od Tara » stř 11. črc 2018 21:39:09
Už dlouhá léta tu žil. Někdy byl sám jen se svými bílými racky, ohnivým sluncem a tajuplným mořem, někdy tu žilo víc lidí. Smutno mu nikdy nebylo. Měl štěstí ve svých očích a svobodu ve svém srdci. Moře a kamenná, prudce stoupající cestička, spíš vytesaná než vychozená při boku skalního srázu, to bylo jeho jediné spojení s vnějším světem. Používal jí však málokdy.
Pojednou cítil, že ve světnici se děje něco neobyčejného, ačkoliv se zevně zhola nic nezměnilo...
Co se to tu odehrává? Co se to tu děje? Co se děje v jeho vlastním srdci? Neznámá teplá a slastná vlna rozlila se mu po celém těle. Blaženost míru a ticha.
Je to krásné. Bože, jak je to nádherné...!
Vzduch byl nabit neviditelnou silou, jakoby křišťálovým, vše pronikajícím světlem. Bezděky se tomu počal podrobovat.
„Co je to za zvláštní atmosféru?“ myslel si. Jako by mu umožňovala, aby vše to, co bylo lepší v jeho vlastní bytosti, vyšlo z ní nyní na povrch. Připadal si klidný a čistý jako v jarním vzduchu u horského pramene. Zavřel oči. Za okamžik se mu zdálo, jako by z jeho nitra vycházel záblesk ještě jiného bytí, než kterým dosud byl. A tu pocítil, že toto bytí je univerzální a neosobní. Vyvěralo z jakéhosi vzdáleného zdroje, který byl stejný jako pramen, z něhož prýštil klid a čistota, radost a svoboda.
Jak k tomu všemu přišel, nevěděl. Cítil jen, že je něco neznámého za povrchní maskou osobnosti a že toto neznámé je božské a svaté. Tak zůstal...
„První podmínkou je ochota a touha najít pravdu o životě a o světě.
Druhou je vytrvalost v hledání pravdy a naděje, že pravdy může být a bude dosaženo.
Třetí je inteligence a dostatečná síla myšlení.
Čtvrtou je vnitřní odpoutanost jak od příjemných přitažlivostí, tak i od nepříjemností, které život s sebou přináší. Tato podmínka je jednou z nejvážnějších a jak jsem již řekla, je téměř vždy splněna v případech sebevrahů.
Pátou podmínkou je schopnost soustředit své myšlenky.
Šestou je ukáznění citových vzrušení a jejich podřízení rozumu a konečně sedmou podmínkou, která jaksi vyplývá z předešlých, je vzdání se předsudků, pramenících z vlastního sobectví a z vlastní domýšlivosti.
„Snad konečně pochopíte, když vám řeknu, že vy nejste jen tímto tělem, o jehož zničení jste se pokusil, ani vašimi myšlenkami nebo city, ale že v pozadí této vaší osobní existence, tohoto vašeho malého jáství, je ještě neosobní DUŠE, jejíž přítomnost si normálně neuvědomujete, ačkoliv je vaším pravým a skutečným Já. Snad jste o ni dnes zavadil ve svém transu. Nevím, možná, že jste si však přitom povšiml, že toto vaše pravé Já je jediným skutečným POZOROVATELEM, který je ve vás a který vidí vše ve správném světle. Kvintus učí, kterak je možno vejít ve styk s NÍM, v osobní styk. On sám je s NÍM trvale spojen, s tímto vnitřním SVĚDKEM, a proto je moudrý a šťastný. To je váš cíl života. To je cílem Kvintových žáků. A to je také konečným cílem všech lidí na světě. Zde pod skalou sebevrahů je jen malé učiliště několika z nich.“
Odmlčela se. Dlouho pak seděli mlčky pospolu a dívali se na moře. Spočíval v něm život i smrt. Plamének lásky, který se tak náhle ráno vznítil, rozhořel se mezitím v požár a moře vědělo, že k jeho uhašení by již nestačilo všechno jeho vodstvo. Věci počaly žít. Láska, tento rytmus Absolutna, se snížila tak, že nabyla tvaru a snažila se projevit člověku člověkem.
„Ale Marceli, vždyť vy mne vůbec neposloucháte,“ řekl rybář. „Teď zkusíte cvičení, které jsem vám popsal. Že vaše myšlenky jsou truchlivé a těžké? Nuže, to se hodí. Položte si otázku: „Kdo je myslí? Kdo myslí tyto těžké myšlenky?“ Již víte, že vaše osobní já nespočívá jen ve vašem těle ani jen ve vašich myšlenkách. Nuže, položte si náhle tuto otázku: „Kdo myslí tyto moje myšlenky?“ Neodpovídejte však na ni svým rozumem! Zůstaňte jen klidný a soustředěný a očekávejte odpověď z nitra. Z milosti Boží se vám ji jednou dostane... Otázka směřuje k oddělení vašich strastiplných myšlenek od vašeho pocitu jáství. Položte si ji několikrát během dne a vytrvejte v ní, jak nejdéle možno. Ten, kdo ve vás myslí, je vaše pravé Já. Snažte se vycítit je v pozadí vaší osobnosti. Snažte se je tam najít. Musíte je dobře vypozorovat. Tiše a oddaně. Až je najdete, pak budete šťasten a klidný.
Vaše pozornost je dosud obrácena ven do světa pomocí vašich myšlenek a vašich pěti smyslů. Snažte se ji nyní obrátit opačným směrem na ni samu! Obraťte ji k tomu, co je ve vás tichým a neznámým pozorovatelem všech vašich myšlenek!“
„Vezmi si mne Bože, vezmi si mne celého, znič moji neblahou osobnost, ale zachovej ty dva na moři. Zachovej moji malou dívenku Olgu a starého rybáře Kvinta. Má–li z nás tří někdo dnes zemřít, pak prosím, ať jsem to já, Pane Bože! Znič mne! Znič moje osobní „já“. Vezmi je k sobě jako oběť za záchranu mých dvou jediných přátel na světě!“ Zavřel oči a dovolil, aby jeho mysl byla unášena neznámo kam. Myšlenky však byly záludné. Pod pláštěm nejrůznějších představ, dojmů podávaných jeho pěti smysly a vzpomínek, snažily se úporně uplatňovat svoji existenci v jeho vědomí. A tu Marcel Horn pevně a rezolutně odmítl se s nimi dále ztotožňovat.
To byla největší oběť, kterou nabídl božství. Nyní si žádal smrt. Ne smrt svého těla, to již kdysi jednou téměř opustil a věděl jak je to celkem jednoduché. Teď nabízel něco většího a nabízel to Bohu. Pod skálou sebevrahů žádal si smrt své mysli. Marcel Horn, zachráněný sebevrah, podstoupil nyní nejúžasnější a nejúplnější sebevraždu, jakou kdy člověk provedl. Sebevraždu své vlastní vnitřní osobnosti, sebevraždu své mysli.
Vyvinul vnitřní tlak dovnitř s úmyslem nechat všechny své myšlenky zmizet. Zmírnil dech a plnou sílu pozornosti snesl dolů do srdce.
Pojednou cítil, že jeho mysl je stahována do nitra, pryč od těla a smyslů, zpět na sebe samu. Řetěz jeho bezděčného uvažování začal být méně a méně logický a spojitý a muž se zachvěl obavou, že se každým okamžikem octne úplně bez myšlenek. Polekalo ho to. Chtěl se vytrhnout, chtěl ještě klást odpor síle, jež jakoby ho kamsi stahovala. Měl dojem, že jeho osobnost zvolna, ale neodvratně zaniká. A tu si uvědomil, že musí ve své oběti vytrvat děj se co děj. Vždyť přece nabídl svou mysl v oběť Bohu. A nabídl ji za záchranu svých dvou nejlepších přátel. „Nuže, ať se tedy stane cokoliv!“
Část po části jeho mysl neodvratně zanikala. Pocit ztráty skutečnosti všeho, co dosud znal a co považoval za své, byl však tak silný a mocný, že měl dojem, že umírá. Vše, co bylo jeho, nyní rychle zanikalo, až konečně zmizelo docela. Zbyl jen strašlivý strach. Strach z neznámé tmy a neodvratné zkázy. Skrze tento strach jakoby však prosvítal nový, neurčitý pocit osvobozování.
Snažil se podrobit se tomuto novému pocitu a s radostí pozoroval, že sílí. Na místo strachu a pocitu neodvratné smrti nastupovalo opravdu něco nového. Jakási nová svobodná síla počínala se ho zmocňovat a stávat se jím. Oběť Marcela Horna byla přijímána.
Milost Boží? Svatý posel nejsvatějšího? Marcel Horn nemohl již o tom uvažovat. Neměl prostředků, jimiž by o tom uvažoval. Zde mu byl podán důkaz jeho vlastního božství.
A tak se stalo, že dřív než si to plně uvědomil, co se vlastně děje, byl odloučen od svých starostí a břemen a stažen do svého vlastního ústředního bytí. Zprvu jen nejasné uvědomění, že ve středu jeho bytosti leží skutečné a trvalé uspokojení, které až dosud hledal zevně, mimo sebe, nabývalo vrchu. Toto uspokojení se mu nyní jevilo jako vnitřní příčina jeho života, které se nyní dotýkal, nevěda jak se k ní dostal a proč. Vše, co dosud znal, zmizelo však z jeho světa, jakoby odváto tichým, mocným větrem. Jeho ego zvolna, ale jistě zaniklo. On se však proto netrápil. Neboť TOTO zde stálo za to. Toto neznámé SKUTEČNO, jež je nahrazovalo, bylo paradoxně skutečnější než všechen ostatní svět.
Měl by se tomu divit? Měl by se toho bát? Vždyť ONO se mu jeví tak samozřejmé a tak samo sebe mlčky vysvětlující, že není, nad čím by se měl pozastavovat... JE TO ON SÁM!
Tento neznámý proud života v jeho vlastním bytí nezávisel však svým bytím na jeho zevní osobě. Nezávisel vůbec na ničem. Proto byla SVOBODA jeho nejpodstatnější vlastností...
Marcel Horn je obětován, zůstává však živ. Člověk tedy může být zbaven myšlení, a přece zůstat živ!? Bylo to neuvěřitelné pro Marcelův skeptický rozum, když o tom později uvažoval, ale byla to pravda. Nakonec zůstalo jen štěstí, představované úplnou svobodou, nevýslovným blahem a nekonečným mírem...
Zvolna, velmi zvolna se Marcel probral ze svého hlubokého ponoření. V oddanosti a pokoře vzdal díky Stvořiteli, o němž nyní věděl víc než kdykoliv předtím, a otevřel oči.
„Věděl jsem, že v tobě dříme síla. Nevěděl jsem však, že je možno probudit ji láskou. Dnes v noci se to stalo. Marceli Sexte, i ty děvčátko moje,“ pravil obrátiv se k Olze, klečící u jeho nohou. „Buďte mými nástupci.“