Při projekci se přenášené obsahy jeví, jako by patřily k druhé osobě. Přitom se nás osobně dotýkají, protože jsme to my, kdo je vnímá. Proto je to, co se nás dotýká, jistým vodítkem k poznání prvotní nerozlišené iluze.
Při projekci jsme přesvědčeni, že jsme konfrontováni s určitým zjevným faktem či vlastností druhého člověka. Ve skutečnosti se jedná jen o naši iluzi, protože se domníváme, že to, co na druhém pozorujeme a vidíme, není náš subjektivní vjem ani obsah, ale je to něco, co objektivně existuje vně nás samotných. Zkrátka a dobře, cosi tu chybí k tomu, aby si člověk uvědomil, že hledí do subjektivního zrcadla.
Pokud nalézáte podobnost mezi hlubinnou psychologií a buddhismem, nejste vůbec mimo. Je to totéž. I Buddha používal podobný princip k rozlišení iluze a pravdy.
Projekce je automatický, spontánní fakt. Jde o nevědomý mechanismus, a proto s uvědoměním končí.
Když je v průběhu sebepoznání projekce zrušena, zjistíme, že to, co jsme dříve vnímali na druhých, patří naší osobní psychice.
Zdrojem projekcí v tomto případě je pořád část nevědomé psychiky, kterou není možné si uvědomit přímým vhledem. Vzdoruje odhalení, a proto je stále uvězněna v nevědomí a zůstává zdrojem projekce - zdrojem iluzí.
Jestliže je zdroj tvořící projekce odmítán, je mu vědomě odmítána platnost, má volné pole působnosti a může uskutečňovat své cíle a záměry bez naší vědomé kontroly. Výsledkem je pak izolace od okolního světa. Člověk je v zajetí iluzorních vztahů. Skutečný vztah k okolnímu světu zůstává skryt pod nánosem sebeklamu.
Člověk o sobě samotném sice vůbec nic neví, ale všechno ostatní ví nejlíp.
http://psychologie.cz/charakter-stinu/