Zaujalo mě

Zaujalo mě

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 27. bře 2018 17:08:32

... píše:
Návštěvník píše:Pouhá upřímná ochota rozpoznávat posedlost vlastní mysli má za následek (tedy podle mé zkušenosti), že samo od sebe začne spontánně docházet - bez přemýšlení a bez jakékoliv snahy - k všimnutí si, tady a teď - nejen té konkrétní mentální/emocionální reakce, která právě vyvstala, ale najednou je jasně vidět i příčina, proč se tahle reakce v mysli objevila, t.j její doteď neuvědomovaná motivace, která ji vyvolala.

I ta doteď skrytá motivace se pak dá tady a teď neosobně pozorovat...a postupně se tak začne dařit rozpoznávat různé podoby vlastní sebeobranné motivace... Když se pokaždé jen pozorují, začnou samy od sebe slábnout. Postupně s nimi mizí i důsledky, sebeobranné rekce mysli.

K té upřímné ochotě rozpoznávat posedlost vlastní mysli mi napadá: když se tohle udělá například s výraznou, nesouhlasnou emocí, která se objeví při čtení něčího příspěvku v diskusi, má to velmi zajímavé a dalo by se říct i docela příjemné důsledky: neobjeví se slepá potřeba nandat to tomu druhému a začít mu dokazovat, jaký je blbec, tudíž zareagovat stejně primitivně jako kterékoliv zvíře, které se cítí ohrožené. Jakmile se tahle reakce živočišné části našeho mozku (která se stará o naši sebeobranu a použije k tomu cokoliv, co je právě po ruce) nechá proběhnout a jen se klidně pozoruje, poměrně rychle se hlava vzpamatuje a přestane být jen poslušným otrokem, který vždycky bezmyšlenkovitě udělá přesně to, co mu primitivní část v ní uloženého mozku přikázala.

Dá se pak začít vnímat spousta zajímavých souvislostí, které - když se vezmou v úvahu - můžou občas vést i k pochopení, které bylo doteď úplně mimo naše možnosti. Je to fakt dobrodružství a když se k tomu jednou přičuchne, začne se to neosobní pozorování vidět ne jako něco, co by se "mělo" dělat, ale jako náramně šikovný způsob, kterým je možné zbavit se nadvlády té primitivní, sebeobranné části našeho mozku, která doteď za nás rozhodovala o našich reakcích i o tom, co pod jejich vlivem děláme.

Návštěvník píše:
K té upřímné ochotě rozpoznávat posedlost vlastní mysli

se dá dojít, když si začnu uvědomovat svůj docela samozřejmý pocit, že tohle nebo tamto s naprostou jistotou vím. A dojde mi, že to, co teď o tom vím, tak ve skutečnosti vůbec být nemusí, protože další dění může přinést o dotyčné věci poznatky, které zatím netuším a které celý můj pohled na ni změní.

Jenže tohle rozpoznávání navyklé posedlosti pocitem "vím, určitě je to tak, protože ..., ..., ... " je teprve začátek.

V knize Pád do milosti https://www.kosmas.cz/knihy/196461/pad-do-milosti/ , ve které se Adyshanti dělí o své zkušenosti na cestě k Probuzení, k téhle naší potřebě vědět říká:

Abychom prohlédli svou mysl a hluboce zakořeněný pocit oddělenosti, kvůli kterým v životě tak často trpíme a zažíváme nedorozumění, musíme udělat velký krok – vzdát se toho, co víme, a vstoupit do tajemné skutečnosti neznáma.

Neznámo je velmi citlivé místo. Otevřeme-li se tomuto vnitřnímu prostoru nevědění, můžeme si připadat hodně zranitelní.

Ve skutečnosti je ale toto nevědění naší jedinou vstupní branou.

Teprve tím, že si dovolíme nevědět, se staneme dostatečně citlivými, vnímavými, otevřenými a přístupnými.

Abychom přiznali, že nevíme, abychom připustili skutečnost, že pomocí mysli nejsme schopni poznat pravou povahu toho, co se děje, k tomu potřebujeme ze všeho nejvíc pokoru. Tahle pokora a tohle uvědomění nám otevírají cestu:

k největšímu poznání přicházíme branou nevědění.


... píše:
Teprve tím, že si dovolíme nevědět, se staneme dostatečně citlivými, vnímavými, otevřenými a přístupnými.

Jenže k tomu nelze dojít žádným odhodláním nebo pevným rozhodnutím.

Pochopení, že pocit "vím" v nás zablokuje jakoukoliv možnost, aby se naše pochopení mohlo dál prohlubovat,
je něco jako startovací čára...

Teprve díky tomu se může začít prohlubovat naše ochota přijímat fakt, že

další dění může přinést o dotyčné věci poznatky, které zatím netuším a které celý můj pohled na ni změní.

Návštěvník
 

Re: Zaujalo mě

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 28. bře 2018 9:09:57

neobjeví se slepá potřeba nandat to tomu druhému a začít mu dokazovat, jaký je blbec
************************************************************************************************************
posera upřímnou ochotu rozpoznávat nepotřebuje
Návštěvník
 

Re: Zaujalo mě

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 28. bře 2018 9:41:27

Posera zaútočí, aby to ten druhý nemoh nandat jemu.

To je normální reakce zvířecího mozku: útěk - útok.
Návštěvník
 

Re: Zaujalo mě

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 28. bře 2018 9:57:21

Ve zděděných genech máme zakódovánu reakci podle principu „útoč – nebo uteč!“ Ve stresových situacích se může odpojit 75 % i více funkcí mozku – vedle celé pravé hemisféry i levou část předního mozku. Ten v klidném stavu udržuje člověka v přítomnosti a hledá možnost řešení.

https://21stoleti.cz/2005/12/19/tema-me ... -na-mozek/


Ve skutečnosti máme mozky tři: plazí mozek (mozkový kmen), savčí mozek (limbický systém) a lidský mozek (neokortex). Každá z nich je jinak specializována, přičemž od opic a jiných savců se lišíme hlavně vývojově nejmladší vrstvou, šedou kůrou mozkovou.

Naše základní reakce na ohrožení však řídí savčí, resp. emoční mozek. Na rozdíl od počítačů je v našem mozku rychlejší vývojově starší část, neboť plní funkci přežití. Z toho důvodu neustále pracuje a na impulzy, které vyhodnotí jako ohrožující, reaguje okamžitě (v pikosekundách!) a bez velkého přemýšlení.

Je vědecky dokázáno, že v takových chvílích vyhlásí limbické centrum (zejména její součást amygdala) tísňovou situaci a převezme velení nad ostatními částmi mozku. Prostě sesadí dosavadního velitele, naše myšlení.

https://psychologie.cz/kdyz-za-nas-mysli-had/
Návštěvník
 

Re: Zaujalo mě

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 28. bře 2018 11:08:16

Například tě někdo přepadne, k čemu ti bude upřímná ochota rozpoznávat posedlost vlastní mysli?

Pokud máš na mysli fyzické přepadení, tak zatím díkybohu takovou zkušenost nemám. Je ale velmi pravděpodobné, že v takové chvíli se v nás plně zaktivuje amygdala a zareagujeme pod jejím velením. Frontální část mozku je v té chvíli odpojená, proto není k dispozici ani její schopnost vnímat svoje vlastní reakce zcela objektivně , natož je nějak modifikovat.

Něco jiného je, když dochází k nenápadnému nebo i docela zjevnému napadání někým druhým v diskusi. V takové chvíli je docela praktické nenechat se okamžitě ovládnout svou amygdalou, t. j. jejím jediným programem "útok - útěk". V takové situaci existuje i šance zjistit, že není nutné být vydaný na milost a nemilost svému okamžitému nutkání oplácet stejné stejným, bránit se nebo zaútočit, kterou v nás její program automaticky vyvolává.

Pokud se povede nechat svou první sebeobrannou reakci včetně všech emocí proběhnout jen v mysli a pak se vrátit k tématu, o kterém je řeč, neobjeví se už nutkání toho druhého usvědčovat z neznalosti nebo ho přímo napadat. A dá se celkem v pohodě a bez emocí diskutovat dál k tématu.
Návštěvník
 

Re: Zaujalo mě

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 07. dub 2018 9:32:50

Pochopení, že pocit "vím" v nás zablokuje jakoukoliv možnost, aby se naše pochopení mohlo dál prohlubovat,
je něco jako startovací čára...

Teprve díky tomu se může začít prohlubovat naše ochota přijímat fakt, že

další dění může přinést o dotyčné věci poznatky, které zatím netuším a které celý můj pohled na ni změní.

Tohle si jasně uvědomit je šance na nový začátek ve vztazích k tomu, co se děje, i k lidem

:)
Návštěvník
 

Re: Zaujalo mě

Nový příspěvekod Jana » sob 07. dub 2018 9:40:03

:)
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 9999
Registrován: pon 25. črc 2011 20:38:09

Re: Zaujalo mě

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 24. dub 2018 16:29:42

Návštěvník píše:Projekce - co vám o vás prozradí?

Každý z nás nějak reaguje na osoby a na situace, s nimiž se střetává v každodenním životě. Naše reakce jsou kladné i záporné.

Tento základní princip platí bez rozdílu, ať už jde o náš vztah k rodině, přátelům a spolupracovníkům nebo třeba k poště, daním či špatnému počasí. A právě z těchto reakcí se můžeme dozvědět sami o sobě věci, které nám dosud zůstávaly utajeny. Pak hovoříme o projekci. Je ironií, že si zvláštních způsobů a všech možných pošetilostí všímáme spíš u druhých a oni zase vidí ty naše. Vypo­zorovat je u sebe je o něco složitější.

Přesto je vypozorovat musíme a měli bychom se o to i snažit. Jak jinak bychom mohli poznat vlastní já? Jak chceme předejít nehoráznému plýtvá­ní energií, jímž bezesporu jsou naše snahy vinit z vlastního rozladění ty druhé? Jak jinak chceme dosáhnout vnitřního míru a uvolněnosti, než tím, že se naučíme vidět skutečnost okolo nás i v nás samotných? A právě toto je podstatou projekce.

První krok: Až budete příště reagovat na něčí chování, respektive až bude­te chtít kritizovat něco, co se stalo nebo bylo řečeno, zkuste si uvědomit, nač myslíte a co cítíte. Zkuste „ukázat prstem“ a řekněte si: „Jsou příšerní, nadutí, arogantní...“ a tak dál. Čím víc vlastností, které vás popuzují, odha­líte a pojmenujete, tím lépe.

Druhý krok: Zamyslete se nad tím, kdy jste se naposled cítili stejně. Je přitom důležité, abyste si přesně vybavili konkrétní vzpomínku nebo da­tum. Někdy to může chvíli trvat, jindy vám paměť okamžitě promítne zá­znam. Můžete jí pomoci svými pocity. Dejte volný průchod zlosti, strachu nebo zklamání, a tímto způsobem se pokuste evokovat svůj prožitek.

Třetí krok: Vzpomeňte si, kdy jste se vy sami zachovali způsobem, který vás teď u někoho jiného popudil. I zde platí: vybavte si konkrétní vzpomín­ku nebo datum. Svůj prožitek můžete ještě rozšířit. Pokud vás například rozzuřila reportáž večerních zpráv pojednávající o spáchaném zločinu, je pravděpodobné, že vás vyvedl z míry sám fakt násilí. Jistě jste sami nikdy nikoho nezastřelili ani jste se nedopustili fyzického útoku, ale třeba si vzpo­menete na to, že jste se k někomu chovali hrubě nebo urážlivě. K něčemu podobnému určitě došlo, jinak by vaše reakce nebyla právě taková. To je zákon projekce.

Čtvrtý krok: Tento krok je ze všeho nejdůležitější. Zpytujte svědomí: jak často se tímto způsobem chováte sami k sobě? Kdy jste k sobě agresivní? Kdy se nenávidíte a jste na sebe zlí? Nestačí odpovědět: „Pořád.“ Nalezně­te konkrétní příklady a všimněte si, jaký dopad má vaše jednání na vás i na ostatní lidi. Tím odstartujete uvědomovací proces. Na základě chování těch druhých, které se mi nelíbí nebo kterým opovrhuji, mohu i u sebe rozpo­znat povahové rysy, k nimž se nechci znát.

Přistupujeme-li k projekcím zodpovědně, začneme mít časem víc pochope­ní pro sebe i pro jiné. Zjistíme, že když na někoho ukazujeme prstem, na­skýtá se nám skvělá příležitost vidět, slyšet a studovat sebe.

Projekce nalezneme všude. Ať už si pustíme televizi, otevřeme noviny, zajdeme si do kina, vyslechneme něčí rozhovor, zatelefonujeme příbuz­ným nebo jen vyhlédneme z okna. Jak už bylo řečeno, existují projekce negativní i pozitivní. Vše, co se nám líbí u druhých, čeho si u nich vážíme a co obdivujeme, nalezneme také u sebe. I pozitivní projekce nám prozradí leccos o nás samých.

Když se vám podaří pochopit a ovládnout techniku projekce, nebudete napříště plýtvat energií a obviňovat či zesměšňovat jiné. Budete schopni během okamžiku přesměrovat energii jinam. Místo abyste se hněvali na někoho nebo na něco, pocítíte vděčnost, vstřícnost a porozumění, protože budete vědět, že vaše podrážděná reakce má původ ve vás. Jistý jungovský psychoanalytik se jednou nechal slyšet: „Ti druzí? Jací druzí?“ Všichni jsme jedno a totéž. Vy jste mnou a já jsem vámi, odrážíme navzájem jeden druhého jako zrcadlo."

http://psychologie.doktorka.cz/projekce ... -prozradi/
Návštěvník
 

Re: Zaujalo mě

Nový příspěvekod vostal petr » stř 25. dub 2018 0:02:07

Zaujalo mě


V poslední době,

snad leda todle :

vostal petr
 


Zpět na Co mě napadá

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků