svého a trám ve svém vlastním oku nevidíš? “ (Matouš 7:3) Všichni velcí Mistři ukazují směrem dovnitř.

Všechno ve vesmíru vysílá vibrace. Čím je vibrace vyšší, tím víc má energie. Emoce jsou také energie, proto vyzařují vibrace. Tyto emocionální vibrace působí na energetická pole těla a objevují se účinky, které se dají vidět, pociťovat i měřit. Videosekvence, používající Kirlianovy fotografie, například ty Dr. Thelmy Moss ukazují, jak současně se změnami emocí dochází k rychlému kolísání barvy a velikosti energetických polí (Krippner, 1974). Energetické pole se tradičně nazývá ´aura´ a mohou ji vidět lidé, kteří narodili se schopností vidět vibrace této frekvence, nebo k takové schopnosti inklinují. Aura mění své zbarvení i velikost současně s emocemi. Svalové testování také prokázalo energetické změny, spojené s emocemi, jelikož svaly našeho těla okamžitě zareagují na pozitivní i na negativní podněty. Tak se naše základní emocionální stavy přenášejí do vesmíru.

Mysl nemá žádné rozměry nebo rozsah a není prostorově omezená; proto prostřednictvím vibrační energie vysílá svůj základní stav na neomezenou vzdálenost. Znamená to, že svým emocionálním stavem a myšlenkami běžně a nevědomky ovlivňujeme i ostatní lidi. Například emocionální vzorce a jim přidružené mentální formy mohou být jasnovidci rozpoznány a dají se poznat i na velkou vzdálenost. Dá se to prokázat experimentálně, vědecký základ tohoto jevu byl předmětem velkého zájmu moderních kvantových fyziků.

Vzhledem k tomu, že emoce vyzařují vibrační energetické pole, jsou to právě emoce, co ovlivňuje a určuje, kteří lidé se v našich životech objeví. Životní události jsou ovlivňované našimi emocemi, odmítanými a potlačovanými na psychické rovině. Tak hněv přitahuje zlostné myšlenky. Základním pravidlem psychického vesmíru je, že

´podobné přitahuje podobné´.

Obdobně ´láska šíří lásku´, takže

osoba, která se vzdala většiny vnitřní negativity, je obklopená milujícími myšlenkami, milujícími událostmi, milujícími lidmi a milujícími zvířaty.

Tento jev vysvětluje mnohé biblické citáty a obecné výroky, které matou intelekt, výroky jako ´Bohatí zbohatnou a chudí zchudnou´ a ´Ti, kteří mají, dostanou víc´. Obecně tedy platí, že lidem žijícím v apatii budou okolnosti přinášet do jejich životů chudobu, a

těm, kteří si uvědomují hojnost, to bude přinášet do jejich životů hojnost.

Protože všechny živé věci jsou ve vibračních energetických hladinách propojené, náš základní emoční stav bezděčně rozpoznává a reaguje na všechny životní formy kolem nás. Je dobře známo, že zvířata mohou okamžitě přečíst základní emoční stav člověka. Existují pokusy, prokazující, že i růst bakterií je ovlivňovaný lidskými emocemi a že rostliny projevují měřitelné reakce na náš emoční stav (Backster, 2003).

Jak nechat probíhat – neulpívat

Neulpět znamená uvědomit si pocit (emoci), nechat ho vyvstat, zůstávat s ním, dovolit mu probíhat a nechávat tomu volný průběh, aniž bychom ho chtěli změnit nebo cokoliv s ním udělat. Znamená to prostě připustit, aby tu ten pocit byl, a zaměřit se na propouštění energie za ním.

Prvním krokem je dovolit si mít ten pocit, bez odporu k němu, bez jeho vybíjení navenek, bez obav z něj, bez odsuzování nebo moralizování o něm.

Znamená to upustit od posuzování a uvidět, že je to jen pocit. Tato technika znamená

být s tím pocitem a vzdát se veškeré snahy ho jakýmkoliv způsobem měnit.

Upustit od chtění pocitu odporovat. Odpor je tím, co dodává pocitu odolnost.

Když zanecháte odporu nebo snahy pocit změnit, nastane posun do dalšího pocitu s jemnějším pociťováním. Pocit, který není odmítaný, se rozpouští, protože ubývá jeho energie.

Pokud začnete s tímto procesem, zpozorujete, že máte strach a obviníte se za to, že máte pocity; bude tu odpor k pocitům obecně. Aby bylo snadnější dovolovat pocitům vyvstávat, je jednodušší nechávat být především reakce na to, že máte pocity. Ukázkovým příkladem je strach ze strachu. Nejprve nechte proběhnout strach nebo pocit viny z toho, že máte určitý pocit, a pak se věnujte dotyčnému pocitu.

Když necháváte pocit probíhat, ignorujte všechny myšlenky. Zaměřte se na pocit samotný, ne na myšlenky. Myšlenky nemají konce, posilují sebe samy a plodí jen další myšlenky. Myšlenky jsou jen racionalizacemi mysli, která se pokouší zdůvodnit si přítomnost pocitu.

Skutečnou příčinou pocitu je tlak, který se pod ním nahromadil a přiměl ho, aby se v tomto okamžiku objevil. Myšlenky nebo externí aktivity jsou jen záminkou, vytvářenou myslí.

Až se víc obeznámíme s upouštěním od ulpívání, postřehneme, že

všechny negativní pocity jsou spojené s naším základním strachem, vztahujícím se k přežití, a že

všechny pocity jsou jen programy pro přežití, o kterých se mysl domnívá, že jsou nezbytné.

Technika upouštění od ulpívání tyto programy postupně ruší.

Prostřednictvím tohoto procesu začnou být stále zřetelnější motivace, ze kterých pocity vznikají.

Upustit od ulpění znamená nemít žádné silné emoce, týkající se dané záležitosti:

„Pokud se to stane, je to v pořádku, a je to také v pořádku, i když se to nestane.“

Když jsme uvolnění, je tu upuštění od připoutaností. Můžeme si něco užívat, ale k tomu, abychom byli šťastní, to nezbytně nepotřebujeme. Progresivně se zmenšuje závislost na něčem nebo na někom vnějším. Tyhle zásady jsou v souladu se základem Buddhova učení – vyhýbat se připoutanosti ke světským jevům, stejně jako se základem učení Ježíše Krista – ´být ve světě, ale ne ze světa´.

Někdy jsme přestali lpět na pocitu a všimli jsme si, že pocit se vrátil nebo pokračuje. Stalo se to, protože je tam toho víc než jen to, od čeho se teď upustilo. Všechny ty pocity jsme ze svého života vytěsnili a může tu být spousta potlačené energie, která se potřebuje uvolnit a být přijata.

Kdykoliv ulpívání ustane, objeví se okamžitě lehčí, spokojenější pocit, skoro něco jako ´pohodovost´.

Tím, že se neustále přestává ulpívat, je možné v tomto stavu svobody zůstávat.

Pocity přicházejí a odcházejí a nakonec zjistíš, že Ty nejsi svými pocity, že skutečné ´Ty´ je jen jejich svědkem.

Přestáváš se s pocity ztotožňovat.

´Ty´, které je pozoruje a je si vědomé, co se děje, zůstává pořád stejné. Jak si víc a víc uvědomuješ neměnícího se vnitřního svědka, začínáš se identifikovat s touto úrovní vědomí. Postupně se stáváš spíše pouhým svědkem jevů, než tím, kdo jevy zažívá. Blížíš se stále víc ke skutečnému Já a začínáš vidět, že po celou dobu jsi byl svými pocity klamán.

Myslel sis, že jsi obětí svých pocitů. Teď vidíš, že pocity nejsou ničím reálným; jsou jen vytvářeny egem, sběračem programů, které mysl mylně považovala za nezbytné pro přežití.

Důsledky upuštění od lpění jsou šalebně rychlé a jemné, účinky jsou ale velmi silné. Často jsme něco nechali být, myslíme si ale, že k tomu nedošlo. Naši přátelé nám umožní si to uvědomit. Jednou z příčin tohoto jevu je, že když se od něčeho úplně upustilo, zmizelo to z vědomí. Jelikož nás to teď už nikdy nenapadne, neuvědomujeme si, že to je pryč. To je běžný jev mezi lidmi, jejichž uvědomování vzrůstá. Nejsme si vědomi všech těch uhlíků, které jsme odhodili; díváme se na lopatu, se kterou zacházíme právě teď. Neuvědomujeme si, jak moc se ta hromada zmenšila. První, kteří si toho všimnou, jsou často naši přátelé a rodina.

Ke sledování svého pokroku si mnozí lidé udělají graf. Pomáhá to překonávat odpor, který má obvykle podobu „Tohle nefunguje.“ Je běžné, že lidé, kteří udělali obrovský pokrok, prohlásí: „Tohle prostě nefunguje.“

Musím si připomínat, jaký jsem byl předtím, než ve mně tento proces upouštění od lpění na pocitech započal.

Odpor k upouštění od sebeztotožňování

Upouštění od negativních pocitů je zničující pro ego, které se tomu bude na každém kroku bránit. Může to mít za následek skeptický názor na techniku, může docházet k ´zapomínání´ odevzdávat, k náhlému růstu neochoty uvidět, co se děje, nebo k ventilování pocitů jejich projevováním a předváděním.

Řešením je nechávat prostě dál probíhat pocity, které o celém tom procesu máš. Ať tu ten odpor je, svému odporu neodporuj.

Jste svobodní. Nemusíte od toho ulpívání upustit. Nikdo vás nenutí. Podívejte se na strach, skrytý za odporem. Čeho se bojíte, pokud jde o tenhle proces? Jste ochotní se toho vzdát?

Nech proběhnout každý strach, jakmile se objeví a odpor se rozplyne.

Nezapomínejme, že upouštíme ode všech programů, které nás po dlouhou dobu zotročovaly a dělaly z nás oběti. Tyhle programy způsobovaly, že jsme byli slepí k pravdě o naší skutečné identitě. Ego ztrácí půdu pod nohama, bude se snažit o triky a předstírat. Jakmile jsme začali upouštět od ulpívání, jeho dny jsou sečteny a jeho síla se zmenšuje. Jedním z jeho triků je neuvědomovat si tuto techniku, například se náhle rozhodnout, že mechanismus vzdávání se ulpívání nefunguje,

věci jsou pořád stejné, je to matoucí, je příliš obtížné si na to vzpomenout a udělat to.

To je znamení skutečného pokroku!

Znamená to, že ego ví, že máme nůž, který nás osvobozuje, a ztrácí půdu pod nohama. Ego není náš přítel. Stejně jako ´Master Control Program´ (dálkový ovladač) ve filmu Tron (1982) nás chce udržovat zotročené svými programy.

Schopnost upouštět od ulpění je vrozená. Není to něco nového nebo cizorodého. Není to nějaká esoterická nauka, něčí představa nebo soubor přesvědčení. Je to pouhé používání naší vlastní vnitřní přirozenosti, které umožňuje stávat se svobodnějšími a spokojenějšími. Když necháváme věci probíhat, není užitečné ´hloubat´ o technice. Lepší je prostě to dělat. Nakonec se rozpoznává, že všechno to přemítání je vzpíráním se. Jsou to všechno představy, které si vytvořila mysl, aby nám bránila prožívat to, co ve skutečnosti je. Když jsme na nějakou dobu ode všeho upustili a začali prožívat to, co se skutečně děje, budeme se svému přemítání smát. Přemítání jsou padělky, pošetilá přesvědčení, která překrývají pravdu. Přemítání nás může zaměstnávat donekonečna. Jednoho dne zjistíme, že jsme přesně tam, kde jsme začali. Přemítání je jako zlaté rybky v akváriu; skutečné Já je jako voda. Skutečné Já je prostor mezi myšlenkami nebo přesněji řečeno pole tichého vědomí pod všemi myšlenkami.

Možná jsme měli zkušenost, kdy jsme byli natolik plně absorbováni v tom, co jsme dělali, že jsme si sotva povšimli plynutí času. Mysl byla velmi tichá a prostě jsme dělali to, co jsme dělali, bez jakéhokoliv odporu nebo usilování. Cítili jsme se spokojeně, možná jsme si sami pro sebe pobrukovali. Fungovali jsme beze stresu. I když jsme byli plně zaměstnaní, byli jsme naprosto uvolnění. Najednou jsme si uvědomili, že všechno to hloubání jsme vůbec nepotřebovali. Myšlenkové pochody jsou jako návnada na ryby; když se do nich zakousneme, chytí nás. Lepší je nenechat se přemítáním polapit. Nepotřebujeme ho.

V nás, ale mimo uvědomování, je pravda

„Vím už všechno, co potřebuji vědět.“ Děje se to automaticky.

Odpor k odevzdávání vzniká paradoxně jako důsledek účinnosti této techniky. Probíhá to tak, že neustále přestáváme ulpívat, když život neprobíhá příliš dobře a my jsme sužováni

nepříjemnými emocemi. Jakmile je všechno konečně v pořádku, upustíme od cesty, jak z toho ven, a přestaneme odevzdávat.

To je chyba, protože

ať se cítím jakkoliv dobře, většinou existuje ještě něco víc k odevzdávání. Využij vyšších stavů a hybné energie odevzdávání.

Pokračuj dál, protože stále to bude lepší a lepší. Odevzdávání získává určitou dynamiku. Jakmile se uvede do chodu, je snadné ho udržet. Čím výš se cítím, tím snazší je neulpívat. Je to dobrý čas k opouštění a zanechávání některých věcí (odmítnutého a potlačovaného ´smetí´), které jsem nechtěl řešit, když jsem byl na dně. Vždycky je tu nějaký pocit, který se může nechat proběhnout a odevzdat. Když se cítím dobře, emoce jsou prostě jemnější.

Někdy budete cítit, že jste uvízli na určitém pocitu. Jednoduše přestaňte ulpívat na pocitu, že jste uvízli. Ať tu prostě je, neodmítejte ho. Pokud se nerozplyne, podívejte se, jestli ho můžete nechat probíhat po troškách a po částech.

Dalším blokem, který může nastat, je obava, že pokud bychom nechali být touhu po něčem, nedostaneme to. Často pomáhá podívat se na některé obecně zakořeněné názory a hned na začátku se jich vzdát.

Například:

(1) Zasloužíme si věci jedině tvrdou prací, bojem, obětí a usilováním

(2) Utrpení je prospěšné a pro nás dobré

(3) Nedostaneme něco za nic

(4) Věci, které jsou příliš jednoduché, nestojí za moc.

Přestat lpět na některé z těchto psychických bariér vůči technice samotné umožní užívat si její lehkost a snadnost.

Následující část: Kapitola 3. Anatomie emocí
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 3. Anatomie emocí

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:11:12

Kapitola 3. Anatomie emocí
Předcházející část: Kapitola 2. Mechanismus vzdávání se

Existují četné komplikované psychologie, týkající se lidských emocí. Často zahrnují značné množství symboliky a odkazů na mytologii a jsou založené na živě diskutovaných hypotézách. V důsledku toho existují různé školy psychoterapie s různými cíli i metodami. Jednoduchost je jednou z charakteristik pravdivosti, proto popíšeme jednoduchou, funkční, testovatelnou mapu emocí, kterou lze stejně jako objektivním testováním ověřit i vlastní zkušenosti.

Cíl přežít

Studium kterékoliv psychologie odhalí, že primárním lidským cílem nadřazeným všem ostatním cílům je potřeba přežít. Každá lidská touha směřuje k zajištění přežití osoby a skupin, se kterými se identifikuje, jako je rodina, naši blízcí a vlast. Lidé se ze všeho nejvíc obávají ztráty schopnosti prožívat. Kvůli tomu mají zájem o přežití těla, protože věří, že jsou tělem, a že tudíž potřebují tělo, aby mohli prožívat svou existenci.

Protože lidé se vnímají jako oddělení ode všeho ostatního a jako omezení, jsou stresováni svými pocity nedostatku. Pro lidské bytosti je běžné hledat uspokojování svých potřeb prostřednictvím toho, co je kolem nich. Důsledkem toho je, že vnímají samy sebe jako zranitelné, protože si sami nepostačují.

Mysl je tudíž mechanismem pro přežití a prostředky, které mysl k přežívání používá, jsou především emoce. Myšlenky jsou vytvářeny emocemi a emoce se nakonec stávají zkratkami pro myšlenky. Tisíce a dokonce miliony myšlenek mohou být nahrazeny jednou jedinou emocí. Emoce jsou elementárnější a primitivnější než mentální procesy. Zdůvodňování je zbraň, kterou mysl používá k dosažení svých emocionálních cílů. Při argumentování je základní, fundamentální emoce obvykle nevědomá nebo při nejmenším neuvědomovaná. Když se tato základní emoce opomíjí, ignoruje se a neprožívá, lidé si neuvědomují příčiny svého jednání a snaží se najít všechny možné důvody, které vypadají hodnověrně.

Ve skutečnosti lidé obvykle nevědí, proč dělají to, co dělají.

Existuje jednoduchý způsob,

jak si uvědomit skrytý emoční cíl za jakoukoliv činností: položit si otázku ´Proč?´

Po každé odpovědi se ptát znovu a znovu, dokud se neodhalí základní pocit.

Příkladem by mohl být třeba muž, který chce nový Cadillac. Jeho mysl mu nabízí všechny možné logické důvody, ale logika to doopravdy vysvětlit nedokáže. Tak se zeptá sám sebe „Proč chci ten Cadillac?“ „No,“ řekne si, „znamenalo by to získat určitou prestiž, uznání a respekt, solidní postavení úspěšného občana.“ Znovu: „Proč chci získat respekt a uznání od ostatních?“ „Abych měl pocit bezpečí.“ „Proč chci mít pocit bezpečí?“

„Abych se cítil spokojený.“

Následující otázka ´Proč?´ odhalí, že základem jsou pocity nejistoty, nespokojenosti a chybějící naplnění.

Každá činnost nebo touha prozrazuje, že hlavním cílem je získat určitý pozitivní pocit. Nejsou tu jiné cíle než překonat strach a dosáhnout spokojenosti. Emoce jsou spojené s tím, o čem jsme přesvědčeni, že zajistí naše přežití,

ne s tím, co právě chceme. Emoce jsou skutečnou příčinou elementárního strachu, který každého nutí, aby neustále usiloval o svoje zabezpečení.

Škála emocí

Pro jednoduchost a přehlednost budeme používat škálu emocí, která koresponduje s úrovněmi vědomí. Úplná prezentace úrovní vědomí, jejich vědecký základ a praktické aplikace se nacházejí v knize Moc versus Síla: Skrytí činitelé, určující lidské jednání (Hawkins 1995, 2012).

Stručně řečeno: všechno vyzařuje energii, ať už pozitivní, nebo negativní. Intuitivně si uvědomujeme rozdíl mezi pozitivním (přátelským, upřímným, ohleduplným) člověkem a člověkem negativním (chtivým, nepoctivým a nenávistným). Energie Matky Terezy se evidentně lišila od energie Adolfa Hitlera; většina lidí se nachází někde mezi těmito dvěma. Hudba, místa, knihy, zvířata, úmysly – cokoliv živého vyzařuje energii určitého pocitu, která se dá přesně vytestovat jako jeho základ a jeho stupeň pravdivosti.

´Stejné přitahuje stejné´. Nejrůznější energie se spojují v jednotlivé ´atraktorové vzory´ neboli ´úrovně vědomí´. Mapa vědomí (viz přílohu A) poskytuje lineární, logaritmický pohled na tento nelineární energetický terén. Každá úroveň vědomí (či atraktorového vzoru) je přesně testována na logaritmické škále energetické síly v rozsahu 1 – 1000. Úroveň plného osvícení (1000) na vrcholu mapy představuje nejvyšší úroveň, dosažitelnou v lidské sféře; je to energie Ježíše Krista, Buddhy a Krišny. Úroveň studu, zahanbenosti (20) je v dolní části, v blízkosti smrti, představuje holé přežití.

Úroveň odvahy (200) je kritickým bodem, znamená přechod od negativní k pozitivní energii. Je to energie integrity, pravdivosti, posílení a schopnosti zvládat. Hladiny vědomí pod úrovní odvahy jsou destruktivní, zatímco emoční hladiny nad úrovní odvahy život podporují. Jednoduchý svalový test tuto rozdílnost odhalí: negativní podněty (pod 200) okamžitě oslabí svaly a pozitivní podněty (nad 200) okamžitě svalstvo posílí. Pravda posiluje ´moc´ a oslabuje ´sílu´. Nad úrovní odvahy nás lidé vyhledávají, protože jim dodáváme energii (´moc´) a dáváme jim najevo dobrou vůli. Pod úrovní odvahy se nám lidé vyhýbají, protože jim bereme energii (´sílu´) a chceme je využívat pro svoje vlastní hmotné nebo citové potřeby.

Tady jsme popsali základní škálu energií, od vyšších energií směrem dolů k nižším:

Mír (600): vnímá se jako dokonalost, hluboká pohoda, nenucenost a sjednocení. Je to stav nedvojnosti, překračující oddělenost i intelekt: ´Mír, který přesahuje všechno chápání´.

Je popisován jako osvětlení, Osvícení. Ve světě lidí je to vzácné.

Radost (540): Láska je bezpodmínečná a neměnná, bez ohledu na okolnosti a jednání ostatních. Svět září jedinečnou krásou, která se vnímá ve všech věcech. Dokonalost stvořeného je evidentní. Je tu blízkost k Jednotě a k odhalení Já; soucítění se vším; nekonečná trpělivost; pocit jednoty s ostatními a zájem o jejich štěstí. Převládá pocit vlastního scelení a soběstačnosti.

Láska (500): Způsob bytí, kterým je odpouštění, péče a podporování. Nevychází z mysli, vyzařuje spíš ze srdce. Láska se zaměřuje na podstatu situace, ne na detaily. Zabývá se celky, ne jednotlivostmi. Jelikož vnímání je nahrazené zřením, nezaujímá žádný postoj a vidí skutečnou hodnotu a pomilováníhodnost všeho, co existuje.

Rozum (400): Tento aspekt odlišuje člověka od světa zvířat. Je to schopnost uvidět věci obecně, vytvářet koncepty, být objektivní a dělat rychlá a správná rozhodnutí. Ta je mimořádně užitečná pro řešení problémů. Věda, filosofie, medicína a logika jsou projevy této úrovně.

Přijetí (350): Tato energie je bezstarostná, uvolněná, harmonická, pružná, přístupná a prostá vnitřního odporu. „Život je dobrý. Ty i já jsme dobří. Cítím se propojený.“ Přijímá podmínky života. Nevzniká potřeba obviňovat druhé nebo něco životu vyčítat.

Ochota (310): Tato energie slouží přežití svým kladným přístupem, který všechny projevy života vítá. Je přátelská, podporující, ochotná pomáhat a snaží se být k dispozici.

Neutralita (250): To je způsob života, který je pohodlný, pragmatický a poměrně bez emocí. „Ať tak či onak, je to v pořádku.“ Je svobodný od rigidních postojů, neposuzuje a není soutěživý.

Odvaha (200): Tato energie říká: „Zvládnu to.“ Je pevná, nabuzená životem, produktivní, nezávislá a rozhodná. Umožňuje účinně jednat.

Hrdost, pýcha (175): „Moje cesta je nejlepší,“ říká tato úroveň. Jejím cílem je úspěšnost, touží po uznání, po zvláštnosti, je perfekcionistická. Cítí se ´lepší než …´ a nadřazená ostatním.

Hněv (150): Tato energie překonává příčiny strachu násilím, hrozbami a útoky. Je podrážděná, výbušná, hořká, rychle se mění a je rozčilená. Ráda si ´vyřizuje účty´, např. „Já ti ukážu.“

Touha (125): Vždycky hledá profit, zisk, požitek a možnost ´obdržet´ něco zvenčí. Je nenasytná, nikdy není spokojená a neustále něco chce: „Musím to získat.“ „Dej mi co chci, a to hned!“

Strach (100): Tato energie vidí ´nebezpečí´, které je ´všude´. Je vyhýbavá, defenzivní, zcela zaujatá bezpečím, majetnická vůči druhým, žárlivá, neklidná, úzkostná a ostražitá.

Smutek (75): Je tu bezmoc, zoufalství, pocit ztráty, lítosti a touha „Kéž bych měl…“ Oddělenost. Deprese. Žalost. Pocit ´poraženectví´. Zoufalství „Už nemůžu dál.“

Apatie (50): Tato energie se vyznačuje beznadějí, jako by byla mrtvá, odtahuje se od ostatních, je tu pocit „Prostě už nemůžu“ a „¨Co na tom záleží?“ Běžná je i chudoba.

Vina (30): Na tomto energetickém poli chce člověk trestat a být trestán. Vede ho to k sebeodmítání, k masochismu, k výčitkám svědomí, ´cítí se špatně´ a sabotuje sám sebe. „Všechno je moje vina.“ Často dochází k nehodám, k sebevražednému jednání a k promítání sebenenávisti na ostatní. Je to základ mnoha psychosomatických onemocnění.

Zahanbenost, stud (20): Typickým znakem je pociťovat ponížení, jako když člověku ´strčili do toho nos´. Tradičně je to doprovázeno pocitem vyhnanství. Je to destruktivní pro zdraví a vede to ke krutosti k sobě i k druhým.

Obecně lze říci, že spodní konec stupnice je propojený s nižší vibrační frekvencí: s nižší energií, nižší výkonností, s horší životní situací, horšími vztahy, nedostatkem hojnosti, lásky a s horším fyzickým i emocionálním zdravím. Kvůli své nízké životní energii nám takoví lidé potřebují odčerpávat energii na všech úrovních. Ostatní lidé mají tendenci se jim vyhýbat, proto bývají obklopeni lidmi stejné úrovně (například ve vězení).

Když upouštíme od negativních pocitů, dochází k postupnému vzestupu po stupnici až k odvaze a pak dál, současně se vzrůstající efektivností, úspěšností a další bezúsilnou hojností. Rádi vyhledáváme takové lidi. Říkáme, že jsou ´vysoko´. Dodávají životní energii všemu živému kolem sebe. Přitahuje to k nim zvířata. Jsou rozenými zahradníky a pozitivně ovlivňují životy všech, se kterými přicházejí do styku.

Na úrovni odvahy ještě nezmizely všechny negativní pocity, ale

máme teď dostatek energie s pocity pracovat, protože jsme znovu objevili svou moc a vlastní přijatelnost.

Nejrychlejší způsob, jak se přesunout ze dna na vrchol, je říkat pravdu sobě i ostatním.

Energetické hladiny jsou také tradičně propojené s tělesnými energetickými centry, která jsou někdy označována jako ´čakry´. Čakry jsou energetická centra, skrze která – jak se traduje – prochází ´energie Kundalini´, jakmile se probudila na úrovni odvahy (200). Energie center (čaker) se dá měřit různými klinickými technikami a citlivými elektronickými přístroji. Na mapě vědomí

jsou čakry energeticky odstupňované následovně: korunní čakra (600), třetí oko (525), krk (350), srdce (505), solární plexus (275) sakrální čakra či slezina (275), základní čili kořenová čakra (200).

Když se přestáváme držet svých negativních emocí, energie v našich vyšších čakrách vzrůstá. Například místo obvyklého ventilování naší rozmrzelosti (druhá čakra) jsme nyní charakterizováni jako ´dobráci´ (pátá čakra).

Tento energetický systém čaker má přímý vliv na fyzické tělo.

Energie každé čakry protéká skrze kanály zvané ´meridiány´ do celého energetického těla, které je něčím na způsob energetického programování fyzického těla.

Každý meridián je spojený s konkrétním orgánem a každý orgán je spojený s konkrétní emocí. Negativní emoce snižují energetickou rovnováhu s ní propojeného akupunkturálního meridiánu a s ním souvisejícího orgánu. Například deprese, zoufalství a melancholie jsou spojené s jaterním meridiánem, takže tyto emoce mají tendenci narušovat funkci jater. Každý negativní pocit poškozuje některý tělesný orgán, během let dotyčný orgán onemocní a nakonec přestane fungovat.

Čím je náš emoční stav nižší, tím negativněji ovlivňujeme nejen svůj vlastní život, ale i životy všech kolem nás.

Čím vyšší je naše evoluční emocionální úroveň, tím pozitivnějším se náš život stává na všech úrovních a podporujeme i všechen život kolem sebe.

Když se negativní emoce přijímají a odevzdávají, stáváme se svobodnějšími, pohybujeme po škále vzhůru a nakonec prožíváme převážně pozitivní pocity.

Všechny nižší emoce jsou omezené a zaslepují nás vůči realitě našeho pravého Já. Když odevzdáváme svou cestu vzhůru a blížíme se k vrcholu, začne se objevovat nový druh zkušeností. Na samotném vrcholu stupnice dojde k realizaci našeho pravého Já a různých úrovní Osvícení. Důležité je především brát v úvahu, že

jak se ocitáme výš a jsme svobodnější, nastává to, co svět nazývá duchovním uvědomováním, intuicí a rozšiřováním vědomí. Je to společná zkušenost všech, kteří odevzdávají své negativní pocity. Stávají se víc a víc vědomými. To, co je nemožné uvidět nebo zakoušet na nižších úrovních vědomí, začne být na vyšších úrovních samozřejmé a úžasně jasné.

Porozumění emocím

Podle vědeckých zjištění se všechny myšlenky archivují v paměťové bance mysli pomocí systému, ukládajícího myšlenky podle pocitu, se kterým jsou spojené, a jeho jemného odstupňování (Gray-La Violette, 1982). Jsou evidované na základě odstínů pocitu, ne podle fakt, kterých se týkají. Existuje tudíž vědecký základ pro zjištění, že

sebeuvědomování se zvyšuje mnohem rychleji pozorováním pocitů než pozorováním myšlenek. Myšlenek spojených s určitým pocitem mohou probíhat doslova tisíce.

Je proto daleko užitečnější a časově méně náročné pochopit základní emoci a správně s ní zacházet, než se zabývat svými myšlenkami.

Zpočátku, když člověk není obeznámený s celým souborem pocitů, je často užitečné začít jen tím, že pocity pouze sleduje, bez jakéhokoliv záměru s nimi něco udělat. Tím způsobem dojde k objasnění některých souvislostí mezi emocemi a myšlenkami. Potom se stanou zřejmější a může začít určité experimentování. Například je možné přestat brát zřetel na určité myšlenkové obsahy, které mají sklon se opakovat, a rozpoznat s nimi spojený pocit.

Ten pocit se pak může zpracovávat především přijetím faktu, že tu je, bez odsuzování nebo odporu k němu.

Člověk pak začne zprázdňovat energii svého pocitu tím, že plně nechá proběhnout pocit takový, jaký je, dokud se pocit nevyčerpá. O něco později je možné obrátit pozornost na předchozí myšlenky a ukáže se, že jejich charakter se změnil. Pokud se pocit úplně odevzdal a zmizelo sebeztotožnění s ním, obvykle samy zmizely i všechny myšlenky s ním spojené a nahradí je závěrečná myšlenka, která dotyčnou záležitost rychle vyřeší.

Příkladem může být třeba případ muže, který krátce před odjezdem do zahraničí někam založil svůj pas. Jak se plánované datum odjezdu čím dál víc blížilo, jeho vnitřní panika narůstala. Jeho mysl se dostala do vysokých obrátek, snažil se přijít na to, kde by pas mohl být. Hledal nahoře i dole, zkoušel i nejrůznější mentální finty bez jakéhokoliv úspěchu. Nadával si: „Jak jsem mohl být tak hloupý a ztratit pas? Už není čas pořídit si další!“ Jak se osudný den blížil, čelil skutečnému dilematu: žádný pas, žádné cestování. Neuskutečněním cesty by nastaly spousty negativních důsledků a vyvolalo by to obtížné situace, protože šlo o podnikání i o uspokojení. Nakonec si vzpomněl na techniku neulpívání.

Posadil se a zeptal se sám sebe: „Co je ten základní pocit, který si neuvědomuji?“

Základní pocit, který se k jeho překvapení objevil, byl zármutek. Zármutek byl spojený s nechutí vzdálit se od někoho, koho vroucně miloval. Bylo to spojené se strachem, že kdyby odjel, vztah by mohl zaniknout, nebo by při nejmenším mohlo dojít k jeho oslabení.

Když nechal proběhnout zármutek i s ním související strach, najednou v té záležitosti pocítil klid.

Došel také k závěru, že v případě, kdyby vztah nedokázal ustát dvoutýdenní absenci, tak jako tak by za moc nestál, takže tu ve skutečnosti žádné riziko není.

Jakmile začal cítit klid, okamžitě si vzpomněl, kde pas je. Ve skutečnosti byl na místě tak pochopitelném a samozřejmém, že jediným důvodem, proč si to nezapamatoval, mohlo být jedině zablokované podvědomí. Není třeba dodávat, že všechny ty tisíce myšlenek o chybějící pasu, o neuskutečněné cestě a o možných následcích okamžitě zmizely.

Jeho emocionální stav se proměnil z frustrace ve šťastný pocit vděčnosti.

Upuštění od ulpívání může být velmi užitečné v běžných životních situacích, ale jeho použití v životních krizích může být rozhodující pro prevenci a zmírnění velkého množství utrpení. V životních krizích obvykle dochází k zaplavení emocemi. Krize nás napojí na jednu z našich hlavních oblastí, obsahující potlačené nebo vytěsněné emoce. Problémem v krizové situaci není emoce identifikovat, ale vědět si rady se zahlceností emocemi.

Zpracovávání emocionálních krizí

Protože pro většinu lidí je to velmi obtížný problém, je nezbytné určité upřesnění. Existuje několik technik, které pomohou procházet emocionálními pohromami mnohem rychleji a s lepším výsledkem, než když se jim dovolí, aby probíhaly po svém. Připomeňme si obvyklé mechanismy, které mysl vědomě používá ke zvládání emocí – jejich potlačování nebo popírání, projevování emocí a snahu se jim vyhýbat. Jsou zhoubné jen tehdy, když k nim dochází bez vědomého záměru. Když dojde k zaplavení nějakou emocí, je často vhodné je využít, ale udělat to vědomě. Účelem tohoto manévru je zredukovat to naprosto ohromující množství této emoce, takže se může rozčlenit a je možné odevzdávat její jednotlivé části či díly (tento proces je popsaný dále). V tomto případě je tedy v pořádku nechávat vědomě probíhat tolik emoce, kolik toho momentálně dokážeme. Intenzita emoce se může snížit, když ji budeme sdílet s blízkými přáteli nebo s mentory.

Pouhým projevením emoce se sníží část té energie, která je za emocí.

Za těchto okolností je také v pořádku vědomě využít únikové mechanismy, např. dostat se do určité vzdálenosti od sociálního prostředí a od rozrušení, ke kterému v něm dochází, pohrát si se psem, sledovat televizi, zajít si do kina, pustit si hudbu, pomilovat se nebo cokoliv dalšího, co jsme zvyklí za takových okolností udělat.

Když se pocit zredukoval na obvyklé množství a intenzitu, je nejlepší nechávat postupně probíhat jednotlivé aspekty dané situace, spíš než nechat probíhat celou situaci a jí odpovídající emoci.

Pro ilustraci si vezměme případ člověka, který po mnoha létech svého zaměstnání ve firmě přijde o práci a je teď zdrcený zoufalstvím. Použitím tří tady už popsaných mechanismů se síla některých emocí může snížit. Pak se může podívat na některé z detailů, týkajících se jeho zaměstnání. Jestli by například mohl nechat být svoje přání vždycky obědvat se svými obchodními kolegy? Mohl by se vzdát chtění zaparkovat svoje auto tam, kde měl doteď vždy své parkovací místo? Mohl by nechat být svou potřebu jezdit ve stejném výtahu? Mohl by upustil od připoutanosti ke svému pracovnímu stolu? Mohl by přestat ulpívat na své sympatii k sekretářce a její přátelskosti, kterou mu projevovala? Mohl by přestat lpět na svém počítači? Mohl by upustit od potřeby vidět stejného šéfa každý den? Mohl by se vzdát svého pocitu důvěrné obeznámenosti se zvuky v pozadí v kanceláři?

Účelem odevzdávání těchto drobných aspektů emocí, které vyvolává možnost ztráty zaměstnání a které se mohou zdát triviální, je, že mysl se tím dostane do režimu upouštění od lpění. Upouštění od ulpívání nás vynese do úrovně odvahy, dotyčné závislosti se zpracují a tím ztratí svůj náboj. Najednou je tu uvědomování, že máme odvahu situaci čelit, rozpoznávat svoje pocity a zaujmout k nim nějaký postoj. Tím, že se nepodstatné triviálnosti odevzdaly, ta hlavní záležitost se ku podivu stává méně a méně depresivní. Dochází k tomu proto, že jakmile použijeme mechanismus odevzdávání pro jednu emoci, současně odevzdáváme všechny emoce.

Je to jako kdyby všechny emoce měly stejnou základní energii a tak odevzdání v jednom směru odevzdává i pocity, které se na povrchu jeví, jako kdyby byly opačného zaměření. To jsou klinické zkušenosti a je třeba se pokusit osobně si to vyzkoušet, abychom tomu mohli uvěřit.

Po využití výše uvedených čtyř metod (potlačení, projevení, úniku, odevzdání menších aspektů) začíná být zřejmá pátá metoda.

Každá silná emoce se ve skutečnosti skládá z celé řady podpůrných emocí a celkový emocionální komplex se dá rozložit. Tak například muž, který přišel o práci, má zpočátku zničující pocit zoufalství; ale jakmile začne odevzdávat to, co je na jeho periferii, a zmenšuje svou depresi vědomě využívaným unikáním, omezováním a vyjadřováním, uvědomí si, že tu je i hněv. Uvidí, že hněv je spojený s hrdostí. Je tam spousta hněvu v podobě odporu. Je tu ignorování sebe sama, což je formou hněvu, vyjadřovaného proti sobě samému. Je tu i značný strach. Tyhle propojené emoce se tak mohou teď řešit přímo. Může se například začít odevzdávat strach, že nenajde jinou práci. Pokud se ten strach přijme a nechá se proběhnout, budou najednou zřejmé všechny alternativní možnosti, které jsou k dispozici. A jak se vzdává hrdosti, rychle uvidí, že nečelí ekonomické katastrofě, jak si myslel. Jak se emocionální komplex rozkládá do svých jednotlivých částí, každá z jeho částí má teď míň energie a může se odevzdat samostatně.

Když jsme se dostali ze zoufalství, je třeba si uvědomit, že určitá část emocí byla úmyslně potlačena, nebo že před nimi uhýbáme. To se teď může rozpoznat, takže to přestane vyvolávat zraněnost v podobě zatrpklosti, neuvědomovaného pocitu viny nebo snížené sebeúcty. Fragmenty emocionálního komplexu se mohou opakovat po různá období, dokonce i po celá léta; nicméně protože jsou to teď malé fragmenty, každý z nich se zpracuje, jakmile vyvstane. Tak je nakonec možné projít krizovou situací bezpečně a vědomě.

Zacházení s krizí spíše z emocionální než z intelektuální úrovně dramaticky zkrátí její trvání.

V případě člověka, který ztratil práci, bude řešení z intelektuální úrovně produkovat tisíce myšlenek a hypotetických scénářů. Dotyčný prožívá mnoho bezesných nocí kvůli víření myšlenek, kterými mysl znovu a znovu posuzuje dotyčnou situaci. To všechno k ničemu nevede. Než se odevzdá základní emoce, budou se myšlenky rodit znovu a znovu. Všichni víme o lidech, kteří před mnoha lety prožili emocionální krizi a do dneška se z ní nevzpamatovali. Zásadně to ovlivnilo jejich životy a oni zaplatili velkou cenu za to, že neuměli vyřešit základní emoce, které nejsou na první pohled zřejmé.

Úspěšné zacházení s životní krizí má mnoho výhod.

Jednak je teď mnohem menší množství potlačených nebo vytěsněných emocí. Krize vedla k nutnosti se negativních emocí vzdát, proto jich v zásobníku zbývá podstatně míň.

Je tu větší pociťování sebeúcty a sebedůvěry, protože je tu uvědomování, že člověk může přežít a zvládnout cokoliv, co život přinese.

Celkově se zmenšil strach ze života, je tu větší pochopení, větší soucítění s utrpením druhých a zvýšená schopnost být jim za podobných okolností nápomocný.

Po životní krizi často paradoxně následuje různě dlouhé období míru a klidu, které se někdy se blíží úrovni mystické zkušenosti. ´Temná noc duše´ často předchází stavům zvýšené úrovně vědomí.

Jeden z nejznámějších příkladů tohoto paradoxu se projevuje u lidí, kteří měli zážitky blízké smrti. V současné době existuje na toto téma mnoho knih, které se v něčem shodují. Jakmile se člověk vypořádal s nejhorším ze všech možných strachů – s hrůzou a šokem ze smrti, – nastane oproštění od strachu a objeví se hluboký klid, mír a sjednocení. V mnoha takových lidech se rozvinuly mimořádné schopnosti, stali se léčiteli, vyvinulo se v nich jasnovidectví a pokročilé stavy duchovního osvícení. Zažívají velké posuny, náhle se objeví nová nadání a schopnosti. A tak každá životní krize nese v sobě jádro změny, obnovy, expanze, skoku ve vědomí, zanechání starého a zrození nového.

Uzdravování minulosti

Když se podíváme na své životy, uvidíme, co přetrvává z předchozích životních krizí a doteď to nebylo vyřešené.

Myšlenky a pocity týkající se událostí mají sklon vyvstávat a zabarvovat naše vnímání a pozorujeme, že nás odmítají vpustit do určitých životních oblastí.

V této chvíli je moudré si položit otázku, jestli stojí za to dál a dál platit tuto cenu. Když teď máme nějaké metody pro zpracovávání těchto reziduí, je možné je odhalovat.

Přetrvávající emoce se dají prozkoumat a odevzdat a může tak dojít k uzdravení.

To nás přivádí k další emocionální léčebné technice, která – jakmile hlavní událost pominula – je velmi účinná: umístit událost do jiného kontextu, podívat se na ni z jiné perspektivy a chápat ji v jiném paradigmatu, s jinou důležitostí i významem.

Říká se, že většina lidí tráví svůj život odmítáním toho, co bylo, a obavami z budoucnosti; nejsou proto schopní prožívat v současnosti radost. Mnozí z nás usoudili, že je to náš lidský osud, náš způsob života, a že to nejlepší, co můžeme udělat, je to ´překousnout´. Z tohoto negativistického, pesimistického přístupu filozofové někdy kuli železo, dokud bylo žhavé, a vyvinuli celé systémy nihilismu. Tito filozofové, z nichž někteří dosáhli během let značné proslulosti, jsou zjevně pouhými oběťmi bolestných emocí, které nedokázali zvládnout a které proto vyvolávaly

nekonečné intelektualizování a rozebírání. Někteří strávili celý svůj život budováním sofistikovaných intelektuálních systémů, aby ospravedlnili to, co očividně bylo pouhými potlačenými emocemi.

Jedním z nejúčinnějších nástrojů pro zpracovávání minulosti je vytvoření jiného kontextu. Znamená to, že jsme události dali jiný význam. Na obtíže nebo na traumata z minulosti se začneme dívat jiným pohledem a uvědomíme si dar, která se v nich skrývá. Hodnota této techniky byla prvně rozpoznána v psychiatrii Viktora Frankla. Ve své slavné knize Člověk hledá smysl. Úvod do logoterapie vysvětlil přístup, který nazval ´logoterapií´. Jeho klinické a osobní zkušenosti názorně dokázaly, že emocionální události a traumatické příhody se výrazně změní a zhojí, pokud se jim přiřadí nový význam. Frankl vyprávěl o své vlastní zkušenosti v nacistických koncentračních táborech, kde začal vnímat svoje fyzické a psychické utrpení jako příležitost k dosažení vnitřního obohacení. „Všechno je možné člověku vzít kromě jedné věci: poslední z lidských svobod – možnost zvolit si vlastní postoj v dané řadě okolností, zvolit svou vlastní cestu“ (Frankl, [1959] 2006). Frankl tak uvedl hrůzné okolnosti do jiného kontextu, takového, který má pro lidského ducha hluboký smysl.

Každá životní zkušenost, bez ohledu na to, jak je ´tragická´, obsahuje skrytou lekci. Když odhalíme a oceníme její skrytý dar, začne docházet k uzdravování. V uvedeném případu muž, který přišel o práci, tím nějakou dobu procházel a pak se ohlédl, uviděl, že jeho předchozí zaměstnání mu bránilo v růstu, že se pohyboval ve vyježděných kolejích. Otevřeně řečeno to, co mu způsobilo vřed, bylo právě dotyčné zaměstnání. Než přišel o zaměstnání, viděl jen to příjemné, co mu přinášelo. Při pohledu na dotyčnou situaci zvnějšku začal pak vidět, čím za to platil – fyzicky, mentálně i citově. Potom, co ztratil práci, se otevřel možnosti objevovat svoje nové schopnosti a vlohy; ve skutečnosti začal novou, mnohem slibnější kariéru.

Životní události jsou tudíž příležitosti, které umožňují rozvíjet se, získávat zkušenost, růst a zlepšovat se. V některých případech se při zpětném pohledu zdá, že za událostí se ve skutečnosti skrýval její neuvědomovaný význam, jako kdyby naše podvědomí vědělo, že se musíme něčemu důležitému naučit a že ať je to jakkoliv bolestné, je to jediný způsob, jakým můžeme k této zkušenosti dojít. Je to součást psychologie psychoanalytika Carla Junga, který po celoživotním bádání došel k závěru, že

v nevědomí existuje vrozené nasměrování k celistvosti a k realizaci Já, a že nevědomí bude za tím účelem vytvářet způsoby a prostředky, i když budou pro vědomou mysl traumatizující.

Jung také řekl, že v nevědomí existuje aspekt nás samých, zvaný ´stín´. Stín obsahuje všechny potlačené myšlenky, pocity a představy o sobě, kterým odmítáme čelit. Jedním z přínosů krize je,

že nás krize často seznamuje s naším stínem. To nás dělá lidštějšími a celistvějšími, umožňuje nám to uvědomit si, na čem se podílíme s celým lidstvem. Všechny ty záležitosti, o kterých jsme si mysleli, že jsou jimi vinni ´oni´, jsou i v nás. Takže když se to přivede až k plnému, jasnému uvědomování, přijmeme to a necháme to volně probíhat, už nás to nebude přepadat z nevědomí. Jakmile se stín rozpozná, ztrácí svou moc. Jediné, co je nezbytné, je pouze pochopit a přijmout, že jsme měli určitá zakázaná nutkání, myšlenky a pocity. Teď se mohou zpracovávat pomocí „No a co?“

Procházení životními krizemi nás tudíž dělá lidštějšími, soucitnějšími, uschopňuje nás to víc přijímat a lépe porozumět sobě i druhým. Už nebudeme muset nadále uspokojovat svou potřebu obviňovat z hanebností druhé nebo sebe sama. Zpracovávání emocionálních krizí vede k větší moudrosti a přináší užitek během celého života. Strach ze života je ve skutečnosti strachem z emocí. Nebojíme se faktických věcí, ale pocitů, které v nás vyvolávají. Jakmile si plně uvědomujeme svoje pocity, strach ze života se zmenšuje. Cítíme větší sebedůvěru a jsme ochotní víc riskovat, protože teď cítíme, že dokážeme zvládnout emocionální důsledky, ať budou jakékoliv. Vzhledem k tomu, že strach je podstatou všech zábran, umění zacházet se strachem znamená odblokovávání všech druhů životních zkušeností, kterým jsme se předtím vyhýbali.

Znamená to, že muž, který úspěšně zpracoval krizi vyvolanou ztrátou zaměstnání, už nikdy zažije stejný strach. Bude proto v další práci kreativnější a bude ochotný přijímat nezbytná rizika, aby jeho práce mohla být úspěšná. Začne vidět, jak velmi jeho výkonnost v minulosti omezovaly obavy ze ztráty zaměstnání, vyvolávaly v něm opatrnost a obezřetnost, a jak za poklonkování a snahu vyhovět svým nadřízeným platil svou sebeúctou.

Jedním z přínosů životních krizí je zvýšení sebedůvěry. Situace je zdrcující a my jsme nuceni zastavit všechny vlastní hry na odvracení pozornosti, podívat se důkladně na svou životní situaci a přehodnotit svoje názory, cíle, hodnoty a životní zaměření. Je to příležitost přehodnotit a nechat být pocity provinilosti. Je to také příležitost pro celkový posun v přístupu. Životní krize, kterými procházíme, nás konfrontují s diametrálně odlišnými protiklady.

Budeme tuhle osobu nenávidět, nebo jí odpustíme?

Poučíme se z téhle zkušenosti a posuneme se dál, nebo k ní budeme cítit odpor a zahořkneme?

Rozhodneme se tolerovat nedostatky jiné osoby i svoje vlastní, nebo místo toho začneme projevovat vztek a budeme ji mentálně napadat?

Budeme se podobné situaci v budoucnosti vyhýbat s větším strachem, nebo tuhle krizi překonáme a zpracujeme jednou provždy?

Rozhodneme se pro příležitost, nebo se tím necháme zastrašit?

Dokážeme využít zkušenost jako šanci se poučit, jak ji prožívat, nebo se stáhneme do krunýře strachu a zahořklosti?

Každý emocionální zážitek je příležitostí pokračovat ve vývoji, nebo se vrátit zpátky. Co si vybereme? Je to výzva.

Máme možnost si vybrat, jestli ulpíme na emocionálních rozrušeních, nebo od nich upustíme. Můžeme se podívat, co nás to bude stát, když se jich budeme držet. Chceme zaplatit tu cenu? Nejsme ochotní se těch pocitů vzdát? Můžeme se podívat na výhody, které vzniknou upuštěním od ulpívání na nich. To, co si vybereme, rozhodne, jaká bude naše budoucnost. Jaký druh budoucnosti si přejeme? Rozhodneme se uzdravit, nebo se staneme tím, kdo se svými kroky zraňuje?

Při tomto rozhodování je dobré se podívat, co nám přinese, když budeme lpět na důsledcích svých bolestných zkušeností. Jaké nám to přinese uspokojení? S jakým málem jsme ochotní se spokojit?

Hněv. Nenávist. Sebelítost. Odpor. To všechno má nízkou cenu, přináší to malé vnitřní uspokojení. Nepředstírejme, že to tu není. Když se držíme své sklíčenosti, je tu podivné, bizarní uspokojení. Nepochybně to uspokojuje naši nevědomou potřebu zmenšovat svůj pocit nedostatečnosti trestáním. Začali jsme se cítit mizerně a znechuceně. Potom se objeví otázka „Ale na jak dlouho?“

Uveďme si jako příklad muže, který po třiadvacet let nepromluvil se svým bratrem. Ani jeden z nich by si už nedokázal vzpomenout, jaký incident to způsobil; dávno to upadlo v zapomnění. Ale oni dva ze zvyku spolu nemluví, a tak dvacet tři let doplácejí na absenci vzájemného setkávání, náklonnosti, kamarádství v rodinných záležitostech a všech sdílených zkušeností i vzájemné lásky, kterou mohli mít. Když se ten člověk dozvěděl o mechanismu odevzdávání, začal nechávat být emoce, které se týkaly jeho bratra. Najednou ho zaplavily bolestné slzy, protože si uvědomil, o co všechno v průběhu let přišli. Tím, že svému bratrovi odpustil, vyvolal podobnou reakci i u něj, a ti dva se usmířili. Potom se jeden z nich vrátil ke vzpomínce na někdejší incident. Byla to spor o pár tenisek. Jeden pár tenisek je stál třiadvacet let! Kdyby se jeden z nich nenaučil technice ´přestat ulpívat´, mohli by docela dobře pokračovat se stejnou záští až do hrobu. Takže

otázky zní: „Jak dlouho budeme chtít pokračovat v trápení? Kdy jsme ochotni se ho vzdát? Kdy už je ho doopravdy dost?“

Ta naše část, která se chce držet negativních emocí, je naše malost. Je to ta naše část, která je skoupá, malicherná, sobecká, ambiciózní, lakomá, potměšilá, nedůvěřivá, mstivá, odsuzující, méněcenná, slabá, která se cítí provinilá, zahanbená a zbytečná. Má málo energie; je to vyčerpávající, ponižující a vede to ke snižování sebeúcty. Je to malá část z nás, která představuje naši vlastní sebenenávist, nikdy nekončící pocity obviňování a vyžaduje potrestání, slabost a onemocnění. Je to ta část, se kterou chceme identifikovat? Je to ta část, kterou chceme posilovat? Je to způsob, kterým chceme sami sebe vidět? Protože pokud tohle je způsob, jakým vidíme sami sebe, vidí nás tak i ostatní.

Svět nás může vidět jen tak, jak my vidíme sami sebe. Jsme ochotní za tyhle důsledky zaplatit? Pokud se vidíme jako bezvýznamné a bezcenné, je nepravděpodobné, že budeme někde nahoře na seznamu společensky významných osobností.

Jakou cenu platíme za to, že se držíme vlastní malosti, se dá prokázat svalovým testováním. Je to poměrně jednoduchý postup (Hawkins, [1995], 2012). Udržujte v mysli nepříjemnou, malichernou myšlenku, a mějte někoho, kdo stiskne vaši ruku dolů, zatímco vy tomu odporujete; všimněte si výsledku. Teď zvolte přesně opačný postoj. Představte si sebe sama jako velkorysého, odpouštějícího, milujícího, a vnitřně to prožívejte. Dojde k obrovskému nárůstu svalové síly, znamená to zvýšení pozitivní bioenergie. Malost přináší slabost, zeslabení, nemoci a smrt. Opravdu to chcete? Upouštění od negativních pocitů může být doprovázené dalšími velmi zdravými přístupy, které budou výrazně napomáhat vaší vnitřní transformaci, a to znamená konec blokování kladných pocitů.

Posilování pozitivních pocitů

Důsledkem upouštění od negativních pocitů je, že končí blokování pocitů pozitivních. Všechno ve vesmíru má svůj opak; proto každý negativní pocit v mysli má svůj protiklad – ať už jsme si existence rozdílu mezi malostí a velikostí v každém daném okamžiku vědomi, nebo ne.

Dobrým a velmi poučným cvičením je sednout si a podívat se na pocit přímo opačný negativnímu pocitu, který zažíváme, a přestat mu bránit. Řekněme například, že se blíží narozeniny někoho z přátel; my se cítíme rozmrzelí a lakotní, proto prostě nedokážeme jít ven, koupit dárek; přitom se narozeniny blíží stále víc. Přesným opakem těchto pocitů je smířlivost a velkorysost. Prostě začneme v sobě hledat pocit laskavosti a přestaneme se jí bránit. Když stále upouštíme od svého odporu k možnosti být laskavý, je často překvapivé, že pociťování laskavosti nastane jako vzedmutí vlny. Začneme si uvědomovat, že součástí naší povahy byla vždycky ochota být laskavý, ale my jsme jí nedali šanci. Mysleli jsme si, že bychom vypadali pošetile. Mysleli jsme si, že jsme trestali jinou osobu stálým nepřátelstvím, ale ve skutečnosti jsme potlačovali přátelskost.

Zpočátku to nemusíme vědomě cítit, když jde konkrétně o našeho přítele, ale začneme si všímat, že máme toto povahové nasměrování ke své vlastní osobnosti. Když se trvale vzdáváme svého odporu k lásce, všimneme si, že v nás existuje něco, co chce vyjádřit samo sebe prostřednictvím sdílení a dávání, něco, co si přeje nechat minulost jít a pohřbít válečnou sekyru. Je to přání udělat přátelské gesto, chceme se uzdravovat z oddělenosti, hojit rány, zkvalitňovat to, co je v nepořádku, vyjadřovat vděčnost a riskovat, že budeme považováni za hlupáky.

Cílem tohoto cvičení je najít v sobě to, co lze popsat jen jako velikost. Velikostí je odvaha překonávat překážky. Je to ochota přejít na vyšší úroveň lásky. Přijetí lidství druhých soucítěním s jejich utrpením, tím, že uvidíme sebe sama na jejich místě. Z laskavosti k druhým se objeví i laskavost k sobě a úleva od pocitu viny. Skutečnou odměnu dostaneme, když přestaneme lpět na své negativitě a rozhodneme se být láskyplní; my

jsme těmi, kterým to prospěje. Ti, kdo získají skutečnou odměnu, jsme my sami. Se vzrůstajícím uvědomováním, čím skutečně jsme, postupně přichází nezranitelnost bolestí. Jakmile soucitně přijímáme svoje vlastní lidství i lidství všech ostatních, nejsme už ponižováni, protože součástí velikosti je skutečná pokora.

Z rozpoznání, čím skutečně jsme, přichází touha hledat to, co je povznášející. Z toho vyvstává nový význam života i jeho kontextu. Když vnitřní prázdnota, která je vyvolávaná nedostatkem sebedůvěry, je nahrazená skutečnou láskou k sobě a respektováním sebe sama, nebudeme to už muset hledat ve světě, protože tento zdroj spokojenosti je uvnitř nás samých. Svítá nám, že to se nedá žádným způsobem získat z vnějšku. Jakékoliv množství bohatství nedokáže kompenzovat pocit vnitřní chudoby. Všichni víme o mnoha multimilionářích, kteří se snaží kompenzovat svůj pocit vnitřní prázdnoty a nedostatek vnitřní hodnoty. Jakmile jsme vstoupili do kontaktu s tímto vnitřním Já, s touto vnitřní velikostí, s vnitřní celistvostí, se spokojeností a se skutečným pocitem štěstí, překročili jsme svět. Svět se teď dá prožívat v pohodě a nejsme už závislí na tom, co nám schválí. Nemá to na nás už žádný vliv.

Když využíváme tyto techniky upouštění od negativního a vzdávání se odporu k pozitivnímu, dříve či později vstoupíme do nečekaného, komplexního uvědomování si naší skutečné velikosti. Jakmile se to jednou zažije, nikdy se to už nezapomene. Svět nás už nikdy nebude zastrašovat, jako to dělal kdysi. Z pouhého zvyku může pokračovat ochota respektovat, jak to na světě chodí, ale vnitřní zarputilost, vnitřní zranitelnost a vnitřní pochybnosti jsou teď pryč. Chování může vypadat navenek stejně, ale vnitřní příčiny našich reakcí jsou teď naprosto jiné. Konečným výsledkem vědomého zacházení s emocemi je nezranitelnost a klid. Naše vnitřní podstata je teď neprůstřelná. Jsme schopní procházet životem vyrovnaně a s milosrdenstvím.

Následující část: Kapitola 4. Apatie a deprese
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 4. Apatie a deprese

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:12:55

Kapitola 4. Apatie a deprese
Předcházející část: Kapitola 3. Anatomie emocí

Apatie je přesvědčení ´já nemůžu´. Je to pocit, že se svou situací nemůžeme udělat zhola nic a že nám nikdo nemůže pomoci. Beznadějnost a bezmocnost. Je spojená s myšlenkami jako „co na tom sejde?“; „jaký to má smysl?“; „otravuje mě to“; „proč se tím zatěžovat?“; „stejně mi to nic nepřinese.“ To je role představovaná Ijáčkem, mrzutou postavou v ´Medvídkovi Pú ´ – karikaturou, která říká: „Tak jako tak to nebude k ničemu.“ Obavy. Pocity marnosti, nemožnosti: „Je to příliš náročné“. Osamělost. Rezignace. Izolovanost. Odcizení. Stažení do sebe. Odpojenost. Sklíčenost. Deprese. Vyčerpanost. Neuspokojení. Pesimismus. Lhostejnost. Fádnost. Bezvýznamnost. Absurdnost. Zbytečnost. Bezmoc. Selhání. Příliš velká únava. Zoufalství. Nejasnost. Zapomnětlivost. Fatalismus. Už je příliš pozdě. Jsem příliš starý. Jsem moc mladý. Zautomatizovaný. Odsouzený k zániku. Negativní. Opuštěný. Zbytečný. Bezmocný. Zdeprimovaný. Apatický.

Biologickým účelem apatie je přivolat pomoc, ale součástí tohoto pocitu je, že žádná pomoc není možná. Velká část světové populace funguje na úrovni apatie. Pro ně neexistuje naděje, že budou schopní naplnit své základní potřeby, ani že jim pomůže něco odjinud.

Běžný člověk je často apatický v řadě životních oblastí, pravidelně čelí zdrcující apatii, týkající se celé jeho životní situace. Apatie značí nedostatek životní energie a je blízká smrti. To se ukázalo během bombardování Londýna za druhé světové války. Děti byly přesunuty do školek v bezpečných oblastech Anglie, kde bylo plně postaráno o jejich výživu i o jejich fyzické potřeby a kde jim byla poskytována zdravotní péče. Přesto v kojencích začala vzrůstat apatie a nedařilo se jim dobře; jejich chuť k jídlu ubývala a jejich úmrtnost byla vysoká. Zjistilo se, že apatie byla důsledkem chybějící péče jejich matky a pocitu blízkosti k ní. Byl to emoční stav, ne fyzický. Bez lásky a náklonnosti se ztrácí vůle žít.

V naší zemi pozorujeme, jak v oblastech, kde dochází k ekonomickému propadu, celá místní populace upadá do apatie. Objeví-li se lidé z těchto oblastí v televizním zpravodajství, bývá to často s komentářem jako „Když skončí prosperita, myslím, že nezbývá než prostě čelit smrti hladem; žádná naděje už pro nás neexistuje.“

Apatie týkající se techniky ´nechávat být – neulpívat´ se může projevovat jako odpor. Může mít podobu postojů a myšlenek jako „Stejně to nebude fungovat“; „Jaký je v tom rozdíl?“; „Na to ještě nejsem připravený“; „Nechápu“; „Jsem příliš zaneprázdněný“; „Už mě unavuje to nechávat být“; „Příliš mě to zmáhá“; „Zapomněl jsem“; „Jsem příliš depresivní“; „Jsem nesmírně ospalý.“ Cestou ven z apatie je připomenout si svůj záměr dostat se výš a být volnější, výkonnější a spokojenější, a upustit od odporu k této technice.

„Nemůžu“ oproti „nechci“

Dalším způsobem, jak ven z apatie, je podívat se na to, co přinese vybřednutí z apatických postojů.

Odměnou může být možnost čelit výmluvám, jejichž cílem je skrývat to, co je ve skutečnosti obavou. Vzhledem k tomu, že jsme skutečně velmi schopné bytosti, většina našich ´nemůžu´ fakticky znamená nechci. Za ´nemůžu´ nebo ´nechci´ je často skrytý strach. Potom, co se podíváme na to, co je ve skutečnosti pod dotyčným pocitem, jsme už postoupili po škále vzhůru, od apatie ke strachu. Strach je energeticky vyšším stavem než apatie. Strach nás začne alespoň motivovat, abychom něco udělali, a při této aktivitě můžeme znovu odevzdávat strach a posunout se až k hněvu, hrdosti nebo odvaze, a to všechno jsou stavy vyšší než apatie.

Podívejme se na typický lidský problém a sledujme, jak funguje mechanismus odevzdávání, osvobozující nás od zábran. Mluvení na veřejnosti je jednou z nejběžnějších zábran. Na úrovni apatie v této oblasti říkáme: „Kdepak, já v žádném případě nebudu mluvit na veřejnosti. Příliš mě to ničí. Stejně by mě nikdo neposlouchal. A nemám nic podstatného, o čem by mělo smysl mluvit.“ Pokud si připomeneme svůj záměr, uvidíme, že apatie je jen zaobalený strach. Teď nám myšlenka, že bychom mohli mluvit na veřejnosti, nahání hrůzu, není ale beznadějná. To přinese určité vyjasnění. Ve skutečnosti tedy nejde o to, že ´nemůžeme´, jen nás to ´znepokojuje´.

Když tato obava vyvstane a nechá se být, začneme si uvědomovat fakt, že bychom rádi udělali právě to, čeho se obáváme. Když se teď podíváme na touhu, která je blokovaná strachem a možná je umocněná nějakým smutkem nad ztracenými příležitostmi v minulosti, objeví se hněv. V tomto bodě jsme se už přesunuli z apatie, zármutku a touhy vzhůru k hněvu. V hněvu je mnohem víc energie a schopnosti jednat. Hněv často na sebe bere podobu odporu, například máme vztek, že jsme souhlasili s veřejným proslovem a teď se cítíme povinni to udělat.

Také nás rozčiluje, že máme strach, který nám v minulosti zabránil být úspěšnými, a hněv vede k rozhodnutí něco s tím udělat. Rozhodnutí by mohlo mít podobu kurzu veřejných promluv. Když jsme se do takového kurzu řečnictví přihlásili, přesunuli jsme už svou energii vzhůru na úroveň hrdosti, že jsme konečně popadli býka za rohy a něco s tím udělali. Cestou na řečnický kurz se znovu objeví víc strachu. Když se to vytrvale rozpoznává a odevzdává, uvědomíme si, že při nejmenším máme odvahu čelit svým obavám a udělat něco pro jejich překonání.

Úroveň odvahy má hodně energie. Tato energie má podobu upouštění od zbývajícího strachu, hněvu a touhy, takže uprostřed hodiny řečnictví najednou zažijeme souhlas. S přijetím je tu osvobození od odporu, který předtím bral na sebe podobu strachu, apatie a hněvu. Teď začínáme prožívat radost. Je tu sebedůvěra a souhlas „Zvládnu to.“

Na úrovni přijetí si víc uvědomujeme ostatní lidi kolem nás, takže na této úrovni začínáme vnímat bolest, utrpení a rozpaky druhých lidí a začínáme mít o ně zájem.

Se vznikem soucítění s ostatními se zmenšuje ostýchavost a sobectví.

S vyvstáním nesobeckosti se objevují chvíle klidu.

Cestou domů z kurzu zažíváme vnitřní spokojenost, pocit, že jsme povyrostli, že jsme se dělili s ostatními.

Při zkušeností sdílení jsme na sebe na pár okamžiků zapomněli a víc jsme se zajímali o štěstí někoho jiného. Máme radost z dovednosti druhých. V tomto stavu existuje milost, objevuje se vnitřní soucítění, pocit sounáležitosti s ostatními a soucítíme s jejich utrpením. S plným rozvinutím tohoto přístupu je možné podělit se s druhými o svou zkušenost – jak jsme se báli mluvit veřejně, jaké kroky k překonání toho strachu jsme podnikli, jaký úspěch jsme zažili, jak vzrostla naše sebeúcta, i o pozitivní změny, ke kterým došlo v našich vztazích.

Celý tento vývoj je základem velké síly svépomocných skupin: sdílení niterných prožitků od nejnižších až po nejvyšší úrovně na stupnici emocí. Co se na začátku zdálo být skličující a drtivé se vyřešilo, překonalo se to a výsledkem je zvýšená živost a pohoda. Zvýšení sebeúcty se pak rozšiřuje i do dalších oblastí života; důsledkem zvýšené odvahy je větší materiální hojnost a lepší schopnost fungovat v zaměstnání. Na této úrovni láska bere na sebe podobu sdílení s ostatními a jejich povzbuzování, a místo aby naše aktivity byly destruktivní, jsou teď konstruktivní. Vyzařovaná energie je pozitivní a pro druhé je přitažlivá, což má za následek trvalé pozitivní zpětné vazby.

Potom co jsme v jedné konkrétní oblasti zažili tento vzestup na stupnici emocí, začínáme si uvědomovat, že totéž se může v našem životě stát i v jiných omezujících oblastech. Za každým „Já můžu“ je pouze „Já chci.“ „Já nechci“ znamená „Obávám se toho“ nebo „Stydím se to udělat“, nebo „Jsem příliš hrdý, než abych to zkusil, protože se bojím, že bych mohl selhat.“ Je za

tím hněv na sebe sama a na okolnosti, což je důsledek hrdosti. Přiznáme-li si a necháme-li probíhat tyto pocity, přesune nás to na úroveň odvahy, současně nastane konečné přijetí a vnitřní mírumilovnost, alespoň pokud jde o oblast, která byla překročena.

Apatie a deprese jsou cenou, kterou platíme za to, že jsme se smířili se svou malostí a uvěřili jsme jí. Je tím, co dostáváme, přijmeme-li roli oběti a necháváme-li na ní, aby nás programovala. Je to cena, kterou platíme za to, že jsme uvěřili negativitě. Pochází to z nepřijímání té své části, která je milující, odvážná a velkorysá. Z toho vyplývá, že sobě samým nebo ostatním dovolujeme, abychom se prožívali jako bezcenní; je to důsledek faktu, že sami se vnímáme v negativním kontextu. Ve skutečnosti je to jen definování sebe samých, které jsme nevědomě připustili. Cestou, jak z toho ven, je stát se vědomějšími.

Co to znamená ´stát se vědomějšími´? Začít být vědomější znamená začít hledat sám pro sebe pravdu, místo slepého souhlasu s tím, co naprogramovalo – ať zvenčí, nebo vnitřním hlasem mysli, která se pokouší všechno snižovat a znehodnocovat tím, že se zaměřuje na to, co je slabé a bezmocné. Chceme-li se z toho dostat, musíme přijmout, že jsme naletěli na negativitu a byli ochotni jí uvěřit. Cestou, jak z toho, je tudíž začít to všechno zpochybňovat.

Existuje mnoho typů mysli. Jedním z těch nejnovějších je mysl počítače. Můžeme se podívat na představy, myšlenky a systémy přesvědčení jako na programy. Vzhledem k tomu, že jsou to programy, je možné je zpochybnit, zrušit a přehodnotit; negativní programy je možné nahradit pozitivními, když se k tomu rozhodneme. Nižší aspekt nás samých je velmi ochotný přijímat negativní programy.

Podíváme-li se, odkud naše myšlenky vznikají, začneme rozpoznávat jejich původ, zastavíme vztahovačnost jejich nálepkováním coby ´mých´ (a tudíž nedotknutelných) a povšimneme si, že na myšlenky se můžeme dívat nestranně. Vidíme, že často pocházejí z výchovy v raném dětství, od rodičů, z rodiny a od učitelů, z různých útržkovitých informací, které jsme posbírali od kamarádů, z novin, filmů, z televize, z rozhlasu, z kostela, z románů, které jsme automaticky akceptovali prostřednictvím našeho smyslového vnímání. Všechno to pokračovalo nevědomky, aniž jsme se pro to vědomě rozhodli. A nejen to, díky našemu podvědomí jsme v důsledku své nevědomosti, nevinnosti a naivity a v důsledku povahy mysli samé jsme někdy skončili tak, že myšlenky jsou bezděčně směsicí všech negativních hloupostí, převládajících ve světě. Navíc jsme usoudili, že to platí pro nás osobně. Jak se stáváme vědomějšími, začínáme si uvědomovat, že máme možnost volby. Můžeme přestat přisuzovat kompetentnost všem těm myšlenkám v naší mysli, začít je zpochybňovat a zjišťovat, jestli – pokud jde o nás – na nich skutečně je něco pravdivého.

Pociťování apatie je spojené s přesvědčením ´já nemůžu´. Mysl to neslyší ráda, ale ´já nemůžu´ ve skutečnosti znamená ´já nechci´. Důvodem, proč to mysl nechce slyšet, je, že ´nemůžu´ slouží k zamaskování jiných pocitů. Ty je možné přivést do vědomí položením hypotetické otázky sobě samému:

„Je pravda, že spíš nechci, než nemůžu?

Kdybych přijal, že ´nechci´, jaké situace by to vyvolalo a jak bych se v nich cítil? „

Například jsme plně přesvědčeni, že nemůžeme tancovat. Řekneme si: „Možná, že je to kamufláž. Možná je pravdou, že tancovat nechci, a tak tancovat nebudu.“ Způsob, jakým můžeme zjistit, jaké jsou to pocity, je představit si sám sebe, jak procházím procesem, ve kterém se učím tancovat. Jakmile to uděláme, začnou vyvstávat všechny související pocity: rozpaky, hrdost, neohrabanost, odhodlání naučit se něčemu novému a neochota věnovat tomu čas a energii. Když mentální stav ´nemůžu´, nahradíme stavem ´nebudu´, rozpoznáme všechny tyhle pocity, které se pak mohou odevzdávat. Vidíme, že učit se tancovat znamená, že musíme být ochotni vzdát se hrdosti. Podíváme se, co by nás to stálo, a zeptáme se sebe sama: „Chci i nadále platit tuhle cenu? Byl bych ochotný vzdát se strachu, že budu neúspěšný? Byl bych ochotný upustit od nechuti vynaložit úsilí, které je k tomu nezbytné? Byl bych ochotný vzdát se ješitnosti, takže bych si mohl dovolit vnímat sám sebe jako

nemotorného žáčka? Mohl bych upustit od své lakoty a malosti, byl bych ochotný zaplatit za výuku a věnovat tomu čas?“ Když se upustí od všech těchto související pocitů, začne být velmi jasné, že skutečným důvodem je neochota – ne neschopnost.

Je nutné nezapomínat, že máme svobodu rozpoznávat svoje pocity a vzdávat se jich a že máme i svobodu se jich nevzdat. Když jsme prozkoumali to své ´nemůžu´ a zjistili jsme, že ve skutečnosti je to ´nechci´, neznamená to, že musíme upustit od negativních pocitů, které vedou k ´nechci´. Máme naprostou svobodu to odmítnout. Můžeme být závislí na negativnosti tak dlouho, jak chceme. Neexistuje žádný zákon, který by nám říkal, že se toho musíme vzdát. Jsme svobodní. Ale když zjistíme, že „tohle nechci dělat“ je docela jiný pocit, než si myslet „Jsem oběť a prostě nemůžu“, znamená to veliký rozdíl v našem sebepojetí. Například pokud chceme, můžeme se rozhodnout, že někoho budeme nenávidět. Můžeme se rozhodnout kohokoliv obviňovat. Můžeme se rozhodnout obviňovat okolnosti. Ale být vědomější a uvědomovat si, že my sami jsme si tento postoj svobodně zvolili, nás dostává do vyššího stavu vědomí a tedy blíž k větší moci a dovednosti, než když zůstáváme bezmocnou obětí svého pocitu.

Obviňování

Jeden z největších bloků, který je nutné překonat, abychom se dostali z deprese a z apatie, je obviňování. Obviňování je téma samo o sobě. Je užitečné podívat se na něj blíž. Obviňování přináší především určité výhody. My jsme ti nevinní; dopřáváme si sebelítost; stáváme se mučedníkem, obětí; a dostává se nám sympatií.

Snad největším ziskem z obviňování je, že my jsme nevinnou obětí a špatná je ta druhá strana. Vidíme, jak tahle hra neustále probíhá v médiích – nekonečné obviňování, dramatizované v mnoha polemikách, házení bláta, útočení na charakter a soudní žaloby. Obviňování má kromě emočního přínosu značné finanční výhody; je lákavé se prezentovat coby nevinná oběť, jelikož se to často finančně vyplácí.

Slavný příklad něčeho takového se stal před mnoha léty v New Yorku. Došlo k veřejné dopravní nehodě. Lidé vypadli z předních dveří dopravního prostředku, pak se shromáždila malá skupinka, která si zapisovala jejich jména a adresy pro budoucí finanční odškodnění. Kolemjdoucí se rychle chytili té hry a tajně nalezli do zadní části vozu, takže mohli pak vystoupit z jeho přední části coby zranění, ´nevinné oběti.´ Účastníky nehody nebyli, ale odměnu si vyzvedli!

Obviňování je největším sebeospravedlňováním a převažuje na celém světě. Umožňuje nám zůstávat omezení a bezvýznamní, bez pociťování provinilosti. Ale platí se za to – ztrátou naší vlastní svobody. Role oběti s sebou přináší také vnímání vlastní slabosti, zranitelnosti a bezmoci, které jsou hlavními složkami apatie a deprese.

Prvním krokem jak skončit s obviňováním je uvidět, že jsme se rozhodli obviňovat. Jiní lidé, kteří zažili podobné okolnosti, odpustili, zapomněli a vyřešili obdobnou situaci docela jiným způsobem. Už dřív jsme viděli případ Viktora Frankla, který se rozhodl odpustit nacistické vězeňské stráži a rozpoznal dar, skrytý ve zkušenostech z koncentračních táborů. Jelikož i jiní se stejně jako Frankl rozhodli neobviňovat, je i pro nás otevřená možnost se tak rozhodnout. Musíme být upřímní a uvědomit si, že obviňujeme, protože jsme se pro to rozhodli. To platí bez ohledu na to, jak oprávněné to může za daných okolností vypadat. Nejde o to, co je správné nebo špatné; je to jen otázka převzetí odpovědnosti za naše vlastní uvědomování. Úplně jiná situace je vidět, že jsme se rozhodli obviňovat, než si myslet, že musíme obviňovat. Za těchto okolností mysl často usoudí „No, v případě, že tím není vinná jiná osoba nebo událost, pak za to můžu já.“ Obviňování ostatních nebo sebe sama není prostě nutné.

Obviňování je lákadlo, které se objevuje denně v raném dětství – ve třídě, na dětském hřišti i doma mezi sourozenci. Obviňování je ústředním tématem nekonečných soudních řízení a procesů, charakteristických pro naši společnost. Popravdě řečeno obviňování je jen dalším z negativních programů, které jsme dovolili své mysli akceptovat, protože jsme o něm nikdy

nezapochybovali. Proč něco musí být vždycky něčí ´chybou´? Proč se musí do situace vnést především pojetí ´je to špatně´? Proč musí být jeden z nás být nesprávný, špatný nebo vinný? Co se v dané chvíli jeví jako dobrý nápad, nemusí dopadnout dobře. To je všechno. Nešťastné události se mohou prostě přihodit.

K překonání potřeby obviňovat je třeba se podívat na tajné uspokojení a potěšení, kterým se dostáváme ze sebelítosti, nelibosti, hněvu a sebeospravedlňování, a začít všechny ty malé přínosy odevzdávat. Cílem tohoto kroku je přesunout se ze stavu, kdy sebe sama vnímáme jako oběť, k našim pocitům a k rozhodnutí mít tyto pocity. Když si své pocity uvědomíme, potom, co jsme se pro ně vědomě rozhodli, a budeme je jen pozorovat, začne je to rozkládat a pak je možné odevzdávat jejich jednotlivé části. Tím způsobem uděláme velký krok směrem ven z bahna bezmoci.

Je to užitečné při překonávání odporu a pociťování zodpovědnosti za své negativní programy i za názory, abychom mohli uvidět, že pocházejí z omezeného aspektu nás samých. Tou nejnižší částí nás samých je naše negativní myšlení, takže je tu neuvědomovaná tendence ochotně souhlasit s jejím omezeným hlediskem.

Ale to není celé naše bytí; při pohledu zvnějšku je za menším já naše vyšší Já. Své vnitřní velikosti si nemusíme být vědomi. Nemusíme ji prožívat, ale je tu. Upustíme-li od svého odporu k ní, můžeme ji začít prožívat. Deprese a apatie jsou tedy důsledkem ochoty ulpívat na malém já a na jeho systémech přesvědčení, a s odporem k vyššímu Já, které v sobě obsahuje všechny opaky negativních pocitů.

Přirozeností vesmíru je, že všechno v něm se projevuje prostřednictvím obou protikladů. Takže rovnocenným opakem elektronu je pozitron. Každá síla má rovnocennou sílu opačného zaměření. Jin je vyrovnáván jangem. Je tu strach, je tu ale také odvaha. Je tu nenávist, ale i její opak, láska. Ustrašenost, ale také statečnost. Lakota, ale i velkorysost. V lidské psychice má každý pocit svůj opak. Cestou ven z negativity je tedy ochota uznávat negativní pocity a upouštět od nich, a zároveň i ochota upouštět od odporu k jejich pozitivním protikladům. Deprese a apatie jsou výsledkem ovlivňování negativní polaritou. Jak to funguje v každodenním životě?

Podívejme se znovu na příklad něčích narozenin, které se rychle blíží. Kvůli věcem, které se staly v minulosti, cítíme zášť a nejsme ochotni cokoliv pro ty narozeniny udělat. Zdá se jaksi nemožné vydat se ven a koupit dárek k narozeninám. Odmítáme za něj utratit peníze. Mysl vytváří všechny možné druhy odůvodnění: „Nemám čas nakupovat“; „Nemůžu zapomenout, jak byla zlá“; „Měla by se mi nejdřív omluvit.“ V tomto případě to ovlivňují dvě věci: lpění na negativním a vnitřní malost, odolávající tomu pozitivnímu a velkorysosti v nás samých. Cestou ven z apatie je v první řadě uvidět, že ´nemůžu´ je ´nechci´. Při pohledu na ´nebudu´ uvidíme, že se to objevuje jako důsledek negativních pocitů a že když vyvstanou, je možné je přijmout a nechat být. Je také zřejmé, že se bráníme pozitivním pocitům. Tyto pocity lásky, štědrosti, a odpuštění se dají jeden po druhém prozkoumat.

Můžeme se posadit, představit si kvalitu velkorysosti a přestat se jí bránit. Existuje v nás něco velkorysého? V tom případě možná zpočátku nebudeme ochotni se tak zachovat k člověku, který bude mít narozeniny. Co můžeme začít vidět, je existence velkorysosti v našem vědomí. Začneme si uvědomovat, že jakmile jsme zanechali odporu k pocitu velkorysosti, je tu velkorysost. Ve skutečnosti si za určitých okolností užíváme možnost druhé obdarovat. Začínáme si vybavovat záplavu pozitivních pocitů, které se objeví, když projevujeme vděčnost a přijímáme dary, které jiní dali nám. Uvidíme, že jsme ve skutečnosti potlačili touhu odpustit, a jak zanecháváme odporu ke smířlivosti, objeví se ochota nechat svoje rozhořčení být. Když to uděláme, skončí sebeztotožnění s naším malým já a začneme si vědomě uvědomovat, že je v nás něco, co je větší. Je to tu pořád, ale našemu pohledu je to skryté.

Tento způsob je použitelný ve všech negativních situacích. Umožňuje nám změnit kontext, ve kterém vnímáme svou současnou situaci. Umožňuje dát jí nový a jiný význam. Posouvá nás vzhůru, od pocitu, že jsme bezmocná oběť, k úrovni vědomé volby. V uvedeném příkladu to

neznamená, že musíme pospíchat ven a koupit dárek k narozeninám. Ale znamená to, že si teď uvědomujeme svou současnou možnost rozhodnout se podle vlastní vůle. Máme naprostou svobodu s větším rozsahem možností jednat a rozhodovat se. To je mnohem vyšší úroveň vědomí než stav bezmocné oběti, která uvízla v pasti staré zášti.

Jednou ze zákonitostí uvědomování si je: Když ušlápnutě říkáme, že se nás to týká, jen se poddáváme negativním myšlenkám coby důsledku svého přesvědčení. Máme možnost se rozhodnout, že nenaletíme na tento negativní soubor přesvědčení.

Jak to funguje v každodenním životě? Podívejme se na běžný případ. Podle novinových zpráv je nezaměstnanost na rekordně vysoké úrovni. V televizních zprávách komentátor říká: „Žádná pracovní místa nejsou k dispozici.“ V tu chvíli máme svobodu odmítnout negativní myšlenkovou formu. Místo toho se dá říci „Nezaměstnanost se na mě nevztahuje.“ Tím, že jsme negativní přesvědčení odmítli přijmout, nemá už žádnou moc nad naším životem.

Příklady z osobní zkušenosti ukazují, že v dobách vysoké nezaměstnanosti, například po druhé světové válce, nebyl žádný problém získat zaměstnání. Bylo samozřejmé, že člověk mohl mít dvě nebo dokonce tři zaměstnání současně: jako umývač nádobí, číšník, sluha, taxikář, barman, tovární dělník, pracovník ve skleníku a umývač oken. Bylo to důsledek přesvědčení „Kde je vůle, je i cesta“ a „Nezaměstnanost se vztahuje na ostatní, ne na mě“; a byla tam také ochota vzdát se hrdosti výměnou za zaměstnání.

Dalším příkladem je souvislost epidemických chorob s tím, čemu věříme. Před několika lety během chřipkové epidemie bylo pečlivě sledováno čtrnáct lidí. Ze čtrnácti jich osm onemocnělo chřipkou, zbývajících šest ji ale nedostalo. Důležité není, že osm lidí chřipku dostalo, ale že šest lidí ji nedostalo! Během každé epidemie se vyskytují lidé, kteří ji ´nechytili´. I během ekonomického propadu existují lidé, kteří zbohatli a dokonce se stali milionáři. Úvahy o zchudnutí byly v těch dnech ´nakažlivé´, ale ti lidé mu nějak nepodlehli, tudíž se jich to netýkalo. Aby negativita mohla platit i pro náš život, musíme se jí nejprve upsat a zadruhé jí dodávat energii svým přesvědčením. Pokud máme sílu projevovat negativitu ve svém životě, naše mysl má i sílu ji měnit v pravý opak.

Volba pozitivnosti

Jedním z překvapivých účinků ochoty upustit od svého negativního naladění je zjištění, že existuje opak negativních pocitů. K dispozici je vnitřní realita, kterou můžeme nazvat naše ´vnitřní velikost´ nebo ´vyšší Já´. Ta má mnohem víc energie než vnitřní negativita. Po upuštění od toho, co nám přinášely naše negativní názory, jsme nyní překvapeni pozitivními přínosy, které vyplývají ze síly našich kladných pocitů. Například když jsme upustili od obviňování, prožíváme smířlivost.

Naše vyšší já, o kterém by se dalo říci, že se skládá z našich vyšších citů, má téměř neomezené možnosti. Může vytvářet pracovní příležitosti. Může vytvářet situace pro uzdravování vztahů. Má moc vytvořit příležitosti pro láskyplné vztahy, finanční možnosti a fyzické uzdravení. Když už nepovažujeme negativním programy vyplývající z našeho vlastního uvažování za důvěryhodný zdroj a už jim neposkytujeme energii, přestali jsme předávat svou moc ostatním a je opět naše. To má za následek zvýšení sebeúcty, návrat k tvořivosti a ochotu vnímat budoucnost pozitivním způsobem, který nahradil bázlivost.

Můžeme si to vyzkoušet s někým, s kým máme špatný vztah kvůli našemu odporu vůči němu. Můžeme si sednout a říci si, že to bude jen experiment. Cílem je pouze se tím učit, to znamená, že se chceme seznámit se zákonitostmi vědomí a sledovat jevy, ke kterým dochází. Uvědomujeme si, co nám přineslo upuštění od negativních pocitů. Odevzdáváme každou jejich součást a současně upouštíme od vnitřního odporu, který brání ochotě tento vztah léčit. V tomto bodě není nutné mít žádný osobní kontakt s dotyčným člověkem. Podstupujeme ten experiment kvůli sobě, ne kvůli němu.

Když se podíváme do sebe, zeptáme se: „Co tento hněv v sobě skrývá?“ Pod hněvem pravděpodobně najdeme strach. A kromě strachu objevíme také žárlivost. Narazíme na soutěživost a na ostatní složky komplexu, který náš vztah zablokoval.

Současné upouštění od negativního a od odporu k pozitivnímu má za následek posun vnitřních energií, provázený subtilními změnami v naší sebeúctě. Všechno, co je třeba, je upuštění od odporu k ochotě zažívat ve vztahu něco pozitivního. Můžeme pak jen sedět a dívat se, co se děje. V tomto experimentu se nezajímáme, jestli přinese něco druhému člověku. Zajímáme se výhradně o to, co to přinese nám. Máme zájem pouze o svůj vlastní posun v dané záležitosti a jen pozorujeme, co se děje. Obvykle následuje velmi obohacující zkušenost, která mívá různé podoby, závisející na okolnostech.

Další příčinou apatie je zbytek dřívějších traumatizujících, zdrcujících zkušeností, které se tehdy nevyřešily. Mysl to promítá na budoucí dění v očekávání, že minulost se bude opakovat. Když objevíme tuto nevědomou dynamiku, můžeme se rozhodnout znovu se podívat na emocionální komplex, rozložit ho do jeho součástí a upouštět od jeho negativních aspektů i od svého odporu k aspektům pozitivním. Když to děláme, mění se náš pohled na budoucnost. Dokážeme si odpustit, že v době předchozího emocionální přemožení jsme prostě nevěděli, jak s tím zacházet. Bylo v tom hodně pozůstatků z minulých zkušeností, které nás tehdy emocionálně poškozovaly. Ale protože v podvědomí neexistuje nic takového jako čas, můžeme se kdykoliv v současné době rozhodnout vyléčit něco, k čemu v minulosti došlo. Jak procházíme emocionálním léčením z vlastní potřeby, minulá událost teď začíná mít jiný význam. Naše vyšší Já začíná pro ni vytvářet nový kontext. Můžeme uvidět dar, který v sobě skrývá. Můžeme skončit s vděčností a s poděkováním, že nám to dalo příležitost učit se, růst a získávat moudrost.

Jednou z nejčastějších oblastí, ve které vídáme toto emoční ochromení, je stav po rozvodu. Až příliš často je provázený zahořklostí a sníženou schopností vytvořit nový láskyplný vztah. Neochota přestat obviňovat pokračuje emočním ochromením, které může trvat řadu let nebo dokonce celý život.

Když se dostaneme do zahořklosti, ve skutečnosti jsme odkryli nezahojenou oblast v naší vlastní zásobárně emocí a úsilí, které vynaložíme na uzdravení, přinese obrovské odměny. V každé situaci, která má v sobě utrpení, se musíme sami sebe zeptat:

„Jak dlouho jsem ochotný za to platit?

Jakými karmickými sklony to začalo?

Jak velké množství výčitek bude stačit?

Nenastal už čas s tím skoncovat?

Jak dlouho budu na tom lpět?

Kolik obětí jsem ochotný přinášet jinému člověku za jeho nemorální jednání, skutečné nebo fiktivní?

Jak velké množství obviňování bude stačit?

Jak velké množství sebetrestání bude dostatečné?

Kdy se vzdám tajného potěšení ze sebetrestání?

Kdy to odsuzování skončí?“

Když to opravdu prozkoumáme, pokaždé zjistíme, že jsme se trestali za neznalost, naivitu, nevinnost a nedostatek vnitřního pochopení.

Můžeme se sebe sama zeptat:

„Učil jsem se vůbec někdy technice emočního sebeléčení?

Když jsem chodil do školy, učili nás něčemu, co se týká uvědomování?

Už mi někdo někdy řekl, že mám možnost si vybrat, čím se budu v mysli zabývat?

Poučili mě někdy, že bych nemusel přijímat nic, co má v sobě negativní naprogramování? Řekl mi kdy někdo o zákonitostech ovlivňujících uvědomování?“

Pokud ne, proč mám sám sebe dál trápit jen proto, že jsem něčemu naivně uvěřil?

Proč to sebetrýznění nezastavit právě teď?

Všichni jsme dělali to, o čem jsme si mysleli, že je to v dané chvíli to nejlepší. „Připadalo mi to v té chvíli jako dobrý nápad“ můžeme říci o svém minulém jednání i o tom, co dělali ti druzí. Všichni jsme byli nevědomky naprogramováni bez našeho vědomého souhlasu. Ve svém nepochopení, díky své nevědomosti a naivitě jsme ty negativní programy převzali. Dovolovali jsme jim, aby nás řídily. Ale teď se můžeme rozhodnout s tím skončit. Můžeme si vybrat jiné nasměrování. Můžeme se rozhodnout, že budeme vědomější, vnímavější, že budeme zodpovědnější a bystřejší. Můžeme odmítnout být jako prázdná magnetofonová páska a přebírat každý program, který nám svět doručí. Svět je až příliš ochotný využívat naši naivitu a zneužívat naši malost, s veškerou její nicotností a obavami.

Když si uvědomíme, jak jsme byli manipulováni, využíváni a na co všechno jsme naletěli, objeví se hněv. Buďme připraveni ho zvládnout. Je v pořádku být naštvaný. Je daleko lepší být naštvaný než apatický. Když se hněváme, máme spoustu energie. Můžeme něco udělat. Můžeme přijmout konkrétní opatření. Můžeme změnit své myšlení. Můžeme změnit svoje zaměření. Pak je snadné přejít z hněvu do odvahy. Na úrovni odvahy můžeme rozpoznávat, zkoušet a pozorovat, jak se to všechno děje.

Začneme vidět, že svou malostí jsme platili za to, na co jsme naletěli. Při tomto pátrání narazíme na naši vlastní vnitřní nevinnost. Když jsme ji znovu objevili, můžeme upustit od spousty obviňování. Jakmile zmizí obviňování, současně zmizí i nutkání sám sebe trestat a to nás rovnou vyzvedne z apatie a z deprese. Můžeme se rozhodnout znovu uznat svou hodnotu, začít si znovu sama sebe vážit. A můžeme uvidět, jak byli naprogramováni ti ostatní, stejně jako jsme byli naprogramováni my. I oni dělali to, co v té době považovali za nejlepší. Už nemusíme druhé nebo sebe obviňovat. Můžeme nechat být celou tu hru na viníky jako neúčinnou a překonanou.

Společnost, se kterou se stýkáme

Další hodnotný způsob, jak se dostat z apatie, z deprese a ze situací, které vznikají převážně mentálním stavem ´já nemůžu´, je být trvale v kontaktu s lidmi, kteří už mají vyřešené to, s čím sami zápasíme a co nám dělá problém. Je to jeden z účinných vlivů svépomocných skupin. Když jsme v negativním stavu, předali jsme hodně energie negativním myšlenkovým formám a pozitivní myšlenkové formy jsou slabé. Ti, kteří jsou ve vyšších vibracích, se zbavili energie svých negativních myšlenek a mají posílené pozitivní myšlenkové formy. I jen být v jejich přítomnosti je prospěšné. V některých svépomocných skupinách se tomu říká ´zavěsit se na vítěze´. K pomoci dochází na psychické úrovni vědomí, probíhá přenos pozitivní energie a opětovné aktivování vlastních latentních pozitivních myšlenkových forem. V některých svépomocných skupinách se takové působení nazývá ´obdržet to osmózou´. Není nutné vědět, jak se to stane, ale jen že to nastane.

Tento jev se dá pozorovat poměrně běžně. Například většina lidí v naší společnosti se učila reagovat logicky a orientovat se levohemisférově. Nicméně někteří lidé jsou od narození orientovaní pravohemisférově. Tito lidé používající převážně pravou mozkovou hemisféru se

vyznačují větší intuicí, kreativitou, schopností telepatické komunikace a uvědomováním si mentálních forem a energetických vibrací. Tyto schopnosti často zahrnují i schopnost vnímat bioenergetické pole kolem lidského těla zvané aura. Jste-li v přítomnosti lidí s touto schopností, je možné, že tak začnete vnímat i vy.

Potvrdilo se to, když jeden skeptický, logický, levohemisférově orientovaný vědec se ocitl ve společnosti lidí schopných vidět aury. Řídil se jejich pokyny, jak uvidět auru, a ke svému překvapení opravdu začal vidět světelná pole, obklopující lidské hlavy. Zejména u jednoho člověka aura vypadala téměř jako ´ektoplazma´, zavěšená převážně na jeho uchu. Nicméně na pravé straně jeho hlavy nebylo vidět nic. Jestli je tento úkaz skutečný a není výsledkem pouhé představivosti, ověřil jeden ze zkušených účastníků, který se přesunul do jeho blízkosti. Také uviděl auru, která byla na jedné straně velmi výrazná a na druhé straně prakticky chyběla.

Způsobilost uvidět aury byla k dispozici jen v přítomnosti ostatních s touto schopností. Když skončila instruktáž, tato schopnost zmizela, i když tam byli lidé, kteří aury vidět mohli. V následujících letech se mu tato schopnost vrátila, když se nacházel ve společnosti přátel, kteří dokázali aury uvidět. Když byla jednou na klinice přítomná psycholožka, jejímž úkolem bylo duševně diagnostikovat lidi prostřednictvím pozorování aury a jejích měnících se barevných vzorců, náhle se mu vrátila nejen schopnost vidět aury, ale objevilo se i vnímání jejich třpytivých barev a možnost sledovat změny aury při reakcích na kolísání emocí. Jen tím, že s ní mluvil, mu najednou byla tato schopnost k dispozici.

Je to jako kdyby v blízkosti aury lidí s určitými schopnostmi mohl nastat jistý přenos této schopnosti. Prostě řečeno jsme pozitivně nebo negativně ovlivňováni společností, ve které se nacházíme. Je nepravděpodobné, že bychom dokázali nějakou zábranu překonat, pokud se rozhodneme, že budeme ve společnosti lidí, kteří mají stejný problém jako my.

To se očividně projevilo v případě rozvedené ženy, která přišla na konzultaci. Chtěla vědět, jestli by měla podstoupit psychoterapii. Trápil ji recidivující vřed a migrény. Jak se příběh rozvíjel, začala vycházet najevo velká zahořklost, důsledek silně traumatizujícího rozvodu. Říkala, že se přidala k feministické skupině, zaměřené na posilování sebevědomí. Popisovala tuto konkrétní skupinu jako složenou téměř výhradně z rozvedených žen, které byly zahořklé, rozezlené a nenávistné vůči mužům. Coby skupina stále nabíraly velké množství negativity. Jejich životy byly ve skutečnosti beznadějné a poněkud patetické, jak zápasily o získání sebeúcty prostřednictvím extrémů a výrazné emocionální nevyrovnanosti.

Když si vyslechl její příběh a podrobně se seznámil s její životní situací, místo psychoterapie jí navrhl, aby se po dobu tří měsíců řídila jedním jednoduchým doporučením. Kdyby nezafungovalo, může se pak znovu vzít v úvahu možnost psychoterapie. Tím doporučením bylo pouze ukončit vztah se skupinou zahořklých rozvedených přítelkyň a místo toho si najít společnost lidí, kteří navzdory předcházejícím rozvodům úspěšně obnovili své vztahy.

Zpočátku se bránila a prohlašovala, že ona nemá s těmito členkami skupiny nic společného. Pak uznala dvě základní fakta.

Zaprvé, energeticky je daleko úspornější rozvíjet vztahy s pozitivními lidmi.

Zadruhé, že jednou ze zákonitostí vědomí je, že ´stejné přitahuje stejné´; hořkost přitahuje hořkost, zatímco láska přitahuje lásku.

Zeptala se sebe samé: „Kde se ve mně ta hořkost vzala? Už jsem z ní získala něco pozitivního a užitečného?“ Během doby přestala trávit čas se svou skupinou a začala se věnovat vztahům se zdravějšími a vyváženějšími lidmi.

Ve společnosti spokojenějších lidí si s překvapením uvědomila, jakou spoustu negativity v sobě udržovala. Začala rozpoznávat, že se úmyslně držela negativity, že se jí chtěla držet, a začala vidět, co taková negativita stojí. Celý její společenský život se změnil. Stala se usměvavější a

šťastnější. Její migrény zmizely. Nakonec se znovu zamilovala a s humorem říkala, že zamilovanost je na vřed ten nejlepší lék, jaký kdy našla!

Pokud se ocitám ve stavu apatie, mohu odhalit svůj základní program tím, že

se sám sebe zeptám, co se snažím si dokazovat?

Snažím se si dokazovat, že život je strašný?

Že svět je beznadějný?

Že to nebyla moje chyba?

Že člověk nemůže najít lásku?

Že štěstí je nemožné?

Co se snažím si ospravedlnit?

Jak mnoho jsem ochoten zaplatit, abych se cítil ´oprávněně´?

Nakolik si uvědomíme a odevzdáme pocity, které vznikají v reakcích na tyto otázky, v té míře se začínají objevovat odpovědi. Následující část: Kapitola 5. Smutek
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 5. Smutek

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:15:30

Kapitola 5. Smutek
Předcházející část: Kapitola 4. Apatie a deprese

Smutek je zkušenost společná nám všem.

Jsem-li zarmoucen, mám pocit, že věci jsou příliš obtížné;

že to nikdy nedokáži udělat;

že jsem nemilující a nemilovaný.

Objevují se myšlenky jako „Všechna ta léta jsem promarnil.“

Je to pociťování zarmoucenosti a ztráty. Osamělosti. Pocit „kdyby jen…“. Pociťování lítosti, opuštěnosti, bolesti, bezmoci a beznaděje. Nostalgie. Melancholie. Deprese. Touhy. Nenapravitelné ztráty. Zlomeného srdce. Sklíčenosti. Zklamání. Pesimismu.

Smutek se dá vyvolat ztrátou přesvědčení, vztahu, nějaké schopnosti nebo životní role, ztrátou doufání v sebe sama; je to celkový postoj k našemu životu, k vnějším okolnostem nebo k institucím.

Pocit „Tohle nikdy nepřekonám. Je to příliš obtížné. Snažil jsem se, ale nic nepomáhá.“ Cítíme zraněnost bolestí a utrpením a můžeme tak hodně z toho, co se děje ve vnějším světě, vnímat jako ospravedlnění svých vlastních vnitřních pocitů.

Vyvstává v nás pláč, volání, aby nám někdo pomohl, protože sami s tím nemůžeme nic udělat,

a cítíme, že někdo jiný by to pro nás vyřešit mohl.

Tím se to liší od apatie, při které máme pocit, že nám nemůže pomoci vůbec nikdo.

Dovolit si být smutný

Většina z nás si v sobě nese mnoho potlačeného smutku. Zejména muži jsou náchylní tento pocit skrývat, protože pláč se považuje za zženštilý a nemužný. Většina lidí se bojí přemíry smutku, který v sobě potlačili, obávají se, že by je zaplavil a přemohl. Říkají: „Kdybych někdy začal plakat, nikdy nepřestanu“; „tolik bolesti je ve světě, v mém životě, v mé rodině a u mých přátel“; „Ach ty nevýslovné životní tragédie! Všechna ta zklamání a zničené naděje!“ Potlačený smutek je zodpovědný za mnoho psychosomatických onemocnění a potíží, souvisejících se zdravím.

Když se namísto potlačení dovolí, aby pocit vyvstal, nechá se proběhnout a pak se od něj upustí, mohu rychle přecházet od smutku k přijetí. Odporem smutek pokračuje dál a dál, místo aby se přijal a tím se sám vyčerpal. Přetrvávání pocitu je důsledkem odmítání svolit, aby probíhal (např. „Pořádně se vyplač“). Jakmile jsme přijali fakt, že jsme schopni smutek zvládnout, dostáváme se už k hrdosti. Pocit „Já to dokážu zvládnout“ a „Zvládnu to“ nás přivádí k odvaze. S odvahou čelit svým vnitřním pocitům a s ochotou nechat je probíhat jsme se posunuli na úroveň přijetí a nakonec i k vyrovnanosti. Když se uvolníme od množství smutku, kterého jsme se po řadu let drželi, naši přátelé a rodina si všimnou změny ve výrazu naší tváře. Naše chůze bude lehčí a budeme vypadat mladší.

Smutek je časově omezený. Tento fakt nám dodává odvahu a ochotu smutku čelit. Nebudeme-li se smutku bránit a vzdáme-li se mu úplně, bude probíhat asi 10 až 20 minut; pak se na různě dlouhou dobu zastaví.

Pokud ho necháme probíhat pokaždé, když se objeví, nakonec se vyčerpá.

Prostě jsme si dovolili plně ho prožít. Máme jen tolerovat ohromující smutek po dobu 10-20 minut a pak najednou zmizí. Pokud bychom se smutku bránili, bude pokračovat dál a dál. Potlačený smutek může dál pokračovat i po celou řadu let.

Tváří v tvář smutku si musíme především často přiznat a nechat probíhat stud a pocit trapnosti z toho, že ty pocity máme. Týká se to obzvlášť mužů. Musíme uvolnit svůj strach z pocitů a z obav, že nás to zaplaví a přemůže. Pomáhá uvědomit si, že upuštění od odporu k pocitům nás rychle posune skrze ně dál. Ženy z vlastní zkušenosti a moudrosti tradičně říkávaly: „Když se pořádně vypláču, cítím se líp.“ Mnozí muži byli překvapeni, když zjistili, že je to pravda.

Vlastní zkušeností neočekávaně zjistili, že jakmile si dovolili vnímat smutek z minulých situací, téměř okamžitě došlo k úlevě od kruté bolesti hlavy. Kdykoliv předtím vyvstal smutek, objevilo se automaticky konstatování „Muži nepláčou“. Potom, co upustili od mužské hrdosti – pokud jde o pláč – objevil se strach, že jakmile začnou plakat, bude pláč pokračovat stále dál. Když se nechal proběhnout strach, objevil se hněv. Bylo to vztek na společnost, která nutí lidi, aby potlačovali svoje pocity, a hněv při pomyšlení, že se ani nepředpokládá, že lidé nějaké pocity mají. Proběhnutím hněvu byla dosažena úroveň odvahy a pak se mohl připustit nezbytný pláč. Nastala nejen úleva od bolesti hlavy, ale když příval vzlyků odezněl, objevila se hluboká mírumilovnost. Od té doby už nevznikala potřeba se tomu vyhýbat.

Jakmile člověk nechá smutek plně vyvstat a plně se osvobodí od této potlačené energie, je mírumilovný a pohled na jeho vlastní mužnost se změní. Uvědomuje si, že jeho mužství je teď celistvější. Je stále mužem, ale je teď člověkem, který dokáže být v kontaktu se svými pocity a poradit si s nimi. Důsledkem toho je, že jedná přiměřeněji, je schopnější, vyrovnanější, lépe chápe, je zralejší, dokáže líp navazovat kontakty a druhé pochopit, je soucitnější a cítí větší lásku.

Psychologickým základem všeho smutku a trápení je připoutanost. Připoutanost a závislost vznikají, protože se vnitřně cítíme neúplní; hledáme proto předměty, lidi, vztahy, místa a představy pro uspokojení svých vnitřních potřeb. Protože to všechno se nevědomě využívá k uspokojování našich vnitřních potřeb, chápeme to jako ´svoje´. Úměrně tomu, kolik se do vnějšího objektu vkládá energie, dochází – díky identifikaci s tímto vnějším objektem coby ´vlastním´ – ke zvětšování ´já´. Ztráta objektu nebo osoby se vnímá jako ztráta vlastního já, důležité části naší emocionální soustavy. Ztráta se vnímá jako snížení vlastní kvality, představované dotyčnou věcí nebo osobou. Čím víc emocionální energie jsme vložili do objektu nebo do osoby, tím větší bude pocit ztráty a tím větší bude bolest, spojená s rozvazováním pout naší závislosti. Připoutanost vytváří závislost a závislost s sebou nese díky své povaze vnitřní strach ze ztráty.

Uvnitř každého člověka existuje dítě, rodič a dospělý. Když se objeví smutek, je obohacující se zeptat: „Co ve mně je příčinou tohoto pocitu? Je to dítě, rodič, nebo dospělý?“ Například ´dítětem´ v člověku je strach, že se něco stane milovanému pejskovi. Ptá se bezradně: „Co budu dělat?“ Vnitřní dospělý také cítí smutek, ale přijímá to, co je nevyhnutelné. Malá kočička nebo pejsek nejsou nesmrtelní.

Dospělá osoba s politováním uznává, že pomíjivost je životní realitou. Akceptujeme, že naše mládí není trvalé, že mnohé romantické vztahy nejsou celoživotní a že náš pes jednoho dne zemře.

Zvládání ztráty

Vzhledem k povaze připoutanosti přechází skutečnému prožívání ztráty strach.

K obraně před ztrátou obvykle dochází jedním ze dvou způsobů.

Tím prvním je zvýšení intenzity připoutanosti neustále přetrvávající snahou vazbu posílit. Tento přístup je založený na představě ´Čím pevnější je vazba, tím menší je pravděpodobnost ztráty´.

Nicméně to je právě ten manévr, který vyvolává ztráty v osobních vztazích, protože druzí se lidé snaží nenechat se vtáhnout do připoutanosti přivlastňováním a ovládáním, omezujícím jejich svobodu, což, jak cítí, se vůči nim uplatňuje. A jelikož to, čeho se v mysli držíme, má tendenci se projevit, strach ze ztráty může být paradoxně mechanismem, který tuto ztrátu přivodí.

Druhý způsob, kterým se strach ze ztráty řeší, je psychologický mechanismus popření, v běžném jazyce zvaný ´strkání hlavy do písku´. Vidíme to kolem sebe denně jako nejrůznější odmítání čelit nevyhnutelnému. Objevují se všechny možné varovné příznaky, ale dotyčný jich nedbá. A tak člověk, který očividně přichází o své zaměstnání, tomu nevěnuje pozornost. Partneři, jejichž manželství spěje ke konci, nedělají nic, čím by se to dalo napravit. Člověk s vážným onemocněním ignoruje všechny symptomy a vyhýbá se lékařské pomoci. Politici odmítají věnovat pozornost sociálním problémům a doufají, že zmizí samy. Celé země nevěnují pozornost riskantním situacím (např. nebezpečí napadení). Motorista ignoruje hrozivé varovné signály selhávajícího motoru. Všichni jsme zažili politováníhodné zkušenosti, kdy jsme včas nevěnovali pozornost varovným signálům.

Abychom mohli zvládnout strach ze ztráty, musíme se podívat, jakému účelu druhý člověk nebo objekt v našem životě slouží. Jakou naši emocionální potřebu naplňuje? Jaké emoce by vznikly, kdybychom o dotyčný objekt nebo osobu přišli? Ztráta se dá předpokládat a různé obavy spojené s pocitem ztráty můžeme zvládnout tím, že si rozebereme jednotlivé emocionální komplexy, které vyvolává, a upustíme od jednotlivých složek těchto pocitů.

Řekněme například, že máte psa, ke kterému jste byli připoutaní po mnoho let. Je zřejmé, že Rover stárne. Zjistíte, že se vám vůbec nelíbí brát v úvahu jeho pokročilý věk; při představě jeho blížící se smrti se cítíte nepříjemně a snažíte se nebrat to na vědomí. Když se při tom přistihnete, uvědomíte si, že tyhle pocity jsou varovné signály a že tuto emocionální situaci nezvládáte. A tak se zeptáte sami sebe: „K čemu mi ten pes slouží? Čím pro mě je tato jeho emocionální služba?“ Má mě rád, dělá mi společníka, je oddaný, zábavný a přináší mi rozptýlení. „Zůstanou po jeho ztrátě tyhle moje osobní emocionální potřeby nenaplněné?“ Když se na to zaměří pozornost, některé z obav se mohou potvrdit a je možné od nich upustit. Jakmile se strach nechá proběhnout, nemusíte se už uchylovat k popírání a nalhávat si, že Rover bude žít věčně.

Další emocí spojenou s bolestí a smutkem je hněvivost. Ztráta toho, co je pro nás důležité, často vyvolá pocit vzteku, který se může promítat do světa, na společnost, na jednotlivce a nakonec na Boha, který je považován za odpovědného za chod vesmíru. Hněv je důsledkem předchozího nepřijetí faktu, že všechny vztahy, i to, co v tomto životě vlastníme, je pomíjivé. Jak každý ví,

nakonec se budeme muset vzdát i fyzického těla, ke kterému jsme připoutáni nejvíc.

K tomu, co je pro nás důležité nebo povzbudivé, cítíme stále připoutanost. A tak, když tuhle iluzi něco ohrozí, vyvstane hněv, odpor, sebelítost, pocity, které mohou vyústit v trvalou zahořklost. ´Bezmocný vztek´ je spojený s touhou změnit povahu světa a s nemožností to udělat. Významná ztráta může tedy přinést posun v našem filosofickém postoji, když jsme tomuto existenčnímu faktu postaveni tváří v tvář. Může nám tedy otevřít oči a přivést nás k rozpoznání základní povahy všech připoutaností a vztahů, anebo můžeme znovu popřít evidentní skutečnost, že všechny vztahy jsou přechodné, a abychom kompenzovali svou ztrátu, s urputností zintenzivňovat svoje dosavadní připoutanosti.

Součástí zacházení s potřebou popírat nevyhnutelnost ztráty je rozpoznání pokusů o manipulaci.

Aby se mysl vyhnula ztrátě, snaží se ve své představivosti vyvinout určitou taktiku.

Ta může mít podobu rozhodnutí stát se ´lepším´, nebo tím, kdo pracuje poctivěji, je čestnější, vytrvalejší nebo loajálnější.

U lidí nábožensky založených se to může projevit jako snaha zmanipulovat Boha prostřednictvím slibů a vyjednávání.

Ve vztazích to může vzít na sebe podobu přespříliš kompenzovaného chování. Ve snaze zabránit rozchodu se partner začne chovat láskyplně a pozorně, s neutuchající oddaností. Začne domů přinášet dárky a květiny, místo aby se dostal k hlavní příčině problému.

Když popírání selhalo, manipulace nezafungovaly a strachu se nevěnovala pozornost, nastane deprese, smutek a trápení. Všechny tyhle emocionální fáze se dají zpracovávat mnohem rychleji pomocí procesu vzdávání se, ve kterém se nevyhnutelnost emocí a smutku odevzdává a je nahrazována ochotou upustit od odporu a nechat celý ten proces probíhat. Může se objevit rozhodnutí, že se přestanete bolesti bránit. Místo jejího popírání a odporu k ní se můžete do ní ponořit a tak ji překonat. Pořádně se ´vyplakat´ kvůli starému Roverovi nebo kvůli ztracenému vztahu.

S pociťováním smutku je vždycky spojená různá míra pocitu provinilosti. Je založená na představě, že ztráta znamená trest, nebo že jiné chování nebo přístup by byl zabránil, aby k tomu došlo. Pokud se od toho přesvědčení neupustí, pocit viny pak může probudit a posílit hněv i vztek. Nepřiznaný vztek, od kterého jsme neupustili, se může promítat na ty kolem v podobě obviňování. Obviňování promítané do dalších vztahů může pak znásobit ztrátu tím, že způsobí další ztráty.

To se stává často mezi manželskými partnery, když došlo k úmrtí dítěte. Bylo zjištěno, že rozvodovost rodičů, kteří ztratili dítě, je zhruba 90%. Vzhledem k promítání viny se pak k těžké ztrátě přidá další velká ztráta – ztráta manželského partnera. Příkladem tohoto druhu reakce je případ čtyřicetileté ženy. Dvacet let měla vynikající manželství s pozorným, svědomitým manželem. Její nejmladší syn onemocněl leukémií. Když zemřel, propadla smutku a truchlení, a co je důležitější, rozvinula se u ní reakce zuřivého hněvu. Projevovala se jako nenávist. Nenáviděla lékaře, nenáviděla nemocnici; nenáviděla Boha; nenáviděla svého manžela i žijící děti. Její vztek byl nakonec tak nekontrolovatelný, že se začala dopouštět fyzického násilí a ohrožovala okolí. Několikrát bylo nutné zavolat policii, aby se zabránilo jejímu násilnému chování. Zbylé děti nakonec ze strachu z chaosu, z fyzického napadání a z hrozivých emocionálních stavů domov opustily. Její manžel vynaložil maximální úsilí ve snaze pomoci jí s hněvem, ale ventilovala svůj vztek i vůči němu a při několika příležitostech na něj prudce zaútočila. Nakonec mu nezbylo než v zoufalství a beznaději z domova odejít. Chaotická situace skončila rozvodem, ve kterém žena ztratila svůj dům. Trvalo téměř pět let, než se vztek zmírnil; žena zničila celý svůj život a musela pak začít znovu od nuly, vybudovat si život nový.

Když se všechny negativní emoce zpracují, odevzdají se a upustí se od nich, nastane konečně úleva a předchozí utrpení je nahrazeno přijetím. Přijetí je něco jiného než rezignace. V rezignaci přetrvávají stále ještě zbytky předchozích emocí. Je v ní neochota a odkládání skutečného rozpoznávání faktů. Rezignace říká: „Nelíbí se mi to, ale musím se s tím smířit.“

S přijetím dojde k zanechání odporu ke skutečné povaze dění; a tak jedním z příznaků přijetí je uklidnění. S přijetím skončil zápas a život začíná novým způsobem. Energie, které byly vázané v předchozích negativních pocitech, se uvolnily a zdravější aspekty osobnosti mají teď víc energie. Tvořivé aspekty mysli rozvíjejí příležitosti pro nové životní situace, pro další růst a zkušenosti, spojené s novým pocitem živosti. Dobře známá obecně praktikovaná poučka je modlitba skupin Dvanácti kroků anonymních alkoholiků o vyrovnanost:

Bože, dej mi klid, abych dokázal přijímat věci, které nemůžu změnit, dej mi odvahu měnit věci, které změnit můžu, a moudrost, abych obojí od sebe rozpoznal.

Neschopnost zpracovat některé z řady emocí, spojených se smutkem a ztrátou, může mít za následek chronické uvíznutí v jakékoli z jeho složek. Může to proto vést k dlouhodobé depresi a ke stavům popírání, ve kterých se vlastně odmítá přijmout něčí smrt. Neustálé obviňování nebo

odmítání zpracovávat emoce spojené se ztrátou může vyústit v opožděné reakce smutku a ve fyzické onemocnění. Mechanismy stojící za tímto procesem jsou vysvětleny v jedné z dalších kapitol o vztahu mezi myslí a tělem. Potlačené energie nerozpuštěných emocí se znovu projevují skrze endokrinní a nervový systém jako energetická nerovnováha, která prostřednictvím akupunkturních drah narušuje tok životní energie. To má za následek patologické změny v různých orgánech. Je všeobecně známé, že úmrtnost mezi pozůstalými je mnohem vyšší než u běžné populace, zejména v prvním či druhém roce po smrti partnera.

Jednou z příčin bolestí, souvisejících s obviňováním, je hněv na milovaného člověka za to, že nás navždy opustil. Hněv je často potlačený, protože vědomé mysli připadá nesmyslný. Kladné vlastnosti milovaného člověka, který zemřel, jsou zveličované, v představách se vnímají jako umocněné,

a tento rozpor posiluje pocit vlastní provinilosti. Jak bychom se mohli na takového úžasného člověka zlobit? Obviňujeme se, že se hněváme na Boha, tvůrce vesmíru, jelikož připustil, aby k takové tragické události došlo.

Do ordinace jednou přišla šedesátiletá žena s řadou tělesných problémů. Měla astmatické záchvaty, alergie, bronchitidu, časté zápaly plic a všechny možné druhy dýchacích obtíží. Během psychoterapie se ukázalo, že 22 let předtím zemřela její matka a ona tehdy překvapivě neměla na matčinu smrt žádnou reakci. Neobvyklé bylo, že, i když to byla její odpovědnost, nenechala dát žádný pomník na matčin hrob. Z poskytnutých informací bylo zřejmé, že její vztah k matce byl vztahem extrémní závislosti, kvůli kterému byla rozpolcená, protože matka odmítala vyhovět všem jejím potřebám, jejichž naplnění od ní očekávala.

Trvalo mnoho měsíců, než zpracovala masivní popírání, které bylo spojené s pocitem viny kvůli hněvu na matku za to, že ji opustila. Tento hněv byl namířený dovnitř na sebe v podobě onemocnění, kterými také vyjadřovala svou bezmoc a potřebu přivolat svou matku. Potlačená touha vyplakat se ze ztráty své matky vedla neustále k pocitu, že nemůže dýchat. Nenáviděla sebe samu kvůli pocitům lásky/nenávisti ke své matce a souhrn všech jejích potlačovaných emocí se objevoval v podobě různých respiračních příznaků a obtíží (´psychosomatických´ onemocnění). Když dodatečně zpracovala smutek, začaly se dostávat na povrch její reakce na bolest a ztrátu. Začala ji být velmi zřejmá důležitost odporu, který jí znemožňoval propracovat se těmito emocemi a vyústil tak ve fyzické symptomy. Nakonec se rozhodla pro další odborné vzdělání, aby se mohla stát terapeutkou a pracovat v hospicu s umírajícími.

Prevence zarmoucenosti

Z povahy popsaných procesů je zřejmé, že hlubokému zármutku, pocitům ztráty a patologickým reakcím, které mohou následovat, je možné zabránit včasným rozpoznáním a odevzdáním pocitů s nimi spojených, dokud jsou stále ještě mírné a dají se řešit bez nadměrného utrpení.

Jak jsme viděli, základem všeho zármutku a pocitů ztráty je připoutanost plus popírání pomíjivé povahy všech vztahů. Můžeme začít tím, že se zadíváme na svůj život,

rozpoznáme oblasti, kde jsme závislí, a zeptáme se sami sebe:

„Jaké moje potřeby tohle uspokojuje?

Jaký pocit by se objevil, kdybych o to přišel?

Jak by se dal můj vnitřní život přivést do rovnováhy, aby se tak snížit rozsah, stupeň a množství vnějších objektů i lidí, na kterých jsem závislý? “

Čím větší je naše připoutanost k tomu, co je vně nás, tím vyšší je míra naší zranitelnosti a strach, že o to přijdeme. Můžeme se sebe sama zeptat, proč se cítíme tak neúplní.

„Proč jsem uvnitř tak prázdný, že musím hledat řešení v podobě připoutanosti a závislosti na ostatních?“

Můžeme začít věnovat pozornost svým vlastním vnitřním nezralým oblastem. Potřebujeme konkrétně zjistit:

„Odkud očekávám lásku, místo abych ji poskytoval?“ Čím víc jsme milující, tím méně jsme zranitelní zarmouceností a ztrátami a tím méně potřebujeme hledat připoutanosti. Když jsme si uvědomili a opustili jsme všechny negativní pocity, když jsme postoupili od malosti k pochopení a přijetí své vlastní hodnoty a naše vnitřní potěšení tak vychází z radosti, vznikající dáváním a láskyplností, pak jsme v případě ztráty opravdu nezranitelní.

Jakmile se zdroj štěstí nachází uvnitř, jsme imunní vůči ztrátám pocházejícím zvenčí.

Když se analyticky zadíváme na svůj život, rozpoznáváme všechny ty připoutanosti a úniky, do kterých upadáme. Každý z nich představuje potenciální budoucí zdroj bolesti a utrpení. Skutečně důležité oblasti by se měly důkladně prozkoumat. Vezměme si například neschopnost čelit problémům zvaným syndrom odchodu do důchodu, které se běžně objevují. Tradičně to může nastat u ženy, když péče o děti skončila, protože děti dospěly a odešly z domova (´syndrom prázdného hnízda´), a u muže, když dosáhl důchodového věku, nebo přišel o práci, případně když nemůže pokračovat ve své předchozí práci kvůli fyzické invaliditě. Reakce, k níž obvykle dochází ve středním věku, je důsledkem už existujícího mnohaletého odmítání. Často je tu nedostatek ochoty čelit tomu, co je nevyhnutelné, a naplánovat si další životní aktivity, uspokojující tytéž vnitřní potřeby, kterými jsou v uvedených případech

pocit sebeúcty,

přání cítit se nezbytný, důležitý,

potřeba něčím přispívat a být produktivní.

Počítat s nevyhnutelným a včasná příprava na to přináší relativně menší nepohodlí v porovnání s traumatizujícím zármutkem a ztrátami v pozdější době. Můžeme se podívat na své důležité vztahy, založené na lásce, a poctivě je prozkoumat. Do jaké míry slouží našim sobeckým vnitřním potřebám? Do jaké míry ve skutečnosti využíváme jinou osobu ke svému vlastnímu prospěchu? Do jaké míry jen slouží k tomu, aby nám přinášela štěstí? Chcete-li to zjistit, všechno, co potřebujete udělat, je zeptat se sami sebe:

„Kdyby mě opustil, protože by se tak cítil šťastnější, jak bych se potom cítil?“

To nám ukáže, do jaké míry se snažíme omezovat a řídit jiné lidi – což je připoutanost a ne láska.

Před více než dvěma tisíci lety Buddha došel pozorováním ke zjištění, že základem veškerého lidského utrpení je touha a připoutanost, a dějiny lidstva pouze dokázaly pravdivost jeho učení. Jaké je řešení tohoto dilematu? Můžeme vidět, že to, co se k něčemu připoutá, je jen malý aspekt nás samých. Menší já se napojí na úzkost vzbuzující, nevýhodnou řadu programů, kterým jsme nevědomky dovolili, aby nás ovládly. Smyslem upouštění od nich je snižování energie těchto programů, takže nás už nemohou dál ovládat; máme tak možnost začít si víc uvědomovat své vyšší Já.

Ta naše část, kterou nazýváme svým ´vyšším Já´, miluje, místo aby lásku hledala. V důsledku toho přichází uvědomění, že jsme byli po celou dobu obklopeni láskou, která je neomezená. K milujícímu člověku je láska přitahována automaticky.

Když neustále upouštíme od svých negativních pocitů, léčíme tím aktuální bolest a preventivně znemožňujeme vznik budoucí bolesti. Strach je nahrazován důvěrou a spolu s tím přichází hluboký pocit pohody. Odolnost proti bolesti ze ztráty vzniká, když jsme svou

závislost na malém já (na osobnosti) nahradili závislostí na Self (vnitřním Božství). Místo abychom hledali bezpečí v malém já, které je dočasné, nacházíme jej v Já, které je věčné.

Následující část: Kapitola 6. Strach
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 6. Strach

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:17:59

Kapitola 6. Strach
Předcházející část: Kapitola 5. Smutek

Všichni důvěrně známe mnoho podob strachu. Pociťovali jsme úzkost a paniku, které nás zaplavovaly. Byli jsme ochromeni a ztuhlí strachem, provázeným bušením srdce a zlými předtuchami. Strachovat se znamená mít neustále obavy. Vyvrcholením tohoto stavu je paranoia. V mírnějších formách strachu jsme jen neklidní. Když strach zesílí, jsme vyděšeni, obezřetní, zablokovaní, napjatí, plaší, neschopní se vyjádřit, pověrčiví, defenzivní, plní nedůvěřivosti, cítíme se ohrožení, nejistí, jsme plní obav a podezíravosti, zakřiknutí, zdrženliví, provinilí a naplněni trémou. Je tu strach z bolesti a utrpení, strach ze života, strach z lásky, strach z blízkosti, strach z odmítnutí, strach z neúspěchu, strach z Boha, strach z pekla, strach ze zatracení, strach z chudoby, strach z posměchu a z kritiky, strach, že uvízneme, strach z nedostatečnosti, strach z nebezpečí, strach z nesouhlasu, strach z nudy, strach ze zodpovědnosti, strach z rozhodování, strach z autorit, strach z trestu, strach ze změn, strach ze ztráty bezpečí, strach z násilí, strach ze ztráty kontroly, strach ze samotných pocitů, strach z manipulace, strach, že to někdo v nás rozpozná, strach z výšek, strach ze sexu, strach být sám sebou, strach být za něco odpovědný a strach ze strachu jako takového.

Navíc jsou tu příčiny strachu, které si mnozí lidí neuvědomují: strach z odvety. Tento strach vychází z touhy postavit se na vlastní nohy, vrátit ránu a zaútočit. Když dovolujeme strachu, aby probíhal, často za ním objevíme hněv – hněváme se na to, čeho se bojíme. Ochota nechat probíhat strach a tím ho rozpouštět nás posouvá na další úroveň, kterou je hněv.

Skutečnost, že dokážeme čelit této kombinaci pocitů strach /hněv a odevzdávat je, nás pak posune přímo do hrdosti/pýchy a odvahy.

Strach mluvit veřejně

Výborným experimentem je nechat rozpustit strach ze strachu samotného. Když jsme se přestali bát strachu, rozpoznáme, že je to pouhý pocit. Ve skutečnosti je strach mnohem snesitelnější než deprese. Člověk, který byl v silné depresi, kupodivu přivítá strach, když se znovu objeví. Je lepší pociťovat strach než beznadějnost.

Abychom pochopili, jak strach posiluje sám sebe, musíme se zastavit a podívat se na další ze zákonitostí uvědomování: Co člověk potlačuje, to má tendenci se projevit. Znamená to, že jakákoliv myšlenka, kterou trvale udržujeme v mysli a dodáváme jí stále znovu energii, bude mít tendenci vstoupit do našeho života v té podobě, v jaké ji naše mysl potlačovala. A tak strach plodí ustrašené myšlenky. Čím víc budeme udržovat v mysli takové myšlenky, tím pravděpodobněji se v našem životě bude dít to, čeho se obáváme, což opět posílí náš strach z toho.

Když jsem coby odborný lékař pro vnitřní choroby měl promluvit veřejně, měl jsem strach. Při pouhém pomyšlení, že bych se měl postavit před lékařské kolegy a prezentovat případ pacienta, by mi z čirého zděšení selhal hlas. Jelikož jsem tento strach potlačoval, nevyhnutelně došlo k situaci, která vyžadovala, abych předložil případ svého pacienta odborné komisi. Po přečtení několika odstavců týkajících se anamnézy mi začal selhávat hlas, byl stále slabší a nakonec jsem zmlknul. Došlo k tomu, že se zaktivoval strach, kterému jsem se v mysli bránil, to pochopitelně posílilo úzkost z veřejných projevů a způsobilo, že ve mně vznikla apatie. Od té doby fungoval omezující systém přesvědčení: „Nemůžu mluvit na veřejnosti, nejsem prostě řečník.“ Vyhýbal jsem se všem příležitostem, kdy bylo nutné veřejně promluvit, a důsledkem byla ztráta sebeúcty, vyhýbání se aktivitám a omezování cílů, týkajících se mé profese.

Jak roky plynuly, strach na sebe začal brát poněkud jinou podobu. Byl jsem přesvědčený: „Nechci mluvit, protože bych mohl být nudný a špatný řečník.“ Nakonec nastala příležitost, kdy bylo nutné

promluvit na veřejném setkání. Byla to šance si sednout a najít odvahu se tomu strachu postavit. Objevil se vnitřní dialog: „Co nejhoršího by se mohlo stát? No, mohl bys být strašně nudný“. To vyvolalo v mysli vzpomínky na všechny nudné proslovy těch ostatních a pak bylo možné přijmout, že nudný projev je vlastně běžný a rozhodně neznamená konec světa. Upustilo se od pýchy a samolibosti, skryté za tím strachem. Ano, mohlo by se prostě stát, že moje řeč bude strašně nudná.

Nakonec přišel ten osudný den. Na papíru bylo všechno napsané a tak jediné, co bylo třeba, bylo přečíst to. Bylo by jistě mnohem zajímavější říkat to spatra, bez přípravy, ale bylo zřejmé, že je tu strach, i přijetí toho jeho faktu, a tak proslov byl napsaný předem. Nastal okamžik, kdy bylo nutné vystoupit na podium. Došlo k tomu přesto, že tu byl vnitřní strach, a projev byl přečtený nevýrazným monotónním hlasem. Pak někteří přátelé řekli: „Byl to po technické stránce dobrý projev, ale, člověče, naprosto nudný.“ Nicméně vnitřnímu já to bylo jedno; bylo radostí bez sebe, že se objevila odvaha a ochota čelit situaci a skutečně to udělat. Bylo nepodstatné, že to bylo nudné. Důležité bylo, že k tomu vůbec došlo. Protože strach i zábrany byly překonané, vzrostla sebeúcta a skončila snaha vyhýbat se povinnosti veřejně mluvit. Ve skutečnosti se rozvinula praxe začít všechny veřejné projevy upozorněním publika:

“Jsem jedním z nejnudnějších řečníků vůbec a opravdu dokážu být naprosto únavný.“ Kupodivu to vyvolalo v publiku smích. Jejich rozveselení znamenalo přijetí našeho společného lidství, a tak strach se rozplynul.

Ukázalo se, že humor má při veřejných projevech velký význam. Je to způsob, jak být zajedno s člověčenstvím posluchačů a probudit jejich účast. Jakmile jsme díky soucítění s nimi sjednoceni, můžeme cítit jejich povzbuzování, když nám fandí. Milujeme je, protože zmírňují náš strach a přijímají nás, a oni naopak milují nás, protože děláme přesně to, čeho se oni sami obávají. Jakmile dojde k tomuto vývoji skrze roviny emocí, mluvení na veřejnosti začne přinášet potěšení. Zjistíme, že část mysli dokáže být docela humorná, když se k tomu naskytne příležitost.

S naprostým odevzdáním nakonec odpadne i potřeba číst připravenou řeč a začne docházet k čisté improvizaci. S větším počtem zkušenosti se mluvení na veřejnosti zlepšuje, což přináší další povinnosti se angažovat. To umožnilo dosáhnout mnoho odborných cílů, což se do té doby nedařilo. Došlo i k vystoupením v celostátních médiích, např. v televizní talk show. Od strachu z pouhého přečtení anamnézy před několika stážisty k užívání si rozhovorů v televizním pořadu The Barbara Walter’s Show před miliony diváků to je opravdu dlouhý posun.

Všem nám přináší velké dobrodiní osvobozování se od strachu a od zábran, přecházení k úspěšnému fungování, protože tento proces poznávání se automaticky přelévá do mnoha dalších oblastí našeho života. Začínáme být schopnější, svobodnější a šťastnější a současně s tím se objevuje vnitřní klid mysli.

Léčivý účinek lásky

Strach je v naší společnosti tak rozšířený, že představuje převládající emoci, která plně ovládá svět, jak ho známe. Strach byl také převládající emocí mezi tisíci pacienty, léčenými v průběhu řady desetiletí klinické praxe. Strach je natolik rozšířený a má tolik podob, že k vyjmenování všech jeho variant nemá tato kniha dostatek stran.

Strach je spojený s naším přežíváním a vzhledem k tomu je propojený s naší myslí. Pro většinu lidí je strach tak všudypřítomný, že jejich život ve skutečnosti sestává z vytváření obrovského množství nástrojů pro kompenzaci a zvládnutí jejich obav. Nicméně ani to nestačí, aby nám znovu a znovu média neprezentovala hrůzu vyvolávající situace, jako např. ve zprávách z dnešního rána: „Skupiny teroristů vyhrožují, že otráví dodávky našich potravin.“ Takové titulky se objevují stále, jako by mysli nabízely další a další příležitost zvládnout tuto nejobávanějším ze všech emocí. Jak to vyjadřují slova písně:

„Čelíme dvěma alternativám, strachu ze života a strachu ze smrti.“

Když selžou všechny mentální prostředky, jak se s tím vyrovnat, a strach prostoupí vědomí v podobě zjevné úzkosti či fobie, osoba je označena jako úzkostný neurotik. Je užitečné si uvědomit, že tím nejprodávanějším lékem v Americe je sedativum Valium.

Úzkostné stavy mají tendenci narůstat. To znamená, že u typického pacienta s fobií se strach postupně projevuje v dalších a dalších životních oblastech, což vede k omezování aktivit a v závažných případech i k jeho celkové imobilizaci. To byl případ pacientky jménem Betty.

Betty bylo třicet čtyři let, ale vypadala o mnoho starší, protože byla hubená a ustaraná. Přišla do ordinace s náručí plnou papírových sáčků a později se ukázalo, že obsahují 56 různých prostředků pro podporu zdraví, lahviček s vitamíny a potravními doplňky, přinesla si s sebou i několik sáčků speciální stravy. Její úzkostlivost začala jako fobie z mikroorganismů a brzy se v ní rozvinulo podezření, že všechno kolem ní může být jimi kontaminované. Měla spoustu obav z nakažlivých chorob, což vyústilo ve strach z rakoviny. Věřila každému odstrašujícímu příběhu, který si přečetla, a tak se bála téměř každého jídla, vzduchu, který dýchala, i slunce, které by dopadalo na její kůži. Měla na sobě bílé šaty, protože se bála barviv, obsažených v textiliích.

V ordinaci se nikdy nechtěla posadit, protože se bála, že židle by mohly být kontaminované. Kdykoliv potřebovala recept, požádala, jestli bych ho mohl napsat od středu předpisového bloku, kterého se nikdo nedotkl. Kromě toho chtěla odtrhnout stránku z podložky sama; nechtěla, abych se jí dotknul, protože jsem mohl mít na rukou choroboplodné zárodky z toho, jak jsem si potřásl rukou s předešlým pacientem. Neustále nosila bílé rukavice. Protože se příliš bála znovu se vypravit do ordinace, poprosila o léčení po telefonu.

Následující týden mi zavolala, že se bojí vstát. Volala z domova, kde ještě ležela v posteli, protože se bála vyjít ven na ulici. Vyvstal v ní strach z lupičů, z násilníků a ze znečištěného ovzduší. Současně se bála zůstat ležet doma v posteli, protože měla strach, že by se to mohlo ještě zhoršit a mohly by se přidat i všechny její ostatní úzkosti, bála se, že ztrácí rozum. Měla strach, že léky by jí nepomohly a že by mohly mít nežádoucí účinky, ale současně se bála, že když je nebude užívat, její stav se nezlepší. Teď říkala, že měla strach, že by se mohla udusit prášky a že přestala užívat své zdravotní pilulky a mnohem méně i předepsané léky.

Její strach byl tak ochromující, že každý léčebný postup byl naprosto neúčinný. Nechtěla mi dovolit promluvit s její rodinou, bála se, že by zjistili, že setkala s psychiatrem, a začali by ji považovat za blázna. Byl jsem úplně bezradný a týdny jsem si lámal hlavu, co s tím, jak bych jí mohl pomoci. Nakonec jsem to odevzdal. Prožil jsem úlevu z toho, že jsem úplně upustil od snahy jí pomoci. „Není absolutně nic, co bych mohl udělat, abych jí pomohl. Jediné, co zbývá, je prostě ji milovat.“

A tak jsem to udělal. Myslel jsem na ni prostě s láskou a často jsem jí posílal láskyplné myšlenky. Když jsme spolu mluvili po telefonu, vysílal jsem jí tolik lásky, kolik jsem jen mohl, a po několika měsících ´terapie láskou´ se konečně začala cítit natolik dobře, že přišla do ordinace. Jak čas ubíhal, dál se její stav zlepšoval, její úzkosti a zábrany se začaly zmenšovat, ačkoliv ona sama nikdy nedošla k jakémukoliv pochopení. Řekla, že se příliš bojí mluvit o psychologických záležitostech, a tak po měsících a nakonec i po létech léčení tou jedinou věcí, kterou jsem vůbec udělal, byla láska k ní.

Tento případ ilustruje koncept, uvedený předtím v kapitole o apatii; že vyšší vibrace jako je láska působí uzdravujícím způsobem na nižší vibrace, takové, jakými byl v případě téhle pacientky strach.

Láska má utišující působení a velmi často můžeme ztišit obavy jiného člověka pouhou svou fyzickou přítomností a milující energií, která na něj dopadá a kterou je obklopený. Léčebný účinek má pouhý fakt naší přítomnosti, ne to, co říkáme.

Můžeme se naučit dalšímu ze zákonů vědomí: Strach se zhojí láskou. To je ústřední téma řady knih psychiatra Jerry Jampolskyho (např. Láska znamená opustit strach.) To bylo také podstatou uzdravování, které probíhalo v Attitudinal Healing Center v Manhasset na Long

Islandu, jehož jsem byl spoluzakladatelem a lékařským poradcem. Subjektivní léčení souvisí se skupinovou interakcí s pacienty, kteří mají fatální tragické onemocnění, a celý proces uzdravování souvisí s upouštěním od strachu a jeho nahrazováním láskou.

Jde o stejný mechanismus uzdravení, jaký se projevil u velkých světců a osvícených léčitelů, jejichž samotná přítomnost má léčivou moc díky intenzivní vibraci lásky, kterou vyzařují. Tato léčivá síla – základ duchovního léčení – se přenáší také milujícími myšlenkami. Historie zaznamenala velké množství lidí, kteří se stali proslulými právě uzdravujícím působením tohoto druhu lásky.

V současné době je například Matka Tereza spojovaná s uzdravením velmi mnoha lidí právě díky působení bezpodmínečné lásky a osvícené přítomnosti. Lidem, kteří nejsou obeznámeni se zákonitostmi vědomí, připadá tento způsob vyléčení jako zázračný. Ale pro ty, kteří zákony vědomí dobře znají, jsou takové jevy samozřejmostí a očekávají je.

Vysoká úroveň vědomí je sama o sobě schopná uzdravovat, transformovat a osvěcovat druhé.

Na odevzdávání je cenné, že překonáváním překážek láskyplnosti postupně vzrůstá naše schopnost milovat a milující energie má moc uzdravovat sebe i ostatní.

Jedinou nevýhodou těchto typů uzdravení je, že léčení je často podporováno blízkostí k osobě, která dokáže vyzařovat vysokou úroveň lásky, ale nemoc se vrátí, když lidé z její blízkosti odejdou, dokud se sami nenaučí pozvedat úroveň svého vlastního vědomí.

„Dobrá,“ můžete se zeptat, „pokud zasílání láskyplné myšlenky má léčivou sílu, jak to, že v nemocnicích vidíme všechny ty nemocné, jejichž rodiny jsou tak úzkostlivé? Proč láska rodiny pacienta nevyléčí?“ Odpovědí je podívat se na všechny druhy myšlenek, které rodina pacientovi posílá. Když je prozkoumáte, zjistíte, že jsou to v první řadě myšlenky sklíčenosti a strachu, spojené s obviňováním a rozpolceností.

Lásku bychom mohli zobrazit jako sluneční světlo a negativní myšlenky jako mraky. Naše vyšší, větší Já je jako slunce, kdežto všechny negativní myšlenky, pochybnosti, obavy, hněv a zášť, kterých se držíme, sluneční světlo zastírají a to jimi nakonec prosvítá jen slabě. Ježíš Kristus řekl, že díky víře máme všichni potenciální moc léčit. Svatý nebo člověk ve vysokém stavu vědomí je ze samotné povahy věci tím, kdo odstranil mraky negativity a vyzařuje plně léčivou sílu slunce. To je také důvod, proč svaté bytosti působí tak magickou silou, že k sobě přitahují velké množství lidí. Například, když měl narozeniny indický světec Šrí Ramana Mahariši, 25.000 lidí stálo v parném tropickém slunci těsně vedle sebe v jednolitém seskupení, aby oslavovali jeho přítomnost a přáli mu všechno dobré.

Když vytrvale upouštíme od svých obav a umožňujeme jejich odevzdávání, pak energie, která byla využívaná strachem, se uvolní a je teď k dispozici, aby mohla vyzařovat v podobě energie lásky. Z toho důvodu má bezpodmínečná láska mnohem větší moc než všechno ostatní a je mocí uctívaných světců. Bezpodmínečná láska je také silou matky i otce, jejichž přítomnost je důležitá, aby se děti v době, kdy vyrůstají, mohly naučit milovat. Sigmund Freud poznamenal, že tím nejpřínosnějším, co se nám může stát, je být oblíbeným dítětem své matky.

A co ti z nás, kteří, když vyrůstali, neměli tuto šťastnou zkušenost se záplavou bezpodmínečné lásky? Existuje obecné zastávané přesvědčení, že pokud tuto zkušenost nemáme, jsme pro život nějak poznamenaní nebo pošramocení; ve skutečnosti to tak ale není. Člověk, který zažil v raném věku mnoho lásky, má méně obav a určitý počáteční náskok, ale tato láska je v každém z nás. Ze samé podstaty našeho bytí a ze samé podstaty životní energie, která skrze nás proudí a umožňuje nám dýchat a uvažovat, máme všichni v sobě tutéž vibrační energetickou hladinu lásky.

Pokud se zahledíme do sebe, uvidíme, že jsme umožnili, aby životní zkušenosti zablokovaly naši přirozenost množstvím obav, a pak můžeme lásku v sobě znovu objevovat využíváním mechanismu odevzdávání a opouštět tak mraky negativity.

Znovuobjevováním této vnitřní lásky znovu objevujeme pravý zdroj štěstí.

Mít ´Stín´

Jedním z bloků emocionálního vývoje je strach z toho, co leží pohřbené v našem nevědomí.

Tuto oblast, kterou nejsme ochotni uvidět a přiznat si ji, nazval Carl Jung ´stínem´. Řekl, že osobní já se nemůže uzdravit a stát se celistvým, dokud svůj stín neprohlédne a nepřijme. Znamená to, že v tom, co Jung nazýval ´kolektivní nevědomí´, je v každém z nás pohřbeno všechno, k čemu máme odpor a naprosto odmítáme možnost, že by to mohlo platit i o nás. Řekl, že běžný člověk mnohem raději promítá svůj stín na svět, odsuzuje ho a vidí ho jako zlo, jelikož je přesvědčený, že jeho vlastní úlohou je boj se zlem ve světě. Tím problémem je ve skutečnosti jen přítomnost takových myšlenek a podnětů v nás samých. Když se připouštějí, ztichnou. A jakmile se jednou zklidnily, už v nás bezděčně nevyvstávají.

Při pohledu na naše obavy z neznámého, které jsou ve skutečnosti strachem z toho, co je v hlubinách nevědomí, je užitečné mít smysl pro humor. Jakmile se stín rozpoznává a přijímá se, nemá už žádnou moc. Ve skutečnosti je to jen náš strach z těchto myšlenek a impulzů, který jim dodává nějakou moc. Potom, co se důvěrně obeznámíme se svým stínem, nemusíme už svoje obavy promítat na celý svět a začnou rychle mizet.

Co je příčinou, že jsou tak atraktivní nekonečné televizní programy, které se zabývají násilím v jeho různých podobách? Je to proto, že v tom, co se předvádí na televizní obrazovce, kde nevzniká žádné nebezpečí, jsou všechny ty tabuizované nevědomé fantazie naší vlastní psychiky. Jakmile začneme být ochotní se dívat na tytéž filmy na obrazovce své vlastní mysli a podívat se, odkud opravdu pocházejí, přitažlivost této ´zábavy´ zmizí. Lidé, kteří přijímají obsahy svého vlastního stínu, nemají žádný zájem o zločinné jednání, násilí a hrozivé katastrofy.

Jednou z překážek, blokující možnost rozpoznávat obavy ve vlastní mysli, je strach z názorů ostatních. Potřeba jejich souhlasu probíhá dál uvnitř našich myslí v podobě neustále vyvstávajících představ. Identifikujeme se s názory ostatních, včetně autoritativních osobností, a splývá to v nás takovým způsobem, že to vnímáme jako svůj vlastní názor.

Když pozorujeme svoje obavy, je dobré si uvědomit, že Carl Jung viděl tento vnitřní rezervoár všeho zakázaného uvnitř stínu jako součást kolektivního nevědomí. Termín kolektivní nevědomí znamená, že každý má tyto myšlenky a představy. Na tom není nic jedinečného u nikoho z nás, pokud jde o způsob, jakým vytváříme svoje emoce. Každý v sobě skrývá strach, že je hloupý, ošklivý, nesympatický a neschopný.

Podvědomí není zdvořilé. Uvažuje v hrubých konceptech. Když si podvědomí pomyslí ´Zabít toho budižkničemu!´, myslí to doslova tak. Zadívejte se hluboko do sebe, až vás příště někdo omezí při jízdě, a představte si živě, co byste mu opravdu udělali, pokud jste byli k sobě skutečně upřímní a nezcenzurovali představu, která vás napadla. Vytlačili byste ho ze silnice, ne? Srovnali ho se zemí. Shodili ho z útesu. Není to pravda? To je způsob, jakým mentálně zareaguje podvědomí.

Smysl pro humor je užitečný, protože jakmile se zadíváme na tyto představy, jsou komické. Není na tom nic hrozného; je to jen způsob, jakým se v podvědomí zpracovává to, co pozorujeme. Neznamená to, že jste zkažený člověk nebo potenciální zločinec. Znamená to, že jste jen začali být upřímní a jste konfrontování s faktem, že lidská mysl pracuje v tomto směru jako zvíře. Nemá smysl začít být kvůli tomu melodramatický,

sebekritický, nebo nešťastný. Nevědomí je hulvátské a nekultivované. Zatímco váš intelekt prošel školní výchovou, vaše podvědomí zůstalo v džungli, kde stále ještě skáče po stromech! Z hlediska stínu není čas na to být upjatý nebo přecitlivělý. Není ani čas zareagovat na to bez přehánění, protože představy nevědomí jsou prostě takové: jsou to představy a jsou v podstatě primitivní. Když se s nimi zachází vědomě, může nás to spíše posilnit než zneschopnit.

Udržování stínu mimo dohled vědomí a potlačování mnoha obav vyžaduje hodně energie. Výsledkem je vyčerpání energie. Na emocionální úrovni se to projevuje jako inhibice naší schopností milovat.

Ve světě vědomí stejné přitahuje stejné, takže strach přitahuje strach, a stejně pravdivý je důsledek, že láska přitahuje lásku. Čím víc máme strachu, tím více obávanější situace si do svého života přitahujeme. Každý strach vyžaduje další energii k zajištění obraných prostředků, až nakonec všechna naše energie slouží k vytváření spousty obranných opatření. Ochota pozorovat svůj strach a pracovat s ním, dokud se od něj neosvobodíme, přináší okamžitě pozitivní výsledky.

Každý z nás má v nás určitý rezervoár zapíraného a potlačovaného strachu. Toto kvantum strachu se rozlévá do všech oblastí našeho života, zabarvuje všechny naše zkušenosti, snižuje naši radost z prožívaného, odráží se ve svalstvu obličeje a ovlivňuje tak náš vzhled, naši fyzickou sílu i zdravotní stav všech orgánů v těle. Trvalý a chronický strach postupně omezuje tělesný imunitní systém. Kineziologickým testováním můžeme okamžitě prokázat, že úzkostná myšlenka způsobí výrazné snížení svalové síly a naruší průtok energie energetickými meridiány do životně důležitých tělesných orgánů. I když víme, že je to naprosto ničivé pro naše vztahy, zdraví a spokojenost, stále závisíme na strachu. Proč je to tak?

Máme podvědomou představu, že strach nás udržuje naživu, protože strach je spojený s celou řadou mechanismů pro přežití. Domníváme se, že pokud bychom se vzdali strachu, našeho hlavního obranného mechanismu, stali bychom se zranitelnými. Ve skutečnosti je to právě naopak. Strach nás zaslepuje, takže nevnímáme nebezpečí, která život opravdu ohrožují. Strach sám je ve skutečnosti tím největším nebezpečím, kterému lidské tělo čelí. Právě strach a pocity viny jsou příčinami onemocnění a selhávání v každé oblasti našeho života.

Spíš než ze strachu bychom mohli přijmout stejná ochranná opatření z lásky. Mohli bychom se starat o svoje tělo spíš proto, že si ho vážíme a že jsme za něj vděční, než ze strachu z nemoci a z umírání? Mohli bychom sloužit druhým v našem životě z lásky, spíš než ze strachu, že je ztratíme? Mohli bychom být slušní a zdvořilí k cizím lidem, protože nám na našich bližních záleží, a ne proto, že se obáváme, aby o nás neztratili dobré mínění? Mohli bychom dělat svou práci dobře, protože nám záleží na kvalitě naší výkonnosti a zajímáme se o své spolupracovníky? Protože máme zájem o ty, pro které to děláme, spíš než z pouhého strachu, že přijdeme o zaměstnání, nebo jen proto, že sledujeme vlastní ambice? Nemohli bychom dosáhnout víc prostřednictvím spolupráce, spíš než soutěživostí plnou obav? Nemohli bychom jet pozorně, protože o sebe pečujeme a staráme se o bezpečí své i těch, kteří nás mají rádi, a ne proto, že se bojíme nehody? Není na duchovní úrovni účinnější, když se staráme o svoje bližní, protože s nimi cítíme a se svými spolubližními se identifikujeme, než když snažíme je milovat ze strachu z Božího trestu, kdybychom to neudělali?

Sebeobviňování

Specifickou, konkrétní formou strachu je to, co nazýváme vinou. Vina je vždycky spojená s pociťováním špatnosti a hrozícího trestu, a to buď skutečného, nebo jen v představě. Pokud trest nehrozí ve vnějším světě, projeví se na emocionální úrovni jako sebe-trestání. Pociťování viny je spojené se všemi negativními emocemi, proto kde je strach, je i pocit viny. Pokud chováte sebeobviňující myšlenky a máte někoho, kdo by otestoval sílu vašich svalů, uvidíte, že svaly okamžitě zeslábly. Vaše mozkové hemisféry se desynchronizovaly a všechny vaše energetické meridiány jsou vyhozené z rovnováhy. Proto se pochopitelně říká, že pocit viny je destruktivní.

Je-li pocit provinilosti tak destruktivní, proč se potom existuje tolik chvalozpěvů, které ho velebí? Proč ho takzvaní odborníci považují prospěšný? Například: psychiatr napsal do časopisu článek, ve kterém pocit viny chválí a prohlašuje: „Cítit vinu je pro vás dobré.“ Potom podmínil prohlášení „přiměřeným pocitem viny.“ Podívejme se na to, čím pocit viny se vším všudy ve skutečnosti je, a zkusme zjistit, jestli s tím souhlasíme, nebo ne.

Když přecházíte ulici, podíváte se na obě strany, abyste zjistili, jestli se neblíží nějaké auto. Jak to kdysi vzniklo? Když jste byli dětmi, říkali vám, že chodit přes ulici je ´špatné´. A tak vidíme, že pocit provinilosti je ve skutečnosti náhražkou smyslu pro realitu, který se v mysli nerozvinul, tak jako v malém dítěti. Jde o naučené chování, které je údajně pragmatické: cílem je zabránit dalším chybám nebo opakování chyby. Devadesát devět procent pocitů viny nemá nic společného s realitou. Ti nejzbožnější, nejpoddajnější a nejneškodnější jednotlivci jsou často plní pocitů viny. Pocit provinilosti je ve skutečnosti sebeodsuzování a popírání naší vlastní hodnoty a významu nás samých coby lidských bytostí.

Pociťování viny všeobecně převažuje stejně jako strach a cítíme se provinile bez ohledu na to, co děláme. Část naší mysli říká, že bychom ve skutečnosti měli dělat něco jiného. Nebo že cokoliv, co právě děláme, bychom měli dělat ´líp´. ´Měli bychom´ mít stále lepší golfové skóre. ´Měli bychom´ si místo sledování televize přečíst nějakou knihu. ´Měli bychom´ víc projevovat lásku. Líp vařit. Rychleji běhat. Být silnější. Rychleji se zlepšovat. Být inteligentnější. Být vzdělanější. Mezi strachem ze života a strachem z umírání tu je v daném okamžiku pocit viny. Zavíráme před tím oči a snažíme se mu uniknout odmítáním, nechutí si to uvědomit, potlačováním a projekcí na druhé.

Jenže když si svoje pocity provinilosti neuvědomujeme a potlačujeme je, nic se tím nevyřeší. Pocit viny se objeví znovu ve formě sebetrestání a prostřednictvím nehod, smůly, ztráty pracovních míst a vztahů, fyzických potíží a onemocnění, vyčerpanosti a mnoha způsoby, kterými se důmyslná mysl stará, aby docházelo ke zmenšování radostnosti, pohody a živosti.

Pocit provinilosti představuje smrt, stejně jako láska představuje život. Pociťování viny je součástí menšího já a je základem naší ochoty uvěřit negativním věcem o sobě. Jedna negativní poznámka od člena rodiny, přítele nebo souseda okamžitě zničí vaši dnešní spokojenost a radost. Je nepravděpodobné, že by fyzické onemocnění existovalo bez pocitů viny; a pociťování provinilosti je popíráním naší vnitřní nevinnosti.

Proč věříme tolika nesmyslům?

Není to důsledek naší velké prostoty?

Není to tím, že v době, kdy jsme vyrůstali, jsme věřili, že to, co nám druzí říkají, je pravda?

Máme i teď stále věřit, že to, co nám ostatní říkají, je pravda?

Není to tak, že díky své naivitě jsme uvěřili deseti tisícům lží a jsme ochotní uvěřit jejich dalším deseti tisícům?

Není naše vnitřní naivita tou pravou příčinou, proč jsme využíváni?

Když se zadíváme hluboko do sebe, není právě tahle naivita skutečným důvodem našeho vnitřního sebeobviňování?

Právě naše vnitřní naivita způsobuje, že jsme převzali všechnu celosvětovou negativitu a dovolujeme jí, aby ochromovala naši funkčnost, ničila naše povědomí o tom, kým opravdu jsme, a vnucovala nám patetickou bezvýznamnou malost, ve které jsme se zabydleli. Není to nevinnost novorozence, který nemá rozlišovací schopnost a nemůže se bránit, ale jen umožňuje sebe sama programovat, jako by byl počítačem?

Uvidět to znamená stát se vědomým. Slýcháme, že existují programy, které zlepšují uvědomování, a víkendové semináře, rozšiřující vnímavost. Co to znamená? Získat nějaké nové složité plány? Nechat se někým naprogramovat jeho další ideou mystické pravdy?

Většina programů týkajících se uvědomování se dá zredukovat na tento základ: začít si uvědomovat, čím se necháváme nachytat, co den za dnem akceptujeme.

Podívejme se na to, čím jsme už byli naprogramováni a začněme to zpochybňovat, rozebírat, a přestaňme na tom lpět. Probuďme se a osvoboďme se od zneužívání a zotročování celosvětovým negativním programováním. Pak rozpoznáme, k čemu to je, že jde o snahu těch ostatních nás ovládnout; využívat nás finančně; získat naše peníze, naše služby, naši energii, naši loajalitu; a ovládnout naši mysl. Velmi pěkným příkladem mechanismů, jejichž prostřednictvím k tomu dochází, je film Tron, ve kterém skutečnou funkcí ´hlavního ovladače´ bylo zotročování prostřednictvím postupného programování.

Když rozpoznáme, jak ve skutečnosti dochází k naprogramování, uvidíme, že jsme čistým, prázdným počítačem. Jsme nedotčeným prostorem, ve kterém probíhá programování. Když to všechno začneme pozorovat, může nás to rozhněvat. Hněv je lepší než rezignace, apatie, deprese a zármutek! Znamená to přijmout odpovědnost za svou mysl, místo abychom ji přenechávali televizním seriálům, novinám, časopisům, sousedům, konverzaci v metru, příležitostným poznámkám servírky, vzájemné výměně bezcenných pošetilostí. To, co vstupovalo do naší paměťové banky, bylo brakem a, když to uvidíme, budeme mít mnohem méně strachu. Bavím se tím, že nechávám pocity vyvstávat, vidím, proč tu jsou, ozřejmím si všechen ten brak a přestávám se s ním ztotožňovat.

Jakmile jsem se jednou zadíval hluboko do sebe a objevil jsem tuto vrozenou vnitřní nedotčenost, přestali jsme sami sebe nenávidět. Přestáváme se odsuzovat a podílet se na odsouzení druhými i na jejich nenápadných pokusech upírat nám coby lidským bytostem hodnotu. Nastal čas obnovit vlastní moc a přestat ji přenechávat každému podvodníkovi, který jitří naše obavy a rád by z naší peněženky vytřásl nějaké peníze, nebo si nás podrobuje, aby mohl žít z naší energie. Je snadné uniknout všemu tomu strachu, protože teď mám možnost volby.

Bojíme se, že tato niterná cesta odhalování nás dovede k nějaké hrozné, děsivé pravdě. V programování našich myslí je to jedna z bariér, kterými nás svět vybavil, aby nám zabránil zjistit skutečnou pravdu. Existuje jediná věc, kterou svět nechce – abychom zjistili pravdu o sobě samých. Proč? Protože pak začneme být svobodní. Pak už není možné nás ovládat, manipulovat námi, využívat nás, vyčerpávat, zotročovat, věznit, urážet nás, nebo nás zbavovat síly. Proto je vnitřní cesta objevování zahalená aurou tajemnosti a neblahých předtuch.

Jaká je skutečná pravda o této cestě? Skutečnou pravdou je, že když pronikáme dovnitř a odkládáme jednu iluzi za druhou, jednu lež za druhou, jeden negativní program za druhým, daří se to stále snadněji a snadněji. Uvědomování si přítomnosti lásky je stále silnější. Budeme se cítit lehčí a lehčí. Život začne být stále méně namáhavý.

Každý velký učitel od počátku časů učil dívat se dovnitř a objevovat pravdu, protože pravda o tom čím skutečně jsme, nás osvobodí. Pokud by to, co se nachází uvnitř nás samých, bylo něčím, kvůli čemu bychom se měli cítit provinile, něčím, co je prohnilé, zlé a negativní, pak by nám všichni velcí světoví učitelé neradili, abychom se tam dívali. Naopak by nám říkali, abychom se tomu za každou cenu vyhnuli. Zjistíme, že všechny ty věci, které svět nazývá ´zlem´, jsou jen na povrchu a některé jsou nejčastější coby vnější tenká vrstva. Za těmito omyly je nepochopení. Nejme zkažení – jsme jen nevědomí.

Když se od velkého množství pocitů provinilosti, obav a doprovodných energií upustí, všimneme si, že fyzická onemocnění a symptomy začnou mizet. V podobě vzrůstající sebeúcty se vrací schopnost milovat sebe sama a s ní přichází i schopnost milovat ostatní. Osvobození od pocitů viny přináší obnovení životní energie. Je možné to až dramaticky pozorovat u mnoha lidí, kteří se proměnili prostřednictvím náboženské

zkušenosti. Náhlé osvobození od pocitů provinilosti prostřednictvím odpuštění způsobilo tisíce uzdravení z vážných a pokročilých onemocnění. Je nepodstatné, jestli souhlasíme nebo nesouhlasíme s náboženskými koncepty. Důležité je všimnout si, že úleva od pocitů viny je provázená oživením životní energie, pohodou a fyzickým zdravím.

Pokud jde o sebeléčení a vzrůstání našeho vlastního emocionálního zdraví, ´vyplatí se být paranoidní´. Začneme si ve svém životě uvědomovat všechno to našeptávání obviňování a jeho škodlivý vliv.

Můžeme se zeptat sebe sama:

Mohli bychom dosáhnout stejné motivace jednáním z lásky, spíš než reagovat ze strachu a s pocitem viny?

Je pocit provinilosti tím jediným důvodem, proč bychom neměli pobodat svého bližního? Nebylo by možné, že bychom odmítli pobodat svého bližního, protože ho máme rádi a staráme se o něj jako o lidskou bytost, která je vnitřně nedotčená a snaží se růst, která se ale může během svého vývoje dopouštět chyb, stejně jako my?

Nebylo by účinnější sledovat jakákoliv náboženská učení z lásky a z vděčnosti, spíš než z pocitu viny a strachu?

Můžeme se zeptat sebe sama, proč se vlastně potřebujeme cítit provinile?

Jaká schopnost by nám umožnila se toho pocitu zbavit?

Jsme tak zoufale otupělí, že jednáme jen z pocitu viny? Tak nevědomí?

Mohla by se motivací vhodného lidské chování stát ohleduplnost k pocitům druhých a nahradit tak naše pocity provinilosti?

Když jsme si rozebrali tyto otázky a podívali se na jejich sociální příčiny, vidíme, že středověk zdaleka nekončí. Inkvizice si jen osvojila novější a jemnější formy krutosti. Nevědomky se podílíme na negativním systému, který v současné době ovládá tuto planetu.

Dopouštět se bezpráví a obviňovat jsou ve skutečnosti projevy krutosti, není to tak? Dovolili jsme ostatním, aby nás naprogramovali k sebemučení, a můžeme vidět, že jim to oplácíme tím, že vyzýváme ostatní, aby na oplátku trápili sami sebe. Připustili jsme, abychom byli manipulováni pocity viny, a obratem používáme stejné mechanismy obviňování při svých pokusech využívat a ovládat druhé.

Míra, do jaké jsme si neumožnili zažít realitu našeho pravého Já, se projevuje jako odpor k těm, kteří to skutečně udělali. Nesnášíme jejich živost v oblastech, ve kterých se cítíme neschopní. Tuto střízlivou pravdu vyjadřuje příběh člověka, který chodil po pláži a potkal rybáře s kbelíkem plným krabů. Řekl rybáři: „Raději byste měl ten kbelík přikrýt víkem, nebo se krabi dostanou ven.“ „No,“ řekl moudrý starý rybář, „to není nutné. Jak vidíte, jeden krab leze po stěně kbelíku, aby se dostal ven, a ostatní krabi po něm sahají, až ho chytí a stáhnou ho zpátky dolů. Takže víko není nutné.“

Pokud stále znovu upouštíme od svého ulpívání, cítíme se čím dál lehčí, stáváme se volnějšími, a bohužel pozorujeme, že povaha světa je jako ten kbelík plný krabů. Pak začne být zřejmý celý rozsah jeho negativity. Když jsme si začali plně uvědomovat, co všechno jsme si nechali namluvit, je velmi pravděpodobné, že pocítíme hněv a silnou touhu osvobodit se ode všeho omezování negativností.

Následující část: Kapitola 7. Touha
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 7. Touha

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:19:42

Kapitola 7. Touha
Předcházející část: Kapitola 6. Strach

Tato emoce se může pohybovat od mírného pocitu nedostatku až po žádostivost, poháněnou touhou po něčem nebo po někom. Dá se to vyjádřit také jako chamtivost, posedlost, prahnutí, závistivost, žárlivost, přilnutí k něčemu, hamounění, dravost, fixace, mánie, přehánění, příliš velké ambice, sobectví, žádostivost, snaha přivlastnit si druhého, potřeba ovládat, idealizování, nenasytnost a hrabivost. ´Nikdy není spokojený´. ´Nikdy nemá dost´. ´Musí vlastnit´. Jsme-li pod vlivem touhy, nejsme už svobodní. Rozhoduje touha, ovládá nás, zotročuje nás a vodí nás za nos.

I tady platí

základní charakteristika svobody: jestli jsme se vědomě rozhodli uskutečnit určitý záměr, nebo jestli se jen slepě řídíme svými neuvědomovanými programy a systémy přesvědčení.

Touha jako zábrana

Často se objevuje nedostatečné pochopení, jak chtění a touha funguje. Základní iluze se dá rozpoznat v prohlášení „Jediná možnost, jak získat to, co chci, je toužit po tom. Kdybych od své touhy upustil, pak nedostanu to, co chci.“ Pravdou je ve skutečnosti pravý opak.

Touha, zvláště silná touha (např. žádostivost) často zablokuje možnost dostat to, co si přejeme.

Proč tomu tak je? Ve skutečnosti v našem životě k něčemu dojde, protože jsme si to zvolili. Je to výsledek našeho záměru, rozhodli jsme se pro to. Vstoupilo to do našeho života, třebaže jsme po tom netoužili. Toužení by ve skutečnosti zablokovalo možnost to získat nebo si to pořídit. Protože touha doslova znamená „já to nemám“. Jinak řečeno, pokud říkáme, že po něčem toužíme, říkáme tím, že to nemáme. A když řekneme, že to nemáme, vytváříme psychickou vzdálenost mezi sebou a tím, co bychom si přáli. Tato vzdálenost se stane překážkou, která spotřebovává energii.

Když jsem zcela upustil od ulpění na tom, nemožné se stává možným, protože chtění blokuje přijímání a má za následek obavy, že to nezískáme. Energie touhy je v podstatě popřením, že to, oč mám zájem, je pro mne snadno k mání.

Existuje i jiný způsob, jak pohlížet na dosahování svých cílů, než je ten, na který jsme si kvůli naprogramování okolním světem zvykli. Máme ve zvyku si představovat, že ambice a úspěch jsou spojené s tvrdou prací a klasickou „protestantskou etickou“ ctností. K ní patří sebeobětování, askeze, vynakládání velkého úsilí a námahy, utahování opasku, rozhodnutí pustit se do toho, nikdy se nevzdávat a prožívat celou neradostnost tvrdé práce. Když se podíváme na celý tento přístup, zní to namáhavě, že? A opravdu to namáhavé je. Zahrnuje to boj a boj je důsledkem zablokování naší vlastní cesty touhou.

Porovnejme svízelnou cestu nižšího vědomí k dosažení cílů se svobodnějším přístupem prostřednictvím vyššího stavu vědomí, kdy jsme svou touhu rozpoznali, upustili jsme od ní a nacházíme se ve svobodnějším stavu, pro který jsme se rozhodli a který se bez jakéhokoliv úsilí objevuje v našem životě. Vzdali jsme se pocitů touhy a místo toho jsme si zvolili cíl, s láskou jsme si ho představili a svolujeme, aby k němu došlo, protože je nám jasné, že už je náš.

Proč už je náš? V nižším stavu vědomí se vesmír vnímá jako negativní a odpírající, frustrující a neochotný. Jako špatný, lakomý rodič. Ve vyšším stavu vědomí se naše vnímání vesmíru

změní. Jako by teď dával a je to milující, bezvýhradně souhlasící rodič, který nám chce dát všechno, co si přejeme, a naslouchá našim přáním. To vytváří jiný kontext. Dává to vesmíru jiný význam.

Ačkoliv svět může být lakomý a nepřátelský k ostatním lidem, není žádný důvod, proč bychom měli toto paradigma[1] převzít. Převezmeme-li je, budeme ve svém životě podle něj jednat. Když ale upouštíme od svých tužeb, začínáme vidět, že to, pro co jsme se rozhodli, vstupuje do našeho života téměř magicky. „To, čeho se držíme v mysli, má tendenci se projevit.“ Jak už bylo řečeno dřív, v době předpokládané vysoké nezaměstnanosti někteří lidé nejen že mají zaměstnání, ale mají i dvě nebo tři zaměstnání.

[1] soubor předpokladů, konceptů, hodnot, pravidel a sdílených praktik, prostřednictvím kterého pohlížíme na skutečnost a interpretujeme ji (pozn. překl.)

První setkání s tímto pohledem na svět byl přímo neuvěřitelně nový způsob pohledu. Byla tu jistá šance, že je to pravda, ale i skepticismus, který říkal: „Tohle prostě na praktické úrovni není možné.“ Kvůli přísné ´protestantské etice´ v pozadí bylo obtížné tomu uvěřit; nicméně byla tu ochota mít natolik dostatečně otevřenou mysl, aby bylo možné to vyzkoušet. Nastala první zkušenost s upuštěním od touhy.

Zapsaly se osobní cíle a následovalo upuštění od touhy po nich. Zní to paradoxně, ale právě to je ten proces: rozpoznat cíle a pak upustit od chtění jich dosáhnout.

Jedním z cílů, kterých se mysl držela po několik let, bylo získat byt v New Yorku, protože pracovní závazky vyžadovaly hodně dojíždění i financí na ubytování v hotelových pokojích. Ekonomickým řešením by bylo malé apartmá ve městě – tzv. dočasné bydlení. Jako cíl se zapsalo „apartmá v New Yorku“. Při použití tohoto způsobu k dosahování cílů vezmeme v úvahu všechny detaily, i když se racionální mysli mohou zdát nedosažitelné. Takže ideální byt byl definovaný detailně: byl za rozumnou cenu, na Páté Avenue, v sedmdesátém bloku, hned vedle vchodu do Central Parku, v osmém nebo v devátém patře a v zadním traktu, aby hluk ulice byl minimální, a byt by neměl mít víc než dvě a půl místnosti.

Následující den v zaměstnání bylo jako obvykle mnoho práce, s velkým počtem případů, setkání a návštěv pacientů. V mezičase mezi dvěma zasedáními a setkáváním s pacienty se pocit touhy získat byt přijímal a plně odevzdával. Jak den pokračoval, byt se z mysli úplně vytratil. Kolem půl páté odpoledne, po posledním pacientovi, se najednou objevil impuls zajet do města. Přesto, že bylo období dopravní špičky, silnice byla volná a jízda trvala jen půl hodiny. Vůz projel až k 73. ulici k Lexingtonu a zastavil u nejbližší realitní kanceláře. Skoro jako mávnutím kouzelného proutku bylo přímo před realitní kanceláří volné místo k zaparkování. Úředník po trochu ironickém sdělení požadavku na byt na Páté Avenue vypadal překvapeně a řekl: „Tedy, vy ale máte štěstí! Přesně před hodinou jsme zaevidovali na Páté Avenue jedno apartmá k pronájmu, na 76. ulici, v devátém patře. Je to byt v zadním traktu, dvě a půl místnosti, a nájemné je rozumné (regulované, měsíčně 500,00$). Byt je vymalovaný a můžete se tam kdykoliv nastěhovat.“ Šli jsme tedy prohlédnout byt. Odpovídal přesně popisu cíle. K podpisu nájemní smlouvy došlo přímo na místě! A tak do 24. hodin od pokusu odevzdat konkrétní osobní cíl se cíl zrealizoval. Bylo to něco, čeho bylo téměř nemožné dosáhnout, a přesto se to stalo přesně podle záměru, bezúsilně a bez jakýchkoliv negativních emocí. Byla to snadná a radostná zkušenost.

Není to mimořádný zážitek, je typický, protože v tomto případě byla touha mírná a dala se bez větší námahy úplně odevzdat. Naprosté upuštění od ní znamenalo, že bylo OK, když se apartmá objevilo, a bylo by v pořádku, i pokud by k tomu nedošlo. Díky naprostému odevzdání se nemožné stalo možným a projevilo se to rychle, bez jakékoliv námahy.

Všichni můžeme tento mechanismus zpochybňovat a podívat se zpětně na věci, které jsme chtěli a které byly dosaženy pomocí ambic, žádostivosti a až obsesivní, nespoutané chtivosti. Mysl říká: „No a jak bych je byl získal, kdybych byl upustit od snažení jich dosáhnout, kdybych byl po nich netoužil?“ Pravdou je, že jsme je mohli dostat tak jako tak, ale bez úzkostí (strachu, že to

nedopadne), bez investování energie, bez jakéhokoliv usilování, beze všech pokusů, omylů, a bez tvrdé námahy.

„Dobrá!“ řekne mysl, „jestliže jsme to dostali bez námahy, jak je to s potom hrdostí na úspěch? Neměli bychom se jí vzdát?“ Ano, museli bychom se vzdát hrdosti na všechny ty oběti a tvrdou práci, kterou jsme do toho vložili. Museli bychom se vzdát sentimentálnosti, týkající se sebeobětování a veškeré bolesti a utrpení, kterými jsme procházeli, abychom svých cílů dosáhli. Je to zvláštní zvrácenost v naší společnosti, že? Pokud se prakticky bez námahy staneme najednou úspěšnými, lidé nám závidí. Ve skutečnosti jim vadí, že jsme nemuseli procházet všemi druhy úzkosti, bolesti a utrpení, abychom toho dosáhli. Jejich mysl je přesvědčená, že úzkost je cenou, která se musí zaplatit za úspěch.

Podívejme se na tohle přesvědčení. Kdyby neexistovalo negativní naprogramování, které způsobuje, že něčemu uvěříme, proč bychom měli za každou cenu procházet bolestí a utrpením, abychom ve svém životě něčeho dosáhli? Není to poněkud sadistický pohled na svět a na vesmír?

To další, co blokuje splnění našich přání a tužeb, jsou neuvědomované pocity provinilosti a nedostatečnosti. Je zvláštní, že podvědomí nám umožňuje mít jen to, o čem si myslíme, že jsme toho hodni. Čím víc lpíme na své negativitě a na představě o vlastní malosti, která z toho vyplývá, tím méně si myslíme, že jsme něčeho hodni a nevědomky si tím odpíráme hojnost, která k ostatním proudí tak snadno. To je důvod, proč se říká „Chudí chudnou a bohatí bohatnou.“ Vidíme-li sami sebe jako nicotné, pak to, co zasluhujeme, je chudoba, a naše podvědomí se postará, aby k ní skutečně docházelo.

Když od svého pocitu nedostatečnosti upustím a začnu si znovu vážit své vnitřní nevinnosti, když přestanu odmítat vlastní velkorysost, otevřenost, láskyplnost a důvěryhodnost, pak podvědomí začne automaticky vytvářet takové životní okolnosti, že do mého života začne proudit hojnost.

Mít – Dělat – Být

Když jsme se osvobodili od nižších stavů vědomí, lhostejnosti a strachu, dostáváme se do stavů nespokojenosti. To, o čem předtím platilo „nemůžu“ a jevilo se to jako nedosažitelné, se teď stává možným. Úplně se přesouvat z nejnižší roviny vědomí k rovině nejvyšší znamená posouvat se od vlastnění k jednání a k bytí. Na nižších úrovních vědomí záleží na tom, co máme. Znamená to, že vlastníme to, co chceme. Že máme to, co oceňujeme. Právě to, co máme, potvrzuje naši vlastní důležitost a naše postavení ve světě.

Když jsme sami sobě dokázali, že můžeme vlastnit, že naše základní potřeby mohou být uspokojeny, že máme sílu postarat se o svoje vlastní potřeby i o potřeby těch, kteří jsou na nás závislí, se mysl začne víc zajímat, co je to, co děláme. Pak se přesouváme do jiné sociální skupiny, ve které základem našeho vlastního významu i toho, jak nás hodnotí jiní, je to, co ve světě děláme.

Když se posouváme směrem vzhůru do láskyplnosti, naše aktivity jsou stále méně zaměřené na posluhování vlastnímu já a víc a víc se orientují na službu druhým. Jak se prohlubuje naše uvědomování, vidíme, že láskyplnou službou ostatním dochází automaticky k naplňování našich vlastních potřeb. (Neznamená to obětovat se. Služba není oběť.) Nakonec se přesvědčíme, že naše vlastní potřeby jsou automaticky naplňovány vesmírem a naše jednání se stává láskyplným téměř automaticky.

V tomto bodě už nejde o to, co ve světě děláme: podstatné je to, čím jsme. Sami sobě jsme dokázali, že můžeme mít to, co potřebujeme, že vzhledem k ochotě můžeme dělat téměř cokoliv. A to, čím teď jsme uvnitř sebe samých i vůči ostatním, se teď stává tím nejdůležitějším. Lidé teď vyhledávají naši společnost, ne proto, co máme, ne kvůli tomu, co děláme a kvůli společenskému zaškatulkování, ale pro to, čím jsme se stali. Lidé prostě chtějí být kolem nás

a zažívat nás jen kvůli kvalitě naší přítomnosti. Naše sociální zařazení se mění. Nejsme už osoba, která má elegantní byt, velké auto nebo sbírku starožitností, už nejsme onálepkováni jako prezidenti takové a takové korporace nebo jako členové představenstva nějaké organizace. Jsme teď popisováni jako jedinečný člověk, jako někdo, s kým se lidi prostě musí setkat, kterého musí poznat. Začínáme být popisováni jako charismatická osobnost.

Tato úroveň bytí je typická pro svépomocné skupiny. Ve svépomocných skupinách se nikdo nezajímá o to, co druzí ve světě dělají nebo co mají. Zajímají se jen, jestli jsme dosáhli vnitřních cílů jako je upřímnost, otevřenost, sdílení, láskyplnost, ochota pomáhat, pokora, opravdovost a uvědomění. Zajímají se o kvalitu našeho stavu bytí.

Přitažlivost

Je velmi užitečné porozumět přitažlivosti. Jakmile jsme ji jednou pochopili, upouštění od tužeb začne být podstatně snadnější. Kniha nazvaná Přitažlivost: Světový problém (1950) od Alice Bailey toto téma popisuje odborně.

Podíváme-li se na něco, co chceme, můžeme začít rozlišovat mezi věci samou a jejím vyzařováním, jiskřením a atraktivně magnetickým působením, které lze nejlépe popsat jako ´přitažlivost´. Právě nepoměr mezi věcí jako takovou a jejím kouzlem, které nás k ní přitahuje, vede ke zklamání. Tak často jsme se hnali za nějakým cílem, a když jsme ho pak dosáhli, byli jsme zklamaní. Dochází k tomu proto, že věc jako taková není totožná s našimi představami o ní. Přitažlivost znamená, že ta věc v nás vyvolala úžasné pocity, nebo jí přisuzujeme životně důležitou závažnost. Promítli jsme do ní magickou kvalitu, která nás nějakým způsobem vede k přesvědčení, že jakmile ji získáme, zázračně dosáhneme nějakého lepšího stavu, štěstí a spokojenosti.

To se stává velmi často s odbornými cíli. Člověk pracuje rok za rokem ve snaze stát se prezidentem společnosti nebo dosáhnout nějakého jiného významného a prominentního postavení. Když toho dosáhne, očekává, že si bude užívat uspokojení a pocit jedinečnosti, spojený s touto úrovní úspěšnosti: úctu svých podřízených, honosná auta, prominentní kancelář, vizitky, tituly a exkluzivní bydlení. Jenže zjistí, že všechny ty věci jsou povrchní. Jsou velmi nedostatečnou kompenzací trýznivého energetického vyčerpávání a každodenní dřiny, kterou jeho postavení ve skutečnosti vyžaduje. Zatímco si představoval, že se mu bude dostávat obdivu, zjistí, že to, co se nachází na nejvyšší úrovni a často se objevuje se u mocných lidí je nemilosrdnost, rivalita, závistivost, nekonečná podlézavost a lstivá manipulace, včetně paranoidních útoků od konkurentů. Uvědomí si, že ho to natolik vyčerpává, že mu na jeho osobní život nezbývá už žádná energie; jeho vztahy jsou narušené. Jeho žena si stěžuje, že je příliš vyčerpaný, že se s ní už ani nepomiluje, že je příliš unavený, než aby jí věnoval energii, kterou ona potřebuje, příliš utahaný, než aby mohl být dobrým otcem, a dokonce příliš zničený, než aby si mohl vychutnávat jejich oblíbené rekreační aktivity.

Totéž se děje s ženami při úspěšnosti v tradičně ženských oblastech. Žena si například myslí, že bude-li mít na párty značkové oblečení, přitáhne jí to pozornost, lichocení a obdiv a dopomůže jí to k určitému společenskému postavení. Stojí ji to hodně obětí, vynakládá spoustu námahy a velké sumy peněz, aby takové oblečení získala, musí navštívit velkou řadu míst, aby sehnala doplňky. Ale co se nestane? Na párty si vyslechne pár letmých komentářů ke svému oblečení a to je všechno. Nikdo s ní netančí o nic častěji než předtím. Nevěnují jí o nic větší pozornost než dřív. Dostane se jí pár nevlídných, závistivých pohledů od jiných žen, které si všimly, co asi za oblečení zaplatila. Během večera se jako obvykle dostane do sporu se svým doprovodem a když se vracejí autem domů, sotva na sebe promluví, stejně jako minule.

Když je žena úspěšná v podnikatelských a v politických oblastech, čelí zklamání, které provází její vytoužené, přitažlivé vedoucí působení na veřejnosti. Místo předpokládaného zvýšení prestiže a vážnosti čelí kritice, závisti a nepřátelství – dokonce i od ostatních žen. Dosažení cíle často nepřináší to, co očekávala. Dochází k neustálému posuzování veřejně činné ženské osoby i jejího oblečení a ta může prožívat trýznivé obavy, že kvůli svým snahám o profesionální

úspěšnost zanedbává svou rodinu. ´Výhra´ někdy nebývá tak osvobozující, jak nás naše touha nutila uvěřit.

I emoční cíle si idealizujeme sentimentalitou a svými pocity. Jisté vzrušení se promítá do emocionálních událostí (např. shledání, první rande, nebo zvolení předsedou své třídy). Vypadá to jako mnohem důležitější, než to v celkovém dění opravdu je. Potom, co k tomu došlo, jde život dál beze změn a objeví se zklamání.

Idealizování je samozřejmě jasně viditelné u reklam. Tady to pozorujeme sui generis. Kovboj je idealizací mužnosti a baletka je idealizací ženskosti. Lidé jsou přitahováni osobnostmi, ne značkami zboží. A tak kovboj představuje idealizovaného samce, který je robustní, pohodový, je zdvořilý a má sebevládu. Spotřebitel promítá na dotyčný produkt představu, že ten mu poskytne vytoužené osobní charakteristiky.

Idealizování probíhá na úrovni představ. A tak při pokračování v upouštění od tužeb musíme rozpoznat, co je nadsázka, fantazie a idealizování. Když jsme zanechali idealizování, bude poměrně snadné vzdát se i touhy. Pokud si například přestaneme kovboje idealizovat, pak cigareta nebo cheeseburger, které na reklamě drží v ruce, ztratí svou přitažlivost. Opravdu budeme znovu a znovu ke svému velkému překvapení zjišťovat, že touha byla spojená s okouzlující představou; na prvním místě v tom nebylo nic skutečného. Protože v tom nebylo nic reálného, svět nás neustále nepoctivě napaluje, živí naši touhu po idealizovaném a nerealistickém zaměření. Slibuje, že nás udělá mnohem důležitějšími, než ve skutečnosti jsme. Idealizování na této úrovni nepoctivosti je podvod. Mysl protestuje: ´Musím se vzdát všeho toho okouzlujícího vzrušení? Musím se vzdát svých představ, které mě emocionálně uspokojují a vzrušují´? Odpověď je samozřejmě ´Ne´. Nemusíme se jich vůbec vzdát. A můžeme dosáhnout cílů bez námahy a snadno, jakmile si uvědomíme, pro co jsme se rozhodli. Můžeme to získat přímo. Můžeme být atraktivní, ale nebudeme se snažit toho dosáhnout falešným způsobem, jako například řízením vozu určitého typu. Dosáhneme toho upuštěním od naší malosti a přiznáním si našeho významu, který se tím odráží ven do světa. Můžeme se snadno stát vzrušující osobou, kterou lidé touží poznat. Stačí se jen rozhodnout, že jí budeme, a upustit od blokování touhou být jí. Můžeme mít to, co chceme, přímo, bez obcházení přes nějaké falešné naděje, které nám způsobí jen frustraci a zklamání.

Způsob, jak se stát takovou vzrušující osobu, kterou lidé chtějí znát, je velmi snadný.

Prostě si představím typ člověka, kterým chci být, a odevzdávám všechny negativní pocity a bloky, které mi v tom brání.

Co se pak stane, je, že všechno, co potřebuji mít a dělat, zapadá automaticky na své místo.

Protože největší sílu a energii má – na rozdíl od vlastnění a dělání – úroveň bytí. Když se jí dává přednost, pak aktivity člověka automaticky integruje a organizuje. Tento mechanismus je zřejmý v obecné zkušenosti.

´Co udržuji v mysli, to má tendenci se projevovat´.

Síla vnitřního rozhodnutí

Nejedná se o filozofický postoj, ale o praktické postupy, které lze prověřit zkušeností. Je snadné vyzkoušet tyto koncepce a sledovat důsledky, které automaticky nastávají. Vzhledem k tendenci mysli, ochotné uvěřit čemukoliv jinému než síle našeho vlastního uvědomování,

je dobré vést si deník a zapisovat si do něj cíle, kterých bychom chtěli skutečně dosáhnout, pak si je odškrtnout a udělat si k nim dodatečné poznámky. Proč? Protože nějakou chvíli potrvá, než uvěříme, že je to opravdu naše vlastní síla, která těch cílů dosáhla.

Tady je jeden zajímavý případ popírání vnitřní síly. Muž, který se kvůli své nezaměstnanosti cítil beznadějně a byl kvůli tomu opravdu zoufalý, byl instruován, jak na svou pracovní situaci aplikovat techniku ´nechat být´. Protože byl nábožensky založený, bylo mu doporučeno, aby zapomněl na snahu získat zaměstnání,

obrátil se k Bohu, svou touhu v té věci mu odevzdával a zůstával úplně otevřený tomu, co by se mohlo stát.

O týden později líčil: „No, den potom, co jsem odevzdal svou touhu získat práci, se nic nestalo. Pak mi z velké dálky zatelefonoval můj švagr a nastoupil jsem do jeho firmy. Kdyby nebylo mého švagra, nikdy bych práci nedostal. Dobře že jsem nemusel čekat na Boha!“

Je to dobrý příklad, jak je mysl zvyklá reagovat. Samozřejmě to bylo jeho vlastní odevzdání, které způsobilo,… že mu švagr zavolal. On tak zoufale toužil po práci, že touha zablokovala možnost toho cíle dosáhnout. Když upustil od chtění získat práci, během 24 hodin se rychle objevila. Jenže mysl má sklon popírat vlastní moc a promítá ji někam do světa. To je důvod, proč jsou lidé přesvědčeni, že jsou bezmocní. Mají moc, ale promítají ji do vnějších sil. Všichni jsme mocnými bytostmi, které si přestaly uvědomovat svou vlastní moc; popřeli jsme ji a kvůli pocitu viny a vlastní malosti ji promítáme na ostatní.

Většina toho, co se děje v našem životě, je výsledkem nějakého rozhodnutí, které jsme udělali někdy v minulosti, ať vědomě, či nevědomě. Vzhledem k tomu je pak velmi jednoduché při pohledu na náš život a jeho zpětné sledování uvidět svá minulá rozhodnutí.

Tento princip je dobře vidět u ženy, která přišla na psychoterapii. Potřebovala léčbu, protože – jak prohlásila – „Mé vztahy nikdy nefungují.“ Měla jeden neuspokojivý milostný poměr za druhým a pokaždé to v ní zanechalo pocit, že byla použita a zneužita. Byla plná zášti, sebelítosti a deprese. Problém byl samozřejmě vyjádřený v její úvodní větě: „Mé vztahy nikdy nefungují.“

Protože popíráme sílu naší vlastní mysli, nevidíme, co přímo bije do očí. Je velmi zvláštní, jakým způsobem jsme se stali tak nevědomými. Sedí tu žena, která má k dispozici odpověď, ale ona nevidí, že je to odpověď. Opravdu nevidí sílu toho, čemu uvěřila. Naše mysl je tak silná, že pokud chováme v mysli jedinou myšlenku „Mé vztahy nikdy nefungují,“ s největší pravděpodobností se to tak bude v našem životě dít. Náš podvědomý génius, který umí jen přijímat příkazy a ne rozhodovat, se postará, aby naše vztahy nefungovaly.

Samozřejmě, že zažívala hodně důsledků svých minulých neuspokojivých vztahů. Prožívala sebelítost, zášť, žárlivost, závist a všechna ta zadostiučinění, které neustále pociťuje malé přízemní já. Pokud se podíváme na tuto úzkoprsou část sebe sama, uvidíme, že se jedná o takové věci, ve kterých si já prostě rádo libuje. Glorifikuje sebe samo v tom, jak mizerný je život, jak těžko dosažitelné je štěstí, jak mizerné byly naše zkušenosti a jak ničemně se k nám lidé zachovali. Ale pokud budeme této sadě programů naslouchat, zaplatíme za to vysokou cenu.

Příčiny a důsledky evidentně fungují. Má-li naše mysl sílu způsobovat svým rozhodnutím, aby se v našem životě děly negativní věci, pak má stejnou sílu i v opačném, pozitivním směru. Můžeme si pokaždé znovu vybrat. Tentokrát si můžeme zvolit to pozitivní. Můžeme rušit staré programy a můžeme to dělat tím, že se vzdáváme požitků z uspokojení, které jsme dříve získávali svým negativním přístupem.

Když jsme se teď trochu podívali na toto téma, můžeme objevit pojmenování, které výstižně popisuje dotyčný soubor emocí: ´sobectví´. Pouhé použití toho slova okamžitě vyvolá odpor kvůli pocitu viny. Kvůli sobeckosti se všichni cítíme provinile. Staví nás to do bezvýchodné situace, jelikož máme-li udělat to, čemu nás svět naučil, si musíme dopřát tutéž věc, pro kterou nás pak odsoudí: sobectví. Abychom mohli tohle téma prozkoumat, rozhodněme se nejprve, že nebudeme sebe sama obviňovat a upadat do užívání si pocitů provinilosti. Tím pocit viny ve skutečnosti je, že? Užívá si ho ´já´.

Pojďme se místo toho podívat na pojem ´sobectví´ jako na pouhý popis kolektivních motivací a způsobů jednání malého já, zděděného aspektu mysli, které jsme díky naší vlastní naivitě dovolili, aby nás naprogramovala, a teď jsme se rozhodli její naprogramování anulovat, podobně jako příkazem ´odinstalovat´ v počítači.

Důvodem, proč upustit od sobectví, není vina. Není to proto, že to je ´hřích´. Že je to ´špatně´. Všechny tyto motivace pocházejí z nižší úrovně vědomí a ze sebeodsuzování. Důvodem je spíš upouštění od sobectví prostě proto, že je nepraktické. Že nefunguje. Je příliš nákladné. Spotřebovává příliš mnoho energie. Zpomaluje dosahování našich cílů a realizaci našich potřeb. Protože malé já je samou svou podstatou tím, co zachraňuje sebe samo a pocit viny vytváří; kvůli pocitům viny se snažíme dosáhnout úspěchu. A potom, když jsme ho dosáhli, máme kvůli tomu špatné svědomí. V této hře na provinilost neexistuje výhra. Jediným řešením je zanechat jí, vzdát ji.

Naše mysl by nás ráda přiměla, abychom si mysleli, že pocit viny je chvályhodný, a ti, kteří po světě šíří obviňování, by z toho rádi udělali modlu. Co je důležitější: cítit se provinile, nebo se změnit k lepšímu? Pokud nám někdo dluží peníze, byli bychom raději, kdyby se cítil provinile, nebo kdyby nám svůj dluh zaplatil? Pokud máme v úmyslu cítit se provinile, měli bychom se alespoň pro to rozhodnout vědomě, místo abychom se tím řídili nevědomky.

Když jsme se posunuli dál od sobeckosti, od sebeztotožnění s malým ´já´, přesunuli jsme se do sebeztotožnění s naším větším „Já.“ Posouváme se od slabosti k moci a od sebenenávisti a malichernosti k láskyplnosti a harmonii. Posunujeme se od střetů k pohodovosti a od frustrace k dovednosti.

Shrneme-li to, pak namísto motivace sobectvím a touhou můžeme do svého života mnohem snadněji přivést to, pro co se rozhodneme prostřednictvím předvídavosti a výběru toho, pro co jsme se rozhodli. Uděláme to vyjádřením svého záměru, přijetím, rozhodnutím a aktem vědomé volby.

Následující část: Kapitola 8. Hněv
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 8. Hněv

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:21:03

Kapitola 8. Hněv
Předcházející část: Kapitola 7. Touha

Hněv může kolísat a měnit se, od vzteku až po lehkou nakvašenost. Zahrnuje mstivost, pobouření, rozhořčení, vztek, žárlivost, pomstychtivost, zášť, nenávist, opovržení, rozhněvanost, hádavost, nepřátelství, jízlivost, netrpělivost, frustraci, negativismus, agresivitu, násilí, odpor, podlost, pobouřenost, výbušné chování, urputnost, urážlivost, hrubost, prudkost, podrážděnost, pošklebování a tvrdohlavost. Tyto podoby hněvu můžeme pozorovat v každodenních zprávách v televizi.

Hněv se může vynořit i kvůli samotné technice odevzdávání. Může se objevit zlost, jelikož se od člověka očekává, že se vzdá pocitů, kterých v minulosti vysoce cenil. Rozhněvanost kvůli strachu ze ztráty. Hněv na pocity jako takové. Rozčilení, že pocit okamžitě nezmizel.

Hněv má v sobě veliké množství energie; proto můžeme skutečně cítit napětí, když jsme podráždění, nebo když se hněváme. Jedním z triků, kterým se lidé učí, je přesunout se rychle z apatie a smutku do hněvu, přeskočit z hněvu k hrdosti a pak k odvaze. V hněvu je energie umožňující aktivitu. Ta má za následek jednání ve světě. Když ´nemajetní´ ve světě zaktivují svou touhu a začnou se hněvat kvůli tomu, co jim chybí, hněv je posune k aktivitám, nutným pro splnění jejich snů o lepším životě.

Množství potlačovaného hněvu v populaci je možné rychle ověřit, když se podíváme, jak populární je násilí v médiích, kde se divákům se umožňuje projevit jejich vlastní hněv prostřednictvím zástupných zkušeností v podobě bití, střílení, pobodání, lynčování a vraždění různých ´špatných hochů´.

Obvykle se cítíme kvůli hněvu tak provinile, že potřebujeme přisoudit objektu našeho hněvu ´špatnost´, abychom pak mohli říci, že náš hněv je ´oprávněný´. Jen málo je těch, kteří dokážou převzít odpovědnost za svůj vlastní hněv a prostě řeknou:

´Jsem naštvaný, protože jsem plný zloby´.

Pozitivní využívání hněvu

Pro lidi je běžné potlačovat svůj hněv, agresi a vnitřní nepřátelství; považují je za nepříjemné, nedůstojné, dokonce i za morální selhání nebo duchovní překážky. Neuvědomují si, že i když se vztek potlačí, přesto je to energie hněvu, a pokud se nepřijme a nezpracuje, vyvolává škodlivé důsledky pro jejich zdraví i pro celkový pokrok. Hněv je svým zaměřením negativní a to bude mít odpovídající důsledky, i když se hněv navenek neprojeví.

Pomáhá podívat se na energii hněvu pozitivně a používat ji užitečným způsobem k podpoře našich záměrů a našeho jednání.

Řekněme například, že se hněváme na svého šéfa. Cítíme se rozmrzelí. Zdá se, že vůbec neoceňuje naše schopnosti nebo snahy. Jenže víme, že dávat najevo hněv a zášť je nemoudré. Velmi pravděpodobně by to vedlo ke ztrátě zaměstnání, při nejmenším by to vyvolalo trvalou nelibost našeho šéfa. V nejlepším případě by projevování hněvu mělo za následek trapné situace.

Místo toho se můžeme rozhodnout využít tuto energii konstruktivním způsobem, v našem vlastním zájmu. Může nás to inspirovat k vytvoření projektu, který je tak vysoce kvalitní, že podpoří naše stanovisko. Mohlo by nám to nabídnout energii, která by nám umožnila posunout se dál a dostat se z pro nás neuspokojivé situace. Můžeme využít tuto energii k vytváření nových pracovních příležitostí, k nalezení lepší práce, nebo vytvořit kolegium;

můžeme jeho pomocí zlepšit svou situaci, týkající se zaměstnání, založit sdružení nebo cokoliv, o čem si myslíme, že by to podpořilo naše osobní cíle.

Stejná možnost existuje v osobních vztazích.

Hněv můžeme využít, může nás inspirovat ke zlepšení naší komunikační dovednosti, přimět nás, abychom se přihlásili do semináře o mezilidských vztazích, nebo se zapsali do kurzu sebezdokonalování. Může nás inspirovat k prohloubení oddanosti určité věci, k ujasnění si toho, oč nám jde, a ke skutečně lepší výkonnosti.

Situace mohou mít za následek recidivy a to nás může inspirovat, abychom se zadívali do sebe a odevzdávali všechny negativní pocity – prostřednictvím přijímání. Místo aby nás to rozčilovalo, můžeme to akceptovat.

Sebeobětování

Existuje mnoho příčin hněvu. Již jsme zmínili, že komplex hněvivých pocitů je velmi často propojený se strachem a když strach odevzdáme, hněv zmizí. Dalším zdrojem hněvu je hrdost, zejména aspekt domýšlivosti, zvaný ješitnost. To, co se hněvem živí a šíří ho, je často naše osobní samolibost.

Jedna z příčin hrdosti je spojená se sebeobětováním. Pokud naše vztahy s ostatními souvisí s naším malým já v podobě sebeobětování, pak se připravujeme na pozdější hněv, jelikož druhý člověk o naší ´oběti´ obvykle neví a je tedy nepravděpodobné, že naše očekávání splní.

Příkladem může být den typického tradičního manželství. Manželka tráví celý den tvrdou prací s úklidem domu, pečlivě se stará o rostliny, přináší květiny, přemísťuje nábytek a dělá všechno, co může, aby dům vypadat krásně. Když se manžel vrátí domů, neřekne o domě ani slovo, nebo si ho vůbec nevšimne. Jelikož je vyčerpaný z celodenní práce, místo toho vykládá o nejrůznějších potížích a nesnázích. Ve své mysli se zabývá veškerým sebeobětováním, které podstoupil: při náročné jízdě v dopravní špičce, při komunikaci s rozzlobenými zákazníky, s podrážděným nadřízeným a pod tlakem termínů. Myslí na všechno, co pro svou ženu a pro rodinu udělal. Zatímco uvažuje o všech těch útrapách, ona cítí stále větší nelibost, protože vůbec neocenil její úsilí, a v mysli se vrací ke všemu, čím se po celý den sama obětovala. Mohla jít na oběd s přáteli. Mohla si dočíst knihu, která ji těší. Mohla sledovat svůj oblíbený pořad v televizi. Místo toho dělala všechno pro něj a on se teď o výsledcích jejího úsilí vůbec nezmínil. Jelikož se oba zabývají svou nevraživostí, rozmrzelostí a frustrací, jejich vnitřní hněv narůstá a projevuje se jako chlad a odstup, když se večer uchýlí k televizi a pod vlivem rozhořčení mlčky ulehnou do postele. V americké domácnosti je to tak typický jev, že je téměř banální to tady opakovat. Přesto jeho běžnost hodně vypovídá o jeho poučnosti; můžeme o tom uvažovat a pokusit se toto chátrání vztahů objasnit.

To, co chceme, po čem toužíme a co vyžadujeme od druhých lidí, oni pociťují jako nátlak. Budou proto podvědomě vzdorovat.

Ve výše uvedeném příkladu oba očekávají ocenění. Jsou na něj zvyklí, touží po něm, ale vzájemně ho v sobě blokují. Obě strany se cítí pod tlakem a v důsledku toho vzdorují.

K odporování dochází, protože nátlak se vždy pociťuje jako odmítnutí naší volby. Vnímá se jako emocionální vydírání.

Nevědomý vzorec naléhá „Dej mi to, co chci, nebo tě budu trestat odtažením se, hněvem, vzdorem, nevrlostí a záští.“

Všichni nesnášíme pocit, že nás někdo emocionálně vydírá. Všichni máme zkušenost, jaký odpor pociťujeme, když si uvědomíme, že někdo od nás čeká kompliment, a tento odpor probíhá vědomě i podvědomě.

Když jsme motivováni sebeobětováním, tlačíme na druhého člověka. I když si od něj vynutíme ocenění, zůstaneme rozladění. Vynucený kompliment nás neuspokojí. Část hněvu tady vzniká z hrdosti na sebeobětování. Máme v sobě jistou tajnou domýšlivost na to, co děláme pro ostatní, a naše hrdost na to, že jsme byli úspěšní, nás činí náchylné ke hněvu, když naši ´obětavost´ nerozpoznají.

Způsob, jak kompenzovat tento hněv, je přiznat si ho a upustit od své hrdosti, odevzdat svou touhu po upokojení naší sebelítosti a místo toho uvidět svoje snažení ve prospěch ostatních jako dárek.

Můžeme zažívat radost z toho, že jsme štědří, společně s ostatními, jako svou vlastní odměnu.

Uznání

Jedním z velkých tajemství vztahů je uznání, ocenění. To, jak se k nám druzí chovají, vždycky v sobě obsahuje skrytý dar. I v případě, že jejich chování se jeví jako negativní, je v něm něco pro nás. Velmi často se stává, že se cosi objeví v podobě náznaku, abychom si to víc uvědomili. Řekněme například, že nás někdo nazve ´hlupákem´. Přirozeně se rozhněváme. Můžeme využít energii tohoto hněvu vědomě: „Co mi ten člověk říká, abych si to víc uvědomil?“ Když si položíme tuto otázku, můžeme dojít k poznání, že jsme byli sebestřední; byli jsme bezcitní, nedokázali jsme ho přijímat; a neuvědomovali jsme si, co se v našem vztahu děje.

Budeme-li stále reagovat tímto způsobem, dojdeme k pochopení, že každý člověk v našem životě funguje jako zrcadlo. Oni opravdu odrážejí zpátky k nám to, co jsme si nedokázali v sobě uvědomit. Nutí nás podívat se na to, čemu je třeba věnovat pozornost. Kterého aspektu našeho menšího já je třeba se vzdát? Znamená to, že má-li se rozpustit hněv, budeme muset neustále upouštět od své hrdosti, takže můžeme být vděční za neustálé příležitosti k růstu, které se objevují během každodenních zkušeností. Abychom to mohli dělat, musíme odolávat pokušení vyžívat se v tom, že vidíme sebe a ostatní jako ´špatné´. Podíváme-li se na tento aspekt našeho ´malého já´, uvidíme, vidět sebe i druhé jako ´špatné´ je jednou z jeho nejoblíbenějších aktivit (např. politiků a médií). To proto, že malé já nezná lepší způsob, jak dosáhnout cíle. Nevidí alternativu, kterou je rozhodnutí změnit situaci svobodným rozhodnutím.

Jedním ze způsobů, kterým se snažíme vymanit se z nevyhovujících situací, je považovat sebe nebo situace za ´špatné´. Například místo rozhodnutí najít si lepší práci naše menší já označí práci, šéfa a spolupracovníky za ´špatné´. Vzhledem k představě o špatnosti se situace stává nesnesitelnou a jsme nuceni ji změnit. Oč jednodušší by bylo, kdybychom se prostě rozhodli přejít do lepší situace. Náš smysl pro povinnost ale způsobí, že pocit provinilosti velmi často tento jednodušší způsob zablokuje. Jinými slovy cítíme se provinile kvůli tomu, co ze situace získáváme, když uvažujeme o odchodu z ní. Takže podvědomí důmyslně vytvořilo celý mechanismus špatnosti, aby nás donutilo dostat se ze slepé uličky. To se často stává v mezilidských vztazích, kdy máme pocit, že musíme druhého člověka považovat za ´špatného´, abychom ospravedlnili své rozhodnutí ho opustit. Uchýlit se k mechanismu špatnosti je prostě popření možnosti naší vlastní svobodné volby.

Jednou z příčin hněvu bývá, že láska, kterou jsme projevili vůči ostatním, zůstala bez odezvy. Láska v tomto kontextu znamená každodenní prosté projevy laskavosti, které se objevují v každém lidském vztahu v podobě ohleduplnosti, protislužby, kultivovaných náznaků, povzbuzování a ochoty se postarat. Vnitřní dialog, týkající se naší nelibosti a pocitů, vznikajících z nedostatku uznání od druhého člověka, může velmi často pokračovat i několik let. Děje-li se to nám, musí se to stávat i v případě ostatních. Takže i v našem životě existují lidé, kteří se kolem nás pohybují s nekonečným proudem myšlenek o nás, souvisejících s naším nedostatečným oceněním toho, co k nám cítí.

Celá tato oblast hněvu se dá kompenzovat a preventivně ošetřovat, když vidíme nesmírnou hodnotu prostého oceňování projevů druhých vůči nám. Znamená to oceňovat veškerou jejich komunikaci s námi.

Například pokud přátelé zatelefonují, poděkujeme jim za to. Důvodem je, že druhý člověk se s námi cítí celistvý a bez obav. Je to uznání jejich hodnoty v našem životě a každého člověka potěší, když oceníme jeho hodnotu.

Tímto jednoduchým mechanismem oceňování je možné během několika dní změnit všechny vztahy poměrně dramatickým způsobem. Toto ocenění nemusí probíhat ve vnějším světě, může proběhnout uvnitř. Když jsme si prohlédli svoje vztahy, můžeme se zeptat sebe sama:

„Co jsem nedokázal ocenit u těch, se kterými jsem každý den v kontaktu?“

Velmi cennou zkušeností je vybrat si někoho v našem životě, kdo je podle našeho názoru k nám kritický, a začít se uvnitř v sobě dívat na to, proč jsme ho nedokázali ocenit. Upustíme ode všech svých negativních pocitů o něm a začneme ho uznávat, uznáme důležitost, kterou pro nás má. Jeho hodnota může být prostě v tom, že je podnětem pro náš emocionální růst a vývoj. Otravný manžel nebo zamračený soused se snaží něco říci. Za situací tohoto druhu se tyto osoby téměř nikdy necítí být uznávané pro to, čím se snaží do našeho života přispět. Jakmile oceníme jejich hodnotu pro nás, sekýrování skončí.

Očekávání

Když přestaneme vyvíjet na druhé nátlak svým očekáváním, vytváříme otevřenost, takže mohou na nás zareagovat pozitivním způsobem. Můžeme preventivně kompenzovat nakvašenost přesunutím toho, co jsme udělali pro ostatní, z úrovně oběti na láskyplné obdarování. Díky tomuto přesunu pak můžeme přijímat sami sebe a upustit od očekávání, což rozpustí odpor těch ostatních.

Tento posun objasní jednoduchý experiment. Jeden muž si přivezl z Mexika dvě nová trička. Byla naprosto odlišná od toho, co byl zvyklý nosit. První den, kdy se rozhodl vzít si na sebe jedno z těch triček, si všiml, že cítí vnitřní očekávání a jakousi tichou hrdost, že dělá něco úplně nového a odlišného. Ale místo aby se pýchy vzdal, rozhodl se držet se jí; záměrně tedy nepoužil techniku upuštění od hrdosti a dovolil, aby v něm pokračovala. Chtěl vidět, co se stane, jak budou lidé reagovat. Celý den nosil hrdě své nové tričko a vůbec nikdo to nekomentoval, navzdory faktu, že jeho oblečení se naprosto lišilo od toho, co obvykle nosil. Muselo to opravdu bít do očí, ale neobjevil se ani jediný komentář. Když se vrátil domů, musel se smát, jak výstižné bylo označení, které pro takové situace používal podnikatel Robert Ringer: ´teorie mládenec/děvče´ (mládenec má zájem o určitou dívku, a to je důvod, proč ona o něj zájem nemá. Jakmile mládenec přestane mít o dívku zájem, ona se okamžitě začne o něj zajímat).

Druhý den ráno se rozhodl, že si vezme další nové tričko, tentokrát se vzdal veškeré své ješitnosti a očekávání, že si toho někdo všimne. Upustil od malicherné hrdosti na to, že dělá něco nového a nezvyklého, a oceňoval lásku všech svých přátel i jejich důležitost pro pocit spokojenosti ve svém vlastním životě. Když prošel procesem odevzdávání a nošení trička úplně odevzdal, věděl, že se to úplně odevzdalo, protože by bylo naprosto v pořádku, kdyby si nového trička všimli, a bylo by stejně tak v pořádku, pokud si ho vůbec nevšimli. Dotyčný den byl najednou dnem nového trička! Téměř každý člověk, se kterým se setkal, okomentoval nové tričko, zeptal se ho, odkud ho má, a on tak strávil den přijímáním velkého množství pozornosti. Tento experiment potvrzuje humorný závěr:

Dostaneme to, co chceme, když jsme na tom přestali trvat!

Očekávat něco od druhých znamená emocionální vydírání. Můžeme sami pocítit odpor, když jiní vyžadují určité emocionální ´zboží´ od nás. Můžeme se oprostit od emocionálního vydírání

druhými, když uvidíme, jak totéž děláme ostatním, a potom můžeme upustit od chtění manipulovat s jejich emocionálními reakcemi vzhledem k nám.

Dalším způsobem, jak předejít hněvu, je vnitřní rozhodnutí nepřijímat už znehodnocování od ostatních nebo od nízké části sebe sama. Takové rozhodnutí může nastat v podobě pevného prohlášení

„Už nebudu akceptovat znehodnocování ani od sebe, ani od ostatních.“

Propojí-li se to se zvykem oceňovat v sobě i v jiných všechno co je pozitivní, vztahy se rychle změní, zbavili jsme se potenciálních příčin hněvu.

Chronický odpor

Chronický, nerozpoznaný hněv a nelibost stále znovu vyvstávají v našem životě v podobě deprese, která je hněvem, namířeným proti sobě samému. Pokud se potlačuje hlouběji do nevědomí, může se znovu objevit v podobě psychosomatických onemocnění. Migrény, artritida a hypertenze jsou často citovány jako příklady chronicky potlačovaného hněvu. Když se lidé učí upouštět od svého vnitřního hněvu, tyto příznaky se velmi často zmírňují. Například v jedné studii byl měřen krevní tlak účastníků před a po obdržení instrukcí, jak upustit od negativních emocí. U všech lidí s vysokým krevním tlakem se projevilo snížení krevního tlaku, jak systolického i diastolického (horní a dolní údaje na stupnici), jakmile začali upouštět od emocionální zátěže, nahromaděné během let. Projekt Stanfordské University ´Odpouštění´ potvrzuje, že odevzdávání hněvu a zášti prospívá srdci. V programu pro rodiče dětí, zabitých při evangelicko-katolických násilnostech v Irsku, se rodiče učili, jak upouštět od hořkosti, nasměrované k ´nepříteli´; při měření zdravotního stavu jejich srdce a fyzické životní síly se prokázalo významné zlepšení (Luskin, 2003). Odpuštění uzdravilo jejich srdce – doslova. Jak jsme řekli už dřív, svalovým testováním můžeme prokázat, že hněv a odpor začnou okamžitě negativně ovlivňovat tělo, emoce, proudění energie a synchronizaci mozkových hemisfér. Hněv zabíjí rozzlobeného člověka, ne tzv. ´nepřítele´.

Mysl chce, abychom se domnívali, že existuje něco jako ´odůvodněný hněv´, který má podobu spravedlivého rozhořčení. Pokud se podíváme na morální rozhorlení, budeme vidět, že je podporováno domýšlivostí a pýchou. Rádi si myslíme, jak správní v určité situaci jsme a jak ´špatní´ jsou ti ostatní. Získáme tak laciné, chvilkové uspokojení, ale naše svalové testování ukáže, co nás to po emocionální a fyzické stránce stálo. Cena, kterou platíme za chronický hněv a zášť, je nemoc a předčasná smrt. Stojí to za nicotné uspokojení z pocitu, že jsme ti správní?

Cena, kterou jsme za těchto okolností ochotni zaplatit, je někdy až překvapivá. Řekněme, že se nacházíme v situaci, kdy jsme půjčili peníze někomu, kdo nám půjčku nikdy nesplatil. Cítíme kvůli tomu chronickou zášť, a když se s tímto člověkem setkáváme ve společnosti, mluvíme s ním tak málo, jak je to jen možné. Budeme-li sami k sobě upřímní, pravděpodobně uvidíme, že stále cítíme uspokojení z toho, že jsme správní a že ten druhý člověk je špatný. Ve skutečnosti nás to těší natolik, že jedna naše část ve skutečnosti nechce, aby svůj dluh zaplatil, protože pak bychom si už nemohli užívat tajné potěšení z toho, že ho vidíme jako špatného. Přesně to platilo v případě, kdy šlo o několik set dolarů. Na straně věřitele došlo k vnitřnímu rozhodnutí být opravdu poctivý, pokud jde o všechna ta malá uspokojení z vlastní správnosti a z považování druhého za špatného, a oba tyto zisky ega odevzdat. Bylo zřejmé, že tyto profity ega zablokovaly splácení úvěru. Díky neustálému odevzdávání se to všechno nechalo být a došlo k posunu k názoru na půjčku: vnímala se jako dar. Bylo nepochybné, že ten druhý člověk peníze opravdu potřeboval. Proč to tedy neuvidět jako dar a neupustit od očekávání, že vypůjčený obnos vrátí? Místo zášti začala převládat vděčnost, protože to byla příležitost pomoci jiné lidské bytosti v okamžiku, kdy to skutečně potřebovala. Do 48 hodin přišlo e-mailem potvrzení o splacení celé částky i s omluvou za opožděné splacení dluhu!

Tato i mnoho dalších zkušeností ukazuje, jak jsme všichni psychicky propojeni. Vnitřní postoj k druhému člověku toho člověka nutí, aby přijal komplementární sebeobrannou

pozici. Nejde tudíž o to odpustit a zapomenout, ale rozumně uznat a pochopit emocionální realitu. Vnitřní interakce mezi lidmi jsou ovlivňované konfiguracemi vibračních energií, které jejich emoce vyzařují do vesmíru. Energie vibrací a myšlenkových forem, s nimiž jsou spojené, vytvářejí čitelný záznam.

I když tato obecná každodenní zkušenost je sotva novinkou pro většinu žen, které jsou v naší společnosti výrazně intuitivnější, pro velké procento mužů to znamená šok a překvapení. V naší společnosti jsou muži typicky levohemisféroví a spíš než intuici, která je charakterizovaná jako funkce pravé části mozku, věnují pozornost zdůvodňování a logice.

Jak pokračujeme v upouštění od negativity a aktivuje se vnitřní emocionální uzdravování, nastává větší rovnováha mezi fungováním levé a pravé části mozku. Schopnost intuitivně vnímat je k dispozici i mužům; často jsou příjemně překvapeni, když si začnou uvědomovat, že se objevuje. Je uspokojivé a překvapivé být okamžitě schopný ´načíst´ situaci, která byla pro rozum a logiku naprosto nepochopitelná.

Ideální je vytvořit intuicí pracovní hypotézu a potom k jejímu ověření použít rozum a logiku. To samozřejmě kompenzuje hněv, který vzniká nepochopením a mylným usuzováním, a zlepšuje to dovednost při zvládání emocí.

Další věcí, která hněv rozpouští, je prostě ochota se ho vzdávat. Ochota je naše celkové rozhodnutí najít lepší způsob, přestal se spoléhat na hněv a posunout se k odvaze a k přijetí. Samotná ochota spouští proces upouštění od hněvu. Jak si dobře uvědomují studenti bojových umění, hněv značí slabost a zranitelnost; vnímá se jako pomůcka, kterou předáváme svému soupeři. Ze svalového testování můžeme uvidět, proč tomu tak je. Rozzlobený člověk přišel o polovinu síly svých svalů a ztratil proto zlomek vteřiny, který je rozhodující pro vítězství v boji zblízka.

V naší společnosti je velmi běžné považovat náchylnost ke vzteku za mužský ´macho´ atribut. Slýcháme, jak se lidé nadouvají pýchou při prohlášení, jak ´toho chlapa vyřídili´. Můžeme se sami sebe zeptat: „Kdo potřebuje nepřátele? Nepůsobí už dost negativních vlivů na náš život, bez přidávání ještě nějakého dalšího?“ Když se podíváme především na fakt, že všechny emoce generují ve vesmíru vibrační energie, jaký má smysl obklopovat se negativními myšlenkovými formami o těch, které vidíme jako nepřátele? Proč scházet ze své cesty udržováním představy, že jde o nepřátele, a hromadit v sobě rozhněvanost a negativitu?

Když prozkoumáme svoje vlastní osobní zkušenosti, pravděpodobně uvidíme, že snaha vynaložená na změnu pohledu na ty, které jsme kdysi považovali nepřátele, a jejich proměna v přátele přinesly uspokojení a následnou odměnu. Ve většině případů se to projevilo jako pozitivní přínos pro náš život. Nikdy nevíme, koho v následující kapitole knihy života budeme potřebovat coby svého přítele.

Potřebujeme si uvědomit, že jsme se nevědomky stali ´sběrateli nespravedlností´. Zprávy z médií jsou plné této podoby chronické zášti. Pozorujeme ´vyhrabávání nespravedlností´ v mezinárodních vztazích, kde prvořadým cílem je ve skutečnosti potřeba označit některý jiný národ jako ´špatný´. Nevědomky jsme programováni, abychom uvěřili, že ´hromadění nespravedlností´ je ´normální´. Na rozdíl od této obvyklé šablonovitosti, která je destruktivní a oslabující, nás technika upouštění osvobozuje od bedlivého sledování ´křivd´, jichž se vůči nám někdo dopustil. Náš čas i pozornost se tak uvolní a můžeme začít vidět kolem sebe příležitosti a to, co je pozitivní.

Hněv není osvobodivý, je svazující. Propojuje nás s druhým člověkem a udržuje ho v našich představách o životě. Dokud neupustíme od energie hněvu a malicherných zisků ze spravedlivého rozhořčení, od pocitů ukřivděnosti a touhy po pomstě, jsme uvězněni v negativním schématu. Nemusí to být přesně tentýž člověk, který se neustále vrací do našeho života. Pokud ne on, ostatní budou působit, jako když mají tutéž kvalitu, která v nás spouští hněv a vztek. Bude se to neustále opakovat, dokud svou vnitřní hněvivost konečně nevyřešíme. Hněviví pak lidé najednou z našeho života zmizí. A tak hněv může někoho přimět, aby se od nás

fyzicky vzdálil, ale psychicky ho to k nám váže velmi těsně, dokud se my sami úplně nevzdáme hněvu i zášti.

Upouštění od rozhněvanosti přináší mnoho výhod. Umožňuje nám zažívat emocionální klid a pohodu, vděčnost za každodenní příležitost růst a uzdravovat se, vzájemnou péči s druhými bez nenápadných ´svazujících připoutaností´; umožňuje to zlepšování zdraví a narůstání životní energie. Tyto průlomy nás posouvají k účinnějšímu stavu vnitřní svobody, stavu bez jakéhokoliv usilování. Následující část: Kapitola 9. Hrdost (Pýcha)
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 9. Hrdá pýcha

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:22:37

Kapitola 9. Hrdá pýcha
Předcházející část: Kapitola 8. Hněv

Při běžné komunikaci se pýcha často považuje za ´dobrou věc´. Nicméně, podíváme-li se na ni pozorně, uvidíme, že stejně jako všechny ostatní negativní pocity, které jsme dosud probírali, pýcha postrádá lásku. A je tudíž v podstatě destruktivní. Pýcha může mít podobu sebepřeceňování, odmítání, hraní si na mučedníka, umíněnosti, arogance, vychloubačnosti a nafoukanosti; člověk má pocit, že je ve výhodě, cítí se povýšeně, je pokrytecký, sebestředný, samolibý, rezervovaný, blazeovaný, snobský, předpojatý, bigotní, pobožný, pohrdavý, sobecký, nesmiřitelný, znechucený, nekompromisní, povýšený, kritický a při mírnější formě pýchy všechno škatulkuje.

Intelektuální domýšlivost vede k nevědomosti a duchovní pýcha je příčinou zablokování duchovního vývoje a dozrávání. Náboženská namyšlenost a sebeztotožnění s pocitem „jsem počestný a jdu tou jedině správnou cestou“ je základem všech náboženských válek, soupeření a skličujících záležitostí, jakými byla inkvizice. Ze všeho největší destrukcí je náboženská pýcha, kdy člověk považuje sebe sama za oprávněného zabíjet ty, kteří nesdílejí jeho konkrétní přesvědčení.

Pyšný pocit „znám správné odpovědi“ blokuje možnosti růstu a vývoje v každém z nás. Je zajímavé, že egoistická část mysli je ochotná kvůli sobě obětovat celou zbývající část člověka. Než aby lidé přiznali, že se mýlili, doslova obětují život svého těla a jakýkoliv aspekt života na oltář pýchy (například v náboženských válkách a křížových výpravách). Mužská pýcha na vlastní záměry, kterou naše společnost považuje za mužnost, blokuje citový a psychický vnitřní vývoj většiny lidí v naší společnosti. Některé ženy se v současné době připojují k řadám šovinistů, což problém pouze vyostřuje a zintenzivňuje boj mezi pohlavími.

Zranitelnost pýchy

Přezíravý člověk je v neustálé defenzivě, protože je zranitelný svou psychickou inflací a odmítáním. U pokorného člověka je tomu naopak, není možné ho ponížit, protože potom, co upustil od pýchy, je vůči zraňování imunní. Místo toho prožívá vnitřní bezpečí a sebeúctu. Mnoho lidí se snaží nahradit opravdovou sebeúctu pýchou; nicméně skutečná sebeúcta nemůže vzniknout, dokud se neupustí od pýchy. To, čím se nadouvá ego, nevede k vnitřní síle. Naopak to zvyšuje naši zranitelnost a celkovou míru strachu. Když jsme ve stavu pýchy, naše energie se vyčerpává neustálou snahou obhajovat svůj životní styl, své povolání, své nejbližší okolí, svoje oblečení, rok výroby a značku svého auta, rodinný původ, svou zemi i politické a náboženské přesvědčení. Neustále se zabýváme tím, jak působíme na okolí a co si lidé budou o nás myslet, takže je tu neustálá zranitelnost názory druhých.

Když jsme od své pýchy a od nadutosti ega upustili, jejich místo zaujala vnitřní bezstarostnost. Jakmile už necítíme nutkání bránit svou představu o sobě, začnou útoky a kritiky od okolí ubývat a nakonec ustanou. Když jsme upustili od potřeby dokazovat svou hodnotu a že jsme v pořádku, pak zmizí reakce, které to zpochybňují.

To nás přivádí k jednomu ze základních zákonů vědomí: sebeobrana vyvolává útočení. Když se pýcha prohlédne, je snadnější od ní upustit, jelikož ztratila smysl. Je možné rozpoznat, čím je ve skutečnosti: slabostí. Převládne zjištění, že ´pýcha předchází pád´. Pýcha představuje tenký led, je ubohou náhražkou za pevnou, skutečnou sílu, která vychází z odvahy, z přijetí a z vnitřního klidu. Existuje něco takového jako ´zdravá´ pýcha? Když mluvíme o zdravé pýše (hrdosti), máme na mysli sebeúctu, vnitřní uvědomování si své pravé hodnoty a ceny. Toto vnitřní vědomí je něco zcela jiného než energie pýchy. Uvědomování si vlastní skutečné hodnoty je charakterizované vymizením potřeby se bránit. Jakmile jsme se vědomě dostali do kontaktu s pravdou našeho skutečného bytí – s přirozeností našeho vnitřního Já,

s celou jeho pravdivou, prostou velikostí, a s ušlechtilostí lidského ducha, – už pýchu nepotřebujeme. Prostě víme, čím jsme, a toto sebepoznávání úplně stačí. To, co skutečně víme, nepotřebuje žádné obhajování a je, liší se to od energie pýchy, o níž je tato kapitola.

Podívejme se na některé z druhů pýchy, kterými jsme byli naprogramováni, a zkusme zjistit, co vyplyne z jejich rozboru. Hrdost na rodinu, na svou vlast a na vykonanou práci jsou typické příklady, které nás napadnou. Je hrdá pýcha opravdu nejvznešenější z lidských emocí? Samotný fakt že pýcha je typickým projevem sebeobrany ukazuje, že je tomu jinak. Když jsme hrdí na to, co vlastníme, nebo na organizace, ke kterým patříme, cítíme povinnost je bránit. Hrdost na vlastní přesvědčení a na své názory vede k nekonečným sporům, konfliktům a nesnázím.

Vyšším stavem než pýcha je láska. Když milujeme všechno, co jsme předtím zmiňovali (svou rodinu, vlast, úspěšnost), znamená to, že v naší mysli nevznikají žádné pochybnosti o jejich hodnotě. Už nemusíme být v defenzivě. Jakmile místo posuzování, které je součástí povýšenosti, nastane pravdivé rozpoznávání a vědění, nevzniká už žádný prostor pro dokazování. Naše naprostá láska a porozumění je ryzí přístup, který není možné napadnout.

Jelikož pýcha je zranitelný stav, vždycky v ní existuje nějaká pochybnost, kterou je nezbytné objasňovat, a oponent se rychle soustředí na tuto pochybnost. Když by vymizely všechny pochybnosti, zmizí posuzování i pýcha. Obhajování je svým způsobem důsledek pýchy, jako kdyby věc jako taková nebyla dost dobrá, aby odpovídala skutkové podstatě. To, co je hodné naší lásky a respektu, sotva potřebuje nějakou obhajobu. Hrdost nenápadně usuzuje, že je tu prostor pro diskusi a že význam něčeho se dá zpochybnit.

Když máme něco doopravdy rádi a jsme se s tím tedy zajedno, je to proto, že vidíme skutečnou dokonalost té věci. ´Chyby´ jsou ve skutečnosti nedílnou součástí její dokonalosti, protože všechno co vidíme ve vesmíru je v procesu dění. V tomto procesu je součástí této dokonalosti bezchybné vyvíjení tohoto procesu. A tak napůl rozkvetlá květina není nedokonalá květina, která potřebuje obhajobu. Naopak, její rozkvétání probíhá s naprostou dokonalostí, v souladu se zákony vesmíru. Stejně tak každá individualita na této planetě se rozvíjí, roste, učí se a vyjadřuje tutéž dokonalost. Mohli bychom říci, že rozvíjení evolučního procesu postupuje přesně podle kosmických zákonů.

Jak jsme už konstatovali, jednou z nevýhod pýchy je její zranitelnost. Zranitelnost přivolává útočení; proto pozorujeme, jak pyšní lidé přitahují ve společnosti kritiku a jejich zranitelnost je vyjádřená rčením ´pýcha předchází pád´. V biblických záznamech byla Luciferovou Achillovu patou pýcha, a to navzdory vysokému postavení, kterého dosáhl.

Pokora

Snaha potlačovat pýchu kvůli pocitu viny prostě nefunguje. Nazývat energii pýchy ´hříchem´ a potlačovat ji v sobě kvůli pocitům viny, skrývat ji, nebo předstírat, že nic takového neprožíváme, ničemu nepomůže. Stane se jen to, že jemná energie vezme na sebe novou formu, známou jako duchovní pýcha.

V přítomnosti pyšných se necítíme dobře; pýcha proto blokuje komunikaci i projevování lásky. I když máme rádi ty, kteří jsou hrdí na své konkrétní úspěchy, milujeme je navzdory jejich pýše, ne kvůli ní.

Cítit se provinile kvůli pýše coby duchovnímu hříchu pouze pýchu zablokuje a jak už bylo řečeno, není skutečným řešením. Opravdovým řešením je upuštění od pýchy tím, že se pozorně podíváme na její skutečnou povahu. Jakmile rozpoznáme, kvůli čemu jsme hrdí, je snadnější se jí vzdát. Pro začátek se můžeme sebe sama zeptat:

„Co je cílem mé pýchy? Co tím získám? Proč ji vyhledávám?

Co má ta moje pýcha kompenzovat?

Co si potřebuji uvědomit o své pravé přirozenosti, aby bylo možné od pýchy upustit bez pocitu ztráty?“

Odpověď je vcelku zřejmá. Čím bezvýznamnější se uvnitř cítíme, tím víc musíme kompenzovat vnitřní pocit nedostatečnosti, bezvýznamnosti a bezcennosti a nahrazovat ho pociťováním pýchy.

Čím víc se vzdáváme svých negativních emocí, tím méně budeme spoléhat na berličky pýchy. Místo ní tu bude vlastnost, kterou svět nazývá ´pokora´, a to je to, co prožíváme jako míruplnost. Skutečná pokora se liší od paradoxní pýchy na svou ´pokoru´ čili od ´falešné skromnosti´, kterou často vídáme na veřejnosti. Falešná skromnost předstírá vlastní umenšení v naději, že ostatní rozpoznají výkony, na které je člověk pyšný, je ale příliš pyšný, než aby se jimi otevřeně pochlubil.

Skutečnou pokoru nemůže zažívat člověk, který říká, že ji má, protože pokora není emoce. Jak už bylo řečeno, ti, kteří jsou skutečně pokorní, nemohou být poníženi. Jsou imunní vůči ponižování. Nemají nic, co by museli bránit. Není tu žádná zranitelnost, proto skutečně pokorní se nestávají terčem útoků v podobě kritik. Opravdu skromný člověk vidí místo kritického slovního projevu někoho druhého jen vyjádření jeho vnitřních problémů. Když například někdo řekne „Myslíš si, že jsi na tom náramně dobře, viď?“, skutečně pokorný člověk vidí, že ten druhý má problém se závistí a jeho otázka nepochází z ničeho reálného. Není to něco, co by v něm mohlo vyvolat pocit uraženosti a není třeba na to reagovat. Naproti tomu pyšný člověk by takovou otázku mohl považovat za urážlivou a vedla by k pocitu zraněnosti, ke slovní reakci nebo v některých případech i k násilí.

Radost a vděčnost

Vzhledem k tomu, že pýcha se někdy chápe jako motivace k úspěšnosti, jaká vyšší úroveň by ji mohla nahradit? Jednou z odpovědí by mohla být radost. Je na radosti, která je odměnou za zdařilé dosažení, něco chybného – na rozdíl od pýchy? Pýcha je provázená touhou po uznání od ostatních, a pokud k němu v určitém okamžiku nedojde, objeví se zranitelnost, hněv a zklamání. Sledujeme-li určitý cíl pro potěšení, protože si tu činnost užíváme, děláme ji rádi a s vnitřní radostí, kterou nám to přináší, tak jsme reakcemi druhých nezranitelní.

Můžeme rozpoznat svou náchylnost k bolesti, když se podíváme, jaký druh reakcí se snažíme svým rozhodováním a chováním vyvolat v ostatních. Zahrnuje to náš charakteristický způsob vyjadřování, celkový projev, styl oblékání, co jsme se rozhodli si pořídit a jaké druhy zboží kupujeme, značku auta, kterým jezdíme, v jakém rodinném prostředí se nacházíme, adresu, na které žijeme, jaké školy jsme navštěvovali a jaké navštěvují naše děti. V podstatě, když se podíváme na současnou společnost, uvidíme, do jak absurdní míry k této povýšenosti dochází. Etikety se teď nosí na vnější straně mnoha oblečení a osobních předmětů. Ještě se to netýká úrovně hrábí a lopat, ale i k tomu by mohlo dřív nebo později dojít! Teď na to ještě nikdo nepomyslí, ale všichni bychom mohli okázale nosit hrábě a lopaty, okrášlené jmény jejich designérů.

To ukazuje na další z nevýhod pýchy: stupeň, v jakém je možné nás zneužít. Povýšenost znamená, že můžeme být velmi snadno zmanipulováni. Je až absurdní, o jak velké množství peněz se tím naší peněžence ulehčí. Současná situace je komická v tom, že lidé jsou velmi hrdí na to, jak velmi byli využiti. Pochlubit se, kolik člověk za určité věci zaplatil, teď v jistých kruzích znamená dávat najevo svůj společenský status. Když to zbavíme všeho kouzla, mohli bychom říci, že dotyčný člověk jaksi zhloupnul. Tito lidé ve skutečnosti naletěli, nebo byli naivní a prostě nic lepšího neznali.

Snobská nadutost je pravděpodobně ze všech nejpohrdavější. Opravdu vyvolává okázalost nějaký dojem? Ve skutečnosti ne. Odpovědí je, že vidíme někoho, kdo je fascinován. Lidi vzrušuje povrchní lesk, ale vnitřně k němu necítí skutečný respekt, protože vědí, co to vlastně je. Když se spokojíme s hrdostí na svou okázalost, nikoho tím neohromíme.

To se ukázalo během cesty do Kanady, při návštěvě u jednoho boháče, který nenápadně dával najevo cenu velkého množství věcí, které vlastnil. Na této cestě bylo možné také vidět, jak si podvyživené kanadské indiánské děti hrají kolem obrovských kontejnerů na obilí, které byly naplněné k prasknutí; obilí tam bylo uskladněno, aby uměle vytvořený nedostatek vyvolal zvýšení ceny obilí ve světě. Když ten boháč mluvil o svých majetcích, v mysli se objevovaly obrazy dětí s jejich vyhublými nožičkami. Boháčův majetek nevyvolával vůbec žádný dojem. Objevoval se smutek kvůli jeho zaujatosti hodnotami a soucítění kvůli jeho nedostatku sebeúcty, který ho nutil, aby ji kompenzoval tak patetickou povrchností.

Znamená to, že nemůžeme mít radost z drahého majetku? Vůbec ne. To, o čem tu mluvíme, je pýcha. Problém není v tom, že máme majetek, ale v hrdém, vlastnickém a sebeuspokojivém postoji, který to v nás vyvolává. Pyšný postoj vytváří prostor pro strach. Onen zmiňovaný bohatý muž v Kanadě měl také drahý poplašný systém proti zlodějům. Pýcha, stejně jako všechny ostatní negativní emoce, má za následek pocit viny. Vina vyvolává strach. Strach znamená potenciální ztrátu. Pýcha tedy vždycky znamená ztrátu klidu mysli.

Opakem pyšné hrabivosti je prostota. Být prostý neznamená být chudý; je to spíš stav mysli. Jedna žena má miliony dolarů, patří jí i rozsáhlé nemovitosti. Přesto je to jedinec, který ztělesňuje naprostou jednoduchost. Její majetek je tím, co jí svět přinesl, a ona nachází potěšení v jeho kráse. V důsledku toho nikdy proti ní nevznikla ani jediná kritika, ani nikdo z ostatních neprojevuje závist.

Není důležité to, co máme, ale jak dalece na tom lpíme, do jakých souvislostí jsme to umístili ve svém vědomí a jaký význam to pro nás má. Jen tak na okraj, nic z majetku dotyčné ženy není jištěné zabezpečovacím poplašným zařízením nebo hlídacími psy na ochranu proti vloupání. Když ji na to upozornili, odpověděla: „Ach, bože! Pokud to někdo opravdu tolik potřebuje, pak by to měl mít!“ Byla tu souvislost mezi faktem, že nikdy ji nikdo neokradl, a tím, že byla ochotná dělit se s ostatními. Její nezranitelnost krádeží přímo souvisí s nepřítomností hrdosti na to, co vlastní.

Snaha něco vlastnit a připoutanost k tomu vzniká jako důsledek pýchy. Připoutanost je tedy potenciální příčinou utrpení, protože vyvolává obavy ze ztráty a se ztrátou upadáme do apatie, deprese a smutku. Jsme-li hrdí na své auto a někdo nám ho ukradne, zažíváme úzkost, bolest a utrpení. Pokud se namísto toho svého auta jen volně držíme (emocionálně řečeno), užíváme si jeho krásu, dokonalost a jsme vděční, že ho můžeme mít, jeho ztráta povede jen k nepatrnému zklamání.

Jedním z protijedů pýchy je vděčnost. Pokud se stalo, že jsme se narodili s vysokým IQ, pak spíš než být na to pyšní můžeme být za to vděční. Není to žádné dosažení, už jsme se s tím narodili. Budeme-li vděční za to, čeho se nám dostalo díky naší ochotě se přičinit a talentům, kterými nás Bůh obdařil, pak jsme v klidném stavu mysli a jsme nezranitelní.

Je až komicky kuriózní sledovat, jak lidská mysl hrdě ulpí na čemkoliv, co souvisí se slovem ´moje´. Můžeme být absurdně hrdí na spoustu triviálních věci, a jakmile jednou uvidíme komičnost, kterou to v sobě má, není příliš obtížné upustit od pýchy na to.

Někteří lidé jsou paradoxně zranitelní opakem snobismu. Jsou hrdí na ´výhodnost nákupu´ a kolik na něm ušetřili. Jejich osobní názor na lidi, kteří platí přemrštěné ceny, je, že jsou to ovce, které mají být ostříhané, a v duchu si říkají „Blázen přijde rychle o své peníze.“ Důkazem společenského postavení v tomto masovém snobismu šetrnosti je schopnost udělat jedinečně výhodný obchod. Ve skutečnosti spolu často vzájemně soupeří, aby se ukázalo, kdo najde nejvýhodnější nabídku. Je až komické pozorovat, jak nějaký druh oblečení, které visí v secondhandu, nemá vůbec žádnou hodnotu, dokud nezačne být ´moje´. Okamžitě se mu přisoudí velká hodnota.

Obtížně zvládnutelnou stránkou při propojování věcí se slovem ´moje´ je pýcha, která s tímto pocitem vlastnictví souvisí. Vyvolává v nás pocit, který nás nutí bránit všechno, co vnímáme jako ´svoje´. Můžeme zmenšit svou zranitelnost upuštěním od snahy něco vlastnit; místo abychom řekli ´moje´, můžeme použít slovo ´tahle´. Ne ´moje´ košile, ale ´tahle´ košile. Takže si všimneme,

že pokud pozorujeme jednu ze svých myšlenek jako ´názor´ místo jako ´můj názor´, zabarvení našeho pocitu se změní. Proč se lidé tak rozpálí, když se rozčilují kvůli svému názoru? Je to jen kvůli pocitu ´můj´. Pokud se místo toho pohlíží na názor jako na ´pouhé stanovisko´, zranitelnost vyvolávající sklon pyšně se rozhněvat se už neobjevuje.

Názory

Pozorujeme-li názory, vidíme, že nemají žádný zvláštní význam. Na ulici mají všichni tisíce názorů na tisíce věcí, jejich názory se okamžik od okamžiku mění a snadno podléhají každému rozmaru módy, propagandy a snobismu. Názor, který je dneska ´in´, je zítra ´out´. Názor z dnešního rána je odpoledne passé. Můžeme se zeptat sebe samých: „Chci posilovat svůj sklon útočit tak intenzivně identifikací se všemi těmito probíhajícími myšlenkami a nazývat je ‚svými‘?“ Každý má názor na všechno. Tak co? Když prohlédneme skutečnou kvalitu názorů, přestaneme jim přisuzovat tak velikou hodnotu. Podíváme-li se zpětně na svůj život, uvidíme, že

každá chyba, ke které kdy došlo, byla založená na nějakém názoru.

Jsme mnohem méně zranitelní, pokud myšlenky, ideje a přesvědčení, což jsou všechno názory, dáme do jiného kontextu. Můžeme je vnímat jako ideje, které nám líbí nebo nelíbí. Některé myšlenky v nás vyvolávají radost, a tak je preferujeme. Že se nám dneska líbí, neznamená, že musíme za ně začít bojovat.

Určitý koncept mám rád tak dlouho, dokud mi slouží a přináší mi potěšení.

Když už není zdrojem potěšení, přirozeně ho docela ochotně vyřadíme. Prohlédneme-li si pozorně své názory, uvidíme, že to, co jim dodává prvořadou hodnotu, jsou především naše emoce.

Když místo pýchy na to, co si myslíme, to máme jen rádi, je snad s tím něco v nepořádku? Proč prostě nemít rád určitý koncept kvůli jeho kráse, kvůli jeho inspirativní hodnotě, nebo protože dobře funguje? Když takovým způsobem pohlížíme na svoje myšlenky, nepotřebujeme být hrdí na to, že ´jsou správné´. Díváme-li se stejným způsobem na to, co jsme si oblíbili, i na to, co zrovna dvakrát nemusíme, nevzniká potřeba se o tom dohadovat. Například pokud máme rádi hudbu jistého skladatele, nemáme už potřebu ji hájit. Můžeme věřit, že náš společník si ji také oblíbí, ale pokud ne, pocítíme nanejvýš mírné zklamání, že není možné se podělit o něco, čeho si osobně vážíme a co nás těší.

Zkusíme-li to, zjistíme, že lidé už nenapadají to, co se nám líbí, naše představy a fakt, že něco rádi nemáme. Místo sebeobranných postojů z nás teď vyzařuje ocenění. Chápou, že si určitých věcí vážíme a že to je důvod, proč jsme se pro ně rozhodli. Ale nebudou nás už kritizovat ani napadat. Tím nejhorším, co můžeme teď čekat, je možná škádlení nebo překvapený tázavý pohled. Když tu není pýcha, neobjevuje se ani napadání.

To je velmi cenné v oblastech jako je politika a náboženství, které jsou historicky tak náchylné k argumentování, že ve slušné společnosti se takticky obcházejí.

Zjišťuji, že pokud miluji svou víru, ať je jakákoliv, nikdo na mne neútočí.

Jsme-li ale na ni hrdí, budeme se muset tomuto tématu vyhýbat, protože by se velmi rychle objevil hněv coby vedlejší produkt pýchy. Když si něčeho opravdu vážíme, udržujeme to mimo dosah ponižující cílené argumentace.

To, čeho si skutečně vážíme a ctíme, je chráněné naší vlastní úctou.

Řeknu-li někomu, že jsem něco udělal, protože mne to těšilo, není to opravdu nic zvláštního, co se o tom dá říci, že?

Pokud usoudíme, že jsme to udělali proto, že bylo správné to udělat, okamžitě uvidíme, že se naježil, protože i on má svůj názor na to, co je správné.

Preferujeme to, co je pro nás důležité. Držíme se toho, protože to máme rádi, chceme si to užívat, aby nám to přinášelo potěšení.

Příčinou, proč pýcha vyvolává zaútočení, je to, co z ní vyplývá, ´jsem lepší než´– nedílná součást pýchy. Vidíme hodně lidí, dodržujících dietní režimy, na které jsou hrdí; a tak se neustále objevuje zdůvodňování jejich názorů na výživu a správnost jejich životosprávy. Své diety se snaží vnutit i rodinným příslušníkům a přátelům propagováním morální nebo zdravotní nadřazenosti svých stravovacích návyků. Naproti tomu existují lidé, kteří dodržují stejnou životosprávu, protože je to těší a cítí se líp, nebo proto, že je to součást určité duchovní disciplíny; a tak nikdy neslyšíme, že by o tom diskutovali, jelikož nepotřebují nic bránit. Pokud nám někdo řekne, že se tak stravuje, protože ho to těší, není toho moc, co o tom můžeme říci, že? Když si naopak z toho vydedukuje, že jeho způsob stravování je ten správný, takže ten náš je špatný, pak tím vlastně říká, že je lepší než my. Což vždycky vzbudí nelibost.

Nebudeme-li hrdí na svoje názory, máme možnost je měnit. Jak často jsme uvízli v něčem, co jsme ve skutečnosti dělat nechtěli, jen protože jsme začali být pošetile hrdí na svůj názor! Velmi často bychom rádi změnili svou mysl nebo směr, kterým jdeme, ale přijetím hrdého postoje jsme sebe sama ´zavřeli do škatule´.

Něco vyvolává odmítání vzdát se pýchy, a tím je samotná pýcha. Při pýše je jedním ze základních problémů strach. Obáváme se, že pokud změníme svoje stanovisko k určité záležitosti, ovlivní to negativně názory ostatních o nás.

Pokud jde o naše názory, jedním z důvodů, proč je nezbytná pokora je fakt, že

jak pronikám hlouběji a hlouběji do dané záležitosti nebo situace, moje názory se mění. Jak věci vypadají při povrchním zkoumání, se často ukáže být zcela mylné, když do toho skutečně proniknu.

To je samozřejmě ohrožující pro politika, který slibuje a vychází přitom z představ o tom, co je možné. Jenže jakmile získá moc, zjistí, že věci jsou docela jiné, než si myslel. Problémy jsou mnohem složitější. Situace je ve skutečnosti důsledkem propojení mnoha mocných sil ve společnosti. Jediné, co nám politici mohou opravdu slíbit, je, že současně s tím, jak budou do každé záležitosti pronikat hlouběji, zvolí pokaždé to nejlepší rozhodnutí pro dobro všech.

Tento evoluční aspekt života je opravdu vším, co nám kdokoliv z nás může slíbit, a sebe-poznávání nás chrání před rozčarováním.

Je to bezpečí stavu ´otevřené mysli´ neboli toho, co se v praxi zenu nazývá ´mysl začátečníka´. Máme-li otevřenou mysl, připouštíme, že nejsme majiteli všech faktů, a jsme připraveni měnit své názory, jak se situace vyvíjí. Tak nezaženeme sebe sama do úzkých a do snahy hájit ztracené případy.

Plně to platí i v oblastech, o kterých se domníváme, že jsou založené na skutečně faktických a zjistitelných údajích, jako například v oblastech vědy. Věda ve skutečnosti pracuje s hypotézami a vědecká stanoviska jsou trvale v procesu neustálých změn. I vědecké stanovisko – k velkému překvapení laiků – rovněž podléhá módě, chvilkové popularitě, paradigmatu slepoty a politickým tlakům. Například v oblasti psychiatrie nebyly v minulosti populární souvislosti mezi výživou, složením krve, fungováním mozku a duševními chorobami. Vědci a lékaři, kteří pracovali v této oblasti, se nacházeli v izolované skupině. Jak čas ubíhal, a ukázalo se, že má smysl provádět výzkum v této oblasti, populárně vědecký názor se změnil. Došlo k důležitým objevům a celá průmyslová odvětví začala poskytovat produkty, založené na základních poznatcích o vztahu mezi výživou a fungováním mozku. Tato oblast se teď přijímá jako důvěryhodná, takže kliničtí lékaři a vědci se mohou věnovat výzkumu v této oblasti a jsou akceptováni coby součást celé

společnosti. Pýcha je tudíž také zodpovědná za pozdržení vědeckého pokroku (například teorií o globálním oteplování).

Pýcha nás zaslepuje vůči mnoha věcem, které by mohly být hluboce prospěšné; z jejich přijetí by ale pro domýšlivou mysl vyplývalo, že jsme se mýlili.

Ve skutečnosti čím jsme vnitřně silnější, tím pružnější se stáváme, takže jsme otevřeni všemu, co je prospěšné.

Pýcha nám brání vidět to, co je naprosto zřejmé. Kvůli pýše lidé umírají po tisících. Doslova se vzdají svého zdraví i života. Narkomani a alkoholici se svou neuvědomovanou pýchou rozhodli dojít až ke smrti: „Jiní lidé mají problémy – já ne!“ Pýcha nám brání rozpoznávat naše vlastní omezení a přijímat pomoc, kterou potřebujeme k jejich překonání. Naše pýcha nás izoluje.

Když jsme upustili od pýchy, přichází do našeho života pomoc, aby pojmenovala problémy, se kterými se potýkáme. Můžeme experimentovat a ověřit si pravdivost tohoto principu tím, že vybereme jednu oblast, ve které máme potíže, a naprosto se vzdáme veškeré pýchy, která se jí týká. Když to uděláme, začnou se dít překvapivé věci. Upuštění od pýchy odemyká dveře naší schopnosti přijímat, což je pro nás nanejvýš prospěšné. Jsme ochotní upustit od pýchy a od pocitu, že jsme lepší než ostatní? Když svolíme a upustíme od pseudo-zabezpečování hrdostí, začneme prožívat skutečné bezpečí, které přichází s odvahou, sebepřijetím a radostí. Následující část: Kapitola 10. Odvaha

Total Page Visits: 1176 - Today Page Visits: 2

One thought on “Kapitola 9. Hrdá pýcha”

1. Peter Magula napsal: 05/08/2019 (20:50)

V anglickom originále autor používa slovo „PRIDE“, ktoré znamená pýcha aj hrdosť. V českom aj slovenskom jazyku sa tieto dva pojmy významom odlišujú. Pýcha kalibruje na 175 a jedná sa výhradne o negatívnu vlastnosť, ktorá sa nachádza pod úrovňou pravdy a integrity. Hrdosť môžeme označiť aj ako cnosť a vyskytuje sa pri úrovniach nad 200, pri úrovniach 500+ sa pomaly vytráca a je nahrádzaná pokorou. Keďže v bežnej reči ľudia nerozlišujú medzi týmito pojmami, je vhodné vnímať v akom kontexte sú použité. Aj keď hrdosť je vnímaná ako pozitívna, je užitočné mať na pamäti, že ak je našim cieľom zavŕšenie ega (úroveň 600+), je potrebné od nej upustiť a taktiež ju odovzdať.

„Hrdosť je uznávanie relatívnosti vlastnej osobnosti a zdôrazňovanie len niektorých jej stránok (na rozdiel od pýchy, ktorá je absolutizáciou nášho ja). Osobná hrdosť je vedomie vlastnej dôstojnosti a vlastnej ceny; je to účinný motív konania.“
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 10. Odvaha

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:24:23

Kapitola 10. Odvaha
Předcházející část: Kapitola 9. Hrdost (Pýcha)

Charakteristickým znakem odvahy je uvědomování si a pochopení, že ´můžu´. Je to pozitivní stav, ve kterém se cítíme jistí, zruční, adekvátní, schopní, plní života, milující a činorodí, s celkovou chutí do života. Jsme aktivní a schopní humoru, máme sebedůvěru a dokážeme jasně myslet. V tomto stavu jsme soustředění, vyrovnaní, flexibilní, spokojení, nezávislí a soběstační. Můžeme být vynalézaví, kreativní a otevření. V odvaze je spousta energie a činorodosti, upouštění od ulpívání, schopnosti ´být tady a teď´, jsme spontánní, pružní, nápadití a veselí. V tomto stavu můžeme být ve světě velmi výkonní.

Odhodlanost odevzdávat

Úroveň odvahy je velmi užitečná při praxi odevzdávání. Jsme-li odvážní, víme:

„Můžu se podívat na svoje pocity“; „Nemusím se už svých pocitů bát „;

„Můžu pocitům rozumět“;

„Můžu za pocity převzít odpovědnost“;

„Můžu se naučit, jak je přijímat a osvobodit se od nich“;

“Jsem ochotný riskovat, upouštět od starých hledisek a objevovat nová“;

„Jsem ochotný být v pohodě a sdílet svoje zkušenosti s ostatními“;

„Prožívám sebe sama coby ochotného a schopného.“

Často pouhým přitakáním odvaze je snadné přeskočit z některého z nižších pocitů až k odvaze, pozorovat své pocity a zpracovávat je.

Samotná ochota pocity sledovat a začít s nimi pracovat zvyšuje naši sebeúctu. Pokud například máme strach a jsme ochotní ho pozorovat, analyzovat ho, přijímat, že tu je, uvědomovat si, jak ochromoval náš život a začít ho odevzdávat, pak naše sebedůvěra vzrůstá, ať už se strach rozplynul, nebo ne.

Všichni víme, že postavit se tváří v tvář strachu vyžaduje odvahu. Vážíme si lidí, kteří čelí svému strachu a pokoušejí se s ním něco udělat. Taková odvaha je jednou z charakteristik ušlechtilosti a vede k mimořádnosti. Přes všechno jejich negativní naprogramování a navzdory všemu jejich strachu dochází v životě odvážných lidí k pokroku, i když neexistuje žádná záruka ani jistota, že se věci vyvíjejí k lepšímu. Odvaha tak zvyšuje naši sebeúctu a přináší nám respekt druhých. Už se nemusíme cítit zahanbeně.

Podívejme se na případ člověka, který celý život trpěl hrůzou z výšek. Několik let svůj strach zpracovával a dostal se do mnohem lepšího stavu, stále ho v něm ale zbývalo ještě velmi mnoho. Bylo to zřejmé, když se s přítelem vydali do Grand Kaňonu. Zpočátku stál asi šest stop od skalního převisu. V předchozích létech by tam kvůli vnitřnímu bloku vůbec nešel. Teď tam váhavě stál. Přítel ho vzal za ruku a řekl: „Pojď se mnou ke kraji.“ Tak to udělal. Když šel dopředu, odevzdával strach, a zjistil, že by skutečně mohl stát přímo na hraně, ačkoliv bezpochyby stále pociťoval značný neklid. Když opouštěli vrchol kaňonu, kamarád se na něj souhlasně podíval a řekl: „Takže nakonec jsi to dokázal! Vím, kolik odvahy tě to stálo.“ I přesto, že strach úplně nepřekonal, tím, že překročil vnitřní zábrany, získal sebeúctu a respekt okolí.

Když zažíváme tyto průlomové zkušenosti, začínáme vnímat svůj strach jinak a už se za něj nestydíme. Přestaneme mu dovolovat, aby nám bral naši pravou hodnotu. To zvyšuje naši vnitřní sílu a sebepřijetí. Naše vytrvalé obavy, které vyžadují odvahu, se budou zmenšovat až do té míry, že postoupíme k přijetí.

Sebeposilování

Na úrovni odvahy se klade důraz na jednání. Už víme, že jsme schopni zajišťovat svoje vlastní potřeby i potřeby druhých, a víme, že pokud jsme ochotní na tom zapracovat, můžeme to, co potřebujeme, získat. Proto lidé na úrovni odvahy jsou ve světě lidmi činu.

Vzhledem k tomu, že můžeme předávat dál jen to, co už sami máme, lidé na úrovni odvahy dokážou podporovat a povzbuzovat ostatní. To proto, že stejně jako přijímat umějí dávat a existuje rovnováha mezi dáváním a přijímáním, k obojímu dochází naprosto samozřejmě.

Úrovně vědomí se až do tohoto bodu zabývají především získáváním. Teď, na rovině odvahy, je víc síly i energie. Dokážeme být užiteční ostatním, protože druhé už nevnímáme jako ty, kteří nám především umožňují přežít, pomáhají nám a podporují nás.

Nacházím-li se ve stavu odvahy, vnímám svou vnitřní sílu, odolnost a sebeúctu.

Víme, že máme schopnost se orientovat ve světě, nejen snahu získat z něj něco pro sebe. Díky vnitřní sebedůvěře se mnohem méně zabýváme sebe-zajišťováním.

Důležité už není to, co lidé mají, ale to, co dělají a čím se stali.

S odvahou se objevuje ochota využívat příležitosti a upouštět od předchozí potřeby se zabezpečovat. Jsme ochotní růst a těžit z nových zkušeností. To zahrnuje schopnost přiznávat si svoje chyby a neupadáme přitom do pocitů provinilosti a do sebeobviňování. Pocit sebeúcty nemizí při pohledu na oblasti, které vyžadují zlepšení. Jsme schopní připustit přítomnost problémů, aniž by se tím snížila vlastní hodnota. V důsledku toho se energie, čas i snaha investuje do sebezdokonalování.

Záměry a cíle mají na této úrovni mnohem větší sílu a ty, které si představujeme, směřují k uskutečnění. Jsme mnohem podnikavější a kreativnější, protože naše energie se nevyčerpává neustálou starostí o emocionální nebo fyzické přežití. Díky větší flexibilitě tu je ochota analyzovat problémy s ohledem na měnící se celkový význam a kontext. Je tu ochota riskovat změnu paradigmat.

Paradigma je celkový pohled na svět a je omezován pouze tím, co považujeme za možné. Stejně jako se mění náš dosavadní pohled na věci, také pohled na svět se rozvíjí a začíná se rozšiřovat. To, co se dřív považovalo za nemožné, se stává možným, a nakonec se to vnímá jako nový rozměr reality. Objevuje se schopnost nahlížet do sebe a rozpoznávat svoje navyklá přesvědčení, klást si otázky a hledat nová řešení. Na úrovni odvahy jsme ochotní absolvovat kurzy sebezdokonalování, učit se technikám uvědomování si a riskovat cestu do nitra, abychom hledali své pravé Já, vnitřní realitu. Je tu ochota zažívat nejistotu, období zmatenosti a dočasného rozrušení, protože za dočasným nepohodlím se nachází dlouhodobý transcendentní cíl. Mysl, která funguje na úrovni odvahy, konstatuje „Vyřeším to“; „Dokáži to“; „Tenhle úkol se zvládne“; „Nenechám se tím ošálit“; „všechny tyhle věci pominou“.

Pokud kineziologicky otestujeme svalovou sílu osoby, která je ve stavu odvahy na úrovni

„To zvládnu“,

bude test pozitivní a zůstane silný i při reakcích na naše výzvy. Ačkoliv tu je ještě zranitelnost negativními myšlenkami nebo energiemi – například těmi, které pocházejí od zářivkového osvětlení nebo od umělých sladidel, – pole bio-energie vyzařuje silněji než u nižších negativních

stavů. Protože stoupla odvaha, energetické pole je odolnější a je méně pravděpodobné, že převažující stránkou života budou fyzické nemoci. Mohou přetrvávat chronické nemoci, které vznikly na nižších úrovních vědomí, ale obvykle nejsou stabilní.

Při odvaze tu je celkový pocit síly a duševní pohody.

Uvědomování si druhých

Životní styl se na této úrovni projevuje vyvážeností mezi prací, užíváním si a láskou. Neobjevují se vysoké ambice nebo ´workoholismus´, ačkoliv lidé na úrovni odvahy jsou schopní značného energetického nasazení, pokud to situace vyžaduje. Protože upustili od tak velkého množství negativit, je tu přání i schopnost milovat a mít láskyplné vztahy. Ty se teď staly stejně důležitými jako potřeba přežít. Je tu bezstarostnost, pokud jde o zaměstnání, a v pracovní oblasti se objevuje zájem, aby to prospívalo i ostatním. Lidé na této úrovni příznačně uvádějí, že si přejí mít takové pracovní místo, kde mohou být nějak prospěšní celku. Potřebují cítit, že jejich práce má větší smysl než jen přinášet peníze. Důležitý je osobní růst a na této úrovni vzniká pochopení, že náš život ovlivňuje lidi kolem nás buď pozitivně, nebo negativně.

Na nižších úrovních vědomí, charakterizovaných egoismem, se objevuje tolik obav o vlastní zisk, že je k dispozici jen málo energie nebo myšlenek, věnovaných účinkům našeho působení na ostatní.

Na úrovni odvahy se už neidentifikujeme jen s malým já. Svět se už nevnímá jako špatný, ochuzující, nebo jako nepříjemný, trestající rodič. Místo toho se svět vnímá jako výzva, nabízející možnost růst, vyvíjet se a získávat nové zkušenosti. Proto je tato úroveň charakterizována optimismem a pocitem, že se správnými informacemi, vzděláním a nasměrováním se většina problémů dá dřív nebo později uspokojivě vyřešit.

Nižší úrovně omezovaly naše uvědomování na osobní zájmy, ale na této rovině začala být důležitá sociální problematika a energie se využívá tak, aby pomáhala překonávat sociální problémy a byla užitečná těm méně šťastným. Proto začíná být možná velkorysost, a to nejen finanční, ale také v postojích. Uspokojení vzniká z prosazování věcí společného zájmu a z podporování snah druhých. Tato energie vytváří nová pracovní místa, podniky, průmyslová odvětví, politická a vědecká řešení. Začíná být důležité vzdělání, i když ne vždycky v akademickém smyslu.

Na úrovni odvahy začínáme být skutečně vědomí. Svítá nám, že máme svobodu a schopnost se rozhodovat. Nadále už nemusíme být oběťmi a je teď možná svoboda v psychologickém, emocionálním i duchovním smyslu. Proto je tu mnohem méně strnulosti a díky flexibilitě, schopnosti zajímat se o druhé a nefalšované náklonnosti k nim bývají lidé na této úrovni dobrými rodiči, nadřízenými, zaměstnanci i občany.

Je tu schopnost vidět věci z hlediska druhých, zájem o to, co cítí, a o jejich celkovou spokojenost.

I když nižší negativní pocity se v nás stále objevují, nepřevažují ani nerozhodují o našem způsobu života; znamená to, že v něm pokračujeme, i když máme z něčeho obavy. Lidé na této úrovni jsou páteří země. Jsou to lidé, na které se obracíme, když je třeba něco udělat pro obecné dobro. Jsou spolehliví a dá se s nimi počítat, protože jsou ochotni přijmout odpovědnost. Na této úrovni existuje sociální cítění a humanismus. Jako základ morálních rozhodnutí ve prospěch druhých zaujímá provinilost druhé místo.

Z této úrovně vycházejí výroky jako, ´Úspěch plodí úspěch´. Díky adekvátnímu fungování tu působí pozitivní zpětná vazba, což posiluje důvěru a umožňuje hlubší sebezkoumání, stejně jako zkoumání světa. I když k dosažení cíle je stále nutné úsilí, je ho třeba mnohem méně než na nižších úrovních. Je tu větší spokojenost a radost, protože dochází k lepším výsledkům s menším úsilím, než jaké by bylo nutné k překonávání strachu.

Je mnohem snadnější nejen vyhledat pomoc, ale i využít ji a mít z ní užitek.

Peníze se používají mnohem konstruktivnějším způsobem a je tu i zájem, jak budou výdaje ovlivňovat životy druhých. Finance se nepoužívají jen pro vlastní sebeuspokojování, obohacení nebo sebeutvrzení; spíš se vnímají jako prostředek, umožňující něčeho dosáhnout.

Na této úrovni začíná být možné skutečné duchovní uvědomování. Vzhledem k vynořování se z egoismu a vzdávání se identifikace s malým já se objevuje zažívání vyšších energií a naděje na vzrůstající uvědomění. Na nižších úrovních se Bůh chápe z hlediska emočního zabarvení dotyčné úrovně.

A tak v apatii je jakýkoliv vztah k Bohu beznadějný, pokud vůbec připadá v úvahu.

Na úrovni smutku se člověk cítí beznadějně oddělený od jakékoli možnosti Boží pomoci.

Když převládá pocit provinilosti, člověk se cítí nehodný jakéhokoli vztahu s Bohem a očekává spíš potrestání než lásku.

Na úrovni strachu může vznikat tak velký strach, že není možné čelit problémům s Bohem, takže se subjekt vymaže z vědomí a Bůh se vnímá jako hrozivý, trestající, žárlivý a hněvivý.

Na úrovni hněvu se Bůh vnímá jako obávaný, svévolný, nevypočitatelný a nespolehlivý.

Na úrovni pýchy se objevuje hrdost na vlastní náboženské či duchovní postavení, charakterizovaná rigiditou, nepružností, intolerancí, pocitem výlučnosti, bigotností, příslušností ke klanu, náboženským argumentováním a válčením.

Na úrovni odvahy jsme ochotni převzít odpovědnost za svůj přístup k náboženství nebo k duchovní oblasti. Vzrůstající uvědomování má často za následek vznik duchovně hledajícího a hledání pravdy v jejím náboženském nebo duchovním smyslu skutečně vede k probouzení. To může mít za následek opětovné vyvstávání našich předchozích situací, teď ale s docela hlediska novým výhledem – s možností volby. Může to přinést změny, které mohou být buď pomalé a postupné, nebo náhlé. Na této úrovni dochází k probouzení uvědomování a k pochopení, že naše současné přesvědčení a názory jsou teď výsledkem naší vlastní volby a nejsou už pouhým důsledkem předchozího neuvědomovaného naprogramování. Objevuje se hledání smyslu a ten může nastat na úrovni etiky a humanismu, spíš než v oblasti označované jako oficiální náboženství. Zvažujeme svoje fungování ve společnosti i svou roli ve světě a zjišťujeme, jakou hodnotu dává našim životům, nejen našemu vlastnímu, ale i životům ostatních lidí.

Carl Jung řekl, že u zdravé osobnosti existuje vyváženost mezi prací, zábavou, láskou a jedním z aspektů osobnosti, označovaným jako spiritualita, který bychom mohli také definovat jako hledání smyslu a hodnoty. Zájem to zjistit má za následek narušování naší vnitřní rovnováhy, ale také chvíle přijetí a míru. Objevují se okamžiky intuitivního porozumění a lákají nás, abychom pokračovali v pátrání a zjišťovali, jestli něco existuje za čistě fyzickým a hmotným světem a jeho neustále měnícími se jevy. Tato úroveň vědomí je užitečná k objevování většího množství negativních pocitů a k upouštění od nich. Na této úrovni máme energii, schopnost, sebedůvěru a ochotu osvojit si tuto dovednost a podstoupit nezbytné kroky, abychom se tomu naučili. Je tu touha po sebezdokonalení a uvědomujeme si, že jsou možné i lepší stavy mysli. Na úrovni odvahy dochází ke zjištění, že není nutné snášet bolest a utrpení, způsobované negativními pocity, nebo jejich narušování toho, co život naplňuje uspokojením.

Na úrovni odvahy už nejsme ochotní doplácet na negativitu.

Znepokojují nás dopady našich negativních pocitů na ty, s nimiž jsme úzce propojeni.

Většina lidí, kteří objevili možnost upouštět od ulpívání, tuto techniku používá, dokud nedosáhnou této úrovně vědomí. Jejich hlavní životní problémy jsou na této rovině pod kontrolou. Zažívají profesní spokojenost a úspěšnost. Materiální potřeby jsou uspokojovány. Hlavní problémy ve vztazích se vyřešily a v určitých oblastech je tu uspokojení z vnitřního růstu a vývoje.

Když jsme spokojení, vzniká pokušení přestat upouštět od ulpívání a obnovit ho jen v nouzových situacích, nebo když negativní pocity začnou být znovu bolestivé a vyžadují si naši pozornost. Nicméně je toho víc, co je třeba ještě zpracovat. Protože neustále se objevují pocity, které je možné odevzdávat, pokračování tohoto procesu vede k větším a větším přínosům.

Neustálé upouštění od ulpívání přináší trvalé drobné změny, a to zejména na úrovni subtilního uvědomování si naší schopnosti milovat. Dřív jsme záření lásky pramenící z našeho vyššího nasměrování přirovnávali k energii slunečního světla. Zjistili jsme, že jak se rozpouštějí temné mraky negativity, tato energie a naše schopnost přijímat ji a vyzařovat ji ven se postupně zvětšuje.

Na úrovni odvahy je teď naše schopnost milovat mnohem silnější a to má vliv na ostatní, podporuje a povzbuzuje je to a dodává sílu tomu, co je v nich pozitivní a konstruktivní. Napomáhání jejich vývoji a sledování jejich růstu a přibývající spokojenosti nám přináší potěšení. Tato schopnost v nás může růst ještě silněji. Může to být stále mocnější a uspokojivější a současně přínosnější pro ostatní.

Můžeme využívat odvahu k podněcování svého zájmu prohlubovat svůj současný stav, protože na této úrovni už začínáme vyciťovat, že je v nás něco, o čem jsme dosud neměli ani tušení. Naznačují to náhlé epizody dokonalého klidu a míru, v nichž prožíváme velkou jasnost, pochopení a zvýšenou vnímavost ke kráse.

Ukázalo se, že skrze hudbu – ne díky ní – se naše mysl náhle ztišila a že v těchto okamžicích tichosti jsme schopní vnímat hlubší rozměr. Může se objevit pár prchavých vteřin, ve kterých cítíme naprostou totožnost a jednotu s ostatními, jako by tu nebyla žádná oddělenost.

Jsou to okamžiky, kdy zazářilo prožívání našeho skutečného vnitřního Já. Vzpomínky na tyto okamžiky nikdy nevymizí. Když se to stane poprvé, nevíme, co znamenají. Myslíme si, že jsou ´náhodné´. Že k tomu došlo ´jen díky náhodě´. Přisuzujeme tento pocit vnějším událostem, jako je krása západu slunce, symfonické pasáže nebo milující gesto. Ale jak se tím zabýváme dál, zjišťujeme, že se jednalo pouze o okolnosti, které umožnily, aby to nastalo. Nebyly příčinou. Umožnily, aby nastal určitý klid mysli, a díky této tichosti se na okamžik objevila možnost zažívat něco jiného než klábosení naší vlastní mysli s její neutuchající, neklidnou hrou vjemů, pocitů, myšlenek, emocí a vzpomínek.

Ve chvílích, kdy se zdá, jako by se čas zastavil, dostáváme náznaky toho, co je možné. Tyto okamžiky jsou tak obohacující, že si jich po celý život vážíme. Když nastanou, prožívá se něco, co je velmi působivé. Bylo by možné, že kromě turbulence světa a naší vlastní mysli je tu tichost? Říše míru, který neustále čeká?

Následující část: Kapitola 11. Přijetí (Přijímání)
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 11. Přijetí (Přijímání)

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:25:47

Kapitola 11. Přijetí (Přijímání)
Předcházející část: Kapitola 10. Odvaha

Když přijímáme, souhlasíme, užíváme si harmonii. Cítíme, že události plynou. Cítíme se bezpečně. Můžeme být k dispozici druhým bez pocitu sebeobětování. Je tu pocit „Jsem v pořádku,“ „Jsi v pořádku,“ a „Je to v pořádku“. Pociťuje se sounáležitost, propojenost, celistvost, milující laskavost a pochopení. Je tu ochota postarat se, srdečnost a sebeúcta. Díky bezpečnosti tohoto stavu si můžeme dovolit být mírní, jemní a přirození. Je tu radostnost a cítíme se ´v souladu´ a uvolnění. Cítíme, že je prostě pořádku být sám sebou.

Všechno je dokonalé takové, jaké to je

Ve stavu přijímání cítíme, že není nutné nic měnit.

Všechno je dokonalé a znamenité takové, jaké to je. Svět je tady pro potěšení.

Soucítím s ostatními a se vším živým.

V tomto stavu automaticky povzbuzujeme a podporujeme ostatní, bez jakéhokoliv pocitu, že se obětujeme.

Díky pociťování bezpečí a hojnosti je tu štědrost a je snadné dávat bez očekávání, že se nám to nějak vrátí, nebo potřeby to vnímat jako „Tohle dělám pro tebe.“ Jsme-li ve stavu přijímání, pak místo abychom byli kritičtí, své přátele milujeme, máme je rádi i přes jejich omezení, která jsme ochotní tolerovat.

Z tohoto pohledu nám připadá, že každý vlastně dělá to nejlepší, co v tuto chvíli dokáže. Vidíme, že celý život se vyvíjí směrem k dokonalosti a že jsme v souladu se zákonitostmi vesmíru a vědomí.

V tomto stavu začínáme skutečně rozumět lásce. Na úrovni přijetí se láska prožívá jako stabilní stav, jako trvalý předpoklad vztahu. Zdroj lásky se vnímá v sobě, vychází z naší vlastní přirozenosti, vyzařuje ven a zahrnuje ostatní. Ve stavu touhy naopak mluvíme o bytí ´v lásce´ jako o zdroji štěstí a na lásku se pohlíží jako na to, co se nachází mimo nás. Když jsme v nižší energetické hladině touhy, očekáváme, že budeme milováni. Láska se jeví jako něco, co ´dostáváme´.

Na úrovni přijetí naše láskyplnost přirozeně vyzařuje z podstaty našeho bytí, protože se odevzdala převážná většina toho, co ji blokuje.

Zjišťujeme, že tato

láskyplnost je naší vnitřní přirozeností, a že se objevuje spontánně a automaticky,

když se bloky rozpustí. Právě to velcí učitelé označují jako naši skutečnou vnitřní podstatu, naše pravé Já. Záměrem našeho vnitřního Já je překročit ego, složené ze všech našich negativních pocitů, programů a myšlenek, takže jsme schopni rozpoznávat prvotní vnitřní podstatu.

Existuje mnoho cest, které nás přivádějí do stavu přijetí, je to brána, která nakonec vede k dalším vysokým stavům, definovaným jako úrovně vědomí lásky a míru. U mnoha lidí, u nichž docházelo k odevzdávání po celá dlouhá období, tento konečný cíl postupně nahrazuje všechny ostatní.

Být trvale ve stavu bezpodmínečné lásky a klidné míruplnosti se stává vnitřním cílem, mnohem důležitějším než jakékoliv jiné dosažení.

Přijímání sebe i druhých

Díky významné změně ve způsobu, jakým na úrovni přijímání vnímáme ostatní, si teď za zběsilými, strachem spouštěnými zápasy, které se vyskytovaly v nás samých i v našich sousedech, přátelích a rodině, uvědomujeme vnitřní nevinnost. Velcí učitelé říkali, že negativita, kterou vidíme v osobě nebo ve společnosti, je skutečně projevem slepoty, nevědomosti a neuvědomování si. Jakmile se v druhých vnímá tato vnitřní nevinnost, vnímá se i v sobě. Všechno, co jsme udělali, jsme dělali proto, že jsme v té době nic lepšího prostě nevěděli. Kdybychom byli tehdy znali lepší způsob, byli bychom zareagovali jinak. Říkáme: „V té době mi to připadalo jako dobrý nápad“. Vidíme, že stejná zaslepenost ovlivňuje i ostatní, a pod jejich charakterovými vadami můžeme vidět nevinné vnitřní dítě.

Začneme-li vidět svou nevinnost, nastane identifikace s ostatními a zmizí pocit, že jsme sami a pod tlakem. Jsme schopni uvidět nevinnost i za prudkým a evidentně hrozným způsobem chování. Nahlédneme do člověka a uvidíme vyděšeného tvora, který prostě nic lepšího neumí. Jsme si vědomi, že bude-li se cítit zahnaný do kouta, bezpochyby na nás zaútočí a pustí se do nás. Prostě si neuvědomuje, že naše záměry jsou mírumilovné a proto nás divoce napadá.

Ve stavu přijímání je možné odpouštět si svou vlastní minulost, stejně jako ji odpouštět těm druhým, a léčit dávnou zášť. Je také možné uvidět dar, skrytý v minulých událostech, kvůli kterým jsme byli rozhněvaní – včetně případného karmického významu dotyčných událostí. Z této úrovně je možné vytvořit jiný kontext, ze kterého můžeme pohlížet na minulost, a tím ji uzdravit. S úplným dovršením přijímání se cítíme v bezpečí, pokud jde o budoucnost, a můžeme se posouvat směrem k úrovním lásky a míru. Rozum a logika se stávají nástroji k naplnění tohoto potenciálu.

Dalším charakteristickým rysem úrovně přijetí je, že se už nezabýváme moralistickým posuzováním, ´dobrým´ a ´špatným´. Prostě začne být zřejmé, co funguje a co nefunguje. Je snadné uvidět, co je destruktivní a co optimální, aniž bychom něco posuzovali jako ´zlo´. Zmizelo obviňování, které provází všechno posuzování druhých i sebe sama. Je nám teď zřejmý smysl výroku „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“

Přijímáním jsme upustili od vnitřního obviňovatele, který nacházel chyby i na základních lidských sklonech. Můžeme si užívat svou fyzickou existenci bez moralizujícího odporu nebo nutkavého sebeuspokojování. Uznáváme, že jiní došli k pochopení života a ke svým etickým názorům způsobem, který jim dával smysl, i když jejich přesvědčení a chování se naprosto liší od toho, jak to chápeme my. Když ve všem vidíme nevinnost, můžeme skutečně ´milovat svého bližního jako sebe sama´ a odevzdávání nám tak umožnilo dosáhnout ušlechtilého cíle, dokonce i bez vědomé snahy to udělat.

Pro rovinu přijetí je charakteristický postoj nesobeckosti a služby. Je to důsledek odevzdávání negativních pocitů, které rozpouští naši identifikaci s nimi. Místo toho se zažívá vnitřní harmonie a mír, přirozenost našeho vyššího Já. Jelikož se upustilo od negativních programů, objevuje se větší tvořivost, inspirace a intuice.

Je tu jistota, že bude docházet k uspokojování našich vlastních osobních potřeb; proto dochází ke změně ve vztazích, pozornost se zaměřuje na spokojenost a štěstí druhých. Je to snadnější díky faktu, že na této úrovni už neexistuje závislost na ostatních lidech, protože tu není nic, co bychom cítili jako nezbytnost, kterou potřebujeme ´dostávat´ od nich. Ve vztahu milujícího přijímání se už nepřisuzuje žádný zvláštní význam drobným nedokonalostem a tolerují se.

Přijímáním se zmenšila potřeba neustále zabývat ´usilováním´ o něco, je tu větší zaměřenost na kvalitu samotného bytí a na dokonalost naší vlastní vnitřní schopnosti pečovat a mít rád. I když se stále ještě mohou objevovat negativní pocity, jsou pořád méně časté a řeší se s větší lehkostí. Obecně platí, že fungování je teď snadné a denní aktivity jsou méně markantní, protože k nim dochází bez námahy.

Osobní zodpovědnost

Charakteristickým znakem tohoto stavu je přijímání odpovědnosti za naše vlastní uvědomování. Často se objevuje zájem o meditaci a o různé metody vnitřního rozjímání. Duchovní a etické záležitosti začaly být důležité. Jsme-li například nábožensky založení, můžeme navštěvovat náboženská setkání, nebo se můžeme zapojit do duchovních či humanitárních aktivit, pokud jsme orientováni tímto směrem. Svět se vnímá jako harmonický a k jakékoliv změně tohoto pohledu dojde jen projekcí našich vlastních vnitřních konfliktů na něj. Na této rovině tu je uvědomování, že všechny negativní pocity jsou náš vlastní problém a jejich řešení se už nehledá venku mimo sebe.

Bere se velmi vážně rozvoj našeho vlastního uvědomování a sebe-uvědomování a zaměřenost je na kvalitu samotného vědomí. Na této úrovni můžeme rozvíjet zájem o filozofii, vědecký výzkum a duchovní klasiky, zabývající se nejvyšším potenciálem lidské mysli a ducha. Postupně je stále důležitější to, čím se stáváme, ne to, co máme nebo děláme. Na této rovině přijímáme výzvu naplnit svůj nejvyšší vnitřní potenciál a rozvíjet potenciál a představy o ostatních.

Při svalovém testování se v tomto stavu vytestuje síla; jsme relativně imunní vůči negativním vlivům, jako je oslabení vibracemi zářivek, syntetickými tkaninami nebo umělými sladidly. Je tu silná provázanost se zdravím a s dobrým stavem těla a zlepšujeme se na všech úrovních. Zdravotní problémy se často projevují jako problémy na psychologické, emocionální nebo mentální úrovni, vyhledávají se jejich příčiny a objevuje se řešení dotyčných problémů na všech těchto úrovních. Síla samo-uzdravování je nyní k dispozici.

Přijímání umožňuje žít v přítomnosti. Jakmile jsme přijali svou vlastní pravou přirozenost i způsoby, jakými se vesmír zrcadlí v našem světě, netrápí nás už lítost nad minulostí, ani strach z budoucnosti. Strach z budoucnosti už neexistuje, jelikož byla uzdravena minulost. Příčina je v tom, že v obvyklých egoisticky orientovaných stavech vědomí má ego tendenci pomítat minulost na budoucnost a jakmile se negativně vnímaná minulost promítne na imaginární budoucnost, změní se ve strach. Naše odevzdávání nižších energií provinilosti, strachu, hněvu a pýchy zmírnilo stíny minulosti a vyčistilo tíhu budoucnosti. K dnešku se stavíme s optimismem a s vděčností za to, že žijeme. Vidíme, že včerejšek je pryč, zítřek ještě nepřišel, a máme jenom dnešek.

V souhrnu tedy úroveň přijetí je tím, co všichni toužíme dosáhnout, protože nám umožňuje osvobodit se z většiny životních problémů a zažívat naplnění a štěstí.

Následující část: Kapitola 12. Láska
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 12. Láska

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:27:07

Kapitola 12. Láska
Předcházející část: Kapitola 11. Přijetí (Přijímání)

Na úrovni lásky jsme upřímní, velkorysí, pečující, vytrvalí, jsme laskaví a odpouštíme. Láska ochraňuje, spolupracuje, povznáší, spojuje s celkem a je dobrotivá. Je charakterizovaná vřelostí, vděčností, uznáním, pokorou, celistvostí, pozorností, čistotou motivů a dobromyslností.

Láska je způsob bytí. Je to energie, která vyzařuje, když došlo k odevzdání toho, co ji blokuje. Je něčím víc než jen pocitem nebo myšlenkou – je to stav bytí.

Láska je to, čím jsme se stali díky odevzdávání. Je to způsob, jak žít ve světě, který říká:

„Čím vámi můžu být nápomocný? Čím vás můžu potěšit? Můžu vám půjčit peníze, když jste o všechno přišli? Jak vám můžu pomoci najít práci? Čím vás můžu utěšit, když jste ve své rodině utrpěli velkou ztrátu?“ Láskyplnost je cesta, kterou rozjasňujeme svět.

Láska v každodenním životě

Každý má možnost přispívat ke kráse a harmonii ve světě tím, že se ke všem živým věcem chová laskavě a tím podporuje lidskou duši. To, co bez omezení projevujeme vůči životu, proudí zpátky k nám, protože jsme také součástí tohoto života. Každý dar se vrací k dárci, stejně jako vlny na vodě. To, co podporujeme v druhých, podporujeme v sobě.

Jakmile začneme být ochotni jednat s láskou, rychle se ukáže, že jsme obklopeni láskou a jen jsme nevěděli, jak se k ní dostat. Láska je opravdu přítomná všude, jen je třeba její přítomnost objevit.

Láska se projevuje mnoha způsoby. Chlapec si pamatuje popěvek, kterému ho naučil jeho táta, dokáže ho zopakovat i o osmdesát let později. Námořník, jehož všichni kamarádi onemocněli mořskou nemocí, řídí loď po tři dny hrozným tajfunem, nonstop, bez jídla a pití.

Otec miluje všechny své děti a modlí se za ně, aniž by o tom věděli.

Matka vyčistí průjmem znečištěné kalhotky svého dítěte a řekne: „Miláčku, to není tvoje vina, ty sis nemohl pomoci.“ Manželka vstává časně každé ráno, aby udělala kávu, kterou má její manžel rád. Pejsek čeká u dveří na svého pána a vrtí ocasem, když jeho pán vstoupí do dveří. Kotě přede. Pták zpívá.

Lidé obvykle uvažují o lásce jako o ´romantické´ lásce, o lásce ´medové´ a ´milostné´. Ale romantická láska je jen menší částí lidského života. Existuje mnoho jiných druhů lásky než láska osobní, romantická, a ty naplňují naši každodenní zkušenost: láska ke zvířatům, láska k rodině a k přátelům, láska ke svobodě, láska ke smyslu věcí, láska k vlasti, láska k vlastnostem, láska k tvořivosti, láska coby statečnost, láska coby entuziasmus, láska jakožto odpouštění, láska v podobě přijímání, láska coby motivace, láska v podobě porozumění, láska coby vlídnost, lásky jako základ vztahů, láska jako skupinová energie (například u Anonymních alkoholiků), láska coby údiv, láska v podobě úcty, láska coby srdnatost, lásky coby bratrské sjednocující pouto (s přáteli, spolužáky, kamarády, kolegy), láska coby přátelství, láska coby věrnost, láska v podobě sympatie, láska coby pečování, láska v podobě obětavé mateřské lásky, láska coby oddanost.

„Láska je nanejvýš velkolepá věc“, říká populární píseň. Zkušenost ukazuje, že tohle tvrzení je pravdivé.

Když jsme se vzdali všeho, co nám brání milovat, a upustili jsme od negativních pocitů, které lásku blokují, svět zazáří nádherou láskyplnosti. Na úrovni lásky už není její vyzařování před námi utajené.

Láska uzdravuje

Láska umožňuje uzdravování. Proměňuje život. Můžeme to vidět na pravdivém příběhu o lovci kachen, který se pozorováním láskyplnosti zčistajasna změnil. Jednoho dne se vydal lovit kachny, dělával to často jako rekreaci. Jako obvykle uviděl letícího kačera, vystřelil a sledoval, jak těžce zraněný kačer spadl na zem. Ke svému údivu uviděl, jak jeho kachní družka okamžitě sletěla dolů a nad svým poraněným společníkem roztáhla křídla, aby ho chránila. Když uviděl její lásku, v srdci lovce došlo ke změně; nikdy už nelovil.

Jakmile začnete být láskyplní, některé věci už nikdy nemůžete udělat. A v energetickém poli láskyplnosti můžete dělat některé věci, které jsou jinak nemožné. Navíc lidé pro vás dělají věci, které by pro ostatní neudělali. Láska umožňuje zázračné dění, aniž by se tomu říkalo ´zázračné´. Láska má přetvářející působení.

Někdy je lepší neříkat to lidem, které máte rádi, protože dostanou strach a myslí si, že máte s nimi nějaké úmysly, nebo že budete něco od nich chtít.

Upřímně řečeno někteří lidé se lásky obávají a jsou vůči ní podezíraví; proto takové lidi milujte, aniž byste jim to řekli. Láskyplnost je způsob bytí, který díky vyzařování této energie transformuje všechno kolem nás. Děje se to samo od sebe. Nemusíme nic ´dělat´ a nemusíme to nijak nazývat. Láska je energie, která tiše mění každou situaci.

Znamená to, že lidé, kteří jsou nenávistní, budou v naší přítomnosti najednou ochotní druhým odpouštět. Můžeme vidět, jak tito lidé se přímo před našima očima mění. Upouštějí od hněvu, možná by řekli „No, neexistuje žádný důvod, proč být na něj naštvaný… je příliš mladý, než aby si to uvědomil.“ Budou hledat důvod, aby mohli druhého obhajovat, místo aby na něj zaútočili. Láska nás posiluje a lidé kolem nás dělají věci, kterých by jinak nebyli schopni.

Odpuštění je aspektem lásky, umožňuje vnímat životní dění se soucítěním. Odpouštíme sobě samým chyby, které jsme udělali, když jsme byli méně rozvinutí. Je nápomocné vidět ego nebo omezenou část sebe sama jako roztomilého malého medvídka. Medvídek není ´špatný´, k malému medvídkovi necítíme nenávist, ani nemáme potřebu mu nadávat. Milujeme ho a přijímáme ho jako to, čím je: roztomilé malé zvířátko, které nic lepšího neumí. Překračujeme nižší aspekty sebe sama tím, že je přijímáme a milujeme. Vidíme ego jako ´omezené´, ne jako ´špatné.´

V energetické oblasti lásky jsme obklopeni láskou, která vyvolává vděčnost. Jsme vděční za svůj život a za všechny jeho zázraky. Jsme vděční za štěňata a koťata, protože představují lásku. Jsme druhým vděční za každý jejich projev dobrosrdečnosti, za jejich náklonnost, jejich starostlivost a ohleduplnost.

Nakonec jsme se prostě stali láskou. Všechno, co děláme a co říkáme, každý náš pohyb je prosycený vnitřní láskyplností, která nám začala být vlastní. Ať už mluvíme k širokému publiku, nebo se mazlíme se psem, cítíme, jak z nás vyzařuje energie lásky. Máme zájem se s druhými dělit o to, co udržujeme v srdci – o vědění, vycházející ze zkušenosti, a chováme ho v srdci pro každého a pro všechny, kteří by to mohli cítit také.

Modlíme se za všechny kolem sebe, včetně zvířat, o tuto vnitřní zkušenost nekonečné lásky.

Náš život je požehnáním pro všechno kolem nás. Jsme vděční ostatním i našim domácím zvířátkům za to, jakým darem pro nás jsou.

Láska vyzařuje ze srdce. Když jsme v přítomnosti lidí, kteří se vzájemně milují, vnímáme tuto energii.

Láska našich milovaných, domácích zvířat a přátel, je láskou Božství k nám. Když večer uléháme ke spánku, vzdáváme díky za to, že jsme byli celý den obklopení láskou. Každý okamžik je možný jen díky lásce. Psaní této knihy je možné jen z lásky.

Každé ráno se probouzíme ve stavu láskyplnosti, děkujeme za další den života a hledáme, jak všem kolem sebe přispět ke zlepšení jejich života. Díky přítomnosti lásky se všechno daří líp, vejce jsou líp osmažená, domácí zlatíčka zabezpečená; kotě je nakrmené, štěně je vyzvednuté z útulku a přivezené domů. Sdílíme svou lásku se vším kolem sebe, se všemi formami života: s koťaty, štěňaty, s ostatními lidmi, se vším živým. Ano, dokonce i s darebáky. Pokud je naším úkolem hlídat chyceného darebáka, snažíme se, aby jeho život byl snesitelnější. Říkáme: „Je mi líto, že ti musím držet u hlavy zbraň, ale to je moje práce.“ Snažíme se být bez výjimky tak laskaví a velkorysí, jak to jen jde.

Čím víc milujeme, tím více můžeme milovat. Láska je neomezená. Láska plodí lásku. To je důvod, proč psychiatři doporučují mít domácího mazlíčka. Například pes projevuje lásku a vnáší lásku do srdce svého pána. Láska prodlužuje život. Výzkum skutečně dokládá, že vlastnictví psa prodlužuje život majitele o deset let! Pomysleme jen na všechna ta bizarní cvičení, diety a další změny životosprávy, které lidé podstupují, aby to jejich život o trochu prodloužilo, když si mohou jednoduše pořídit psa a prodloužit tak svůj život o deset let! Láska má silný anabolický účinek. Zvyšuje hladinu endorfinů, život posilujících hormonů. Se psem žijete o deset let déle, protože přítomnost psa usnadňuje vznikání energie lásky a tato energie uzdravuje a prodlužuje život.

Energie lásky dokáže za vhodných podmínek uzdravit naše tělo. Převažuje-li pozitivní duševní stav, fyzické nemoci se často vyřeší samy. Některé nemoci se automaticky vyléčí, aniž bychom jim věnovali jakoukoliv zvláštní pozornost, a ty, které přetrvávají, obvykle zareagují na techniky uvědomování. Chronická onemocnění, která nereagují na léčbu, se vnímají jako karmická, symbolická, jako důležitá z duchovního hlediska. Celkově lze říci, že dochází ke zmenšování zaujatosti tělem, které se teď zabývá svými záležitostmi a jak se zdá, dokáže se postarat o sebe samo. Už se s tělem neztotožňujeme. Ztrácí se zájem řešit zdravotní záležitosti na čistě fyzické úrovni a objevují se chvíle, kdy se vědomí tělesnosti rozplyne úplně, pokud se na to z nějakého konkrétního důvodu zaměříme.

Intuitivní chápání postupně nahrazuje dosavadní ´přemítání´, které začíná mizet. Postupem času je používání rozumu a jeho duševních procesů nahrazované spontánním, intuitivním ´rozpoznáváním´. Přestává se uplatňovat logika. Dochází k tomu, protože na nejvyšší vibrační úrovni je všechno ve vesmíru propojené se vším ostatním. Naše chápání se rozvíjí jako ´odhalování´, vznikající z těchto vzájemně propojených oblastí. Vědění je holistické, spíš než aby bylo vymezující.

Díky vnitřnímu klidu máme schopnost vnímat myšlenky a pocity druhých na neverbální úrovni. Neverbální komunikace s ostatními začne být možná a samozřejmá. Negativní emoce se už neprožívají, protože dochází k transcendenci malého já, které je absorbováno vyšším Já. Emoční jevy se tím transformují. Například ztráta se vnímá jako přechodné zklamání nebo lítost, spíš než jako žalost.

Ničím nepodmíněná láska

Neustálým odevzdáváním zažíváme pohled bezpodmínečné lásky (vibrující na 540), který je vzácný a vyskytuje se jen u 0,4% populace. Tato energie je zázračná, všezahrnující, neselektivní, transformační, neomezená, snadná, zářící, odevzdaná, posvátná, rozprostraněná, milosrdná a nesobecká. Je charakterizovaná vnitřní radostí, důvěrou, extází, trpělivostí, soucítěním, vytrvalostí, podstatou, krásou, synchronicitou, dokonalostí,

odevzdaností, vytržením, zřením a otevřeností. Přestáváme vidět osobní já jako původce aktivit. Všechno se díky synchronicitám děje bezúsilně.

Radostnost vzniká z vnitřní subjektivní zkušenosti naší vlastní existence. Síla radostnosti je subjektivní, nepochází ze žádného vnějšího zdroje. Znamená to, že energie vytvářející výkonnost je nevyčerpatelná. Můžeme protančit v extázi celou noc v kapli osvětlené svícemi, jako kdyby tančil samotný Zdroj života. V tomto stavu září jako světlem ozařovaná přirozená dokonalost a ohromující krása všeho, co existuje, vyzařování duchovní energie umožňuje proměňování vnímaného v pozorované, lineárního v nelineární, omezeného v neomezené. Zatímco při vyšších vibrací lásky (nad úrovní 500) je stále ještě možné fungovat ve světě, můžeme odchodem z běžné oblasti ukončit komerce a opustit své dosavadní sociální prostředí i povolání.

´Zázračné´ je v těchto stavech běžné. Co se označuje jako ´nadpřirozené´ se vnímá po celou dobu, je to nevysvětlitelné rozumem, logikou, nebo příčinami a důsledky. Je zřejmé, že zázraky nevytváří žádná ´osoba´. Nastávají spontánně, samy o sobě, kdykoliv vzniknou vhodné podmínky. K rozvoji duchovní ega nedojde díky poznávání, že jevy jsou darem, vznikajícím za hranicemi našeho osobního já; jsme jen řečištěm lásky, ne jejím zdrojem. Duchovní pokrok se poznává jako důsledek milosti, ne jako výsledek našeho osobního snažení. Pýchu na vlastní dovednost nahrazuje vděčnost za tento stav. Jak upouštíme ode všech pochybností, ode všeho, čemu věříme, všech dojmů, všech stanovisek, všeho posuzování a upínání se k něčemu, proces odevzdávání pokračuje stále hlouběji. Začneme být ochotní vzdávat se všech připoutaností, dokonce i připoutanosti k nádhernému stavu extatičnosti, který se vymyká jakémukoliv popisu.

Ve stavu pokory se odevzdávají všechny názory na ostatní. V jistém smyslu nikdo nemůže druhým pomoci, aby byli jiní, než jsou. Láska chápe tuto pravdu a nezaujímá žádný postoj. Spíš než vady zvětšuje pozitiva těch ostatních. Ve všech svých projevech se zaměřuje na dobrotu života. Bezpodmínečná láska je láskou, která od jiných nic neočekává. Když jsme se stali milujícími, neomezujeme druhé žádnými požadavky, že by se měli chovat určitým způsobem, aby mohli být milovaní. Milujeme je bez ohledu na to, jací jsou. I když jsou nepříjemní! Je nám líto, že zločinci vidí život zločinu jako svou nejlepší volbu.

Je-li láska bezpodmínečná, není tu žádná připoutanost, očekávání, skryté programy, kdo komu co dává nebo má dát. Naši lásku neomezuje nic z toho, čím jsme a čím jsou ti druzí. Projevuje se bez požadavků, bez jakýchkoliv podmínek. Nečekáme, že za ni něco dostaneme. Vzdali jsme se veškerého vědomého i nevědomého očekávání něčeho od druhých.

Láska ozařuje podstatu, tudíž i milováníhodnost druhých, protože láska otevírá srdce. Místo posuzování je tu srdce, které ví. Mysl uvažuje a argumentuje, srdce ale trvale ví. Takže, i když lidé dělají chyby, milujeme je. Myšlenky nám něco říkají, srdce nám ale říká něco jiného. Mysl může být kritická, může nesouhlasit, ale srdce miluje bez ohledu na to. Tomu, co se děje venku, srdce neklade žádné podmínky. To dělá jen mysl. Láska v sobě nemá žádné požadavky.

Klíčem k lásce bez podmínek je ochota odpouštět. S odpouštěním se události i lidé začnou vidět v jiném kontextu, že jsou prostě ´něčím omezováni´ – ne že jsou ´špatní nebo ´nesympatičtí´. S pokorou jsme ochotní vzdát se svého způsobu vnímání minulých událostí. Modlíme se o zázrak, o rozpoznání pravdy o situaci nebo o člověku, a vzdáváme se všech svých názorů na ně. Díváme se, co nám přináší, když se držíme svého náhledu na to, co se stalo, a upouštíme od každého malého zisku: od potěšení ze sebelítosti, od pocitu ´že je to správně´, ´ že je to špatně´, i od svých odporů.

Nakonec se vzdáme i samotné myšlenky na odpouštění. Odpustit někomu znamená, že stále vidíme člověka nebo situaci jako ´špatné´ a proto je nutné odpustit. Skutečné odevzdání znamená úplně to přestat vidět takovým způsobem. Když se plně vzdáme svého náhledu, upustíme od jakéhokoliv posuzování, pak se celá situace změní a my uvidíme dotyčného

člověka jako toho, koho můžeme mít rádi. Protože každé posuzování je ve skutečnosti posuzováním sebe sama, osvobodili jsme od něj sebe.

Na úrovni bezpodmínečné lásky milujeme všechny a všechno – i Adolfa Hitlera. Vidíme ho jako člověka, kterého ovládly negativní energie, a jsme ochotní Hitlerovi odpustit, protože on si s tím, co se mu stalo, nemohl pomoci. Byl přemožený zlem. Místo abychom zlo nenáviděli, pocítíme lítost a soucítění, že lidé byli zahlceni takovou negativitou. Hitler dělal to, o čem si myslel, že je poctivé to udělat. Tehdy to tak chápal. Byl ovládán přesvědčením a určitými ideály, v té době běžnými. Můžeme tak vidět i u Hitlera, že byl nadšený a myslel si, že svým jednáním slouží. Piloti kamikadze dělali ve druhé světové válce to, o čem si mysleli, že by měli udělat pro svou zem. A i když se snažili nás bombardovat a zabít nás, není nutné je nenávidět. Můžeme respektovat jejich ochotu vzdát se pro svou zemi vlastního života. Vidíme, že každý, kdo poruší zákon lásky, je ve skutečnosti obětí nějakého společenského přesvědčení, nebo nějaké časové tísně.

Jednota

Jak se stav prohlubuje, všechno, co existuje, dostává jiný význam, začínáme si uvědomovat vnitřní bytí a podstatu všeho, spíš, než jeho pouhou formu. Díky této změně ve vnímání začíná být trvale vnímatelná dokonalost všeho existujícího. Tato zkušenost je mimo čas; neexistuje minulost ani budoucnost. Láska ve své nejvyšší vibraci nevidí žádnou oddělenost mezi jedincem a zbývající částí vesmíru. Zažíváme trvalé sjednocení se všemi věcmi. Naprostá jednota všech věcí v tomto stavu má v sobě větší vnímání Reality než běžné vnímání vlastního já ve světě a dá se to popsat jen jako zakotvenost.

Když nastanou vnitřní posuny, náš životní styl může nebo nemusí z pohledu okolí vykazovat změnu. Nicméně i když se může zdát, že naše zvyky a chování jsou stejné, nejsou už nutkavé nebo impulzivní. Dochází k upouštění od nich, bez pocitu nepohodlí se mění nebo modifikují. Na druhé straně může díky změně vnitřních hodnot a rozšíření zájmů a výhledu skutečně docházet k náhlým změnám životního stylu, včetně podstatných změn, týkajících se zaměstnání. Když jsme teď propojeni s hlubší dimenzí, může jít o ponořování se do ní prostřednictvím rozjímání, meditace, umění, hudby, pohybu, čtení, psaní, učení a účasti v duchovních skupinách s podobnými cíli.

K upouštění od sebeztotožňování teď dochází průběžně a čím dál víc samo od sebe. Stále častěji se objevují období vnitřního klidu a krásy a trvají déle. Může k nim docházet na velmi hluboké úrovni.

Zvláštní je, že pak mohou následovat epizody velkého vnitřního zmatku a boje. Tato období intenzivní vnitřní práce nastávají, protože už nemůžeme snášet negativitu. Teď, když máme větší sílu uvědomování, jsme schopni dostat se hlouběji a řešit problémy na nejhlubších úrovních vědomí. Může se jednat o problémy, jakými je zdroj naší identity, nebo koncept já.

K průlomům do hlubokého klidu a míru může také dojít po delším období nepřetržitého odevzdávání, jak je vidět na následujícím příkladu. Byl tu stav stavu neustálé radosti a v jenom momentu došlo k události, která vnesla do vědomí konflikt, vycházející z podvědomého způsobu, jakým se vztahujeme k druhým. Bylo těžké věnovat této zkušenosti pozornost, ale protože doteď převládající stav měl tak vysokou energii, bylo možné nechat vnitřní konflikt vyvstat a nechat ho probíhat, aby se vyřešil jednou provždy. Probíhal plných deset dní, neustále, a během této doby tu byl postoj stále tento konflikt odevzdávat a nechávat ho probíhat bez jakékoliv snahy to změnit. V jednu chvíli se zdálo, že to nikdy neskončí, nicméně předchozí zkušenosti s procesem odevzdávání dosvědčovaly, že každý pocit dřív nebo později vymizí, pokud ho jen necháváme probíhat, bez sebeztotožňování se s ním.

Dočasným přesunem do malé chatky uprostřed lesů se proces celý zintenzivnil, protože tam nebylo žádné jiné rozptýlení. Zdroj konfliktu se pak prohloubil a ještě bolestnější pocity vyvstaly v plné síle. Byla tu obrovská spousta vnitřního rozrušení, občas téměř agonie a zoufalství. Odhodláním nevzdat to a nechat dál probíhat odblokovávání procesu bylo konečně dosaženo

dna a objevilo se černé zoufalství ohromující intenzity. Navzdory tomu tu bylo vědomí, že všechno bude v pořádku, protože primární identifikace nebyla se zoufalstvím, ale byla s jeho odevzdáváním.

Nakonec nastalo totální a naprosté zanechání všeho odporu k zoufalství. Okamžitě zmizelo. Zoufalství, které bylo ohromující a téměř nesnesitelné, zmizelo v jediném okamžiku! Místo něj tu byl hluboký, nepopsatelný mír. Rozprostíral se do nekonečna, byl překvapivě silný a naprosto nezvratný. Byl tu hluboký vnitřní klid a všechno vnímání času ustalo. Místo ´času´ tu byl jen pohyb jevů, vyskytujících se ve světě. Další den zkušenost pokračovala a byla dokonce ještě silnější.

Pak došlo k opětovnému návratu do světa, ze zvídavosti a zájmu poznávat běžný život z tohoto stavu vědomí. Dokonce i při chůzi po Páté Avenue v New Yorku převažoval stejně hluboký klid, harmonie a mír. Jako by tento všudypřítomný mír a klid byl základem veškerého povrchního chaosu, hluku a zmatku ve městě. Bylo to, jako když díky moci a působení této dimenze tichosti a klidu tu je moc, která umožňuje, aby se to všechno dělo, a drží to všechno pohromadě v nepřetržité sounáležitosti. Podstatou této tichosti byla neomezená moc a bylo jasné, že je to právě tato moc, která neutralizuje a vyvažuje celkovou negativitu města. Jak zevně, tak uvnitř. Stejně tak bylo zřejmé, že tato kohezivní moc je tím, co vyvažuje i negativitu osobnosti. Pokud by tato negativita neměla svůj protiklad, ničila by osobu a s ní i její tělo.

V předchozích kapitolách jsme řekli, že nízké emoce jsou spojeny s energií, nahromaděnou v nižších energetických centrech těla zvaných ´čakry´. Jak se naše vědomí zvyšuje díky upouštění od negativnosti, tato energie směřuje k vyšším centrům, takže na úrovni lásky se energie posunula až k srdeční čakře. Jak se láska stává bezpodmínečnou a trvale radostnou, osobní rozměr lásky ustupuje lásce univerzální. Obecně říkáme o lidech, kteří dosáhli úrovně lásky, že mají ´velké srdce´, nebo že ´jsou celí srdcem´. Tento výraz vyjadřuje posun zájmu a zaměření života člověka na to, co miluje. Tento vzestup zaměřenosti je provázený celkovou změnou vnímání pohledem z jiného úhlu pohledu, než je ten, který charakterizuje zaměřenost pozornosti člověka na negativní emoce.

Například: Když se člověk nachází v nižším stavu mysli, může vnímat starého nedbale oblečeného muže stojícího na rohu jako ´vandráka´. S touto charakteristikou se objevují další negativní myšlenky, jako: „Mohl by být nebezpečný – bude lepší se mu vyhnout.“; „Obírá nás, daňové poplatníky – pravděpodobně si žije docela dobře“; „Policie by měla vyčistit ulice od takových bezdomovců“; Měl by být ve vězení nebo v psychiatrické léčebně“.

Naopak ten, kdo je v láskyplném stavu, by ho mohl docela dobře vidět jako zajímavého člověka, jehož tvář má v sobě mnoho životních zkušeností, charakter a moudrost. Mohl by se jevit jako osvobozená duše, která do značné míry skončila se světem a rozvinula se do bytí, přesahujícího snažení a vlastnění.

Ve stavu celkového vnitřního klidu, popsaném nahoře, došlo na Páté Avenue k setkání právě s takovým mužem. Po chodníku šel starý pán, jediným pohledem rozpoznal stav vnitřní tichosti a na oplátku se úplně otevřel. Oči měl doširoka otevřené, takže nic nebylo skryté, jeho duše byla beze zbytku čitelná a přístupná. Bylo zřejmé, že je to člověk, který si uvědomuje vlastní, skutečné vnitřní Já a je v naprostém míru. Byl ve skutečnosti nedílnou součástí této mocné, pozitivní, milující energie, která drží město pohromadě.

Letmým dotekem našich pohledů jsme sdíleli naši jednotu – nadčasovou jednotu. I když jsme si byli cizí, naše duše byli sjednocené a vzájemně rezonovaly. Jediné Já vyzařovalo doširoka. Tato jednota byla energií, působící v té chvíli proti celkové negativitě New Yorku. V našem otevřeném pohledu byla kosmická jednota (vytestováno jako pravda). Bylo tam všezahrnující, tiché poznávání, že jednota zrcadlí nekonečnou energii, která v té chvíli vyvažuje celkovou negativitu New Yorku, protože tato sdílená síla byla bezmezná. Bez protiváhy by město propadalo sebedestrukci. Byl to tichý, převažující, nekonečný stav vědomí. Hluboký okamžik, ve kterém zkušenost potvrdila jeden ze zákonů vědomí: Láska je základní zákonitostí vesmíru (konstatování, vytestované na 750).

Následující část: Kapitola 13. Mír
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 13. Mír

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:28:30

Kapitola 13. Mír
Předcházející část: Kapitola 12. Láska

Když tu je mír, žádný konflikt neexistuje. Všechna negativita zmizela a je tu všeobjímající láskyplnost, která se prožívá jako vyrovnanost, tichost, nadčasovost, úplnost, naplnění, klid a spokojenost. Je tu vnitřní klid a světlo, pocit souladu, jednoty a naprostá svoboda. Mír je zcela neochvějný. Činnosti teď probíhají zcela bez úsilí, jsou spontánní, harmonické a dělají se s láskou. Objevuje se jiné vnímání vesmíru i našeho vztahu k němu. Převažuje vnitřní Já. Osobní já se všemi jeho emocemi, přesvědčeními, obavami i sebeztotožňováním bylo překročeno. Je to konečný stav, který hledají všichni, ať už patří k nějakému náboženství, jsou humanisty, nebo nemají blízko k žádnému duchovnímu směru či filozofii.

Hluboký účinek míru

Všichni jsme zažili chvíle hlubokého míru, kdy jako by se najednou zastavil čas a svět i my jsme se ocitli v kontaktu s Nekonečnem. V uplynulých létech se objevilo se množství knih o zkušenostech blízkých smrti. Tyto zkušenosti se za různých okolností přihodily lidem, kteří zemřeli a pak se vrátili do těla. Charakteristické pro tyto zkušenosti je, že jejich životy se touto zkušeností změnily a nikdy na ni nezapomněli. Podstatně to změnilo jejich vidění světa, jeho významu i jejich vlastního osobního významu v něm.

Když hrdina ve filmu Ztracený obzor zažil Shangri-La, pak i když se vrátil znovu do světa, vnímal ho úplně jiným způsobem. Toužil za každou cenu vrátit se do Shangri-La, kde vládl stav míru. Jakmile došlo ke zkušenosti míru, nejsme už obětí světa. Už na nás nepůsobí tak jako předtím, protože jsme zažili záblesk pravdy o něm a o tom, čím skutečně jsme.

Díky neustálému odevzdávání začneme prožívat stavy míru čím dál častěji. Občas mohou být poměrně hluboké a trvají delší dobu. Když se odstraní mraky, září slunce a my zjišťujeme, že mír tu ve skutečnosti byl po tu celou dobu. Odevzdávání je mechanismus, který odhaluje skutečnou povahu naší existence.

Když je člověk ve stavu míru, kineziologicky se vytestuje síla a nic ho neoslabí, mentálně, emocionálně ani fyzicky. Neexistuje už identifikace s tělem coby vlastním já a fyzické poruchy se mohou nebo nemusí uzdravit. Jsou nám lhostejné, fyzické záležitosti přestaly mít jakýkoliv význam.

Se zkušeností z vnitřního míru přichází veliká síla. Energetické pole naprostého míru je neotřesitelné. Toho, kdo našel vnitřní mír, už není možné zastrašit, ovládat, zmanipulovat nebo ho naprogramovat. V tomto stavu nás nemůže zranit žádná hrozba okolního světa, proto bez problémů zvládáme pozemský život. Když se stav míru stabilizuje, běžné lidské utrpení už není možné, protože došlo k naprostému upuštění od samotné podstaty této zranitelnosti.

Tichá transmise (přenos)

Popíšeme si člověka, který coby ´osvícený´ dosáhl tohoto stavu míru a je ve stavu milosti. V rámci toho stavu a nad ním existují různé pokročilé stavy probuzení a úrovně realizace, popisované mystiky, mudrci, světci a avatary.

Existuje tiché, neverbální obdarování z pobytu ve společnosti někoho osvíceného. Tradičně to mohl být pokročilý duchovní učitel, světec nebo mudrc. Hledači cestují do velkých dálek, aby mohli být ve fyzické přítomnosti tohoto energetického pole. Oddaný nebo hledající přijímá tichou transmisí vysokofrekvenční energie učitelovy aury, což se popisuje jako ´transmise z ne-mysli´, ´milost Gurua´ nebo ´požehnání Učitele´. Tato transmise nastává sama od sebe a není osobní. Stav nekonečného míru z energetického pole učitele nebo světce vyzařuje neomezeně a sám od

sebe. Když Buddha podal žákovi květinu, to bylo symbolické předání energie. Když jsme byli v přítomnosti velkého učitele, který vyzařuje tuto energii, nikdy už pak nejsme stejní jako dřív. Být v přítomnosti velkého učitele je ta nejpřínosnější věc, která se nám může stát, protože tím, že pobýváme ve fyzické přítomnosti tohoto stavu míru a naprosté odevzdanosti, jsme zvýšili své vibrace. Tichý přenos tohoto realizovaného stavu je neverbální, energický jev, který nezávisí na logice nebo jazyku. Vibrace, která je v auře pokročilého učitele, působí jako nosné vlny k usnadnění našeho porozumění slovům, která byla řečena. Ale katalytickým prvkem jsou vibrace jeho energie, ne jeho slova. Prostřednictvím tiché transmise se energie vyzařující z pokročilého učitele nebo světce zabudovává do naší aury, do fungování našeho mozku a do celé naší bytosti.

Díky tomu, že tato energie míru se přenáší ven do světa, je lidstvo stále naživu. Bylo by už dávno zničilo sebe samo, kdyby tato energie nevytvářela protiváhu. To je důvod, proč náš vlastní vnitřní vývoj slouží celému lidstvu. Dosažením těchto vyšších stavů láskyplnosti a míru v sobě samém se stáváme ochrannou přítomností ve světě.

Sebevzdání Nejvyšší Skutečnosti

Charakteristickou známkou této úrovně je vymizení tužeb. Nevzniká žádná potřeba něco chtít, protože všechno v našem životě se objevuje spontánně a automaticky, bez vědomé vůle nebo úsilí. Myšlenky držené v mysli jsou na této úrovni velmi silné a mají tendenci se rychle projevit. Fenomén synchronicity je kontinuální. Mechanismy příčin a důsledků i vnitřního působení vesmíru se jasně odhalují, protože jsme teď svědky samotné podstaty Reality jako takové.

Tyto velmi vysoké stavy vědomí nastávají spontánně a nečekaně, mají tendenci se opakovat a trvat déle a déle. Jakmile jednou došlo k prožití tohoto stavu, automaticky vznikne záměr, aby tu stav míru byl napořád.

Jak k tomuto stavu dojde a jaké to je, je vidět z následujícího popisu, co nastalo po třech a půl letech neustálého odevzdávání.

Byl chladný zimní den. Odevzdávání bylo nepřetržité po jedenáct dní, na úrovni vědomí, jaké nebylo nikdy dřív dosaženo, a to ani při psychoanalýze. Mělo to co do činění s egem, samotným základem přežití, a s jeho identifikací coby jedinec. Souviselo to s tím, jak zažíváme naši vlastní existenci a s touhou zažít naše skutečné bytí.

Jak dny ubíhaly, proces se zdál být nekonečný. Objevila se pochybnost: „Byl to pokus o nemožné?“ Bylo jasné, že smyslem této pochybnosti jako takové byl obranný mechanismus; upustilo se od něj a odevzdávání ve veliké hloubce pokračovalo.

Potom, po vstupu do restaurace v onom chladném a deštivém nedělním odpoledni a po usednutí k neobsazenému stolu se svět najednou zázračně proměnil. Objevil se hluboký pocit vnitřního klidu a míru. Bylo to větší než cokoliv, co je možné si představit. Byla to zkušenost, která překračovala čas. Čas neměl naprosto žádný význam, ani prostor neexistoval způsobem, jakým se běžně vnímá.

Všechny věci byly propojené. Byl tu jediný život, kterým Já vyjadřuje sebe samo skrze všechny živoucí věci. Nebyla tu žádná identifikace s tělem a žádný zájem o něj. Nebylo už o nic zajímavější než jakékoliv jiné tělo v místnosti. Veškeré emoce a události byly vzájemně propojené a ke všem jevům docházelo, protože každá věc projevovala vlastní vnitřní přirozenost spontánně, jako by pohyby a růst byly spontánním rozvíjením potenciálu. Byl tu hluboký klid, nepohnutelnost jako skála. Bylo zřejmé, že skutečné Já je neviditelné – bez počátku, bez konce – a že tu byla jen přechodná identifikace s tělem a s příběhem, který tu byl současně se sebeidentifikací coby jedincem.

Zdálo se velmi podivné, že předtím bylo možné si myslet, že člověk je izolované tělo, oddělené od ostatních, s omezeným počátkem a koncem. Ta myšlenka se jevila jako absurdní. Nebyl tu už

žádný pocit odděleného já, zájmeno ´já´ zmizelo a ztratilo smysl. Místo toho tu bylo uvědomování si bytí všemi věcmi. Bylo to tak odjakživa a vždycky to tak bude. Pravé bytí je mimo čas. Období, kdy tělo bylo na zemi, vypadalo jako zlomek vteřiny, během které se zapomněla pravda nadčasové identity, protože tu byla zaslepenost menším já. Samo od sebe se pak ukázalo, jak k tomu došlo. Vznikla touhyplná myšlenka zažít oddělenou existenci a tato toužebná myšlenka se sama projevila jako individuální osoba s individuální identitou a fyzickým tělem, se kterým se spojila.

Vnitřní propojenost všech věcí byla naprosto zřejmá. Byl to holografický vesmír, tak jak ho popsal Buddha a moderní pokročilí teoretičtí fyzikové, kteří shodně popisují vnitřní povahu vesmíru. Bylo tu pouze To, skutečná podstata Bytí, z níž všechno existující vzniká. Toto Bytí je zdrojem existence, ale kupodivu ne její Příčinou.

Bylo tu hluboké poznávání vědomí. Jako kdyby přesto, že to člověk vždycky věděl, byl konečně doma. Nevyvstávaly žádné emoce nebo pocity. Neobjevovaly se žádné dojmy. I když se zdálo, že pokračují, nebyly už osobní nebo znepokojivé.

Jako experiment se na zlomek vteřiny podržela myšlenka, aby bylo možné uvidět, co nastane. Téměř okamžitě došlo k účinku ve fyzickém světě. Například myšlenka na máslo nebo na kávu způsobila, že číšník to okamžitě přinesl, přesto že nebylo proneseno ani slovo. Vypadalo to, že je zbytečné mluvit. Ke komunikaci s kýmkoliv docházelo na úrovni ticha.

Tělo toho dne řídilo auto na večerní setkání, kde si nikdo ničeho zvláštního nevšiml. Všichni vypadali, že jsou plní života. Jejich živost vycházela z jejich Bytí a z Já, které bylo u všech stejné, vyzařovalo z jejich očí. Tělo mluvilo s ostatními, spontánně vedlo běžnou konverzaci a chovalo se obvyklým způsobem. V té době se tělo jevilo jako karmická hračka, se všemi svými obvyklými vzorci a programy, která nepotřebovala ani sebemenší pozornost. Zdálo se, že ví, co má dělat, a dělá to velmi efektivně a bez námahy. Všechny konverzace a interakce se pouze pozorovaly jako jevy, bez jakéhokoliv usměrňování. Někdejší přesvědčení, že je tu malé já coby autor aktivit těla, se jevilo jako podivná namyšlenost. Ve skutečnosti bylo tělo řízené vesmírem a nikdy tu nebyl někdo, kdo by to dělal. Jevy byly vibracemi mysli, která nikdy neměla oddělenou existenci nebo reálnost. Byla tu jen Všeexistence. Ve skutečnosti existovala jen Jednota.

Následně se odpoledne objevila myšlenka. Teď, když se ukázala cesta k Realitě, by mohlo dojít k návratu k uvědomování si bytí té individuální osoby, která se předtím přijímala jako skutečná. Stejně jako vzduch v místnosti neprožívá obsah místnosti, nebylo tu ani ´já´, které by zažívalo ´svou vlastní´ existenci. V tomto prostoru nebylo žádné ´já´, zažívající ´já jsem´. Znamená to, že pro návrat do individuálního vědomí musí dojít k volbě něčeho. K volbě ve skutečnosti docházelo samo od sebe, jelikož tu nebylo žádné ´já´, které by se pro něco rozhodlo. Touha zažívat individuální já ho znovu zaktivovala. Možnost nechat to být tu byla, ale vynořila se vzpomínka na věci ve světě, které je třeba dokončit. Když se pocit ´jáství´ vrátil, vybírání z jednotlivých alternativ se pozorovalo, nevznikalo ale aktivním rozhodováním. Probíhal proces návratu. Mohl se připustit, nebo se mohlo od něj upustit. Připustil se, a tak proces návratu pokračoval. Druhý den ráno byl návrat kompletní, ale pocit osobní identity byl jiný. Pravda Já byla zjevná. Přijala se odpovědnost za rozhodnutí znovu prožívat život jako jednotlivec, ale bez ovlivňování vírou v individuální existenci. Ve skutečnosti se díky vědomému rozhodnutí přijala za něj plná odpovědnost. Byla to zkušenost, při které ke všemu docházelo spontánně.

Kdysi se předpokládalo, že takovéto stavy vědomí se týkají pouze oblasti mystiky. V současné době ale zkoumání těchto stavů a informací, které z nich lze získat, stojí v popředí vědeckého zájmu, zejména té části fyziky, zabývající se kvantovou mechanikou a subatomickými vysokoenergetickými částicemi. Vědecký výzkum zaměřený na tyto oblasti naznačuje, že to ve skutečnosti nejsou objekty v obvyklém slova smyslu, ale události, které vznikají jako důsledek energetických vibrací. Věda nyní předpokládá, že jde o transcendentní frekvence v oblasti mimo prostor a čas. Impozantní množství výzkumů v mnoha laboratořích prokázalo, že mozek vnímá prostřednictvím sofistikovaného matematického analyzování frekvenčních vzorců. Tato zjištění vyústila v tzv. holografické paradigma, v němž se konstatuje, že všechno ve vesmíru je propojeno se vším ostatním, včetně lidské mysli. V tomto hologramu každá část obsahuje

celek. V důsledku toho je každá jednotlivá mysl schopná reflektovat celý vesmír. Tento vztah mezi vědomím a vědou představuje celou oblast, v níž je patrný rychle rostoucí zájem. Naznačuje to vydávání knih jako Holografické paradigma, Celistvost a implikovaný řád, Tao fyziky, Tančící Wu-Li Mistři, Vnímání Univerza, Psychoenergetická Věda, a zveřejňování článků s titulky ´Pole vědomí a nový pohled na realitu´, ´Přijímající-rozvíjející se vesmír´, ´Holografický model´, ´Fyzika a mysticismus´ a ´Médium, mystik a fyzik´.

Na předních místech mezi těmito výzkumnými pracovníky jsou neurolog Karl Pribram ze Stanfordské univerzity a později fyzik David Bohm z University of London, jejichž teorie lze shrnout: Naše mozky matematicky konstruují hmatatelnou realitu interpretací frekvencí z jiné dimenze, z oblasti smysluplné, modelové, primární reality, která přesahuje čas a prostor. Mozek je tedy hologram, interpretující holografický vesmír.

Je zajímavé, že teorie pokročilé teoretické fyziky, které jsou výsledkem aktivit tzv. levé mozkové hemisféry, nyní vyžadují nový kontext, aby se daly pochopit. Kontext, který vyplynul z těchto levohemisférových vědeckých výzkumů, se shoduje s Realitou, vnímanou mystiky, představiteli pravohemisférového vnímání. Takže ať se rozhodneme vylézt na horu z kterékoliv strany, skončíme na stejném místě: na vrcholu.

Třetí cesta na horu vede prostřednictvím mechanismu odevzdávání a každý z nás má tudíž možnost sám si ověřit nejzazší přirozenost Reality jako takové, která se shoduje s tím, co se ukáže mystikovi nebo fyzikovi. Můžeme si představit, že s každým jednotlivým odevzdáním jsme udělali další krok vzhůru směrem k vrcholu hory. Někteří z nás budou stoupat, dokud nebudou mít lepší rozhled, a rozhodnou se tam zastavit. Jiní půjdou ještě výš. A pak tu budou ti z nás, kteří nebudou spokojeni, dokud nedojdou na samotný vrchol; ověří si to sami pro sebe – i když na tomto místě už není žádná samostatně existující osoba, která by si mohla cokoliv ověřit, protože došlo k jejímu úplnému odevzdání.

Následující část: Kapitola 14. Zredukování stresu a fyzických nemocí
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 14. Zredukování stresu a fyzických nemocí

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:30:15

Kapitola 14. Zredukování stresu a fyzických nemocí
Předcházející část: Kapitola 13. Mír

Psychologické aspekty a náchylnost ke stresu

Ačkoli stav duševní pohody je nám všem dostupný, dosahuje ho velmi málo lidí. To, co většina lidí vnitřně prožívá, je poznamenáno neustálým stresem. Většina stresu, který v naší společnosti vede k emocionálním i fyzickým poruchám, má původ v psychice. Naše reakce na stres jsou závislé na naší ´náchylnosti ke stresu´ a ta, jak bylo zdůrazněno dříve, je přímým důsledkem množství potlačovaných a zkrocených pocitů, které se v nás nahromadily.

Čím víc emocionálního tlaku se odevzdá a upustí se od něj, tím méně jsme zranitelní stresovými reakcemi a nemocemi, které se stresem souvisejí.

Hlavní stres u většiny z nás nejčastěji nevzniká z vnějších podnětů, ale vzniká z přetlaku našich vlastních potlačovaných emocí. Tyto potlačené emoce se staly primárním stresorem, a tak i v klidném vnějším prostředí jsme neustále pod vlivem chronického vnitřního napětí.

Můžeme pozorovat, že vnější stresující faktory jsou pouhými stébly, která budou nakonec příčinou toho, že nás to úplně odrovná. Hlavní stresující zátěží je to, co neustále nosíme v sobě. Psychologické naprogramování je v naší společnosti tak značné, že většině lidí dělá problém i relaxovat a užívat si dovolenou. (Pocit provinilosti nám říká, že bychom ´měli´ dělat něco jiného.) Když nenastane okamžitá relaxace, objeví se zklamání. Vznikne netrpělivost a neustálé snažení se o ´zábavné´ činnosti, abychom se vyhnuli bolesti z konfrontace s naším vnitřním já. Když se neustále zaneprázdnění manažeři ocitnou na dovolené, většina z nich se začne tajně těšit na návrat do práce. Navenek si mohou stěžovat na velkou pracovní vytíženost, ale když se vrátí k obvyklé rutinní činnosti, cítí se zase normálně.

Důsledky krocených a potlačovaných pocitů a stres vyvolávajících okolností jsou odpovědné za většinu emocionálních i fyzických nemocí. Všechny nemoci mají emocionálně-psychickou složku a díky tomu je možné zvrátit chorobný proces odstraněním vnitřních faktorů, které stres způsobují. To vysvětluje, proč pomocí emocionálně-duchovních technik dochází k mnoha uzdravením z vážných a potenciálně smrtelných onemocnění, o kterých se denně dozvídáme. K mnoha uzdravením dojde potom, co všechny léčebné postupy oficiální medicíny selhaly. Jedním z důvodů je, že v této fázi, kdy „už neexistuje nic víc, co bychom mohli udělat“, pacienti to všechno odevzdávají, mají zájem objevit a akceptují skutečný, základní charakter a příčinu svého onemocnění.

Přijímání potlačených pocitů a jejich odevzdávání postupně zmenšuje náchylnost člověka ke stresu, tím se zvyšuje jeho odolnost vůči problémům, souvisejícím se stresem, a snižuje se náchylnost k onemocnění. Většina lidí, kteří se naučili upouštět od chtění a praktikují ho, pozoruje postupné zlepšování fyzického zdraví i vitality.

Zdravotní důsledky stresu

Stres je naše reakce na vnímané (skutečné nebo imaginární) ohrožení naší bezpečnosti nebo tělesné pohody. Podnět může být vnitřní nebo zevní. Může být fyzický, mentální, nebo emocionální. Dr. Hans Selye a Dr. Walter Cannon se zabývali základním výzkumem fyzických reakcí těla. Selye popsal něco, co označil jako ´syndrom všeobecné adaptace´.

V reakci na stresující podnět nejprve v těle proběhne poplachová reakce, v druhé fázi se objeví odpor, a když signál pokračuje, může to vést ke třetí fázi, k syndromu vyčerpání[1] .

Poplašná reakce probíhá skrze dráhy mozkové kůry → hypothalamus (v dolní části mozku) → nadledvinky → krevní oběh (kortizol a adrenalin). Navíc dochází k uvolňování mozkových hormonů a ke stimulaci sympatického nervového systému (sympatiku). Adrenalin pak proniká do všech tělesných orgánů a připravuje je na boj nebo na útěk. Mnoho lidí, zejména ve velkých městech, se naučí žít z neustálých ´vrcholných´ adrenalinových výzev. Intenzivní konkurence ohrožující přežití neustále aktivuje proudění adrenalinu. Typické je, že během víkendu nebo dovolené upadají do deprese. Jsou závislí na vzrušení a na abnormální stimulaci. Navykli si na jistou míru euforie, kterou vyvolává zvýšená hladina kortizolu.

Druhá fáze, fáze odporu, je pokusem těla o obnovení homeostatické rovnováhy. To zahrnuje hormonální změny a posuny v metabolismu i v minerální rovnováze. Sodík často souvisí se zadržováním vody ve tkáních. Například některým manažerům otékají kotníky a v pátek večer se objevuje potřeba často močit. Stěžují si na nespokojenost kvůli náhlému poklesu úrovně hormonu kortizolu. Kromě poněkud euforického účinku má kortizol také anestetický účinek; proto v době jeho nízké produkce během víkendu si mohou povšimnout tělesných příznaků, které během vzrušeného pracovního týdne ignorovali, a mohou si o víkendu stěžovat na řadu bolestí, které nepociťovali, dokud byli v práci.

Třetím stádiem je vyčerpanost. Pokud stres pokračuje v neztenčené míře a přesahuje schopnost tělesných mechanismů vypořádat se s ním, nakonec začne docházet k jejich selhávání. Dojde k vyčerpanosti nadledvinek. Obranyschopnost organismu je příliš slabá, takže se nedokáže vyrovnávat s dopady stresu. Imunitní systém funguje nedostatečně. V důsledku dlouhodobého působení stresových hormonů se v tělesných orgánech začnou objevovat patologické změny. Zásoby tělesné energie jsou vyčerpané, což vede k onemocnění a nakonec ke smrti organismu.

Během akutní poplašné reakce se zastaví činnost žaludku, přestane fungovat trávení a sníží se prokrvování žaludeční epitelové vrstvy.

Jak stres pokračuje, v důsledku nerovnováhy nervového systému a hormonálních změn začne docházet k překyselení a k nadprodukci trávicích enzymů. Zvýšené množství trávicích enzymů a kyseliny chlorovodíkové, které působí na oslabenou gastrointestinální epitelovou vrstvu, vede k vytváření vředů ze stresu.

S pokračujícím stresem mohou vředy krvácet, perforovat a způsobit zdravotní katastrofu. V jiných případech může být reakcí na chronický, abnormální stres neschopnost produkovat kyselinu chlorovodíkovou nebo enzymy, což vede k chronickým poruchám trávení a k ochuzení výživy.

Kromě gastrointestinálního traktu reaguje poplašnou reakcí na stres i kardiovaskulární systém. Jak se stres stává chronickým, srdce, cévy a ledviny mohou být poškozené hypertenzí a/nebo ischemickou chorobou.

Stres nakonec způsobuje mrtvici, infarkt a vysoký krevní tlak, hlavní příčiny úmrtí ve Spojených státech.

Reakce energetického systému na stres a na akupunkturní systém

Tělo má tři nervové soustavy:

1) nervovou síť, která je pod vědomou kontrolou a týká se především vůlí ovládaných svalů;

2) autonomní nervový systému (sympatikus a parasympatikus), který je obvykle neuvědomovaný a který ovládá tělesné orgány a fyziologické funkce jako srdeční tep, průtok a transport krve, trávení a chemické tělesné pochody;

3) akupunkturní systém, který přenáší bioenergii do všech tělesných struktur a vnitřních orgánů. Tento třetí systém je západní medicíně známý nejméně, východní medicína a společnost ho ale zná už dlouho.

V akupunkturním systému se jedná o tok životní energie skrze celé fyzické tělo prostřednictvím neviditelného energetického systému. Tento energetický systém je popisován jako dvanáct hlavních kanálů na povrchu fyzického těla podél dvanácti hlavních akupunkturních drah. Existuje mnoho větví, které vedou z těchto kanálů do různých orgánových systémů těla. Abnormální přítok energie do těchto meridiánů vede k dysfunkci postižených orgánů a nakonec k rozvinutí procesu onemocnění.

Tato vitální bioenergie je skutečně prouděním samotného života. Velmi rychle se zaktivuje stresem. Nestabilnost okolností, v nichž žijeme a které mění vzorce našeho vnímání, myšlenky i pocity, má za následek, že bioenergie reaguje okamžik za okamžikem. Konvenční medicínské měření tělesných reakcí je relativně pomalé. Letmé myšlenky, které mohou být provázeny emocionální bolestí, nevyvolávají v organismu měřitelné změny krevního tlaku nebo tepu; okamžitě je ale zaregistruje bioenergetický systém, ve kterém je možné prostřednictvím vědeckých, mentálních a klinických metod pozorovat celou řadu rychlých změn.

Celková rovnováha akupunkturního energetického systému těla je regulována činností brzlíku. Prostřednictvím brzlíku je bioenergetický systém úzce propojený s imunitním systémem. Chronický stres oslabuje imunitní tělesný systém, potlačuje činnost brzlíku a způsobuje nerovnováhu bioenergetického systému. Posilování brzlíku nebo užívání potravních doplňků ovlivňujících činnost brzlíku vrací bioenergetický systém do rovnováhy. Podrobnější vysvětlení se nachází v knihách Behaviorální kineziologie a Životní energie, které napsal John Diamond, MD.

Intervence vedoucí ke zmírnění stresu

Výzkum uskutečněný Liebeskindem a Shavitem v U.C.L.A během osmdesátých let objasnil souvislost mezi stresem, potlačením imunitního systému a vývojem rakoviny:

Odhalil, že nárazový stres ovlivňuje uvolňování mozkových opiátů, známých jako endorfiny. Stres ve formě opakujících se šoků potlačuje imunitní systém. Při silné imunitní odpovědi dochází v mozku k uvolňování endorfinů, tzv. přirozených ´zabijáků´ protirakovinných buněk, T-lymfocytů, které napadají a zabíjejí mladé rostoucí nádorové buňky. Když je ale imunitní aktivita potlačená a došlo ke snížení stavu endorfinů, aktivita protirakovinných buněk T-lymfocytů klesá.

Zpráva v časopise Science (223:188 – 190) uvádí: „Naše zjištění podporují názor, že centrální nervový systém provádí určitou míru kontroly nad vznikáním a rozvojem onemocnění modulováním imunitní funkce.“ Zpráva dále uvádí, že pocit bezmoci souvisel se snížením protirakovinné aktivity buněk typu ´zabiják´ a se zvýšeným růstem nádoru.

Deprese ve zvířatech, stejně jako v lidech, snižuje imunitní reakci, a tato bezmoc zmenšuje možnost ovlivnit, jak velkou moc nad stresující událostí osoba i zvíře cítí. Tato zjištění pomáhají vysvětlit, proč deprese a pocit bezmoci jsou spojené s rakovinou. Další výzkum potvrzuje zjištění, že stresová reakce je hlavním předpokladem pro vznik fyzické nemoci u zvířat i u lidí (Sapolsky, 2010).

Celkový dopad napětí na imunitní systém má za následek zablokování imunitního systému kvůli produkování protilátek, produkovaných imunitním systémem, které jsou zaměřeny proti jednomu nebo více vlastním proteinům. Pokud se tyto autoimunní protilátky samy zablokují, imunitní funkce se ještě jednou obnoví. Takže zablokování imunitního systém je reverzibilní. Například výzkum provedený v Pasteurově ústavu v Paříži vedl ke vzniku tzv. Bogomoletzova séra, které vyvolá reaktivaci imunitního systému, je-li aplikováno intradermálně injekčně. Tato léčba se nazývá I.B.R. léčení (imunobiologické omlazení). Malé množství séra se vstřikuje pod kůži během tří po sobě následujících dnů a má za následek rychlou reaktivaci imunitního systému.

Opětovné zaktivování uzdravujících tělesných reakcí se dá pozorovat v nelékařských intervencích, např. v souvztažnosti mezi meditační praxí a snížením stresu i deprese. Například výzkum probíhající u univerzitních studentů ukázal, že meditace vedla ke snížení jejich bouřlivých reakcí na stres, což bylo spojené se zmírněním jejich depresivnosti. Studie zjistila, že u studentů, kteří se poctivě účastnili šestitýdenní výuky v meditaci, se zlepšilo fungování jejich imunitního systému. U studentů v kontrolní skupině, kteří dostali vzdělávací informace o stresu bez vnitřní techniky, došlo k malému nebo žádnému fyziologickému či psychickému zlepšení (Pace a další, 2009).

Nepublikované výzkumné studie, uskutečněné během roku1980, kterých jsem účastnil jako klinický poradce, prokázaly větší účinnost vnitřních technik, na rozdíl od čistě léčebných metod na snižování stresu. Lékařské metody jako třeba progresivní relaxace měly pozitivní účinek; nicméně vliv na zlepšování srdeční frekvence a krevního tlaku je větší a dlouhodobější, pokud jsou vědomě aplikovány vnitřní mechanismy.

Tyto vědecké výsledky nebudou překvapivé pro lidi, kteří se naučili používat vnitřní technologie, jako je například upouštění od ulpívání, což je proces vnitřního odevzdávání, který lze aplikovat na všechny situace. Sdělují, že jsou schopni lépe zvládat stres, protože potom, co se naučili, jak upouštět od negativních pocitů, jakmile vyvstanou, jsou v obtížných situacích klidnější.

Kineziologické testování

Kineziologie čili testování svalů je užitečné pro zjišťování přímého vztahu mezi myslí a tělem. Základní způsob testování je nyní poměrně dost známý, je rovněž vysoce informativní a je jednoduché se mu naučit. Diagnostikové používají kineziologické metody k testování rovnováhy akupunkturního systému, akupunkturních drah a celkového fungování bioenergetického systému těla.

Kineziologie se zabývá především svalovým testováním, když náhlé oslabení svalů těla indikuje pokles bioenergie. Tato reakce může být vyvolána jakoukoli vnější negativní energií, která vnikla do bioenergetického systému.

Příčina může být fyzická – umělá sladidla, zářivkové osvětlení, syntetické potraviny a textilie, i některé rytmy, vznikající hudbou typu heavy metal nebo rap.

Pro naše pochopení je ale největším stimulem bezprostředně oslabující vliv negativní myšlenky nebo pocitu. Negativní myšlenka nebo pocit okamžitě oslabí tělo a vyvolá nerovnováhu v proudění tělesné energie.

Protože tento druh svalového testování tak krásně a dramaticky ilustruje spojení mezi myslí a tělem, stojí za námahu tento postup znát a zažít ho osobně; proto rozebereme detailně postup testování, který je velmi jednoduchý a vyžaduje pouze dvě osoby. Je důležité poznamenat, že oba, testující i testovaný, musí být nad úrovní odvahy (vibrační úroveň 200), aby bylo možné získat z testování přesné odpovědi (viz dodatek B); to znamená, že pravda se zobrazuje těm, kteří jsou jí oddáni.

Technika kineziologického testování

Testovaný člověk stojí s jednou rukou nataženou do strany a zvednutou do výše ramen. Druhý člověk ho testuje. Dvěma prsty zatlačí na několik vteřin na zadní stranu testovaného zápěstí, aby pocítil svalovou sílu. Když testující zatlačí směrem dolů, současně požádá testovaného, aby tlaku vší silou odolával. Přitom je důležité, že testující se na dotyčného neusmívá, neměl by mluvit a neměla by v tu chvíli hrát hudba. Nejlepší je, když se testovaný dívá na testujícího se zavřenýma očima jako na neutrální objekt, prázdnou zeď. Po několika pokusech testující pocítí sílu svalů testovaného.

Pro názornou ukázku, jak to probíhá, má testovaný začít myslet na nějakou emočně nepříjemnou situaci nebo na nějakého nepříjemného člověka. Zatímco tuto nepříjemnost udržuje v mysli, testující znovu na několik sekund zatlačí, aby otestoval sílu ruky, kterou testovaný stále drží vodorovně. Ten současně znovu zatlačí vší silou proti němu. Ukáže se velmi zřetelně, že při testování náhle došlo k velkému oslabení deltového svalu, který ztratil asi 50% ze své síly.

Pak má testovaný subjekt začít myslet na někoho, kdo miluje, a testování se zopakuje. Sval okamžitě zareaguje silně.

Je to působivý a vysoce hodnotný úkaz, který lze zažívat a pozorovat. Ověření se může opakovat s různými negativními předměty, které testovaný drží v druhé ruce, v ústech, na temeni jeho hlavy či na solárním plexu. Při testování se testovaný může dívat na rozsvícenou zářivku nebo na televizní reklamu, dá se vytestovat rozdíl mezi působením klasické hudby ve srovnání s heavy metalem nebo rapem; mezi doma upečeným a průmyslově vyrobeným chlebem; mezi cukrem a medem; mezi syntetickými tkaninami oproti bavlně, vlně nebo hedvábí; mezi syntetickými a přírodními potravinami; mezi syntetickým a organickým vitaminem C, obsaženým v šípkách. Dalšími testy se dají zjišťovat reakce dotyčného na dietní limonády, cigarety, mýdla, oblíbená jídla a jiné předměty, se kterými přichází často do kontaktu.

Při testování různých objektů a působení myšlenek a pocitů začne být brzy zřejmé, že všechno ve vesmíru má určitou vibraci a že tato vibrace má buď posilující, nebo oslabující účinek. Aby se například prokázal oslabující účinek energeticky negativní potravy, jako jsou umělá sladidla, není nutné mít jídlo v ústech. Bude mít stejný oslabující účinek, když bude umístěné v druhé ruce nebo na temeni hlavy.

Když člověk použije mechanismus odevzdávání a upustí od negativního pocitu, svalové testování, které jsme popsali, ukáže, že došlo ke změně ze slabé reakce na silnou. Když upustíme od negativních myšlenek nebo přesvědčení, nemají už sílu vyčerpávat naši energii.

Základní zákonitostí vědomí je: Jsme podrobeni pouze tomu, co udržujeme v mysli. Tělo bude reagovat na to, čemu věříme. Jestliže jsme přesvědčeni, že určitá substance je pro nás špatná, pak se obvykle vytestuje svalová slabost. U jiné osoby, která věří, že tato substance je dobrá, vyvolá stejná substance posílení. Co je pro nás stresující, je tedy čistě subjektivní. Svalové testování reaguje stejně na to, čemu nevědomky věříme, jako na přesvědčení, která si uvědomujeme. Testování často odhalí, že osoba podvědomě cítí nebo se domnívá pravý opak toho, o čem si myslí, že tomu věří. Člověk může být například přesvědčený, že se chce uzdravit, ale podvědomě spoléhá na výhody, plynoucí z jeho onemocnění. Jednoduchý svalový test odhalí o této věci pravdu.

Souvislost vědomí se stresem a nemocí

Jak jsme viděli, náchylnost ke stresu a zranitelnost má přímou souvislost s naší celkovou úrovní emocionálního fungování. Čím jsme na stupnici vědomí výš, tím méně budeme reagovat stresujícím způsobem. Můžeme se podívat na jednoduchou událost z každodenního života a demonstrovat rozdíly v reakcích na ni.

Řekněme například, že jsme zaparkovali své auto a ve chvíli, kdy jsme z něj vystoupili, auto parkující před námi do něj s žuchnutím narazilo. Nárazník a přední část našeho blatníku jsou promáčknuté. Různé úrovně vědomí by mohly zareagovat následovně:

Zahanbení: „Jak trapné. Jsem tak mizerný řidič. Nedokážu ani zaparkovat auto. Ze mě jakživo nic nebude.“

Pocit viny: „Měl jsem to předpokládat. Jak jsem hloupý! Měl jsem to zaparkovat líp.“

Apatie: „Jaký to má všechno smysl? Takové věci se mi dějí pořád. Beztak mi tu pojistnou událost asi neuznají. Mluvit s tím chlapem nemá smysl. On mě prostě zažaluje. Život nestojí za nic.“

Smutek: „Auto je teď poničené. Nikdy už nebude takové jako dřív. Život je hrozný. Nejspíš mě to bude stát spoustu peněz.“

Strach: „Ten chlap pravděpodobně zuří. Mám strach, že mě praští. Bojím se s ním mluvit. Asi mě zažaluje. Nejspíš už nikdy nedám to auto do pořádku. Lidé v autoservisu mě vždycky vezmou na hůl. Pojišťovna z toho pravděpodobně vycouvá a já budu ten, kdo za to může.“

Touha: „Můžu na tom vydělat hodně peněz. Myslím, že se budu držet za krk a tvářit se, že jsem zraněný. Můj švagr je právník. Zažalujeme toho idiota, aby přišel o všechno. Zaplatí mi to podle nejvyššího odhadu a opravit si to nechám levně.“

Hněv: „Ten zatracený idiot! Myslím, že tomu chlapovi dám lekci. Zaslouží si pořádnou ránu do nosu. Zažaluju ho, aby přišel o všechno, a postarám se, aby trpěl. Krev se ve mně vaří. Klepu se vzteky. Mohl bych toho bastarda zabít! „

Pýcha: „Dívejte se, kam jedete, vy blázne!´ Bože můj! Svět je plný takových nemotorných idiotů! Jak se opovažuje poškodit moje nové auto? Co si sakra myslí, že je? Nejspíš má mizerné pojištění; to moje je díky Bohu maximální.“

Odvaha: „No, oba máme pojistku. Zapíšu si údaje a zpracuju to. Je to otrava, ale zvládnu to. Promluvím si s tím řidičem a vyrovnáme se mimosoudně.“

Nestrannost: „Takové věci se v životě stávají. Nemůžete najezdit ročně 20.000 mil, aby se přitom občas neohnul blatník!“

Ochota: „Jak bych mohl tomu chlápkovi pomoci, aby se uklidnit? Nemusí se kvůli tomu cítit rozrušený. Prostě si vyměníme potřebné informace o pojištění a bude to v pořádku“.

Přijetí: „Mohlo to být horší. Aspoň že se nikdo nezranil. Tak jako tak jde jen o peníze. Pojišťovna se o to postará. Myslím, že ten chlápek je rozrušený. To je přirozené. S takovou věcí se prostě nedá nic dělat. Díky bohu, že neřídím tenhle vesmír. Je to jen malá nepříjemnost.“

Rozumnost: „Buďme praktičtí. Chtěl bych to vyřešit co nejrychleji, abych se dostal ke svým obvyklým činnostem. Jaký je nejefektivnější způsob, jak náš problém vyřešit?“

Láska: „Doufám, že ten chlapík není rozhozený. Uklidním ho. (Druhému řidiči řekne):“ Uvolněte se. Všechno je v pořádku, oba jsme pojištěni. Vím, jaké to je. Stalo se mi to taky. Byla to menší promáčklina a opravili nám to za den. Nebojte se – nebudeme to hlásit, pokud nechcete. Možná to můžeme odečíst a vyhnout se zvýšení pojistného. Není to nic, kvůli čemu bychom se měli znepokojovat.“ (Ujišťuje rozrušeného řidiče, přátelsky mu pokládá ruku na rameno.)

Mír: „No není tohle šťastná náhoda? Tak jako tak jsem chtěl nechat opravit to, co v nárazníku chrastí, a blatník byl už trochu pošramocený. Teď to budu mít zadarmo. Řekněte, nejste Jirkův švagr? To

jste právě ten chlapík, kterého jsem chtěl poznat. Mám docela velkou firmu, tak to pro mne můžete udělat. Bude to výhodné pro nás oba. Vypadáte jako ten pravý člověk, který se na to může podívat. Co takhle dát si šálek kávy a probrat to spolu? Mimochodem, tady je můj průkaz pojištěnce. Vida, je to stejná společnost jako ta vaše. To je ale náhoda. Všechno dopadne dobře. Žádný problém.“ (Odchází a notuje si s novým přítelem, nehodu už pustil z hlavy.)

To, co jsme teď popsali, ilustruje všechno, co bylo řečeno. My sami vytváříme stresové reakce jako důsledek toho, co v sobě držíme. Potlačené pocity určují naše přesvědčení a to, jak vnímáme sebe i druhé. To zase doslova vytváří události a incidenty ve světě, události, které my pak překroutíme a cítíme se kvůli svým reakcím provinile. Je to systém iluzí, který sám sebe posiluje. Právě to mají osvícení mudrci na mysli, když říkají: „Všichni žijeme v iluzi.“ Všechno, co prožíváme, jsou naše vlastní myšlenky, pocity a názory, které promítáme do světa a které ve skutečnosti způsobují, že dochází k tomu, co pozorujeme.

Většina lidí zažila v té či oné době všechny rozmanité úrovně vědomí, obecně ale máme sklon fungovat na té či oné úrovni po dlouhá časová údobí. Většina lidí je zaujatá především přežitím ve všech jeho subtilních podobách, a tak v první řadě projevují strach, hněv a touhu po zisku. Nevědí, že stav ochoty je nejmocnější ze všech nástrojů pro přežití.

Jak jsme uvedli v předchozí kapitole, je zajímavé, že mít psího mazlíčka může život člověka prodloužit o 10 let. Láska, náklonnost, péče o jiné bytosti a společenství, které je s vlastněním psa spojené, zmírňuje negativní dopady stresu. Láska stimuluje endorfiny a životní energii, vnáší hojivý balzám do života, náchylného ke stresu.

[1] http://lekarske.slovniky.cz/pojem/selyeho-syndrom (pozn. překl.)

Následující část: Kapitola 15. Vztah mezi Myslí a Tělem
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 16. Co přináší odevzdávání

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:32:56

Kapitola 16. Co přináší odevzdávání
Předcházející část: Kapitola 15. Vztah mezi Myslí a Tělem

Emocionální růst

Nejpatrnější a nejlépe viditelný účinek upouštění od negativních pocitů je obnovení emocionálního a psychického růstu a vyřešení problémů, které často byly dlouholeté.

Když začínám vnímat, jak mocné důsledky má odstraňování překážek, které v mém životě blokovaly úspěšnost a spokojenost, objevuje se radost a spokojenost.

Brzy zjistím, že všechny omezující myšlenky a negativní přesvědčení, kterých jsem se naivně držel, protože jsem je považoval za pravdivé, byly pouhými důsledky nahromaděných negativních pocitů.

Je-li tu ochota upouštět od nich, pak myšlenkový vzorec se změní z „nemůžu“ na „můžu“ a „je mi příjemné to udělat.“ Celé oblasti života se mohou otevřít. Co bývalo nepříjemné nebo to jaksi nešlo, může se dít bez námahy a s potěšující činorodostí.

Příkladem tohoto pokroku je zkušenost inteligentního, úspěšného muže středního věku, profesionála, který po celý svůj život neuměl tančit. Tancoval tím nejhorším možným způsobem a během svého života několikrát navštěvoval taneční hodiny. Pokaždé ale zjistil, že je prkenný, neohrabaný a nejistý. Pouhou silou vůle se mu občas dařilo pohybovat se na tanečním parketu, ale nikdy si to užíval a vždycky se cítil nesvůj. Jeho pohyby působily ztuhle a promyšleně a celému prožitku chybělo uspokojení, což nijak nepřispívalo k jeho sebeúctě.

Po zhruba ročním praktikování techniky odevzdávání byl na párty se ženou, která trvala na tom, aby vstal a šel si zatančit. „Víš, že tancovat neumím,“ řekl. Snažně ho prosila: „Ach, pojď a zkus to“. Trvala na svém a řekla: „Zapomeň na nohy. Jen mě sleduj a dělej to, co dělá moje tělo.“ Neochotně souhlasil a pokračoval v odevzdávání svých pocitů odporu a úzkosti.

Na parketu se úplně odevzdal. Jeho vnitřní pocity se okamžitě posunuly po škále vzhůru od apatie k lásce a on ke svému úžasu najednou začal tančit tak, jak o tom vždycky snil a jak to záviděl druhým! Zasáhlo ho poznání „Já to zvládnu!“, posunul se dál, od lásky k radosti a dokonce k extázi. Jeho radost vyzařovala na všechny kolem. Přátelé přestali tančit, aby se mohli dívat. Ze stavu vrcholné radosti najednou vstoupil do zkušeností jednoty se svou taneční partnerkou. Najednou uviděl, že z jejích očí se dívá jeho vlastní Já a zjistil, že za všemi jednotlivými já ve skutečnosti existuje jen jedno jediné Já. On i ona začali být telepaticky propojeni. Znal každý její krok o zlomek vteřiny dřív, než ho udělala. Byli v dokonalé harmonii a tančili, jako kdyby to nacvičovali a tančili spolu po mnoho let. Stěží dokázal zvládat svou radost. Tanec začal být snadný a docházelo k němu samo od sebe, bez jakékoliv vědomé myšlenky na něj. Čím déle tančili, tím víc energie cítil.

Byl to vrcholný zážitek, který změnil celý jeho život. Té noci došel domů a ještě si trochu zatančil. Volný styl ve stylu disko ho vždycky děsil víc než kterýkoliv jiný, protože v něm nebylo nic k zapamatování. Vyžadovalo to spontánnost a pocit uvolněnosti, což je přesně to, čeho nebyl předtím schopný. Doma si pustil disko hudbu a protančil celé hodiny. Pozoroval sám sebe v zrcadle, fascinován poddajností těla a vnitřním pocitem svobody.

Najednou se mu v živých barvách vybavil jeho minulý život. Byl v něm skvělým tanečníkem a teď se začal rozvzpomínat na konkrétní pokyny, které mu v tom životě dávali jeho učitelé. Když následoval jejich pokyny, výsledky byly úžasné! Zjistil, že existuje vyvážený vertikální gravitační střed v něm samém a začal se kolem něj otáčet v dokonalé vyváženosti. Pohyboval se naprosto bez námahy a stal se pouhým svědkem tance. Už tu nebyl žádný

pocit ´já´, jen radost a samotný tanec. V tom okamžiku pochopil skutečnou podstatu sufijského tance vířících dervišů. Jejich schopnost kroužit a točit se bez závrati nebo únavy – tento konkrétní stav vědomí vyplýval z odevzdání individuálního já.

Zlomová zkušenost, kterou ten člověk zažil na tanečním parketu, se pak sama přenesla do mnoha dalších předtím zablokovaných oblastí jeho života. Kde bylo nějaké omezení, nastal teď rychlý rozvoj. Změny byly velice zřetelné jeho rodině i přátelům, jejichž pozitivní zpětná vazba zvyšovala jeho sebeúctu i jeho zájem pokračovat v upouštění od negativních pocitů a myšlenek, které v životě blokovaly pociťování radosti.

Tato zkušenost byla popsána tak detailně z řady důvodů. Ilustruje škálu vědomí, uvedenou v předchozí kapitole. Ten člověk byl celých padesát let v dotyčné oblasti svého života na nejnižším konci stupnice, s přesvědčením ´nedokážu to´. Zábrany snižovaly jeho sebedůvěru a důsledkem bylo, že se tanci vyhýbal. Po mnoho let se mu dařilo stranit se společenských událostí, na kterých se tančilo. Kvůli těmto zábranám se hněval sám na sebe a kdykoliv se ho někdo pokusil přimět k tanci, pocítil vztek. Během několika sekund až minut prožil každou emoci v celém jejím rozsahu a procházel celou cestou až na vrchol. V tom okamžiku vyvstalo vyšší vědomí s náhlým duchovním uvědoměním velmi vysokého stupně. S vyšším vědomím přišlo porozumění a projevily se psychické schopnosti (telepatická komunikace, synchronicity a vzpomínky na minulý život). V důsledku toho se jeho chování změnilo a jeho živoucí energie odstraňovala nekonečné řady bloků a omezení. Objevovaly se pozitivní sociální reakce a pozitivní zpětné vazby, které posilovaly zaktivovanou motivaci rozvíjet se.

Míra kultivace emocionálního růstu, o níž se zmiňují ti, kteří používají mechanismus odevzdávání, souvisí s tím, nakolik důsledně upouštějí od svých negativních pocitů, a s věkem to nijak nesouvisí. Pomáhalo to všem stejně, od teenagerů až osmdesátileté.

Potlačené a silou ovládané pocity vyžadují energii odporu, aby mohly zůstat neprojevené. K potlačování vlastních pocitů je nutná energie. Když se tyto pocity odevzdají, energie, kterou se potlačovala negativita, je teď k dispozici pro konstruktivní využití. Důsledkem odevzdávání je, že je k dispozici větší množství energie pro tvořivost, pro další vývoj, práci a mezilidské vztahy. Roste kvalita těchto činností i potěšení z nich.

Většina lidí je příliš vyčerpaná, než aby vnášeli opravdu vysokou kvalitu do svých zkušeností, dokud se nevyřeší negativní programy, které jim v tom brání.

Řešení problémů

Účinnost odevzdávání je při řešení problémů často docela udivující. Porozumět tomuto procesu je velmi důležité, protože je naprosto odlišný od metod, běžných ve světě. Přístup, který vede k rychlým a snadným výsledkům, je následující:

Nehledej odpovědi; místo toho upusť od pocitů, které jsou v pozadí otázky. Když jsem upustil od pocitu za otázkou, mohu upustit i od jiných pocitů, které bych mohl také mít v souvislosti s tím, co vnímám jako problém.

Když jsem nakonec plně odevzdal všechny jednotlivé pocitové komponenty, odpověď už na mne čeká. Nebudu ji muset hledat.

Zvažme, jak jednoduché a snadné to je ve srovnání s obvykle dlouhými, nekonečnými a neefektivními pokusy mysli problém vyřešit. Mysl obvykle usilovně hledá a donekonečna kritizuje,

sáhne po první možné odpovědi a pak po další. Příčinu nemůže mysl zjistit, protože se dívala na nesprávné místo.

Podívejme se na běžný každodenní příklad, jak systém pracuje. Řekněme, že nesouhlasíme s naší přítelkyní, na který film bychom se mohli zajít podívat do kina. Pozorujme pocit, který je příčinou problému. Řekněme, že v tomto případě objevíme pocit hněvu a zášti, konkrétně že se cítíme rozzlobení kvůli tomu, že spolu trávíme málo času, naplněného romantikou. To, co ve skutečnosti chceme, je prožít spolu láskyplně dnešní večer. Když jsme si ve svém nitru ujasnili, že to, co opravdu chceme, je láskyplné spojení, najednou nám svitne, že vůbec nechceme jít do kina. Chceme jen být spolu. Nebo by mohl nastat opak. Mohli bychom zjistit, že pocitem skrytým za přáním jít do kina je strach, protože se chceme vyhnout večerním rozhovorům a blízkosti naší přítelkyně. Vidíme, že pocity, které se v nás nahromadily, jsou nepříjemné. Cítíme odpor, takže upustíme od chtění ten pocit změnit a jen mu dovolíme, aby tu byl. Je v pořádku cítit tento odpor. Když upustíme od svého odporu k pocitu rozhněvanosti, cítíme se méně provinilí, přiznáme své přítelkyni, že jsme cítili odpor. Začne dialog a dozvíme se, co cítí i ten druhý. Oba cítíme úlevu, jsme si bližší a pak řekneme: „K čertu s filmem. Zůstaňme doma, pomilujme se a pak můžeme jít spolu na procházku při měsíčním světle.“

Tento přístup je užitečný při každém rozhodování. Když si nejprve ujasníme svoje základní pocity, rozhodnutí jsou realističtější a rozumná.

Vzpomeňme si, jak často jsme změnili svůj názor a litovali jsme svých minulých rozhodnutí. Je tomu tak, protože za naším rozhodnutím byl nerozpoznaný pocit, od kterého jsme neupustili. Když pak proběhlo to, k čemu jsme se rozhodli, pocit za naším rozhodnutím se změnil. Pak díky pociťování nového prostoru se rozhodnutí rozpoznalo jako nesprávné. To se děje s takovou pravidelností, že většina lidí se bojí se rozhodovat, protože minulá rozhodnutí se často dodatečně ukázala jako chybná.

Řešení problémů prostřednictvím mechanismu upouštění od svého přesvědčení může často bleskově vnést světlo do dlouhotrvajících problémů. Chcete-li zjistit, jak rychle to může fungovat, vyzkoušejte si to. Vyberte si několik dlouhodobých problémů a přestaňte hledat odpovědi. Podívej se především, jaký Tvůj základní pocit způsobil, že se objevil problém. Jakmile se od tohoto pocitu upustí, odpověď se objeví automaticky.

Životní styl

Mnoho našich činností a připoutaností je vyvolaných strachem a hněvem, pocitem viny a hrdosti. Když se v nějaké oblasti od těchto negativních pocitů upustí, posuneme se k odvaze. Na této úrovni se začnou v životě objevovat změny. Nebo pokud se rozhodneme pokračovat ve stejném jednání, motivace je jiná, a proto bude docházet k jiným výsledkům než v minulosti.

Emoční přínos bude přinejmenším rozdílný. Místo zarputilého uspokojení můžeme zažívat radost. Můžeme zjistit, že děláme stejné činnosti jako předtím, ale děláme to teď z radosti, ne z pocitu povinnosti. Děláme to proto, že chceme, ne proto, že musíme. Určitě to bude vyžadovat mnohem méně energie.

Objevíme jednu velmi příjemnou věc, že naše schopnost mít rád daleko přesahuje to, o čem jsme kdy snili. Čím víc odevzdáváme, tím láskyplnější se stáváme. Stále častěji a častěji budeme ve svém životě dělat věci, které máme rádi s lidmi, k nimž cítíme prohlubující se lásku. Když se to děje, náš život se proměňuje. Vypadáme jinak. Lidé na nás jinak reagují. Jsme uvolnění, spokojení a bezstarostní. Lidé jsou k nám přitahováni, protože se s námi cítí pohodlně a spokojeně. Servírky a taxikáři začnou k nám být ze záhadných důvodů pozorní a galantní a udiví nás to: „Co na ty lidi tak zapůsobilo?“ Odpověď na tuto otázku zní: „Vy“.

Jak upouštíme od negativnosti, dostáváme se ke své vlastní moci. Děje se to samo od sebe. Po celou dobu tu totiž byla vnitřní spokojenost, a když se odevzdalo všechno, co ji

blokovalo, znovu zazářila. Teď ovlivňujeme pozitivním způsobem každého, s kým se dostáváme do kontaktu. Láska je ze všech energetických vibrací nejmocnější. Pro lásku jsou lidé ochotni jít jakkoliv daleko a dělat věci, které by nikdy neudělali ani pro sebevětší množství peněz.

Když se odstraní negativní bloky a ´já nemůžu´, otevírají se nám celé nové životní oblasti. Úspěšnost pramení z toho, že děláme co nejlépe to, co děláme rádi, ale většina lidí je svazovaná představami, co by měli dělat. Když se upustí od omezování, začnou nám být přístupné celé nové oblasti, ve kterých je možné být kreativní.

Příkladem může být případ mladé ženy se spoustou přirozeného hudebního talentu, která trávila většinu svého času v nudném zaměstnání, protože cítila, že by se ho měla z finančních důvodů držet. Když byla doma sama, nejraději hrála na hudební nástroje. Bylo to něco, co dělala výhradně pro svou osobní potřebu. Jiným lidem, dokonce i blízkým přátelům, hrála kvůli nedostatečné sebedůvěře jen zřídkakdy. Potom, co začala upouštět od vnitřních zábran – všech nízkoenergetických pocitů, které blokovaly její umělecký projev – její sebedůvěra a schopnosti narůstaly tak rychle, že začala hrát na veřejných shromážděních. Její talent byl dobře přijímán a následovala činorodá hudební kariéra. Udělala profesionální nahrávku, která byla natolik úspěšná, že mohla začít pracovat na částečný úvazek a začala tak věnovat více času i energie své rozvíjející se kariéře, která jí přinášela velkou radost a uspokojení. I když o podnikání nic nevěděla, založila si vlastní hudební studio a během jednoho roku začala distribuovat nahrávky na celonárodní úrovni a pak i v Evropě. Ke svému potěšení zjistila, že v tom, co ji těší dělat co nejlépe, je velmi úspěšná. Její rostoucí vitalita a spokojenost byly všem zřejmé a její úspěšnost se šířila i do dalších oblastí jejího života.

Dalším příkladem je inženýr středního věku bez tvůrčích schopností, který odjakživa nenáviděl poezii. Když se naučil upouštět od svých negativních pocitů, náhle zjistil, že píše Haiku (klasická forma japonské poezie). Začal jí psát kvanta bez jakékoliv námahy a později se v něm vyvinula schopnost automatického psaní.

Ještě další je případ šedesátileté ženy, která se rozhodla vrátit se k částečnému úvazku na vysoké škole, i když už měla práci na plný úvazek. Nakonec získala bakalářský titul, pak magisterský titul, a nakonec Ph.D., stala se důležitým manažerem s velkou zodpovědností.

Existují doslova tisíce příkladů rychlé expanze, které by bylo možné citovat a k nimž došlo v životech lidí, když odevzdali pocit ´já to nedokážu´. Často se tak může zčistajasna vyřešit životní situace, která byla velmi dlouho neřešitelná.

Paradoxně mohou být tyto průlomy a expanze pro přátele a členy rodiny zneklidňující, jelikož došlo ke změně ve vyváženosti. Věci, které jsme dělali s pocitem staženosti, ze strachu, protože jsme se cítili provinile nebo ze smyslu pro povinnost, je možné najednou hodit přes palubu. Nové úrovně vědomí změní vnímání a otevřou se nové obzory. Mnohé z těchto motivací, které lidi popohánějí, mohou náhle zeslábnout. Věci jako jsou peníze, věhlas, váženost, postavení, prestiž, moc, ambice, konkurenceschopnost a potřeba zajišťovat si bezpečí ztrácejí na významu. Jsou nahrazované motivacemi lásky, spolupráce, naplňování, svobody, tvůrčího vyjadřování, expanze vědomí, porozumění a duchovního uvědomování. Vzniká sklon spoléhat víc na intuici a vyciťování než na myšlení, rozumnost a logiku. Lidé, kteří jsou velmi ´jangoví´, mohou objevit svou ´jinovou´ stránku, a naopak. Rigidní naprogramování uvolní prostor flexibilitě. Důležitější než sebezabezpečování a sebeochrana začne být objevování a prozkoumávání. Osobní životy začínají nabírat na dynamičnosti a místo uvíznutí v navyklých rutinních šablonách se objevuje aktivita.

Jedním z překvapujících zjištění o mechanismu odevzdávání je, že k zásadním změnám může dojít velmi rychle. Celoživotní vzorce mohou náhle zmizet a od dlouholetých zábran se dá upustit během několika minut, hodin nebo dní. Rychlé změny jsou doprovázené zvýšenou živostí. Životní energie, která se uvolnila upuštěním od negativity, teď proudí do pozitivních postojů, myšlenek a pocitů, současně s postupným zvyšováním osobní výkonnosti. Myšlení je teď efektivnější. Dosáhne se toho víc s menší námahou.

Odstraněním pochybností, strachu a zábran získá záměr velkou sílu. S odstraněním negativity se uvolňují dynamické síly, takže to, co bylo kdysi nemožným snem, se teď stává uskutečnitelným cílem.

Vyřešení psychologických problémů:

Srovnání s psychoterapií

Obecně lze říci, že odevzdávání často zafunguje rychleji než psychoterapie. Je často osvobodivější a víc podněcuje růst vědomí a uvědomování. Psychoterapie je ale vhodnější pro objasňování základních vzorců. Obojí může dobře fungovat současně. Mechanismus odevzdávání usnadňuje a urychluje psychoterapii a zvyšuje její cíle. Psychoterapie může být uspokojivější intelektuálně, díky její verbální povaze a její zaměřenosti na ´proč?´, skryté za jednáním. Nicméně to je i jejím omezením. Příliš často se skutečně dosáhne jen intelektuálního vhledu a emocionální zpracovávání je pomalé, často je bolestivé a může nakonec vést ke snaze se mu vyhnout. Mechanismus odevzdávání se naproti tomu zabývá emocionálním ‚proč‘ v každém okamžiku, bez zapojení intelektu. ´Proč´ se objasní samo, jakmile se upustilo od emocionálního ‚proč‘. Jedna věc je analyzovat příčinný základ deprese a něco zcela jiného plně vstoupit do hloubky beznaděje upuštěním od svého odporu ji cítit. Ochotou plně procítit každý pocit, každou myšlenku a každé nepatrné uspokojení, které jste z nich pocítili, se osvobodíte. Není nutné zjišťovat příčinu deprese, abyste se osvobodili od toho, ´čím´ je.

Cíle odevzdávání daleko přesahují cíle psychoterapie. Konečným cílem upouštění od ulpívání odevzdáváním je naprosté osvobození. Cílem terapie je opětovné vyrovnání ega, aby bylo zdravější a vyváženější. Oba systémy jsou založené na různých paradigmatech reality. Cílem psychoterapie je nevyhovující mentální programy nahradit programy uspokojivějšími. Cílem upouštění od ulpívání je odstranění omezujících mentálních a emocionálních programů. Jedná se o dosažení nepodmíněné mysli a nakonec o transcendenci samotné mysli do vyšších stavů, do uvědomování si láskyplnosti a míru.

Při terapii vzniká závislost na terapeutech, na jejich výcviku a technikách, dochází k závislosti i na psychologické teorii, kterou terapeut a pacient přijali. Vědecký výzkum ukazuje, že výsledky terapie nesouvisejí s terapeutovými zkušenostmi s psychoterapií, na jeho kvalifikaci nebo technice; souvisejí s interakcí mezi pacientem a terapeutem a se stupněm pacientovy touhy po uzdravení, stejně jako s jeho přesvědčením a důvěrou v terapeuta. Takže tu působí psychické faktory, které se v psychoterapii neberou v úvahu.

V technice upuštění od ulpívání neexistuje žádná role pacienta a žádná závislost na jiném člověku nebo teorii. Trvalé zdroje neurotických programů se samy automaticky otevírají a rozpouštějí se úměrně tomu, jak se přijímají a odevzdávají. Jejich základ je často v hloubce, se kterou psychoterapie nepřichází do kontaktu. S výjimkou několika holistických systémů (např. jungiánské analýzy, transpersonální psychologie) se terapie může zakládat na omezeném chápání celé mysli. Běžně se zabývá jen na částí ega. Ignoruje a nechápe velké síly, které mysl determinují, řídí a ovládají. Jelikož cílem většiny psychoterapie je dobře přizpůsobené ego, nebere se v úvahu to, co ego přesahuje.

Na rozdíl od toho je cílem upouštění od ega jeho eliminace. Ego je plné obav, je omezené, a když se odevzdá, objeví se vnitřní Já a odhalí se to, co bylo odjakživa daleko mocnější. Mnoho psychoterapeutů nemá žádné skutečné poznání Já a jsou proto slepí k realitě jako takové. Co se týče účinnosti, psychoterapie je jako kůň s bryčkou, zatímco mechanismus odevzdávání a upouštění od ulpívání je jako kosmická loď. Během doby, kterou potřebuje psychoterapie, aby došlo k malému posunu v omezené oblasti, došlo odevzdáváním k posunu daleko za ni, do zcela nové dimenze.

Upouštění od ulpívání má zvláštní výhodu v tom, že odevzdáním jednoho negativního pocitu se odebere energie mnoha dalším negativním pocitům, takže neustále dochází k jejich celkovému ovlivňování. Například jeden úspěšný a vzdělaný člověk měl po celý život hrozný strach z výšek, intenzivní fobii. V době, kdy se učil jak využívat techniku odevzdávání, zažíval ve svém životě mnoho naléhavých problémů. Potom, co se naučil je odevzdávat, měl spoustu práce s odevzdáváním svých pocitů a obav, týkajících se hlavních životních problémů, a nikdy se nezabýval svým celoživotním strachem z výšek. Když se později ocitl v situaci, která měla za následek, že stál na střeše, udivilo ho, když zjistil, že jeho strach z výšek se podstatně zmenšil. Potěšilo ho to a došel až na okraj střechy, kde se posadil a pohupoval nohama. Dokázal teď vylézt po žebříku a celou hodinu chodit po střeše bez pocitu nepohodlí. Z toho je zřejmé, že odevzdáním jednoho strachu se zmenšují všechny strachy, bez konkrétní specifikace.

Psychoterapie se zaměřuje na zkvalitňování neurotických schémat. Upouštění od ulpívání ale vede k rozpouštění příčin všech neurotických formací. To zruší základní strukturu maladaptivního cítění a chování. Psychoterapie se snaží o vylepšení neurotické rovnováhy. Odevzdávání ale všechnu nerovnováhu eliminuje.

Omezením většiny psychoterapeutických systémů je, že terapeut se zaměřuje jen na to, co svět chápe jako zdravé, fungující ego, se všemi jeho omezeními. V tomto paradigmatu se za zdravého považuje pacient, sdílející obecné iluze a omezení, které společnost ani terapeut neberou v úvahu. Cílem mechanismu odevzdávání je naopak překonání iluzí o světě, dosažení konečné pravdy, která ho překračuje – což je realizace Já – a odhalení samotné podstaty mysli, zdroje všeho myšlení i cítění. Cílem upouštění od ulpívání je odstranění samotné příčiny všeho utrpení a bolesti. Zní to radikálně a překvapivě, a ve skutečnosti to tak opravdu je! V konečném důsledku všechny negativní pocity pramení ze stejné příčiny. Když se dostatečně upustilo od negativních pocitů, příčina se odhalí sama. Když se upouští od této příčiny i od sebeztotožňování s ní, ego se rozpouští. Příčina utrpení proto ztrácí samotný základ své síly.

Každý z nás má určité množství negativních pocitů, které jsme v sobě nastřádali. Když se rozpustí nátlak popírání v pozadí emoce, k emoci už nedochází. Když se například po nějakou dobu neustále odevzdává strach, nakonec se vyčerpá. Pak začne být obtížné nebo téměř nemožné dál cítit strach. Je třeba stále víc a víc podnětů, aby se mohl objevit. A člověk, který se vzdal velkého množství strachu, se nakonec musí o něj opravdu hodně snažit. Energie strachu tu už prostě není. I hněv se postupně snižuje, takže ani velká provokace ho nedokáže vyvolat. Člověk s nepatrným množstvím strachu nebo hněvu cítí po celou dobu především láskyplnost a zažívá milující přijímání událostí, lidí i ran osudu.

Cílem odevzdávání je transcendence. Psychoterapie akceptuje úrovně chování jako prospěšné, což je z hlediska úplného osvobození nepřijatelné. V psychoterapii by například minimální strach, hněv a hrdost mohly být považované za nezbytné nebo za přijatelné úrovně fungování, snad i za ´zdravé´. Ale jak jsme viděli, vrozená ničivost těchto nižších stavů není v konečném důsledku přijatelná – vzhledem k tomu, že máme moc odevzdáváním negativní emoce úplně překročit. Za ´přijatelnou úrovní fungování´ nás čeká naše vyšší předurčení: naprostá volnost.

Následující část: Kapitola 17. Transformace
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 17. Transformace

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:34:33

Kapitola 17. Transformace
Předcházející část: Kapitola 16. Co přináší odevzdávání

I když se odevzdávání jeví jako jednoduché a snadné, jeho konečné účinky jsou nesmírně hluboké. Bezprostřední odevzdání, ke kterému došlo jen tak bez přípravy, může někdy přivodit významnou změnu v našem životě. Je to podobné jako s lodním kormidlem. Pootočíme-li jím jen o jeden stupeň, zaznamenáme velmi malý rozdíl, ale jak loď popluje v moři hodinu za hodinou a den za dnem, změna jednoho stupně způsobí, že nakonec dopluje na velmi odlišné místo, mnoho mil od toho, kde bychom se ocitli, kdyby byla pokračovala v původním směru.

V této kapitole chceme prověřit, jak odevzdávání ovlivňuje ty životní oblasti, o které mají lidé největší zájem: zdraví, hmotné zabezpečení a pocit plné spokojenosti. Probereme si, jak většina lidí tyto oblasti obvykle prožívá, a porovnáme to se změnami, které se začnou objevovat s pokračující praxí odevzdávání. Když pozorujeme životy těch, kteří tuto techniku používají, jsou to změny docela zřejmé. Stejně zřejmé začnou být ve vašem vlastním životě. Někdy si je ani neuvědomíte, proto se doporučuje mít seznam svých cílů a zaškrtnout si, když došlo k jejich dosažení, takže si budete svůj pokrok uvědomovat. Tento stupínek k sebeuvědomění slouží k překonání podivného chování mysli. Když se rozhodneme pro konkrétní techniku ke zlepšení našeho života a když ke zlepšení dojde, mysl má zvláštní sklon dotyčnou techniku, která změnu přinesla, brát na lehkou váhu. Jako kdyby ego mysli bylo tak domýšlivé, že odmítá uvěřit i v případě, kdy důvěra je namístě.

Sklon mysli zpochybnit vnitřní pokrok je někdy docela komický. Například muž, který měl po 23 let stále stejný post v zaměstnání, začal používat praxi odevzdávání. Během několika měsíců byl nečekaně povýšen do pozice viceprezidenta a než rok skončil, stal se prezidentem celé společnosti. Když se ho zeptali, jestli je spokojený s tím, čeho dosáhl používáním této vnitřní metody, jeho mysl ji naprosto odmítla vzít v úvahu a svoje dosažení připsal ´změnám zvyklostí v oblastech byznysu´. Jeho manželství se také zlepšilo a mysl opět přisoudila zlepšení vnějším příčinám. „Postoje mé ženy se nakonec změnily.“ Ve vztahu s jeho synem také došlo k pokroku, jeho mysl ale opět obešla vnitřní transformaci a řekl, že k tomu došlo, protože jeho syn ´stárne´.

V rozborech, které následují, se ukáže, že vyvolat přechod z určitého stavu do stavu vyššího není těžké. Může se nám to zdát ´obtížné“´ jen z pohledu současného vnímání. Je důležité mít na paměti, že jakmile se odevzdáme, naše vnímání se změní. Naše cíle budou automaticky vyšší. Co se zdá být teď nemožné, bude pro nás po nějaké době praktikování této techniky docela samozřejmé.

Také si všimneme, že když mysl na nižší úrovni oponuje úrovni vyšší, bude v ní občas docházet k zvláštnímu odporu k popisům, jak vyšší úroveň funguje. Začne být kritická a pokusí se zachovat si tvář zesměšňováním vyššího stavu. Jedná se o jedinečnou příležitost, protože jde přesně o ten postoj, který člověku brání v dosažení vyššího stavu života. Samotné čtení tohoto materiálu je neocenitelné, protože přesně odhalí existující bloky i důvody, proč teď není možné dotyčných cílů dosáhnout. Když se objeví odpor, kritika a znevažování, můžeme se jich začít vzdávat právě teď, když o nich čteme, a upouštět od nich. Je to skvělá příležitost k rozpoznávání toho, co uvnitř blokuje možnost těchto cílů dosáhnout. Jak řekl Pogo, „Identifikovali jsme nepřítele a jsme to my.“

Coby profesionální psychoterapeut a psychiatr s mnoha desetiletími klinických zkušeností a odbornou průpravou jsem tyto vyšší úrovně fungování považoval u většiny lidí za nemožné. Nicméně zjištění, jak mechanismus odevzdání funguje na praktické úrovni, a sledování, jak změnil životy stovek rodin, přátel, pacientů i bývalých pacientů, tento názor naprosto změnilo. Teď vyšší hladiny fungování chápu jako automatické, snadno dosažitelné a dostupné každému, často v překvapivě krátké době.

Dosažení některé z těchto úrovní úspěšnosti a spokojenosti se může zdát nemožné, ale vyšší úroveň se ve skutečnosti objevila už během doby, kdy jste dočítali tuto knihu. Můžete říci sami sobě hned na začátku, že tyto vysoké úrovně fungování jsou nejen možné, ale že jsou vám vlastní od narození. Jedná se o přirozený stav, o který jste přišli vším tím programováním, kterému byla mysl od narození podrobována.

Před čtením je vhodné se tiše posadit a vnitřně se rozhodnout upustit od odporu k vyšším úrovním fungování.

Znamená to, že přijímám vyšší úrovně sebe sama a odevzdávám všechno, co blokuje spokojenost, úspěšnost, zdraví, přijímání, lásku a vnitřní mír.

Tím, že to dělám, je už všechno vlastně hotové, protože všechno prožívání dávám do kontextu, který se začne rozvíjet automaticky.

Zdraví

Běžný člověk se zabývá svým tělem, jeho fungováním, výkonností, vzhledem a jeho schopností přežít. Průměrná mysl je sužovaná starostmi, obavami z nemocí, z utrpení a smrti; proto se mysl snaží tělo chránit mnoha různými způsoby. To vede k nadměrnému zájmu o diety, o tělesnou váhu, o cvičení a zdravé životní prostředí. S takovým vnitřním napětím se běžný člověk na konci dne často cítí jako oběť, vysílený, prázdný a vyčerpaný.

Jedním z důsledků této posedlosti tělem je sebeuvědomování. V oblasti uvědomování je přítomnost těla významná a dochází k mentální fixaci na to, co tělo dělá, kde se nachází a pohybuje, na jeho přežití, na to, jak další lidé oceňují jeho tělo, jak vypadá a jak vystupuje.

Pod všemi těmi obavami je neuvědomované ztotožňování „Já jsem tělo.“ To je velmi nízká úroveň vědomí. Ve skutečnosti se to v duchovním světě označuje za ´nevědomost´. Jelikož toto mylné sebeztotožňování je důsledkem výrazného zúžení vědomí, působí jako klapky na očích. Asi jako když máme na nose pupínek a myslíme si, že celý svět se točí jen kolem toho pupínku, pupínek je v naší mysli po celý den tím nejdůležitějším.

Uvědomte si, kolik energie se odčerpává neustálým soustředěním pozornosti na tělo. Naše mysl byla vytrvale programovaná bezpočtem variant nejrůznějších přesvědčení o těle: co tělo potřebuje, co bude pro něj dobré, a nekonečným množstvím možností, které mohou vést k jeho ohrožení. To má za následek neustálé zabývání se všemi možnými druhy preventivních opatření včetně aktuálně propagované zdravé výživy, nekonečného čtení etiket kvůli potenciálně jedovatým přísadám, strachu být v blízkosti někoho, kdo kouří cigarety, obav z prachu a pylu a z jakékoliv údajné kontaminace životním prostředím. Je to posedlost nutností kompenzovat všechna ta ´nebezpečí´ různými protiopatřeními.

Jak vyplývá z toho, co jsme probírali, tato zranitelnost je pouhým výtvorem mysli a tělo bude reagovat na to, čeho se mysl drží. Z našeho rozboru různých osobností vyplynulo, že tělo v každém okamžiku projevuje to, čemu konkrétní osoba a její mysl uvěřila.

Jak začneme upouštět od všech těchto obav, rušíme svá přesvědčení, znovu potvrzujeme, že naše skutečné Já je nekonečné a nepodléhá omezením a posouváme se do vyššího stavu zdraví, pohody i životní energie. Užitečný způsob, jak to sám pro sebe vyjádřit, je:

„Jsem Nekonečné, nepodmíněné Bytí.“

Odevzdám do prázdného prostoru jakoukoliv nemoc nebo obsah, který mysl naprogramovala tak, že vypadal jako něco, co pro mne může být ´nebezpečné´.

Potom, co jsem upustil od nekonečné řady tělesných strachů, obav a svých přesvědčení, fyzické nemoci začnou samy od sebe ustupovat.

Vzrůstá pocit živosti a osobní svobody.

Ve stavu naprosté odevzdanosti se tělo stěží vnímá.

Uvědomuje se jen okrajově a neobjevuje se starost o něj.

Tělo funguje bez námahy, snadno, a stačí mu jen velmi malá pozornost.

Odevzdaný člověk může jíst cokoliv nebo jít kamkoliv a nemůže už podléhat strachu ze znečišťujících látek, z průvanu, z choroboplodných zárodků, z elektromagnetických frekvencí, koberců, kouře, prachu, zvířecích alergenů, škumpy jedovaté, pylu nebo potravinářských barviv. Naše vnímání těla se posune a teď se zdá být jako loutka nebo jako domácí mazlíček. Je to posun vnímání z „já jsem tělo“ na „mám tělo.“

Postupně začne být zřejmé, že tělo vůbec nezažívá sebe samo. Je to naopak – tím, co zažívá tělo, je mysl. Bez mysli je nemožné tělo vnímat. Paže nemůže vnímat existenci své ruky. Jen samotná mysl může vnímat existenci ruky. To je samozřejmě skutečný základ anestezie. Když mysl usne, tělo nic necítí. Pomalu nám svítá, že tělo ve skutečnosti nemá žádné smyslové vnímání, toho je schopná jen mysl.

Jedná se o velmi důležitý posun ve vědomí, protože hlavní zájem se už netýká těla a jeho ochrany. Pozornost se teď zaměřuje na mysl, na místo, kde je víc síly.

Jak se mění naše myšlenky, pocity a vjemy, zjišťujeme, že tělo se přizpůsobuje. Uvědomujeme si, že lidé ve skutečnosti nereagují na naše tělo, ale na naše vnitřní postoje, na náš energetický stav a naši úroveň vědomí. Jednoho dne nám svitne, že všichni a všechno na světě reaguje na naši úroveň vědomí, na naše úmysly a na to, co k nim vnitřně cítíme. Uvědomujeme si magnetismus světců jako je Matka Tereza, Dalajlama a Mahátma Gándhí. Vidíme, že jsou milovaní ne pro svůj fyzický vzhled, ale pro jejich vnitřní lásku a mír, které z nich vyzařují. Přesun pozornosti od fyzické úrovně na úroveň vědomí přináší rychlé výsledky.

Vytrvalé odevzdávání negativních pocitů a postojů znamená, že se neustále upouští od s nimi spojených pocitů provinilosti. Vědomí, které není ovládané pocity viny, už není náchylné k přitahování nemocí. Podvědomý pocit viny vyžaduje potrestání a onemocnění, provázené bolestí a utrpením coby nejčastějším prostředkem sebetrestající mysli. Sebetrestání může mít také podobu nehody, nachlazení, ataku chřipky, artritidy, nebo některé z mnoha nemocí, které mysl vykonstruovala. Televizní a mediální publicita má za následek, že tyto nemoci mívají formu epidemie.

Když významná osobnost informuje o svém vážném onemocnění veřejnost, skokem dojde k častějšímu výskytu tohoto onemocnění.

Podvědomí se chopí nemoci a využije ji k vyrovnání skóre. S neustálým odevzdáváním vnitřního pocitu viny je tu stále menší skóre, které je třeba vyrovnávat. Proto člověk, který je bez negativity a bez pocitů viny, směřuje ke stavu bez nemocí a utrpení.

Uzdravení může být dramatické. Například v případě žurnalistky, která byla v beznadějném stavu pokročilé roztroušené sklerózy. Lékaři udělali všechno, co bylo možné, a nakonec to vzdali coby beznadějný, nevyléčitelný případ. Prostudováním ´Pracovní knihy´ Kurzu zázraků tehdy tato žena objevila techniku upouštění od pocitů provinilosti. Při domácím studiu, které spočívalo v rozjímání nad jedním krátkým ponaučením po celou jednu hodinu denně, během 365 dní uvolňovala prostřednictvím mechanismu odpouštění všechny svoje pocity provinilosti a zášti. Neustálým odpouštěním a rušením negativních pocitů, tudíž rozpouštěním svých pocitů vnitřní provinilosti, se onemocnění roztroušenou sklerózou samo zastavilo a začala se uzdravovat. V tobě, kdy toto píšu, je už mnoho let plně funkční, je spokojená se svým životem a září zdravím.

Zdraví a pohoda jsou tudíž automatickým důsledkem upouštění od pocitů provinilosti a dalších negativ, stejně jako upouštění od odporu k pozitivním stavům zdraví a pohody.

Prostřednictvím mechanismu odevzdávání se může celá paleta nemocí proměnit v dobré zdraví.

Jak bylo řečeno už dřív, mohou existovat méně časté případy, kdy neduživost pokračuje v nezmenšené míře; příčinou jsou neznámé faktory, jako např. karmické sklony.

Neustálé odevzdávání přináší uzdravení na úrovni vnitřního bytí, nitra, takže i když tělo vypadá, že trpí omezováním a jiní to mohou vidět jako ´tragické´, člověk je v klidu a vyzařuje vnitřní pohodu, která ostatní povzbuzuje. Tito lidé prostřednictvím odevzdávání ve velké hloubce upustili od sebelítosti, provinilosti a odporu k životním okolnostem. Překročili názor, že jejich nemoc je překážkou osobního štěstí, a uviděli ji jako prostředek k požehnání ostatním. V posledních letech byly veřejně publikované příklady, jako byl zesnulý papež Jan Pavel II, který přijal svou nepolevující Parkinsonovu chorobu jako duchovní příležitost ke sjednocení a dokonce k přejímání utrpení druhých na sebe.

Bohatství

Jedná se o důležité téma, a to nejen proto, že má přímý vliv na náš život, ale také proto, že tak rychle a snadno ozřejmí naše pocity, myšlenky a postoje vztahující se k financím. Pro mysl, která se drží omezujících systémů přesvědčení, negativních myšlenek a pocitů, jsou peníze ´problém´. Jsou příčinou nekonečných obav a strachu, beznaděje a zoufalství, nebo domýšlivosti, pýchy, arogantnosti, netolerantnosti k druhým, žárlivosti a závisti. Nejhorším důsledkem veškeré té negativity je pocit finančního omezení, nedostatku a strádání. V této oblasti se pocit strachu a omezení ´nemůžu´ často obchází tím, že se člověk prostě celé problematice financí vyhýbá a považuje nízké sociálně - ekonomické postavení za ´nevyhnutelné´.

Nevědomí mi přitahuje to, o čem si myslím, že si to zasluhuji. Pokud – kvůli nahromaděným pocitům viny – vnímáme sebe sama jako omezovaného a bezvýznamného ubožáka, potom nevědomí přitahuje tyto ekonomické podmínky do našeho života. Naše postoje k penězům se dají zjistit, když se podíváme na řadu věcí, ke kterým vedou. Například uvidíme, do jaké míry to vyjadřuje náš postoj k zabezpečení, síle, přitažlivosti, sexuální atraktivnosti, úspěšné konkurenceschopnosti, k vlastní sebehodnotě, hodnotě pro druhé i pro svět.

Je velmi užitečné si sednout, vzít si tužkou a papír a pod nadpis ´peníze´ si začít vypisovat, jaký je jejich skutečný význam ve všech různých oblastech života. Pak si zapište pocity, které jsou s každou tou oblastí spojené, a začněte odevzdávat každý negativní pocit a postoj. Když to uděláme, ke svému překvapení zjistíme, že peníze samy o sobě nepředstavují ten nejzákladnější problém. Mnohem důležitější než peníze je emocionální uspokojení, které – jak jsme přesvědčeni – prostřednictvím peněz získáme.

Řekněme, že za touhou po penězích odhalíme jeden z našich cílů, potřebu být respektovaný a vážený. Díky tomuto zjištění jsme právě objevili, že to, o co máme zájem, nejsou samotné peníze; že je to spíš naše sebeúcta a pocit vnitřní hodnoty. Uvidíme, že peníze byly jen prostředkem k dosažení něčeho dalšího a že to, oč nám ve skutečnosti jde, vůbec nejsou peníze, ale sebeúcta a obecný respekt, který – jak jsme doufali – nám přinesou.

Také se nám rozbřeskne, že to, o čem jsme si mysleli, že toho dosáhneme prostřednictvím peněz, je možné dosáhnout rovnou. Čím vyšší je naše vnitřní sebedůvěra, tím méně potřebujeme dosahovat uznání od ostatních. Jakmile jsme si tohle uvědomili, peníze začnou mít v každé životní oblasti jiný význam. Začnou teď být podřízené vyšším cílům, místo aby samy byly cílem.

Dokud si neuvědomíme, co pro nás peníze emocionálně znamenají, jsme jimi ovlivňováni. Jsme ovládáni naším podvědomým přesvědčením o penězích a všemi přidruženými programy. Jako milionář, který hromadí další a další miliony. Nikdy mu to nepřipadá dostatečné. Proč je tomu tak? Protože nikdy se nezastavil, aby se podíval, co peníze pro něj ve skutečnosti znamenají. Když se posedle honíme za penězi nebo za jinými symboly bohatství, je to proto, že naše vlastní

vnitřní sebeúcta je tak malá, že k její kompenzaci je nutné obrovské množství peněz. Vnitřní nejistota je tak veliká, že žádné množství peněz ji nemůže překonat. Dalo by se říci, že čím bezcennější se cítíme uvnitř, tím větší množství energie, peněz a přitažlivosti se musí nahromadit, aby jejich prostřednictvím mohlo docházet k pokusům svou vnitřní malost kompenzovat.

Ve stavu odevzdávání jsme osvobozeni od této vnitřní malosti, nejistoty a nízké sebeúcty. Peníze jsou pouhým nástrojem k dosahování našich cílů ve světě. Máme pocit vnitřního bezpečí, vědomí, že jich vždy bude dost. Když budeme něco potřebovat, vždy to dostaneme díky vnitřnímu pocitu úplnosti, naplnění a uspokojení. Peníze se stávají zdrojem potěšení.

Na určité úrovni se můžeme dokonce jevit jako lhostejní k penězům. Když je budeme potřebovat k dokončení projektu, jako zázrakem se odněkud objeví. Díky tomu se cítíme nenuceně, protože jsme spojeni se zdrojem naší vlastní moci. Když jsme přestali přisuzovat moc penězům, vidíme, že to je naše vlastní moc a neděláme si už kvůli penězům žádné starosti, ani jich potřebujeme hromadit veliké množství. Jakmile jednou máme vzorec na výrobu zlata, nepotřebujeme ho už vláčet na zádech plnou tašku, spolu se všemi průvodními obavami a úzkostmi.

Příčinou problému s nadměrným hromaděním peněz je samozřejmě neustálý strach z jejich ztráty. Je tragikomické sledovat někoho, kdo má téměř 50 milionů dolarů a nervově se hroutí, protože kvůli přehlédnutí při obchodováním přišel o 10 milionů dolarů. Ten muž propadl ve skutečnosti panice. Cítil zděšení, že by nedokázal přežít na této planetě s pouhými 40 miliony dolarů. Člověka, který trpí vnitřní chudobou, to neúprosně nutí hromadit hmotný majetek. S touto vnitřní chudobou se objevuje zcela sobecký postoj nebo s ním související marnivost a falešná pýcha.

To bývá velmi časté u lidí, kteří používají techniku odevzdávání a najednou zbohatnou. Herci, kteří se snaží prosadit, náhle dostanou hlavní roli v Hollywoodu. Dramatik na hranici chudoby se stane producentem vynikajícího šlágru na Broadway. Někteří lidé začali být naopak tak bezstarostní v záležitostech, týkajících se peněz, že se rozhodli zbavit se množství peněz a žít mnohem jednodušší život. Už se o peníze nezajímají; mají nad nimi vládu. Vnitřní uspokojení, kterého se kdysi snažili dosáhnout prostřednictvím peněz, se teď dosahuje přímo, takže vnitřní spokojenost je na vnějším bohatství nezávislá. Člověk ve stavu vnitřní svobody už není závislý na vnějším světě a neovlivňuje ho jeho působení. Je tomu tak proto, že člověk překročil to, co zvládl.

Spokojenost

V kapitolách týkajících se zdraví a majetku jsme se už dotkli důležitých oblastí, vztahujících se k celkové spokojenosti. Teď se víc zaměříme na vnitřní citový život, protože to je místo, kde všichni skutečně žijeme.

Snaha být zdravý a finančně zajištěný je důsledkem našeho předpokladu, že zdraví a bohatství má za následek spokojenost, a do jisté míry tak tomu je. Nicméně spokojenost se dá zažívat rovnou a na této úrovni je relativně nezávislá na zdraví nebo majetku.

Podívejme se objektivně na běžný názor na štěstí.

Za prvé štěstí je velice snadno ohrozitelné. Náhodná poznámka, kritický komentář, zvednuté obočí nebo auto, které nás náhle předjelo, stačí, aby pocit štěstí okamžitě zmizel. Hrozba ztráty zaměstnání, pociťování nedůvěry ve vztahu, zlověstná lékařova poznámka nebo impertinentní taxikář stačí, aby většině z nás úplně zničily celý den. Proč je naše štěstí tak křehké, že všední události ho mohou na celý den ´zničit´?

V části o anatomii emocí jsme se už podívali na příčiny tohoto stavu. Důsledkem negativních pocitů, myšlenek a postojů spojených s neustálým posuzováním a kritizováním ostatních je, že se

člověk často cítí být od ostatních oddělený. Tento pocit vnitřní osamělosti a odloučenosti způsobuje, že vztahy se stávají druhem připoutanosti, s veškerým hněvem, strachem a žárlivostí, které jsou spojené s jakýmkoliv ohrožením této připoutanosti. Vnitřní negativita má za následek obecně udržovaná přesvědčení jako: „Sám jsi se narodil a sám i zemřeš.“ Nic ve skutečnosti není vzdálenější pravdě. Jak nedávno odhalily knihy o zkušenostech blízkých smrti, jen během života se člověk často cítí sám; v okamžiku smrti je tu absolutní pocit sjednocení a sounáležitosti (Eadie, 1992; Neal, 2011).

Pod vlivem připoutaností, závislostí a vnitřní malosti se můžeme cítit slabí a omezení. Naše vnitřní myšlenky a pocity v podobě obviňování z netolerantnosti se promítají na celý svět, takže svět se jeví jako strašné místo. Jako důsledek těchto obav, které se udržují v mysli, se do naší životní zkušenosti doslova přitahují zážitky a události, kterých se obáváme. Strach vede ke chronickému hněvu a vytváří sklon k agresivitě a k vnitřnímu emocionálnímu chaosu. S opakujícím se zoufalstvím a náchylností k emocionálnímu rozrušení se objevuje bolest a utrpení. Mysl ega, které vidí každého jako odděleného, závidí všem, kteří se zdají být šťastnější, úspěšnější, mají lepší vztahy, lepší tělo nebo lepší konexe. Jelikož uvnitř chybí jasné vidění cílů, objevuje se zmatenost, vedoucí k sebelítosti, závistivosti a následně i k rozhněvanosti.

Sebeodsuzování se neustále promítá na svět v podobě odsuzování druhých, což dál a dál zvyšuje pocit viny a pociťování vlastní malosti.

Pro některé z nás je jedinou útěchou velikášství, netolerance, úzkoprsost, arogance a hněvivost, projevující se v podobě krutosti, panovačnosti, brutality a necitlivosti k pocitům druhých. S necitlivostí se často objevuje sebeospravedlňování, například: „Jsem člověk, který otevřeně říká, co si myslí“, nebo „Jsem upřímný, se mnou vždycky víte, na čem jste.“ Těmito poznámkami se maskuje necitlivost, která by se dala lépe popsat jako neotesanost. Nízká sebeúcta vzniká kritizováním sebe sama i ostatních, neustálou soutěživostí a srovnáváním, analyzováním, pohrdáním, intelektualizací, pochybováním a fantazírováním o pomstě. Když všechny tyto mechanismy zklamou, objeví se znovu apatie, pocity beznaděje a pocit, že jsme diskriminováni. V takovém stavu se postupně sami sobě odcizujeme, protože tam je tolik toho, co o nás musí zůstat utajené. Naše chování vede k izolaci od ostatních a k nerovnováze v důsledku přeceňování těch životních oblastí, které se zdají být funkční.

Kvůli tomuto vnitřnímu chaosu musí běžný člověk nutně zůstávat stále nevědomý. Je zajímavé pozorovat způsoby, které mysl vynalezla, aby toho mohla dosáhnout. Vidíme, jak člověk ráno vstane a zapne rádio nebo televizi, aby mysl okamžitě odvedla pozornost od sebe a od svého mentálního brebentění. Myšlenky a pocity mají tendenci vyvstávat navzdory neustálému rozptylování zábavami, dokud mysl nezačne být plně zaměstnaná plánováním pro tento den, zaměstnáním a všelijakými činnostmi nebo tím, co ji baví. Začne to zabýváním se tělem – čištěním zubů, mytím, parfémováním, pudrováním, dezodorací a pečlivým výběrem oblečení pro tento den. Volby oblečení aktualizují všechny denní plány, zaneprázdněnost aktivitami, kterými je den přeplněný: bezpočet schůzek, telefonní rozhovory, pochůzky, společenské závazky, domácí povinnosti a e-maily. Cestou do práce nebo během denních aktivit se chatuje se společníky, poslouchá se autorádio, volá se z mobilního telefonu, posílají se textové zprávy – a v metru se čte ranní tisk. Pak v práci následuje plné zaujetí vnějšími denními událostmi: podnikáním, vyjednáváním, uzavíráním smluv, zařizováním, potížemi, manipulacemi, neustálou snahou mít převahu, hledáním ´pohlazení´ a stále přítomnými obavami o přežití. Všechno je to motivováno touhou získat určitý význam a zabezpečit se, vylepšovat svou sebeúctu a jakýmkoli způsobem zvyšovat pocit důležitosti vlastního já.

Horečnatost tohoto boje není ve skutečnosti zřejmá, dokud nejsme nuceni ho náhle přerušit z nějakých vnějších důvodů. Pak jsme konfrontováni s vnitřní prázdnotou. Ta vyžaduje neustálé hltání románů, časopisů, sledování televize a internetových stránek. Nebo se vyhýbáme prázdnotě vytrvalým navštěvováním večírků, požíváním drog, otupením několika drinky, sledováním filmů a jiných pořadů, přinášejících rozptýlení. Snažíme se udělat cokoliv, jen aby se zabránilo nutnosti čelit tomuto pocitu vnitřní prázdnoty.

Na těchto aktivitách jako takových není nic špatného. To, co chceme přezkoumat, je pouze stav vědomí, stav uvědomování si a způsob, jakým se tyto činnosti vnímají, sledují a prožívají. Ve stavu vnitřní svobody tytéž události a zážitky mají pojednou docela jiný význam.

Tytéž činnosti mohou pramenit z vnitřního pociťování spokojenosti, sebeúcty a celistvosti. Spíše než soutěžením s ostatními je možné dosahovat stejných cílů uvědomováním si, že nás to vnitřně naplňuje. Vztahy se stávají sdílením a jsou láskyplné, místo aby byly plné žárlivosti, soutěživosti a dožadování se laskavosti a souhlasu. Když jsme svobodní od negativních popudů, užíváme si uspokojivé vztahy, protože máme lidi rádi, ne proto, že na nich lpíme. Respektujeme svobodu druhého člověka, nežárlíme na něj a necítíme se ohroženi.

Protože jsme už našli své vnitřní naplnění, nejsme oběťmi manipulací ze strany druhých.

Když jsme se vzdali negativních myšlenek, pocitů a postojů, máme znovu vlastní sílu, kterou jsme dřív přenechávali světu. Přitažlivost světa vznikala z velké části idealizací, kterou jsme do něj promítali. Objevují se otázky, směřující k sebereflexi: „Jsou peníze opravdu vším, co chci, nebo jde o idealizaci, která způsobila, že mě přitahují? Co čekám od tohoto pracovního postu nebo od titulování ´Doktor´a ´Ctihodný´ a ´Důstojný´ ? Odpovědnost a aktivity, které jsou s tím spojené, nebo zvláštní přitažlivost a úctu, které s tím souvisejí? Mám toho člověka opravdu rád, nebo jsem zamilovaný do přitažlivosti, kterou jsem si do něj nebo do ní promítl?“

Čím víc upouštíme od ulpívání, tím méně si svět idealizujeme. Čím méně si ho idealizujeme, tím méně nás ovládá. Nejsme už ovládáni přitažlivostí a nemůžeme už jím být manipulováni. Nejsme už bezbranní vůči profesionálním programátorům médií a politických i společenských oblastí. Neovládá nás už vnitřní potřeba získávat uznání od ostatních.

Začneme mít rádi lidi pro to, jací jsou, ne kvůli tomu, co mohou pro nás udělat. Nemáme už potřebu ostatní využívat nebo se pokoušet nad nimi vyhrát. Jak se míra naší provinilosti zmenšuje, naše sebedůvěra se zvětšuje. Vztahy jsou teď založené na poctivosti a už nepodléháme citovému vydírání. V důsledku toho se přestaneme pokoušet něco si vynucovat od druhých svým emočním nátlakem. Jelikož naše vztahy jsou teď založené na poctivosti a existují i fungují na vyšší úrovni, nevzniká už strach z odcizení nebo z pocitu osamělosti. Odevzdaný člověk už ke svému osobnímu naplnění nepotřebuje druhé, ale je s lidmi z vlastního rozhodnutí, z lásky a z radosti. Soucítění s ostatními a s jejich lidstvím má za následek změny v našem životě i ve všech našich vztazích.

Stav vnitřní svobody

Jaký začne být život, když se člověk nepřetržitě odevzdává? Co je možné?

V odevzdaném stavu jsme na okolním světě coby zdroji spokojenosti nezávislí, protože zdroj štěstí jsme našli v sobě. Štěstí se sdílí i s ostatními, takže odevzdaný člověk druhé podporuje, povzbuzuje, je soucitný, trpělivý a tolerantní. Přirozeně si druhých váží, oceňuje je a má plné pochopení pro to, co pociťují. Zanechal mocenských zápasů, úsilí být ´nejlepší´ a snahy obhajovat svoje názory. Přístup k druhým je úplně spontánní, bez jakéhokoliv posuzování, člověk podporuje druhé, jejich růst, poznávání, zkušenosti a naplňování jejich vlastní potenciality. Je tu bezstarostné přijímání druhých a spontánní zájem je podporovat. Cítíme se uvolnění, živí a plní energie. Události, ke kterým dochází, probíhají automaticky a bez námahy. Už nereaguji z potřeby se obětovat, nebo se něčeho ´vzdávat´ kvůli druhým; místo toho vnímám sebe sama jako toho, kdo prostě slouží druhým i světu z lásky. Všechno, k čemu dochází, se vnímá jako příležitost, ne jako problém. Osobnost je vlídná a otevřená, díky prohlubujícímu se a pokračujícímu vnitřnímu procesu neustálého uvolňování je ochotná neustále ode všeho upouštět a odevzdávat to.

S rozvíjením celého tohoto procesu si uvědomujeme, že dochází k vnitřní transformaci. To vede k neustálé vděčnosti, spokojenosti a jistotě, pokud jde o naše směřování. Žije se v přítomnosti, místo toho, abychom se zabývali hlavně minulostí nebo budoucností. Je tu

důvěra, zmizela potřeba se bránit, protože moc, která se promítá na vnější svět, už na něm nezávisí. Je tu vnitřní pocit síly a nezranitelnosti, což vede k vnitřnímu klidu.

Zpočátku tu je identifikace s pociťováním „Já jsem tělo“. Jak mechanismus odevzdávání pokračuje, začíná být čím dál víc zřejmé, že “ Nejsem tělo, jsem mysl, která tělo zažívá“. Jak se další pocity a přesvědčení odevzdávají, nakonec se objeví uvědomování „Nejsem mysl, ale

jsem to, co pozoruje a zažívá myšlení, emoce i tělo.“

Pomocí vnitřního pozorování dochází k uskutečňování toho, co je konstantní a neměnné, bez ohledu na to, co se ve vnějším světě nebo s tělem, s emocemi nebo s myšlením děje. S tímto uvědomováním přichází stav naprosté svobody. Odhalilo se vnitřní Já. Tichý stav Vědomí, které je podstatou veškerého pohybu, činnosti, zvuku, pocitů a myšlenek, se rozpoznává jako nadčasová dimenze harmonie. Jakmile se identifikujeme s tímto Vědomím, svět, tělo, ani mysl nás už neovlivňuje a s tímto Vědomím přichází vnitřní klid, tichost a hluboký pocit vnitřního míru. Poznáváme, že je to to, co jsme vždycky hledali, jenže jsme to nepoznávali, protože jsme se ztratili v bludišti. Mylně jsme se ztotožňovali s vnějšími jevy našeho hektického života – s tělem a s jeho zkušenostmi, s povinnostmi, profesí, s tituly, s aktivitami, problémy a s pocity. Ale teď si uvědomujeme, že jsme nadčasová prostorovost, ve které se to všechno děje. Nejsme mihotavými obrazy, hrajícími si svá dramata na filmovém plátně, ale plátnem samým – neposuzujícím svědkem rozvíjejícího se filmu života, bez začátku a bez konce, nekonečným ve svém potenciálu. Postupné rozpoznávání naší pravé přirozenosti připravuje půdu pro konečné poznání totožnosti Vědomí s Božstvím samým.

Následující část: Kapitola 18. Vztahy
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Kapitola 18. Vztahy

Nový příspěvekod Pelvan » sob 01. úno 2020 14:36:14

Kapitola 18. Vztahy
Předcházející část: Kapitola 17. Transformace

Vzhledem k tomu, že vztahy jsou tak důvěrně spojené s naší základní touhou po lásce a bezpečí, rychle se jimi aktivují naše nejniternější pocity. Z tohoto důvodu jsou vztahy velmi cenné, bez ohledu na to, jestli je vztah hodnocený jako dobrý, nebo jako špatný. V procesu emoční emancipace je všechno stejně hodnotné.

Je třeba si připomínat, že pocity jsou programy, a to znamená, že jsou to navyklé reakce, které mají svůj účel. Tento účel přímo souvisí se snahou zapůsobit na pocity druhého člověka, ovlivnit tak jeho pocity vůči sobě a dosáhnout tak vlastních vnitřních cílů.

Podíváme se na obvyklé emoční reakce a zkusíme zjistit, jaký je jejich skutečný smysl. Emoční reakce nemají nic společného s láskou, protože láska je stav jednoty s druhým. Láska není jen pocit, který přichází a odchází. To, co se často v běžném lidském chápání pokládá za lásku, je v první řadě připoutanost, závislost a snaha toho druhého si přivlastnit.

Negativní pocity

Jak uvidíme, všechny emoce vůči ostatním obsahují základní přesvědčení, že jsme sami v sobě neúplní, a proto jsou druzí vnímáni a využíváni jako prostředek k dosažení cíle. I když nemusíme být schopní ovlivnit druhou osobu tak, jak bychom chtěli, na úrovni fantazie a očekávání stále dochází k využívání druhých. Zjistíme také, že většina toho, co prožíváme ve vztahu, se děje jen v naší fantazii. Zabývejme se nejprve emocemi, které jsou nejnegativnější; objevíme, jaký je jejich skrytý účel, i pravděpodobnou reakci druhé osoby.

Hněv

První emoce, se kterými započneme, jsou ty nejnegativnější: pocity nenávisti, zloby, vzteku, zuřivosti, pomstychtivosti a násilnosti. Je zřejmé, že základní potřebou, která je jim všem společná, je snaha eliminovat, vyhnat, zabít, zničit, poškodit, ublížit, vyděsit a zastrašit. Pravděpodobnou reakcí druhé osoby bude snaha se nám vyhýbat, bude nás také nenávidět a probudí to v ní chuť na nás zaútočit. Poněkud méně silnou formou hněvu je posuzování, kritičnost, zášť, trucování, zahořklost a negativní mínění o druhých. Emocionálním cílem je druhé potrestat, aby pociťovali lítost, snaha přinutit je, aby změnili svoje pocity nebo chování, aby trpěli; nachytat je, ponižovat a znehodnocovat. To samozřejmě vyvolá v druhém člověku reakci v podobě kritizování, zášti a potřeby se nám vyhýbat.

Pro zvládnutí této oblasti si musíme uvědomit, že tyhle představy má téměř každý. Řešením není strkat před nimi hlavu do písku v domnění, že jsou špatné, nebo se obviňovat.

Musím přejít na úroveň odvahy a podívat se na své nejhorší pocity, přiznat si, že jsou součástí stavu lidské bytosti, a připamatovat si, že jsem odpovědný pouze za to, co s nimi udělám. Je zřejmé, že tyto negativní pocity si od mého vlastního vnitřního já vybírají obrovskou emocionální daň. Když to pochopím, je evidentní, že má smysl věnovat jim plnou pozornost a upouštět od nich.

Pozorujeme-li pocity na úrovni mezilidských vztahů, objevujme další zákonitost vědomí. Naše pocity a myšlenky vždycky působí na jiné osoby a ovlivňují naše vztahy, ať se tyto myšlenky a pocity vyjadřují i slovně, nebo ne. Nebudeme v tuto chvíli probírat mechanismus, který způsobuje, že k tomu dochází, ale v současné době je to součástí výzkumu moderní pokročilé kvantové fyziky, speciálně té, která se zabývá vysokoenergetickými subatomárními částicemi a jejich vztahy k myšlenkám a mentálním formám.

Z vlastní zkušenosti můžeme pravděpodobně vytušit pravdivost této zákonitosti vědomí. Například obvykle poznáme, že když se někdo na nás hněvá, i když o tom nic neříká. Cítíme-li jeho potlačený hněv, můžeme se zeptat „Děje se něco?“ A i když odpoví: „Kdepak, nic,“ stále vnímáme jeho energii hněvu a rozrušení.

Je poněkud konsternující odhalit pravdu o tomto propojování energetických úrovní, ale introspekcí ji může zjistit každý. Co celkově pociťujeme k druhému člověku, ať jsme to dali najevo, nebo ne, to ovlivňuje jeho pocity a

postoje k nám. Ženy jsou v naší společnosti intuitivnější než muži; obecně si víc uvědomují, že druzí dokážou rozpoznat jejich myšlenky i emoce. Opravdoví jasnovidci jsou samozřejmě jen ti lidé, kteří jsou odborníky na intuici.

Když prvně zjistíme tuto pravdu, můžeme pak procházet jakýmsi druhem mírně paranoidního stavu. Většina z nás vyrostla v přesvědčení, že naše myšlenky a pocity jsou soukromá záležitost nás samých a nikoho jiného, že všechny mysli jsou od sebe oddělené a že emoce vznikají jen uvnitř těla. Jakmile začneme tuto oblast prozkoumávat, zjistíme, že řada pocitů, které cítíme k nějaké jiné osobě, se odráží zpátky k nám jeho postojem, a že jakmile změníme svůj vnitřní postoj k němu, jeho postoj k nám se nečekaně změní. Nevědomky neustále druhé ovlivňujeme tím, co k nim cítíme. Když začneme být intuitivnější, budeme se smát své předchozí naivitě. A zkoumáme-li dál svět psychiky a parapsychologie, zjistíme, že myšlenky a pocity jsou pro zkušené jasnovidce čitelné, a to i z druhé strany zeměkoule.

Jediný způsob, jak se dostat přes tuto počáteční paranoiu, je pročistit svoje vlastní cítění a jednání. Rozpoznat, co je třeba vyčistit, je jednoduché a snadné. Stačí se podívat na to, co byste nechtěli, aby ostatní o vás věděli, a začít to odevzdávat!

Je zcela zřejmé, že tyto intenzivně negativní pocity se jako bumerang odrážejí zpátky na nás a hluboce ovlivňují naše vztahy. Druhý člověk jen odráží zpátky to, co na něj promítáme. Lidé, kteří v sobě nesou hodně nenávisti, zjišťují, že žijí v nenávistném světě a že těch, kteří je nenávidí, je velmi mnoho. Vidí vnější situace a svět jako nenávistný. Co se jim nedaří uvidět, je, že celou tuto situaci si vytvářejí sami.

Chováme v sobě tajnou naději, že naše pocity hněvu vůči ostatním ty druhé potrestají a způsobí, že budou trpět. Ve skutečnosti jim jen poskytujeme důvod, aby mohli na oplátku nenávidět nás. Musíme žít ve strachu z jejich odvety a nevědomky se cítíme provinile, což často vede k fyzickému onemocnění. Ukáže se, že všechen náš hněv a zášť vzniká jako důsledek našeho vnímání; to znamená, že záleží na způsobu, jakým danou situaci vnímáme. Když se tyto vnitřní pocity odevzdají, změní se způsob, jakým situaci vidíme, a často jsme pak překvapeni, jak náhle se najednou objeví odpouštění a vztah se změní, i když na vnější úrovni jsme neudělali ani neřekli nic, co by tuhle vnitřní změnu vyjadřovalo.

To se děje velmi často, je-li naším záměrem překonávat svoje odpory. Kurz zázraků je založený přesně na tomto procesu proměny našeho dosavadního názoru na situaci v ochotu uvidět ji jinak a začít být tolerantní. Právě to mínil Ježíš Kristus, když mluvil o zázračné moci odpouštění.

Je zajímavé, že pro Ježíšovu radu, abychom žehnali svým nepřátelům a milovali je, existuje vědecký základ. Na energetické úrovni mají nižší pocity nižší frekvenci vibrací a menší sílu. Jsme-li v nižším energetickém stavu jako je hněv, nenávist, násilí, pocity viny, žárlivost, nebo další negativní pocity, jsme psychicky zranitelní druhou osobou. Naopak odpouštění, vděčnost a milující laskavost má mnohem vyšší energetickou vibraci a mnohem větší sílu. Když jsme se přesunuli z nižšího do vyššího energetického pole, na energetické úrovni jsme vytvořili jakýsi ochranný štít a už nemůžeme být někým druhým psychicky zraněni. Pokud jsme například ve stavu hněvu, naše energie se snadno vyčerpá působením hněvu, který druhá osoba projevuje vůči nám. Paradoxní je, že pokud skutečně chceme mít na druhé lidi vliv, pak bychom je měli mít opravdu rádi. Potom se jim jejich hněv vůči nám vrátí zpátky jako bumerang a na nás už nebude mít žádný vliv! Jde o moudrost Buddhova prohlášení v Dhammapadě: „Nenávist nelze nikdy překonat nenávistí. Nenávist je překonávána jen láskou. To je věčný zákon.“

Pociťování viny

Další ´obtížnou´ oblastí negativity je pocit provinilosti. Tady je skrytým cílem uchlácholit se, ukonejšit, uniknout potrestání sebetrestáním a dosáhnout odpuštění.

Nejdůležitější z toho je přání vyhnout se potrestání od někoho jiného, spojené se sebetrestáním. Není to vědomé přání; nicméně je to neuvědomovaný účel pocitu provinilosti. Dá se to snadno ověřit, jakmile se objeví zájem to trochu prozkoumat. Až se příště budete cítit kvůli něčemu provinile, zejména ve vztahu k někomu jinému, zkuste pozorovat, co se bude dít při vašem příštím setkání. Téměř nevyhnutelně začnete mluvit o tom, co v mysli potlačujeme. Pokud se například cítíme provinile, protože jsme přišli pozdě na setkání s někým, pak právě tento pocit viny v něm obvykle vyvolá kritickou reakci. Udržováním pocitu provinilosti na sebe přitahujeme veškerou kritičnost a ponižování druhými; naše nízká sebedůvěra směřuje zpátky k nám prostřednictvím druhých osob v podobě znevažování našeho života.

Pokud v sobě potlačujeme pocit, že jsme bezvýznamní a bezcenní, pak to právě tento druh reakcí zaktivuje v ostatních lidech, jejichž poznámky naznačují, že jsme bezvýznamní a bezcenní. Když si myslíme, že nestojíme ani za fajfku tabáku, pak je to právě to, co dostaneme. To je smysl výroku v Písmu: „Chudí zchudnou a bohatí zbohatnou.“ Chudoba na jakékoliv úrovni, a to nejen finanční, pochází z chudoby vnitřní, stejně jako vnější bohatství pochází z vnitřního bohatství. Pokud chceme, aby ostatní přestali být vůči nám kritičtí a přestali nás napadat, řešením je odevzdávat pocit viny a všechny pocity, které v nás pocit provinilosti vyvolaly.

Velmi rychlou cestou k poznání a k objasnění role emocí v mezilidských vztazích je předpokládat, že druhá osoba vnímá a uvědomuje si naše vnitřní myšlenky a pocity. Když to budeme dělat, nebudeme tak úplně na omylu, protože druzí skutečně intuitivně rozpoznávají naše myšlenky a pocity, i když si toho v daném okamžiku nejsou vědomi. Budou na nás reagovat, jako kdyby naše vnitřní pocity znali.

Celkový vztah probíhá tak, jako kdyby si druhá osoba uvědomovala naše vnitřní pocity.

Pokud bychom se stále drželi představy, že ostatní lidé neznají naše myšlenky a pocity, stačí si všimnout, jak rychle na ně zareagují psi! Opravdu si myslíte, že lidská psychika je méně vyvinutá než u psů? Pokud pes dokáže rychle přečíst náš celkový vnitřní postoj, můžeme si být jisti, že tytéž vibrace dokáže zachytit i intuice lidí kolem nás.

Apatie a smutek

Pocity apatie, smutku, deprese, zármutku, sebelítosti, skleslosti, beznaděje a bezmoci pocházejí z vnitřního přesvědčení „nemůžu“. Jejich cílem je vyvolat sympatie, získat podporu, dosáhnout toho, aby nás druzí litovali, a přivolat pomoc. Jak působí tyto naše pocity na druhé lidi? Ačkoliv se může zpočátku objevit zájem nám pomoci, časem se místo toho objeví politování a nakonec uhýbání. Proč uhýbání? K uhýbání dochází, protože po druhém člověku požadujeme obrovské množství energie. Je to pokus vysávat je tím, že se vrhneme na jejich práh. To má za následek rčení, které zní necitelně, ale bohužel je často pravdivé:

„Když se směješ, svět se směje s tebou, ale když pláčeš, pláčeš sám.“

Neustálý smutek druhé odhání. Začnou k člověku cítit odpor, ledaže by byli sami na velmi vysoké úrovni a byli schopni spontánního soucítění. Chronický smutek přináší předčasné stárnutí, vyčerpanost a malátnost osoby a je možné ho překonat jen tehdy, máme-li odvahu přijmout ho, posunout se dál využitím vhodných okolností a být ochotní ho odevzdat a upustit od něj.

Strach

Pociťování strachu – ať už napětí a úzkosti, stydlivosti, zaraženosti, opatrnosti, držení se zpátky, nebo nedůvěry – je důsledkem snahy vyhýbat se představám možného ohrožení; vytváří se tak psychologický odstup od obávané situace nebo osoby. Jak jsme upozornili už dřív, jelikož strach je silný, samotný proces jeho udržování v mysli může paradoxně přivolat to, čeho se ve svém životě obáváme. Je jako sebenaplňující proroctví. Energie strachu má za následek, že pozornost se soustřeďuje na všechny negativní věci, které by mohly nastat, a že tato zaměřenost nás může propojovat právě s těmi událostmi, kterých se bojíme nejvíc.

Strach proto předává ve vztazích naši sílu druhému člověku a umožňuje mu, aby udělal právě tu věc, které se obáváme.

Cestou z toho ven je podívat se na nejhorší možný scénář, pozorovat pocity, které to v nás vyvolává, a začít od nich upouštět. Stejně jako u ostatních emocí je i u strachu možné začít rozpoznávat, z čeho se skládá, a je pak snadnější od těchto jeho složek upouštět.

Řekněme například, že existuje obava z agresivní kritiky. Zeptáme se sebe sama: „Jaký je ten nejhorší možný scénář?“ Pomocí téhle otázky rozpoznáme, že základem strachu je hrdost. Když se hrdost rozpozná a odevzdá, strach se automaticky rozpustí. Zase platí, že když jsme rozpoznali strach ve vztahu, ve kterém strach prožíváme, můžeme zjistit, že ve skutečnosti je to strach z odhalení naší vnitřní rozhněvanosti; strach, že druhý člověk nám oplatí hněv hněvem. A opět, když se svého hněvu vzdáme, strach se automaticky rozplyne.

Nejistý člověk je plný strachu a má sklon být žárlivý, ulpívat, chovat se sobecky a být na svých vztazích závislý, což je přístup, který vždycky přináší frustraci. Smyslem těchto pocitů je druhého k sobě připoutat a pevně ho vlastnit, dosáhnout tím zabezpečení před možností ztráty a kvůli našemu vlastnímu strachu ze ztráty občas druhého potrestat. Opět platí, že tyto postoje mají tendenci přivádět do projevu právě to, čeho se v mysli bojíme. Druhý člověk, který pociťuje nátlak v podobě naší energie závislosti a sobectví, cítí vnitřní nutkání bojovat o svou svobodu, odtáhnout se, opustit nás a udělat právě to, čeho jsme se nejvíc obávali. Tyto postoje vedou k neustálému chtění druhé ovlivňovat. Protože lidé intuitivně vyciťují naši touhu je ovládnout, reagují odporem. A tak jedinou cestou, jak dojít k tomu, že své vzdorovitosti vůči nám zanechají, je upustit od snahy je za každou cenu ovlivňovat. Znamená to odevzdávat své vnitřní obavy, jakmile se vynoří.

Hrdost (Pýcha)

Pociťování hrdosti se v naší společnosti často promíjí a bere na sebe podobu perfekcionismu, elegantnosti, akurátnosti, spolehlivosti, ´dobré osobnosti´, přehnané pořádkumilovnosti, workoholismu, nadměrné ambicióznosti, úspěšnosti, morální nadřazenosti a zdvořilosti. V horších formách se projevují jako arogance, chlubivost, marnivost, samolibost a předsudky; na duchovní úrovni je to licoměrné zabíjení ´nevěřících´. Skrytým emočním cílem těchto pocitů vůči ostatním je získat jejich obdiv, vyhnout se kritice a odmítání, dosáhnout jejich souhlasu, být důležitý a překonat tím vlastní vnitřní pocit bezcennosti. To, co v druhém člověku probouzíme, bohužel často bývá pocit závistivosti, soutěživosti, nebo dokonce nenávisti a snadné zneužitelnosti. Pokud hrdost prozkoumáme, uvidíme, že často je náhražkou skutečné sebeúcty.

Je také důležité si uvědomit, že hlavní vztah, kterého se u mnoha lidí tyto jevy týkají, je vztah k Bohu. Objevuje se přesvědčení, často neuvědomované, že můžeme vyvolat určitou Boží reakci: „Bůh mě lituje“; „Bůh mi to oplatí“; „Bůh mě potrestá“; „Bůh bude se mnou spokojený“; „Bůh mě podpoří.“

Máme-li dostatečnou sebedůvěru, jsme motivováni vnitřní pokorou a vděčností a nemáme proto žádnou potřebu neustále usilovat o pohlazení a poplácávání od ostatních (nebo od Boha).

Když jsme přestali cítit potřebu být oblíbení, zjistíme, že jsme.

Když se přestaneme starat o druhé ve snaze je zmanipulovat, aby s námi souhlasili, zjistíme, že nás respektují.

Sebeponižování v podobě usmiřování, lichocení, uctivosti, považování se za bezvýznamného a pasivnosti, to všechno jsou pokusy ovlivňovat ostatní a starat se o své ego, aby se mu dostalo příznivého zacházení a aby mohlo jednat po svém. Falešná skromnost druhým říká „Jsem bezvýznamný člověk, prosím tě, jednej tak se mnou „, a samozřejmě, že to okamžitě udělají.

Jak je zcela zřejmé, všechny uvedené emoce jsou manipulacemi druhou osobou a pro opravdový vztah jsou destruktivní. Všechny snižují naši sebeúctu, protože tím projevujeme svou zranitelnost. A tak i když jsme si mysleli, že na úrovni hrdosti se cítíme dobře a bezpečně, kvůli své základní zranitelnosti je hrdost vždycky provázená sebeobranou. Kdykoliv se cítíme nejistí, nadmeme se pýchou. Letmou poznámkou nebo zvednutým obočím tato inflace hrdostí rychle splaskne.

Lidská podmíněnost

Všechny negativní pocity jsou v podstatě různé druhy strachu: strachem ze ztráty sebeúcty nebo úcty ostatních, nebo strachem z ohrožení života a ze ztráty bezpečí. Protože většina negativních pocitů se považuje za negativní, ovládají se a potlačují, nebo se promítají. Potlačování, ovládání a projekce jsou destruktivní aktivity a vedou ke vzrůstajícímu stresu a k rozpadu našich vztahů.

Rádi bychom předstírali, že druzí o našich nejvnitřnějších pocitech nic nevědí, ale je to tak? Na psychické a intuitivní úrovni jsme všichni vzájemně propojeni; ano, naše pocity jsou čitelné a ostatní je rozpoznávají. Nemusíme si to uvědomovat, ale z jejich chování k nám je zřejmé, že znají naše vnitřní postoje i pocity, které se jich týkají.

Řekněme například, že naše chování v práci je navenek vzorné. Jak je tedy možné, že někomu druhému se dostane podpory nebo uznání, a nám ne? Odpovědí je podívat se na naše skryté vnitřní pocity k šéfovi a k práci. Skutečně si myslíme, že nezaregistroval naši vnitřní závist, kritičnost a zášť?

Předpoklad, že ostatní znají naše vnitřní pocity a myšlenky, které jsou s těmito pocity spojené, je sázkou na jistotu.

Druh myšlenek o nich velmi pravděpodobně koresponduje s podobnými myšlenkami, které oni mají o nás.

Uvědomíme-li si tento princip, pak mnoho věcí, které se v našem životě dějí, začne dávat smysl. Můžeme se zeptat sebe samých: „Jak bych reagoval, kdybych byl tím druhým a přesně bych věděl, jaké skutečně jsou moje osobní vnitřní pocity a myšlenky?“ Odpověď na tuto otázku obvykle objasní příčinu chování druhé osoby. Možná nás šéf nepovýšil, protože v energetické úrovni věděl, že jsme vůči němu kritičtí, na své kolegy jsme naštvaní a dožadujeme se ocenění a uznání.

Než začneme pátrat po svých negativních pocitech, je velmi dobré mít na paměti, že tyto pocity nejsou naším skutečným vnitřním Já.

Negativní pocity jsou naučené programy, které jsme převzali od lidských bytostí. Nikdo od toho není osvobozený, každý od nejvyššího až po nejnižšího má nebo měl ego. Dokonce i těch několik lidí, kteří jsou osvícení, mělo kdysi ego, než konečně došlo k jeho překročení. To je lidská podmíněnost. Upřímné pozorování vlastních pocitů vyžaduje přístup bez jakéhokoliv posuzování.

Než s tím budeme moci cokoliv udělat, musíme si nejprve uvědomit, co se ve skutečnosti děje uvnitř nás. Když pocit odevzdáme, nahradí ho pocit vyšší.

Jediným důvodem pro rozpoznávání a přijímání pocitů je, že je pak můžeme odevzdávat. Odevzdání znamená, že jsme ochotni vzdát se pocitu tím, že si prostě dovolíme ho prožívat, bez pokusů ho měnit.

Tím, co negativní pocity udržuje, je především odpor k nim.

Můžeme si myslet, že některé z negativních emocí jsou pro nás nezbytné; ale prozkoumáním zjistíme, že se jedná o iluzi. Vyšší emoce jsou pro naplňování našich potřeb mnohem účinnější a mají víc síly.

Zeptejme se například sebe samých, co bychom byli ochotní udělat pro někoho, koho skutečně, doopravdy milujeme? Okamžitě uvidíme, že bychom udělali skoro všechno. V tom, do čeho jdeme z lásky, neexistují téměř žádné hranice. Porovnejme to teď s tím, co jsme ochotni udělat pro někoho, kdo nás zastrašoval. Uvidíme, že pro něj, a neradi, uděláme tak málo, jak jen to jde. Přestože lidé, kteří zastrašují, se mohou zvnějšku jevit jako ti, kteří se momentálně snaží něco odstranit, ve skutečnosti to ale odepsali celé, nebo snad ne? Jejich výhra je povrchní, dočasná, a není skutečná – jako výhra to jen vypadá. Svět se nakonec změní a ti, kteří zastrašují, iniciují jen své vlastní zničení. To, co vybojujeme prostřednictvím negativních emocí, je krátkodobé a neautentické. Ve skutečnosti to nepřinese uspokojení. Je to jako vynucený kompliment. Skutečná spokojenost vzniká ze situací, které jsou výhodné pro obě strany. Cenou za situace vyhrané zastrašováním je nenávist a nízké sebevědomí. Pod tím vším jsme neoklamali ani sebe, ani ostatní. Druzí vždycky rozpoznají, že se pokoušíme je využít.

Máme-li potíže s odevzdáním pocitu, pomůže pouze se podívat, čeho se to týká. K jakému cíli to směřuje? Jaké je jeho předpokládané působení na druhého člověka? Jaká bude pravděpodobná reakce na to? Chceme to tak opravdu? Pokud by byl poslední den našeho života, bylo by to opravdu to, co jsme chtěli? Dobrá, je to poslední den našeho života – našeho starého života se všemi jeho konflikty, úzkostmi a obavami. Je to cena, kterou jsme zaplatili za to, že lpíme na tom starém.

Když jsme odevzdali potlačené negativní pocity z vnitřních programů, které jsme přijali za své, jsou automaticky nahrazeny těmi vyššími.

Jsme šťastnější, lehčí a totéž se děje i lidem kolem nás.

Podívejme se, v čem jsou tyto pocity vyšší, jaký vliv mají na pocity a chování jiných lidí i na to, jak na nás reagují.

Pozitivní pocity

Vyšší pocity – odvaha, ochota, důvěra, zdatnost, „můžu udělat“, elán, humor, zručnost, soběstačnost a kreativita – mají za následek efektivní jednání, funkčnost a výkonnost.

Reakce dalších osob na nás se budou projevovat zrcadlově, v podobě spolupráce, odvahy, respektu a ochoty být s námi.

Navíc, protože zvýšíme jejich sebevědomí, budou naši společnost vyhledávat. Když se na to všechno podíváme, uvidíme, že je to jedinečná odměna za naši ochotu upouštět od negativních pocitů, které stály v cestě těmto vyšším citům, umožňujícím bez námahy dosahovat našich skutečných cílů a záměrů.

Fungujeme-li na úrovni přijetí, potěšení, vřelosti, tichosti, jemnosti, důvěry, vnitřní pravdivosti a opravdovosti, pak na naše emocionální cíle druhý člověk zareaguje laskavostí, radostností, potěšením, harmonií, klidem, pochopením a sdílením. Jeho reakce na nás budou mít podobu přijetí, spokojenosti, pocitu ´souznění´, porozumění a potěšení. Naši láskyplnost nám lidé budou automaticky vracet. Je zcela zřejmé, že tyto vzájemné pocity přinášejí úspěšnost v každodenních obchodních interakcích při jakémkoliv podnikání.

Propojení

Je-li naším vnitřním stavem mírumilovnost, pokojnost, vyrovnanost, poklidnost, tichost, otevřenost a přirozenost, jeho působení na druhé lidí má za následek růst jejich uvědomování spolu s naším vlastním a poskytuje jim větší pocit svobody, dokonalosti, jednoty a sjednocení se sebou. Ve vztahu k nám cítí propojenost; budou se s námi identifikovat, rozumět nám na hluboké úrovni a budou cítit propojenost s námi. V důsledku toho nás budou vyhledávat, protože v naší společnosti se cítí úplní, přijímaní, a jsou spokojeni. Budou zažívat silnější uvědomování vlastního skutečného Já. V naší přítomnosti, nebo když na nás budou myslet, se budou cítit pozitivněji. Jejich reakcí na nás bude láska a vděčnost za dar naší přítomnosti.

V takovém vztahu se dosahuje cílů automaticky a bez námahy. Protože se nedržíme negativity, není tu nic, co bychom chtěli před druhým člověkem skrývat, a tato otevřenost umožňuje druhému, aby upustil od jakékoliv sebeobrany. Nic se neskrývá kvůli pocitům viny nebo strachu a je tu velmi jasné uvědomování vzájemné psychické propojenosti.

Na této úrovni zákonitě dochází k tzv. telepatickým jevům. Když jsme v plné harmonii s druhým, z naší strany neexistuje žádná touha tajit nebo hlídat nějaké myšlenky či pocity. Jelikož ten druhý reaguje podobně, je snadné poznat, co se objevuje v jeho mysli a jaké se v něm objevují pocity. Je tu plné přijímání našeho vlastního lidství i lidství toho druhého. Jsme-li opravdu v souladu s ostatními, odpouštíme jim, když pozorujeme jejich závistivé nebo žárlivé chování. Uvědomujeme si, že je to přirozené. A víme, že oni si naopak uvědomují náš momentální odpor. Přesto ho tolerují; přijímají naše lidství a té situaci rozumějí. Poznávají nás dobře, a proto akceptují pravděpodobnost, že v určitých situacích zareagujeme odporem; vědí ale také, že od něj upustíme. Lidé, se kterými máme vztah milujícího přijetí, jsou v plné shodě s naší i s jejich vlastní lidskostí. Bez ohledu na vyvstávající emoce si uvědomujeme sdílené propojení s láskou, s přijetím a souladem se všemi ostatními i se světem.

Tato úroveň komunikace může být ve skutečnosti dosažena s kýmkoliv. Nemusí to být někdo, s kým jsme důvěrně spojeni.

Velmi často to poprvé zažijeme s našimi přáteli, se kterými je toho méně v sázce než s blízkými členy rodiny.

Jiná situace se během normálního života často objeví ve vztahu s bývalým milostným partnerem. Teď, když už neexistuje nic romantického, co by bylo v sázce, se s tím, komu jsme toho o sobě tolik odhalili, může rozvíjet přátelství, ve kterém už není třeba nic skrývat. Může nastat skutečně otevřená komunikace, poctivost a integrita. Vídáme to nezřídka u dvojic, které žijí oddělené, nebo se rozvedly. Potom, co se rozruch uklidnil, vycházejí spolu snadno a mohou dokonce po mnoho let zůstávat nejlepšími přáteli.

Působení pozitivních pocitů

Je zřejmé, že vyšší stavy vědomí mají hluboký vliv na naše vztahy, protože jedním ze zákonů vědomí je, že stejné přitahuje stejné. Naše vnitřní stavy skutečně vyzařují na ostatní. Můžeme mít pozitivní vliv na ostatní, i když s nimi fyzicky nejsme. Pocity jsou energie a veškerá energie vyzařuje vibrace. Jsme jako vysílače a přijímače. Čím méně negativity v sobě máme, tím víc si můžeme uvědomovat, co ostatní vůči nám cítí.

Čím jsme láskyplnější, tím víc zjišťujeme, že jsme obklopeni láskou.

Nahrazení negativního pocitu pocitem vyšším má za následek spoustu zázraků, které člověk může během života zažít. Jak pokračuje v odevzdávání, objevují se stále častěji.

S odevzdáváním život začne být stále méně namáhavý.

Trvale se prohlubuje spokojenost, která k tomu, aby mohla nastat, toho potřebuje od vnějšího světa stále méně.

Ubývají potřeby a očekávání něčeho od druhých.

Přestáváme dívat se ´ven´ kvůli tomu, co teď vnímáme, to je přicházející z našeho vlastního nitra.

Upouštíme od iluze, že zdrojem našeho štěstí jsou ti druzí. Místo snahy získávat štěstí od ostatních

teď sami předáváme štěstí dál.

Ostatní se snaží být s námi, místo aby se nám vyhýbali. Ve Vánoční koledě Charlese Dickense lakomec zažil radost z toho, že dává, místo aby se snažil něco získat od druhých. Radost z této transformace je k dispozici nám všem.

Carl Jung psal o fenoménu zvaném ´synchronicita´, který by se dal také nazvat ´souběžnost´, aby tak vysvětlil výskyt událostí, které se intelektu jeví jako vzájemně nesouvisející. Když se stále víc a víc odevzdáváme, tento druh zkušeností začne běžný. Názorným příkladem je následující zkušenost manažera, který asi rok prováděl techniku odevzdávání.

„Byl jsem ředitelem malé společnosti s asi padesáti zaměstnanci. Vedoucím jedné z divizí naší společnosti jsme udělali jednoho slibného mladého muže, ukázalo se ale, že ten muž je velmi nezralý. Místo aby projevil vděčnost za všechno, co se pro něj udělalo, a aby spolupracoval, začal se chovat pompézně, náročně a poněkud paranoidně. Prohlásil, že se chystá vtrhnout na příští zasedání představenstva a vyvolat svými bouřlivými obviněními a požadavky pořádný rozruch. I když by se všechna jeho obvinění dala snadno vyvrátit, celá ta záležitost vypadala jako hrozný zážitek, pokud by k tomu mělo dojít. Se svým vyhrožováním se celé dny projevoval naprosto nenávistně. V den zasedání správní rady, které mělo být ve 13 hodin, jsem jel po dálnici a s hněvem jsem o něm uvažoval. Najednou jsem to všechno nechal být, úplně jsem ho odevzdal. Začal jsem vidět to vyděšené dítě v něm a začal jsem mu posílat lásku. Všechny moje obavy zmizely, cítil jsem k němu sympatii a laskavost. Podíval jsem se na hodinky, bylo 12:30. Když jsem přijel do kanceláře, sekretářka mi řekla, že ten muž přišel do kanceláře a sdělil jí, že celou záležitost odvolává, že na poslední chvíli změnil názor. Zeptal jsem se jí, kdy vešel do kanceláře. Řekla, že pozorně sledovala čas, protože zasedání rady mělo brzy začít. Když jí sděloval oznámení o změně svého názoru, podívala se na hodinky. Bylo přesně 12:32.“

Upuštění od očekávání

Jakmile na ostatní lidi vyvíjíme nátlak, aby udělali, co si přejeme, automaticky to odmítají, protože se snažíme je k tomu přimět. Čím víc na ně tlačíme, tím víc vzdorují. I když naše požadavky mohou ze strachu akceptovat, k vnitřnímu přijetí ve skutečnosti nedojde, a tak to, co jsme získali, později ztratíme. Tento odpor je v každém z nás. Můžeme si to uvědomit, i když to funguje na nevědomé úrovni a my se tomuto uvědomění vyhýbáme výmluvami a hodnověrným vysvětlováním.

Jak bylo zmíněno v předchozí kapitole, Robert Ringer to ve své knize Podmaňování prostřednictvím zastrašování nazval ´teorie chlapec/dívka´. (Chlapec potká dívku. Jakmile si uvědomí, že ji chce, ona se začne

chovat nedobytně. Takže pokud se chlapec rozhodne se stáhnout, začne ho chtít ona a rezervovaně se na oplátku chová on.) Když popisujeme tento jev, abychom vysvětlili odpor k prodejcům, jedním způsobem, jak ho obejít, je přijmout názor, že naším úkolem je vyvinout určité úsilí, ale ne se snažit o výsledek. Dalším způsobem je odevzdat pocity, které se týkají toho, co chceme od druhé osoby, a upustit od nátlaku na ni v podobě očekávání a touhy. Ona má pak k dispozici psychický prostor, aby mohla začít být ochotná, nebo to dokonce vyvolá důsledek, který jsme si přáli ze všeho nejvíc.

Příkladem této dynamiky je člověk, který během rozvodu pracoval s technikou upouštění. On a jeho žena se dostali do vášnivého sporu kvůli něčemu, co chtěl. Ona na jeho přání pořád odpovídala „ne“. Takže uprostřed toho všeho se zřekl věci, kterou chtěl. Když mu ji žena nedá, bude to v pořádku, a bude to pořádku, i když jeho přání vyhoví. V okamžiku, kdy to v mysli odevzdal, se najednou k němu obrátila a nabídla mu, že mu to nejen dá, ale i zabalí a pošle.

To ukazuje velmi jednoduchý, ale nepochybně elegantní a aktivní způsob, jakým je možné vyčistit vztahy.

Zaprvé se podívejte, co v dané situaci k druhému člověku vskrytu cítíte.

Vezměte v úvahu, že druhá osoba si tyto myšlenky a pocity uvědomuje.

Pak se vžijte do její situace a uvidíte, jak bude reagovat. Uvidíte, že její chování je asi právě takové, jak byste na jejím místě zareagovali sami.

Cílem je upustit ode všech těchto pocitů, pokud jde o tuto záležitost, až dojdete k pozitivnímu myšlení a k pociťování volného prostoru.

Když jste pozitivní a otevření, najednou uvidíte, jak bude reagovat ta druhá osoba, která si tyhle nové pocity uvědomuje. Je pravděpodobné, že její chování se změní právě tak, jak byste předpokládali. Může tam být časová prodleva; ale pokud to stále sledujete, změna pravděpodobně nastane. A dokonce, i když k ní nedojde, nebudete už na tuto situaci naštvaní. Někdy se ´odměna´ odmítá ukázat, můžeme ale říci: „To je něco, co mi vesmír v pravou chvíli vrátí“. Ve skutečnosti je součástí zralosti vědět, že dobrý skutek se někdy nevrátí.

Působení našich myšlenek a pocitů se ve světové literatuře nazývá ´Zákon karmy´ nebo „Dostanete to, co dáváte,“ nebo „Sklidíš, co jsi zasel“. Často nevidíme fungování této zákonitosti kvůli časovému posunu.

Jednou například došlo k půjčce 200$ jednomu známému a ten ji pak nesplatil, jak slíbil. Víc než rok se objevoval odpor a následně snaha se vyhýbat mu kvůli emočnímu nepohodlí, které bylo ještě umocňováno především hněvem. Nakonec, když vyšlo najevo, že jediný, kdo trpí nelibostí, je ten, kdo ji v sobě udržuje, a že za to platí ztrátou klidu mysli, objevila se ochota nechat to být. V tom okamžiku bylo poměrně snadné upustit od nelibosti a dlužníkovi se odpustilo. Těch 200$ se pochopilo v novém kontextu jako půjčka někomu, kdo byl v nouzi. Během několika měsíců došlo k nečekanému setkání s ním a on zčistajasna řekl „Znepokojovalo mě, že vám ty peníze dlužím. Tady je celých 200$.“ Tato půjčka byla splacená, aniž bych si o to byl řekl.

Svým očekáváním nebo odporem k druhým blokujeme možnost získat od ostatních to, co chceme. Je velmi účinné vzdát svých očekávání něčeho od druhých předtím, než s nimi vstoupíme do kontaktu v konkrétní situaci. Emoce jsou ve skutečnosti jemnými snahami přinutit k něčemu ostatní a vnucují jim naši vůli, které oni nevědomky odporují.

Způsob, který usnadňuje uspokojení ve vztazích, je láskyplně si představit co nejlepší výsledek. Ujistěte se, že je to oboustranně prospěšné: situace výhodná pro obě strany. Upustit ode všech negativních pocitů a jen v mysli udržovat tuhle představu. Můžeme říci, že jsme to skutečně odevzdali, když se v obou případech cítíme v pohodě; pokud jde o nás, pak když k tomu dojde, bude to v pořádku, a bude to v pořádku, i když k tomu nedojde. Odevzdání tedy neznamená být pasivní. Znamená to být aktivní pozitivním způsobem.

Když jsme se odevzdali, neexistuje už časová tíseň. Frustrace pochází z chtění, aby se ta věc stala teď hned, místo aby k tomu došlo přirozeně, v odpovídajícím čase. Trpělivost je automatický vedlejší účinek odevzdávání a víme, jak snadné je vycházet s trpělivými lidmi. Všimněte si, že trpěliví lidé obvykle nakonec dostanou to, co si přejí.

Jeden z odporů vůči odevzdávání vzniká z iluze, že pokud upustíme od svého chtění i očekávání, nedostaneme to, co chceme. Obáváme se, že o to přijdeme, pokud na to nebudeme vytrvale tlačit. Mysl má představu, že způsobem, jak něco získat, je chtít to. Pokud to ale přezkoumáme, uvidíme, že události jsou ve skutečnosti důsledky rozhodnutí a že každá volba je založená na našem záměru.

To, co dostaneme, je důsledkem toho, pro co jsme se rozhodli, i když naše rozhodnutí jsou spíše neuvědomovaná, než tím, co si myslíme, že chceme.

Když jsme se vzdali nátlaku žádostivosti, zprůhlednilo se to a můžeme se moudřeji rozhodovat i vybírat.

Myslíme si, že naše štěstí závisí na schopnosti ovládat to, co se děje, a že to, co nás rozrušuje, jsou fakta.

Pravou příčinou našeho rozrušení jsou ve skutečnosti naše pocity a myšlenky o těchto skutečnostech. Fakta sama o sobě jsou neutrální. Moc jim dodáváme svým postojem, přijetím nebo nepřijetím, a svým celkovým emočním stavem.

Pokud uvízneme v nějakém pocitu, je to proto, že stále tajně věříme, že tím něčeho dosáhneme.

Sexuální vztahy

Vzhledem k tomu, že uspokojování sexuálních potřeb je snadno dosažitelné a existuje mnoho příležitostí k různým sexuálním zážitkům, většina lidí se v dnešní době považuje za docela svobodné, pokud jde o sexualitu. Tato svoboda je primárně intelektuální a týká se chování; stále existuje velké množství emocionálních a zkušenostních omezení, stejně jako omezení senzorická. Všechny zkušenosti probíhají v rámci samotného vědomí; proto i o sexuálním zážitku, stejně jako o každém jiném, rozhoduje naše celková úroveň uvědomování a vnitřní svobody.

Míra, do jaké byly naše sexuální zkušenosti omezené, začne být zjevná při odevzdávání pocitů, které se jich týkají. Když jsme sexualitu úplně odevzdali, je to jako když se k tomu, co předtím bylo pouhou dvojrozměrnou zkušeností, přidá třetí dimenze. Jak to vyjádřila jedna žena, „Je to, jako kdyby potom, co jsem byla zvyklá slyšet jen housle, se přidalo violoncello a pak flétna, a tak dále, takže teď ta zkušenost je naprosto úplná a komplexní.“

Vedle zvýšeného emočního potěšení ze svobody projevu přináší odevzdání změnu v samotné smyslové zkušenosti. Pro většinu lidí, zvláště pro muže, je sexuální excitace a potěšení orgasmem především genitálním pociťováním. Když člověk začne být svobodnější, orgasmus začne expandovat a rozšíří se do celé pánve a do břicha, do nohou, do paží a nakonec do celého těla. Když se to podaří, je tu maximálně stabilní úroveň, a pak náhle a neočekávaně orgasmus expanduje mimo tělo, jako by místo osoby měl orgasmus prostor i kolem těla. Nakonec neexistuje žádné omezení orgasmu. Zdá se, že expandoval do nekonečna, zažívá se bez jakéhokoliv zvláštního centra nebo lokalizace. Je to, jako kdyby tu nebyla přítomná žádná fyzická osoba. Orgasmus zažívá sám sebe.

Tato expanze se usnadňuje uvědoměním, že obličejové grimasy a zadržování dechu jsou restriktivní kvůli strachu ze ztráty kontroly a pokusům zkušenost nějak omezit. Když namísto grimasy člověk s úsměvem pomalu a zhluboka dýchá, strach se stává vědomým a může se odevzdávat.

Sexualita ztrácí svou nutkavost. Svoboda znamená nejen svobodu si dopřávat, ale i svobodu nemít pohlavní styk nebo orgasmus. Když jsme se odevzdali, nejsme poháněni touhou po orgasmu. To vede k uvolnění, kreativnímu prožívání a vnímání, protože mysl se nesoustřeďuje na samotný orgasmus. Osvobození od nadvlády touhy po orgasmu umožňuje sexuální zkušenosti, které byly popsány v duchovní literatuře jako ´tantrický sex´. Většina lidí na Západě si něco málo o tom přečetla a možná to i zkusili, ale pak to vzdali, protože k tomu přistupovali způsobem, který místo k větší svobodě vedl k potlačování.

Čím víc se stáváme skutečně svobodnými, tím víc jsme motivováni spíše láskyplností než touhou po uspokojení. Tato změna motivace z chtění a z vyhladovělosti ke vzájemnému sdílení radosti a spokojenosti přináší velké změny v charakteru sexuálních vztahů. Intimita s druhým člověkem začne být empatičtější a radostnější. Je tu větší naladění na sexualitu toho druhého a intuitivní volbu způsobů, kterými lze dojít k vzájemnému uspokojování. Jedna dvojice to vyjádřila následujícím způsobem:

„Je to, jako když jsme právě svědky toho, co naše těla dělají. Jako bychom byli prostor, ve kterém se to všechno děje. Jakmile jeden z nás má nějakou touhu nebo představu, druhý ji automaticky a bez přemýšlení začne uskutečňovat. Děje se to jakýmsi duševním propojením. Dochází k přijímání vnitřních pocitů, týkajících se fantazií, a odevzdávání toho, čím by ten druhý mohl na ně zareagovat. Je tu větší variabilita sexuality a je také častější. Bývala hlavně v pátek a v sobotu večer. Teď k milování může docházet několik dnů po sobě, nebo uplyne několik týdnů bez něj. Je vždycky nové. Nikdy to není stejné. Kupodivu je to stále lepší a lepší. Každý orgasmus zdá být lepší než ten předchozí, ale milování je často tak příjemné, že není nutné zatěžovat se snahou dosáhnout orgasmu. Pokud orgasmus nastane, je to v pořádku, a je to v pořádku, i když k němu nedojde. Intimní společně strávený čas je uspokojující a uvolňující, bez ohledu na jakýkoliv konečný výsledek.“

Jiný muž řekl:

„Nikdy jsem si dřív neuvědomil, jak velice moje vztahy ovlivňoval sex. Byl opravdu nutkavý. Vždycky jsem se bál, že bych o možnost mít sex mohl přijít. Nechtěl jsem si nechat ujít možnost požitku. Teď je můj systém variabilnější, ve skutečnosti teď žádný nemám. Když se to stane, stane se to, a když k tomu dojde, je to úžasné. Když k tomu nedojde, vůbec o tom nepřemýšlím. Byl jsem zvyklý neustále myslet na sex. Žena obvykle řekla „Ne“. Ale teď, když se o to opravdu nijak zvlášť nestarám, většinou to buď navrhne sama, nebo když se zeptám, odpoví „ano“. Zjišťuji, že místo o sebe se teď víc zajímám o ni. Předtím jsem ji opravdu jen využíval pro svoje vlastní sobecké cíle a žena to intuitivně věděla. Teď k ní cítím hodně lásky. Opravdu mi záleží na její spokojenosti a štěstí, i když jde jen o jedno setkání. Je to úleva, nemuset už lhát.“

Z výše uvedených příkladů je zřejmé, že ve vědomí došlo ke změně od nedostatku k hojnosti. Když jsme sebestřední a zaměřujeme se na získání emocionálního nebo fyzického potěšení ze sexu s druhým člověkem, pociťujeme hněv, frustraci a jsme necitliví. Čím jsme láskyplnější, tím víc dostáváme to, co nám druzí dávají, a zjišťujeme, že všichni jsme po celou dobu obklopeni láskou a možností být láskyplní. To byl i případ jedné ženy, která sdílí následující zkušenost:

„Vždycky jsem měla nadváhu a nevypadala jsem příliš dobře. Po celý svůj život jsem odmítala sebe samu. Záviděla jsem sexuálně atraktivním ženám a nesnášela jsem je. Protože se mi muži vyhýbali, dospělo to až k nenávisti i k nim. Byla jsem plná sebelítosti. Pokusila jsem se dokonce i o psychoterapii, ale skončila jsem s ní, když vyšlo najevo, že psychoterapeut se, jak se zdá, víc než o mě zajímá o své atraktivní mladé pacientky. Zkoušela jsem různé svépomocné metody a alespoň jsem se dostala ze své sebelítosti a deprese a dokázala jsem získat lepší práci. Ale muži o mě stále neprojevovali žádný zájem a v oblasti vztahů a sexuality jsem byla neúspěšná.“

Pomocí odevzdávání se zkontaktovala se všemi negativními pocity, týkajícími se jí samé i intimností, nechávala jeden po druhém vyvstávat a odevzdávala je. Upouštěla od pocitů, jako je nedostatek pozornosti a uznání od druhých, strach ze sebevyjádření, obavy z odmítnutí, a dokonce i obavy z toho, že by ji někdo hluboce miloval. Byl v ní základní pocit „Já si lásku nezasloužím; kdo by mě mohl milovat?“ Po týdnu odevzdávání těchto pocitů měla schůzku. Vysvětlila:

„Byla jsem tak nadšená, že jsem dokonce ztratila chuť k jídlu. Ohromně jsme se bavili a pak jsem najednou uviděla to tajemství: místo abych lásku hledala, dávala jsem ji. Celý můj život se teď změnil. Místo abych se zoufale snažila získat pozornost a lásku, jsem věděla, že mám moc ji dávat. Když vstoupím do místnosti, vidím všechny ty osamělé, po lásce vyhladovělé muže. Vypadají přesně tak, jako kdysi já, takže vím, co cítí, vím co jim říci a jak se sama projevovat. Vidím sebe samu na jejich místě a sleduji, jak jejich srdce roztává. Odháněla jsem je svou hladovostí. Získat to! Hlad! To byl můj problém. Teď se cítím celistvá, dělím se o svou celistvost a o to, co jsem se naučila. Můj společenský život začal být tak příjemný, že už nemám čas jíst. Za rok jsem ztratila 35 liber (zhubla asi 16 kg). Nikdy jsem nedržela dietu. Jen jsem ztratila zájem. Je to myslím proto, že neustále cítím potěšení ze způsobu, který opravdu něco pro mě znamená. Možná že díky těm novotám jsem teď trochu nevázaná, ale zanedlouho se zklidním. Je tu jeden muž, o kterého se teď skutečně zajímám.“

(Pomocí odevzdávání se zkontaktovávám se všemi svými negativními pocity, týkajícími se mne samého i intimností, nechávám je jeden po druhém vyvstávat a odevzdávám je. Upouštím od pocitů, jako je nedostatek pozornosti a uznání od druhých, strach ze sebevyjádření, obavy z odmítnutí, a dokonce i obavy z toho, že by mne někdo hluboce miloval. Je ve mně základní pocit:

Já si lásku zasloužím. Teď se cítím celistvý, dělím se o svou celistvost a o to, co jsem se naučil.)

Sexualita tedy zrcadlí náš celkový stav vědomí. Když jsme upustili od strachu a omezování, tato oblast našeho života se rozrůstá, přináší stále hlubší potěšení, a přesto není pro naši spokojenost nezbytná. Nutkavost a omezování nahradila svoboda a kreativita. Sex se stává další cestou ke kvalitnějšímu projevování a růstu vědomí. Potěšení ze společenství a neverbální porozumění nahrazuje dřívější napětí ze sebestředného, zarputilého hledání úlevy od napětí a od omezeného cíle – snahy dosáhnout sexuální rozkoše a posílení ega. Tajemství, o kterém ta žena mluvila, je v uvědomování si, že

když se místo na snahu něco získat zaměřím na dávání, všechny potřeby jsou automaticky uspokojované.

Jak někdo poznamenal: „Od svých přátel, kteří praktikují tuto techniku, jsem slýchal o mnoha osobních problémech, ale nikdo z nich netrpí nedostatkem těch, kteří je milují!“

Následující část: Kapitola 19. Dosahování profesních cílů
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Další

Zpět na Inspirativní knihy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků