Ve staré hinduistické společnosti (ve které vznikl i buddhismus) toto asi nebylo potřeba, tam bylo
každé hmotné stvoření přirozeně chápáno jako projev Boží vůle.
A láska ke člověku byla samozřejmě brána i jako láska k Bohu.
Buddha je právě netradiční tím, že tento projev Boží vůle odmítá a učí co je živé a neživé, co je dovedné, neutrální, a nedovedné.
Hinduistické bráhmany přirovnal k řadě slepých mužů, kteří se drží a následují jeden za druhým. To proto, že přestože se učí nazpaměť své spisy, ani oni, ani nikdo z jejich předků do sedmého stupně toho učení těch spisů sám nedosáhl. Buddha ale, sám On in Jeho žáci dosáhli toho, co učil.
Tady cituji za svého Video Meditačního Kurzu, lekce 2 -
K přesvědčením, která se nedají ověřit, byl Buddha velmi kritický. V Čankí Suttě jsou zapsána následující Buddhova slova ohledně tradičních přesvědčení hinduistických bráhmanů ve starověké Indii:
“Představ si řadu slepců, ve které se každý dotýká toho následujícího: První nevidí, prostřední nevidí ani poslední nevidí. Právě tak, Bháradvádžo, jsou bráhmani kvůli svému přístupu podobní řadě slepců: První z nich nevidí, prostřední nevidí ani poslední nevidí. Co myslíš, Bháradvádžo, když je to tak, neukazuje se víra bráhmanů jako nepodložená?”
Buddha ale pokračuje: “Něco může být vírou plně přijímáno, přestože je to prázdné, bez obsahu a falešné; a něco nemusí být vírou plně přijato, přestože je to skutečné, pravdivé a bezchybné.”