Pokus o přiblížení obsahu (sdělení) citátu Ch.Trungpy, který jsem uvedl na jiném vlákně.Zde předmětný citát:
"Mohli bychom říci, že reálný svět je ten, v němž zakoušíme radost a bolest, dobro a zlo. Je zde jakýsi projev inteligence, jenž udává měřítka věcí, jaké jsou, základní dualistická představa. Ale jsme-li zcela ve styku s těmito dualistickými pocity, tato absolutní zkušenost duality je sama zkušeností neduálnosti. Pak zde není vůbec žádný problém, protože dualita je viděna z dokonale otevřeného a jasného stanoviska, v němž není žádný konflikt; je zde úžasné všezahrnující vidění jednoty. Konflikt vyvstává, protože dualita není vůbec viděna taková, jaká je. Je viděna jen předpojatě, velmi neobratně. Ve skutečnosti vlastně nevnímáme nic pořádně a začínáme se podivovat, zda takové věci jako já a mé projekce skutečně existují. Takže když mluvíme o dualistickém světě jako o zmatku, tím zmatkem není celý dualistický svět, ale jen svět viděný polovičatě, a to způsobuje neuspokojení a nejistotu; může narůstat až do bodu strachu, že zešílíme, do bodu, kde jsou možnosti opustit svět duality a odejít do jakési rozplizlé, rozmazané prázdnoty, což je svět mrtvých, hřbitov, který existuje uprostřed mlhy."Zde předcházející a mne inspirující komentář Petra:
vostal petr píše:PS
Čemu dáme pozornost, to roste.
Jasně, ale opět záleží na síle koncentrace, pokud je koncentrace ostrá, pak tě na rozdíl od toho co popisuješ, že to roste,
posune do přítomnosti a to čemu jsi věnoval pozornost pak již neroste,
to je fígl koncentrace,
ovšem povětšinou je to tak, že vznikne připoutanost k tomu co pozorujeme...
Jak to chápu z vlastní zkušenosti:
Pokud se na něco ve vzpomínce, v představě soustředíme, třeba na to, čeho se chceme zbavit na skleničku alkoholu nebo cigaretu nebo na naši nešťastnou lásku, v neostré polovičaté představě si to spíše užíváme a nechce se nám toho pustit, a tak když na to myslíme, tak ono to neubývá, ale naopak roste - to naše chtění a pocit lítosti, že to nemáme atd. Když se ale zcela ostře soustředíme, když si to neužíváme, nekoupeme se v tom, tak taková ostrá koncentrace nás může dovést k uvědomění si zároveň přítomnosti tady a teď a pak se energie "srdce" vázaná v objektu přirozeně vrátí do zdroje. Předmět v představě stále vidíme, ale naše část ("srdce") z něj jaksi zmizela a energie prožívání je zpátky v srdci, v "přítomnosti". Předmět už přestává být pro nás bytostně zajímavý.
Tento prožitek popisuje podle mne koan "Bůh ohně si jde pro oheň"
Spojujícím prvkem obou citátů je ta neostrost, ´polovičatost, kdy mícháme do viděného své představy, pocity, co bychom rádi aby bylo, co bychom nechtěli aby bylo, chceme vidět věci tak, aby to vyhovovalo našemu sebeobrazu, nechceme vlastně vidět realitu takovou jaká je. Zkrátka nám to naše vidění deformuje naše sebestřednost.
A to je krásně vyjádřeno v
pojednání Friedricha Nietzcheho "O pravdě a lži v nie morálnom zmysle", co sem dal předtím Petr - viz video výše. (Super!!)
Čili nevidíme realitu, protože ji vlastně nechceme vidět takovou jaká je, a z toho se v nás rodí rozumový a citový zmatek, ze zmatku a neplnění našich představ se rodí neuspokojení a když se situace vyhrotí, třeba když nám vyhoří dům a zemře naše dítě, můžeme zvolit tzv. spirituální obejití reality, když nejsme schopni se s ní přímo konfrontovat a to vžíváním se do oblíbených duchovňáckých frází Jednota, "všechno je Já", láska, dualita je fuj, odíváme se do vznešených citátů Mistrů a přežíváme tak mimo realitu, podobně jako Viktorka u splavu s panenkou místo dítěte.
Ale taková "duchovnost" je mrtvá, je to jen kapitulace na realitu, na život, na skutečnou lásku...