Od popření k přijetíPřirozeně vyvstává otázka, proč je zřejmě pro lidi tak těžké proměnit jejich negativní komplex, když vše, co je třeba, je rozpoznat jej, identifikovat a pochopit jej. Důvodem pro tuto obtíž je to, co západní psychologie nazývá nevědomé a indická tradice avidjá - nevědomost, nevědění. Tyto hrozivé prvky psyché zůstávají nevědomé a nepoznané právě proto, že popíráme, že je máme. Toto ukazuje důležitou roli popření a negace v odštěpování těchto faktorů a jejich potlačení do nevědomého.
Byl to Sigmund Freud, který první ukázal, že represe, zatlačení něčeho do nevědomého, je procesem, který je přesnou analogií lingvistické funkce negace. Popření a potlačení říkají "ne" impulsu, myšlence či přání, která jsou potlačena či před nimiž se bráníme. V situaci, o níž se mluvilo dříve, když vidíme, že se někdo chová způsobem, který vědomě považujeme za špatný nebo zlý, patrně si pomyslíme (a snad to i řekneme) "to bych nikdy neudělal". Jinak řečeno, myšlenka či impuls jsou potlačeny. To vytváří jakýsi druh odštěpené oblasti vědomí, které se nazývá podvědomí, které udržuje negaci a popření. Represe a popření, nesčetněkrát opakované během procesu růstu a žití, vytvářejí systém zábran a zákazů, obranné valy, které se mohou stát jakýmsi vězením mysli.
Všichni známe tří až čtyřleté dítě, jímž jsme byli a jímž jsme částečně zůstali, které rezolutně prohlašuje: "Ne, já nechci!" Toto je normální rezistence a negace, ego projevující svou sílu, jemuž je nutno klást vlastní hranice. Ve vztahu k duchovnímu vývoji, funkce negace a odporování je metaforicky spojována s ďáblem. V Goetheho Faustu Mefistofeles se představuje jako "der Geist, der stets verneint" - duch, který vždy popírá. Když se psychologicky pokoušíme životnímu procesu v ustavičné proměně vnutit svou vlastní vůli, hrajeme svým způsobem stejnou hru jako ďábel.
Tento proces, mentálně zakoušen jako negace, emočně jako odmrštění a vyloučení, a percepčně jako skrývání a utajování znamená zastavení, blokádu toku životní energie. Souhrn těchto bloků a vzorců, které narušují tok životní energie symbolizoval Wilhelm Reich jako brnění, výzbroj charakteru, která slouží i jako svalová výzbroj. Podle Reicha funkcí této zbroje je chránit ego před nepřijatelnými impulsy, blokování či popírání zážitků a vyjádření těchto podnětů. Zbroj funguje jako určitý druh vězení, z něhož se pokoušíme uniknout. Reichovi imponovalo, do jaké míry tento vyzbrojující proces vede k reakcím vzteku, násilí, jak se jednotlivec nevědomě pokouší probourat obranným brněním. V tomto pokusu je nesmírné soustředění ničivého vzteku, tj. přesně onen druh chování, které bychom tradičně přisuzovali ďáblu a považovali je za opozici životní síle. Proto Reich dospěl k závěru, že brnění je pramenem ďábelského násilí člověka. "Doopravdy věřím, že v tuhé, chronické výstroji lidského zvířete jsme nalezli odpověď na otázku, odkud se bere jeho nesmírná, ničivá nenávist...objevili jsme tak říši ďábla" (Reich, 1949).
Jinou perspektivu o roli potření a negace v konfliktu dobrých a zlých sklonů lze získat při zkoumání povahy lhaní. V křesťanské teologii a folklóru jedním z běžných způsobů fungování ďábla bylo zasít semena pochyb, klást otázky, namítat, že snad tomu tak není. Tímto způsobem ďábel byl pomlouvač, podrývatel víry lidí v Božskou skutečnost. Popření existence a svrchovanosti Boha a spásné účinnosti Ducha Svatého bylo pokládáno za nejtěžší, neodpustitelný hřích, samozřejmě vnuknutý ďáblem, "tím, který vždy popírá".
Je typické, že konflikt mezi dobrými a zlými sklony v naší přirozenosti zakoušíme jako jakýsi zápas mezi ano a ne. Určitá naše část životu přitakává a jiná naše část jej popírá. Freud chápal tento zápas mezi ano a ne jako souboj mezi sexuálními a agresivními impulsy zvířecího id s racionálním, lidským egem. Argumentoval, že je to nutný a nevyhnutelný výsledek civilizovaného života. Prožitek pochyb je jiná situace ano proti ne. Když jsme ve stavu pochyb, máme o něčem "dvojí mysl". Část nás v to věří a přitakává; jiná část nás to popírá, říká ne.
Můžeme vidět, že popření samo o sobě není nutně zlé či ničivé. Je-li impuls špatný a ničivý, potom jeho popření a zábrana může být docela dobře cestou dobra. Každý tvar či vzorec má mez či hranici. Tak ono ne je zapotřebí, aby ohraničilo ano. V jejich zápase zakoušíme chronický rozštěp své povahy. A rovněž vyrábíme energii k procesu přeměny. (Podle ruského duchovního učitele Gurdžijeva ze zápasu protikladů v lidském vědomí, ze zápasu mezi ano a ne, vzniká určité tření, z něhož pramení energie, potřebná k práci na sobě.)
Doporučuji následující cvičení uvědomování si: pozorujte, co to je, co tak často sami popíráte. Čemu ve svém nitru říkáte ne? Cvičení se stane transformujícím, jestliže pak tyto věci přijmeme jako část své zkušenosti. Přijmout je neznamená, že bychom jednali z nižších popudů, spíše se smiřujeme s faktem, že je zakoušíme a že existují. Můžeme říci ano pocitu i popudu, i když říkáme ne, určujíce jeho, pokládajíce výkaly za špatné, bezcenné, za něco k odstranění. To může i vysvětlit, proč děti i dospělí v afektu hněvu používají ve vztahu k něčemu špatnému výraz "hovno".
V některých civilizacích i u některých jedinců soud, že něco je špatné a tudíž odvrhnutelné, se stává soudem, že je to zlé a tudíž něco, co budí strach a co se odsuzuje. Existuje široce rozšířená souvztažnost mezi vyměšovacími orgány a jejich funkcemi a zlem, ďáblem, která nikdy nebyla uspokojivě vysvětlena, např. staroindický mýtus, že lidé vzešli z konečníku Brahmy, boha-stvořitele. Reformátor Martin Luther např. o ďáblovi mluvil jako o něčem černém a špinavém a k vyjádření doporučovaného postoje k ďáblu užíval německého análního slangu bescheissen -- srát.
Na některých křesťanských malbách popisujících peklo a poslední soud ďábel, vládce čertů, je zobrazován jak vyměšuje hříšníky řití. V některých hinduistických mýtech původ zla se vysvětluje tak, že vyzařuje z určitých tělesných orgánů stvořitele Brahmy, buď z pyje, ale nejčastěji z řiti. V jednom mytickém cyklu lidé jsou považováni za výkaly Brahmy. Některé děti věří, že novorozenci přicházejí na svět defekací.
Podle této metafory něco, co je špatné či zlé, je poskvrna, znečištění či výkal. Musí to být vyloučeno dříve než to nakazí celý organismus či duši, v níž se to nalézá. Toto je v podstatě zdůvodnění podobných teorií nacistů o čistotě rasy. Tato groteskní a genocidní zvrácenost nás však nesmí svést, abychom přehlédli princip, že odpadní látky či toxiny v jakémkoliv organismu, jsou-li zadrženy, se stávají patologickými a pro zachování zdraví a normální funkce systému musí být vyloučeny.
Alternativou vyloučení něčeho zkaženého či hnijícího je očista. Očistu a vyloučení lze považovat za dva hlavní prostředky, jak čelit zkaženosti v duši. Takovými jsou i aspekty obecného procesu integrace stínu a smíření protikladů.
Od vnitřního válčení k vnitřnímu míruV některé naší zkušenosti, dualita dobra a zla je pociťována jako obranné distancování se, separování, propast, odmítání. Nejsme si vědomi aspektů stínu, jsme slepí ke svým chybám, chceme se oddělit od toho v nás, co pociťujeme jako zkažené. V jiných fázích naší zkušenosti probíhá aktivnější boj či konflikt. Můžeme zároveň něco či někoho milovat i nenávidět, nebo k nim pociťovat jak přitažlivost, tak odpor. Můžeme se dostat do vřavy, kde naše strachy a zábrany zápasí s popudy chlípnosti či agrese. Během meditací či snů nebo psychedelických vizí můžeme být svědky výjevů, které se podobají srážce protichůdných sklonů v naší psychické prostorovosti mysli jako bojující vojska.
Úkolem osobní proměny je změnit tento vnitřní boj ve vnitřní smír. Musíme se smířit s "nepřáteli", jak vnitřními, tak vnějšími. Zápasící protiklady je třeba smířit. Tvořivé síly, sklony a impulsy, které jsou zapleteny do zdánlivě nekonečného boje, se musí naučit koexistenci. Kdysi jsem věřil, že je nutné se s vnitřním nepřítelem, stínem, přátelit. Nyní cítím, že to snad ani není zapotřebí, že tato druhá "stránka" naší přirozenosti asi vždy zůstane v opozici k naší pravé přirozenosti. Můžeme chtít zachovat tuto postavu, aby fungovala jako "důstojný soupeř", jak ji nazývá Castanedův Don Juan, k výcviku bojovníka. Ale tohoto nepřítele musíme pochopit. Je možné se s vnitřním nepřítelem spřátelit. Avšak poznat ho nebo ji je nezbytné.
Všechny duchovní tradice se shodují v tom, že v našem nitru jsou semena války, násilí, ničivé síly, právě tak jako mírumilovné, harmonizující síly. Svámí Šivánanda ve shodě s tisíciletou posloupností duchovních učitelů píše, že "vnitřní zápas proti podvědomým sklonům -- vásanám, a tvořivým reziduím předchozích zkušeností -- sanskárám (pálijsky sankhárám), je hroznější než jakýkoliv vnější boj". Text Filokalia církevních otců východní církve uvádí, že "je válka, v níž zlí duchové tajně bojují proti duši prostřednictvím myšlenek. Protože duše je neviditelná, tyto zlovolné síly na ni útočí a bojují s ní rovněž neviditelně." Dobrý křesťan, chtějící být spasen, je vyzýván, aby bojoval s pokušením, odrážel démonské vetřelce a škodlivé vnější vlivy. Perský súfijský básník Rúmí to vyjadřuje: "Zabili jsme vnějšího nepřítele, ale v našem nitru zůstává horší nepřítel než on. Nafs (zvířecí, nižší já) je peklo, a peklo je drak."
Jako psycholog jsem studoval četné metafory, které popisují proces proměny, abych určil jejich původ. Kladu si otázku: jak v nás vzniká pocit, že jsme ve stavu vnitřního konfliktu? Dílčí odpovědi přicházejí ze tří různých perspektiv: osobnostně-vývojové, vývojové/historické a teologicko/mýtické.
Osobnostně-vývojová základna pro zkušenosti konfliktu může částečně být v jevu soupeření sourozenců v útlém věku. Soupeření mezi bratry a sestrami o pozornost a pochvalu rodičů a jiných dospělých je velmi běžné. Tento soupeřivý postoj může být zachován v dospělosti a přenesen do osobních i pracovních vztahů s vrstevníky. Alternativně může být promítnut do nitra, takže se pociťuje jako spolu zápasící nižší a vyšší imago. Zakladatel tvarové terapie Fritz Pearls to nazval konfliktem silnějšího psa se slabším.
Je mnoho mýtů o trpkém a dlouhém soupeření mezi bratry- soky jako byl Kain a Abel, mezi Osirisem a Sethem, a příběhy o znepřátelených sestrách jako o Popelce nebo o dcerách krále Leara, které ilustrují soutěživost sourozenců. Dobrý a zlý sourozenec jsou aspekty naší přirozenosti. Vyjádřil to William Law, anglický žák Jakuba Boehmeho: "Nejste v moci žádného jiného nepřítele, nejste drženi v žádném jiném otroctví, a netoužíte po žádném jiném osvobození než z moci vašeho vlastního pozemského já. To je váš Kain, který zabíjí vašeho Abela."
Kromě tohoto původu v soupeřivosti sourozenců v dětství, námět vnitřního konfliktu má také vývojové a historické kořeny -- odvěké nepřetržité boje kmenů a společností o území a hospodářské přežití. Je otázkou, zda lidstvo jako druh se může naučit proměnit toto teritoriální a hospodářské soupeření v mírovou spolupráci. Je to každopádně náš nejtěžší úkol.
Vrátíme-li se zpět do vývoje savců, lze spekulovat o možných reziduích v genetické paměti člověka na miliony let soupeřivé interakce mezi šelmami a jejich kořistmi. Podle ekologa Paula Sheparda v masožravých šelmách se vyvinul jiný druh vědomí, jiný druh pozornosti než u býložravců, kteří byli jejich kořistí, a to ve vztahu k jejich různému způsobu života, lovu či útěku. Inteligence šelem je pátravá a agresivní, sladěná se stopováním a lovením. Inteligence kořisti je opatrná, vyčkávací, poklidná, ale připravená k okamžitému útěku. Tyto různé styly uvědomování si, tyto protichůdné vidy vstupování do vztahu vytvářejí jakýsi substrát k lidské zkušenosti agresorů (šelem) a obětí (kořisti). Což stále nelovíme a naši spolubližní se nestávají v boji o přežití naší kořistí a obětmi? Což stále v tomto paranoidním stavu nebdíme nad hrozbami, připraveni utéct či bojovat?
V obrazotvornosti člověka setkání se stínem je často zakoušeno jako konfrontace s nebezpečným zvířetem. Když se ideální ego cítí být předmětem útoku příšery, která se vynořuje z nevědomého, má pocit, že je obětí. Proměna vyžaduje si uvědomit, že i toto ideální já je také zvíře, agresor, šelma. Jsme jak lovec, tak kořist. Když si toto uvědomíme, potom ti dva mohou uzavřít smír, napřed v nitru, a potom i ve vnějších vztazích. Potom se splní staré proroctví, že lev a beránek budou léhat spolu; dřívější agresoři a oběti budou koexistovat v míru.
Třetí perspektiva k původu vnitřního konfliktu je teologicko-mytická. Mnohé mytologie starověku nabízejí příběhy o vrozeném rozštěpu kosmu nesvárem a bojem. Hérakléitos říká: "Boj protikladů je otcem a králem všeho." V zoroastrismu starého Íránu souboj sil světla a temnoty dostávají dramatický výraz. Zde nalézáme mýtus o dlouhotrvajícím zápase mezi Ahura-Mazdou, stvořitelem Světla a Ahrimanem, vládcem temnoty. Toto pojetí základního kosmického dualismu mělo bezpochyby hluboký vliv jak na judaismus, tak na křesťanství. Tento mýtus zvláště ovlivnil manicheisty a gnostiky, kteří kladli silný důraz na základní dualitu stvořitele a paralelně na dualitu stvořeného kosmu.
V tomto komplexu konfliktu a válčení, skládajícího se z osobních, vývojových a mytologických prvků je lidský příběh nelidskosti k člověku - ničivost, násilí, krutost, sadismus, úmyslné ubližování a znásilňování tělesné i psychické nedotknutelnosti bližního. Vrátíme-li se k pojednání o soudu, lze nabídnout tuto perspektivu k vysvětlení těchto projevů lidského zla: jsou projevem kombinace povýšeneckého odsuzování a prudkého vzteku. Soud je vyjádřen a následuje činnost, která je ničivá a agresivní. Ti, kteří jsou posuzováni jako špatní, zlí či protivníci, jsou předmětem útoku a ničení.
Jinak vyjádřeno: soud, který je vyřčen, slouží jako racionalizace, tj. zdůvodnění nekontrolovatelného výrazu vzteku. Racionalizace může být doslovná nebo estetická; může být falešně rasistická či genetická, jako např. Hitlerova genocida; může být náboženská, jako u trýznitelů inkvizice -- vzorec je všude stejný. Konflikt mezi persekujícím soudcem a souzenou obětí je patrně nejneřestnější ze všech svářejících se protikladů, které jsou nám známy. Tato varianta se též odehrává uvnitř psychické prostorovosti mysli. My sami jsme trestajícím soudcem (ve Freudově terminologii superego) a trestaná oběť persekuce (psychologicky ego s pocitem viny).
Aby došlo k proměně, musíme se naučit stát se moudrými, nestrannými soudci sebe sama, nikoliv trestumilovnými, pomstychtivými soudci, a musíme si začít uvědomovat, že nesmiřitelní střetávající se nepřátelé a soupeřivé síly jsou všechny uvnitř -- jak soudce a obviněný, žalářník a vězeň, kat i odsouzenec.
Jak čelit svým démonůmV tradičních i soudobých lidových náboženstvích démoni jsou příbuzní ďábla - jsou to personifikace sil zla, cizích a ničivých vlivů a sklonů. Pohlíží se na ně jako na něco vně nás, jako na nějaké ne-já. V primitivních či domorodých kulturách, kde se žije ve stavu mystického účastenství s přírodou, démoni podobně jako obři často ztělesňují ničivé, násilnické energie hurikánů, bouří, blesků, lesních požárů, lavin, zátop, zemětřesení či sopečných výbuchů. Představa, že jde o živé bytosti, ať už duchy či démony, které řídí tyto síly, působí, že ztrácejí svůj hrůzný charakter a stávají se jaksi snesitelnější.
Občas v nás naše niterné stavy vzbuzují dojem, že se vymkly kontrole; tak jako síly přírody. Hovoříme o někom, že je bouřlivák nebo že má rozbouřenou náladu, že je zaplaven žalem nebo že je výbušný jako sopka. Náš niterný život stejně jako příroda kolem nás se občas zdají být ovládány násilnými střetávajícími se energiemi, které se nám zdají cizí a nepřekonatelně mocné. Toto je jen jeden aspekt démonična.
Hinduistická a buddhistická mytologie nabízí poněkud odlišnou perspektivu o démonech čili asurech, často nazývaných hněvivými bohy či titány. V mnohých mýtech asurové hrají roli protějšku či protikladu dobrých bohů. Jsou protivníky bohů (dévů), analogie jakési kosmické mafie s hodnotami protichůdnými lidem a bohům. V buddhistickém "kole života", který symbolicky znázorňuje šest různých životních údělů, oblastí, kam se lze zrodit, svět asurů je jedním z nich. Podle buddhistů jsou démoni ovládáni pocity pýchy, žárlivosti a hněvu a zaměstnávají se věčnými soupeřivými boji a konflikty.
Z psychologického hlediska se octneme v tomto světě démonů, když jsme ovládáni pocity pýchy, žárlivosti a hněvu, a když vedeme neustálý soupeřivý zápas. Ikonografie asurů je pro nás připomínkou, jak naše city, myšlenky a úmysly (záměry) vytvářejí druh skutečnosti, v němž žijeme. Chaotické vražedné bytí démonů a lidí, ovládaných démony, je vnější důsledek vnitřního stavu.
V západní kultuře představa démona má zajímavou historii. Pro Řeky a Římany daimon (latinsky genius, duch strážný) nebyl vůbec zlý, ale božský strážce, něco na způsob toho, co pozdější evropský folklór nazýval andělem strážným. Teprve později vlivem křesťanství výraz démon nabyl významu něčeho zlovolného či ničivého. Jak známo, staří pohanští bohové jako Pan a Dionysos byli přetvořeni v ďábly či démony.
Obecně v západní judaisticko-křesťanské tradici je daleko větší tendence polarizovat dobro a zlo jako absolutní protiklady. Jen tři monoteistická náboženství mají pojem božstva zla - ďábla či satana, který je protivníkem Boha a duchovních snah lidí. V asijských tradicích a v polyteistických vírách starého Egypta a starého Řecka častěji nacházíme pluralistický názor, který přijímá množství různých perspektiv a stavů bytí různého původu a hodnot. A i když tam je mnoho škodlivých duchů, démonů a nepřátel, neexistuje jedna personifikace veškerého zla. Jsou bohové smrti jako Hades, Pluto, Jama či pokušitel Mára, ale žádný z nich se nepodobá ďáblovi či satanovi.
Postava satana v západní kultuře má veškeré rysy a vlastnosti, které jsou částí našeho stínu či nepřijatelné stránky. Je lhář, pomlouvač, ničitel, podvodník, pokušitel, který budí pocit viny a studu, protivník, nečistý, onen temný, který popírá vše, co rozšiřuje a zkrášluje život, který se staví na odpor všemu, čeho si ceníme a pokládáme za nejposvátnější.
V jungiánské terminologii ďábel představuje či ztělesňuje kolektivní stín veškeré západní judaisticko-křesťanské civilizace. Je slitou projekcí stínové postavy tisíců a milionů jednotlivců, kteří v něj během staletí věřili. Tak jako při jiných projekcích tím, že se temné popudy a pocity připisují a přisuzují ďáblovi, jakémusi ne-já, člověk se cítí zbaven za ně zodpovědnosti - jak vyjadřuje ona nejklasičtější ze všech výmluv "ďábel mne donutil to spáchat". Satan existuje ve stejném smyslu jako staří bohové a bohyně, jsou a žijí v psychách jednotlivců, kteří vyjadřují jejich vlastnosti a charakteristiky, ať vědomě či nevědomě. Zástupy forem a jmen, jimiž je ďábel obdařen, tak rozličná témata boje protikladů vzdávají hold tvůrčí obrazotvornosti lidí.
Je to mnohotvárná postava, jejíž rysy lze objevit někde pod maskou persony každého muže a ženy. Je to zvíře pronásledující každou krásu, netvor, který očekává každého hrdinu na jeho objevném putování. Jestliže ji poznáme, vezmeme na vědomí a smíříme se s ní, stane se vědomým poznáním, do té doby nevědomým, ukrytým, ve stínu. Když rozpoznáme ďábla jako aspekt sebe sama, potom stín začne fungovat jako učitel a zasvěcovatel, který nám ukáže svou neznámou tvář, a poskytne nám největší ze všech darů -- sebepoznání. Konflikt protikladů je rozřešen, stane se tvůrčí souhrou energií a jejich ohraničení.
-------------------------
lat. diabolus pochází z řeckého diaballein, dosl. rozhazovat, lhát, pomlouvat
Viz Ralph Metzner: Opening to Inner Light, the Transformation of Human Nature and Consciousness, J. P. Tarcher 1986.
Přeloženo z ReVision, sv. 8, č. 1, 1985, str. 41-52, pův. předneseno na 8. mezinár. konferenci ITA (International Transpersonal Association v Davosu ve Švýcarsku v srpnu 1983).
Autor je psychoterapeut, profesor East-West psychologie, děkan Kalifornského institutu integrálních studií v San Francisku.
http://global21.cz/vyhybka.php?str=metz ... &obor=clov