dodo píše:
„...Nejsnažší způsob zbavit se všeho toho smetí a náplně mysli a vědomí je tak dokonalá oddanost k Bohu, která vyloučí všechno to haraburdí,
poněvadž činitelem je Bůh a nikoli člověk.To ovšem dobře nesvede člověk s vyvinutým intelektem, jako třeba Ty, nebo vůbec člověk, který chce jednat samostatně
a proto musí volit cestu tvrdé morální kázně a předpisy, které jistě znáš nebo si o nich čteš, ...“
Takže tahle cesta je jen pro lidi s nevyvinutým intelektem.
Proto i když je tak jednoduchá, je pro všechny ty, kteří nejlépe vědí, co je dobré a co je zlé, a kde udělali soudruzi z NDR chybu, nedostupná.
„...Právě pociťování je nejživější složka od člověka až k žížale atd. a protože se pociťuje čili prožívá dění, člověk trpí (dualitami – strasti, radost atd.).
Člověk nemá prožívat ale jen se dívat, vzorem je např. Menjour ze Zanoniho. Abys mi rozuměl o co jde – je nutno se pozvednout ze stavu duševní passivity
vůči všemu reflexnímu, tj. co přinášejí smysly a na co se reaguje impulsivně, neuvědoměle, bezděčně, což člověk vlastně činí každou vteřinu a neustále.
(Tu duševní passivitu si nepleť s Tvojí mentální aktivitou.) To je první a těžká úloha každého zasvěcence ...“
Výsledkom osvobození od připoutaností k smyslovému a mentálnímu prožívání projeveného se objevuje
prožívání ničeho. Ovšem pozor, neplést si to s nihilismem.
"Netvrďte, že jste individualita; pouze setrvejte v bytí. Celý problém
spočívá v pocitu oddělené entity – jakmile ustoupí, je to pravá
blaženost."Šrí Nisargadatta Maharadž„...A tak by ještě zbývala docela příjemná askeze o níž píše Mistr, Meyrink a jiní, to je trvalé vyvolávání všepřekonávající radostivosti a optimismu přes
všechny překážky a odpory bytosti. Je to radostivost bezpříčinná, dětská, zpočátku vyvolávaná vůlí a chtěním i proti všemu odporu, který třeba teď prožíváš.
To je praktická cesta do nebe, nebeským stavům a teprve za těmito nebeskými stavy se otvírá pravý duchovní svět transcendentní...“