Jana píše:armin píše:Někdo se třeba sebeodevzdává jídlu, nebo Moojimu, nebo kdoví čemu.
A proč se něčemu sebeodebzdávat?
Když jím, piju nebo jdu na záchod, miluji se, sebeodevzdávám se tomu?
Já tedy ne.
Sebeodevzdat je možné jen svému vlastnímu pravému Já, které je vším.
Je možné a zdravé odevzdat vše. A tedy i představu sebe - kterou lidé normálně žijí jako já. A ta představa sebe je tak vlastní, že na to docela sedí: "odevzdat sebe". Zkrátka to konečně vzdát, kapitulovat. Odevzdat i ty svoje super pochopení, že já nejsem. Je jen Já a podobné koncepty a pokusy se nějak superduchovně sebepotvrdit, různé "transcendentální" způsoby sebeobhajoby. Jako to děláš ty, Jano. Ale pokud na to nemáš, což evidentně nemáš, tohle vše odložit, tak alespoň díky Bohu, že jsi šťastná, tak jak zrovna jsi.
Třeba taková Trini, to má horší. Mám dojem, že moc šťastná ve svém osvícení/nevědomosti není, ani zatím není schopna odložit, co ji činí vztahově nenasycenou. A proto se potřebuje nad druhými pohoršovat a druhé z něčeho obviňovat, jinak by třeba dostala žaludeční vředy. (To je ta psychosomatika v praxi)
My dva jsme asi vhodným objektem, na kterém si to svoje vnitřní napětí může uvolňovat, promítat atd. k čemu druhé potřebuje.
Tak proč jí takovou možnost uvolnění vnitřních napětí neposkytnout?
To je ta mahajána, rozvinutí soucitu s druhými a s jejich omezeními a z toho pramenícího jejich utrpení.