Zdeněk píše:Jana píše:Můžeš nějak popsat, co se Ti jeví, že Mooji zakouší?
Můžeš nějak popsat barvoslepému barvy? Tedy ne že by jsi nechtěla, ale ze soucitu se to nějak snažíš zahrát do autu a vymotat se z toho.
To, co zakouší Mooji, je naší nejvlastnější a nejzákladnější přirozeností. Je to nejhlubší pravdou o tom, kdo jsi, kdo jsme, čím to všechno, co je, je.
Tudíž je tady reálná možnost, pokud tady je ochota otevřít se pravdě, že to poznání může být úplně stejné, tím pádem nemusí docházet k nedorozumění.
Zdeněk píše:Jana píše:Neviděl jsem ho umírat, nemůžu spekulovat o časech. Můžu spekulovat a teoretizovat o příčině úmrtí: uchopení. Nelze uchopit (a cenit si) co není.
Tahle úvaha může být zajímavá, může si troufnout uvolnit to, co je ve skutečnosti příčinou všech připoutaností.
Bez připoutanosti k mysli a k tělu se probuzeného to, co se týká těla a mysli nijak zvlášť nedotýká. Na jedné straně je tady láska, která o tělo a o všechny potřeby pečuje. Na druhé straně je probuzenému jedno, jestli a kdy tělo opustí. A při skutečném probuzení, při skutečném poznání Pravdy s námi nedělá nic žádná smrt. Ani smrt našich milovaných.
Je tady vědomé spojení ve Zdroji všeho, vědomé spojení v Srdci. Mooji říká: "Všichni jste v mém srdci."
Proto žádná projekce času a prostoru, žádná iluze oddělenosti u probuzeného neprobouzí touhu, stesk.
Co? Vždyť to nemá žádnou souvislost s mojí citací (uchopování se pochopitelně týká i lásky, Pravdy atpod.). Poslouchej, nejsi dneska nějak nemocná nebo tak něco?
Psal jsi o umírání, já o smrti, nějaká souvislost by tady být mohla, nemyslíš?
Ještě k tomu umírání a smrti. Obvykle tady píšu, že láska je osvobozující, vede ke spojení s Pravdou, k poznání Království nebeského, Nirvány.
To, co vede do pekla utrpení, je, že věříme obsahu kritické mysli, která vytváří iluzi, že existuje něco, nějaká existence, která by neměla být, která je nežádoucí, která není láskou.
S tím má souvislost i nadřazování moci, slávy a bohatství nad hodnotu lásky.
Ale skutečným zdrojem pekla je ve skutečnosti zapouzdřená láska do formy. Tedy spíš by se dalo říct iluze, že láska je jen formou, tělem, osobou, objektem, něčím, co je časoprostorově omezené a od čeho je možné se nějak oddělit, co je možné ztratit.
Proto, když se život žije skrz mysl, skrz představu, že jsme osobou, když je tady ztotožnění s tělem, se srdce tak snadno před láskou i poznáním Pravdy zavírá, protože když nám někdo milovaný umírá, když nějak trpí, když ho ztrácíme, ztratíme spojení s ním, ztrácíme to, co milujeme, tak to příšerně bolí.
S vědomím, že láska je vším, nic takového nebolí.
A tohle je Království nebeské, láska, která nebolí a je jen ničím neomezitelným blahem, krásou, štěstím.