Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Moderátor: Pelvan

Pravidla fóra
Příspěvky, které nebudou k tématu, budou smazány.

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod nop » stř 30. pro 2015 21:55:23

nop píše:
Návštěvník píše:
jaosiva1 píše: Sri Ramakrishna, Blavatska, Ramana Maharishi....vsichni rakovina
U nich jiste neni pochyb, ze byli esoterici...

Možná tělo a jeho potřeby ignorovali. Ramana Mahariši nazýval svoje tělo "tenhle špalek".
Není v tom láskyplnost, která tělo uzdravuje :what:

Zpěvačka Jana Kratochvílová má kořeny v ČR, žije v USA, jezdí sem vystupovat, říká si "mimozemšťanka"
a říká, že "tenhle futrál Jana Kratochvílová dávno shnil", tělo si prý s někým "vyměnila po dohodě".

Jeden odkaz na Uriel Kratochvílovou: http://nazory.aktualne.cz/rozhovory/jan ... 5900fea04/
(z textu vytrženo:)
...Vydali jste desku Imunita Systemica, kde, jak říkáte, mluvíte s buňkami. Co tím sledujete?

Léčivé účinky. V roce 1987 za mnou poprvé pustili maminku. Jen proto, že měla nádor, který nebylo už možné operovat. Jedna léčitelka jí ale nádor zlikvidovala tím, že na ni z pár centimetrů vysílala energii. Maminka si nemusela sundat čepici ani zimník. Když se vrátila do Prahy, řekli jí v nemocnici: Co tady děláte, paní Kratochvílová, vy máte být dávno mrtvá. Máma umřela před dvěma lety.

Jak mám tuhle desku poslouchat, aby mě zasáhly její léčivé účinky?

Nemusíte dělat vůbec nic. Hudbou působíme na váš imunitní systém. Buňky IS voláme vás (zpívá). Když tohle opakujeme aspoň třikrát, buňky začnou komunikovat. Ale je potřeba si dávat pozor. Někdo třeba vykládá: já jsem starej a blbej. Vůbec to tak nemyslí. Ale začne stárnout a blbnout, protože buňky to vezmou doslova."

"...Nemyslíte někdy na to, že byste mohla být i babičkou těch, které váš hypnotický hard rock přitahuje?

Jaká babička, proboha! Já lineární věk neuznávám. Lineární věk neexistuje, to je naprostá chiméra. Tak jako v kvantové fyzice neexistuje čas. Přepněte už konečně a myslete spirituálně!

Dobře, přepínám… Píseň Copánky jste přetextovala na Korálky nadějí, kde zpíváte: „Neztrácej svou víru, když se hroutí celý svět.“ Je to reakce na dobu, kdy se nám lecjaké jistoty ztrácejí před očima?

Chceme povzbuzovat lidi, aby změnili svoje myšlení. Aby pochopili, že jsme nesmrtelní spiriti a že se formujeme sami tím, jak myslíme, čemu věříme, co chceme. A ne vládou psychopatů a pseudoelit, které nám chtějí ukradnout tenhle svět. Čili, chtějme opravdu změnit naši manifestaci na Zemi. Protože je na to doba. Jinak tahle civilizace bude furt ledová, zpátečnická. My bysme už dávno měli lítat vesmírem a navštěvovat nové galaxie a furt tady dřepíme na zadku.

Jenže hodně lidí teď víc než jindy pociťuje strach z budoucnosti.

To je vůbec to nejhorší. Protože strach vám bere víru, vitalitu, možnosti strategie. Strach vás dostává do mentálního kómatu. Zapomeňte na strach. Nevěřte na žádný náboženství, na žádný kulty. Řiďte se láskou a svým ryzím, kosmickým srdcem."
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 1748
Registrován: ned 04. zář 2011 21:53:28
Bydliště: Praha

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 30. pro 2015 22:41:48

Naše emoční nastavení je přímo napojené na regulaci našeho svalového napětí a na vegetativní fungování našeho těla.

Obecně se dá říci, že jakékoli trvalé napětí v těle je projevem našeho odporu (vědomého nebo nevědomého) vůči realitě, kterou prožíváme. Ten náš odpor je to tajemné EGO.

Skutečnost je taková, že jsme byli v dětství naprogramováni (často v dobrém úmyslu) svými rodiči do stereotypů a schémat (materialistických nebo náboženských), podle kterých se chováme i ve své dospělosti. Místo našich vnějších rodičů nás v dospělosti může terorizovat jejich zvnitřnělá kopie, náš vnitřní rodič.

Jan Zahradník Havelka:

"Deprese vzniká tlakem vnitřního rodiče na vnitřní dítě. A léčí se uvolňováním toho tlaku. V reálu je to překvapivě obtížné."

"Deprese bývá pravidelně důsledkem toho, že potřeby vnitřního dítěte mají apriori zanedbatelnou prioritu."




"Dovolit všemu být takové, jaké je."
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod jaosiva1 » čtv 31. pro 2015 7:31:14

Moc pekne od pani Kratochvilove...
Pseudoelity vladnouci nam chteji ukrast svet vezdejsi
A k tomu dodavam:
Pseudoelity esotericke nam chteji nalajnovat po svem svet Ducha...

Jo- chtejme ZMENIT SVOU MANIFESTACI ZDE!
coz obnasi Zmenu Mysli, Zmenu Tela a Zmenu Sveta

Co si vcera udelal Jinak? Tak, jax to jeste nikdy neudelala?
Cos vcera vymyslel Noveho?
A jeste mnohem Lepsi to bude dnes!

Zmena prijde jak lavina
Sedis na kopci, pysny na sva dosazeni
A pohrdave pozorujes chveni nekolika vlocek...
Vse je ok, vse je jak ma byt!
A vzapeti se s rykem ritis dolu
A v kotrmelcich buraceni se zalykas stestim,
Kdyzs jeste pred chvili to nepovazoval za mozne!
Jo--ted teprv je vse ok a jak ma byt
Uz se tesim na dalsi Lavinu!
Uz to tady vsude kolem praska...
Slysis?
....
jaosiva1
 
Příspěvky: 263
Registrován: úte 14. led 2014 21:55:05

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 31. pro 2015 11:09:19

Jan Zahradník Havelka:

"Deprese vzniká tlakem vnitřního rodiče na vnitřní dítě. A léčí se uvolňováním toho tlaku. V reálu je to překvapivě obtížné."

"Deprese bývá pravidelně důsledkem toho, že potřeby vnitřního dítěte mají apriori zanedbatelnou prioritu."


PS. Když se klikne na odkaz https://www.youtube.com/watch?v=nBwDryJvZEA, objeví se vpravo nabídka videí, ve kterých Havelka vysvětluje další souvislosti.

:)
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika, kurz Brandon Bays

Nový příspěvekod nop » sob 02. led 2016 8:48:43

Článek:
Přemohla nádor a říká: Cesta k uzdravení vede skrz duši

22.12.2015uzi
Američanka Brandon Bays má za sebou neuvěřitelný životní příběh. Díky svému odhodlání i přístupu k životu se jí podařilo vlastními silami porazit rakovinu dělohy. O svém uzdravení a cestě k němu napsala knihu Cesta (The Journey), která je dodnes inspirací pro miliony lidí po celém světě i Česku.

Brandon Bays pracovala jako terapeutka, homeopatka a výživová poradkyně ve zdravotnickém centru v New Yorku. Správnému životnímu stylu se naplno věnovala i sama - zdravě jedla, samozřejmě nekouřila, hýbala se, bydlela na krásném místě, milovala svou rodinu. Když se jí najednou během několika měsíců začalo zvětšovat břicho, nechtěla si přiznat, že právě ji by mohlo něco nepříjemného potkat.

Byla to rakovina
Nakonec však přece jen navštívila lékařku, která jí sdělila šokující zprávu: "Máte nádor v děloze!" a striktně doporučila operaci. S tím však Brandon nesouhlasila. Tolik let se intenzivně věnovala alternativní léčbě, pomáhala druhým, tak proč ne sobě?
Jak sama říká, v prvním okamžiku byla v šoku. Při cestě z ordinace jí bušilo srdce, hlavou se jí honily miliony neuspořádaných myšlenek. Najednou ale uviděla strom obsypaný květy. "Zastavila se jsem se, zhluboka se nadechla, a vnímala jen tu krásu a vůni. Najednou jsem pocítila velký vděk a pokoj," líčí žena, která je už víc než 30 let zdravá.

V tom okamžiku totiž pochopila, že nádor ji má něčemu naučit. Přeci jen se už dlouhou dobu věnovala různým terapiím, zajímala se o medicínu, ale i hlubší filosofická učení, možnosti léčby jinak než pomocí klasické medicíny. Brandon si uvědomovala, že žádná zaručená cesta, jak léčit rakovinu neexistuje, a proto si musí najít cestu vlastní.

Proč právě já?
Rozhodla se, že nejdůležitějším bodem bude přijít na důvod, proč vůbec onemocněla. Proč právě ona? Situaci navíc zkomplikovalo krvácení, které bylo nutné okamžitě zastavit. Právě zastavení krvácení bylo podmínkou lékařky, aby Brandon získala její důvěru a šanci na samoléčbu. Pomocí homeopatie a neurolingvistického programování se jí to opravdu během pouhého dne a půl podařilo.
Aby bylo její tělo na proces uzdravování připravené, upravila Brandon svůj už tak velmi zdravý jídelníček - začala jíst pouze syrovou stravu, pít čerstvé zeleninové šťávy, později přidala potravinové enzymy, minerály a bylinky. Chodila také na masáže a výplachy střev.

Cesta k uzdravení
Právě masérka Surja jí navrhla, aby se vnitřním zrakem podívala do svého nitra. Hledala blok, který mohl nádor způsobit. Objevila starou, hluboko zasunutou vzpomínku z dětství, o které si sama myslela, že je dávnou minulostí. Její matka ji brutálně bila. Odpuštění bylo jedinou cestou k uzdravení.
Čtyři týdny se Brandon pečlivě stravovala podle své diety, chodila na akupresuru, meditovala a podnikla ještě několik emocionálních cest do svého nitra. Po této době se nádor podstatně zmenšil. Lékařka stále trvala na operaci, Brandon se však rozhodla pokračovat ve vlastní cestě k uzdravení. Na kontrolním vyšetření po dalších dvou týdnech lékaři zjistili, že nádor úplně zmizel. Podle provedených testů byla Brandon naprosto zdravá!

Zbavte se bloků
Život se s Brandon nemazlil ani dál - po uzdravení jí shořel dům a opustil ji manžel. Ani to ji ale nezlomilo a Brandon je dnes podruhé šťastně vdaná za Kevina Billeta. O svém uzdravení napsala knihu, která se stala světovým bestsellerem. Její název Cesta (v originále The Journey) dal jméno i terapeutické metodě, která má po celém světě miliony následovatelů.

V současné době má Brandon Bays na kontě čtyři knihy.. Často v nich popisuje, že našim největším problémem, který vede k bloku a tedy i nemocem, je odmítání emocí. [pozn. 1 na konci vzadu]. Často se pak dostaneme do situace, kdy se cítíme unavení, vyhořelí nebo bez motivace. Pomůže vyčistit staré buněčné vzpomínky i emocionální zátěže - tedy bloky, které brání v prožívání života naplno, a zároveň mohou způsobovat různá onemocnění.

Tělo souvisí s duší
Řada výzkumů potvrzuje, že až 85 % všech onemocnění má emocionální původ. Silná emoce má za následek "explozi", která v těle vyvolá biochemický proces. Pokud emoci potlačíme, dojde k zablokování buněčných receptorů a komunikace mezi buňkami se naruší. Vznikne blok, který se lety nabaluje, až propukne v bolest, v závažné onemocnění nebo psychické problémy.
Uzdravující proces metody Brandon Bays se skládá z Emoční cesty a Fyzické cesty. Při Emoční cestě identifikujeme projev nejsilnější emoce. Postupně procházíme do stále hlubších vrstev, až narazíme na Zdroj. Tím označujeme nejhlubší místo našeho vědomí, naší duše. Tady můžeme osvobodit emoci, vzpomínku, která je v nás zakořeněná.

Klíčem jsou emoce
Běžná psychologie se snaží pochopit a léčit jen svrchní vrstvu, závoj, pod kterým se ukrývají opravdové emoce. Během Emoční cesty se naopak zjišťuje, kvůli čemu závoj vznikl a jak se zbavíme toho, co ukrývá.
Při Fyzické cestě jdeme cíleně ke konkrétnímu místu v našem těle - buněčné paměti. Naše tělo oplývá vnitřní inteligencí, díky které jsme schopni se sami vyléčit. Pomocí Cesty vytáhneme zapomenuté nebo potlačené zážitky na povrch, naučíme se pochopit i negativní vzpomínky a odpustit. Důležitou součástí tohoto procesu je pochopení, proč a jak se věci v našem životě dějí.

Také v ČR působí cca 25 akreditovaných terapeutů, kteří prošli kompletním terapeutickým výcvikem a absolvovali závěrečnými pracemi. Pro zajímavost: výcvik zahrnuje kromě osvojení dalších technik, které nejsou zmíněny v knize. Brandon Bays své zastánce a příznivce potěší v březnu 2016, kdy v Praze povede třídenní kurz Intenzivní cesta a Pokročilé nástroje.

zdroj:
http://zena.centrum.cz/zdravi/domaci-le ... erm=link_1

= poznámka [ 1 ]: http://www.zdrave.cz/vyhledavani/?q=emoce
[ 2 ] Čtěte také: Uzdravit se můžeme silou své mysli, říká psycholožka.
http://zena.centrum.cz/zdravi/zivotni-s ... ?id=807983
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 1748
Registrován: ned 04. zář 2011 21:53:28
Bydliště: Praha

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Pelvan » sob 02. led 2016 14:14:28

Ahoj nope

Ten příběh cesty má mnoho prvků, ne se všemi mám zkušenosti...

nop píše:Pomocí homeopatie a neurolingvistického programování se jí to (zastavení krvácení) opravdu během pouhého dne a půl podařilo.

Tady s tím fakt nemohu sloužit, nikdy jsem to nedělal.

nop píše: - začala jíst pouze syrovou stravu, pít čerstvé zeleninové šťávy, později přidala potravinové enzymy, minerály a bylinky. Chodila také na masáže a výplachy střev.

Tohle také nedělám, ale v její situaci bych o něčem z toho asi také uvažoval.

nop píše:Objevila starou, hluboko zasunutou vzpomínku z dětství, o které si sama myslela, že je dávnou minulostí. Její matka ji brutálně bila. Odpuštění bylo jedinou cestou k uzdravení.

Nevím, jak na odpuštění šla tahle Američanka, ale četl jsem, jak odpouštěla Louise L. Hay. S odpuštěním jsem zkoušel pracovat pod dojmem její knihy "Miluj svůj život". Opsal jsem si od ní (a pro sebe upravil) takovou básničku: "Ivane, odpouštím Ti, že nejsi takový, jakého Tě chci mít, odpouštím Ti a osvobozuji Tě." Jde to použít na kohokoli, ale používal jsem to nejvíce sám na sebe. Zpětně to hodnotím jako dobrou metodu pro vyrovnání se s někým cizím, koho nemohu přijmout. U té cesty sama na sebe mi chybí přijetí, odpuštění není přijetí; přijetí je něco víc.

Se domnívám, a zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 08. led 2016 8:55:12

Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 08. led 2016 9:46:59

Návštěvník píše:http://www.pronaladu.cz/mate-vysledky-jako-neboztik/


Obrázek

Máte výsledky jako nebožtík …

Obrázek

Vezli mě na křesle chodbami okresní nemocnice.

Kam? – ptala se jedna sestra druhé. – Snad ne na jednolůžák, spíš na tu pětku, ne?

Zneklidněla jsem. Proč mám být na pokoji s pěti lůžky, když mohu být na samostatném? Sestry na mě pohlédly s tak neskrývaným soucitem, že mě to udivilo. Až později jsem zjistila, že na samostatný pokoj dávali umírající, aby ostatní ušetřili pohledu na ně.

– Doktor řekl na jednolůžák, opakovala jedna ze sester.

To mě uklidnilo. A když jsem pak ležela v posteli, byla jsem se vším zcela smířená. Už jenom proto, že jsem nikam nemusela jít, nikomu jsem nic nedlužila a veškerá moje odpovědnost klesla na nulu. Cítila jsem podivnou odtažitost od světa kolem sebe a bylo mi naprosto jedno, co se v něm děje. Nikdo a nic mě nezajímalo. Získala jsem právo na odpočinek. A to bylo dobré. Zůstala jsem sama se sebou, se svou duší, se svým životem. Já a jenom já. Problémy, spěch a důležité otázky se ocitly stranou. Všechen ten shon za něčím okamžitým se zdál být tak nevýznamný ve srovnání s Věčností, Životem a Smrtí, s tím neznámým, co čeká tam, za nebytím…

Jenomže najednou se kolem začal vzdouvat skutečný život. Bylo to tak krásné: zpěv ptáků po ránu, sluneční paprsky šplhající po zdi nad postelí, zlaté listí na stromě před oknem, tmavě modré podzimní nebe, vzdálený šum probouzejícího se města, troubení aut, uspěchané klapání podpatků na asfaltu, šustot padajícího listí… Panebože, jak úžasný je život! A já jsem to pochopila až teď…

Tak ať, – řekla jsem si, – ale pochopila jsem to. Mám ještě pár dnů, abych si života užila a měla ho ráda.

Pocity svobody a štěstí si žádaly průchod, a tak jsem se obrátila k Bohu – vždyť ten už mi teď byl nejblíž ze všech.

Bože, – radovala jsem se. – Děkuju ti, žes mi dal možnost pochopit, jak krásný je život a zamilovat si ho. I když až před smrtí, ale poznala jsem, jak krásné je žít!

Naplňoval mě pocit tichého štěstí, svobody a jakési vyzvánějící výšky. Svět zvonil a zářil zlatým světlem boží lásky. Cítila jsem mohutné vlny její energie. Zdálo se mi, že ta láska je pevná a zároveň měkká a průzračná, jako vlna v oceánu. Zaplnila veškerý prostor kolem dokola, i vzduch byl najednou těžší a dostával se hůř do plic. Vtékal do nich jako pomalá pulsující energie. Zdálo se mi, že všechno, co vidím, se vyplňuje tím zlatým světlem a energií. Milovala jsem! Bylo to jako spojení mohutné varhanní Bachovy hudby se vzhůru stoupajícím tónem houslí.

Samostatný pokoj, diagnóza akutní leukémie a lékařem konstatovaná nevratnost stavu měly své výhody. K umírajícím pustili kdykoli každého. Přicházely zástupy truchlících příbuzných. Chápala jsem jejich situaci: o čem se dá mluvit s umírajícím? Který navíc svůj stav zná. Jejich zkormoucené obličeje byly až k smíchu.

Radovala jsem se: kdybych je tak mohla ještě všechny vidět! Ze všeho nejvíc na světě se mi chtělo podělit se s nimi o lásku k životu. Copak člověk může nebýt z toho poznání šťastný? Rozveselovala jsem příbuzné i přátele jak jen jsem mohla. Vyprávěla jsem jim anekdoty a historky ze života. Všichni se sláva bohu chichotali a loučení probíhalo v atmosféře radosti a spokojenosti.

Zhruba tak třetí den mě ležení omrzelo a začala jsem pocházet po pokoji a vysedávat u okna. Jednou mě takhle zastihla lékařka a rozzlobila se, že nesmím vstávat.

Upřímně jsem se tomu podivila:

– Změní se tím snad něco?

– Ne, – zrozpačitěla lékařka. – Ale chodit prostě nesmíte.

– Ale proč?

– Vždyť máte výsledky jako nebožtík… Podle nich byste už neměla ani žít a vy tady vstáváte!

Uběhlo maximum, které mi bylo stanoveno – čtyři dny. Ale já jsem neumírala a s chutí jsem jedla šunku a banány. Bylo mi dobře. Zato lékařce ne. Nic nechápala. Výsledky se nijak neměnily, krev jsem měla sotva růžovou, ale já jsem začala chodit do haly na televizi. Lékařky mi bylo líto. Má láska k životu si ale žádala radost lidí kolem.
– Paní doktorko, a jaké výsledky bych tedy měla podle vás mít?

– … aspoň takovéhle. Rychle na jakýsi lístek načmárala nějaká písmena a čísla. Ničemu z toho jsem nerozuměla, ale pozorně jsem si to přečetla.

Lékařka si něco brumlala pod nos a odešla.

V devět ráno vrazila do mého pokoje:

– Jak to děláte?

– Prosím? Co jak dělám?

– Ty výsledky! Jsou přesně takové, jaké jsem vám napsala!

– Jak to mám vědět? Je v tom snad nějaký rozdíl?

Pré mi skončilo. Přestěhovali mě na pětilůžák. Příbuzní se všichni už rozloučili a nechodili za mnou. Ostatní ženské v pokoji ležely a koukaly do zdi, podmračeně a mlčky a aktivně umíraly. Vydržela jsem to tři hodiny. Má láska k životu začala popadat dech. Bylo třeba okamžitě něco udělat. Vytáhla jsem zpod postele meloun, rozkrájela ho a hlasitě jsem sdělila přítomným:

– Meloun potlačuje nevolnost po chemoterapiích.

Pokojem se nesla vůně čerstvého sněhu. Ke stolu se nejistě vydaly moje sousedky.

– To je pravda? Fakt potlačuje nevolnost?

– Jasně, potvrdila jsem s převahou znalce. – V melounech se jeden nevyzná, pomyslela jsem si při tom.

Meloun šťavnatě chrupal.

– Nojo, přešlo to, – potvrdila ta, co ležela u okna a chodila o berlích.

– A mě… mě taky, – radostně potvrdily ostatní.

– Bodejť, – kývala jsem spokojeně v odpověď. – Bodejť ne, už jsem to zažila.

– A znáte tenhle vtip?

Ve dvě v noci do našeho pokoje nahlédla rozzlobená sestra:

– Tak už toho chechtání nechte! Celé patro kvůli vám nespí!

Za tři dny mě lékařka nerozhodně požádala:

– Nemohli bychom vás přesunout do jiného pokoje?

A proč?

– No, víte, u vás se stav všech zlepšil. Ale vedle je to samý těžký případ.

– Ne! – křičely mé spolupacientky. – My ji nepustíme!

A nepustily. Zato do našeho pokoje začali chodit pacienti z těch sousedních. Posedět, popovídat, zasmát se. Věděla jsem, proč. V našem pokoji totiž žila Láska k životu. Obklopila každého zlatavou vlnou a všichni se rázem cítili v klidu a v pohodě. Zvlášť se mi líbila dívka asi šestnáctiletá, s bílým šátkem na hlavě. Tuhé nemocniční plátno šátku trčelo na všechny strany a ona se trochu podobala zajíčkovi. Měla nádor lymfatických uzlin. Nejdřív to vypadalo, že se snad neumí usmívat. Ale za týden jsem viděla, jak kouzelný je její nesmělý úsměv. Když nám řekla, že léky konečně zabraly a doktor mluví o uzdravení, oslavili jsme to. Na stole stály lahve s kefírem. To nás rychle rozparádilo a začali jsme tančit. Hluk přilákal lékaře, který měl službu:

– Teda, sloužím tu třicet let, ale něco podobného jsem ještě neviděl! – prohlásil užasle. Smáli jsme se ještě dlouho šokovanému výrazu jeho obličeje. Bylo nám dobře.

Četla jsem knížky, dívala se z okna, povídala si se sousedkami, procházela se po chodbě a všechno, co jsem viděla, jsem tak milovala! Knihu, kompot, pacientku na sousední posteli, auto na dvoře, starý strom.
Píchali mi vitamíny. Něco mi píchat museli. Lékařka se mnou skoro nemluvila, jenom se nějak divně dívala stranou, když mě potkala na chodbě. A za tři týdny mi tiše sdělila:

– Hemoglobin máte dvacet jednotek nad normou zdravého člověka. Už není třeba ho zvyšovat.

Zdálo se, že se na mě pro cosi zlobí.Vypadalo to, že si spletla diagnózu, jenomže to nebylo možné a ona to věděla. Jednou mi řekla:

– Nedokážu přijít na vaši diagnózu. Uzdravujete se, ačkoli vás nikdo neléčí. To prostě není možné.

– No a co to tedy je? -ptala jsem se.

– To pořád nevím, – odpověděla potichu a odešla.

Když mě propouštěli, řekla mi upřímně:

– Je mi opravdu líto, že nás opouštíte. Je tu tolik těžkých případů…

Z našeho pokoje propustili všechny. A celkově se na oddělení v tomto měsíci úmrtnost snížila o třicet procent.

Život šel dál. Jenom můj pohled na něj se změnil. Zdálo se mi, že jsem se na svět začala dívat víc zeshora. Proto se mi změnila měřítka toho, co se děje. A smysl života byl najednou tak prostý a tak dostupný! Je třeba zkrátka se naučit milovat a tvoje možnosti jsou pak naprosto neomezené. Všechna přání se splní, když je dokážeš vyslovit s láskou. Přestaneš lhát a závidět, přestaneš se cítit ukřivděným a přestaneš lidem přát něco špatného. Tak jednoduché a tak složité to je. Je pravda, že Bůh je Láska. Jenom je třeba včas si to uvědomit…

Ludmila Lamonová
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Pelvan » sob 09. led 2016 21:21:24

Ahoj návštěvníku

Hezký příběh, děkuji za něj.
Zaujalo mne na něm:

"... byla jsem se vším zcela smířená. Už jenom proto, že jsem nikam nemusela jít, nikomu jsem nic nedlužila a veškerá moje odpovědnost klesla na nulu. Cítila jsem podivnou odtažitost od světa kolem sebe a bylo mi naprosto jedno, co se v něm děje. Nikdo a nic mě nezajímalo. Získala jsem právo na odpočinek. A to bylo dobré. Zůstala jsem sama se sebou, se svou duší, se svým životem. Já a jenom já. Problémy, spěch a důležité otázky se ocitly stranou. Všechen ten shon za něčím okamžitým se zdál být tak nevýznamný ve srovnání s Věčností, Životem a Smrtí, s tím neznámým, co čeká tam, za nebytím…

Jenomže najednou se kolem začal vzdouvat skutečný život. Bylo to tak krásné: zpěv ptáků po ránu, sluneční paprsky šplhající po zdi nad postelí, zlaté listí na stromě před oknem, tmavě modré podzimní nebe, vzdálený šum probouzejícího se města, troubení aut, uspěchané klapání podpatků na asfaltu, šustot padajícího listí… Panebože, jak úžasný je život! A já jsem to pochopila až teď…

Tak ať, – řekla jsem si, – ale pochopila jsem to. Mám ještě pár dnů, abych si života užila a měla ho ráda.

Pocity svobody a štěstí si žádaly průchod, a tak jsem se obrátila k Bohu – vždyť ten už mi teď byl nejblíž ze všech.

Bože, – radovala jsem se. – Děkuju ti, žes mi dal možnost pochopit, jak krásný je život a zamilovat si ho. I když až před smrtí, ale poznala jsem, jak krásné je žít!

Naplňoval mě pocit tichého štěstí, svobody a jakési vyzvánějící výšky. Svět zvonil a zářil zlatým světlem boží lásky. Cítila jsem mohutné vlny její energie. Zdálo se mi, že ta láska je pevná a zároveň měkká a průzračná, jako vlna v oceánu. Zaplnila veškerý prostor kolem dokola, i vzduch byl najednou těžší a dostával se hůř do plic. Vtékal do nich jako pomalá pulsující energie. Zdálo se mi, že všechno, co vidím, se vyplňuje tím zlatým světlem a energií. Milovala jsem! Bylo to jako spojení mohutné varhanní Bachovy hudby se vzhůru stoupajícím tónem houslí..."

Bože – Děkuju ti, žes mi dal možnost pochopit, jak krásný je život a zamilovat si ho.
To je moc hezká pozitivní afirmace.

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 02. kvě 2016 10:12:48

Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Pelvan » pát 06. kvě 2016 22:28:56

Ahoj Návštěvníku

Děkuji za tip.
Ta kniha Vladimíra Kafky "Život naživo" by stála za přečtení.
https://www.youtube.com/watch?v=Neh7gkkcjVs

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 26. říj 2017 20:14:56

Pana Nováka dlouhodobě bolel loket. Nechtěl si brát v práci volno a čekat v běžné ordinaci, tak se objednal u ortopeda na soukromé klinice. Konkrétně na 13. hodinu.

Potřeboval být nutně nejdéle za hodinu zpátky v práci, protože ho čekal důležitý pohovor. Do čekárny přišel asi o 15 minut dřív a byl velmi nemile překvapen, když tam napočítal 17 lidí.

V hlavě se mu honily myšlenky typu: „To je jako přede mnou 17 lidí? Jak stihnu svou schůzku? A to si dovolí na soukromé klinice?“ Čím více se přibližoval čas jeho objednání, tím více rostla jeho nervozita a vztek. Začalo mu bušit srdce a rozbolela ho hlava.

Konečně se rozsvítil nápis „Novák – číslo 14“. Do pana Nováka jako když střelí a okamžitě naštvaně opustil kliniku s myšlenkou „To je snad zlý sen. Já se objednám na soukromé klinice na přesný čas a oni si dovolí ho absolutně nedodržet!“

Jak myslíte, že to ve skutečnosti bylo? To se dozvíte na konci článku.

Naše myšlenky mají obrovskou sílu. Ovlivňují naše emoce a také tělesné reakce. Už počátkem 20. století francouzský lékárník a psychoterapeut Emile Coué objevil léčivou sílu myšlení a pozitivní autosugesci.

Pozitivní přístup má moc zlepšovat naše životy a pomáhá nám dosahovat našich cílů.

Neznamená to však předstírat, že je něco skvělé, když tomu tak není, nebo popírat pocity smutku, vzteku či psychické bolesti. Naopak tyto nepříjemné pocity je potřeba prožít, ale pak je nechat odejít a umožnit, aby se jejich místo uvolnilo něčemu lepšímu.

Pozitivní myšlení totiž také znamená vidět možnosti a neztrácet víru a naději v těžkých situacích.

Jak říkával Henry Ford: „Pokud si myslíte, že můžete, máte patrně pravdu. Pokud si myslíte, že nemůžete, máte patrně také pravdu.“

To, zda dosáhnete svých cílů a najdete v životě smysluplnost, je z velké části odvozeno od stavu vaší mysli.

Jak tedy můžeme rozvíjet a podporovat pozitivní myšlení?

Všimněte si, jaká slova používáte v mysli a v mluvě. Pozitivní? Negativní?
Pozorujte své myšlení. Kolik prostoru dovolíte prázdným negativním myšlenkám? Pokud si všimnete, že myslíte negativně, řekněte si stop a pokuste se přepnout.
Říká se, že se náš život stává průměrem životů pěti lidí, se kterými se nejčastěji stýkáme. Kdo jsou pro vás tito lidé?
Seďte a choďte vzpřímeně s narovnanými zády. Náš fyzický postoj má velký vliv na to, jak se cítíme a jakou sílu a energii ze sebe vyzařujeme.
Dávejte si pozor na to, co jíte, a také se věnujte fyzickým aktivitám.
Očekávejte příznivé výsledky. Před zahájením svých plánů mějte jasně před očima a ve své mysli úspěšný výsledek. Váš duševní postoj má obrovský vliv na vás samotné i na vaše okolí.
Na konci každého dne si poznamenejte vše, co na vás emočně zapůsobilo. Pozitivně i negativně. Najděte vždy alespoň o jednu pozitivní věc víc, i kdyby to měla být maličkost. Všimněte si, že když zapisujete negativní vzpomínky, už se nezdají být tak hrozné. Za vše, co vám bylo příjemné, buďte vděční a snažte se si tyto situace a pocity uložit hluboko do sebe.
A jak to dopadlo s panem Novákem?

Pan Novák napsal řediteli kliniky rozhořčený e-mail, kde popsal, co se přihodilo. Za hodinu dostal následující odpověď: „Číslo 14 znamenalo číslo kabiny, do které jste se měl jít připravit na vyšetření.“

Nakonec to nejdůležitější: Nikdy neztrácejte víru a naději!

RADKA LOJA
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 20. lis 2017 11:07:28

Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 20. lis 2017 11:11:22

Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 20. lis 2017 11:28:00

Mudr. Jan Hnízdil - Druhý největší problém současné medicíny

Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod reseek. » sob 30. pro 2017 18:49:54

Naše myšlenky mají obrovskou sílu. Ovlivňují naše emoce a také tělesné reakce. Už počátkem 20. století francouzský lékárník a psychoterapeut Emile Coué objevil léčivou sílu myšlení a pozitivní autosugesci.

Může to mít tak mocné účinky, jaké si většina z nás zatím vůbec nedovedla představit. Nedávno mi říkala moje obvodní doktorka, se kterou jsem se po létech náhodou potkala a která je už dlouho v důchodu, že nikdy nespoléhala moc na ty prášky, které musela předepisovat, dokud ještě ordinovala. A že teď láskyplným odevzdáváním svých známých se jí podařilo, že se několik lidí uzdravilo z rakoviny. Potom, co lékaři už jejich léčbu vzdali.

O možnosti se takhle léčit se píše taky tady viewtopic.php?f=132&t=6261&p=129560#p120255 :)
reseek.
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 03. led 2018 11:09:08

"láskyplným odevzdáváním svých známých se jí podařilo, že se několik lidí uzdravilo z rakoviny"
Proč láskyplně neodevzdá i všechny ostatní lidi? Jestli někdo takový je, jestli má někdo takovou schopnost, proč ještě na světě existují nemoci, války a všechny zlé věci?
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod reseek. » stř 03. led 2018 11:44:42

Návštěvník píše:"láskyplným odevzdáváním svých známých se jí podařilo, že se několik lidí uzdravilo z rakoviny"
Proč láskyplně neodevzdá i všechny ostatní lidi? Jestli někdo takový je, jestli má někdo takovou schopnost, proč ještě na světě existují nemoci, války a všechny zlé věci?

Protože láskyplné odevzdání není jen pouhá myšlenka a přání - to žádnou takovou moc nemá.

Není to ani něčí schopnost. Láskyplné odevzdávání, kterým se zaktivuje samouzdravací schopnost těla, je obecně fungující přírodní proces, který objevil a aplikoval při léčení svých pacientů Dr. Hawkins (víc informací o tom je tady viewtopic.php?f=132&t=6261) a který jsme se my lidi ještě nenaučili používat.

Láskyplné odevzdávání těla vede k hojivým změnám, jen když si to konkrétní, určité tělo jasně představujeme, vidíme ho v duchu jako odevzdané všetvořícímu Bytí a jsme hluboce vděční, že ho všetvořící Bytí uzdravuje: je to stejně reálné, jako když si takhle uvědomujeme a pozorujeme vlastní tělo. Tím se v tom těle rozpouštějí všechny negace, včetně nemocí. Zaktivuje se v něm hojivá energie, která svým působením rozpouští všechny příčiny disharmonie, včetně nemoci kteréhokoliv orgánu.

Funguje to ale jen po tu dobu, po kterou si toho konkrétního člověka (nebo sebe sama v případě, že tím nemocným jsme my) takovým způsobem představujeme; proto se to musí dělat opakovaně, až do plného uzdravení.
reseek.
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 04. led 2018 9:53:16

Něco jako reiki?
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 01. dub 2018 17:50:13

Každá negativní myšlenka tělu ubližuje: Nemoci si způsobujeme sami!

To tvrdí lékařka Jarmila Klímová, která své pacienty, jak sama přiznává, nešetří. Na rovinu se jich třeba zeptá, proč tak nutně potřebují svou nemoc a samozřejmě neopomene vytáhnout na světlo i další věci, které by pacienti raději zapomněli. A o tom právě je psychosomatika.

Jak poznám, že jsem psychosomatický pacient?

Psychosomatická je každá nemoc. Ať už ji diagnostikuje klasická medicína jako primárně psychickou nebo primárně somatickou. I když si tedy léčíte artritické koleno, nachlazení, zápal plic, depresi nebo chřipku, vždycky to má psychosomatický kontext.

Když je každá nemoc psychosomatická, má se psychosomaticky léčit třeba i ta chřipka?


Samozřejmě že ne. Pokud vám biomechanická léčebná báze dostačuje proto, abyste od sebe nemoc zdárně odehnala, těžko budete při každém zakašlání zkoumat, jaké že to mentální bloky se ve vás otevřely. Spoléhejte na zdravý selský rozum. Ten bezpečně odliší, co si budete léčit acylpyrinem a co hypnózou v rámci psychosomatické léčby.

Kdy to s tou hypnózou raději zkusit hned?

Vždycky se vyplatí zamyslet se nad celým psychosomatickým kontextem, jedná-li se o nemoc chronickou, nereagující na klasickou léčbu, nebo nemoc opakovanou. A taky nemoc, která se zvláštním způsobem začne šířit rodinným systémem – ať už v současném čase nebo historicky, napříč generacemi. Že se například jedna nemoc objevuje u babičky, matky i dcery. Pak je na místě začít uplatňovat veškerou škálu psychosomatických nástrojů léčení.

Při léčbě používáte i preparáty, které regulují a obnovují buněčný metabolismus. Co to znamená?

Historicky se předpokládalo, že je buňka řízena genově, tedy z buněčného jádra. To je však omyl, kterého se bohužel mnohé vědní obory drží dodnes. My víme, že buňka není řízena na základě genetické informace a informací obsažených v jádru, ale na základě komunikačních kanálů, propojených přes buněčnou membránu a takzvané receptory na ní. Informace, které přicházejí k buněčné membráně, pak zásadně ovlivňují funkci a metabolické procesy v buňce. Jsou to tedy informace a vliv vnějšího okolí, nikoliv danost zakódovaná v genech, které ovlivňují zdraví buněk.

Takže co je horší? Špatná myšlenka o sobě, o svém těle, nebo ‚éčka‘ v potravinách?

Z našeho pohledu samozřejmě ta myšlenka. ‚Éčko‘ sice proleze někam do jater, poškodí pár buněčných stěn, avšak ty se, je-li organismus celkově dobře nastavený, rychle zreparují. Kdežto negativní myšlenka ovlivňuje v každé vteřině své existence všechny buňky vašeho těla. Bez výjimky. To znamená, že nastavení buněčného potenciálu je primárně vedeno nastavením mentálního, tedy myšlenkově-emočního potenciálu, který si v sobě nesete.

S čím za vámi dneska chodí lidé nejčastěji?


Dobré je, že už přicházejí s vědomím, že jejich nemoc je psychosomatická. Říkají: ‚Já vím, že potřebuju léčit ta játra, ale já to mám stejně v hlavě, paní doktorko!‘ To já radostně zajásám a můžeme se pustit do práce. Co nám naopak radost nedělá a stojí nás to spoustu nervů, je, že téměř polovina našich klientů jsou už dneska onkologičtí pacienti. Nikdy jsem nepředpokládala, že se dostaneme až sem, byť primárně víme, že onkologický pacient je psychosomatický pacient naprosto učebnicový.

Který z mentálních vzorců nebo špatných myšlenek vede k rakovině nejčastěji?

Samozřejmě ty sebedestruktivní. Začněme odzadu, od buněk samotných. Co je to rakovina? Vzniká na principu autoagrese. Vlastní buňky začnou v podstatě kanibalizovat, tedy sžírat svého nositele. Když to překlopíme do mentálního vzorce, tak co je to autoagrese? Sebeodmítání, sebenenávidění, sebepotlačování, sebeobviňování, sebedestrukce a také role oběti, životního smolaře nebo služky. Tedy role nehodnotnosti a viny, za kterou je potřeba se potrestat. Nejvyšší stupeň potrestání je likvidace. Takže se trestám tak, že se likviduju. Tyhle principy nacházíme u rakovin vždycky.

Není už samotný strach z ní nebezpečný?

Ano, protože platí, že ke každé myšlence, situaci nebo jevu se vztahujeme podle toho, jaký jim dáváme význam. Když řeknete slovo rakovina ekvádorským indiánům, půjdou si sníst nějaké housenky na liány a tu rakovinu přežijí i proto, že to slovo s nimi nic nedělá. V naší společnosti v sobě nese obrovské stigma strachu, nevyléčitelnosti a jakési metly osudu. Přičemž lidi by se tak měli dívat spíše na cukrovku nebo kardiovaskulární poruchy. Ne, je to rakovina! A míra toho děsu je taková, že na mentální úrovni může i usmrcovat.

Co na rakovinu zabírá nejvíc?

Právě psychosomatická terapie a její základní princip – překlápění mentálního vzorce do obrazu buněčného fungování. Když tohle klientovi vysvětlím, přijde jednoho dne moment, kdy začne chápat, že podle toho, jak svůj mentální vzorec pootočí, stane se přesně to samé s jeho rakovinnou buňkou. Pochopí, že není tak bezmocný, naopak! To on je schopen se doslova a dopísmene rozhodnout, co se svou rakovinou udělá.

Jak tenhle proces trvá dlouho?

Vždycky mluvíme o měsících, což, pravda, nepomůže člověku v terminálním stadiu. Má-li ale nějaký časový prostor, může dokázat, že rakovina odejde.

Na co se klientů na začátku léčby třeba ptáte?

Například ‚Co byste teď v životě dělal, kdybyste se nezabýval touto nemocí?‘, ‚Před čím vás ta nemoc zachránila?‘, ‚Proč svoji nemoc potřebujete?‘, ‚Jaké vám přináší výhody?‘, ‚Koho jste si díky této nemoci získal?‘, ‚Co díky ní nemusíte?‘

To jsou šokující otázky…


Ano, ale jsou nutné. Na vědomé racionální úrovni takto lidé neuvažují, byť v těch elementárních nevědomých vzorcích se právě tímto řídí. A proto si nemoc přivolají do svého života. Aby něco mohli nebo aby něco nemuseli. Také třeba, že něco potřebují, o co si nejsou schopni říct jinak, nebo že něco chtějí získat a něčeho zbavit. Třeba zodpovědnosti. Té se lidé zbavují rádi a často.

Jak si v rámci prevence můžeme pomoci sami? Je na to mít se raději nějaký univerzální recept?

Nejdříve musíte zjistit, proč se ráda nemáte. Dokud tohle nezjistíte, můžete si po ránu do zrcadla stokrát říkat, jak jste pěkná, chytrá a úžasná, ale nebude to fungovat bez pochopení základního principu. Váš mentální prostor je zaplněn a zanesen tím, že jste pro sebe nepřijatelná. Příliš hloupá, příliš bezcenná, příliš ošklivá. Takže musíte nejdřív ze všeho zjistit, proč se nemáte ráda a kdo vám tam tu nahrávku podstrčil.

V kolik případech z deseti se s klientem dostanete až k mámě a tátovi, tedy do dětství?


V jedenácti. Mně je to někdy až trapné, když tady klient sedí a říká ‚Snad mi nebudete povídat, že se zase budeme šťourat v dětství…‘ Sorry, budeme! Rodina je pro náš život určující. Když chcete složit skladbu, rodina je ten akord, ze kterého pak děláte melodii. Nebo základní skica tužkou u obrazu krajiny. Toho, že kolem vody budou stromy, se už nezbavíte. Tak to bude na věky.

Se svým dětstvím tedy nezmůžu skoro nic?


Ale ano, záleží totiž už jen na vás, jak dalece se rozhodnete během svého vývoje na tom obrazu dál pracovat a přemalovávat ho. Že na něm místo dubů budou vzrostlé vrby, z rybníka přehradní nádrž nebo zaplavená pískovna, a když se budete hodně snažit, tak třeba i mořské pobřeží… Je to na vás. Na vaší schopnosti se odpoutat. Ale ta není samozřejmá. Většinou se nikdo z nás neodpoutá od vzorců, o kterých neví, že je má. Teprve když přijdete k někomu, kdo vám řekne ‚Hele, máš tam ty a ty vzorce, podívej se na ně,‘ tak tehdy si je uvědomíte. A některé půjdou změnit líp, jiné hůř.

O které špatné vzorce třeba jde?

‚Nejdřív práce, potom zábava‘ nebo ‚holčičky se vždycky chovají takhle, chlapečkové takhle‘. Vy si ani neuvědomujete, že vám ty věty byly řečeny. Dokonce ani nemusely být nikdy vysloveny, ale vaše rodina se podle těchto vět chovala. A vy jste je nakoupila, přijala za své a jedete podle nich dál. Včetně těch hodně nebezpečných typu ‚Nikdy z tebe nic nebude!‘ To je výborný náběh na roztroušenou sklerózu v pětadvaceti. Nebo ‚Vždycky tě budu mít na krku!‘ Jasně, systémové kloubní onemocnění do třiceti let. Teď to sice přeháním, ale ne zas tak moc.

Takže nejdůležitější je, aby vás doma měli rádi?

Jistě, lásky ještě nikdy nikde nebylo dost. Láskou se snad nelze ani předávkovat. Pokud je jí moc, tak se nějak vyloučí. Jako vitamin C. Protože co nám chybí, když máme dost lásky? V podstatě nic.

A co když jí máme nedostatek?

Tak nám nejdříve začne chybět to, pak tohle, pak všechno. Skoro vždycky tu narážíme na nějaký citový deficit ve smyslu křivd, odmítání, ubližování, zranění, nepřijetí nebo přetěžování…

Teď mě trápí, jestli jsem dobrá máma, že i já svým dětem zadělávám na problémy…

Když se podíváte na princip mateřství v čistě vztahové rovině matka-dítě, tak matka má být opravdu tou, která přijímá, chápe, chrání, miluje a podporuje. Zároveň je schopná dávat hranice, protože ty znamenají pro dítě bezpečí, a dokáže bez vážnějších krizí projít procesem postupného, avšak neustálého oddělování. Od porodu, přes odchod do školky, do školy, mezi vrstevníky až po odchod z domu. Tím, že v mateřské roli tohle oddělování zvládnete a dítě podporujete v jeho růstu, dosáhla jste nejvyšší mety. Neříkám, že to nebolí, ale matka je na tuto bolest přírodou vybavena.

A jak tedy poznám, že se mi to povedlo a že jsem byla dobrá máma?

Že si vaše dítě hned za prvním rohem nerozbije čumák. A hlavně že ve chvíli, kdy si balí kufry, neopouští domov proto, že potřebuje utéct, ale proto, že ví, že může a že je všechno v pořádku. Neutíká, odchází…

Lucie Protivanská
Návštěvník
 

PředchozíDalší

Zpět na O psychosomatice

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 5 návštevníků