Osvícení

Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 22. dub 2015 15:36:20

Ahoj,

40. Tolik se nás sešlo minulý týden na kurzu Bezhlavé cesty.

A mnoho z nás (opětovně) překvapila jednoduchost a přímost této cesty. Nikola mi například po setkání napsala: "Techniky bezhlavé cesty mi přišly jako bezvadné „zkratky“ k sobě sama, seminář byl úžasný." Napadlo mne proto sdílet tuto zkušenost i s vámi, kteří jste nemohli přijít, alespoň pomocí tohoto nového článku:


Jak dosáhnout osvíceného vědomí do 10 minut a udržet se v něm?

Obrázek

Celý život je pouze o bdělé pozornosti. Alespoň já bych byl rád, kdyby právě o tom byl můj život. Na jeho konci bych rád upřímně řekl, že jsem byl bdělý — bdělý, vnímavý vůči tomu, co se děje, neponořený do snů neboli „duchem nepřítomný".

Samozřejmě netvrdím, že jsem neustále bdělý, ale dělám, co mohu, a je to stále lepší. Zcela přirozené mám rád příjemné pocity a vychutná¬vám si vrcholné prožitky, které se občas dostaví a zavedou mě do mystic¬kých říší. Ale pokud si při tom neuvědomuji, kdo ty hezké stavy prožívá, pak je to určité sklouznutí do nevědomí a (v lepším případě) jen příjemný odpočinek od hlavní práce mého života — a tou je opravdová bdělá po-zornost. Což znamená uvědomovat si své já a nakonec si uvědomit své Já.

Takové byly mé první reakce, když jsem se doslechl o Bdělosti (to je název časopisu, jenž v roce 1981 jako první otiskl tento článek). Připo-mnělo mi to upovídané ptáky z knihy Ostrov od Aldouse Huxleyho, kteří děsí člověka jdoucího lesem tím, že neustále pokřikují „Pozor!" Zjevně na ně působí vliv buddhismu. A jejich poselství je opravdu základem tohoto náboženství. Všímavost neboli pozornost či bdělé vědomí spočívá v srdci buddhis¬mu. Není to jen cesta k osvícení, ale osvícení samo — je to „stav", jenž se dá popsat jako úplné uvědomování.


Uvědomování si čeho?

Určité ne toho, co už je pryč. Záleží na předmětu neboli obsahu vědomí, stejně jako na jeho intenzitě a vytrvalosti. Je snad mnich ve žlutém šatu bdělejší (méně duchem nepřítomný) než drozd, jenž v tuhle chvíli vytahuje červa z mého trávníku? Je snad svatý muž teď víc soustředěný, než když si jako malý hrával s míčem na trávě? Koncentrace ptáka a dítěte na to, co se právě děje, je dokonalá - dokud trvá. Ale ani jeden z nich není osvícený. Pravda ovšem je, že to není ani sebeklam, v němž po většinu času žije většina nás dospělých. Na druhou stranu to ale určitě není uvědomování si sebe sama — ani do té míry, do jaké dokážeme sami sebe vnímat (Pták nevnímá svou přítomnost, mudrc vidí svou nepřítomnost — je to zcela odlišný způsob života, jak zanedlouho sami zjistíme.) A každopádně nemůžeme napodobovat dítě něco ptáka, i kdybychom věděli, jak na to. Ale teď trochu předbíhám. Budeme postupovat krok za krokem a zaměříme se podrobněji na tři stadia vývoje bdělé pozornosti — na stadia platící jak ve vývoji celého lidstva, tak ve vývoji jedince. Pro zjednodušení je nazvu takto: (1) Primitivní (antropoidní) vědomí, (2) Lidské vědomí (nepřítomnost) a (3) Osvícené (nadlidské) vědomí.

Primitivní (antropoidní) vědomí

K příkladům, v nichž jsem mluvil o drozdovi vytahujícím červa a dítěti s míčem, můžeme přidat samotného červa (před jeho osudovým střetem s drozdem), jenž trpělivě upravuje a zkrášluje svou díru v zemi a strká do ní spadané listí. (Ten dobrák to svým zvláštním tělem zvládá pomocí zázračné obratnosti — a pozornosti. My bychom k tomu potřebovali všech deset prstů!) Proč nepřidat příklad tvora, jenž je obdařen nervovými buňkarni (nevědomě zapojenými do náročného úkolu spočívajícího v posunování listí), které si hledí své práce a věnují se každé přicházející nervové zprávě a předávaji ji do příslušných částí těla? A mohu zajít ještě dál a tvrdit, že vnitřní příběh každé buňky červa a každá molekula buňky a tak dále až po konečné celky, které tvoří „fyzický" svět", není nic jiného než vědomí. Je to uvědomování si všeho, co je kolem, tedy daného světa. Jak jinak by to vše mohlo reagovat tak přesné, správně a důsledně? Každá částice dokonale „zná" svou práci a skvěle ji provádí: okamžitě ji vezme za svou (všimněte si toho výrazu) a přizpůsobí se počtu, pozici a pohybu všech ostatních částic.

Tak tohle je ta pravá bdělá pozornost! Žádný elektron, žádný atom, ...žádná molekula, žádná buňka, žádný pták, žádné zvíře není nikdy „duchem mimo" a necítí se provinile za to, že řídí (nebo létá nebo plave nebo se plazí nebo provádí jiné oblíbené pohyby), aniž by tomu věnovalo „odpovídající pozornost". Mé poselství však není určeno této převládající části obyvatel vesmíru — těm pečlivým a vědomým druhům, které nic takového nepotřebují — ale nám, vesmírným delikventům a zmatkářům, protože my to zoufale potřebujeme. My jediní z celého známého vesmíru jsme duchem nepřítomni.

Lidské vědomí (nepřítomnost)

Podívejme se blíže na to, co se děje v nás, tedy na druhé stadium: Představte si, že jsem zanícený pozorovatel ptáků a ohromně mě zají-má, co právě dělá onen drozd.

Rozhodl jsem se, že spočítám, kolik červů se mu podaří spolykat za jednu hodinu. S překvapením a do jisté míry i s hrůzou zjistím, že tomu nenasytnému primitivnímu tvorovi věnuji pozornost jen pár minut a pak jsem hned zas někde jinde. Odlétnu do říše svých představ — třeba si začnu rozvrhovat tenhle článek, ve kterém chci psát o drozdovi a o tom, že bude-li se takhle dál cpát bude ho určitě bolet žaludek. Nebo se zadumám nad tím, jaké asi je být červ, kterého pták vytáhne ven a natáhne jako gumičku a pak ho naseká na svíjející se kousky a pozře.

Pták se mezitím nepozorován dál činí. Opustil jsem v duchu i zahradu a nechal se unášet nadšenými úvahami o staré dobré matce přírodě — jak pták krvežíznivě seká svým zobákem — nebo ještě duchaplnějším rozjímáním nad problémem utrpení ve vesmíru. A svou ranní „omitologickou" práci zakončím myšlenkou na to, co asi bude k obědu — a jen doufám, že to nebudou špagety!

Nedbalá pozornost věnovaná výjevu, který jsem právě vylíčil, jasné odhaluje otázku vzpomínání, očekávání a posuzování: přiznejme si to, že neustálá pozornost je pro nás lidi cosi nemožného. Vidíme to, na co se dí-áme, co nám bylo řečeno, že máme vidět, co nám jazykové limity umožní vidět, co můžeme nějak využít — a platí to i o krátké chvíli, kdy upřeně zíráme na červa, ptáka, dítě, květinu nebo na cokoli jiného a upřímně se snažíme vidět to, jak to je.

A navíc se obávám, že čím jsme starší a lépe informovaní, tím víc jsme roztržití (neřku-li praštění!). Roztržitý profesor není jen figurka z příběhů kolujícich mezi neuctivými studenty. Co třeba takový Isaac Newton, který zkoumal, za jak dlouho se uvaří vejce, ale místo vejce dal do vroucí vody své hodinky? Newton v jistém smyslu bezpochyby patřil mezi nejvědomější lidi nejen své doby, ale vůbec. Byl to génius a byl vnímavý... ale co nedokázal vnímat? Je pravda, že my všichni s narůstajícím věkem bdělé vnímání stále rozvíjíme. Topografie pole pozornosti je stále širší. Ale současně s tím se bdělá pozornost i výrazně zanáší vrstvami verbálního a mentálního balastu, který všechno zamlžuje a téměř ničí. Vidíme svět skrze houstnouti mlhu. Někteří lidé mají viditelnost sníženou natolik, že jsou označeni za „blázny". Žijeme ve vlastním snovém světě, přestože jsme zároveň v kontaktu s „realitou" a potřebujeme péči institucí. Buddhisté říkají, že všichni jsme nějakým způsobem pomatení — dokud nedosáhneme osvícení.

A dále říkají, že příčinou je neschopnost vnímat, že je to tak, což je náš základní problém vedoucí ke zkáze. Buddha praví: „Cesta k řešení problému a nesouladu, k oproštění se od tělesného a duševního utrpení, tedy cesta vedoucí k nirváně je spojena s procvičováním bdělé pozornosti" — s bdělým vnímáním těla, smyslových vjemů, duševních stavů, představ.

Naznačuje to, že tu probíráme velmi praktickou záležitost. Všichni chceme méně trpět a zbavit se nejhlubších stavů úzkosti. A oni nám říkají, že cestou je bdělá pozornost.

Co tedy máme dělat? Jedno je od samého začátku jisté: nemůžeme se vrátit do raného dětství ani k jednostranně zaměřené pozornosti jiných živočišných druhů. Můžeme však sami sebe trénovat v bdělém vnímání, tak jako lidé trénují krasobruslení nebo šachy či zpívání, a kráčet krok za krokem pod vedením odborníků.

Théravádový buddhismus je z velké části založený právě na procvičování bdělé pozornosti. Tak například procvičování bdělé chůze — jdete velmi pomalu a bedlivě vnímáte všechny doteky, napětí a pohyby svalů. (Nezasvěcený pozorovatel má pocit, že se takový člověk vrátil zpět do dávných časů vývojového stadia plazů, ale proč se něčím takovým trápit, je-li nabízená odměna tak úžasná?) Nebo vědomé dýchání, při němž člověk třeba celé hodiny „pozoruje« a počítá nádechy a výdechy. Zpočátku brzy zapomene, co má dělat, a přestane počítat, ale s pokračující praxí se to zlepšuje. A to se týká všech běžných činností — vědomého oblékání a svlékání, vědomého přijímání potravy a vylučování a tak dále, až do chvíle vysvobození z nevědomosti.

Vyžaduje to spoustu času a úsilí, ale nabízené přínosy takové kázně jsou ohromující. Pět z nich tu teď uvedu. Za prvé, děláte-li něco pozorně, děláte to lépe. Všímejte si, třeba na návštěvě, jakým způsobem lidé myjí nádobí: pozorní jedinci udělají dvojnásob práce než ti druzí, nic nerozbijí a nezanechají za sebou nepořádek (bůh jim žehnej!). Za druhé, mytí nádobí je opravdu baví. Práce není nudná tím, že se stále opakuje, ale protože jí nevěnujeme pozornost. Za třetí, kolik strachu a bolesti pramení jen z toho, že do přítomného okamžiku vnášíme to, co se nás netýká? Jak moc ve skutečnosti trpíme u zubaře? Za čtvrté, dlouhodobými odměnami za tohle cvičení je vyrovnanost, nelpění a sebepoznání. Čím větší pozornost věcem věnujeme, tím méně nás otravují.

Pátým a hlavním důvodem procvičování bdělého prožívání je přechod od toho, co je prožíváno, k tomu, KDO to prožívá. Stručně řečeno, k osvícení.

Théravádový buddhismus na tomto dlouhém a těžkém předchozím výcviku trvá. Nedovoluje jít k nirváně zkratkou. Což takové lidi, jako jsem já a troufám si říct i vy, dost odrazuje, protože se jim nechce platit tak vysokou cenu za zboží, které zatím ani neviděli. Jinak řečeno, kupovat tak draze nějakého zajíce v pytli.

Nicméně neklesejme na mysli. Jsou i jiné možnosti. Velký japonský zenový mistr Ummon má pro nás slova útěchy: „Zen klade osvícení na první místo; své špatné karmy se zbavte až potom." Teď si necháte dovézt televizi, hned se na ni začnete dívat a zaplatíte ji později. Na této koupi je obzvláště přitažlivé to, že dívání se je placení! Jste osvíceni tím, že to děláte. Další velký mistr, Ramana Maharši z Tiruvannámalai, svým nedůvěřivým žákům stále dokola opakoval, že osvícení neboli osvobození je ta nejsnazší, nejprostší a nejpřirozenější věc na světě: To, kdo skutečně jste, je zjevnější než ovoce ležící na vaší dlani.

Takže je-li nejvyšší vědomí tak dostupné, jak tvrdí tihle a mnozí další uznávaní experti, můžeme se k němu dopracovat ještě dřív, než se dostaneme na konec těchto stránek. Ne, já vás nebalamutím! Deset minut by mělo úplně stačit.
Obrázek
Dovolte mi zaměřit vaši pozornost na přítomný prožitek, na to, jak jste na tom v tuhle chvíli, kdy se (v rámci možností) zbavíte paměti a představivosti a přání a prostě jen přijmete, co je dáno. Mohli byste být, prosím, na pár minut stejně dětinští jako já? Máte před sebou stránku (obrazovku) pokrytou řádky černých znaků a držíte ji oběma rukama — prsty většinou nejsou vidět. Upřeně se díváte na písmena a přitom si všímáte, jak jsou ruce spojeny s pažemi, které se kousek od ramen (jakých ramen?) zamlžují a postupně mizí. Teď pozorujte, jak tyto zamlžené paže vybíhají z oblasti hrudníku, který je také rozmlžený a kousek od krku (jakého krku?) náhle mizí. Snažte se prsty nahmatat „hranici krku", kde končí hrudník, a všímejte si, co je vaše strana, tedy ta bližší strana tohoto věčného dekoltu. (Je podivné — nebo snad ne? — že úplně přehlížíme tahle místa, která jsou tak blízká, a nechceme vidět, co vidíme tam, kde je vidění nejdůležitější, a přitom taková neupřímnost vůči sobě je zhoubná.) Další příklad: díváte se teď, když to prožíváte vy sami, na ony černé znaky dvěma (opakuji, dvěma) okénky nacházejícími se v kulaté, vlasaté vyhlídce nazývané hlava? Pokud ano, buďte tak hodní a popište, jaké je to tam uvnitř — přeplněné? Zatemněné? Nepříjemné? Malé? Nebo je to tak, že v tomto přítomném prožitku nenacházíte nic, co by bylo přímo tady, kde si myslíte, že nosíte hlavu, tedy že tam není nic než prostor? Co ten prostor obsahuje? Je to prostor plný těchto slov, této stránky, těchto paží a hrudníku? Je to čirý a neomezený potenciál, prostor, jenž je sám o sobě prázdný — a zároveň plný věcí, které přijímá z věčně se měnícího okolí? Je to zároveň i prostor pro váš obličej a hlavu a ramena — v němž to vše uchováváte — a pokračuje dál za zrcadlo velikosti stránky, která se vznáší tam „naproti" necelý metr od vašeho trupu? Jo, to je ono! Teď naprosto jasně vidíte, kdo a co jste vždycky byli, především ono zmizení v prospěch druhých, onu prázdnotu, jež si uvědomuje, že není nic, a proto je všechno.

Jak bychom si nevšimli toho, co je nejzjevnější, jakmile na to zaměříme pozornost? Gratuluji! Jste osvícení! A vždycky jste byli. Teď ale přijde ta těžší část. Vidět, kdo skutečně jste, je ta nejjednodušší věc na světě, ale je moc těžké si ten pohled udržet — tedy zpočátku. Běžně trvá měsíce a roky a desetiletí, než se úplně vrátíte domů, tedy na místo, které člověk obývá (lépe řečeno, které mu přidělil svět), a než zvládnete onen fígl umožňující zůstat v centru, zůstat uvnitř a žít z prostoru místo z obličeje.

Nicméně teď už víte, jak se tam dostanete, a můžete navštívit svůj domov, kdykoli se vám zachce a v jakémkoli rozpoložení. A jakmile překročíte práh, jste doma: tady nemůžete udělat nesprávný krok. Tady cvičením nedosáhnete dokonalosti: tady je vše od samého začátku dokonalé. Prostor bez obličeje nemůžete vidět jen napůl, nemůžete vidět jen jeho polovinu. Osvícení nemá žádné stupně: je to všechno, nebo nic. Samozřejmě je mnoho a mnoho cest vedoucích zpátky domů, do místa, které jste ve skutečnosti nikdy neopustili. Popíši vám ty, které já osobě považuji za velmi užitečné. A vy si z nich pak vyberete cestu, jež vám nejvíc vyhovuje.
Obrázek

Jak si to udržet

Iluzi o obličeji nacházejícím se tady nad mými rameny dokáže odstranit jakýkoli obličej, který vnímám tam venku. Jak bych mohl přijmout váš obličej se všemi jeho barevnými detaily, kdyby z mé strany byla v tom místě nějaká překážka? Já však už vím, že jsem nikdy nebyl tváří v tvář vůči nikomu. Tato trvalá asymetrie je začátek lásky a konec strachu. Představa, že mám štít nebo zeď a vás nechávám tam venku, znamená, že vás odmítám, odděluji se, bojím se vás nebo vás dokonce nenávidím.

Lékem je zjištění, že jsem ve své podstatě otevřený, že jsem otevřený lásce. Mé zrcadlo tu rozsáhlou otevřenost, v níž jsem, potvrzuje. Věc, která mi před mnoha lety nasadila obličej, mě ho nyní zbavuje. Teď se dívám do zrcadla, abych viděl, jaký nejsem! Jakmile mám pocit, že je to všechno příliš vizuální a že svůj obličej vnímám jako pevnou hmotu zaplňující údajný prostor v centru mého světa, tak si na tu věc sáhnu a štípu a buším do ní. To, že si na ni mohu sáhnout, vůbec nic neznamená, stejně jako není důležité, že je růžová a bílá a vlasatá a neprůhledná a jednolitá. Vnímám jen měnící se hmatové vjemy, které nejsou o nic podstatnější než zvuky a vůně a chuť a vše ostatní, co se objevuje v tomtéž prostoru a zase to mizí. A když si v duchu říkám, jak by se to proboha dalo vysvětlit někomu, kdo je slepý, tak prostě „oslepnu«. Zavřu oči (jaké oči?) a začnu hledat obrysy, hranice, zjišťuji, jak jsem velký a kolik vážím, jakého jsem pohlaví... objevuji to, s čím se ztotožňuji. A dojdu k závěru, že nic z toho teď nedokážu najít.

Pořád jsem neomezený prostor pro vjemy neboli ticho pro objevující se zvuky neboli stav bez mysli, v níž se koná přehlídka myšlenek a pocitů. Jsem naprosto čiré nic. A přesto nemám pocit ztráty. Právě naopak: uvědomuji si, že mi to nijak neuškodilo, že jsem v pohodě, protože jsem se zbavil těžkého břemene.

Vyhovuje mi jenom být. Pouhé JÁ JSEM, je nesrovnatelně lepší a přirozenější, než JÁ JSEM NĚKDO. A pokud se mi zdá, že ten „někdo« nezmizí při pasivním rozjímání, ale že je lepší být v akci, pak se začnu hýbat. A při tom zjistím, že se nikdy nehýbám! To okolní krajina jde, běží, plyne a tančí skrze mne. Věci se hýbají kolem onoho prostoru, jenž je tady, ale sám je nehybný. Můžete si to vyzkoušet tak, že se postavíte a budete se na místě točit dokola. Říká vám váš přímý prožitek, že se točíte vy, nebo místnost? Jak ale uvést do souladu tu pohybující se, vymezenou a hmotnou lidskou bytost mající hlavu, tedy to, jak mě vnímáte, s mým tvrzením, jímž tohle všechno popírám? Kdo má pravdu? Pravda je na obou stranách. To, co pro vás jsem, záleží na tom, odkud se na mě díváte. Ze vzdálenosti dvou metrů od tohoto centra vidíte muže. Když přistoupíte blíž, objevíte obličej, kůži a pak (máte-li vhodné nástroje) tkáň, buňky, molekuly..., až se dostanete do místa, kdy úplně zmizím — a tím potvrdíte můj pohled vycházející tady odtud. Nebo se můžete od tohoto místa vzdalovat a potom objevíte domov, město, zemi, planetu, hvězdu (sluneční soustavu), galaxii (Mléčnou dráhu); a v určitou chvíli už zase nebude vůbec nic. Váš pohled na mě a můj pohled se navzájem potvrzují a doplňují.
Obrázek
Konec snu

Takže když teď vidíte svou pravou podstatu a dokážete ocenit, co vidí-te, objevíte vlastní způsoby udržování tohoto pohledu, dokud nebude naprosto přirozený a spontánní. Určitě vám při tom hodně pomohou i některé experimenty a podněty, které jsem tu uvedl. Chcete-li opravdu prožívat vědomý život a procitnout ze snu společnosti, tedy být tím, kým jste, pak vám bude všechno nápomocné a povede vás to k nejvyššímu cíli. Jakmile toho dosáhnete, uvědomíte si, že jste to nikdy neopustili. Nebudete to jen vědomě vnímat, ale hlavně to budete prožívat jako své pravé bytí.


Autor textu: Douglas Harding, ukázka z knihy od Richarda Langa: Bezhlavá cesta, vydalo nakladatelství Maitrea.

Joshi

Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 08. čer 2019 17:47:43

Obrázek

" Nemůžete dosáhnout osvícení skrze vaše vlastní úsilí a to ať se snažíte sebevíc. Až přijde váš čas, tak budete mít schopnost tento dar přijmout a to i v případě, že se tomu budete snažit klást sebevětší odpor! Jediné co můžete udělat je otevřít své srdce a říct "Ano" všem zkušenostem, které budou přicházet. Univerzum zareaguje s perfektním načasováním."
Sri Bhagavan
Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 30. srp 2019 17:04:38

Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 26. lis 2019 14:58:18

Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 09. pro 2019 6:50:29

Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 09. pro 2019 6:53:26

Adyashanti: "Iluze je, že nejsi tím. Jinými slovy, že je něco špatně".
Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 09. pro 2019 6:57:18

Adyashanti: "Jediná věc, která přináší štěstí, je pravda, je poznáním naší pravé podstaty".
Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 20. pro 2019 18:15:54

Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 27. pro 2019 6:57:18

Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 12. led 2020 11:08:02

Richard Sylvester je v dnešní době jedním z uznávaných řečníků na téma neduality. Jeho dosavadní duchovní cestu včetně převratného zážitku probuzení sdílel prostřednictvím Skype rozhovoru z jeho domova v Anglii i s námi. Vedle počítače měl postavený hrnek s čajem a v pozadí nás občas vyrušila jeho paní na úklid. Působil zcela obyčejně, a přitom hovořil o výjimečných zážitcích sahajících daleko za hranice běžného vnímání života.

Obrázek

Pocit prázdnoty i lásky, probuzení mi dalo obojí

Dnes jste známý tím, že povídáte lidem o jednotě a osvobození. Když se ale vrátíme o třicet let zpátky, pamatujete si, co vás přivedlo na duchovní cestu a proč?

To je vtipná otázka, protože jsem právě dokončil knihu na toto téma s názvem Confessions of the Seeker, která je z poloviny o tom, jaké spirituální cesty jsem ve svém životě doposud prošel. Kdybych vám měl ale teď stručně odpovědět, povím to jednoduše. Cítil jsem se nešťastný. V životě mi něco scházelo, nosil jsem v sobě pocit prázdnoty, který je těžko popsatelný slovy. Nemyslím si, že by tehdy život plynul dobře nebo špatně. Někdy se mi dařilo, jindy ne, asi jako každému jinému člověku. I když však život běžel bez potíží, v pozadí se ozýval jakýsi hlas neklidu. Tuším, že spousta lidí tuší, o čem mluvím. Nezáleží na tom, co děláme, jaké máme výsledky, zkrátka kdesi z nitra vychází jistý pocit nenaplnění. Někteří z nás v sobě máme také zabudovaný určitý charakter, který nás přirozeně vede na cestu poznání.

Prošel jste mnoha různými směry učení. Který byl ten první?

Jako první se mi přihodil velký astrální výlet. Velmi zatřásl mým dosavadním omezeným racionálním poznáním reality. Měl jsem silnou zkušenost s LSD, která mi ukázala, že svět není tak pevný a strukturovaný, jak jsem si myslel. Mé první soustavné učení však vedlo cestou transcendentálních meditací vycházejících z hnutí Maharišiho Maheše, při kterých jsem zažíval pocity transu.

Kolik vám bylo let?

Okolo devětadvaceti.

Váš zlomový bod však vztahujete k roku 2002, kdy jste poznal Tonyho Parsonse. Co se stalo?

Ano. S Tony Parsonsem (pozn. autor knihy Odhalené tajemství) už jsem se několikrát před tím v životě setkal, ale jeho učení mne nezajímalo, nerozuměl jsem mu. V roce 2000 jsem byl pozvaný na setkání s ním a opět jsem moc nechápal, o čem mluví, ale cosi mne tehdy zaujalo. Začal jsem se s ním vídat pravidelně a o dva roky později se mi přihodila zkušenost, kterou by někteří mohli nazvat probuzením. Je to velice těžko popsatelné. Byla to snad ani ne vteřina, kdy se vše jakoby rozprostřelo. Nejde to ani přirovnat k zážitkům z transcendentální meditace. Vše jsem v tu chvíli vnímal přesně tak, jak to bylo, jen náhle vše splývalo v jedno, jakoby neexistovalo individuální já oddělené od všeho ostatního. Nejde to slovy přiblížit. Individuální já v tu chvíli zkrátka vůbec neexistovalo.

Stal se vám tento zážitek v průběhu meditace?

Absolutně ne. Jel jsem v Londýně metrem. Pokud si poslechnete příběhy ostatních, kteří zažili splynutí v jednotě, většinou to byl okamžik při naprosto běžné denní činnosti. Nemusíte být na žádném speciálním místě a jakkoli se o něco snažit. Tento okamžik se nedá naplánovat. Jste v tu chvíli v životě v úplné přítomnosti.

A máte nějaké vysvětlení, proč se probuzení některým lidem přihodí a jiným ne?

Bohužel ne, nemám vůbec žádné ponětí. Je to svým způsobem frustrující, protože mysl chce znát odpověď. Bylo by úžasné, kdybych mohl říct, že se mi to stalo díky mnoha rokům oddanosti a učení. V žádném případě to ale takto uchopit nemůžu. Existuje mnoho případů, kdy k probuzení dojde zcela spontánně a někdy i lidem, kteří se duchovním naukám nevěnují. Kdyby někdo tvrdil opak a přinášel návod na to, jak splynout v jednotě, pomyslel bych si, že je to báchorka.

Předpokládám, že jednotu tedy nelze učit, jako někdo například učí jógu a meditace…

Neexistuje žádný způsob, jak učit probuzení. Sice se ve světě vyskytují „učitelé neduality“, já bych však sám sebe takto nikdy netituloval. Vedu přednášky na toto téma už řadu let, publikuju hovory na Youtube, píšu knihy, ale to je jediné, co můžu lidem předat.

Cítím, že je těžké nedualitu pochopit, protože se ji snažíme porozumět prostřednictvím mysli. A zážitek, o kterém povídáte, nemá s myslí a logickým uvažováním vůbec nic společného.

Přesně tak. Probuzení nemá nic společného s tím, co běžně v životě prožíváme a čemu jsme naučení.

Zážitek jednoty ovšem nijak nezmění základní životní potřeby. Stále spíme, jíme, chodíme do společnosti. Co však vnímáte, že se ve vašem životě přece jen převrátilo?

Když se vrátím k roku 2002, zážitek jednoty mi přinesl zároveň pocit beznaděje. Odhalila se mi na okamžik podstata veškerého bytí, která ale záhy opět zmizela a nechala mne tu na pospas běžnému životu s pocitem beznaděje. Věděl jsem, že si ten moment jednoty zpátky nevynutím, není možné přivolat ho vlastní vůlí, což ve mně působilo jisté zoufalství. Tyto pocity ve mně setrvávaly asi rok, dokud se mi znovu nepřihodil druhý náhodný záblesk neduality. Byl odlišný od toho předchozího. Poprvé jsem cítil spíš prázdnotu, zmizelo individuální já. Podruhé se ve mne rozlil pocit úplnosti, celosti. Jsem si vědomý, jak paradoxně vám to může znít. Vše, co je prázdné, může být stejně tak plné. Plné lásky.

Co se u vás změnilo po druhém zážitku jednoty?

Běžnou charakteristikou provázející momenty probuzení je konec veškerého hledání. Je to jako hra, kterou dokážu jen stěží vysvětlit. Náhle si uvědomíte „aha, tak o tom to celé bylo“. Na základě toho jsem začal o mém poznání mluvit a psát knihy. Přišlo mi to naprosto přirozené.

Kam se ubral váš smysl života od toho, jak jste ho vnímal dříve?

Z úhlu poznání a chápání světa se smysl života změnil zcela radikálně. Běžně totiž žijeme ve světě příběhů, které si sami vytváříme. Dokonce smysl života si vytváříme. Věříme náboženským mýtům, duchovním a filozofickým bájím, které praví, že život má nějaký určitý smysl. Podle mě, stejně jako obecně z pohledu neduality, zážitek jednoty bortí veškeré představy a koncepty, které si my lidé vytváříme. Například v západní společnosti velmi vyzdvihujeme Boha, přitom veškeré náboženské historky z pohledu jednoty kolabují. Tato transformace mi o smyslu života říká, že existuje pouze to, co existuje teď.

Tedy život v přítomnosti… Co byste tím pádem hledačům poznání poradil? Nikomu nemůžete garantovat, že pokud bude meditovat dvě hodiny denně deset let, dosáhne osvícení.

V první řadě bych nikdy nikomu nic neradil. Dávat rady je beznadějné a nadbytečné. Obvykle dáváme rady, protože se chceme cítit my sami lépe. Máme pocit, že radami druhým pomáháme, někdy si za ně dokonce necháváme platit. Vždyť je to nesmyslné. Tudíž jakékoli rady bych vynechal. Pokud bych však s někým debatoval v běžném hovoru, jako spolu mluvíme teď my dva, řekl bych to asi následovně.

Pokud vám přijde impuls, abyste meditovali, dělejte to. Zeptejte se, jestli vám to přináší potěšení a blaho, a pokud ano, není na tom nic špatného.

Takže meditovat bez cíle a očekávání?

Očekávání se nám lidským bytostem zkrátka děje, nejde ho násilně odhánět. Hlavně nad tím moc nepřemýšlejte. Všechno to uvažování kolem smeťte ze stolu. Chcete běhat? Běhejte. Chcete meditovat? Dělejte to. Mysl je naprosto bravurní v tom, aby nám kladla různé scénáře a zbytečně nás mátla.

Vy stále se svou myslí zápasíte?

(smích). Já s ní nebojuji. Co se děje, to se zkrátka děje. Přijdou myšlenky, na a co? Objeví-li se pocity a emoce, tak přijmu, že je mám. Pamatuji si na jedno setkání s Tony Parsonsem. Někdo se ho zeptal, zda po zážitku jednoty cítil méně utrpení. Tony odpověděl, že ne, naopak více. Uvědomoval si totiž, jak všechno, co do jisté doby pokládal za reálné, se mu zbořilo v jednom okamžiku.

Richard Sylvester je humanistický psycholog, terapeut a přednášející. Napsal pět knih, čtyři z nich o nedualitě. Mezi tyto tituly patří I Hope You Die Soon, The Book Of No One nebo Drink Tea, Eat Cake. Poslední kniha popisující jeho mnohaleté hledání se nazývá Confessions of a Seeker, Adventures in Spirituality, Therapy and Belief. Za zlomový životní okamžik považuje setkání s Tony Parsonsem v roce 2002, po kterém zažil stav nazývaný probuzením nebo splynutím s jednotou. Richard žije v Anglii a kromě psaní knih pořádá na téma neduality debaty a publikuje videa na Youtube. Webové stránky: http://www.richardsylvester.com.
Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 24. led 2020 7:36:56

Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 28. úno 2020 17:07:34

Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 28. úno 2020 17:11:39

Adyashanti - "Způsob, jak v tom nebýt chycen, je nikdy tomu nevzdorovat."
Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 26. dub 2020 12:40:46



Když jsme ochotni zastavit a zažít jasné světlo našeho vlastního vědomí, osvobozené od koncepcí osvícení, objevujeme to, co je tu vždy. Můžeme přímo zažít pravdu.
Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod rafael » pon 04. kvě 2020 23:57:02

lidé si myslí, že dosahují osvícení.. myslí si to pouze ale mysl.. osvícení nelze dosáhnout.. osvícení tady ani není.. protože milost "duše " je už osvícená..osvícení už jsme už dávno a napořád.. jen mysl říká že ne..
Uživatelský avatar
rafael
 
Příspěvky: 562
Registrován: stř 02. led 2013 13:13:54

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 06. kvě 2020 7:10:57

Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 04. čer 2020 20:12:10

Obrázek

Šankaráčárja: Brahman

Usku­tečni jako brahmana To,
co je ab­so­lutní Bytí-Vě­domí-Bla­že­nost (sat-čit-ánanda),
co je ne­d­vojné a ne­ko­nečné,
věčné a je­diné a vy­pl­ňuje vše, co jest.

Usku­tečni jako brahmana To,
co je ne­d­vojné, ne­dě­li­telné, na­pl­něné Bla­že­ností
a co je védántou ozna­čo­ván jako ne­re­du­ko­va­telný pod­klad,
jenž trvá po zni­čení všech vní­ma­tel­ných ob­jektů.

Po do­sa­žení Toho ne­zů­stane nic, co by ještě mohlo být do­sa­ženo.
Bla­žen­ství Toho ne­po­ne­chává pro­stor touze po ně­jaké další bla­že­nosti
a Po­znání Toho ne­za­ne­chává nic, co by ještě mohlo být po­znáno.
To usku­tečni jako brahmana.

Usku­tečni jako brahmana To,
co – když je spat­řeno – ne­za­ne­chává nic víc k vi­dění.
Staň se Tím, co se znovu ne­rodí do světa stavů
a co – když je po­znáno – ne­za­ne­chává nic dal­šího k po­znání.

Usku­tečni jako brahmana ne­měnné, je­diné a ne­po­ru­šené Blaho,
které je na­zna­čeno védántou vy­lou­če­ním toho, čím není.

Bo­hové jako Brahmá a In­dra
za­kouší pouze čás­tečku ne­o­me­zené Bla­že­nosti brahmana
a mají po­ži­tek úměrně svému po­dílu z této čás­tečky.

Všechny ob­jekty jsou pro­stou­peny brahmanem
a veš­kerá čin­nost je možná jen díky brahmanu.
Tak brahman pro­niká vším, jako mléko pro­niká más­lem.

Usku­tečni jako brahmana To,
co není ani jemné, ani hrubé,
ani krátké, ani dlouhé,
bez zro­zení a změny,
bez formy, vlast­nosti či barvy.

Co není to ani tamto, tak ani onak, to­lik ani to­lik,
jen To usku­tečni jako brahmana.

Usku­tečni jako brahmana To,
co svým svět­lem oza­řuje ne­beská tě­lesa,
jako je Slunce a Mě­síc,
co však je­jich třpy­tem ne­může být osvět­leno,
a co osvět­luje vše.

Světlo brahmana se pro­je­vuje exis­tencí všech věcí.

Svr­cho­vaný brahman pro­stu­puje ce­lým vesmí­rem tvarů
a září samo od sebe,
tak jako oheň, jenž pro­stu­puje do ruda roz­žha­ve­nou že­lez­nou kouli,
září sám uvnitř i na­ve­nek.

Brahman se pro­je­vuje ve vní­ma­telné formě své ener­gie, po­dobně jako oheň (září sám v sobě ja­kožto čistý ele­ment a) ve spo­jení s hmo­tou (pa­li­vem) září vně.

Brahman, jsa věčný,
ne­může být do­sa­žen žád­ným ji­ným způ­so­bem
než od­stra­ně­ním ne­vě­do­mosti (avidjá).

Po­znej To, co je nej­vnitř­nější Pod­sta­tou (átmanem)
jako brahmana, ne­po­mí­je­jící ne­ko­neč­nou Sku­teč­nost.
Pro­tože je To velké (brhat), na­zývá se To brahman.

Brahman, jenž je prost všech upřes­ňu­jí­cích do­plňků,
jenž je ne­hybný, bez konce, je­diný a ne­d­vojný
a jenž se na­zývá Ne­ko­nečnem,
není lehce po­zna­tený.

Brahman je od­lišný od uni­verza.
Ne­e­xis­tuje nic, co by ne­bylo brahmanem.
Po­kud ně­jaký ob­jekt roz­dílný od brahmana jeví exis­tenci,
je ne­sku­tečný, jako fata morgána.

Vše, co lze vní­mat, vše, co lze sly­šet,
je brahman a nic ji­ného.
Kdo do­sáhl Po­znání Sku­teč­nosti,
vidí vesmír jako ne­d­vojný brahman.

Po­dobně jako hlína se vnu­cuje mysli při před­stavě džbánu,
tak Pravda věčně zá­ři­vého brahmana
plane při roz­jí­mání o fe­no­me­nál­ním světě.

Roz­jí­mání samo je Jeho září. Celý vesmír je me­di­tací brahmana.

Jako stále exis­tuje vztah pří­činy a ná­sledku mezi hlí­nou a džbá­nem,
tak stejný vztah exis­tuje mezi brahmanem a svě­tem jevů.
Toto bylo sta­no­veno na zá­kladě pí­sem a zku­še­nosti.

Lidé vy­ko­ná­vají veš­keré své činy uvnitř a skrze brahmana,
ale nejsou si toho vě­domi;
po­dobně jako díky ne­vě­do­mosti lidé neví,
že džbány a jiné ná­doby nejsou ni­čím než hlí­nou.

Proto ty sám jsi brahman.
„Nejsem brahman“ je pou­hou iluzí.
Z iluze vy­věrá od­dě­lení,
v němž má ko­řen veš­keré utr­pení.

Brahman, ač­koli (in­te­lek­tem) ne­po­zna­telný,
není ne­u­sku­teč­ni­telný, ne­boť osvět­luje sám sebe.
To vy­ja­dřuje védánt­ská de­fi­nice:
„Brahman je Sku­teč­nost, Po­znání, Ne­ko­nečno.“

Nad čím mo­hou me­di­to­vat či ne­me­di­to­vat moudří,
kteří po­znali, že vše je brahman;
o čem mlu­vit či ne­mlu­vit, co dě­lat či ne­dě­lat?

Když brahman je po­znán, celý vesmír je po­znán,
tak jako všechny džbány, hrnce atd. jsou po­znány,
je-li po­znána hlína, jež je je­jich pří­či­nou.

Pře­stane-li člo­věk hod­no­tit tvary jako sa­mo­statné ob­jekty, pak každá vib­race (slovo, myš­lenka, hma­ta­telný ob­jekt) se stane to­tožná s ne­ko­neč­ným Vě­do­mím.

Ti, kteří se zří­kají nej­vyš­šího a nej­čist­šího Vě­domí brahmana,
žijí marně; a přes­tože mají lid­ská těla, jsou jako divá zvěř.

Trans­for­mací vi­di­tel­ného v ne­vi­di­telné
nechť je usku­teč­něno vše jako brahman sa­motný.
Pak moudrý dlí ve věčné Bla­že­nosti
s myslí na­pl­ně­nou esencí či­rého Vě­domí.

Brahman o sobě je Ab­so­lutno, jež je zříd­lem ne­po­mí­je­jící Bla­že­nosti.
Do Něj se uchy­lují ti, kteří znají Pravdu.

Po­dobně jako sůl roz­puš­tě­nou ve vodě
nelze vní­mat okem, pouze cí­tit ja­zy­kem,
tak vskutku věčný brahman, zá­řící v hlu­bině srdce,
ne­může být po­znán vněj­šími smysly,
ale pouze svět­lem pro­bu­zení,
které vzejde z mi­lo­srd­ných slov zřece – uči­tele:
„Vskutku jsi brahman sa­motný, ni­koli fe­no­me­nální svět, jenž vy­vstává ko­lem.“

Úryvek z knihy Šrí Šankaráčárja – Sebepoznání
Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 18. čer 2020 10:55:17

Osvícení- co to je?

Lidé, kteří nenašli své skutečné bohatství, jímž je radost z Bytí a hluboký, neochvějný klid, jenž tuto radost doprovází, jsou žebráci, i když mají velké
materiální bohatství. Hledají radost, naplnění, uznání, jistotu nebo lásku ve vnějším světě, zatímco ve svém nitru mají poklad, který nejen obsahuje
všechny tyto věci, aleje mnohem úžasnější než všechno, co nám svět může nabídnout.

Slovo „osvícení" v nás vyvolává představu jakéhosi nadlidského úspěchu a naše já proti tomu nic nenamítá, ale ve skutečnosti je to přirozený stav prožívané jednoty s Bytím. Je to pocit spojení s něčím nesmírným a nezničitelným, s něčím, co je téměř paradoxně vámi a co je zároveň mnohem
větší než vy. Osvícení je nalezení vaší pravé přirozenosti za hranicemi všech forem. Neschopnost uvědomit si tuto spojitost vyvolává iluzi oddělenosti
od vlastního já i od okolního světa. Následkem toho vnímáte své já - vědomě či nevědomě -jako izolovaný fragment. Máte strach a jste v konfliktu s
vnitřním i vnějším světem.

Mám rád Buddhovu jednoduchou definici osvícení jako „konec utrpení".

Na tom není nic nadlidského, že ne? Jako definice je to však neúplné, neboť to říká, co osvícení není: osvícení není utrpení. Co vám však zůstane, když se zbavíte utrpení? To Buddha neříká a z jeho mlčení vyplývá, že na to musíte přijít sami. Buddha definuje osvícení negativně, aby z toho vaše mysl neudělala něco nadlidského, v co můžete věřit, ale čeho nemůžete dosáhnout. I přesto však většina buddhistů dodnes věří, že osvícení může dosáhnout jen Buddha, a ne oni, alespoň ne v tomto životě.

Hovořil jste o Bytí. Můžete nám říci, co tím slovem myslíte?

Bytí je věčný, stále přítomný Život za nesčetnými životními formami, které podléhají narození a smrti. Bytí je však také hluboko uvnitř každé formy jako její nejvnitřnější, neviditelná a nezničitelná podstata. To znamená, že vám je dostupné v každém okamžiku jako vaše nejhlubší já, jako vaše pravá přirozenost.

Nesnažte se však pochopit své bytí racionálně. Nesnažte se pochopit je rozumem. Bytí můžete poznat jedině tehdy, když máte naprosto klidnou mysl a
žijete plně a intenzivně v přítomném okamžiku...

Znovu nabýt vědomí svého bytí a setrvat v tomto stavu „citového uvědomění" je osvícení.

TOLLE; Moc přítomného okamžiku
Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 22. čer 2020 5:59:24



T: Jedna věc, která se mi v tomto životě ještě líbí, je slyšet popisování stavu osvícení. Pro ty z nás, kteří rádi poslouchají, můžete o tom ještě jednou něco říci?

O: Je to pravda, že není nic krásnějšího, více blaženého, než osvícení, dokonce i o tom mluvit, i vzdálená ozvěna toho, dokonce i jeho stín.
Odraz měsíce ve vodě, není skutečný měsíc, a přesto má ohromnou krásu. A pokud je tou vodou vaše mysl a mlčí, pak se měsíc odrazil v těchto vodách, je to někdo, komu důvěřujete.
A jen proto, že milujete a důvěřujete, začnete sdílet zážitek jemným způsobem. Určitě je těžké o tom něco říct, i když celý život o tom mluvím, a jen o tom. I když mluvím o jiných věcech, vedu vás jenom k pochopení osvícení.
Je to vaše ticho, to jsi Ty bez ega a jeho problémů. To jsi Ty bez jakýchkoliv dotazů a odpovědí. Prostě ticho. A není radost, která by mohla být větší. Je to čisté světlo, je to čistá radost. Rozumím vaší otázce. Je to nezbytná potřeba, nezapomenout, proč jste tady.
Návštěvník
 

Re: Osvícení

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 20. črc 2020 16:57:52

Obrázek

Jakmile se přestanete soustředit na minulost a budoucnost a učiníte ústředním bodem svého života přítomný okamžik, vaše schopnost radovat se z toho, co děláte – a s tím i kvalita vašeho života – se výrazně zvýší. Radost je dynamickým projevem Bytí. Když si tvůrčí energie vesmíru uvědomí sama sebe, projeví se jako radost. Nemusíte tedy čekat na nic „smysluplného“, abyste si mohli začít užívat to, co děláte. Radost je dostatečně smysluplná sama o sobě. Čekání na to, až jednou konečně začnete „žít“, plyne z jedné z nejrozšířenějších iluzí nevědomí.

Expanze, růst a pozitivní náboj mohou do vašeho života přijít až tehdy, když dokážete ocenit to, co už máte a co děláte právě teď, místo abyste stále čekali na něco lepšího.

K tomu, abyste měli radost z toho, co děláte, nepotřebujete svolení své mysli. Ta má vždy spoustu námitek, proč to nejde. „Teď ne,“ bude se snažit bránit. „Copak nevidíš, kolik mám práce? Na tohle nemám čas. Možná zítra…“ Jenže zítra bude tvrdit to samé.

„Vaší jedinou šancí je začít si užívat to, co děláte právě teď.“

Když řeknete, že vám nějaká činnost přináší radost, je to mylný pohled na věc. To by znamenalo, že radost přichází z toho, co děláte, jenže tak to není. Radost proudí do toho, co děláte, a tedy i do tohoto světa, z hloubky vašeho nitra. Pocit, že vám radost přináší určitá činnost, je celkem běžná, ale velmi nebezpečná iluze, protože tak snadno uvěříte, že radost najdete ve vnějším světě – ve věcech a činnostech. Radost a štěstí pak hledáte kolem sebe. Tam ji ale nemůžete nalézt. To je důvod, proč mnoho lidí žije v trvalé nespokojenosti. Svět jim nedává to, co si myslí, že potřebují.

Jaký je tedy vztah mezi tím, co děláte, a pocitem radosti? Radost budete mít z každé činnosti, při které dokážete být plně přítomní a která nebude pouze prostředkem k dosažení cíle. Ve skutečnosti si však neužíváte danou činnost, ale intenzivní pocit živosti, který při ní vnímáte. Tato živost je tím čím jste. To znamená, že když něco děláte rádi, je to proto, že při tom zažíváte radost z Bytí v její dynamické podobě. Je to způsob, jak se pomocí oblíbené činnosti spojit s tvůrčími silami celého vesmíru.

Snažte se zůstat bdělí. Buďte plně přítomní a vnímejte ten bdělý, živý klid v pozadí. Brzy zjistíte, že cokoliv, co děláte ve stavu zvýšené pozornosti a uvědomění, není stresující, únavné, ani nepříjemné, ale že přitom cítíte radost. Abychom byli přesní, ve skutečnosti nemáte radost z vykonávané vnější činnosti, ale z vnitřní dimenze Bytí, kterou při dané činnosti vnímáte. Dokázali jste nalézt radost z Bytí v tom, co děláte. Pokud máte pocit, že váš život nemá význam nebo že je příliš náročný a únavný, je to proto, že jste do něj ještě nevnesli dimenzi radosti z Bytí. Být vědomý v tom, co děláte, se zatím nestalo vaším hlavním cílem.

„Radost z Bytí je radostí z plného vědomí.“

Probuzené vědomí pak převezme od ega vládu nad vaším životem. Možná pak zjistíte, že činnost, jíž jste věnovali mnoho času, se najednou sama od sebe – posílená vědomím – změní v něco mnohem hlubšího.

Někteří lidé, kteří svou tvůrčí činností obohacují životy mnoha dalších, prostě dělají to, co mají rádi, aniž by se snažili něčeho dosáhnout nebo se něčím stát. Teď mluvím například o umělcích, spisovatelích, vědcích, učitelích a architektech nebo těch, kteří se snaží zavést nové ekonomické nebo sociální struktury (osvícený obchod). Někdy bývá sféra jejich vlivu zpočátku malá, ale pak, náhle nebo postupně, naplní jejich konání tvořivá síla a jejich činy překonají jejich vlastní představy a osloví bezpočet dalších lidí.

Pokud je to i váš případ, dejte si pozor, aby vám to nestouplo do hlavy, protože tam se pravděpodobně skrývá zbytek vašeho ega. Nezapomeňte, že jste stále pouhým člověkem. Výjimečné je to, co přichází skrze vás – vaše esence. Tu ale sdílíte se všemi bytostmi. Perský básník a súfijský mistr čtrnáctého století, Hafiz, tuto pravdu překrásně vyjádřil slovy: „Jsem dírkou na flétně, skrze kterou může proudit dech Krista. Naslouchejte té hudbě.“
z knihy Nová země od Eckharta Tolleho
Návštěvník
 

Další

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 9 návštevníků