Mooji: Mám to takto chápat?
S: Ano
Mooji: Pak vám tedy říkám, dobře...Jsem v určitém prostoru, v prostoru svého vlastního bytí, toho bytí, kde se nacházíme my všichni.
Tak, jako když jste vstoupili do této místnosti, do toho sálu, do tohoto
mandiru a nechali jste venku boty... Prosím vás, abyste nechali boty venku, ale zároveň chci, abyste nechali venku svou mysl.
Říkám vám: "Nechte svou mysl venku."
A vy na to: "Ha, té se chci právě zbavit."
A já říkám: "Nedělejte si starosti, je to velmi jednoduché."
Myslím tím, že než vejdete, když si venku odkládáte boty, odložíte prostě i myšlenky na minulost. Zanechejte vše, co souvisí s minulostí prostě na chvíli venku. Protože, až naše cvičení a naše pozvání skončí, můžete si ty myšlenky vzít zpátky.
Já je nechci. Nikdo je nechce.
Myslím, že je nechce nikdo. ani vaši rodiče o všechny ty věci nestojí.
Ale ony na vás venku počkají, tak je na chvíli odložte.
Nechte tam veškeré myšlenky na minulost, vzpomínky a tak dál, i to, za koho se považujete a jací jste byli, když vám bylo osmnáct a co jste dělali, kde jste studovali nebo jak jste meditovali, to nepotřebujeme vůbec vědět.
Takže to odložte, oprostěte se od toho, nechte to venku.
Týká se to také veškerých myšlenek na budoucnost. nepotřebujeme se jimi zabývat, nebudeme o nich mluvit, protože nikdo ve skutečnosti neví, jaká budoucnost bude.
Může mít nějakou představu, ale stejně se nenaplní.
Všechno odložte, minulost i budoucnost.
A není potřeba komentovat ani přítomný okamžik.
Nechte ho také být.
Nechte všechno být.
Můžeme se takto domluvit?
S: Ano.
4,44